Archivy: Historické okénko

Věděli jste, že ikonická sova je už třetí sochou, která kdy zdobila kašnu před šumperským muzeem?

Kruhová kašna byla vybudována koncem 19. století v soukromé zahradě před průčelím novorenesančního paláce, který pro Aloise Scholze navrhl vídeňský architekt Moritz Hinträger. Za dalších majitelů objekt vešel ve známost jako Pavlínin dvůr, pojmenován po manželce lékaře, podnikatele a politika Karla Chiariho. Do centra kašny byla umístěna zinková socha Chlapec s labutí, kterou navrhl již v roce 1833 německý sochař Theodor Erdmann Kalide (1801–1863). Kalideho model byl velmi oblíbený, reprodukovaný po desetiletí v řadě odlitků. Zdobil dokonce královské zahrady v Berlíně a v Osborne House na anglickém ostrově Wight. Jeden z odlitků se dostal až do Central Parku v New Yorku. „Šumperského“ Chlapce s labutí si dnes můžete prohlédnout v zámeckém parku v Sobotíně. Kašna před Pavlíniným dvorem v roce 1955 dostala orientální kovovou plastiku draka, který chrlil sloupec vody. Socha sem byla přestěhována ze zahrady někdejší vily šumperského politika a podnikatele Gustava Oberleithnera. Cenné dílo japonského umělce Suzuki Masajošiho z konce 19. století zůstalo v sadech 1. máje pouhý rok, poté bylo zařazeno do sbírek Náprstkova muzea. Od roku 1959 kašnu před muzeem zdobí pískovcová socha představující výra, dílo akademického sochaře Rudolfa Chorého.

Podrobnosti o proměnách sochařské výzdoby kašny přibližuje Kristina Lipenská v novém čísle sborníku Severní Morava, sv. 108, který je k dostání na pokladně ve všech pobočkách muzea.

Kašna před Pavlíniným dvorem s původní plastikou Chlapce s labutí, foto z 20.–30. let 20. století. VM v Šumperku, sbírka šumperského muzea (H 10457).

Theodor Erdmann Kalide, Chlapec s labutí, zámecká zahrada v Sobotíně. Foto L. Müllerová, 2022.

John S. Moulton, Swan & Cygnet, Central Park, stereografie, kolem roku 1865. Sbírky J. Paul Getty Museum Los Angeles (inv. č. 84.XC.979.770).
Dostupné z: https://www.getty.edu/art/collection/object/1075SS.

Veřejně přístupný park u muzea se sochou draka od Suzuki Masajošiho, foto z r. 1955. VM v Šumperku, sbírka šumperského muzea (H 10487-1).

Pískovcová socha výra od Rudolfa Chorého před muzeem, foto z r. 1960. VM v Šumperku, sbírka šumperského muzea (H 10457-2).

Že byla ve Vlčicích u Loštic papírna, si obyvatelé z okolí určitě pamatují, ale že se tam vyráběly i vánoční ozdoby a světýlka, už asi pamatuje málokdo. Dokumentů k historii výroby vánočních ozdob se v muzeu v Lošticích uchovalo málo, ale i ty mohou pomoci při pátrání po vánočních ozdobách a žárovkách, které se ve sbírkách nedochovaly vůbec. Zachovalá polovina propagačního letáku firmy Grätzer v Lošticích, nabízejícího elektrické žárovečky na vánoční stromky, zobrazuje podobu vánočních žárovek. Na dalších fotografiích jsou vzorky vánočních ozdob, které se v papírně ve Vlčicích vyráběly v letech 1914–1918, ale pravděpodobně i později.

Proto se obracíme na veřejnost, zejména z okolí Loštic, s prosbou o pomoc. Budeme rádi za jakoukoliv informaci, za každou fotografii žárovek nebo ozdob, které pocházejí z firmy Radiomnia.

S výrobou papíru ve vlčické valše, zřízené r. 1793, začal v roce 1819 Antonín Scheibel. V letech 1839–1853 byla papírna spojená s přádelnou vlny a jejím majitelem byl Václav Schütz. V druhé polovině 19. století se často měnili majitelé a v papírně se vyráběla i lepenka. Před 1. světovou válkou, za nového majitele Davida Grätzera, byla výroba přeorientována na papírové vánoční ozdoby. V roce 1922 se závod přejmenoval na Radiomniu a jeho majitelkou se stala Herma Grätzerová, která pokračovala ve výrobě vánočních ozdob. V roce 1930 koupil výrobu majitel lukavické papírny Ota Aron a v roce 1934 následovala přestavba, resp. stavba nové moderní papírny na výrobu grafického, konceptního a sešitového papíru. V tomto období byla pravděpodobně výroba vánočního zboží ukončena.

Fotografie papírny ve Vlčicích, 1. čtvrtina 20. století.

Propagační leták firmy Grätzer v Lošticích, nabízející elektrické žárovečky na vánoční stromky.

Fotografie vzorků vánočních ozdob, které se vyráběly ve Vlčicích v papírně v letech 1914–1918 za majitele Davida Grätzera.

Naše poslední zastavení na Točáku začneme u dnešního obchodního domu s restaurací Schiller v patře. Původně zde stál patrový dům, patřící v meziválečném období Erwinu Heuerovi. Záběr jeho živnosti byl poměrně velký. V obchodních prostorách v přízemí svého domu nabízel knihy, učebnice, tištěné notové záznamy, gramodesky, papírnické zboží, rovněž psací a počítací stroje. Část jeho obchodu byla vyhrazena pro prodej klavírů, své místo zde našel i antikvariát. Dům byl demolován na počátku 50. let kvůli plánovanému prodloužení Hlavní třídy (tehdy ovšem zvané jako třída Rudé armády) směrem k radnici. Později byl na jeho místě postaven objekt prodejny ovoce a zeleniny, který v 90. letech nahradila novostavba již zmíněného obchodního domu s průchodem do Radniční ulice.

Sousední dům vlastnilo za první republiky Konzumní družstvo, v přízemí fungovala cukrárna, prodejna ovoce a zeleniny, bylo zde také holičství. K budově se váží dvě zajímavosti. Právě v tomto domě bydlel na počátku 19. století dr. Leopold Eichelbrenner, po němž se pak náměstí do roku 1945 jmenovalo. A v době mezi světovými válkami si zde otevřel svou advokátní kancelář dr. Alois Blaschke, od roku 1933 starosta města Šumperka. Ve funkci pak setrval až do roku 1938.

A poslední dům, který si v rámci naší procházky představíme, stojí již na rohu Točáku a Starobranské ulice. Původně patřil rodině Oberleithnerů, kteří mu dali jeho dnešní podobu. V meziválečné době jej vlastnil Carl Urbaschek, jinak také majitel železářství a prodejny zbraní. Kromě jeho živností se zde ještě nacházel modistický salon a hned vedle něj bylo klenotnictví a hodinářství Johanna Polnera. Z nárožního vstupu se pak vcházelo do prodejny obuvi Humanic. Část vstupu s nápisem je vidět na fotografii z roku 1922. Ve 40. letech se zde sice boty stále prodávaly, ale již pod novým provozovatelem, jímž byla společnost Polický – Popper.  

U této budovy končí naše procházka kolem prvních domů ulice Generála Svobody, tvořících kdysi samostatné náměstí, lidově zvané Točák. Když dnes těmito místy procházím, mívám pocit, že řada obchodů je vlastně pořád na svém místě, jen změnila majitele a možná i trochu nabídku zboží, ale pořád zůstávají stopy minulosti. Snad se mnou budete souhlasit…

Dům Erwina Heuera, 30. léta 20. století.

Prodejna ovoce a zeleniny na místě Heuerova domu, konec 80. let 20.století.

Výstavba obchodního domu, 1998.

Budova v majetku Konuzumního družstva, konec 30. let 20. století.

Pohled na dům Konzumního družstva a Urbaschkova domu se zřetelně viditelnými vývěsními štíty živností, okolo r. 1940.

Nároží Točáku a Starobranské ulice v roce 1922.

Průhled od Točáku směrem k budově pošty, 40. léta 20. století.

V domě patřícím kdysi Konzumnímu družstvu je už od doby minulého režimu řeznictví,  snímek ze 70. let 20. století.

Další budovou na tzv. Točáku je rozlehlý objekt někdejší textilní manufaktury a obchodního domu, postavený jedním z předních šumperských podnikatelů Eduardem Oberleithnerem na počátku 19. století. Budova patřila jeho potomkům ještě v 1. polovině 20. století a své administrativní zázemí zde měly nejen jimi vlastněné textilní továrny v Šumperku, ale i v Hanušovicích. Ostatní prostory byly pronajímány, ať už jako kanceláře, ordinace nebo obchody. Nacházelo se zde dále například sídlo společnosti zabývající se těžbou a zpracováním vápence v Bohdíkově. O zdravý chrup šumperských obyvatel pečoval dentista Ferdinand Winterherbst. Podívejme se však blíže na obchody v přízemí, jejichž vývěsní štíty jsou přece jen na dobových snímcích patrné nejvíce. Většina obchodů se zaměřovala na prodej oděvního zboží. Výjimku tvořila prodejna patřící do obchodní sítě Julius Meinl, která prodávala koloniální zboží (kávy, čaje apod.), a dále prodejna firmy WIWA, která sem přesídlila ve 2. polovině 30. let. Věnovala se zejména elektrotechnickým pracím, ale prodávala rovněž elektrospotřebiče, především rádia. Na snímku zachycujícím průvod během posvícení v roce 1935 vidíme vstup do obchodu s textilním zbožím Leopolda Chmiela a hned v sousedství prodejnu kožišníka a kloboučníka Emila Kopetzkyho. Jeho firma sídlila ve městě ještě na jedné adrese, a to v dnešní Radniční ulici. Snímky budovy pořízené v průběhu 2. poloviny 20. století ukazují, že nabídka obchodů zůstávala víceméně stejná jako v předválečné době a do dnešních dní se zase až tak moc nezměnila.

Pohled na textilní manufakturu na kresbě J. E. Kastnera.

Vzhled budovy ve 2. polovině 19. století.

Celkový pohled na budovu koncem 30. let 20. století, zřetelné jsou štíty prodejny Wiwa a Kopetzkyho kožešnictví, vchod od obchodu Julius Meinl zcela vpravo.

Posvícení v Šumperku v roce 1935.

Prvomájové oslavy na Točáku v roce 1948.

Pohled na budovu koncem 80. let 20. století.

Přízemí budovy s prodejnou textilu na přelomu 80. a 90. let 20. století.

Pohled od domu Schiller, konec 90. let 20. století.

Jak bylo slíbeno v minulém příspěvku do rubriky, podívali bychom se na meziválečnou podobu prostoru, který dnes tvoří součást ulice Gen. Svobody. Lidově se mu říká Točák. Pátrání po původu přineslo zatím dvě možná vysvětlení. Buď že se zde otáčely autobusy hromadné dopravy, nebo se zde otáčely prvomájové průvody. Pro obě možnosti hovoří první dvě fotografie. Ale která z těch dvou možností je blíže pravdě? Nebo existuje ještě jiný důvod tohoto označení?

Dříve to ovšem bylo samostatné náměstí, které se před rokem 1989 jmenovalo Stalinovo. V časech, kdy město Šumperk bylo téměř výhradně německým městem, neslo jméno po dr. Leopoldu Eichelbrennerovi, který městu odkázal štědrý finanční dar určený na péči o chudé a osiřelé děti. Náměstí bylo stejně jako dnes plné života, v přilehlých domech se nacházely nejrůznější obchody, ale také kanceláře či ordinace lékařů. Přenesme se tedy s pomocí dochovaných snímků do časů první republiky a projděme se společně tímto místem.

Horní část Slovanské ulice je ve sbírkách šumperského muzea dokumentována na pohlednicích zejména z 1. poloviny 40. let 20. století. Vzhled ulice ve 20. letech nám ukazují snímky pořízené během konání slavnostních průvodů v rámci tzv. Kulturtag v Šumperku v letech 1921 a 1922. Porovnáním snímků zjistíme, že se neměnili jen majitelé a živnosti v přízemí domů, ale také podoba samotné ulice.

První snímek z roku 1921 nám ukazuje pohled na obě strany ulice s průhledem na tehdejší Eichelbrennerovo náměstí, ze kterého lze vidět zejména nároží jednoho z domů a dále přízemní část budovy hotelu Ludwig. Druhý snímek z roku 1922 přibližuje více levou stranu ulice. Dům v popředí patřil po celé meziválečné období daňovému poradci Maxmilianu Bittlovi. V přízemí domu sídlil německý Záloženský spolek pro obchod a živnosti v Šumperku a také Hospodářské společenstvo v Šumperku. Kolem roku 1940 zde stále sídlil bankovní ústav – Volksbank, ovšem v sousedství prodával Karl Vymlatil textilní zboží a byla zde v provozu čistírna opavského majitele Josefa Frankeho. Sousední dům na fotce č. 2 není ještě příliš vidět, nicméně jeho majitel Adolf Bezdiczka jej záhy nechal přestavět na moderní dvoupatrový dům, ve kterém sídlila jím řízená Severomoravská elektrická společnost. Zabývala se nejen elektroinstalacemi, ale i prodejem elektromateriálu a elektrospotřebičů nebo osvětlovacích těles.

Při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa přijely 21. srpna 1968 odpoledne do Šumperka jednotky polské obrněné divize. Průjezdu armády městem zabránilo srocení protestujících lidí před hotelem Grand. Lidé se neúnavně snažili s vojáky diskutovat a vysvětlit jim nesmyslnost okupace.

Polští velitelé začali jednat s velitelem československého pluku v Šumperku pplk. Josefem Veleckým a žádali umožnění průjezdu polských jednotek městem. Pplk. Velecký se odvolal na rozkaz prezidenta neopouštět a chránit kasárna a doporučil Polákům, aby město objeli. Do všech bran kasáren československá armáda rozmístila tanky. Většina polských jednotek se poté městu vyhnula a pokračovala směrem na Zábřeh a Moravskou Třebovou do Poličky. Zbraně okupantů naštěstí zůstaly v Šumperku v klidu, na ulicích netekla krev jako v jiných městech, události srpna 68 se zde obešly bez bezprostředních obětí na životech.

Polské velení požadovalo umístit v Šumperku zbylé polské vojáky a techniku, což však vedení města a šumperské posádky odmítlo. Poláci nakonec souhlasili s kompromisem, jejich mechanizovaný pluk zaujal postavení na cvičišti u Rapotína a ve městě zůstalo pouze velitelství.

Při jednání nejvyšších velitelů mezitím sovětská armáda požadovala uvolnění prostor v československých kasárnách pro své vojáky, vyjednávalo se o tzv. „přezimování“ sovětských vojáků. Termín pro vyklizení prostor byl stanoven na 15. říjen 1968. Šumperská posádka se 3. října musela přesunout až na východní Slovensko do Kežmarku a 9. října pplk. Velecký předal šumperská kasárna velitelům sovětské armády, která zde zůstala až do května roku 1990. Poslední sovětský voják Šumperk opustil 5. června 1990.

Velení někdejšího šumperského pluku během srpna 1968 odeslalo několik rezolucí proti vstupu vojsk a odhlasovalo zrušení názvu Útvar československo-sovětského přátelství. Pro své postoje během okupace museli posléze někteří velitelé odejít z armády.

Kristina Lipenská

Použitá literatura:

Jan Benda, Vojsko, ozbrojená střetnutí a války v historii Šumperska, Šumperk 2003.

Zdeněk Doubravský, Konec československé vojenské posádky v Šumperku, Severní Morava 94, 2008, s. 39–43.

Lidé pozorují polské tanky v ulici Československé armády, 21. srpen 1968. Foto: Antonín Suchan. Sbírky VM Šumperk.

Reakce Šumperanů na polské tanky před obchodní akademií, 21. srpen 1968. Foto: Antonín Suchan. Sbírky VM Šumperk.

Polské tanky před hotelem Grand, 21. srpen 1968. Foto: Antonín Suchan. Sbírky VM Šumperk.

Protestní nápis na polském tanku, 21. srpen 1968. Foto: Antonín Suchan. Sbírky VM Šumperk.

21. srpen 1968 v Šumperku. Foto: Antonín Suchan. Sbírky VM Šumperk.

Vjezd do města zahrazený pivovarskou cisternou, 21. srpen 1968. Foto: Antonín Suchan. Sbírky VM Šumperk.

Lidé podepisují petici proti okupaci Československa, srpen 1968. Foto: Antonín Suchan. Sbírky VM Šumperk.

Protestní letáky proti okupaci, srpen 1968. Foto: Antonín Suchan. Sbírky VM Šumperk.

Československá posádka nuceně opouští Šumperk, 3. říjen 1968. Foto: Antonín Suchan. Sbírky VM Šumperk.

Nedávno jsme uveřejnili článek o proměnách domu č. 16 na náměstí Míru a nyní bychom rádi navázali další zajímavostí z této části města. Na zmíněném domě se kdysi nacházela cedulka s nápisem Frohnfesten Gäszl, v překladu Šatlavská ulička. Úředně sice neexistovala, nicméně označovala úzkou uličku spojující náměstí s někdejší ulicí Školní (dnes Hanáckou). Teprve v roce 1939 dostala oficiální název Fojtská (Vogteigäschen). V současnosti se nazývá Černohorská. A odkud ten dřívější název? Stavení na konci této uličky totiž sloužilo po dlouhá staletí jako městská šatlava. V jejích prostorách probíhaly také výslechy s použitím útrpného práva, neboť radnice nebyla podsklepená. Ještě v roce 1780 zde byly evidovány některé mučicí nástroje, jako španělské boty nebo palečnice. V šatlavě se nacházelo několik cel a jedna byla vyhrazená pouze pro provinilé měšťany. V horním patře se nacházel byt správce věznice, který také odváděl provinilce k soudu. Když byla roku 1908 postavena nová soudní budova, bylo sem přemístěno i vězení a někdejší objekt šatlavy upravilo město na byty pro nejchudší rodiny. Velmi zchátralou stavbu pak koupil v roce 1933 majitel domů v sousední Lužickosrbské ulici č. 1 a 2 Friedrich Dominik Siegl a přestavěl ji na obytný dům. V 60. letech 20. století zde vznikla novostavba dle projektu architekta Josefa Vaňka, autora slavného rodinného domu typu V, zvaného šumperák.

Pohled do dvora bývalé věznice, datováno do roku 1914.

Dvůr bývalé šatlavy po přestavbě ve 30. letech 20. století, vlevo nad vchodem plastika sv. Jiří, v pozadí část hradeb.

Průhled ulicí Černohorskou směrem k ulici Lužickosrbské, stav v 50. letech 20. století.

Pohled do ulice Černohorské, v pozadí nová zástavba, 60. léta 20. století.

Pohled ulicí Hanáckou směrem k ulici Černohorské.

Dům č. 16 patří k nejstarším domům ve městě a dříve se řadil mezi tzv. právovárečné domy, tedy že jeho majitelé zde mohli vařit pivo. V průběhu 19. století byl dům majetkem mj. i rodiny Schneiderovy, která zde měla zřízenu dílnu na výrobu hřebenů. Z této rodiny pocházel podnikatel, později šumperský starosta a mecenáš Johann Ferdinand Schneider (1811–1885), jehož otec nechal na domě zhotovit klasicistní fasádu. Z dalších držitelů domu lze zmínit významné rodiny Kastnerů nebo Axmannů, za nichž sídlil v domě solný úřad. Koncem 19. století se pak dostal do majetku pekaře Johanna Hartmanna, který přebudoval původní hřebenářskou dílnu na pekárnu. Dobové snímky části náměstí ukazují, že v přízemí domu se také prodávaly oděvy, zřejmě ale šlo o prodej již obnošeného šatstva. Ještě před první světovou válkou převzal vedení živnosti Hartmannův zeť Hugo Randa. Dle drobného inzerátu uveřejněného v jednom ze šumperských adresářů vydaných ve 20. letech 20. století se jednalo o moderně vybavenou pekárnu dodávající na pult prodejny dvakrát denně čerstvé pečivo včetně vyhlášeného celozrnného chleba. Rodina Randova provozovala pekařství až do roku 1945, i poté zde pekárna zůstala v provozu. V roce 1991 ji v rámci privatizace získal Ivo Horčička, který záhy poté odkoupil od města celý dům. Nový majitel nechal kromě vnitřních stavebních úprav obnovit také původní fasádu.

Krátké období tzv. druhé republiky bylo násilně ukončeno právě před 80 lety, kdy 15. března 1939 vstoupily na území okleštěného Československa německé jednotky. Šumpersko a Zábřežsko bylo již od října 1938 součástí Německa a bylo začleněno do tzv. Sudet, pouze nejjižnější část okresu, Loštice a okolí, zůstala součástí zbytku Československa. Loštice se staly pohraničním městečkem a z okupovaného Zábřežska a Šumperka se sem stěhovala velká řada uprchlíků, jako např. Václav Patka (majitel tiskárny a knihkupectví v Zábřeze). Po 15. březnu 1939, po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, obsadila německá vojska i Loštice.

Jednotka okupačního vojska SS na náměstí v Lošticích po 15. březnu 1939.

Přehlídka formací SS na náměstí v Lošticích po 15. březnu 1939.

Finanční a pasová kontrola na přechodu v Lošticích u Hospodářské školy.

V roce 2018 se šumperskému muzeu povedlo kromě jiného i zrestaurovat jednu téměř zničenou a nefunkční hračku, datovanou na přelom 19. a 20. století. Je to kočár – bryčka – vyrobený ze smrkového a javorového dřeva natřeného fermežovou barvou. Jeho výrobce není znám, předpokládáme však, že jej zhotovil venkovský řemeslník na zakázku. V dezolátním stavu jsme jej našli a získali díky spolupráci s obcí Ruda nad Moravou a jejím starostou, který nás v roce 2017 pozval na obhlídku právě demolovaného domu č. 74 v Rudě nad Moravou. Pracovníci, kteří prováděli sanaci domu, na popud starosty z nepřeberného množství odpadků a suti vybírali předměty, které by mohly být ještě opraveny nebo jinak využity. Všem jim za to patří velký dík. Pravděpodobně již nikdy nezjistíme, pro koho byl kočárek vyroben. Můžeme se jen domnívat, zda si s ním hráli malí obyvatelé domu č. 74, bývalého lihovaru, nebo zda hračka patřila dětem správců ze sousedícího zámku (což vzhledem k povaze předmětu rovněž nelze vyloučit). Budovu lihovaru čp. 74 i s přilehlou obytnou stavbou čp. 73 po celé 19. století vlastnil rod Schmidtů. Poslední majitelkou byla dcera Hilda (1918), provdaná v roce 1938 za Viléma Schuberta. Manželé Schubertovi vlastní děti neměli a vzali si do rodiny chovance. Po válce byl majitelem statku František Valenta, jemuž byl odprodán jako konfiskát, pak postupně chátral. V roce 2015 jej odkoupila obec, ale zchátralý objekt již nebylo možné zachránit. V roce 2018 naše muzeum investovalo do opravy kočáru. Restaurování se ujal zkušený restaurátor Zdeněk Špaček a opravený kočárek budou moci návštěvníci již brzo obdivovat na výstavě „V rukou restaurátora“, konané od 2. dubna do 30. června ve Vlastivědném muzeu v Šumperku.

Informace o statku č. 74 jsme čerpali z publikace Miroslava Wintera Z historie obce Ruda nad Moravou, vydané v roce 2009.

Stále teplejší dny lákají k výletům do přírody. V okolí města Šumperka se nachází několik oblíbených výletních cílů. Vydáme-li se po zelené turistické značce od města směrem k Městským skalám, naše kroky vedou téměř po stejných cestách, jakými se kdysi ubírali nejen němečtí výletníci. Zelená značka nás postupně zavede na lesní cestu, přitom míjíme odbočku k dnešnímu dětskému domovu se školou. Jeho nynější vzhled vůbec nenapovídá, že jde o místo s dlouhou historií. Původně zde stával výletní hostinec zvaný Bergwirtshaus, postavený šumperskými právovárečnými měšťany ve 20. letech 19. století. Chtěli tak zabránit svým pivu holdujícím sousedům, aby chodili do hostince v Nových Domcích, kde se čepovalo konkurenční a prý také chutnější velkolosinské pivo. V průběhu 19. století se pak často střídali nájemci i majitelé, přesto si výletníci hostinec oblíbili. Po roce 1918 se majitelem stalo město Šumperk a objekt byl rozsáhle renovován. Město jej pronajímalo provozovatelům výhradně německé národnosti. Hostinec se pak stal místem setkávání nacionalistů, ve 30. letech zde byl několikrát hostem i samotný Konrad Henlein. V těchto časech také získal interiér podobu ve stylu německého selského slohu. Po roce 1945 sloužil objekt nejdříve jako internát, po roce 1978 jako Okresní dům pionýrů a mládeže, od roku 2007 zde sídlí dětský domov.

Po příjemném posezení v hostinci mohli výletníci dále pokračovat k Novým Domkům. Cestou míjeli drobnou kapličku Nejsvětější Trojice, která byla postavena taktéž ve 20. letech 19. století. Dnes však v lese najdeme už jen nepatrné zbytky zdiva, kaplička zanikla někdy v 60. letech 20. století. Plány německých turistů vybudovat v blízkosti hostince a kapličky rozhlednu se nikdy neuskutečnily, postavena byla pouze triangulační věž, která však již také padla za oběť času.

Kolorovaná pohlednice zachycující podobu hostince v 90. letech 19. století

Budova hostince ve 20. letech 20. století

Průčelí budovy v 1. polovině 20. století

Pohled do interiéru ve 30. letech 20. století

Pohled z terasy hostince na město, 40. léta 20. století

Okresní dům pionýrů a mládeže, 1979

Kaplička Nejsvětejší Trojice, cca. 1920

Významné historické okamžiky a zvraty se promítaly rovněž do názvosloví ulic obcí a měst. Ulice byly pojmenovávány podle významných osobností nebo událostí a výběr názvů často podléhal právě vládnoucímu režimu. Nejinak tomu bylo v případě města Šumperka, kde mnohé ulice za dobu své existence změnily své označení i několikrát. Naposledy došlo k většímu přejmenovávání ulic krátce po pádu komunistického režimu, na začátku roku 1990. Pryč musely všechny názvy upomínající osobnosti, události či instituce spojené s minulým režimem. Dnešním příspěvkem bychom proto chtěli zahájit cyklus věnovaný právě těm ulicím, jimž sametová revoluce přinesla zcela nové označení nebo pomohla vrátit původní.

Náměstí Svobody

Začali bychom na náměstí Svobody. Do roku 1912 býval tento prostor součástí buď tehdejší Kaiserstrasse (dnes ul. Československé armády), nebo Schillerstrasse (Hlavní třída). Jako samostatné náměstí se začal označovat od roku 1912 a tehdy dostal název Chiariplatz, odkazující na osobnost dr. Karla Chiariho (1849–1912), lékaře a poslance říšské rady, mimo jiné také majitele nedalekého Pavlínina dvora a k němu náležejících pozemků. Od roku 1951 tvořil dominantu náměstí pomník sovětského diktátora Stalina. Protože už Stalinovo náměstí ve městě jedno bylo (tzv. Točák), dostalo se místu označení Stalingradské náměstí. Soudruhům ani moc nevadilo, že už je v centru města Stalingradská ulice, které se v našem cyklu budeme také věnovat. Důležité bezesporu bylo, že v názvu je obsaženo jméno sovětského vůdce. Po pádu Stalinova kultu se náměstí opět přejmenovalo, tentokrát na Československo-sovětského přátelství. Pomník zde ovšem zůstal, a to až do konce 80. let. Šumperk se Zábřehem byla snad poslední dvě města, která v té době ještě tyto sochy „zdobily“. Na konci 80. let byla socha Stalina přemístěna do parčíku na Husově náměstí, aby na jejím původním stanovišti mohl být zbudován velkolepý památník osvobození. Jeho výstavbu ale zastavila sametová revoluce a již nebyl nikdy dokončen. A revoluce také přinesla místu nový a snad už poslední název – náměstí Svobody.

 Plocha budoucího náměstí Svobody na konci 19. století, v této době zde ještě nestojí ani budova tkalcovské školy, ani německého gymnázia, evangelický kostel vidíme také v jeho původní podobě.

Pohled zachycující podobu tkalcovské školy (dnes zde sídlí autoškola) a pivnice, kterou ve 30. letech 20. století nahradila novostavba hotelu Grand.

Protilehlá strana náměstí s evangelickým kostelem, ke kterému již byla přistavěna věž, a vedle stojící budovou německého gymnázia (dnes obchodní akademie), kolorovaná pohlednice, počátek 20. století.

Slavnostní odhalení sochy Josefa V. Stalina v listopadu roku 1951, v pozadí je vidět ještě původní zástavba ulice Československé armády.

Za Stalinovým pomníkem stával dům rodiny Stefanesku, která se zaměřovala na obchod s auty a autodíly, provozovala vulkanizační dílnu i benzínovou pumpu. Pumpa byla v provozu ještě ve 2. polovině 20. století, než byl objekt zbourán kvůli plánované výstavbě panelových domů, foto J. Pavlíček.

Náměstí Svobody v době srpnové okupace roku 1968, lidé shromáždění okolo polského tanku, v pozadí budova obchodní akademie, foto J. Roller.

Stalinův pomník a panelová výstavba v přilehlých ulicích, 1988, foto J. Mašek.

Novostavba budovy banky na místě zbouraného domu rodiny Stefanesku, před ní torzo rozestavěného památníku osvobození, které bylo odstraněno v roce 2013, foto E. Petrášová.

Ulice 17. listopadu

Dnes se vydáme z náměstí Svobody směrem k vlakovému nádraží. Železnice spojila město Šumperk s okolním světem v roce 1871, kdy byla vybudována trať vedoucí od Zábřehu. Od onoho data začala postupně vyrůstat zástavba podél cesty směřující od města k nádražní budově a podle toho se také ulici dostalo označení – Nádražní. Česká menšina se ve 30. letech 20. století pokoušela prosadit změnu názvu podle agrárního politika a několikanásobného premiéra Antonína Švehly, leč neúspěšně. Původní název se udržel až do roku 1949, kdy byla ulice přejmenována k poctě prvního dělnického prezidenta na Gottwaldovu. Od roku 1990 se začalo používat označení ulice 17. listopadu.

V této ulici stojí za povšimnutí řada zajímavých staveb. Nároží u náměstí Svobody dominuje budova hotelu Grand, který byl ve funkcionalistickém slohu vybudován na místě původní pivnice v letech 1931–1932. Na pozemcích obklopujících Pavlínin dvůr, tedy v dnešních sadech 1. máje, byla postavena vila Doris, pojmenovaná po manželce majitele domu Eduarda Chiariho. Zde také sídlila od 50. let městská knihovna, než se v roce 1970 přestěhovala, už jako Okresní knihovna Šumperk, do adaptovaných prostor blíže nádraží stojící Hacklovy vily. Přízemní stavbu s růžovou fasádou nechal na konci 19. století postavit šumperský lékárník Eduard Hackl, jehož jméno je spojeno s lékárnou U Medvěda (na tzv. Točáku). Nejblíže nádraží pak stojí dva nárožní domy, které do roku 1945 patřily rodině Wotke. Budova, v níž je dnes asijské bistro a papírnictví, sloužila jako hotel s restaurací. Protější dům byl určený k bydlení, v nároží byl vstup do fotografického salonu. A to už se vlastně ocitáme na Jesenické ulici, o které si povíme příště.

Podoba Nádražní ulice na počátku 20. století, v popředí oba domy v majetku rodiny Wotke.

Průhled Nádražní ulicí směrem k náměstí Svobody, vpravo hotel Grand, snímek ze 40. let 20. století.

Vila Doris sloužila za minulého režimu potřebám Kulturních zařízení města Šumperka (KZMŠ), před vstupním průčelím vznikla roku 1982 galerie vyznamenaných pracovníků, která prostor hyzdila až do počátku 90. let, snímek z roku 1984, foto J. Mašek. 

Na pódiu letního divadla se konala řada akcí organizovaných KZMŠ, na snímku koncert pořádaný v rámci družby ČSSR, SSSR a Polska, rok 1970, foto Antonín Suchan.

Vila Doris po odstranění galerie vyznamenaných pracovníků v roce 1992, tehdy zde již dva roky fungoval BOUTIQUE, kde se prodávaly filmové a hudební nosiče, móda, kosmetika i drobné umělecké předměty určené především mladým lidem. Mladí výtvarníci zde získali prostor k výstavám.  Foto J. Mašek.

Slavnostní otevření knihovny v prostorách zrekonstruované Hacklovy vily v březnu roku 1970, foto A. Suchan.

 Vzhled Hacklovy vily před rekonstrukcí pro potřeby knihovny, foto A. Suchan.

Budova původního sídla OV KSČ, které se na konci 70. let přestěhovalo do nového „paláce“ na křižovatce dnešních ulic Dr. E. Beneše a M. R. Štefánika. Před vchodem plastika od Jiřího Jílka, který se v reakci na události roku 1968 dožadoval jejího odstranění, dílo však zmizelo z očí veřejnosti až v roce 1990. Dnes slouží objekt potřebám České správy sociálního zabezpečení. 

M. R. Štefánika a Lautnerova

V dnešním pokračování se zaměříme na ulici M. R. Štefánika. Její současný název upomíná na osobnost slovenského generála, astronoma a politika, jednoho z trojice zakladatelů samostatného československého státu, Milana Rastislava Štefánika (1880–1919). V minulosti však mnohokrát změnila svůj název. V 19. století se užívalo pojmenování Auf der Schanz (česky Na Valech). Označení odkazovalo na dobu 30leté války a dobytí města švédskými vojsky ve 40. letech 17. století. V místech dnešní ulice se totiž nacházelo palebné postavení dělostřelectva a děla chránily valy zvané šance. V roce 1881 rozhodlo vedení města o přejmenování ulice k poctě vládnoucího císaře na Kaiser-Franz-Josef-Strasse. Po roce 1918 musely ovšem jakékoli upomínky zaniklé monarchie zmizet z očí veřejnosti, a ulici se tak vrátilo původní označení. V počeštělé verzi Na Valech bylo užíváno i po roce 1945, než se roku 1946 ulice přejmenovala po jugoslávském prezidentovi Josipu Brozi Titovi. Ani tento název se dlouho neudržel, neboť po roztržce Jugoslávie se Sovětským svazem muselo být i Titovo jméno zapomenuto. A tak si obyvatelé města zase zvykali na nový název. Tentokrát odkazoval na osobnost Júlia Fučíka, komunistického novináře a odbojáře, popraveného v roce 1943 nacisty. Poslední změnu v názvu, a snad již konečnou, přinesla sametová revoluce. 

Na ulici M. R. Štefánika navazuje i krátká ulice Lautnerova. V době svého vzniku na počátku 20. století byla pojmenována po autorovi německé těsnopisné soustavy Franzi Xaveru Gabelsbergerovi (1789–1849). Po roce 1945 se změnil název na Anglickou, který však musel roku 1952 ustoupit upomínce na zemřelého vůdce řecké komunistické strany Nikose Belojanise. Poslední změna nastala po roce 1989, kdy nový název připomíná snad nejznámější oběť čarodějnických procesů v regionu, šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, upáleného roku 1685 v Mohelnici. Stojí za to i připomenout, že se jeho jménem dříve označovala dnes již zaniklá ulička spojující ulice Langrovu a Tatranskou.

Pohled z radniční věže směrem k jihu, zhruba uprostřed.

Detailnější pohled na areál Trebitschovy.

Vstup do areálu textilní továrny Hedva.

Dobová pohlednice zachycující prostor dnešní…

Opět pohled na nejmladší budovu areálu textilní…

Vstupní brána do areálu Moravolenu, závodu …

Areál bývalé textilky prošel koncem …

8. Na křižovatce tehdejších ulic – prof. …

Snímek ze staré ulice Lautnerovy vám bohužel z našich …

Dům Carla Frömela s Meissovou vinárnou

V Lužickosrbské ulici, strmě stoupající z nám. Republiky k radnici, oči kolemjdoucích nepochybně zaujme někdejší měšťanský dům č. 117/5 s půvabným arkýřem ve štítě. V domě bývala proslulá Meissova vinárna, jejíž interiéry architekt Georg Berger pro majitele Carla Frömela v letech 1921–1922 nově upravil. Původně středověký dům při přestavbě získal nové uliční průčelí se štukovým dekorem s motivem vinných hroznů, zmíněným arkýřem v ose stavby a se zprohýbaně zakončeným štítem. Pojetí výzdoby průčelí je jakousi ozvěnou řešení fasád nedaleké radnice, kterou také navrhl Berger, i když ve spolupráci s Ludwigem Schönem. V roce 1926 Berger objekt dále rozšířil směrem do zahrady v souvislosti s budováním kuchyně a toalet. Při této příležitosti vinárna získala prostornou víceúrovňovou vyhlídkovou terasu.

 Dům s Meissovou vinárnou na dobové pohlednici, 1930. Foto: Archiv T. Petruně.

Interiér Meissovy vinárny, realizovaný podle G. Bergera. Foto: Archiv T. Petruně. 

 Interiér Meissovy vinárny, realizovaný podle G. Bergera. Foto: Archiv T. Petruně.

Vyhlídková terasa Meissovy vinárny vznikla při Bergerově úpravě z roku 1926. Foto: Archiv T. Petruně. 

Terasa Meissovy vinárny byla oblíbeným místem setkávání, 20. léta 20. století. Foto: Archiv T. Petruně. 

Dům na Lužickosrbské č. 5 v současnosti, 2020. Foto: VM v Šumperku.

Náměstí Republiky

Dnešním příspěvkem navážeme na předchozí, věnovaný ulici Langrově. Když jí totiž dnes scházíme směrem k ulici Jiřího z Poděbrad, otevírá se před námi prostor náměstí Republiky. Kdybychom však stejnými místy procházeli ještě okolo roku 1950, asi bychom je jen stěží poznali. Plochu budoucího náměstí totiž vyplňovala zástavba náležející mezi vícero ulic. Jeho výstavbě musela ustoupit zejména část domů stojících v Langrově ul., dále celá ulice Vodní (dříve německy Wassergasse) i Lautnerova, kterou bylo možné projít do Tatranské (dříve Mlýnská, Mühlgasse). Pro lepší představu přikládáme výřez z mapy vyhotovené zakladatelem muzea Hansem Hönigem, která zachycuje stav okolo roku 1900.

Projekt nového náměstí připravil Ing. arch. Otto Švestka, který toto místo zároveň vybral pro umístění pomníku prezidenta Klementa Gottwalda. V roce 1955 se započalo se stavbou a již v roce 1958 bylo hotovo. Slavnostnímu odhalení pomníku se sochou v nadživotní velikosti již mohli z oken přihlížet i nově nastěhovaní obyvatelé rozlehlé obytné budovy, která tvořila dominantu náměstí. To od svého vzniku neslo název odkazující na tohoto prvního dělnického prezidenta. Plocha sloužila ke konání mnoha prorežimních akcí, v roce 1989 zde lidé nenáviděné totalitě odzvonili umíráček. Krátce po pádu režimu zmizela i Gottwaldova socha, která dnes „odpočívá“ v muzejních sbírkách. V adresáři města se místo Gottwaldova náměstí objevilo zcela nově náměstí Republiky.

Padesátá až sedmdesátá léta 20. století přinesla celkově obrovskou změnu v okolí náměstí, neboť především v souvislosti s výstavbou moderních panelových domů na sídlišti Šumperk-Sever byla zbourána většina staré zástavby. Zanikla tak zcela ulice Heřmanova (Hermanngasse), táhnoucí se podél potoka Temence od jeho soutoku s Bratrušovským potokem až k Temenici. Moderním domům padly za oběť také původní budovy v dnešní ulici Jiřího z Poděbrad a na ni navazujících uličkách.

Výřez mapy Hanse Höniga, zachycující mj. i plochu budoucího náměstí Republiky. 

Tento dům býval kdysi součástí Langrovy ulice a jeho majitelé v něm provozovali pekařství. Snímek ukazuje stav domu okolo roku 1940. Malý domek za ním je brašnářství Josefa Höhla, který jste mohli vidět v našem přechozím příspěvku. 

Tentýž dům, jen zhruba o patnáct let později. Místo pekařství se zde nacházela sběrna odpadových surovin. Za domem vlevo jste již mohli pokračovat Vodní ulicí (Wassergasse). 

Pohled od domu s bývalým pekařstvím směrem k prvním domům ulice Vodní. Vysoký komín patřil dříve barvírně a chemické čistírně, k níž přiléhaly objekty strojírny specializující se na výrobu a opravy zemědělských strojů. Moc utěšeně však tato místa v polovině 50. let 20. století nevypadala. 

Přípravy na vybudování nového náměstí byly v roce 1955 v plném proudu, pohled od Vodní ulice směrem k Langrově. 

Obytný komplex na Gottwaldově náměstí těsně před dokončením, na začátku roku 1958. Vidíme zde stále ještě stojící tovární objekty a v pozadí vpravo původní zástavbu ulice Jiřího z Poděbrad. V horní části snímku patrná volná plocha budoucího sídliště.

Okamžik slavnostního odhalení pomníku Klementa Gottwalda v listopadu 1958. V pozadí vidíme zástavbu ulice Sládkovy (před rokem 1945 Hermanngasse), zejména vpravo objekty někdejší Kleinovy koželužny. O dvacet let později už to zde bude vypadat jinak. 

Pohled z radnice směrem k Temenici. Zcela vpravo obytný komplex na Gottwaldově náměstí, v pozadí ještě stále nezastavěné plochy budoucího sídliště. Dobře patrný je zhruba uprostřed tok potoka Temence a kolem se táhnoucí zástavba Sládkovy ulice. Pohlednice byla vydána na začátku 70. let. 

Na rohu ulic Langrovy a Sládkovy stával dům patřící za první republiky Robertu Rotterovi, vyhlášenému uzenáři. Dům měl velmi bohatě dekorovanou fasádu a boční průčelí zdobila přízemní nika se sochou sv. Jana Nepomuckého. Snímek vznikl v době 2. světové války. 

Fotografie z počátku 70. let zachycuje začátek ulice Sládkovy a také podobu protější ulice Lužickosrbské. V této době již probíhala demolice starých domů, v popředí stojící někdejší Lubichova textilní továrna (Lubich měl další provoz i v Temenici, později součást n. p. Moravolen) již přišla o střechu. I na konci ulice Lužickosrbské dávají zatravněné plochy tušit, že rovněž ona přišla o část své původní zástavby. 

Na konci 70. let už byl dokončen panelový dům zvaný podle svého tvaru lidově Hokejka. Objektiv fotografa zachytil okamžik bourání kdysi Rotterova domu. Dnes se v těchto místech nachází parkoviště. 

Soudruzi sice pilně budovali, ale ne všechny výsledky jejich budovatelského zápalu přetrvaly dodnes. Ukázka ze souboru fotografií dokumentujících odstraňování pomníku Klementa Gottwalda v lednu roku 1990.