Archivy: Muzeum online

Zatímco příroda barví listy stromů do půvabných akordů žluté, červené a oranžové, připravili jsme pro vás výběr fotografií, kde si můžete prohlédnout, jak podzim v Jeseníkách inspiroval regionální autory zastoupené v naší sbírce výtvarného umění.

Jaroslav Keluc, Podzimní krajina, 1975, olej na plátně. Sbírka šumperského muzea, H 33 027.

Alois Kučera, Podhůří Jeseníků, 1962, pastel na lepence. Sbírka šumperského muzea, H 21 795.

Mirko Hanák, Kolouch, kolem 1963, litografie na papíře. Sbírka šumperského muzea, H 8828.

Lubomír Bartoš, Podzimní cesta, 1973, tempera na papíře. Sbírka šumperského muzea, H 21 797.

Jiří Šváb, Z Písařova, 1980, tempera na lepence. Sbírka šumperského muzea, H 14 357.

Anežka Kovalová, Zátiší – Okno, 1979, tempera na překližce. Sbírka šumperského muzea, H 21 784.

Dagmar Koverdynská, Podzim III, 1994, reliéf – dřevo. Sbírka šumperského muzea, H 24 717.

Vítězslav Pokorný, Zátiší, 1956, olej na sololitu. Sbírka šumperského muzea, H 29 794.

Ilja Zachoval, Šléglov, 1984, akryl na plátně. Sbírka šumperského muzea, H 17 467.

Antonín Suchan se ve svém díle často obrací k tématům z řecké a římské mytologie. Sochu na fotografii autor pojmenoval Poseidón – vládce vod a moří. 

Řeckého boha moří Poseidóna známe také z římské mytologie jako Neptuna. Zpravidla bývá zobrazován jako triumfátor jedoucí na delfínovi nebo na voze taženém spřežením mořských koní. Poseidóna (Neptuna) bezpečně rozpoznáte podle trojzubce, který drží místo žezla a jímž dokáže rozbouřit i tišit mořské vlny. Neptuna někdy doprovází jeho manželka, mořská nymfa Amfitrité, a jejich syn Tritón, který troubí na zakroucenou lasturu. Podobně jako jiní antičtí bohové byl také Neptun velkým záletníkem. Perličkou je, že se zamiloval také do královské dcery KORÓNÉ, která však o jeho přízeň nestála. Na pomoc KORÓNĚ přispěchala bohyně Minerva, dívku proměnila ve vránu a ta tak mohla před neodbytným nápadníkem uletět pryč.

Grafickou sbírku plk. Karla Lukase tvoří mimo tisky Václava Hollara umělecká díla dalších evropských mistrů. Skladba této části je značně nesourodá, tisky byly shromažďovány nahodile, přesto ve svém celku plnohodnotně odrážejí význam jednotlivých uměleckých oblastí, tj. italskou, nizozemskou, německou a rakouskou, francouzskou i anglickou grafiku 16.–18. století. Zde je pro vás několik ukázek italské produkce. 

Mistr B (činný kolem 1530–1560)

podle Raffaela Santiho (1483 Urbino – 1520 Řím)

Aeneas vynášející Anchísa z hořící Tróje

kolem roku 1550

rytina

inv. č. H 3402, sbírka zábřežského muzea

Giorgio Ghisi, zv. Mantovano

(1520 Mantova – 1582 Mantova)

Afrodité v dílně Hefaistově

kolem roku 1550

rytina

inv. č. H 3403, sbírka zábřežského muzea

Niccolò Nelli (1530 Benátky – 1579 Benátky)

Navštívení P. Marie

1569

rytina

inv. č. H 3404, sbírka zábřežského muzea

Orazio Borgianni (1575 Řím – 1616 Řím)

podle Raffaela Santiho (1483 Urbino – 1520 Řím)

Noe a synové při stavbě archy

1615

lept

inv. č. H 3307, sbírka zábřežského muzea

Salvator Rosa (1615 Aranella u Neapole – 1673 Řím)

Sv. Albert

1661

lept

inv. č. H 3408, sbírka zábřežského muzea

Carlo Cesio (1626 Antrodoco u Rieti – 1686 Rieti)

podle Annibala Carracciho (1560 Bologna – 1609 Řím)

Herkules a Jola

kolem roku 1660

rytina

inv. č. H 3409, sbírka zábřežského muzea

Pietro Santo Bartoli (1635 Perugia – 1700 Řím)

podle Raffaela Santiho (1483 Urbino – 1520 Řím)

Příchod významné rodiny do Florencie

po roce 1660

rytina

inv. č. H 3410, sbírka zábřežského muzea

Francesco Novelli (1767 Benátky – 1836 Benátky)

podle Andrea Mantegni (1431 Isola di Cartura – 1506 Mantova)

Čtyři studie madony

1796–1799

lept

inv. č. H 3411, sbírka zábřežského muzea

Orchestrion je mechanický hrací stroj napodobující zvuky orchestru nebo aspoň několika hudebních nástrojů. Hudba byla zaznamenávána zpravidla ocelovými hřebíčky umístěnými na dřevěném válci, případně na perforovaném papírovém válci. Pohon nejčastěji zajišťovalo závaží. Na sklonku 19. století byly stavěny dva základní typy orchestrionů – pianový a varhanní.

U pianového byl akustický element (kostra, rezonanční deska, litinový rám a struny) umístěn v zadní části orchestrionu a tvořil se skříní jeden celek. Princip vytvoření tónu spočíval v napružení kladívkové mechaniky pomocí hřebíčku otáčejícího se válce a k úderu na struny došlo v momentě, kdy vahadlo snímací lišty opustilo hřebíček. Pianové orchestriony byly používány zejména v restauracích.

Základ varhanního orchestrionu tvořil píšťalový fond složený z několika druhů píšťal, vzdušnice a čerpacích měchů se zásobníkem tlaku. Pohon byl zajišťován ručně nebo elektromotorem. Své využití našly tyto orchestriony zpravidla na poutích, v tanečních sálech apod.

Ve sbírkách šumperského muzea jsou uloženy dva orchestriony. Oba jsou to pianoorchestriony obsahující pianinový akustický element a bicí sekci (velký buben, virblový buben, činel, triangl a zvonkohru). Vyrobeny byly na přelomu 19. a 20. století. K pohonu je použit hnací mechanismus podobný hodinovému stroji se závažím, který otáčí hřebíčkovým válcem.

Restaurovaný orchestrion byl na počátku 20. století prodáván pod označením „DIANA“. Je vysoký 260 cm a široký 140 cm. Závaží, které slouží k pohonu hnacího mechanismu, váží 270 kg.

Tento a mnohé další orchestriony prodával pražský obchodník Hynek Klepetář. Pro německy mluvící obyvatelstvo značil orchestriony německou variantou své značky: I. Klepetář Prague, což je případ našeho orchestrionu. Pro Klepetáře tento flašinet vyrobil Eduard Dienst v Lipsku. Na skříni najdeme i písmena D.R.G.M., která jsou zkratkou pro německou registrovanou ochrannou známku – Deutsches Reichsgebrauchsmuster. (Tento registr byl v Německu uzákoněn od 1. června 1891.)

Dominantním výzdobným prvkem dvoukřídlých dveří jsou skleněné výplně s podmalbou zobrazující krajinky v oválných medailonech rámovaných secesním květinovým motivem.  Autorem podmalby je J. Kunschner.

Na vnitřní straně skříně se zachoval tužkou psaný nápis obsahující cenné informace o zámečníkovi, který orchestrion opravoval. Byl to Leo Herold, narozený 21. 7. 1890 v Bedřichově u Oskavy č. p. 15, syn domkařů Josefa a Anastázie. Podle jeho vizitky, kterou na orchestrionu zanechal, usuzujeme, že orchestrion se nacházel v některé z hospod poblíž Bedřichova.

Do sbírek Muzea v Šumperku byl orchestrion zakoupen v roce 1974 ve starožitnictví v Praze za cenu 6 250 Kčs. Předtím byl určitě umístěn v některé ze severomoravských hospod, ve které, to je zatím předmětem bádání.

Restaurování orchestrionu, zaměřeného na akustické a mechanické části, se ujal Radek Janoušek v roce 2015. Na začátku byl tento unikátní automatický hrací stroj rozebrán na jednotlivé části, které byly postupně renovovány. V roce 2020 byly zrenovované komponenty složeny a orchestrion opět hraje.

Použitá literatura:

Janoušek, R.: Představení nové expozice hudebních automatů I. – IV. Čtvrtletník Severočeského muzea v Liberci. Jaro 2015, Léto 2015, Podzim 2015 a Zima 2016.

Volný, J.: Automatofony. Mechanické hudební stroje a strojky ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci. Liberec 2007.

Sluka, L.: Orchestriony aneb svět včerejška. Turnov 2013.

Mária Kudelová

etnografka, kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku

Oprava orchestrionu (video – YouTube)

Finální opravy jednoho z největších orchestrionů v České republice. Práce začaly v roce 2015, kdy byl tento unikátní automatický hrací stroj rozebrán na jednotlivé části, které byly postupně renovovány. Teď přišel čas jej zase složit a oživit jeho zvuk. Díla se ujal restaurátor pianol a orchestrionů Radek Janoušek.

Orchestrion byl vyroben někdy na počátku 20. století německou firmou Dienst pro prodejce Hynka Klepetáře z Prahy. Tento obchodník značil své orchestriony pro německy mluvící zákazníky německou variantou svého jména – Ignaz Klepetař Prague. Muzeum v Šumperku zakoupilo orchestrion v roce 1974, tehdy jeho mechanické části fungovaly a zvuky vydával, hudbou bychom to však mohli nazvat jen stěží.

Záznam orchestrionu (video – YouTube)

Online výstava Umělci našeho kraje (video – YouTube)

Pro všechny zájemce, kteří neměli možnost přijít osobně na výstavu Umělci našeho kraje, uspořádanou v Muzeu Zábřeh při příležitosti 100. výročí narození Huga Šilberského, 85. výročí narození Josefa Lubiče a 85. výročí úmrtí Josefa Hacara, jsme připravili krátkou virtuální prohlídku. Láska k regionu a k jeho krásné přírodě byla inspirací pro všechny tři umělce.

S výstavou se sice pro letošek loučíme, ale na jaře se můžete těšit na její reprízu.

Na výstavě k osmdesátinám Antonína Suchana najdete také soubor asambláží, které autor vytváří z vyřazených tiskařských literek jako poctu vynálezci knihtisku Johannu Gutenbergovi. Monumentální variantu tohoto reliéfu o rozměrech 150 x 350 cm najdete v prostorách Městské knihovny T. G. Masaryka Šumperk před vstupem do půjčovny pro dospělé. Antonín Suchan toto dílo vytvořil v roce 2018 z 1985 kusů literek.

Antonín Suchan: Pocta J. Gutenbergovi.

Všichni milovníci umění zbystřete.

Jak už jsme vás informovali, grafická kolekce z pozůstalosti plk. Karla Lukase, čítající něco málo přes 900 tisků, je rozdělena na dvě části. První, převážnou část tvoří práce Václava Hollara (1607 Praha – 1677 Londýn), druhý celek formují umělecká díla dalších evropských mistrů. Jelikož je Hollarově tvorbě věnován nový, samostatný Grafický kabinet V. Hollara v zábřežském muzeu, rozhodli jsme se v prvotním záměru výstavy dát prostor jiným autorům. Až na dvě výjimky jsme to dodrželi. Jednou z nich je Hollarův lept Pohled na Londýn a Westminster, datovaný kolem roku 1647. Zhotoven byl seskupením čtyř matric a měří úctyhodných 322 × 1610 mm (list 360 × 1697 mm). Poněvadž jsme v zábřežském muzeu limitováni prostorem, rozhodli jsme se grafiku představit v Šumperku. Přijďte se podívat, výstava je k vidění zatím do čtvrtka 17. 12. 2020.

Václav Hollar (1607 Praha – 1677 Londýn)

Pohled na Londýn před požárem

kolem roku 1647

lept

inv. č. H 3760, sbírka zábřežského muzea  

Inv. č. H 3317, sbírka Muzea Mohelnice

Na první pohled by se mohlo zdát, že když je muzeum pro návštěvníky zavřené, tak se v něm nic neděje. Opak je ovšem pravdou. Za zdmi muzea se neustále pracuje, odborní pracovníci připravují nové výstavy, píší články, kontrolují sbírky a jejich stav, vybírají předměty na restaurování a mnoho dalšího.

Ke konci roku 2020 se podařilo dokončit náročné restaurování sochy světce ze sbírky mohelnického muzea. Tento projekt byl spolufinancován z dotačního programu Ministerstva kultury. Restaurátor Dušan Rohlík odstranil nepůvodní vrstvy polychromie až na nejstarší, kterou je zlacení na červeném polimentu na šatech a vlasech. Na inkarnátu je zlacení na žlutém polimentu. Chybějící plátkové zlato restaurátor doplnil a lokálně retušoval. Prsty na rukou doplněny nebyly, protože neznáme jejich přesnou podobu.

O původu sochy světce máme pouze skromné informace. Socha byla zakoupena od Roberta Frömela z Mohelnice společně s další, se kterou tvoří pár, v roce 1925 tehdejším Německým okresním muzejním spolkem v Mohelnici (Deutsches Bezirks-Museum Verein in Müglitz) do sbírek muzea, které bylo založeno v roce 1923. Podle zápisu v původním inventáři spolku se jedná o apoštoly sv. Jana Evangelistu (H 3317) a sv. Marka (H 3318). Obě sochy jsou datované do konce 18. století.

Stav před restaurováním. Foto Dušana Rohlík.

Sondy ukazující jednotlivé vrstvy polychromie. Foto Dušana Rohlík.

Průběh restaurování. Foto Dušana Rohlík.

Detail – levá část obličeje s nepůvodní barevností, vpravo odkryto již na původní zlacení. Foto Dušana Rohlík.

Socha světce po dokončení restaurování. Foto Dušana Rohlík.

Detail horní části s ponechanou sondou ukazující vrstvení. Foto Dušana Rohlík.

Zaměstnanci muzea, jako mnozí jiní v současné době, oprášili svoje jídlonosiče. První, co všechny zaujalo, byla různá pojmenování užívaná v našem regionu k označení těchto nádob:

„Cénky“ – slovo používané ve vesnicích Horní Hané. Je to označení malé cínové nádoby v hornohanáckém nářečí.

„Menážke“ – výraz používaný v Kamenné a Nedvězí. Podle Etymologického slovníku jazyka českého znamená slovo menáž nebo mináž vojenskou stravu, pochází z francouzského jazyka – domácí hospodářství; společný stůl a oběd, společná strava, zvláště u vojska. V dalším významu se slovo menážka používá k označení nádobí pro dochucovací sady na stůl. 

„Kastrůlky“ – slovo používané ve Velkých Losinách.

„Cecilky“ – výraz používaný např. ve Svébohově.

„Cécliky“ – varianta zaznamenaná v Bohdíkově a okolí.

„Obědvár“ – slovo používané v Zábřehu, ale i v jiných lokalitách.

„Žrádelníky“, „žrádelníček“ – výraz má praslovanský základ ve významu žrát – hltavě jíst. Nynější pejorizace tohoto slova je novočeská.

Zapátrali jsme i v muzejních sbírkách a Vy si můžete prohlédnout jídlonosiče různých tvarů a z různých materiálů. Pokud bychom se podívali do historie, tak bychom mohli za předchůdce jídlonosičů považovat keramické sdružené nádoby s jedním společným uchem, tzv. srostlíky, ve kterých si lidé nosili na pole jídlo.

Mária Kudelová, Pavlína Janíčková

Cínový nosič na jídlo, značeno, vyrobil mistr I.A.S., Karlovy Vary, 1. polovina 18. století.

Sdružená nádoba, dvě hrncovité nádoby navzájem spojené ouškem, keramika, Loštice, 19. století.

Smaltovaný jídlonosič, výrobce Tatrasmalt Matejovce, 50. léta 20. století.

Hliníkový jídlonosič, výrobce neurčen, 60.–70. léta 20. století, Bludov.

Hliníková bandaska určená převážně k přenášení polévek, výrobce Tatrasmalt Matejovce, 50.–60. léta 20. století, Šumperk.

Jídlonosič lisovaný z plastu, 21. století, Šumperk.

Nerezový jídlonosič, 21. století, Brníčko.

Na výstavě „Extrémní jevy na Jesenicku a Šumpersku pohledem meteorologa“ je možné spatřit kromě řady soudobých meteorologických přístrojů také ukázky historických teploměrů a barometrů. Mezi tyto exponáty se nám však dostal také jeden poněkud záhadný přístroj. Je označen jako Lambrechtův hygienicko-meteorologický rádce a byl vyroben přibližně na konci 19. století. Nazván je podle svého výrobce, německého mechanika a podnikatele Wilhelma Lambrechta (1834–1904), který svou továrnu na výrobu meteorologických přístrojů založil na počátku 70. let 19. století v německém městě Göttingen. Továrna proslula zejména výrobou vlasových vlhkoměrů a polymetrů (kombinace vlhkoměru a teploměru), ale produkovala i mnohé další přístroje k měření meteorologických hodnot. V ulicích celé řady měst i v mnoha lázeňských centrech se objevily meteorologické sloupky vybavené těmito přístroji. Výroba se dále zaměřovala na produkci lékařských teploměrů. Firma ve zmíněném městě dodnes funguje a po jejím zakladateli byla pojmenována i jedna ze zdejších ulic.

K čemu ale sloužil zde vystavený přístroj? Ani zkušení meteorologové si nevědí příliš rady. A přesný návod se nám nedochoval. Přístroj fungoval na principu vlasového vlhkoměru a podle ukazovaných hodnot bylo možno pravděpodobně usuzovat, jaký vliv bude mít počasí v danou denní dobu na lidský organismus. Obdoba nám dnes známé biopředpovědi? Kdo ví?

Snímek záhadného Lambrechtova přístroje

Snímek vitríny s historickými teploměry, barometry a vlhkoměry (půjčené z Vlastivědného muzea Jesenicka a soukromé sbírky)

Letošní zima nám naděluje bohatější sněhovou nadílku než v minulých letech. A nejen nadšení příznivci zimních sportů sledují stav sněhové pokrývky. Jak se ale třeba měří její mocnost a přírůstek?

Pro měření celkové výšky souvislé pokrývky se na meteostanicích používají sněhoměrné červeno-bílé tyče s vyznačenou stupnicí. Běžně bývají metrové, v lokalitách s obvykle vyšší sněhovou pokrývkou se umísťují dvou- až třímetrové. Hodnoty jsou zaznamenávány v centimetrech. Nový přírůstek sněhu se měří pomocí sněhoměrného prkénka. To se položí na zem nebo do stávající sněhové pokrývky. Pokud připadne sníh, dřevěné pravítko se ryskou nuly přiloží k okraji prkénka a odečte se hodnota nově napadeného sněhu. Poté se sníh z prkénka opět odmete, aby bylo připraveno na další měření.

Vodní hodnota sněhu se určuje pomocí laminátového válcového sněhoměru, který má délku 1,0 nebo 1,5 m. Vtlačí se kolmo do sněhové pokrývky, souběžně se určuje i její výška. Válec naplněný sněhem se posléze zváží pomocí sněhoměrné váhy. Zjištěné hodnoty se pak dosadí do příslušného vzorečku a výsledek ukáže, kolik vody je obsaženo ve sněhu. Tyto informace jsou důležité zejména pro vodohospodáře.

Pár „zimních“ zajímavostí z výstavy:

2005/2006 – tato zima byla raritní zejména výdrží a výškou sněhové pokrývky. Na stanici Šerák se udržela od poloviny listopadu 2005 až do začátku května následujícího roku, bylo to celkem 171 dní. Nejvyšší hodnoty zde dosáhla sněhová pokrývka 18. března 2006, a to 225 cm. A možná si vzpomenete, že na jaře tohoto roku odtávání sněhu rozvodnilo mnohé moravské toky…

2009 – v polovině října se dostavilo prudké ochlazení doprovázené i sněhovými srážkami. V horských oblastech je sníh v tuto dobu běžným jevem, v tomto roce se však např. na stanici Šerák udržel velmi neobvyklých 12 dní a pokrývka dosahovala výšky 68 cm.

2012 – měsíc únor byl velmi mrazivý, dostavily se i arktické dny, kdy teplotní maxima ve městech ani přes den nevystoupila nad −10 °C, na začátku února naměřili na stanici Světlá Hora na Bruntálsku −29,6 °C, na Šeráku −20 °C.

2017 – na konci dubna se dostavilo výrazné ochlazení, tehdy dokonce napadlo mnohem více sněhu než za celé období zimy.

Extrémní projevy zimního počasí trápily obyvatele regionu i v mnohem dřívějších dobách. V jednom z nedávných příspěvků na našem facebooku byla zmíněna krutá zima 1928/1929, ale silné mrazy udeřily rovněž v roce 1942 a možná si mnozí z vás vybaví i kruté novoroční ráno roku 1979, kdy během silvestrovské noci spadly teploty na některých místech až o dvacet stupňů dolů, Jeseníky nevyjímaje.

Snímek sněhoměrných tyčí, sněhoměru a sněhoměrného prkénka.

K zjištění vodní hodnoty sněhu se používá i váhový sněhoměr, fungující na principu nerovnoramenných vah. Vpravo digitální váha.

Meteorologické výkazy pro město Šumperk vedené v letech 1939–1944, ukázka záznamů hodnot z ledna roku 1942.

Detail záznamů teplot v lednu 1942 (oddíl nadepsaný jako Temperatur-Extreme).

Zima určitě ještě neřekla poslední slovo, ale jaro už je za dveřmi a sluníčko nás bude zahřívat stále více. Jak dlouho každý den svítilo, to je další z hodnot, kterou meteorologové sledují. K jejímu zjištění slouží slunoměr neboli heliograf. Nejrozšířenějším typem je Campbellův–Stokesův slunoměr. Jeho základem je koule ze speciálního skla, která soustřeďuje sluneční paprsky do jednoho bodu. Tepelný účinek paprsků se projeví vypálenou stopou do papírového pásku se stupnicí. Pásek se vkládá do prstence, který je součástí podstavce přístroje. Z takto vypáleného záznamu, zvaného heliogram, se určí délka slunečního svitu. Výsledná hodnota se udává v hodinách. Papírové pásky je nutné dávat každý den nové a volit správný druh podle aktuální roční doby. V rámci automatizace profesionálních meteorologických stanic byly tyto slunoměry nahrazeny elektronickými přístroji, získaná data se odesílají k dalšímu zpracování na dálku. Na naší výstavě můžete vidět oba typy. Pro předvedení funkce elektronického slunoměru nám ve výstavní prostoře nahrazuje skutečné slunce svítilna.

Campbellův–Stokesův slunoměr

Campbellův–Stokesův slunoměr (detail)

Detail automatické meteostanice s elektronickým slunoměrem

Nejen k jarnímu úklidu se hodí březová pometla. V minulosti je vyráběli muži v každé vesnici, dnes je výrobců již poskrovnu. Vyrábějí se z větví bříz, které se řežou na jaře, když má bříza ještě spadené listí. K výrobě je potřeba dlouhý silný provaz uvázaný na trám nebo na silnou větev stromu, jeho dolní konec je upevněn na šlapací desku u země tak, aby se sešlápnutím lano napnulo. Mezi svazek připravených březových větviček se upevní rozpůlený vrbový prut a svazek se jednou omotá provazem. Po sešlápnutí desky se březové proutí stáhne a otáčivým pohybem dolů se omotává vrbový prut. Konec proutku se upevní mezi větvičky tak, aby se neuvolnil. Celý proces se zopakuje nejméně čtyřikrát a tímto způsobem vznikne rukojeť pometla, která se nakonec nožem seřízne a upraví. Taková pometla se používáním opotřebovávala, a tak byla další jaro potřebná nová.

I v případě, že jste nezvládli výrobu pometla dle návodu, se můžete odvážně pustit do jarního úklidu a připojit se třeba k akci Ukliďme Česko www.UklidmeCesko.cz. Tady nebudete potřebovat pometlo, bude stačit dobrá vůle, pytle a rukavice.

Pro milovníky komornějšího úklidu máme dobré rady pro vycházky do lesa:

Co jsi s sebou do lesa přinesl, to si také odnes.

Na vycházku si nikdy nezapomeň vzít rukavice a pytel na odpadky.

Odpadků nasbírej jenom tolik, kolik dokážeš odnést až k nejbližšímu odpadkovému koši.

Nebuďme lhostejní k přírodnímu ani ke kulturnímu bohatství.

Větvičky z břízy nachystané ke zpracování. Líšnice 2006.

Pometlo je svázané ze dvou svazků březového proutí. Rukojeť tvoří hrubší konce větviček svázaných vrbovými půlenými proutky – každý svazek zvlášť jedním prutem a svazky dohromady ještě čtyřmi pruty v místě rukojeti. Pometlo vyrobil Frantšek Kutler z Komňátky v roce 2006.

Ve své kůlně v Jakubovicích vyráběl pometla Ladislav Falada, 2006.

Pometla stejným způsobem vyráběl Vlastimil Sládek v Leštině. K svazování však používal lípové lýko.

Svazek lípového lýka připraveného k výrobě pometel.

Každá ze šesti nedělí v postním období před Velikonocemi měla své zvláštní označení. Předposlední neděli se v minulosti říkalo Smrtná neděle. Vysvětlení jejího názvu nás vede k starému zvyku vynášení smrti, který se v tento den provozoval. Figurína z došku a slámy se v našem regionu nazývala „smrť“ nebo „Morena“, její chlapecké variantě v Strupšíně říkali „smrťák“, v Klášterci a Vyšehoří i „smrťoch“. Figurínu jako symbol zimy vynesly dětské průvody za vesnici a tam ji buď spálily v ohni, nebo hodily do řeky. Důležitý však byl i návrat dětí do vesnice, kdy přinášely „léto“. Byly to ozdobené větvičky, označované jako „májíček“ nebo „líto“. Nejstarší popis tohoto zvyku z našeho regionu (v německých obcích se mu říkalo „Maigehen“) je z roku 1838 od Albina Heinricha: „… větvičky jsou svázány dohromady ve tvaru stupňovitě prohýbané koruny barevnými stuhami, na nichž visí malované vaječné skořápky. Děvčátka s nimi obcházejí celou vesnici, zpívají při tom několik starých písní, zatímco stromečkem otáčejí v ruce a prosí o malý dar.“ Tyto obyčeje postupně ve všech vesnicích našeho regionu zanikly, často v období 2. světové války, a po ní již nebyly obnoveny. Poslední „smrt“ a „smrťáka“ vynesli asi koncem 70. let 20. století ve Strupšíně a Dlouhomilově. Tak doufejme, že lidové zvyky, které byly v našem regionu před pandemií ještě živé, nestihne podobný osud.

Význam obchůzky s „létem“ byl symbolický – roznášení jara a obnoveného života v kruhu vesnice. Mnozí z nás dodnes čekají a těší se na sněženky či zlatý déšť a přinášejí si je domů nebo svým přátelům jako příslib dlouho očekávaného jara.

Mária Kudelová

etnografka, kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku

Vynášení smrti dětmi ze základní školy v Horních Studénkách, rekonstrukce obyčeje, 2005, foto Mária Kudelová.

Na kolorované kresbě Adolf Kašpar zachytil zvyk obchůzky s „májičkem“ tak, jak se v prvních desetiletích 20. století zachoval v Moravičanech, Lošticích a okolních vesnicích. Velikonoční pohlednice, reprodukce kolorované kresby Adolfa Kašpara, 1. čtvrtina 20. století. Inv. č.: AK 495,3, sbírka Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích.

Kresba – rekonstrukce „májičku“ podle popisu A. Heinricha, 2021, Mária Kudelová.

„Meteorologové varují před silným větrem, který může v nárazech dosahovat rychlosti až xx kilometrů v hodině.“ Podobná varování čas od času slýcháme nebo čteme ve zpravodajství. Naposledy tomu tak bylo před minulým víkendem, který byl skutečně hodně větrný.

Jak se vlastně měří rychlost větru? Na meteostanici umístěné ve výstavě je upevněn na rameni stožáru miskový anemometr (anemos je v řečtině vítr), sloužící k měření rychlosti větru, a na opačné straně tohoto ramene se nachází korouhvička k určení směru větru. Anemometr bývá také označován jako Robinsonův kříž, v roce 1846 jej vynalezl Thomas R. Robinson. Jedná se o nejrozšířenější způsob měření větru v meteorologii, i když dnes již můžete na stožárech spatřit také nepohyblivá ultrasonická čidla, fungující na principu šíření a odrazu zvukových vln. Jsou vyhřívaná, jejich činnost by tak neměla být ohrožena např. námrazou.

Anemometr bývá obvykle usazen na stožáru ve výšce 10 metrů, pro výstavní účely je stožár samozřejmě značně zkrácen a navíc opatřen i větráčkem napodobujícím foukání větru. Přenos dat je již dnes na stanicích zajištěn automaticky. Hodnoty větru se uvádějí v metrech za sekundu, ale jak jste četli v úvodu příspěvku, také v kilometrech za hodinu. Při rychlosti větru více než 20 m/s (= 75 km/hod.) hovoříme o vichřici. Vítr o rychlosti více než 32 m/s (= 117 km/hod.) už dosahuje síly orkánu. Jeden z panelů ve výstavě připomíná teplý, na srážky bohatý a hlavně velice větrný leden roku 2007, kdy naše území zasáhla bouře Kyrill. Stanice na Šeráku zaznamenala v té době nejsilnější nárazy větru 41 m/s, ale na Sněžce v Krkonoších to bylo dokonce 60 m/s.

Detail automatické meteostanice s miskovým anemometrem a větrnou směrovkou.

Ve vitríně umístěný anemometr, nalevo přístroj pro záznam rychlosti větru udávané v m/s.

Ruční anemometr.

Poslední postní neděle, nazývaná Květná, je začátkem velikonočního času. Obyčeje, které se vykonávaly v tento den, úzce navazovaly na náboženský charakter Velikonoc. Podle evangelia Ježíš tohoto dne slavnostně vstoupil do Jeruzaléma za jásotu lidí, kteří ho vítali palmovými ratolestmi v rukou. Součástí květnonedělní liturgie je obřad posvěcení ratolestí. V našich zeměpisných šířkách však palmy nebyly dostupné, a tak je nahradily rašící větvičky vrby jívy i jiných stromů. V některých vesnicích našeho regionu se posvěceným kočičkám podle toho říkalo i „palmičky“. Protože posvěcením získaly podle lidové víry magickou moc, lidé je využívali různě. Václav Rýznar v Horních Studénkách zapsal způsoby jejich použití: „Jednak je lidé zasouvají za kříže nebo za svaté obrázky visící v domácnostech na čelné zdi, jednak je zapichují – dnes už jen někteří záhumenkaři – do osení zároveň s třemi malými křížky, vyrobenými ze dřeva posvěceného na Bílou sobotu…“ Přinášeli je domů, aby byli po celý rok chráněni před nemocemi, aby stavení ochránili před bleskem a požárem a osení a pole před všemi nepříznivými vlivy. Posvěcené kočičky se dokonce polykaly jako ochrana proti bolestem v krku.

Mária Kudelová

etnografka, kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku

Fotografie rodiny Jarolímovy s kočičkami na Květnou neděli, z rodinného alba Jaroslava Jarolíma, 30.–40. léta 20. století, sbírka mohelnického muzea.  

Detail z velikonoční pohlednice Adolfa Kašpara. Na reprodukci kolorované kresby je květnonedělní věneček z větviček jedličky, ve středu s hustě vedle sebe kladenými kočičkami a doplněný červenou stuhou. Takovéto věnečky se místy prodávaly v pražských květinářských stáncích ještě v 60. letech 20. století. Měly v průměru 15 cm. V minulosti je údajně vyráběli chudší lidé z okolí Prahy jako přivýdělek a prodávali je před kostelem před Květnou nedělí. (Literatura: Langhamerová, Jiřina: Lidové zvyky, 2004, Nakladatelství Lidové noviny.) Zde se jimi mohl inspirovat i Adolf Kašpar, který je zakomponoval do svých ilustrací pro velikonoční pohlednice. 1. čtvrtina 20. století. Inv. č.: AK 493,1, sbírka Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích.

Detail z velikonoční pohlednice Adolfa Kašpara. Na reprodukci kolorované kresby je zachycen rovněž kočičkový věneček, a to tak, jak si jej lidé umísťovali ve světnici pod svaté obrazy. 1. čtvrtina 20. století. Inv. č.: AK 493,6, sbírka Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích.