Z meteorologické výstavy (IV. část)

„Meteorologové varují před silným větrem, který může v nárazech dosahovat rychlosti až xx kilometrů v hodině.“ Podobná varování čas od času slýcháme nebo čteme ve zpravodajství. Naposledy tomu tak bylo před minulým víkendem, který byl skutečně hodně větrný.

Jak se vlastně měří rychlost větru? Na meteostanici umístěné ve výstavě je upevněn na rameni stožáru miskový anemometr (anemos je v řečtině vítr), sloužící k měření rychlosti větru, a na opačné straně tohoto ramene se nachází korouhvička k určení směru větru. Anemometr bývá také označován jako Robinsonův kříž, v roce 1846 jej vynalezl Thomas R. Robinson. Jedná se o nejrozšířenější způsob měření větru v meteorologii, i když dnes již můžete na stožárech spatřit také nepohyblivá ultrasonická čidla, fungující na principu šíření a odrazu zvukových vln. Jsou vyhřívaná, jejich činnost by tak neměla být ohrožena např. námrazou.

Anemometr bývá obvykle usazen na stožáru ve výšce 10 metrů, pro výstavní účely je stožár samozřejmě značně zkrácen a navíc opatřen i větráčkem napodobujícím foukání větru. Přenos dat je již dnes na stanicích zajištěn automaticky. Hodnoty větru se uvádějí v metrech za sekundu, ale jak jste četli v úvodu příspěvku, také v kilometrech za hodinu. Při rychlosti větru více než 20 m/s (= 75 km/hod.) hovoříme o vichřici. Vítr o rychlosti více než 32 m/s (= 117 km/hod.) už dosahuje síly orkánu. Jeden z panelů ve výstavě připomíná teplý, na srážky bohatý a hlavně velice větrný leden roku 2007, kdy naše území zasáhla bouře Kyrill. Stanice na Šeráku zaznamenala v té době nejsilnější nárazy větru 41 m/s, ale na Sněžce v Krkonoších to bylo dokonce 60 m/s.