Archivy: Muzeum online

V Hollarově galerii jsme pro Vás začátkem března připravili výstavu Aleny Crhonkové. Projděte se instalací alespoň touto cestou a prohlédněte si v poklidu domova tvorbu známé regionální malířky, grafičky a pedagožky.

Alena Crhonková vystudovala v letech 1968–1972 Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor český jazyk – výtvarná výchova. Studovala u grafika prof. Dušana Janouška, sochaře Zdeňka Přikryla a malíře Ladislava Jalůvky. Poté absolvovala obor teorie kultury na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Studium zakončila rozšířením aprobace o obor český jazyk – výtvarná výchova pro střední školy, a to v letech 1985–1987 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze u prof. Jaromíra Uždila, Františka Slavíka a Radomíra Hrdiny.

Téměř dvacet let působila na Základní umělecké škole Šumperk, v letech 1980–1990 jako vedoucí výtvarného oboru. V roce 1990 začala učit také na Gymnáziu Zábřeh estetickou výchovu a filozofii. Zde setrvala a předávala své nabyté zkušenosti studentům až do důchodového věku.

Své útočiště a nepřetržitý zdroj inspirace nalezla ve vstřebávání přírodních vjemů údolí řeky Březné na pomezí Čech a Moravy, právě v osadě Drozdovská Pila, kde pobývá dodnes. Odtud pochází většina zachycených motivů, zpracovávaných převážně suchou jehlou, pastelem či kombinovanou technikou (anilínové, temperové a vodové barvy). Umělkyně sleduje řád a úkazy přírody, krajinu. Odtud se snaží porozumět Zemi a své poznatky využít ve výtvarné i spisovatelské rovině.

Na velkoformátových fotografiích Zuzany Růžičkové, pracovnice Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, je představeno pohoří Králického Sněžníku. Výstava vznikla u příležitosti 30. výročí vyhlášení národní přírodní rezervace (NPR) Králický Sněžník. Národní přírodní rezervace zde byla vyhlášena v roce 1990 za účelem ochrany komplexu unikátních rostlinných společenstev masivu Králického Sněžníku. Jsou to zejména zbytky přirozených horských smrčin, suťových javořin, horských bučin, rašelinišť, pramenišť a subalpínských a alpínských luk v nejvyšších vrcholových částech. Pozoruhodné jsou i krasové jevy v ložisku vápenců a balvanitá koryta Moravy i dalších vodních toků. Přírodu Králického Sněžníku přibližují nejen fotografie Zuzany Růžičkové, zapůjčené z muzea v Malé Moravě, ale i dermoplastické preparáty savců a ptáků. Výstava vznikla ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky, regionálním pracovištěm Olomoucko – Správou CHKO Jeseníky, a muzeem v Malé Moravě.

• Představujeme autorku fotografií Zuzanu Růžičkovou

Zuzana Růžičková se narodila v Pardubicích a již jako školačku ji zaujalo fotografování. Její tatínek byl amatérský fotograf a Zuzana mu pomáhala s výrobou fotografií v temné komoře, kde žasla nad pomalu se objevujícími obrázky. Již v dětství tak získala zkušenosti s fotografováním od jeho základů a tyto zkušenosti a zážitky pak naplno rozvíjela v rámci své profese v oblasti ochrany přírody, kde působí dodnes, v současné době v Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, regionálním pracovišti Východní Čechy. Působí zde jako dokumentátorka a fotografování se stalo náplní její práce; plní si tak jeden ze svých životních snů.

Ráda pracuje v krajině – právě ta patří mezi hlavní témata jejích fotografií –, zvláště v období časného jara a podmanivě barevného, často ovšem i ponurého podzimu. Její fotografie najdeme například v sérii publikací Chráněná území ČR, v průvodcích k naučným stezkám, na informačních panelech, ale i na výstavách a v několika regionálních publikacích z Pardubicka. V roce 2016 zrealizovala autorskou výstavu s názvem České středohoří ve fotografiích Zuzany Růžičkové. V poslední době se věnuje hlavně území Králického Sněžníku a chráněné krajinné oblasti Železné hory. 

Kromě krajiny fotografuje i chráněné druhy rostlin a živočichů, které na svých terénních pochůzkách potkává. Na místa, která zachycuje v různých ročních obdobích, se ráda vrací, jsou pro ni trvalou inspirací.

• Představujeme přírodu Králického Sněžníku

Králický Sněžník je jedním z nejmalebnějších koutů naší krásné země – odlehlý a vzdálený, ale přesto jeho milovníkům blízký, uchvacující svými rozmanitými přírodními podmínkami, rostlinstvem a živočišstvem, na jehož tváři se odráží nelehká historie naší země a jenž je přes veškeré šrámy na těle vždy majestátný. Krásný v celku i detailech.

Králický Sněžník je po Hrubém Jeseníku druhým nejvyšším pohořím Olomouckého kraje a jedním z jeho nejkrásnějších koutů. Najdeme zde zajímavou a turisticky navštěvovanou oblast, která zaujme v každém ročním období, a to nejen fotografy.

Ochrana přírody

Národní přírodní rezervace zahrnuje masiv Králického Sněžníku a údolí Moravy, Malé Moravy a Prudkého potoka mezi obcemi Velká Morava a Stříbrnice a hranicí s Polskem na území Pardubického a Olomouckého kraje. Celková výměra chráněného území je 3086,4 ha (z toho ochranné pásmo 1368 ha). Nadmořská výška se pohybuje od 700 do 1423,7 m (vrchol Králického Sněžníku; někdy se jeho nadmořská výška zaokrouhluje na 1424 m). Rezervace byla vyhlášena v roce 1990. Z důvodu mírné změny hranic byla v roce 2013 přehlášena.

Jedinečnost tohoto území potvrzuje také zařazení NPR Králický Sněžník do soustavy NATURA 2000 jako evropsky významné lokality. V roce 2004 byla na ploše 11 739 ha vymezena ptačí oblast Králický Sněžník, která je mnohem rozsáhlejší než samotná NPR a zahrnuje zejména extenzivně využívané louky a pastviny. Předmětem ochrany je tu chřástal polní (Crex crex). Tento celoevropsky ohrožený pták velikosti koroptve přilétá hnízdit na nekosené vlhké louky, úhory a pastviny v podhůří Králického Sněžníku.

Neživá příroda

Horský masiv Králického Sněžníku je součástí geologické západosudetské oblasti. Je tvořen přeměněnými horninami orlicko-sněžnického krystalinika (zvaného také orlicko-kladská klenba). Přeměnou hornin starohorního až staroprvohorního stáří vznikly ruly a svory, místy prostoupené vložkami krystalických vápenců (mramorů), dolomitů, amfibolitů, kvarcitů, erlánů atd. Ve starších prvohorách proniklo tímto komplexem krystalických hornin, jež se vyskytují zejména podél horního toku Moravy, žulové magmatické těleso, jehož přeměnou vznikly tzv. sněžnické ortoruly. Ty jsou převažujícími horninami na západním a východním hřbetu celého pohoří, mezi nimiž se zhruba severojižním směrem táhne údolí Moravy.

Krystalické vápence tvoří pozoruhodný kras v údolí Moravy, v němž nechybějí jeskyně (Tvarožné díry, Patzeltova jeskyně), krasové ponory ani vyvěračky.

Geomorfologicky je Králický Sněžník jedním ze samostatných celků České vysočiny. Je součástí tzv. Jesenické podsoustavy, tj. podcelku Krkonošsko-jesenické soustavy. Na české straně má plochu 86,32 km², střední výšku 931 m a střední sklon 15°. V České republice je rozlohou sice nejmenším, ale nadmořskou výškou (1424 m) třetím nejvyšším a střední nadmořskou výškou (931 m) vůbec nejvyšším pohořím.

Králický Sněžník je kerným pohořím, které bylo vyzdviženo působením tektonického tlaku podél výrazných zlomů. Celé pohoří má přibližně paprskovitý tvar – z vrcholu Králického Sněžníku vybíhá několik hřbetů. Na české straně jsou to dva hřbety ve tvaru podkovy, jejichž středem protéká Morava, pramenící pod vrcholem Králického Sněžníku v nadmořské výšce 1380 m. Nejvyšší horou západního hřbetu, tvořícího hranici s Polskem, je Malý Sněžník (1338 m n. m.), nejvyšší horou východního hřbetu (zvaného také „Mokrý hřbet“) je Sušina (1321 m n. m.). Údolí řek a potoků jsou pod vrcholy zahloubena o více než 500 m. Území je odvodňováno do tří moří (Severního, Baltského a Černého), proto je Králický Sněžník nazýván „střechou Evropy“.

Celé pohoří bylo modelováno erozí říčních toků, vlivem sněhové pokrývky a zejména procesy mrazového zvětrávání, které způsobily vznik skalních výchozů, tzv. mrazových srubů, sutí, kamenných moří, balvanových proudů a jiných povrchových tvarů. Přítomnost horského ledovce dosud jednoznačně prokázána nebyla.

Rostlinstvo

Rostlinstvo pohoří Králického Sněžníku je podobné rostlinstvu Hrubého Jeseníku i Krkonoš. Ve všech těchto pohořích najdeme např. koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina), ovsíř dvouřízný (Avenula planiculmis), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), lilii cibulkonosnou (Lilium bulbiferum) a mnoho dalších rostlin. Ovšem zvonek vousatý (Campanula barbata), který je ve znaku CHKO Jeseníky, v Krkonoších nenajdeme, ale z Králického Sněžníku je znám. Ve srovnání s Orlickými horami mají tato nejvyšší sudetská pohoří navíc druhy, které rostou nad horní hranicí lesa, jako je např. sítina trojklaná (Juncus trifidus), prasetník jednoúborný (Hypochaeris uniflora), ostřice Bigelowa (Carex bigelowii) nebo jestřábník alpský (Hieracium alpinum). Tyto čtyři posledně jmenované rostliny bychom v lesích Orlických hor marně hledali.

Vrchol Králického Sněžníku leží nad přirozenou hranicí lesa. Jsou zde mělké, kamenité a minerálně chudé půdy, panuje zde drsné horské klima. Mohou tu růst pouze rostlinná společenstva schopná v těchto extrémních životních podmínkách přežít – jsou to tzv. alpínské trávníky. Z významnějších rostlin se zde vyskytuje např. ostřice Bigelowa (Carex bigelowii), kostřava nízká (Festuca supina), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), smilka tuhá (Nardus stricta), rdesno hadí kořen (Bistorta major), místy větší porosty vřesu (Calluna vulgaris) a další druhy.

Na závětrných místech na svazích v okolí potoků a pramenišť na vlhké a živinami bohaté půdě při horní hranici lesa se vyvinula subalpínská vysokostébelná vegetace. Vyskytuje se např. v lavinové dráze pod pramenem Moravy, kde lze spatřit papratku alpínskou (Athyrium distentifolium), oměj šalamounek (Aconitum callibotryon) či kamzičník rakouský (Doronicum austriacum).

Přirozenými lesními společenstvy Králického Sněžníku jsou bučiny a horské smrčiny, na prudkých svazích pak suťové lesy s javorem klenem a lípou velkolistou. Většina těchto lesních porostů je však dnes nahrazena smrkovými monokulturami. Bučiny se v tomto pohoří v minulosti vyskytovaly až do nadmořské výšky okolo 900 m, kde postupně přecházely v horské smrčiny. Poslední zbytky původních bučin se zachovaly v pralese Ve Strmém, malé ostrůvky bučin jsou roztroušené v celé NPR a indikují je druhy jako kopytník evropský (Asarum europaeum), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), vraní oko čtyřlisté (Paris qaudrifolia) a další. Typickými rostlinami horských smrčin jsou pak např. žebrovice různolistá (Blechnum spicant), podbělice alpská (Homogyne alpina), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) nebo místy dominantní třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). V místech s extrémním zamokřením půdy se vyvinuly tzv. rašelinné (podmáčené) smrčiny, v jejichž bylinném patře se vyskytují druhy typické pro vrchovištní rašeliniště, kromě lesních druhů rašeliníků např. suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum).

Vrchovištní rašeliniště se vyskytují na tzv. Mokrém hřbetu nad Stříbnicemi, největší a nejzachovalejší z nich je na polské straně na jihozápadních svazích kóty Czarny Grzbiet (1087 m n. m.). Vznikají ve sníženinách s nepropustným dnem a jsou sycena srážkovou vodou. Kromě zmíněného suchopýru pochvatého na vrchovištích najdeme např. ostřici mokřadní (Carex limosa), klikvu bahenní (Vaccinium oxycoccus), prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii) a vzácně bradáček srdčitý (Listera cordata).

V okolí potůčků se vyvinula horská prameniště, na Králickém Sněžníku plošně omezená jen na několik čtverečních metrů okolo pramenů potoků. Najdeme zde např. řeřišnici hořkou Opizovu (Cardamine amara subsp. opizii), mokrýše střídavolistého (Chrysosplenium alternifolium), starček potoční (Tephroseris crispa) nebo violku bahenní (Viola palustris).

V lesích pohoří Králického Sněžníku i nad horní hranicí lesa jsou častá suťová pole a skály. Kameny, balvany a skály jsou porostlé většinou mechy a lišejníky, mezi balvany pak rostou např. keříčky borůvky (Vaccinium myrtillus), brusinky (Vaccinium vitis-idaea) a vřesu (Caluna vulgaris), z plavuní např. vranec jedlový (Huperzia selago). Botanicky nejvýznamnější skalní lokalitou jsou Vlaštovčí skály, skalní srub, kde na jediném místě v pohoří Králického Sněžníku roste sítina trojklaná (Juncus trifidus), v ČR řazená mezi silně ohrožené druhy (kategorie C2). K nejzajímavějším skalním útvarům patří také vápencové výchozy v okolí mramorového lomu a podél toku Moravy. Na nich roste např. kakost smrdutý (Geranium robertianum), zvonek okrouhlolistý (Campanula rotundifolia), huseník chlupatý (Arabis hirsuta), z kapradin sleziník červený (Asplenium trichomanes), sleziník zelený (Asplenium viride) či puchýřník křehký (Cystopteris fragilis).

Součástí rostlinstva jsou i mechorosty. Bryologický průzkum (tj. průzkum mechové flóry) na Králickém Sněžníku probíhal v letech 1995–2005, jeho výsledky jsou zpracovány mj. i na webových stránkách Vlastivědného muzea v Šumperku (Magda Zmrhalová – Mechorosty Králického Sněžníku ).

Živočišstvo

V pohoří Králického Sněžníku se vyskytuje řada vzácných živočichů, z nichž někteří žijí jen v nejvyšších polohách České republiky. K takovým patří např. hmyzožravec rejsek horský (Sorex alpinus), obývající zalesněná údolí potoků, nebo kos horský (Turdus torquatus), který obývá vrcholové partie pohoří a hnízdí v horských smrčinách. Z celého pohoří jen na vrcholu Králického Sněžníku lze vzácně spatřit pěvušku podhorní (Prunella collaris) a lindušku horskou (Anthus spinoletta), zatímco linduška luční (Anthus pratensis) je hojnější a vyskytuje se i na několika dalších lokalitách, jakož např. i bramborníček hnědý (Saxicola rubetta) a skřivan polní (Alauda arvensis). Vzácným obyvatelem zejména horských smrčin Králického Sněžníku byl ještě v 80. letech minulého století také tetřev hlušec (Tetrao urogallus).

Ze savců lze ve vrcholových partiích Králického Sněžníku potkat kamzíka horského (Rupicapra rupicapra), který byl v r. 1913 vysazen v Hrubém Jeseníku, a z tohoto pohoří sem tento nepůvodní druh občas zavítá. Naproti tomu drobná myšivka horská (Sicista betulina) původním druhem je, žije v okolí pramenišť a na vlhkých loukách při horní hranici lesa. Je pěkně poznatelná podle neobvykle dlouhého ocasu a výrazného černého pruhu na hřbetě. Myšivka horská je označována jako glaciální relikt (pozůstatek fauny z doby ledové) a obývá naše nejvyšší pohoří. Dermoplastický preparát myšivky horské je vystaven ve stálé expozici Vlastivědného muzea. V ČR i v celé Evropě je chráněna jako silně ohrožený druh.

Z bezobratlých živočichů stojí za zmínku zejména druhy subalpínských a alpínských poloh, jako je velmi vzácný motýl huňatec alpínský (Psodos alpinata) z čeledi píďalkovitých, který je svým vývojem vázán pouze na vrcholovou část Králického Sněžníku. Vzácně se vyskytuje i v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku, v ČR je řazen mezi zranitelné druhy (kategorie VU). Z brouků lze jmenovat např. stehenáče bez českého druhového jména – Oedemera monticola – nebo arkto-alpínského střevlíčka Gyllenhalova (Nebria rufescens). Na subalpínských a alpínských loukách jsou v letních měsících nápadní okáči rodu Erebia. Na polské straně pohoří byl teprve před několika lety pozorován okáč sudetský (Erebia sudetica), endemit Východních Sudet (endemit je druh živočicha nebo rostliny, který žije nebo roste jen na určitém území a nikde jinde na světě), který je v ČR znám jen v Hrubém Jeseníku.

Lidé neměli noviny, televizi ani sociální média, ze kterých by se okamžitě dozvěděli všechno, i to, co ani nepotřebovali vědět. Museli čekat, až se k nim novinky dostanou ústním podáním. Zaručeným zdrojem „pravdivých“ informací a zpráv ze světa byly více než 200 let kramářské písničky. Ty byly tištěny nejčastěji v drobné knížečkové úpravě, na titulní straně s obrázkem, který někdy pramálo souvisel s obsahem, ve formátu 9 x 10 cm, později 11 x 16 cm. Lidé si je doma vázali do tzv. špalíčků. Známé byly od konce 16. století a informovaly o přírodních katastrofách, epidemiích, strašlivých mordech, ale i o lásce nebo zázracích. Velkou část kramářských tisků dochovaných v našem muzeu tvoří ty s náboženským námětem. Tisky prodávali na trzích kramáři, což byli prodavači, zpěváci a komentátoři v jedné osobě. Kromě zboží měli plátěné tabule s namalovanými obrazy děje, na které při zpívání ukazovali. A protože jejich živobytím bylo hlavně tisky prodat, nemohla v této pololidové literatuře chybět senzacechtivost.

Mnoho z tisků je věnováno právě epidemiím. Ty byly pro lidi v minulosti obrovskou hrozbou, a jak se ukazuje, jsou jimi stále. Tehdy však měly ničivější dopady než válečné konflikty.

První z představovaných tisků se věnuje předpovědi a prevenci.

Možnou epidemii měla předpovědět „kometa hrozná a strašlivá, která roku 1770 v Moskvanskej zemi se spatřovala…“.

Text líčí její nepopsatelný hrozný zjev: „Na jedné straně měsíc hrozný, k vyprávění jest nemožný, při něm čtyři hvězdy byly, nad ním meč a metlu měly.“ Z těchto mimořádných úkazů na obloze lidé soudili, že mají očekávat nějaké neštěstí. Důvod neštěstí je objasněn již v první sloce – je to boží hněv, způsobený hříšným životem lidí. Způsob trestu je popsán dále: „Nebo těchto nastalých let, Pán Bůh chce trestat všechen svět, rozličnou těžkou nemocí, morem a také zimnicí.“ Závěr je však optimistický, a pokud budou lidé myslet i na duši, nemusí vše skončit špatně.

Připadají Vám tyto texty nesmyslné a iracionální? Mnohdy si však nezadají se zprávami ze současného bulvárního tisku nebo s tzv. fake news.

Druhá kramářská píseň je o zjevení, které mělo rovněž předpovídat epidemii moru. (Nutno však poznamenat, že od středověku byly všechny epidemie, které vyvolávaly hromadná úmrtí, označovány slovem mor nebo „černá smrt“, pod tímto značením se však skrývaly i jiné epidemické nemoci – cholera, tyfus, neštovice nebo záškrt. Důsledky každé z nich byly hrozivé. Poslední skutečný mor zachvátil Evropu a české země v letech 1711–1715. V českých zemích během této pandemie zemřelo 200 tisíc lidí.)

„Nová píseň o divných dvou příbězích…“ popisuje ve druhém příběhu zjevení mořské obludy u italského pobřeží (staročeské označení pro Itálii bylo vlašská země). Aby příběh budil větší důvěru u kupujících, je přesně datovaný do roku 1735 a lokalizovaný do města Porta-Fera. Zejména popis mořského stvoření stojí za povšimnutí:

„Pětadvacet loktů dlouhý (tj. cca 14,8 m), šest a šestnáct loket vysoký (3,65 m)

a dvacet loket tlustý (11,8 m) bylo a v moři sebou jest zmítalo…

Tělo měla neforemný, právě k potvoře podobný…

Má nos ptačí, tvář člověčí, jakž to slunce jasné oči,

Uši co svině chlupatý a jako kozel bradatý.

Krk měla šupinovatý, podobný k rybě nějaký,

břicho jak svině cecatý, nohy jak medvěd chlupatý.

Na sobě jak sedlo měla, kdež umrlčí hlava byla,

Nad ní křížem byly šavle, po straně šífovní (lodní) kotve.“

A právě umrlčí hlava na hřbetě tvora měla být znamením morové hrozby, jíž Bůh lidi varoval před nedodržováním zásad křesťanského života.

Lidé v tehdejších dobách hledali znamení ve všech jevech, které se nějak odchylovaly od „normálu“ – od toho, co bylo obvyklé. Všechno něco znamenalo.

Ryba-neryba dopadla neslavně. Po několika neúspěšných pokusech se ji povedlo obyvatelům města Porta-Fera uškrtit. I mrtvé tělo tohoto tvora, deset dní ležící na ulici, způsobovalo kolemjdoucím úlek a vyvolávalo strach. Obluda měla smůlu, protože byla jiná a jiných věcí se lidé od nepaměti bojí a ze strachu dokážou různé věci.

Ačkoli je muzeum v současné době kvůli šíření virového onemocnění pro veřejnost uzavřeno, za jeho zdmi panuje stále čilý ruch. Odborní pracovníci se nadále věnují svým úkolům, mezi něž patří především práce se sbírkovými předměty. Do sbírek muzea byl tak zaevidován mezi jinými i odznak Dobrovolné záchranné společnosti v Šumperku (Freiwillige Rettungsgesellschaft), který se muzeu podařilo získat v jedné z nedávných numismatických aukcí.

Společnost byla založena v roce 1929. Můžeme říci, že se vlastně jednalo o předchůdkyni dnešní profesionální záchranné služby. Patřičně proškolení dobrovolníci byli připravení každý den v roce, ve dne i v noci, poskytnout první pomoc a zajistit převoz do nemocnice. Během prvních sedmi let existence společnosti se i díky štědré finanční pomoci veřejnosti podařilo zakoupit tři sanitní vozy. Třetí vůz, koupený v roce 1936, vyřešil palčivý problém, jak do nemocnice dopravovat pacienty nakažené infekční chorobou. Tito nemocní totiž nesměli být převáženi běžným sanitním vozem, a to z preventivních důvodů. Musela se tak stále používat zastaralá kolečková nosítka opatřená stříškou a krycí plachtou. Pacient si ovšem při takovém převozu vytrpěl své, zejména pak v chladnějších obdobích roku. S novým sanitním vozem dostala přeprava nemocných mnohem humánnější podobu. Všechny vozy se pravidelně dezinfikovaly, auto pro infekční pacienty ještě zvlášť po každém uskutečněném převozu. K těmto účelům se užívalo nejčastěji lyzolu nebo formalínu (cca 40% vodný roztok formaldehydu). Od roku 1936 byli infekční pacienti hospitalizováni v nově zbudovaném, moderním infekčním pavilonu městské nemocnice. Jeho předpokládaná kapacita byla 44 lůžek, ovšem v případě epidemie ji bylo možné zvýšit o dalších dvacet míst. Městská správa si nechávala zpracovávat pravidelné výkazy o zdravotním stavu obyvatel, z nichž lze mimo jiné i vyčíst, jaké infekční nemoci se vyskytovaly nejčastěji. Na přelomu 20. a 30. let 20. století se uváděla spála, záškrt, tyfus a spalničky. V případě výskytu onemocnění se navíc prováděla dezinfekce celé domácnosti nemocného, ovšem náklady s tím spojené musel uhradit. Používaly se k tomu speciální přístroje. Jak vypadaly, ukazuje obrázek převzatý z jednoho nabídkového letáku zaslaného městu Šumperk. Do sbírek se nám zatím takový předmět nedostal, ale aspoň můžeme ukázat ruční rozprašovače dezinfekcí z počátku 20. století.

I takový malý pohled do minulosti ukazuje, že lidé se s nemocemi a jejich šířením snažili vypořádat v každé době. Pokrok lékařské vědy sice dokázal mnohé nemoci vymýtit nebo našel vhodný a účinný způsob léčby (a prevence), ale jak ukazuje současná situace, vždy se objeví něco nového.

Odznak Dobrovolné záchranné společnosti v Šumperku.

Kolečková nosítka pro přepravu pacientů.

Původní infekční pavilon šumperské nemocnice na snímku z 50. let 20. století.

Vyobrazení dezinfekčního přístroje.

Ruční rozprašovač dezinfekce.

Ruční rozprašovač dezinfekce.

Památník Adolfa Kašpara v Lošticích je jedním ze zařízení spravovaných Vlastivědným muzeem v Šumperku. Je umístěn ve vilce dříve patřící našemu prvnímu a nejznámějšímu ilustrátorovi Babičky Boženy Němcové. Malíř, ilustrátor a grafik Adolf Kašpar se narodil v roce 1877 v Bludově, mládí prožil v Olomoucí a studoval na Akademii umění v Praze, kde se také usadil. Jak a proč se tedy dostal právě do Loštic?

To bylo tak. V roce 1908 se manželům Jitce a Adolfu Kašparovým narodila dcerka Jituška, a tak potřebovali najít letní byt, kam by z Prahy mohli jezdit. Od roku 1905 trávili letní odpočinek v Hlubočku (dnes Hlubočkách) u Olomouce, ale po narození dcery potřebovali prostornější zázemí. Se svou starostí najít vhodné místo se Kašpar svěřil příteli, malíři Stanislavu Lolkovi, rodákovi z Palonína. Ten jej v létě 1910 pozval do sousedních Loštic. Kašparovi se malé hanácké městečko s podmanivou okolní krajinou zalíbilo, vždyť z nedalekých Moravičan pocházela jeho maminka a do Olomouce, mezi přátele, to také nebylo daleko. A tak ještě téhož roku Hedvika Řepková (tchyně A. Kašpara) zakoupila na konci města ovocný sad, respektive neudržovanou zahradu, a na jaře roku 1911 se začalo se stavbou patrového domu. Malíř si v něm sám navrhl a zařídil útulný ateliér s výhledem do kraje. Loštice se mu staly druhým domovem a vznikla tu řada ilustračních celků k dílům Aloise Jiráska nebo Karla Václava Raise a dalších. Není také divu, že městečko a jeho okolí mu byly inspiračním zdrojem a motivy z nich najdeme v jeho ilustracích.

Ilustrace z knihy I. Hermanna Švec a knejp, kresba tuší, 1933. Město, kterému švec hrozí, jsou ve skutečnosti Loštice, pohled od Obectova.

Kuželna v Lošticích, akvarel, 1920, námět byl použit v knize A. Jiráska U nás, díl II.

Fotografie ze stavby domu A. Kašpara v Lošticích, 1911.

Fotografie ze stavby domu A. Kašpara v Lošticích, 1911.

Pohled do Mistrova ateliéru v současnosti. 

Ilustrace ze Slabikáře B, 1914, poštovní dostavník, který jezdil mezi Lošticemi a Moravičany. 

Správně bychom ale měli říci na půdě. Ačkoli je muzeum z důvodu opatření proti šíření koronaviru pro veřejnost uzavřeno, pracovníci muzea rozhodně nezahálí! Ještě dokončují a upravují některé detaily expozice věnované Janu Eskymo Welzlovi. Tato expozice je nově umístěna do půdních prostor historického domu Pod Podloubím, kde byly z těchto důvodů provedeny patřičné stavební úpravy. Po jejich dokončení následovala instalace samotné expozice. Ta nás přenese do dalekých severských končin, kde po většinu roku vládne chlad a mráz. S Janem Welzlem tak projdeme velkou částí Sibiře, poznáme krajinu Novosibiřských ostrovů a nakonec se ocitneme na zlatonosné Aljašce. Přiblížíme si také Welzlovu cestu do světa literatury a v redaktorově pracovně posedíme nad stránkami některé z knih, které o něm vyšly. Nahlédneme taktéž do Welzlova srubu a třeba se nám podaří rozpohybovat i perpetuum mobile, o jehož zkonstruování se náš cestovatel také v posledních letech svého života usilovně pokoušel. Velkým lákadlem bude bezesporu sice krátký, ale autentický filmový záznam s J. E. Welzlem, natočený v Brně roku 1929. Tak si všichni přejme, aby se život brzy vrátil do starých kolejí a my Vám tuto novou expozici směli plně zpřístupnit. Ať si ji můžete vychutnat více než jen z fotografií.

Srnec obecný – Capreolus capreolus (L.) – je nejmenším evropským zástupcem čeledi jelenovitých, Cervidae. Srnce a srnčí zvěř jistě netřeba představovat, je snad nejznámější lesní spárkatou zvěří. Kdo by neznal letní zvuky přírody, ke kterým neodmyslitelně patří bekání srnce a pískání srny, jež jsou zvukovými projevy jejich říje. Srnci mají většinou malé, ale velmi charakteristické paroží. Na základní lodyze jsou přední a zadní výsada. Dohromady může mít srnec až pět výsad na každém parůžku, a mluvíme tak o desaterákovi. Růst parůžků ovlivňuje pohlavní hormon testosteron z varlat (tzv. ráží). Měkká tkáň parůžku se postupně vyvíjí do svého správného tvaru a osifikuje, tvrdne. Na konci vývoje paroží srnec shazuje lýčí (tj. vyschlou tkáň, kůži a cévy, které vyživovaly paroh během jeho růstu). Po proběhnutí říje shazuje i parohy samotné. Občas se ale stane, že dojde k poškození ráží, ať už mechanicky, či zakrněním. Parůžky se tak začnou vyvíjet abnormálně. Nedochází k jejich osifikaci, rostou do šířky a jsou velmi náchylné k mechanickému poškození. Vzrůstá možnost jejich poranění a infekce. Takovému paroží se říká paruka. Ta může přerůst oči a její hmotnost může dosáhnout až pěti kilogramů. Jedinec je tak velmi znevýhodněn v pohybu a může se stát lacinou kořistí predátorů. Jeden takový typický příklad parukáře, vypreparovaná hlava s parukou, je vystaven v Lovecko-lesnickém muzeu na zámku Úsov. Jedinec byl uloven 22. 8. 1903 na panství Schottwien blízko města Seebenstein v Dolních Rakousích.

Veverku jistě každý zná. Je to velmi hbitý savec našich lesů a parků. Živí se semeny, pupeny, mladými větvičkami a zčásti i ovocem. Okolo 10 % jejího jídelníčku tvoří hmyz. Žije samotářsky a v zimě neuléhá k zimnímu spánku. Veverka má dvě základní zbarvení, a to rezavou a popelavě černou. Vzácně můžeme spatřit i jiná barevná schémata. Tak jako na našem vypreparovaném exmpláři ze zoologické sbírky Lovecko-lesnického muzea na zámku Úsov. Tento konkrétní exemplář veverky patří svým zbarvením do sekce abnormalit. Na jinak obyčejně zbarveném zrzavém těle najdeme široký bílý pruh na ocase. Změny ve zbarvení jsou dány změnami v genetické informaci. Jsou to většinou náhodné mutace, které dost často nejsou trvalé. Mohou se objevovat a zase mizet. Mohou ale i zůstat, a pokud zvýhodňují svého nositele, pak přetrvávají do dalších generací a postupně se stanou jejich pevnou součástí. Bílý pruh na ocase veverky by spíš patřil k těm znakům, jež svého nostitele znevýhodňují a poutají zbytečnou pozornost dravců. Taková veverka to jistě neměla v lese lehké a musela se neustále skrývat. Tuto veverku najdete i v moderně zpracované digitální prohlídce zámku Úsov.

Stavba silničního obchvatu obce Bludov se blíží, a tak v únoru a březnu probíhaly na vytyčené trase archeologické prospekce za účelem predikce možných archeologických lokalit, které by případně byly předmětem předstihového záchranného výzkumu. Nová silnice bude navazovat na severní konec obchvatu Postřelmova, mine Sudkov, Dolní Studénky a vyústí na okraji Šumperka. Celá trasa je poměrně dlouhá, více než 5 km, proto jsme si ji rozdělili na několik kratších úseků a procházeli etapově „v rojnici“. Prospekce spočívala v povrchovém sběru a hlavně průzkumu pomocí detektorů kovů. Kromě mnoha recentních či neidentifikovatelných předmětů bylo nalezeno také několik artefaktů většího stáří – např. torzo silicitové čepelky patrně z období neolitu nebo keramický přeslen z mladšího pravěku. V kombinaci se studiem historických map, reliéfních map (systém LIDAR), leteckých snímků a rešerší archivních zpráv o dosavadních nálezech na dotčeném území bylo vytipováno několik potenciálních lokalit s možným výskytem archeologických nálezů. Na těchto bude nyní proveden geofyzikální průzkum, který by mohl předpokládaná místa potvrdit a případně specifikovat jejich charakter.

Jakub Halama

Silnice I/44 Bludov, obchvat – celková situace stavby (dle dokumentace Ředitelství silnic a dálnic). Doplněno dělení na 15 úseků, označovaných A–O (úprava B. Tomešová, VM Šumperk).

Povrchový průzkum a detektorová prospekce v úseku na katastru Sudkova (foto J. Halama, VM Šumperk).

Povrchový průzkum a detektorová prospekce v úseku na katastru Postřelmova (foceno z dronu, M. Furda).

Torzo silicitové čepelky (neolit?), nalezené při průzkumu u Sudkova (foto J. Halama, VM Šumperk).

Keramický přeslen (mladší pravěk), nalezený při průzkumu u Dolních Studének (foto J. Halama, VM Šumperk).

V pověrečných představách lidí fungoval obraz osob, „které vědí víc než chleba jíst“. To znamená, že tyto osoby měly rozumět tajemným silám a umět čarovat nebo zaříkat – s účelem škodit nebo i pomoct. (Pomáhaly spíš vědmy nebo bohyně „zázračné tetky“, čarodějnice škodily.)

Čarodějnice se podle lidových představ scházely o filipojakubské noci na nějakém pověstném místě (takové místo mívala každá vesnice) k poradám a zábavám. Na ochranu před nimi ještě v první třetině 20. století byly v mnoha vesnicích páleny ohně – lidé říkali, že „pálí čarodějnice“. Filipojakubská noc byla v této oblasti známa jako noc Valpuržina. Obyčej nemá souvislost s křesťanskou kulturou, vychází spíše z kultury keltské. V keltském kalendáři je to významný svátek „baltaine“, jenž začíná 30. dubna po západu slunce. (Pro ně začínala 1. květnem doba světla a tepla, doba vlády slunečního boha Belena. Na jeho počest se konaly slavnosti Beltain, při nichž se zapalovaly na návrších a posvátných místech ohně, které měly zahnat zimní démony a škodící temné síly. Součástí oslav byly tance i skákání přes oheň.) Ohně, které u nás v dávných dobách hořely na návrších, byly ohně ochranné a měly zahánět zlé síly, které byly této noci obdařeny zvlášť silnou mocí. Kromě ochranné funkce měl oheň i očistný význam – očišťoval od zlých sil. Kdy čarodějné bytosti zastoupily slaměné figuríny „čarodějnic“ zabodávané do připravených hranic, není přesně známo. Předpokládá se, že to bylo koncem 18. století. (Možná i proto, že do poloviny 18. století byli na hranicích ještě upalováni lidé. Jiní badatelé ale uvádějí i to, že se jedná o starý slovanský zvyk, který je pozůstatkem oběti božstvu, a má tedy mnohem starší původ). V některých oblastech však čarodějnice vůbec nebyly zpodobňované a lidé pálili pouze ohně. Pálení čarodějnic je v současnosti zvyk v regionu značně rozšířený, hlavně u mladší generace, avšak obyčej od konce 20. století dostal zcela nový výraz. Jeho součástí se stalo přestrojování do masek a konání jakéhosi karnevalu nebo přehlídky masek. Slavnosti se nejčastěji nazývají slety čarodějnic a organizují ho různé spolky a organizace, na vesnicích nejčastěji školy.

Avšak zpátky k čarodějnicím, ty podle lidové víry v tento den rovněž škodily dobytku, proto bylo potřeba ho ochránit. Do hnoje (hnojiště u chlévů) lidé sázeli zelené větvičky, aby čarodějnice nemohly škodit hospodářství. Čarodějnice měla počítat lístky na větvích, což se protáhlo do ranní doby, kdy její moc pominula. František Bartoš, moravský národopisec a sběratel, uvádí zvyk, lokalizovaný na Zábřežsko, kdy lidé kladou střemší a březí na hnůj a ráno jej posbírají a spálí. Rozšířená byla rovněž pověra, že čarodějnice v tuto noc tancují na rozcestích a kdo se jim dostane do rukou, toho utancují.

Filipojakubská noc není jediným dnem, kdy moc čarodějnic vzroste. Stejně je tomu i před svátkem sv. Jana. Jakub Lolek, sběratel severomoravských pověstí, zapsal pořekadlo „Před svatým Janem, čarodějnice za každým trámem“. Proto se podle Lolka v předvečer svátku sv. Jana musely pálit. Na hranici se nechystalo pouze dřevo, ale důležitá byla i stará pometla, bečky, obruče, škopky apod. Všechno toto náčiní se namazalo kolomazí. Na hranici se rovněž upevnil „hastroš – panák“. Když se oheň zapálil, mládenci s hořícími pometly tančili kolem ohně a při posledních slovech písně „Kolo, kolo mlénsky za čtere rensky“ vyhazovali „fagle“ do výšky. Na jiném místě váleli hořící bečky a „kotouleli“ obručemi. Jánské ohně v našem regionu však zanikly pravděpodobně již hodně dávno v minulosti a jejich původ je rovněž potřeba hledat více v minulosti – původně to byla oslava slunovratu, ke které neodmyslitelně patřily ohně.

Mária Kudelová