Archivy: Odborné články

Entomologický průzkum lokalit Libiny a okolí probíhal v letech 2015–2016. Hlavním cílem této činnosti byl zoogeografický průzkum zaměřený na Hexapoda, Coleoptera.

Nálezy čeledí: Attelabidae, Cantharidae, Cerambycidae, Chrysomelidae, Cleridae, Coccinellidae, Curculionidae, Elateridae, Geotrupidae, Melyridae, Oedemeridae, Scarabaeidae, Silphidae, Tenebrionidae.

Typy ekosystémů: Vybrané lokality spadají do Úsovské vrchoviny, jež je východní částí Hanušovické vrchoviny v Jesenické oblasti. Lesní oblasti jsou dubo-bukové, bukové a buko-jedlové. Katastr Libiny o rozloze 1724 hektarů se zvedá ve východní části do kopců Hraběšické hornatiny a na severní hranici dosahuje Mladoňovským vrchem 547 m n. m., na jihozápadě Bradlem 600 m n. m.

Metoda: Sběr jedinců v podrostu, u cesty na loukách či v ostrůvkovitých remízcích. Smýkání, sklepávání, ruční bodový sběr, sběr ze dřeva.

Cíl: Mapování výskytu druhů nejen nadčeledi Elateriodae, ale i jiných skupin řádu Coleoptera.

Zobonoska lísková Apoderus coryli (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Attelabidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

 Býložravý brouk žijící na listech různých druhů stromů, převážně na lísce. Samice nařezává list a stáčí jej do ruličky, kde klade vajíčka. V tomto zámotku se vyvíjejí larvy. Zobonosky mají dvě generace do roka.

Páteříček sněhový Cantharis fusca Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedým až oranžovým zbarvením. Krovky tmavě šedé, štít oranžový. Jedná se o významného predátora a charakteristického brouka jarních luk. Jeho larvy loví slimáky a žížaly. Larvy bývají aktivní i v –3 °C.

Páteříček černavý – Cantharis nigricans (O.F.Müller, 1776)

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, černá hlava se žlutým labiem, žlutý štít s centrální dělenou hnědo-černou skvrnou. Krovky černé se žlutými chloupky. Nohy oranžové. Zadní pár stehen napůl oranžový a černý, holeň a chodidlo s drápky černé. Délka těla 11 mm.

Agapanthia cynarae (Germar, 1817)

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Čeleď tesaříkovití, černě zbarvená hlava s hnědavým podélným pruhem, štít a krovky se zlatavými chloupky, černá tykadla se stříbrnými chloupky. Délka těla 15 mm. Malý zástupce tesaříkovitých (Cerambycidae), vyskytující se na živných rostlinách bodláků a pcháčů.

Štítonoš zelený – Cassida viridis Linnaeus, 1758

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Tvarem jeho tělo připomíná k zemi přitisknutý štít, jež je světle zelený. Velikost okolo jednoho centimetru. Žije například na mátách, konopici či šalvěji. Larvy se maskují před nepřáteli vlastními výkaly.

Kohoutek modrý Oulema gallaeciana (Heyden, 1870)

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Býložravý druh žijící na travinách podobně jako kohoutek černohlavý. V listech vytváří podélný žír.

Kohoutek černohlavý Oulema melanopus (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Býložravý druh žijící na travinách. Larva se kvůli predátorům pokrývá vlastními výkaly. Občas v malé míře škodí na obilí.

Pestrokrovečník mravenčí Thanasimus formicarius (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Cleridae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Pestrokrovečník je velmi významným predátorem kůrovců Scolytinae. Od jara se zdržuje na kmenech jehličnatých stromů a vyhledává jejich larvy. Patří tak mezi velmi užitečné druhy brouků.

Slunéčko dvoutečné Adalia bipunctata (Linneaus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Slunéčko dvoutečné je užitečný druh živící se mšicemi na křovinách a travinách. Barevně je velmi variabilní, od dvou černých teček na oranžovém poli až po úplně černé zbarvení.

Slunéčko sedmitečné Coccinella septempunctata Linneaus, 1758

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Velmi užitečný druh slunéčka se sedmi tečkami a velkou barevnou variabilitou. Během svého vývoje dokáže ulovit až 600 mšic. Živí se i červci. Na svou vlastní obranu používá jedovaté žlutavé alkaloidy, vypouštěné z holení.

Slunéčko východní Harmonia axyridis (Pallas, 1773)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Proměnlivě zbarvené slunéčko od červených krovek s 19 černými tečkami, které mohou splývat dohromady či úplně chybět. Zbarvení a především tečkování může být ovlivněno teplotami během líhnutí. Slunéčko východní je původem z Asie a je velkým a žravým lovcem mšic a zároveň je i velmi životaschopné. Díky umělému vysazování ve sklenících se postupně rozšířilo lavinovitě po celé Evropě. Hlavně v posledních deseti letech. Slunéčko východní je sice velmi užitečné v boji se mšicemi, ale zároveň kvůli své žravosti a delšímu období aktivity i v chladnějších částech roku žere i užitečné druhy hmyzu, například naše původní slunéčka či zlatoočka. Nemají ho rádi ani vinaři, protože když nemůže slunéčko východní najít mšice, vysává bobule hroznů, ve kterých i zůstává a skrývá se před predátory.

Myzia oblongoguttata (Linneaus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Poměrně běžně se vyskytující druh slunéčka. Specializuje se na jehličnaté a smíšené lesy. Živí se hlavně pylem. V anglickém jazyce se nazývá „striped ladybird“, tedy pruhované slunéčko, dle svého zbarvení. Tečky u něj často splývají do podélných pruhů.

Nosatec lískový Curculio nucum Linnaeus, 1758

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Býložravý brouk škodící na lískách. Samice klade po jednom vajíčku do jednoho lískového oříšku. Larva vyžírá celý jeho obsah a poté padá na podzim k zemi. V zemi se kuklí a přežívá přes zimu až do jara, kdy se vývojový cyklus opakuje.

Kovařík narudlý Athous haemorrhoidalis (Fabricius, 1801)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Hojný druh kovaříků, s hnědým zbarvením krovek. Podobně jak kovařík lemovaný se vyskytuje na travnatých okrajích lesů a lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík Cardiophorus asellus Erichson, 1840

Čeleď: Elateridae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Středně velký druh kovaříka s černě zbarveným tělem, jež je po celém svém povrchu žlutavě hustě ochlupené. Malý štítek (scutellum) je srdčitého tvaru.

Kovařík Cidnopus pilosus (Leske, 1785)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Larvy tohoto druhu brouka se zaměřují na žír kořínků Poaceae, Rosaceae a Apiaceae. Dospělec je zbarven hnědě s měděným kovovým odleskem.

Kovařík lemovaný – Dalopius marginatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Poměrně hojný druh kovaříků, hnědého zbarvení se světlejším lemováním štítu a krovek. Vyskytuje se na travnatých okrajích lesů a na lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík protáhlý Melanotus villosus (Geoffroy, 1785)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Dospělec je černě zbarvený a dorůstá 20 mm. Mimo jiné požírá starší borové kořeny a části pařezů.

Chrobák lesní Anoplotrupes stercorosus (Hartmann in L.G. Scriba, 1791)

Čeleď: Geotrupidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Délka těla chrobáka lesního je okolo 20 mm, modročerné kovové barvy. Štít hladký, krovky podélně rýhované. Rozšířen je po celé Evropě. Živí se výkaly, hnijícími houbami, případně hnijícími mršinami. Samička naklade vajíčka do podzemních chodbiček, které zaplní trusem určeným k výživě larev.

Bradavičník dvojskvrnný Malachius bipustulatus (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Melyridae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Tento druh brouka obývá nejraději louky nižších poloh. Larvy žijí pod kůrou, ve starém dřevě nebo na zemi v kořenech. Loví drobný hmyz a jeho larvy a také například slimáky. Dospělci se živí především pylem na rostlinách Apiaceae, Asteraceae a Rosaceae.

Stehenáč – Oedemera lurida (Marsham, 1802)

Čeleď: Oedemeridae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Velmi drobný a křehký zástupce stehenáčů, který je výjimečný tím, že samci nemají rozšířená stehna. Je zelenkavě zbarvený, nedosahuje ani jednoho centimetru. Larva se živí shnilým dřevem a humusem, dospělci pylem a nektarem.

Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta (Poda, 1761)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Spíše malý zástupce vrubounů, má hnědé zbarvení a světlé skvrny po celém těle. Ty jsou tvořeny světlejšími chloupky a časem se obrušují a ztrácejí. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larva žije i více než jeden rok v půdě, ožírá kořínky a dorůstá až do 3 cm. Dospělec se živí pylem, nektarem, ale i světlejšími částmi květů.

Listokaz zahradní Phyllopertha horticola (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Listokaz je býložravý brouk líhnoucí se na jaře. Dospělci vylézají ze země. Samice jsou ihned oplodňovány a kladou vajíčka zpět do půdy. Larvy se živí na kořenech travin, ale i na obilovinách a jeteli. Dospělci žijí na stromech, keřích a bylinách, kde vyžírají především květy a listy.

Mrchožrout obecný Silpha obscura Linneaus, 1758

Čeleď: Silphidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Mrchožrout obecný se živí hlavně mršinami, ale také šneky, hmyzem a žížalami. Velikost jeho těla je okolo 15 mm délky, má prodloužený krk, který mu umožňuje proniknout do ulit šneků, kam vstřikuje trávicí šťávy. Larvy jsou zploštělé a živí se též šneky, zakuklují se v zemi.

Měkkokrovečník huňatý – Lagria hirta (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Tenebrionidae, lokalita: Libina, severovýchodně od obce a západně od vrchu Brdo 497 m. 49.90 s.š. – 17.09 v.d.

Středně velký zástupce potemníků Tenebrionidae. Černě zbarvená hlava a štít s ochlupenými žlutavými krovkami. Vyskytuje se na travách, kvetoucích bylinách a keřích na okrajích listnatých i jehličnatých lesů, na lesních loukách a pasekách od nížin do hor. Živí se mladými listy.

Závěr:

Systematický zoogeografický průzkum lokalit v okolí Šumperka bude pokračovat i nadále. Zaměřený bude dále na řád Coleoptera, a to především infrařád Elateriformia. Lokality se budou průběžně měnit. V článku nejsou uvedeny kompletně všechny nalezené druhy.

Bradavičník dvojskvrnný Malachius bipustulatus

Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta

Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta

Literatura:

Chinery M.: Complete Guide to British Insects. 2004. p. 120–122.

FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. [eds.] (2005): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. List of hreatened species in the Czech Republic. Invertebrates. – Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 pp.

Javorek V.: Klíč k určování druhů ČSR. Olomouc. 1947. 951 p.

Obenbergerger J.: Entomologie II, IV. Praha. 1955. 725 p.

Pokorný V.: Atlas brouků. Praha. 2002.

Zahradník P.: Seznam brouků. Kostelec nad Černými lesy. 2017. 544 p.

Internetové zdroje:

www.biolib.cz

www.elateridae.com

Zimní sčítání kání je celorepublikový projekt, který vznikl již v roce 1984. Je veden Muzeem Českého lesa v Tachově a koordinován RNDr. Pavlem Řepou. Mezi ochránci přírody a myslivci byly o káni lesní vedeny urputné spory. Tehdy byla již celoročně hájena, ale neustávaly žádosti o výjimky pro její odstřel, zvláště v zimním období. Argumentovalo se jednak významně rostoucími počty u nás zimujících kání, jednak změnami v její potravě a přechodem od hrabošů a dalších drobných hlodavců na lovnou zvěř, tedy zajíce a bažanty. Proto bylo rozhodnuto mimo jiné i monitorovat zimní stavy káně lesní, aby bylo možno objektivně posoudit jejich údajné zvyšování. Každoročně tedy větší počet dobrovolných pracovníků sčítá třikrát za zimu všechny káně na 5 km dlouhém transektu vedeném pokud možno přímočaře otevřenou krajinou. Sčítání se provádí ve třech termínech, které jsou o víkendu nejbližším k 15. listopadu, 15. lednu a 15. březnu. Sčítání tedy zachycuje nejen zimní stavy, ale také stavy v pozdním podzimu a na jaře nedlouho před začátkem hnízdění. Počty z jednotlivých termínů se vyhodnocují zvlášť. Základem hodnocení je porovnání počtu ze dvou sousedních zim, zjištěného na transektech sčítaných v obou těchto zimách. První dílčí vyhodnocení výsledků bylo provedeno se začátkem nového století, byly vyhodnoceny výsledky ze zim 1987/88 až 2000/2001. Ukázalo se, že nedošlo k významnější změně početnosti káně lesní, nedošlo ani k růstu, ani k poklesu početnosti, počty však kolísaly v jednotlivých zimách dosti silně. Obdobný obraz změn početnosti poskytují při předběžném hodnocení i výsledky z let po roce 2001. Aktuální ochranářský význam sčítání tedy již zřejmě pominul, také snahy o zavedení odstřelu kání aspoň v zimním období již snad patří minulosti. Díky činnosti řady dobrovolných nadšenců byl však získán velmi zajímavý materiál o změnách početnosti našeho nejběžnějšího dravce, který umožní sledovat i další problémy, např. zda regionální trendy, zjištěné v jednotlivých oblastech, jsou ve shodě s trendem celostátním, či nikoliv apod. Celorepublikové sčítání kání je i vědecky zpracováváno na Univerzitě Palackého Bc. Merglovou pod vedením Mgr. Petera Adamíka, Ph.D.¹

Zde jsou v přehledné tabulce uvedeny příklady ze sčítání za celou ČR v posledních čtyřech letech:

Čísla uvádí průměrný počet kání na 1 transekt zjištěný na všech transektech sledovaných v danou zimu.

Rozdíl – rozdíl těchto průměrných hodnot mezi dvěma po sobě následujícími zimami.

% předchozího roku – hodnota v druhém srovnávaném roce vyjádřena v % hodnoty předchozího roku. Je-li hodnota nad 100 %, pak to znamená, že počet v druhém roce vzrostl.

Následuje tabulka s porovnáním počtů kání na všech dvojicích transektů sčítaných v obou srovnávaných zimách. Celkem bylo srovnávaných transektů 52.

V tabulce jsou uváděny počty zjištěných kání a % předchozího roku viz u první tabulky.

Tentokrát celkově káně přibývaly, zřetelněji je to znát při srovnání v obou zimách sčítaných transektů, což je údaj samozřejmě přesnější než průměrné počty na transekt. Bohužel počet srovnávaných transektů je stále dosti malý, takže výsledky jsou jen pravděpodobné.

Změny byly tentokrát jen velmi malé, zřetelněji je to znát při srovnání v obou zimách sčítaných transektů, což je údaj samozřejmě přesnější než průměrné počty na transekt. Je určitá tendence k přírůstku počtu na podzim, v zimě a na jaře je nepatrný pokles.

Letos byl v počtech kání ve všech měsících znatelný úbytek, asi se projevilo, že zima byla zase jednou poněkud drsnější, bylo více sněhu i mrazu.

Zde jsou ještě přidány výsledky z transektu Zábřeh–Vyšehoří 2015–2017.

V druhé zimě bylo i v Zábřehu citelně méně pozorovaných kání, tak jako v celé ČR. Pozorování a sčítání kaně lesní bude i nadále pokračovat. Transektů po celé ČR je spíše poskrovnu. V rámci projektu, jenž je veden koordinátorem RNDr. Pavlem Řepou z Muzea Českého lesa v Tachově, se neustále hledají dobrovolníci, kteří by chtěli spolupracovat. Vytipovali by si transekt ve svém bydlišti, nejlépe rovný úsek, ne kratší než 5 km a pokud možno v otevřené krajině. Důležité je dodržovat termíny pozorování a na výzkumu spolupracovat rozhodně déle než jen jeden rok. Pokud by se mezi vámi našli nadšenci pro ornitologii, pak budete vřele vítáni. Své dotazy ohledně spolupráce zasílejte přímo našemu koordinátorovi Pavlu Řepovi na e-mailovou adresu pavel.repa@tachov.cz.

¹ Text a tabulky z celorepublikového pozorování jsou převzaty z projektu RNDr. Pavla Řepy, zoologa Muzea Českého lesa v Tachově.

Narodil se 4. prosince 1952, ale rozhodující období svého dětství, od jednoho roku do třinácti let, prožil v Liberci. Otec Hynek Merta byl evangelický kazatel a matka Bedřiška, rozená Tvrdá, pracovala jako rehabilitační sestra. Dědeček Hynek Merta vlastnil statek v Hrabové nedaleko Zábřehu, kam rodina občas jezdívala. V letech 1968–1972 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze. Pak se několikrát pokoušel o studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Podařilo se mu to až v roce 1981. Mezitím vykonával řadu různých zaměstnání. Akademii ukončil už jako dospělý v roce 1987.

Dvakrát byl zvolen Osobností roku za významný výtvarný počin, a to v roce 2005 – za retrospektivní výstavu v Moravské galerii v Brně a ve Východočeské galerii v Pardubicích, výstavu doprovázel obsáhlý katalog, a dokonce i film, a v roce 2009 – za výstavu ve Wannieck Gallery Brno. Cena vznikla v roce 2002 a zprvu byla spojena s časopisem PARS vydávaným Galerií Klatovy/Klenová a Zámkem Týnec. Pořadí určovaly body přidělované širokou obcí volitelů z řad historiků umění a výtvarných kritiků. Od roku 2010 cenu společně pořádají Galerie výtvarného umění Cheb, časopis Art+Antiques a artalk.cz.

Od října 2010 do února 2011 byl hostujícím pedagogem v Šalounově ateliéru Akademie výtvarných umění v Praze.

Jan Merta je považován ve své generaci umělců, která vstoupila na scénu v průběhu 80. let 20. století, za jednoho z nejlepších českých výtvarníků. Jeho díla lze dost těžce umělecky zařadit či přiřadit k nějakému výtvarnému směru. Na tom se shodují teoretici umění doposud.

Samostatně vystavuje od roku 1989, v naší republice např. v Brně, Chebu, Kutné Hoře, Liberci, Olomouci, Ostravě, Praze, Rakovníku, Ústí nad Labem, ve světě např. v Berlíně, Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Los Angeles, Mnichově, Moskvě, Varšavě, Vídni, Tokiu a dalších. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha významných veřejných i soukromých sbírkách nejen u nás, ale i ve světě.

V roce významného životního jubilea uspořádala Městská knihovna Galerie hlavního města Prahy první velkou retrospektivní výstavu malíře Jany Merty s názvem „Galerie“ – Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu, 2. 11. 2016 – 12. 3. 2017.  Umělec je spojován s představiteli tzv. nové malby generace 80. let, kteří svůj výtvarný názor formulovali na pozadí postmoderny. Rozchod s principy modernismu z nich vygeneroval svérázné tvůrčí individuality s velkou šíří malířských stylů a názorů. A právě Jan Merta je svou tvorbou, zacílenou do osobní paměti, jedním ze stěžejních představitelů nové malby.

Obraz Jana Merty z konce 90. let se na listopadové aukci roku 2017 Prague Auctions prodal za rekordních 1,11 milionu korun. Čtyřiašedesátiletý Jan Merta se tak stal prvním autorem své generace, jehož dílo v aukci překonalo hranici milionu korun. Obraz Vyvržená insignie z let 1993–1997 byl dosud největším Mertovým plátnem nabízeným v aukci, jeho dražba začínala na 812 tisících korun. To je jen o pár tisíc méně, než byl malířův dosavadní, osm let starý rekord obrazu s názvem Základ z let 1999–2006. Hned tři Mertovy obrazy byly navíc v průběhu roku draženy za částky nad půl milionu korun. ART+ za posledních deset let eviduje prodeje čtyř desítek Mertových obrazů, z nichž tři desítky našly kupce. Jejich průměrná cena vychází na více než čtvrt milionu korun. Průměrné aukční ceny obrazů (uváděny včetně aukční provize) Mertových generačních současníků Vladimíra Kokolii, Jiřího Davida či Stanislava Diviše jsou poloviční či nižší.

Nový malířův aukční rekord padl jen pár týdnů po začátku umělcovy obsáhlé již zmiňované výstavy v pražské Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy, která je jeho největší prezentací od roku 2009, kdy vystavoval v brněnské Wannieck Gallery. 

Narozen 4. 12. 1952 v Šumperku (Česká republika)

1968–1972 studium na Střední odborné škole výtvarné v Praze

1972–1981 různá zaměstnání (neumělecké profese)

1981–1987 studium na Akademii výtvarných umění v Praze

1991–2002 zastupován Galerií MXM v Praze

2003–2015 zastupován Galerií Johnen + Schöttle v Kolíně nad Rýnem (později Galerie Johnen v Berlíně)

Od roku 2004 zastupován Galerií Rüdiger Schöttle v Mnichově

Od roku 2004 zastupován Galerií Martin Janda ve Vídni

Od roku 2014 zastupován Galerií SVIT v Praze

V roce 2005 a 2009 zvolen Osobností roku za výtvarný počin – za výstavu ve Wannieck Gallery Brno

Žije a pracuje v Praze a Českých Lhoticích.

Na otázky odpovídal pan Jan Merta v roce 2012

Narodil jste se sice v Šumperku, ale dětství prožil v kraji pod Ještědem. Jak na toto období vzpomínáte?

Byl jsem šťastné dítě. Nemohl jsem ráno dospat, jak jsem se těšíval na další den. Že komunisté ještě popravovali, jsem netušil. My jsme s bratrem jenom sťali sekyrou na špalku několik bělásků, protože nám ve škole řekli, že strašně škodí, a dědeček na zahradě fary, kde jsme bydleli, pěstoval zelí. Asi při sedmé exekuci mně bělásků přesto přišlo líto a taky jsem si uvědomil, že bych klidně mohl být běláskem. V noci jsem nemohl spát.

Vzpomínky z dětství v Liberci jsou natolik intenzivní, že mě již dohnaly ke třem výstavám a čtvrtou (nejspíš závěrečnou – Liberec IV) chystám letos těsně před výstavou u vás v Zábřehu.

Kdy jste začal malovat a kdo byl Vaším vzorem?

Nejprve jsem kreslil. Hned po probuzení jsem vyžadoval „tužtičku a papírek“ ještě do postele. Nic z těch kreseb se ale nedochovalo, dětské výtvory se používaly na zatápění. Oboustrannou modročervenou účetní tužkou jsem počmáral kdejaký papír. Vzpomínám si na snad téměř první abstraktní čáry, kreslil jsem a seděl na prosluněném trávníku před domem. Byl jsem vzrušen a jako by se pode mnou zachvívala zem. Nevím proč, ale dnes mám ten okamžik navíc spojen s hudbou Janáčkových kvartetů. S bratrem jsem později pokreslil kuchyňský nábytek a první oleje – nátěrové hmoty – jsme vyzkoušeli na mnoha čtverečních metrech fasády domu. Dostali jsme pořádný výprask a ředidlem jsme měli své výtvory odstranit. To ovšem nešlo, barvy jsme ošklivě rozmazali a zůstaly tam (z mého dnešního pohledu) nádherné lazury. Dědeček pak fasádu opravil. První vlastní tempery (za 25 Kčs) jsem si přál jako malířskou cenu na pionýrském táboře místo fotbalového míče (za 150 Kč). Mým prvním vzorem byl otec – evangelický farář a sváteční malíř. Potom to byl Jan Daniel Michelangelo Smetana, to už bylo v Ústí nad Labem, Jan Zrzavý a Vincent van Gogh. Tehdy mi bylo asi 14 let. Později jsem už neměl konkrétní vzory, ale kritériem mi byla kvalita děl různých umělců.

Na prázdniny jste jezdil i k nám do Zábřehu. Kdy to bylo a vybavujete si některá místa?

Bylo to asi v letech 1955–1960. Vybavuju si především dům tatínkovy sestry, tety Jindřišky, v ulici Československé armády, pohled z postele na větve větrem zvlněné břízy, na zahradu s vůní rajčat a rybízů, na zelená vrátka k řece. Počítali jsme vagóny nákladních vlaků, které jezdily po náspu za řekou. Výhledu na trať dnes brání jakási provozovna. Vzpomínám si na park s chladnými stíny, na bučení a pach jatek, na jejichž místě dnes stojí benzínka. Horní náměstí si z těch dob nevybavuji vůbec, ani jsem netušil, že to v Zábřehu jde tak do kopce. Město jsem vnímal jako téměř bílou, teplou (inu, prázdniny!), prosluněnou rovinu mezi okolními, tehdy velice velice vzdálenými modrými kopci.

Jak vzpomínáte na svoje studium na AVU?

V době mých studií na AVU ještě vládli bolševici. Při životě mě udržovaly tři hlavní zdroje: mléčný bar na dnešní třídě Milady Horákové, knihovna akademie, kde jsem objevoval v zahraničních knihách a časopisech (dodnes je mi záhadou, kdo je vybíral, objednával a platil, jak se vůbec do knihovny dostaly) pro mě dosud neznámé umění. Knihovník pan Krob mi je půjčoval se slovy: „No, neměl bych, ale že jste to vy, pane Merto…“ Třetí posilou byla Stromovka hned pod okny ateliéru školy. V prvním ročníku jsem s nasazením kreslil kostry a babičky, ostatní roky už jsem považoval za dosti ztrátové, ale od kolegů jsem se dověděl o existenci českého neoficiálního umění. Samozřejmě mimo školu a tajně jsme se setkali s několika skutečnými současnými umělci. Kupříkladu Vladimírem Kafkou, Václavem Boštíkem, Stanislavem Kolíbalem, Adrienou Šimotovou. V té době jsme vystavovali a potkávali se na zakazovaných Konfrontacích ve dvorcích, chodbách a sklepech činžáků na různých místech Prahy. Pak přišly takzvané „Svárovy“, kam se jezdilo autobusem. Světlem těch dob na akademii pro mě byla učitelka angličtiny, překladatelka paní Jarmila Emmerová. Chtěl jsem odejít ze školy co nejdříve, proto jsem v pátém ročníku požádal o zkrácení studia. To už jsem maloval první vlastní obrazy, nejen ateliérové studie. A narazil jsem hlavně u oponentů, kteří se mi omlouvali jeden po druhém („Nezlobte se, tohle bych mohl obhájit na L‘ École des Beaux-Arts v Paříži, ale ne tady!“). Téma Hostiny a ani moje tehdejší volné, nikoliv ovšem abstraktní, pojetí malby neprošlo. Diplomku jsem musel dělat znovu následující rok s neutrálním, ovšem povinně figurálním tématem Člověk a hudba. Od obhajoby u státnice mě chtěli vyhodit, ale můj profesor Oldřich Oplt byl už v důchodu, přihlásil se jako oponent a tvrdě se mě zastal (Jeden obraz z diplomové práce, Schránka v červeném poli, o rok později zaujala ruské avantgardisty na výstavě v Moskvě a krátce po revoluci se díky Galerii MXM stala součástí sbírky Galerie hlavního města Prahy). Později (ještě tentýž rok – 1987) jsem roztrhal a hodil do koše nabídku ke vstupu do tehdejšího Svazu výtvarných umělců. Nějakou dobu jsem učil kresbu ve figurálním kursu a pak jsem naštěstí dostal zakázku na restaurování.

Je o Vás známo, že inspiraci pro svoje obrazy čerpáte z vlastních příběhů. Můžete se o některý z nich se čtenáři podělit?

Není to asi doslova příběh, ale pokusím se přiblížit, co všechno je (mimo jiné) za obrazem Přišlo jaro. Tento obraz je pro mě osobně velmi důležitý, váže se k době, kdy byl tatínek evangelickým farářem v Liberci a bydleli jsme ve vile po Němcích. V podobných vilách bydleli i naši kamarádi. Na počátku byla moje nedávná návštěva Liberce. V domě u takzvaných souseďáků jsem na schodišti našel známé velké leptané okno s motivem ženy s květinovým věncem (snad představuje Jaro, Primaveru). Nejdříve jsem chtěl (musel) namalovat to okno. Jaro jsem měl vždy spojeno s velmi intenzivními zážitky a s množstvím jasného světla. Na obraze se oblá pole secesního okna proměnila v téměř geometrickou abstrakci připomínající Mondriana, žena s věncem se postupně stala dítětem (mnou) usazeným v nějakém bojovém vozidle – vznášedle s břitkými hranami. Před sebou má dítě jakési zařízení, jako display nebo knížku, musel jsem to namalovat velmi přesně, ačkoliv nevím, co to vlastně je. Vidíme zde i ruku, nebo rukavici, což je motiv, který se na mých obrazech vždy znovu a znovu objevuje. Človíček se na nás nedívá, soustředěně vyhlíží do dálky. Je to pohled z okna do jasného světla k nekonečně vzdálenému horizontu. Když můj otec kázal, díval jsem se ven do zahrady, kde rostly veliké staré keře a rododendrony, a snil jsem. Zelená barva v pozadí však tentokrát není odvozena od zeleně za oknem, ale od barvy obalu jedné dětské knížky. Hlavu dítěte shora svírají dvě červená břevna, připomínají hole, jimiž na starých obrazech vojáci přitlačují na Kristovu hlavu trnovou korunu. Kdysi dávno jsem udělal kresbu, která se jmenovala Bitevní stroj jara, už tam se objevily tyto dvě hole, připomínaly mně také Drtič čokolády na Duchampově Velkém skle. Bílý otevřený prostor je pro mě spojen s dětstvím, je to fyzicko-mystický prožitek zosobňující nejvyšší blaho, blaženost a tušení nekonečných možností.

Když jsem tento obraz maloval, byl jsem šťastný. Štětcem jsem vyjadřoval pocity, které jsem zažíval jako dítě a které jsou stále živé v mých vzpomínkách. Je to obrazové ztvárnění velmi subjektivních stavů.

Obraz však nechávám žít bez komentáře.

 V některých jiných případech se konkrétní příběh stává jako text doprovodem obrazu (Olejový sokl, Autoportrét podle Rembrandta, Galerie I-IV, …).

Vaše obrazy vznikají velice pozvolna. Pracujete na nich i několik let. Kolik obrazů současně jste schopen malovat?

Několik obrazů jsem namaloval velmi rychle, takřka jedním dechem, na většině však skutečně maluji třeba rok nebo i celou řadu let. Zhruba před 15 lety jsem udělal „inventuru“ a napočítal jsem asi 70 rozmalovaných obrazů. Většinu z nich jsem musel zničit, protože jsem se už od nich odpojil. Pořád ale existují obrazy, na kterých jsem začal pracovat před dvaceti lety, a dodnes nejsou hotové. V současné době, když nepočítám práce na papíře, pracuji na šestnácti obrazech.

Řadíte se k umělcům, kteří tvoří na hranici mezi modernou a postmodernou. Jak vnímáte postmoderní umění ve vztahu k současnému světu?

Lineárnost a košilka modernistických imperativů mě v osmdesátých letech tísnila, ale ani v době postmoderní jsem se necítil a nemyslel jako postmoderní malíř. Navíc si myslím, že už přišlo cosi jiného a postmoderna je už minulostí. K tomu, abych maloval, jsem nikdy nepotřeboval žádnou dobovou teorii nebo filozofii, protože jsem malovat vždycky potřeboval, a to takřka fyziologicky. Tlak je nekompromisní a jde zevnitř.

Ví se o Vás, že volíte různé velikosti obrazů. Podle jakých námětů a témat je vybíráte?

Trefit správně formát je zásadní věc. Formát i technika se odvíjí od záměru a námětu. Akvarel na papíře 12 x 9 cm může být pro mě objevnější než olej na plátně 300 x 300 cm. Jde o to rozpoznat, že například jistá kytička potřebuje 175 x 175 cm, a moři stačí jen 12 x 21 cm. Vagónu s uhlím sedí 310 x 480 cm, kdežto část slumu se vejde na 195 x 361 cm. Když jsem maloval řez hřibem, udělal jsem si ho na papír v životní velikosti a později na plátno 190 x 220 cm, zkusil jsem formát někde mezi tím, ale vůbec to nefungovalo. Portrét může být velikánský, protože se potřebuji rozjet i v samotné malbě a dostat tam správný výraz. Když jsem maloval stín letadélka nad nekonečnými lesy, byl formát určený listem zeleného brusného papíru, který ty lesy připomínal.

Jan Merta, Znovuzrození, 2016, akryl, plátno, 90 x 110 cm

Jan Merta, Deklarace, 2013-2015, akryl, plátno, 90 x 110 cm  

Jan Merta, V jenom pytli, 2015-2016, olej, plátno, 90 x 110 cm

Letošní dvojí výročí – Václav Hollar (13. 7. 1607 Praha – 25. 3. 1677 Londýn) ve sbírkách Muzea Zábřeh, originály grafik a druhý největší soubor leptů v České republice

V letošním roce si připomínáme dvojnásobné výročí jednoho z největších grafiků a kreslířů 17. století, slavného českého rytce Václava Hollara. Dne 13. července uplyne 410 let od narození muže, který nikdy nevyšel z módy, stal se vpravdě umělcem geniálním a patří mezi nejslavnější Čechy. Mnohé jeho lepty jsou jedinečné – jak umělecky, tak historicky – a od nepaměti fascinují generace milovníků umění, sběratelů i historiků. Grafiky Václava Hollara se sbíraly už za jeho života a po čtyřech stoletích se na tom nic nezměnilo. Originály leptů se draží v největších aukčních síních, nabízejí je v antikvariátech po celém světě, a pokud otevřete knihu o dějinách Anglie, Čech či o umění 17. století, někde pod pečlivými konturami otištěnými z měděných desek určitě zahlédnete drobný podpis W. Hollar. Svým způsobem se stal jedním z nejznámějších Čechů všech dob. Dnes jsou nejvyhledávanějšími, a tudíž i nejdražšími díly volné grafické listy. Jejich ceny se pohybují v řádech desítek tisíc korun. Vysoce ceněné jsou pohledy na evropská velkoměsta. Právě díky Václavu Hollarovi Londýňané znají podobu města před velkým požárem z roku 1666. Hollarův obraz dokonce posloužil jako model pro rekonstrukci Londýna. Václav Hollar svým dílem zcela osobitě přispěl k rozvoji klasické techniky rytí a leptání do mědi. Tvořil volné grafické listy, portréty, mapy, plány, žánrové kresby, zátiší s přírodními motivy a knižní ilustrace. Patří k nemnoha Čechům, kteří ovlivnili vývoj výtvarného umění své doby v evropském kontextu. Historikové umění Hollarův přínos světové grafické tvorbě srovnávají s významem Albrechta Dürera či Francisca de Goyi. Za svého bohatého a plodného života vytvořil na 400 kreseb a přibližně 2800 leptů. Češi dílo slavného rodáka dlouho neznali. Až v 19. století začali někteří bohatí Pražané soustřeďovat Hollarovo dílo. Zásluhou podnikatele Vojtěcha Lanny vznikla v Praze veliká sbírka Hollarových kreseb a leptů – nazvaná Hollareum. Je jednou z největších sbírek Hollarových prací na světě, spravuje ji Národní galerie v Praze. Nejrozsáhlejší a nejúplnější kolekci Hollarových leptů vlastní Britské muzeum v Londýně, druhá nejpočetnější kolekce kreseb se nalézá ve Státním muzeu v Berlíně. Impozantní sbírku leptů Václava Hollara vlastní také Muzeum Zábřeh.

V roce 1947 daroval plukovník Karel Lukas (rodák z Brníčka) téměř 750 grafických listů zábřežskému městskému muzeu. Když došlo roku 1963 ke zřízení Vlastivědného ústavu v Šumperku, stalo se zábřežské muzeum jeho pobočkou. Tím přešla i celá sbírka grafik Václava Hollara do nově vytvořené instituce. Zůstala však zařazena ve sbírkovém fondu zábřežského muzea, jehož součástí je doposud. Tato sbírka je svým počtem druhým nejrozsáhlejším souborem v České republice. Obsahuje cyklus ilustrací s mytologickými náměty, překlady Homérovy Iliades a Vergiliovy Aeneas a také známé Ezopovy bajky. Bohatě jsou v kolekci grafik zastoupeny portréty, kroje a oděvy. Úctyhodná je sbírka listů zeměpisných plánů, map, krajin, např. Londýnské pohledy z roku 1665, Pohledy na Tanger. Ve sbírce mají své zastoupení i náměty holandských přístavů, větrných mlýnů a tržnic. Větší část v celé sbírce zaujímají náměty s přírodní tematikou věnovanou motýlům a broukům, menší potom knižní ilustrace, tisky náhrobků a stavebních památek.

Když se 26. března 2007 slavilo 330 let od úmrtí Václava Hollara, uspořádalo české velvyslanectví ve Velké Británii vzpomínkovou bohoslužbu na počest věhlasného umělce. Do chrámu sv. Markéty ve Westminsterském opatství byl pozván i exprezident Václav Havel a předseda britské Dolní sněmovny Michael Martin a několik set dalších hostí. Londýňané tak uctili památku českého rytce a grafika. 400. výročí narození V. Hollara se díky sérii výstav v Londýně, Praze a Zábřehu stalo kulturní událostí roku 2007.
Výstavu pod názvem „Pocta Václavu Hollarovi“ připravilo Sdružení českých umělců grafiků Hollar (SČUG), které si v témže roce připomnělo 90 let od svého založení. Vernisáž se uskutečnila v Clam-Gallasově paláci v Praze 25. září a výstava trvala do 10. 11. 2007. Konala se pod záštitou prezidenta republiky, primátora hlavního města Prahy a starosty městské části Praha 1 a o účast na výstavním projektu Hollar 2007 byla požádána velvyslanectví zemí, ve kterých V. Hollar působil – Velká Británie, Německo, Holandsko a Belgie. SČUG Hollar si k této příležitosti vypůjčilo ze sbírek zábřežského muzea 100 originálních leptů.  Vydalo pamětní medaile V. Hollara vytvořené akademickým malířem panem Karlem Zemanem, rytinu autoportrétu V. Hollara z roku 1649 v přepisu českého rytce pana Bedřicha Housy, reprezentační katalog s názvem „Pocta Václavu Hollarovi“, v němž se prezentují i členové SČUG Hollar.
Česká pošta, a. s., vydala ke kulatému výročí umělcova narození aršík „Světový grafik Václav Hollar“ v nominální hodnotě 35 Kč. Lepty z Hollarova díla, které byly použity pro tento aršík, vybral a v ocelorytu vyvedl akademický malíř, rytce a grafik pan Bedřich Housa. Jedná se o Jaro a Zimu z cyklu Londýnské roční doby, dále to byl Hollarův autoportrét podle Meyssense a pod známkami panoramatický pohled na Prahu dle jeho kresby.
K oslavám se připojila i Národní galerie v Praze a 12. 10. 2007 otevřela v paláci Kinských na Staroměstském náměstí výstavu s názvem „Václav Hollar a Evropa mezi životem a zmarem“, na níž představila jednak grafiky ze svých sbírek, ale i lepty zapůjčené z Britského muzea v Londýně. K výstavě vydala katalog.

Muzeum Zábřeh k této významné události uspořádalo 5. 12. 2007 – 31. 1. 2008 výstavu s názvem „Václav Hollar (1607 Praha – 1677 Londýn)“. Ve spolupráci s městem Zábřehem vydalo luxusní pozvánku s pamětním listem, čtyři druhy pohlednic a pamětní razítko. Autorem všech návrhů byl zábřežský výtvarník Rostislav Berka. Vlastivědné muzeum v Šumperku vydalo pro zájemce 4 grafické listy a kalendář.

Václavu Hollarovi se v evangelických školách dostalo důkladného humanistického vzdělání, jeho dráhu kreslíře a grafika však nejvíce ovlivnilo setkání s nizozemským a německým uměním. Začínal kopírováním děl uznávaných mistrů (Rembrandta, Dürera, Van de Veldeho, Hoefnagela) a kreslil první krajinářské pohledy a plány měst. V roce 1627 opustil rodné město a několik let pobýval v německých městech, ve Stuttgartu, Štrasburku, Frankfurtu nad Mohanem a Kolíně nad Rýnem. Roku 1634 podnikl svoji první cestu do Nizozemí. Osudovým se pro Václava Hollara stalo setkání s anglickým velvyslancem Thomasem Howardem, hrabětem z Arundelu, sběratelem a mecenášem umění z Londýna. V jeho službách se dostal do Anglie, která se mu stala druhým domovem. S ním také nakrátko a zároveň naposledy v roce 1636 navštívil Prahu, což dokazuje kresba, podle níž provedl i proslulý lept – Pohled na Prahu. Před odchodem z Anglie se krátce setkal s J. A. Komenským. Za občanské války v letech 1644–1652 se usadil v Antverpách. Zde během osmiletého pobytu dosáhl vrcholu své umělecké a technické dovednosti. Vytvořil zde nádherné série rukávníků a kožešin, listy věnované motýlům a broukům, scenérie mušlí a škeblí, cyklus holandských válečných a obchodních lodí. Roku 1652 se Václav Hollar vrátil zpět do Londýna, kde se oženil, narodil se mu syn, získal šlechtický titul, zažil morovou epidemii i velký požár v roce 1666. Zemřel v březnu 1677, pochován byl na malém hřbitově při kostele sv. Markéty ve Westminsteru. Vždy se cítil být Čechem, jak ostatně dosvědčuje dodatek Bohemus, který často připojoval ke svému jménu.

Lovec a medvěd, lept, značeno: W. Hollar fecit 1662, 270×182, 315×236 mm, H 2710

Aeneas u Acesta, lept, značeno: F. Cleyn inv. W. Hollar fecit, I. stav, po roce 1652, 259×193 mm, H 2635

Pohled na město Tanger s pevností, značeno: W. Hollar delineauit et scul:, 1673, lept, 126×218 mm, 212×327 mm, H 2847

Václav Hollar, značeno: obrácená signatura na desce, kterou drží, dole pak: Ie Meyssens pinxit et excudit, lept, po roce 1644, 159×114, 177×123 mm, H 2900

Dáma s perlovými náramky, lept, značeno: Hollar, fecit 1693, 139×74 mm, H 2943

Slon a velbloud, lept, značeno: F. Barlow inv: W. Hollar fecit 1663, 157×217 mm, 193×269 mm, H 3056

Před dvěma lety jsme veřejnost na stránkách našeho sborníku informovali o zajímavém objevu bronzového depotu z mladšího pravěku, sestávajícího z honosné štítové spony a pěti tordovaných nákrčníků (Halama 2015). A letos v květnu přibyl do muzejních sbírek další pozoruhodný nález obdobného charakteru. V lesích mezi Zábřehem a Mohelnicí, mimo jakoukoli známou archeologickou lokalitu (přesné místo zatím nemůžeme z pochopitelných důvodů zveřejnit), totiž nalezl p. Lukáš Chamlar pomocí detektoru kovů soubor bronzových předmětů. Rozpoznal důležitost nálezu a ihned zkontaktoval archeologa našeho muzea. Předměty tak mohly být odborně vyzvednuty a archeologická situace řádně zdokumentována.

Pod svrchní vrstvou tmavé humusovité zeminy se po začištění situace objevilo okrouhlé ústí keramické nádoby a uvnitř vedle sebe ležely dva spirálovité nápažníky (obr. 1), pod nimi se v nádobě nacházely čtyři celé srpy, sekerka s tulejkou a velká puklice (faléra) – obr. 2.

obr. 1: Postupné odkrývání depotu (1. fáze) – ústí nádoby se dvěma nápažníky uvnitř.

obr. 2: Postupné odkrývání depotu (2. fáze) – čtyři srpy, sekerka a puklice (faléra).

Ve střední části nádoby bylo naskládáno 11 (!) celých náramků (obr. 3) a na dně ještě dvě jehlice, část nákrčníku, kopí a fragment plechové nádoby.

obr. 3: Postupné odkrývání depotu (3. fáze) – sekerka a soubor náramků.

Ukázalo se tedy, že do keramické nádoby amforovitého tvaru (bohužel byla tlakem okolní zeminy zcela rozpraskána) někdo kdysi naskládal 24 bronzových předmětů, většina z nich byla navíc celá a ve vynikajícím stavu zachování (obr. 4).

obr. 4: Soubor nakonzervovaných bronzových předmětů ukrytých v nádobě.

Z funkčního hlediska tvoří většinu artefaktů z nalezeného souboru šperky a ozdobné součásti oděvu. Impozantní jsou zejména oba spirálovité nápažníky. Jeden byl bohužel rozlámaný do několika žeber, druhý se naštěstí zachoval v původním tvaru. Je stočený z tenkého bronzového proužku, s vně připojeným středovým příčně přesekávaným žebrem. Oba konce přecházejí v tyčinku, vně zdobenou rytím (obr. 5).

obr. 5: Spirálovitý nápažník.

Z našeho regionu jsme doposud takovýto artefakt neměli, pouze jednotlivé fragmenty. Všech 11 náramků představuje stejný typ – tzv. tyčinkové náramky s rozevřenými konci. Liší se pouze zdobením – většinu z nich pokrývá z vnější strany rozmanitá rytá výzdoba, dva z nich však kombinují rytí s plastickými žebérky (obr. 6).

obr. 6: Soubor 11 tyčinkových náramků s rozevřenými konci.

Další šperk představuje část nákrčníku s tordovaným tělem okrouhlého průřezu. Technologickou zajímavostí jsou jistě dvě jehlice (jedna z nich zlomená), neboť nemají dokončenu finální úpravu povrchu – nejsou zabroušeny hrany vzniklé po odlití do formy a chybí jakákoli obvyklá rytá výzdoba. Zdá se totiž, že při jejich odlévání došlo k posunutí formy, takže finální úprava poté postrádala smysl – jde tedy zřejmě o nepodařené výrobky, zmetky (obr. 7).

obr. 7: Dvě jehlice s nedokončenou finální úpravou.

V depotu se dále nacházelo nářadí – čtyři celé srpy (typ s řapem a postranním výčnělkem – obr. 8) a sekerka s tulejkou a malým ouškem, tělo zdobí plastické lišty (obr. 9). Zbraně reprezentuje část kopí, ovšem pouze v podobě fragmentu středové části tulejky a postranních listů.

obr. 8: Čtyři srpy s řapem a postranním výčnělkem.

obr. 9: Sekerka s tulejkou a ouškem.

Vysloveně vzácností je část plechu s přehnutým okrajem a přinýtovaným páskem – pravděpodobně část nádoby s madlem nebo dokladem opravy (obr. 10). Tepané bronzové nádoby představují málo frekventovaný nález, a musely tak být ve své době drahým a ne každému dostupným předmětem.

obr. 10: Pravděpodobně okraj plechové nádoby s nýtem.

U posledního předmětu z depotu se zastavíme podrobněji. Takováto velká litá a dotepávaná oble klenutá puklice s vybíjenou výzdobou v podobě soustředných kružnic tvořených perličkami je z Moravy známa pouze v několika exemplářích. Našemu nálezu chybí vrcholový knoflík, který byl k tělu připevněn pomocí nýtu – zbyl po něm pouze otvor (obr. 11). Nejlepší analogie shledáváme v depotu z Křenůvek a hlavně ze Štramberka (obr. 12). Funkčně jsou tyto puklice považovány za součást koňských postrojů a zdá se, že uvedené vícedílné moravské faléry s vybíjenou výzdobou lze považovat za autochtonní produkt, který je zatím chronologicky vázán na mladší stupeň doby popelnicových polí (Salaš 2005, 123-124) – tedy stupeň H B1 (starší úsek pozdní doby bronzové, cca 10. stol. př. n. l.).

obr. 11: Puklice s vybíjenou výzdobou – pravděpodobně faléra z koňského postroje.

obr. 12: Analogické nálezy falér z depotu Štramberk 2 (dle Salaš 2005, tab. 435:49-50).

V obou zmíněných depotových celcích nacházíme analogie i k většině ostatních předmětů, takže uvedenou dataci pravděpodobně bude možné vztáhnout na celý náš bronzový nález. Otázkou zůstává, zda šlo o ukrytý majetek, nebo o obětinu, i když z výsledků posledních bádání a historických analogií vyplývá, že pravděpodobnější je spíše ta druhá možnost.

Tento zajímavý nález bude veřejnosti poprvé představen v rámci šumperské muzejní noci (9. 6. 2017). Poté ještě dojde k dokončení konzervace bronzových předmětů a k pokusu o slepení fragmentarizované keramické nádoby. Také tento předkládaný stručný článek je možno brát pouze jako předběžný, nález si jistě zaslouží ještě podrobnější analýzu.

Jakub Halama, archeolog VMŠ

Použitá literatura:

HALAMA, J.: Proč byl v zemi ukryt pravěký poklad bronzových šperků? Severní Morava 101, 2015, s. 53-58.

SALAŠ, M.: Bronzové depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě a ve Slezsku. Brno 2005.

V sobotu 22. 4. 2017 proběhlo každoroční setkání sběratelů ledovcových souvků v malebné obci Bolatice, jedné z největších obcí v ČR, ležící blízko Opavy.

Co jsou to vlastně souvky? Souvky jsou různé horniny přinesené („přisunuté“) ledovci ze severních částí Evropy až na naše území severních Čech a Moravy. Mezi souvky patří různé druhy křemenných granitů, pegmatitů, porfyrů, ale i pískovců a pazourků. Je to směsice hornin ze Skandinávie, Finska, Dánska a Baltského moře. Mezi ně se přimíchaly i horniny zdejší, lokální, z Polska či severní Moravy, které ledovec při své cestě strhnul také. Kdo by se chtěl dozvědět více o ledovcových souvcích, může čerpat z bohaté literatury (Gába a Pek, 1999)¹.

Společnost sběratelů souvků byla neformálně založena prvním setkáním v Bolaticích, panem Jiřím Dudkem, v roce 2015. Patří do ní různí sběratelé od amatérů až po profesionály.

Muzeum souvků Bolatice.  

Sál kulturního domu v Bolaticích.

Na sobotním setkání byla možnost zhlédnout spoustu zajímavých nálezů. Různé druhy souvků od severských „žul“ (granitů), porfyrů přes zajímavé pískovce až po například nádherný kus jantaru. Určování leželo především na bedrech pana doktora Zdeňka Gáby ze Šumperka, jenž se ledovcovými souvky zabývá od roku 1968. Navíc se spolek letos rozrostl o nové amatérské sběratele souvků ze Sedlnice, kteří společně s ostatními sběrateli setkání velmi obohatili.

Zde jsou příklady nalezených kamenů od některých sběratelů.

Souvky od paní Hanzelkové ze Sedlnice.

Jádro a otisk ježovky v druhohorním pazourku, průměr 3 cm; nález jednoho ze sběratelů.

Výběr nábrusů granitů a porfyrů Jiřího Dudka.

Část nálezů paní Gloserové ze Staré Poruby.

Mylonit, 6 cm.

Porfyr z Dalarna, 13 cm.                                            

Jantar, 5 cm.

Tříbarevný pegmatit, 6 cm.                  

Pazourek s mechovkami, 10 cm.

Křídový pazourek, 14 cm.                     

Achát neznámého původu, 6 cm.

Křídový pazourek, struktura houby Ventriculites sp., střední devon, 6 cm.

Nálezy pana Kladivy.

Kalmarsund pískovec, 21 cm.                      

Leopardovitý pískovec, 18 cm.

Porfyr z Dalarna, 9 cm.        

Křídový silicit se zkamenělinami; nález jednoho ze sběratelů.

Můj velký obdiv a poděkování patří Jiřímu Dudkovi z Bolatic, a to nejen za skvělou organizaci semináře, ale i za jeho šikovné ruce při výrobě štípaných artefaktů pro našeho archeologa z Vlastivědného muzea v Šumperku.

Sobotní setkání vtipně doprovodil svými výrobky „místní pravěký bolatický lovec“.

Souvky sloužily člověku od nepaměti. V době kamenné se například velmi hojně užívalo pazourků jakožto nástrojů ulehčujících každodenní život. Uplatňovaly se jako řezné a sečné nástroje, jako šipky do luků, hroty oštěpů či pěstní klíny. V průběhu času pazourky vytlačilo používání kovových materiálů. Na souvky, a to severské „žuly“ (granity), porfyry, diority a pískovce, tak zbyl již jen užitek stavební.

V dnešní době u nás slouží sbírání souvků k mapování jejich druhové rozmanitosti, nejzazšího rozšiřování ledovců a sledování pohybu a směru ledovcových mas. Proto je důležité souvky sbírat. Setkání podobná našemu souvkařskému semináři mají velký význam v rozšiřování sběratelské komunity a vyměňování zkušeností.

¹ Gába Z., Pek I.: Ledovcové souvky moravskoslezské oblasti. Šumperk. 1999.

Jednou z běžných činností muzejního archeologa je vizuální kontrola zemních prací na stavbách různého charakteru. Při archeologických dohledech v našem podhorském regionu jsou tímto způsobem archeologické nálezy či situace zjištěny jen málokdy. V červnu však probíhaly výkopové práce pro uložení optického kabelu v severní části Šumperka a v prostoru panelového sídliště mezi ulicemi Erbenovou a Šumavskou byly identifikovány zbytky pravěkých sídlištních jam. Na základě charakteru několika hliněných střepů získaných z výkopu jsme mohli určit, že se v těchto místech nalézala osada již v pozdní době bronzové (10.–8. století př. n. l.). Obnažené archeologické situace byly v úzkých liniových výkopech zdokumentovány, stavba nebyla ze strany archeologů nijak zdržena, přesto muzeum získalo další cenné informace o charakteru pravěkého osídlení na území našeho města.

Demolicí původních cihlových domů, následnou stavbou panelového sídliště a inženýrských sítí se původní terén výrazně proměnil, přesto bylo ve výkopu identifikováno několik pravěkých jam s tmavou výplní, zahloubených do jílovitého podloží žlutohnědé barvy.

Jeden sídlištní objekt z konce doby bronzové byl identifikován v podstatě přímo před vstupem do jednoho ze současných panelových domů v ul. Erbenově.

Další pravěké artefakty byly zjištěny v promíšených vrstvách i poblíž křižovatky sousedních ulic Šumavské a Zemědělské.

V roce 2020 pokračoval entomologický průzkum lokality „vrch Trlina a okolí“, zahájený v roce 2019. Hlavním cílem této činnosti byl zoogeografický průzkum zaměřený na Hexapoda, Coleoptera.

Nálezy čeledí: Attelabidae, Cantharidae, Cerambycidae, Chrysomelidae, Cleridae, Coccinellidae, Curculionidae, Elateridae, Geotrupidae, Melyridae, Oedemeridae, Scarabaeidae, Silphidae, Tenebrionidae.

Typy ekosystémů: Vybrané lokality spadají do Úsovské vrchoviny, jež je východní částí Hanušovické vrchoviny v Jesenické oblasti. Lesní oblasti jsou dubo-bukové, bukové a buko-jedlové. Katastr Lesnice o rozloze 7,32 km² se nachází mezi obcemi Leštinou a Brníčkem, 4 km na východ od města Zábřehu.

Metoda: Sběr jedinců v podrostu, u cest na loukách či v ostrůvkovitých remízcích. Smýkání, sklepávání, ruční bodový sběr, sběr ze dřeva.

Cíl: Mapování výskytu druhů nejen nadčeledi Elateriodae, ale i jiných skupin řádu Coleoptera.

Zobonoska lísková Apoderus coryli (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Attelabidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Býložravý brouk žijící na listech různých druhů stromů, převážně na lísce. Samice nařezává list a stáčí jej do ruličky, kde klade vajíčka. V tomto zámotku se vyvíjejí larvy. Zobonosky mají dvě generace do roka.

Zobonoska ovocná Rhynchites bacchus (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Attelabidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Býložravý brouk žijící na listech různých ovocných stromů. Může být přenašečem houby hlízenky ovocné. Zobonosky mají dvě generace do roka.

Páteříček sněhový Cantharis fusca Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedým až oranžovým zbarvením. Krovky tmavě šedé, štít oranžový. Jedná se o významného predátora a charakteristického brouka jarních luk. Jeho larvy loví slimáky a žížaly. Larvy bývají aktivní i v –3 °C.

Páteříček černavý – Cantharis nigricans (O. F. Müller, 1776)

Čeleď: Cantharidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, černá hlava se žlutým labiem, žlutý štít s centrální dělenou hnědo-černou skvrnou. Krovky černé se žlutými chloupky. Nohy oranžové. Zadní pár stehen napůl oranžový a černý, holeň a chodidlo s drápky černé. Délka těla 11 mm.

Agapanthia cynarae (Germar, 1817)

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Čeleď tesaříkovití, černě zbarvená hlava s hnědavým podélným pruhem, štít a krovky se zlatavými chloupky, černá tykadla se stříbrnými chloupky. Délka těla 15 mm. Malý zástupce tesaříkovitých (Cerambycidae), vyskytuje se na živných rostlinách bodláků a pcháčů.

Tesařík skvrnitý – Leptura maculata Poda, 1761

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Tesařík skvrnitý, synonymní název v českém jazyce tesařík ozbrojený. Černě zbarvená hlava a štít. Krovky žluté se třemi černými příčnými pruhy, tykadla černo-žlutě pruhovaná a nohy žluté. Celé tělo jemně ochlupené. Délka těla 22 mm. Malý zástupce tesaříkovitých (Cerambycidae), svým pruhovaným vzhledem napodobuje vosy a sršně. Chrání se tak před predátory, například ptáky. Vyskytuje se na květech rostlin, například na čeledi miříkovitých či růžovitých.

Štítonoš zelený – Cassida viridis Linnaeus, 1758

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Tvarem jeho tělo připomíná k zemi přitisknutý štít, jenž je světle zelený. Velikost okolo jednoho centimetru. Žije například na mátách, konopici či šalvěji. Larvy se maskují před nepřáteli vlastními výkaly.

Kohoutek modrý Oulema gallaeciana (Heyden, 1870)

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Býložravý druh žijící na travinách podobně jako kohoutek černohlavý. V listech vytváří podélný žír.

Kohoutek černohlavý Oulema melanopus (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Býložravý druh žijící na travinách. Larva se kvůli predátorům pokrývá vlastními výkaly. Občas v malé míře škodí na obilí.

Pestrokrovečník mravenčí Thanasimus formicarius (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Cleridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Pestrokrovečník je velmi významným predátorem kůrovců Scolytinae. Od jara se zdržuje na kmenech jehličnatých stromů a vyhledává jejich larvy. Patří tak mezi velmi užitečné druhy brouků.

Slunéčko dvoutečné Adalia bipunctata (Linneaus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Slunéčko dvoutečné je užitečný druh živící se mšicemi na křovinách a travinách. Barevně je velmi variabilní, od dvou černých teček na oranžovém poli až po úplně černé zbarvení.

Slunéčko sedmitečné Coccinella septempunctata Linneaus, 1758

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Velmi užitečný druh slunéčka se sedmi tečkami a velkou barevnou variabilitou. Během svého vývoje dokáže ulovit až 600 mšic. Živí se i červci. Na svou vlastní obranu používá jedovaté žlutavé alkaloidy, vypouštěné z holení.

Slunéčko východní Harmonia axyridis (Pallas, 1773)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Proměnlivě zbarvené slunéčko od červených krovek s 19 černými tečkami, které mohou splývat dohromady či úplně chybět. Zbarvení a především tečkování může být ovlivněno teplotami během líhnutí. Slunéčko východní je původem z Asie a je velkým a žravým lovcem mšic a zároveň je i velmi životaschopné. Kvůli umělému vysazování ve sklenících se postupně rozšířilo lavinovitě po celé Evropě. Hlavně v posledních deseti letech. Slunéčko východní je sice velmi užitečné v boji se mšicemi, ale zároveň kvůli své žravosti a delšímu období aktivity i v chladnějších částech roku žere i užitečné druhy hmyzu, například naše původní slunéčka či zlatoočka. Nemají ho rádi ani vinaři, protože když nemůže slunéčko východní najít mšice, vysává bobule hroznů, ve kterých i zůstává a skrývá se před predátory.

Myzia oblongoguttata (Linneaus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Poměrně běžně se vyskytující druh slunéčka. Specializuje se na jehličnaté a smíšené lesy. Živí se hlavně pylem. V anglickém jazyce se nazývá „striped ladybird“, tedy pruhované, dle svého zbarvení. Tečky u něj často splývají do podélných pruhů.

Nosatec lískový Curculio nucum Linnaeus, 1758

Čeleď: Curculionidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Býložravý brouk škodící na lískách. Samice klade po jednom vajíčku do jednoho lískového oříšku. Larva vyžírá celý jeho obsah a poté padá na podzim k zemi. V zemi se kuklí a přežívá přes zimu až do jara, kdy se vývojový cyklus opakuje.

Kovařík narudlý Athous haemorrhoidalis (Fabricius, 1801)

Čeleď: Elateridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Hojný druh kovaříka s hnědým zbarvením krovek. Podobně jako kovařík lemovaný se vyskytuje na travnatých okrajích lesů a lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík Cardiophorus asellus Erichson, 1840

Čeleď: Elateridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Středně velký druh kovaříka s černě zbarveným tělem, jež je po celém svém povrchu žlutavě hustě ochlupené. Malý štítek (scutellum) je srdčitého tvaru.

Kovařík Cidnopus pilosus (Leske, 1785)

Čeleď: Elateridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Larvy tohoto druhu brouka se zaměřují na žír kořínků Poaceae, Rosaceae a Apiaceae. Dospělec je zbarven hnědě s měděným kovovým odleskem.

Kovařík lemovaný – Dalopius marginatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Poměrně hojný druh kovaříků, hnědě zbarvený se světlejším lemováním štítu a krovek. Vyskytuje se na travnatých okrajích lesů a lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík protáhlý Melanotus villosus (Geoffroy, 1785)

Čeleď: Elateridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Dospělec je černě zbarvený a dorůstá 20 mm. Mimo jiné požírá starší borové kořeny a části pařezů.

Chrobák lesní Anoplotrupes stercorosus (Hartmann in L. G. Scriba, 1791)

Čeleď: Geotrupidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Tělo chrobáka lesního je okolo 20 mm dlouhé a má modročernou kovovou barvu. Štít hladký, krovky podélně rýhované. Rozšířen je po celé Evropě. Živí se výkaly, hnijícími houbami, případně hnijícími mršinami. Samička naklade vajíčka do podzemních chodbiček, které zaplní trusem určeným k výživě larev.

Bradavičník dvojskvrnný Malachius bipustulatus (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Melyridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Tento druh brouka obývá nejraději louky nižších poloh. Larvy žijí pod kůrou, ve starém dřevě nebo na zemi v kořenech. Loví drobný hmyz a jeho larvy a také například slimáky. Dospělci se živí především pylem na rostlinách Apiaceae, Asteraceae a Rosaceae.

Stehenáč – Oedemera lurida (Marsham, 1802)

Čeleď: Oedemeridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Velmi drobný a křehký zástupce stehenáčů, který je výjimečný tím, že samci nemají rozšířená stehna. Je zelenkavě zbarvený, nedosahuje ani jednoho centimetru. Larva se živí shnilým dřevem a humusem, dospělci pylem a nektarem.

Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta (Poda, 1761)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Spíše malý zástupce vrubounů, hnědě zbarvený se světlými skvrnami po celém těle. Ty jsou tvořeny světlejšími chloupky a časem se obrušují a ztrácejí. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larva žije i více než jeden rok v půdě, ožírá kořínky a dorůstá až do 3 cm. Dospělec se živí pylem, nektarem, ale i světlejšími částmi květů.

Listokaz zahradní Phyllopertha horticola (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Listokaz je býložravý brouk líhnoucí se na jaře. Dospělci vylézají ze země. Samice jsou ihned oplodňovány a kladou vajíčka zpět do půdy. Larvy se živí na kořenech travin, ale i na obilovinách a jeteli. Dospělci žijí na stromech, keřích a bylinách, kde vyžírají především květy a listy.

Nosorožík kapucínek Oryctes nasicornis (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Nosorožík je ve zbarvení těla většinou hnědočerný či úplně černý. Projevuje se u něho výrazný pohlavní dimorfismus. Samec má jeden výrazný, vzad ohnutý roh, kdežto samice jej postrádá. Larvy se vyvíjejí v tlejícím dřevě pařezů či v kompostu. Dospělci se živí mízou. Nosorožíci patří mezi chráněné druhy brouků, proto nebyl jedinec chycen, ale jen popsán. Největším nebezpečím není bodový sběr, ale likvidace přirozeného prostředí.

Mrchožrout obecný Silpha obscura Linneaus, 1758

Čeleď: Silphidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Mrchožrout obecný se živí šneky, hmyzem, žížalami i mršinami. Velikost jeho těla je okolo 15 mm délky a má prodloužený krk, který mu umožňuje proniknout do ulit šneků, kam vstřikuje trávicí šťávy. Larvy jsou zploštělé a živí se též šneky, zakuklují se v zemi.

Hrobařík obecný Nicrophorus vespillo (Linneaus, 1758)

Čeleď: Silphidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Hrobařík obecný má žluto-červeně pruhované krovky a zbytek těla je černý. Dospělci se potkávají na mršině drobných ptáků či savců. O jednu mršinu propuká boj několika párů hrobaříků. Vítězný pár během několika hodin pohřbí mrtvolku a do chodbičky k ní vedoucí naklade vajíčka. Larvy po vylíhnutí v podzemí míří k pohřbené mrtvolce a na ní se živí. K mrtvole je vábí pach, ale i zvuková stridulace dospělých, kteří jim ze začátku pomáhají se nakrmit.

Měkkokrovečník huňatý – Lagria hirta (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Tenebrionidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s. š. – 16.94 v. d.

Středně velký zástupce potemníků Tenebrionidae. Černě zbarvená hlava a štít s ochlupenými žlutavými krovkami. Vyskytuje se na travách, kvetoucích bylinách a keřích na okrajích listnatých i jehličnatých lesů, na lesních loukách a pasekách od nížin do hor. Živí se mladými listy.

Závěr:

Systematický zoogeografický průzkum lokalit v okolí Šumperka bude pokračovat i nadále. Zaměřený bude dále na řád Coleoptera, a to především infrařád Elateriformia. Lokality se budou průběžně měnit. V článku nejsou uvedeny kompletně všechny nalezené druhy.

Literatura:

Javorek V.: Klíč k určování druhů ČSR. Olomouc. 1947. 951 p.

Obenbergerger J.: Entomologie II, IV. Praha. 1955. 725 p.

Pokorný V.: Atlas brouků. Praha. 2002.

Zahradník P.: Seznam brouků. Kostelec nad Černými lesy. 2017. 544 p.

Internetové zdroje:

www.biolib.cz

www.elateridae.com

V neděli 6. prosince 2020 ve věku 80 let zemřel přední šumperský výtvarník a někdejší dlouholetý zaměstnanec Vlastivědného muzea v Šumperku Antonín Suchan.

Narodil se 10. května 1940 v Bechyni, od počátku 60. let patřil k nepřehlédnutelným osobnostem šumperského kulturního dění. Absolvoval Institut výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů. V letech 1969 až 1985 působil jako fotograf ve Vlastivědném muzeu v Šumperku. Úspěšně se věnoval reportážní i umělecké fotografii, příležitostně knižní grafice. Postupem času se soustředil na práce ve dřevě. Ve svém díle reflektoval lyrické náměty, jako jsou hudba, kouzlo ženského půvabu či tajemství přírody. Vybíral si též motivy z antické mytologie. Krásu ušlechtilého dřeva často nechával promlouvat ve spojení s kovanými prvky či dalšími materiály. Pravidelně vystavoval již od roku 1968, své dílo představil na téměř čtyřech desítkách výstav doma i v zahraničí, účastnil se mnoha sochařských sympozií. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách Vlastivědného muzea v Šumperku, města Šumperka i četných soukromých sbírkách. Jeho tvorba je součástí veřejného prostoru na Šumpersku, můžeme se s ní setkat např. v šumperském divadle, bludovských lázních či Městské knihovně T. G. Masaryka Šumperk. Antonín Suchan byl členem Unie výtvarných umělců Olomoucka a držitelem Ceny města Šumperka a Ceny Olomouckého kraje v oblasti kultury.

S kulturní veřejností se umělec rozloučil velkou retrospektivní výstavou soch a plastik Antonín Suchan: Ohlédnutí, která byla letos v červenci prezentována v Galerii města Olomouce a posléze od 17. září pod záštitou starosty města Šumperka Mgr. Tomáše Spurného v šumperském muzeu. Bylo nám ctí…

Kristina Lipenská

Z instalace výstavy Antonín Suchan: Ohlédnutí v šumperském muzeu, 17. 9. 2020. Foto: VMŠ.

Z vernisáže výstavy Antonín Suchan: Ohlédnutí v šumperském muzeu, 17. 9. 2020. Foto: VMŠ.

Z vernisáže výstavy Antonín Suchan: Ohlédnutí v šumperském muzeu, 17. 9. 2020: A. S. se starostou města Šumperka Mgr. Tomášem Spurným. Foto: VMŠ.

Z vernisáže výstavy Antonín Suchan: Ohlédnutí v šumperském muzeu, 17. 9. 2020: A. S. mezi přáteli. V popředí výtvarný teoretik PhDr. Jiří Hastík. Foto: VMŠ.

Z vernisáže výstavy Antonín Suchan: Ohlédnutí v šumperském muzeu, 17. 9. 2020. Foto: VMŠ.

Rozměrná olejomalba z velkolosinských lázní Svačina na poli od Paula Gebauera je nově instalovaná v šumperském muzeu

Díky spolupráci Lázní Velké Losiny, Vlastivědného muzea v Šumperku a Eagle Gallery se podařilo zachránit velkorozměrnou olejomalbu Svačina na poli od Paula Gebauera (1888–1951), která je od počátku července roku 2020 prezentována v prostorách muzea, ve foyer Výstavní síně, jako důležitý doklad umělecké aktivity v regionu.  

Autorem obrazu je slezský malíř Paul Gebauer (1888–1951), významný umělec Slezska a severní Moravy 1. poloviny 20. století, který studoval malbu na Akademii výtvarného umění ve Vídni (1907–1908) a v Drážďanech (1910–1919) pod vedením prof. Gotthardta Kuehla, Oskara Zwintschera a Richarda Müllera.

Gebauer se po studiích a nasazení v bojích první světové války vrátil do rodné Sosnové, obce nacházející se mezi Krnovem, Bruntálem a Opavou, a převzal rodinnou zemědělskou usedlost. Tato skutečnost zásadně ovlivnila jeho tvorbu. Umělecký rukopis Paula Gebauera prošel výrazným vývojem od impresionistických obrazů s charakteristickým pastózním rukopisem až po malby tvořené ve stylu nové věcnosti. Náměty Gebauer vždy čerpal ze svého blízkého okolí.

Zakázky pro veřejný prostor získával především v Opavě. Jednalo se o monumentální nástěnné malby či velkorozměrné olejomalby na plátně. Druhé zmíněné nebyly tak časté. Doloženy jsou pouze čtyři, malba Symbol věčného života pro oddací sál budovy spořitelny v Opavě na nám. Republiky (dochována na původním místě), dvojice maleb Slezský tanec a Slezská práce, které Gebauer vytvořil pro vládního prezidenta Friedricha Zippelia pro budovu Zemského domu v Opavě (malby byly po válce vyřezány z rámů a srolovány, v současné době jsou součástí sbírek Muzea v Bruntále, nicméně jejich stav vyžaduje restaurátorský zásah, z tohoto důvodu nebyla plátna zařazena ani mezi exponáty výstavy Paul Gebauer (1888–1951), která se konala v roce 2020 v bruntálském zámku), a Svačina na poli, vytvořená pro velkolosinské lázně, která je objektem našeho zájmu.   

Olejomalba na plátně, mající rozměry 251 × 308 cm, byla vytvořena v roce 1942. Přesná datace vyhotovení obrazu je doložena vedle signatury autora vlevo dole „Paul Gebauer 1942“. Velkolepou zakázku Gebauer namaloval pro interiér velkolosinské lázeňské jídelny v budově zv. Mütterholungsheim, která v letech 1941–1945 sloužila jako domov německých matek a mládeže. Dnes tento dům nese název Eliška.

Námětová složka malby v sobě propojuje tzv. Heimatkunst i klasické schéma mariánské ikonografie. Malíř zachytil na plátně skupinu devíti postav a malého dítěte odpočívajících při žních na poli. Gebauer tento motiv důkladně promýšlel, což dosvědčuje přípravná práce Svačina na poli z téhož roku (technika: olej na plátně, datace: 1942, inv. č.: U 1918 A), uložená v současné době ve sbírkách Slezského zemského muzea v Opavě. Je zajímavé, že v dochované přípravné malbě nenajdeme žádné kompoziční odchylky, liší se pouze způsobem propracování a rozměry.

Obraz byl součástí výzdoby velkolosinského lázeňského domu patrně až do 90. let 20. století, poté byla malba odstraněna, vyrámována, plátno srolováno a uloženo do skladu. Znovuobjeveno bylo v lázeňském areálu až v roce 2019 Tomášem Aberlem, který kontaktoval Vlastivědné muzeum v Šumperku a inicioval záchranu díla. K identifikaci díla bezpochyby přispěl badatelský výzkum Gebauerovy práce, který probíhal nedávno, v letech 2017–2018 pod taktovkou Ivo Habána a Anny Habánové, a jenž vyústil v obsáhlou monografii Gebauerovy tvorby.

Jelikož prostor jídelny prošel stavební úpravou, nebylo možné umělecké dílo vrátit na původní místo. Začalo se tedy uvažovat o jeho prodeji do sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku. Ačkoliv se majitel nakonec rozhodl umělecké dílo ponechat ve svém vlastnictví, další jednání vedla k debatě o restaurování díla, kterého se na přelomu roku 2019–2020 ujal Lukáš Koval, a k navázání dlouhodobé spolupráce mezi velkolosinskými lázněmi a šumperským muzeem.

Více podrobností připravujeme do vlastivědného sborníku Severní Morava sv. 107, který bude vydán v roce 2021.

Lenka Müllerová
historička umění, kurátorka podsbírek výtvarného umění VM v Šumperku

Restaurovaný obraz Svačina na poli od Paula Gebauera (1888–1951) je nově instalován ve foyer Výstavní síně šumperského muzea. Restaurátorské práce provedl v první třetině roku 2020 Lukáš Koval.

Foto P. Kozáková.

Nálezový stav obrazu v roce 2019, kdy plátno objevil a do muzea na posouzení přivezl Tomáš Aberle.

Foto L. Müllerová.

Ukázka restaurování malby. Stav před restaurováním a po něm.

Foto L. Koval.

Obraz je signován a datován vlevo dole.

Foto L. Müllerová.

Dobová fotografie zachycující malbu v jídelně lázeňského domu ve Velkých Losinách.

Foto archiv Lázně Velké Losiny.

Pohled na areál velkolosinských lázní na konci 30. let minulého století.

Foto VM v Šumperku, sbírka šumperského muzea (H 19 670).

Entomologický průzkum lokalit vrch Račice – Zábřeh probíhal v letech 2017–2018. Hlavním cílem této činnosti byl zoogeografický průzkum zaměřený na Hexapoda, Coleoptera. Výzkum v této lokalitě probíhal již mezi lety 2013 a 2014. V rámci nového průzkumu byly výsledky počtu druhů potvrzeny. Počet kusů zůstal od předešlého výzkumu velmi podobný.

Nálezy čeledí: Cantharidae, Carabidae, Cerambycidae, Geotrupidae, Chrysomelidae, Cleridae, Coccinellidae, Curculionidae, Elateridae, Meloidae, Scarabaeidae, Silphidae.

Typy ekosystémů: Vybrané lokality spadají do Zábřežské vrchoviny v Jesenické oblasti. Lesní oblasti dubo-bukové, bukové a buko-jedlové.

Metoda: sběr jedinců v podrostu, u cesty na loukách či v ostrůvkovitých remízcích. Smýkání, sklepávání, ruční bodový sběr, sběr ze dřeva.

Cíl: mapování výskytu druhů nejen nadčeledi Elateriodae, ale i jiných skupin řádu Coleoptera.

Páteříček sněhový – Cantharis fusca Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedým až oranžovým zbarvením. Krovky tmavě šedé, štít oranžový. Jedná se o významného predátora a charakteristického brouka jarních luk. Jeho larvy loví spolu se střevlíky i slimáky a žížaly. Larvy bývají aktivní i v –3 °C.

Páteříček žlutý – Rhagonycha fulva (Scopoli, 1763)

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, žlutým až oranžovým zbarvením. Konec krovek tmavý, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.

Páteříček tmavý – Cantharis obscura Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedavým zbarvením a žlutě lemovaným štítem. Krovky tmavě šedé, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.

Střevlík fialový – Carabus violaceus Linnaeus, 1758

Čeleď: Carabidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Velký zástupce střevlíkovitých s převážně černým zbarvením, přecházejícím do fialového kovového lesku na bocích těla. Hojný zástupce obývající lesy, louky a pole; proniká i do zahrad, výškově není vybíravý. Střevlík fialový je jako všichni zástupci této čeledi dravý, živí se plži, červy a hmyzem.

Střevlík polní – Carabus arvensis Herbst, 1784

Čeleď: Carabidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Středně velký střevlík s měděným zbarvením majícím po stranách zelenkavé kovové zbarvení.

Střevlík zrnitý – Carabus granulatus Linnaeus, 1758

Čeleď: Carabidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Středně velký střevlík s měděným zbarvením a hodně hrubě zrnitými krovkami.

Střevlík kožitý – Carabus coriaceus Linnaeus, 1758

Čeleď: Carabidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Největší zástupce střevlíkovitých Carabidae v ČR. Je pozemním, nočním lovcem například slimáků či jiných brouků a po zemi lezoucích bezobratlých. Nelétá (kvůli zakrnělým zadním křídlům) a dožívá se až tří let.

Krajník pižmový – Calosoma sycophanta (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Carabidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Větší, kovově lesklý střevlík, který je rozšířen po celé Evropě. Je zařazen mezi chráněné druhy živočichů. Krajník je užitečný tím, že se živí housenkami a dospělými jedinci bekyní, například bekyní velkohlavou Lymantria dispar (Linnaeus, 1758), která při přemnožení způsobuje kalamity na lesních porostech. Na rozdíl od předešlých střevlíků, kteří loví spíše v podrostu, se specializuje na pohyb po kmenu a ve větvích stromů.

Tesařík ozbrojený – Leptura maculata Poda, 1761

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Nepatří mezi největší tesaříky, ale je zajímavý například svým zbarvením či způsobem života. Dospělec má černou hlavu a štít. Krovky má žluté s tmavými pruhy. Toto obranné zbarvení připomíná vosy a chrání jej pravděpodobně před ptáky. Larvy jsou polyfágní, žijí na smrku, buku a dubu. Dospělci žijí na květech a živí se nektarem, pylem a okusem částí květů.

Chrobák lesní – Anoplotrupes stercorosus (Hartmann in L.G. Scriba, 1791)

Čeleď: Geotrupidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Černý, kovově lesklý brouk živící se výkaly, hnijícími houbami či hnijícími mršinami. Brouk velmi běžný, velmi často se vyskytující po celé lokalitě.

Mandelinka osiková – Chrysomela tremulae Fabricius, 1787

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Poměrně velký zástupce mandelinek; má černou hlavu a štít a výrazně červené krovky. Brouk s většinou dvouletým životním cyklem. První rok žijí larvy na listech topolů a druhý rok se na jaře objeví dospělci. Je postrachem topolových monokultur.

Štítonoš zelený – Cassida viridis Linnaeus, 1758

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Tvarem jeho tělo připomíná k zemi přitisknutý štít, jenž je světle zelený. Dosahuje velikosti okolo jednoho centimetru. Žije například na mátách, konopici či šalvěji. Larvy se maskují před nepřáteli vlastními výkaly.

Pestrokrovečník mravenčí – Thanasimus formicarius (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Cleridae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Pestrokrovečník je velmi významným predátorem kůrovců Scolytinae. Od jara se zdržuje na kmenech jehličnatých stromů a vyhledává jejich larvy. Patří tak mezi velmi užitečné druhy brouků.

Halyzia sedecimguttata (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Středně velký zástupce slunéčkovitých, oranžově zbarvený se 16 béžovými skvrnami. Jak dospělci, tak larvy se živí buď mšicemi, nebo plísněmi. Ve střední Evropě se rozšířil až ve dvacátém století.

Slunéčko dvaadvacetitečné – Psyllobora vigintiduopunctata (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Drobný zástupce slunéček; má žluté zbarvení a na rozdíl od ostatních slunéček se živí především plísněmi.

Klikoroh bahenní – Hylobius transversovittatus (Goeze, 1771)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Větší zástupce nosatcovitých, hnědé zbarvení těla je zpestřeno žlutými skvrnami, vytvořenými světlejšími chloupky. Dospělci se živí listy například kypreje vrbice – Lythrum salicaria L. – a larvy jeho kořeny, proto byl druh v minulosti použit v Severní Americe na biologický boj proti této invazní rostlině.

Lalokonosec vejčitý – Otiorhynchus ovatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Velký zástupce nosatcovitých, černě zbarvený s červenýma nohama. Bělavá beznohá larva žije u kořínků jahodníků, ale také různých druhů trav. Dospělec, živící se mimo jiné i listy jahodníku, má srostlé krovky a nemůže létat.

Nosatec dubový – Curculio glandium Marsham, 1802

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Středně velký zástupce nosatcovitých Curculionidae, s velmi dlouhým noscem, jenž je stejně dlouhý jako tělo brouka. Tělo je hustě ochmýřené žlutými chloupky. Nosatec dubový klade vajíčka do žaludů dubu letního a larva následně celý obsah žaludu vyžírá. Podél cest s duby je velmi hojným druhem.

Nosatčík obecný – Protapion apricans (Herbst, 1797)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Velmi malý zástupce nosatců s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením, které se odlišuje od následujícího nosatčíka ovocného žlutým zbarvením nohou. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy. Na této pícnině může hodně škodit, a proto se doporučuje provádět sekání dříve, a to již v době kvetení jetele, dřív než ho nosatčíci zničí.

Nosatčík ovocný – Oxystoma pomonae (Fabricius, 1798)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Velmi malý zástupce nosatců s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy.

Kovařík lemovaný – Dalopius marginatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Poměrně hojný druh kovaříků, hnědě zbarvený se světlejším lemováním štítu a krovek. Vyskytuje se na travnatých okrajích lesů a na lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík rudý – Ampedus cinnaberinus (Eschscholtz, 1829)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Jeden z mála užitečných kovaříkovitých. Brouk s černou hlavou a hrudí a rudě červenými krovkami. Larva žije ve starém trouchnivějícím dřevě a loví jiné larvy brouků.

Kovařík šedý – Agrypnus murinus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Poměrně velký druh kovaříka se skvrnitě šedivým zbarvením, vzniklým povrchovými chloupky. Larvy se živí kořeny různých druhů trav a dubu. Může být označen za významného škůdce pícnin.

Majka fialová – Meloe violaceus Marsham,1802

Čeleď: Meloidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Brouk s krovkami kratšími než tělo, v nebezpečí vylučuje hemolymfu, v níž je obsažen prudce jedovatý kantharidin. Majka má velmi zajímavou hypermetamorfózu. Dospělec klade vajíčka na nic netušící opylovače květů. S nimi (většinou se jedná o včely) se vajíčka dostávají do úlů, kde se dále vyvíjejí a požírají včelí vajíčka. V dalším stádiu se kuklí a přezimuje. Na jaře se mění v dospělého brouka.

Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta (Poda, 1761)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Spíše malý zástupce vrubounů; má hnědé zbarvení a světlé skvrny po celém těle. Jsou tvořeny světlejšími chloupky a časem se obrušují a ztrácejí. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larva žije i více než jeden rok v půdě, ožírá kořínky a dorůstá až do 3 cm. Dospělec se živí pylem, nektarem, ale i světlejšími částmi květů.

Mrchožrout černý – Phosphuga atrata (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Silphidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod vrchem Račice 49.89 s.š. – 16.84 v.d.

Velmi užitečný brouk patřící do čeledi mrchožroutovití. Je plochý, celý černě zbarvený a pružný. Živí se šneky, žížalami, hmyzem a na mršinách. Díky dlouhému krku prostrčí hlavu až do ulity šneka, tam vypustí trávicí tekutinu a pak ulitu vysává.

Závěr:

Systematický zoogeografický průzkum lokalit v okolí Šumperka bude pokračovat i nadále. Zaměřený bude dál na řád Coleoptera, a to především infrařád Elateriformia. Lokality se budou průběžně měnit. V článku nejsou uvedeny kompletně všechny nalezené druhy.

Literatura:

Javorek V.: Klíč k určování druhů ČSR. Olomouc. 1947. 951 p.

Obenbergerger J.: Entomologie II, IV. Praha. 1955. 725 p.

Pokorný V.: Atlas brouků. Praha. 2002.

biolib.cz

Milan Dvořák

Zimní sčítání kaní je celorepublikový projekt, který vznikl již v roce 1984. Je veden Muzeem Českého lesa v Tachově a koordinován RNDr. Pavlem Řepou. Mezi ochránci přírody a myslivci byly o káni vedeny urputné spory. Tehdy byla již káně lesní celoročně hájena, ale neustávaly žádosti o výjimky pro její odstřel, zvláště v zimním období. Argumentovalo se jednak významně rostoucími počty u nás zimujících kání, jednak změnami v její potravě a přechodem od hrabošů a dalších drobných hlodavců na lovnou zvěř, tedy zajíce a bažanty. Proto bylo rozhodnuto mimo jiné i monitorovat zimní stavy káně lesní, aby bylo možno objektivně posoudit jejich údajné zvyšování. Každoročně tedy větší počet dobrovolných pracovníků sčítá třikrát za zimu všechny káně na 5 km dlouhém transektu vedeném pokud možno přímočaře otevřenou krajinou. Sčítání se provádí ve třech termínech, které jsou o víkendu nejbližším k 15. listopadu, 15. lednu a 15. březnu. Sčítání tedy zachycuje nejen zimní stavy, ale také stavy v pozdním podzimu a na jaře nedlouho před začátkem hnízdění. Počty z jednotlivých termínů se vyhodnocují zvlášť. Základem hodnocení je porovnání počtu ze dvou sousedních zim zjištěného na transektech sčítaných v obou těchto zimách. První dílčí vyhodnocení výsledků bylo provedeno se začátkem nového století, byly vyhodnoceny výsledky ze zim 1987/88 až 2000/2001. Ukázalo se, že nedošlo k významnější změně početnosti káně lesní, nedošlo ani k růstu, ani k poklesu početnosti, počty však dosti silně kolísaly v jednotlivých zimách. Obdobný obraz změn početnosti poskytují při předběžném hodnocení i výsledky z let po roce 2001. Aktuální ochranářský význam sčítání tedy již zřejmě pominul, také snahy o zavedení odstřelu kání aspoň v zimním období již snad patří minulosti. Díky činnosti řady dobrovolných nadšenců byl však získán velmi zajímavý materiál o změnách početnosti našeho nejběžnějšího dravce, který umožní sledovat i další problémy, např. zda regionální trendy, zjištěné v jednotlivých oblastech, jsou ve shodě s trendem celostátním, či nikoliv apod. Celorepublikové sčítání kání je i vědecky zpracováváno na Univerzitě Palackého Bc. Merglovou pod vedením Mgr. Petera Adamíka, Ph.D.¹

Zde je srovnání výsledků z posledních dvou zim:

Průměrné počty zjištěných kání na jeden transekt:

Čísla uvádí průměrný počet kání na 1 transekt zjištěný na všech transektech sledovaných v danou zimu.

Rozdíl – rozdíl těchto průměrných hodnot mezi dvěma po sobě následujícími zimami.

% předchozího roku – hodnota v druhém srovnávaném roce vyjádřena v % hodnoty předchozího roku. Je-li hodnota nad 100 %, pak to znamená, že počet v druhém roce vzrostl.

Následuje tabulka s porovnáním počtů kání na všech dvojicích transektů sčítaných v obou srovnávaných zimách. Celkem bylo srovnávaných transektů 68.

V tabulce jsou uváděny počty zjištěných kání a % předchozího roku viz u první tabulky.

Zde jsou ještě přidány výsledky z transektu Zábřeh–Vyšehoří 2015–2019.

Pozorování a sčítání kaně lesní bude i nadále pokračovat. Transektů po celé ČR je spíše poskrovnu. V rámci projektu, jenž je veden koordinátorem RNDr. Pavlem Řepou z Muzea Českého lesa v Tachově, se neustále hledají dobrovolníci, kteří by chtěli spolupracovat. Vytipovali by si transekt ve svém bydlišti, nejlépe rovný úsek, ne kratší než 5 km a pokud možno v otevřené krajině. Důležité je dodržovat termíny pozorování a na výzkumu spolupracovat rozhodně déle než jen jeden rok. Pokud by se mezi vámi našli nadšenci pro ornitologii, pak budete vřele vítáni. Své dotazy ohledně spolupráce zasílejte přímo našemu koordinátorovi Pavlu Řepovi na e-mailovou adresu pavel.repa@tachov.cz.

¹ Text a tabulky z celorepublikového pozorování jsou převzaty z publikace projektu RNDr. Pavla Řepy, zoologa Muzea Českého lesa v Tachově.

Entomologický průzkum lokality „vrch Trlina a okolí“ probíhal v roce 2019. Následující rok 2020 bude ještě pokračovat. Hlavním cílem této činnosti byl zoogeografický průzkum zaměřený na Hexapoda, Coleoptera.

Nálezy čeledí: Attelabidae, Cantharidae, Cerambycidae, Chrysomelidae, Cleridae, Coccinellidae, Curculionidae, Elateridae, Geotrupidae, Melyridae, Oedemeridae, Scarabaeidae, Silphidae, Tenebrionidae.

Typy ekosystémů: Vybrané lokality spadají do Úsovské vrchoviny, jež je východní částí Hanušovické vrchoviny v Jesenické oblasti. Lesní oblasti jsou dubo-bukové, bukové a buko-jedlové. Katastr Lesnice o rozloze 7,32 km² se nachází mezi obcemi Leština a Brníčko, 4 km na východ od města Zábřeh.

Metoda: sběr jedinců v podrostu, u cesty na loukách či v ostrůvkovitých remízcích. Smýkání, sklepávání, ruční bodový sběr, sběr ze dřeva.

Cíl: mapování výskytu druhů nejen nadčeledi Elateriodae, ale i jiných skupin řádu Coleoptera.

Zobonoska lísková Apoderus coryli (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Attelabidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Býložravý brouk žijící na listech různých druhů stromů, převážně na lísce. Samice nařezává list a stáčí jej do ruličky, kde klade vajíčka. V tomto zámotku se vyvíjejí larvy. Zobonosky mají dvě generace do roka.

Páteříček sněhový Cantharis fusca Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedým až oranžovým zbarvením. Krovky tmavě šedé, štít oranžový. Jedná se o významného predátora a charakteristického brouka jarních luk. Jeho larvy loví slimáky a žížaly. Larvy bývají aktivní i v –3 °C.

Páteříček černavý – Cantharis nigricans (O.F.Müller, 1776)

Čeleď: Cantharidae, lokalita: lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, černá hlava se žlutým labiem, žlutý štít s centrální dělenou hnědo-černou skvrnou. Krovky černé se žlutými chloupky. Nohy oranžové. Zadní pár stehen napůl oranžový a černý, holeň a chodidlo s drápky černé. Délka těla 11 mm.

Agapanthia cynarae (Germar, 1817)

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Čeleď tesaříkovití, černě zbarvená hlava s hnědavým podélným pruhem, štít a krovky se zlatavými chloupky, černá tykadla se stříbrnými chloupky. Délka těla 15 mm. Malý zástupce tesaříkovitých (Cerambycidae), vyskytuje se na živných rostlinách bodláků a pcháčů.

Štítonoš zelený – Cassida viridis Linnaeus, 1758

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Tvarem jeho tělo připomíná k zemi přitisknutý štít, jenž je světle zelený. Velikost okolo jednoho centimetru. Žije například na mátách, konopici či šalvěji. Larvy se maskují před nepřáteli vlastními výkaly.

Kohoutek modrý Oulema gallaeciana (Heyden, 1870)

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Býložravý druh žijící na travinách podobně jako kohoutek černohlavý. V listech vytváří podélný žír.

Kohoutek černohlavý Oulema melanopus (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Býložravý druh žijící na travinách. Larva se kvůli predátorům pokrývá vlastními výkaly. Občas v malé míře škodí na obilí.

Pestrokrovečník mravenčí Thanasimus formicarius (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Cleridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Pestrokrovečník je velmi významným predátorem kůrovců Scolytinae. Od jara se zdržuje na kmenech jehličnatých stromů a vyhledává jejich larvy. Patří tak mezi velmi užitečné druhy brouků.

Slunéčko dvoutečné Adalia bipunctata (Linneaus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Slunéčko dvoutečné je užitečný druh živící se mšicemi na křovinách a travinách. Barevně je velmi variabilní, od dvou černých teček na oranžovém poli až po úplně černé zbarvení.

Slunéčko sedmitečné Coccinella septempunctata Linneaus, 1758

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Velmi užitečný druh slunéčka se sedmi tečkami a velkou barevnou variabilitou. Během svého vývoje dokáže ulovit až 600 mšic. Živí se i červci. Na svou vlastní obranu používá jedovaté žlutavé alkaloidy, vypouštěné z holení.

Slunéčko východní Harmonia axyridis (Pallas, 1773)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Proměnlivě zbarvené slunéčko od červených krovek s 19 černými tečkami, které mohou splývat dohromady či úplně chybět. Zbarvení a především tečkování může být ovlivněno teplotami během líhnutí. Slunéčko východní je původem z Asie a je velkým a žravým lovcem mšic a zároveň je i velmi životaschopné. Kvůli umělému vysazování ve sklenících se postupně rozšířilo lavinovitě po celé Evropě. Hlavně v posledních deseti letech. Slunéčko východní je sice velmi užitečné v boji se mšicemi, ale zároveň kvůli své žravosti a delšímu období aktivity i v chladnějších částech roku žere i užitečné druhy hmyzu, například naše původní slunéčka či zlatoočka. Nemají ho rádi ani vinaři, protože když nemůže slunéčko východní najít mšice, vysává bobule hroznů, ve kterých i zůstává a skrývá se před predátory.

Myzia oblongoguttata (Linneaus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Poměrně běžně se vyskytující druh slunéčka. Specializuje se na jehličnaté a smíšené lesy. Živí se hlavně pylem. V anglickém jazyce se nazývá „striped ladybird“, tedy pruhované, dle svého zbarvení. Tečky u něj často splývají do podélných pruhů.

Nosatec lískový Curculio nucum Linnaeus, 1758

Čeleď: Curculionidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Býložravý brouk škodící na lískách. Samice klade po jednom vajíčku do jednoho lískového oříšku. Larva vyžírá celý jeho obsah a poté padá na podzim k zemi. V zemi se kuklí a přežívá přes zimu až do jara, kdy se vývojový cyklus opakuje.

Kovařík narudlý Athous haemorrhoidalis (Fabricius, 1801)

Čeleď: Elateridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Hojný druh kovaříků s hnědým zbarvením krovek. Podobně jak kovařík lemovaný se vyskytuje na travnatých okrajích lesů a lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík Cardiophorus asellus Erichson, 1840

Čeleď: Elateridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Středně velký druh kovaříka s černě zbarveným tělem, jež je po celém svém povrchu žlutavě hustě ochlupené. Malý štítek (scutellum) je srdčitého tvaru.

Kovařík Cidnopus pilosus (Leske, 1785)

Čeleď: Elateridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Larvy tohoto druhu brouka se zaměřují na žír kořínků Poaceae, Rosaceae a Apiaceae. Dospělec je zbarven hnědě s měděným kovovým odleskem.

Kovařík lemovaný – Dalopius marginatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Poměrně hojný druh kovaříků, hnědě zbarvený se světlejším lemováním štítu a krovek. Vyskytuje se na travnatých okrajích lesů a lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík protáhlý Melanotus villosus (Geoffroy, 1785)

Čeleď: Elateridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Dospělec je černě zbarvený a dorůstá 20 mm. Mimo jiné požírá starší borové kořeny a části pařezů.

Chrobák lesní Anoplotrupes stercorosus (Hartmann in L.G. Scriba, 1791)

Čeleď: Geotrupidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Délka těla chrobáka lesního je okolo 20 mm, modročerné kovové barvy. Štít hladký, krovky podélně rýhované. Rozšířen je po celé Evropě. Živí se výkaly, hnijícími houbami, případně hnijícími mršinami. Samička naklade vajíčka do podzemních chodbiček, které zaplní trusem určeným k výživě larev.

Bradavičník dvojskvrnný Malachius bipustulatus (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Melyridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Tento druh brouka obývá nejraději louky nižších poloh. Larvy žijí pod kůrou, ve starém dřevě nebo na zemi v kořenech. Loví drobný hmyz a jeho larvy a také například slimáky. Dospělci se živí především pylem na rostlinách Apiaceae, Asteraceae a Rosaceae.

Stehenáč – Oedemera lurida (Marsham, 1802)

Čeleď: Oedemeridae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Velmi drobný a křehký zástupce stehenáčů, který je výjimečný tím, že samci nemají rozšířená stehna. Je zelenkavě zbarvený, nedosahuje ani jednoho centimetru. Larva se živí shnilým dřevem a humusem, dospělci pylem a nektarem.

Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta (Poda, 1761)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Spíše malý zástupce vrubounů; má hnědé zbarvení a světlé skvrny po celém těle. Ty jsou tvořeny světlejšími chloupky a časem se obrušují a ztrácejí. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larva žije i více než jeden rok v půdě, ožírá kořínky a dorůstá až do 3 cm. Dospělec se živí pylem, nektarem, ale i světlejšími částmi květů.

Listokaz zahradní Phyllopertha horticola (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Listokaz je býložravý brouk líhnoucí se na jaře. Dospělci vylézají ze země. Samice jsou ihned oplodňovány a kladou vajíčka zpět do půdy. Larvy se živí na kořenech travin, ale i na obilovinách a jeteli. Dospělci žijí na stromech, keřích a bylinách, kde vyžírají především květy a listy.

Mrchožrout obecný Silpha obscura Linneaus, 1758

Čeleď: Silphidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Mrchožrout obecný se živí šneky, hmyzem, žížalami i mršinami. Velikost jeho těla je okolo 15 mm délky a má prodloužený krk, který mu umožňuje proniknout do ulit šneků, kam vstřikuje trávicí šťávy. Larvy jsou zploštělé a živí se též šneky, zakuklují se v zemi.

Měkkokrovečník huňatý – Lagria hirta (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Tenebrionidae, lokalita: vrch Trlina, východně od obce Lesnice. 49.86 s.š. – 16.94 v.d.

Středně velký zástupce potemníků Tenebrionidae. Černě zbarvená hlava a štít s ochlupenými žlutavými krovkami. Vyskytuje se na travách, kvetoucích bylinách a keřích na okrajích listnatých i jehličnatých lesů, na lesních loukách a pasekách od nížin do hor. Živí se mladými listy.

Závěr:

Systematický zoogeografický průzkum lokalit v okolí Šumperka bude pokračovat i nadále. Zaměřený bude dále na řád Coleoptera, a to především infrařád Elateriformia. Lokality se budou průběžně měnit. V článku nejsou uvedeny kompletně všechny nalezené druhy.

Literatura:

Javorek V.: Klíč k určování druhů ČSR. Olomouc. 1947. 951 p.

Obenbergerger J.: Entomologie II, IV. Praha. 1955. 725 p.

Pokorný V.: Atlas brouků. Praha. 2002.

Zahradník P.: Seznam brouků. Kostelec nad Černými lesy. 2017. 544 p.

Internetové zdroje:

www.biolib.cz

www.elateridae.com

Vypravte se za lichtenštejnskými a jinými památníky a hraničními kameny nejen na výstavu a přednášku

Do 4. listopadu 2018 je v šumperském muzeu prodloužena výstava Historie v kamenech, která se věnuje lichtenštejnským a císařským pamětním kamenům v Jeseníkách a vysvětluje důvody jejich vzniku. Jeden z nich připomíná tragické úmrtí císařovny Alžběty, zvané Sissi († 10. 9. 1898). Právě tento pamětní kámen, za nímž se lze vypravit do okolí Volské louky nad Brannou (je značen na turistických mapách), je ústředním motivem výstavy, na níž se dovíte, zda císařovna Sissi Jeseníky navštívila, nebo ne.

Ve stejném roce, kdy zahynula císařovna Sissi, byly stavěny pamětní kameny jako připomínka výročí čtyřicetiletého panování knížete Jana II. z Lichtenštejna. Tyto pomníčky byly budovány ve všech lesních revírech tehdejšího lichtenštejnského panství. Více se o nich můžete dovědět na přednášce Lichtenštejnské jubilejní památníky a hraniční kameny, kterou bude mít Matouš Jirák v šumperském muzeu 30. října 2018. A také je můžete vidět přímo v terénu; několik lichtenštejnských pamětních kamenů se dochovalo do současnosti a můžete se za nimi vypravit na příjemnou podzimní vycházku. Jeden takový pamětní kámen můžete nalézt mezi Šumperkem a Hrabenovem poblíž žluté turistické značky u rozcestí Vápenice – hájovna. Další se nachází západně od Zábřeha u Rohle, na žluté turistické značce mezi Rohelskou boudou a Bílým kamenem, nebo na zelené turistické značce nad obcí Sklené na Hanušovicku.

Taková a podobná slova se nejčastěji ozývala toho sobotního dopoledne 24. října 1998 ze všech míst znovuotevřeného domu Pod Podloubím, kam se po více než 17 letech opět vrátilo muzeum. Zejména ti starší, kteří už ani nevěřili, že se dočkají, měli v očích slzy a své dojetí se nesnažili ani skrývat. Muzeum se otvíralo toho dne vlastně dvakrát. Jak prozíravá byla tato myšlenka, se ukázalo později, protože to, co následovalo po přestřihnutí pásky, v to nedoufal snad ani ten největší optimista. Ale nebudu předbíhat. Nejdříve přišli do zrekonstruované budovy muzea v 9.30 hod. zvaní hosté a také ti, kteří měli největší podíl na tom, že netrvalo ani rok od zahájení stavebních prací firmou STAVOK a muzeum se znovu otevřelo veřejnosti, v což už lidé pomalu přestávali věřit. Hodinu před polednem vedení města Zábřehu, vedení Okresního vlastivědného muzea v Šumperku a zástupci Ministerstva kultury ČR slavnostně přestřihli pásku a lidé mohli vstoupit do nejvýznamnější historické budovy ve městě. I když toho dne zrovna nepřálo počasí, skoro od rána vytrvale pršelo, vzali návštěvníci – a zejména Zábřežáci – muzeum doslova útokem. Neodradilo je ani již zmiňované nevlídné počasí. Možná i ono přispělo k tak vysoké návštěvnosti, snad i skutečnost, že vstup byl toho dne zdarma, a tak přišli i ti, kteří by do prohlídky muzea běžně neinvestovali. Kdo nebyl přítomen, asi nevěří dodnes, kde se najednou vzala taková spousta lidí, která zaplnila všechny výstavní prostory domu, který je z památkového hlediska jedním z nejstarších a nejcennějších dokladů vývoje měšťanského domu na celém šumperském okrese. Všichni chtěli na vlastní oči vidět to, co dlouhou dobu budilo spíše nedůvěru kolemjdoucích. Ale ať už byl jejich zájem motivován jakkoliv, přišli. A bylo se na co dívat. Odborní pracovníci muzea připravili v prvním patře budovy stálou expozici o historii města a jeho nejbližšího okolí, miniexpozici ve věži domu věnovanou cestovateli, polárnímu badateli, spisovateli a rodákovi města J. E. Welzlovi (1868–1948) a výstavu nazvanou Z pokladů zábřežského muzea. V přízemních prostorách byly vystaveny grafiky předního světového rytce Václava Hollara (1607–1677) z pozůstalosti plk. Karla Lukase (1897–1949), který daroval muzeu cenné umělecké předměty. Když jsme si všichni kolem 14. hodiny odpoledne vydechli s tím, že to „nejhorší“ je již za námi, přišla druhá vlna těch, kteří se zúčastnili odhalení sochy J. E. Welzlovi v parku u 3. základní školy. Nastala obdobná situace jako dopoledne. Lidé se tísnili u vitrín ve stálé expozici. Dav je unášel, aniž si stačili vůbec prohlédnout jednotlivé exponáty. Stejné to bylo u kovového schodiště vedoucího do věže k miniexpozici J. E. Welzla. Někteří návštěvníci se tam ani nedostali, a tak odcházeli se slovy „přijdeme příště, přijdeme jindy, abychom měli více klidu a času na prohlídku“. Toho dne nezapřel se ten známý a tenkráte tolik vzpomínaný zábřežský patriotismus.

D. Tempírová

Letos uplynulo 150 let od narození a zároveň 70 let od úmrtí Jana Eskymo Welzla (15. 8. 1868 Zábřeh na Moravě – 19. 9.1948 Dawson City, Kanada), cestovatele, spisovatele, polárníka, lovce kožešin, zlatokopa, dobrodruha, obchodníka, velrybáře, pojídače medvědů, polárního listonoše, náčelnického kapitána a nejvyššího soudce na Nové Sibiři, vynálezce a od roku 2001 čestného občana města Zábřehu. /p> J. Welzl se narodil v domě č. p. 18 na dnešním Masarykově náměstí. Po absolvování základní školy se vyučil zámečníkem. V roce 1884 se stal tovaryšem a následně odešel na vandr. Během několika let pěšky procestoval velkou část tehdejší rakouské monarchie. Při svých cestách navštívil např. Janov, Terst, Benátky, Bosnu, Srbsko, Rumunsko. Po vykonání základní vojenské služby zamířil v roce 1884 do Hamburku, kde se nechal najmout na zámořský parník a pracoval zde jako strojník, topič a pomocník v kuchyni. Od roku 1892 putoval po Sibiři přes Bajkal až na Novosibiřské ostrovy. Zde se nakonec usadil a živil se lovem medvědů, rozvážel poštu, obchodoval s kožešinami. V roce 1907 koupil loď Sedm sester, se kterou se plavil do Ameriky za obchodem. Někdy v roce 1924 ztroskotala jeho loď u amerických břehů a J. Welzl si zachránil pouze holý život. Jako podezřelý cizinec bez dokladů byl poslán do Evropy. Usadil se v Hamburku, kde se živil jako přístavní dělník. V roce 1925 navázal prostřednictvím čs. konzulátu kontakt s redakcí Lidových novin v Brně a jejich redaktorem a spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem, který díky jeho dopisům napsal knihu s názvem Eskymo Welzl. Jeho dobrodružství se stalo literární senzací a vzbudilo mimořádný zájem. Kniha vyšla v roce 1928 a s ní byla objevena svérázná, až neuvěřitelná figurka, kterou později znal skoro celý svět. Za honorář, který J. Welzl získal, odjel do Kanady, kde se věnoval chovu bobrů, ale už na podzim téhož roku přijel do Prahy. Všude měl otevřené dveře, seznámil se s Karlem a Josefem Čapkovými, mluvil do rozhlasu, a dokonce byl přijat prezidentem republiky T. G. Masarykem. Na počátku roku 1929 se sešel s redaktory Lidových novin Edvardem Valentou a Bedřichem Golombkem, kteří na základě jeho vyprávění upravili a vydali knihy Po stopách polárních pokladů, Ledové povídky, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a nejznámější z nich, Třicet let na zlatém severu. Vyšla v řadě evropských zemí, např. ve Velké Británii, Estonsku, Francii, Maďarsku, Německu, v USA, a dokonce i v Japonsku a zajistila Janu Welzlovi světový ohlas. V červnu 1929 odjel přes Hamburk do Kanady, kde se usadil ve městě Dawson City. Stále toužil odjet na Novosibiřské ostrovy, ale bohužel se tam už nikdy nedostal.

Na jeho počest byla pojmenována planetka 15425, objevená 24. 9. 1998 astronomem Petrem Pravcem z hvězdárny v Ondřejově (základní označení planetky: 1998 SV26). Když se na konci roku 1998 znovu otevíralo zábřežské muzeum, byla J. Welzlovi u této příležitosti odhalena socha od akad. sochaře Stanislava Lacha, umístěná v parku u III. základní školy na Školské ulici. V listopadu 2007 se tato socha stala součástí prostoru vlakového nádraží. V roce 2018 byla na hradební zdi u zábřežského zámku odhalena pamětní deska, kterou zábřežští recesisté připomněli údajné setkání Jana Eskymo Welzla a Járy Cimrmana.

D. Tempírová

Literatura:

MORÁVKOVÁ, S. – NOVÁKOVÁ, A.: Čtení o neobyčejných cestách Jana Eskymo Welzla. Praha – Litomyšl 2003.

Jan Eskymo Welzl: Arctic Bird 1868–1948. Zábřeh 1998.

STROUHAL, M.: Svoboda pod bodem mrazu. Příběhy a záhady, které zanechal největší český polárník Jan Eskymo Welzl. Štíty 2009.

Tónovaná pohlednice Jana Welzla z roku 1929. Sbírka zábřežského muzea.

Zimní sčítání kání je celorepublikový projekt, který vznikl již v roce 1984. Je veden Muzeem Českého lesa v Tachově a koordinován RNDr. Pavlem Řepou. Podrobnosti ke sčítání kání jsem uvedl již v článku z minulého roku, proto je znovu neopakuji. Výsledky celorepublikového sčítání potvrzují, že aktuální ochranářský význam již zřejmě pominul, také snahy o zavedení odstřelu kání alespoň v zimním období již snad patří minulosti. Díky činnosti řady dobrovolných nadšenců byl však získán velmi zajímavý materiál o změnách početnosti našeho nejběžnějšího dravce, který umožní sledovat i další problémy, např. zda regionální trendy, zjištěné v jednotlivých oblastech, jsou ve shodě s trendem celostátním, či nikoliv apod.

Zde jsou v přehledné tabulce uvedeny příklady ze sčítání za celou ČR v posledních čtyřech letech:

Čísla uvádí průměrný počet kání na 1 transekt zjištěný na všech transektech sledovaných v danou zimu. Rozdíl – rozdíl těchto průměrných hodnot mezi dvěma po sobě následujícími zimami. % předchozího roku – hodnota v druhém srovnávaném roce vyjádřena v % hodnoty předchozího roku. Je-li hodnota nad 100 %, pak to znamená, že počet v druhém roce vzrostl. Následuje tabulka s porovnáním počtů kání na všech dvojicích transektů sčítaných v obou srovnávaných zimách. Celkem bylo srovnávaných transektů 71.

V tabulce jsou uváděny počty zjištěných kání a % předchozího roku viz u první tabulky. Letošní zima byla podstatně mírnější než předchozí, přesto listopadové a březnové hodnoty výrazně stouply, lednové však ještě o něco výrazněji klesly.

Zde jsou ještě přidány výsledky z transektu Zábřeh–Vyšehoří 2015–2018.

Pozorování a sčítání kaně lesní bude i nadále pokračovat. Transektů po celé ČR je spíše poskrovnu. V rámci projektu, jenž je veden koordinátorem RNDr. Pavlem Řepou z Muzea Českého lesa v Tachově, se neustále hledají dobrovolníci, kteří by chtěli spolupracovat. Vytipovali by si transekt ve svém bydlišti, nejlépe rovný úsek, ne kratší než 5 km a pokud možno v otevřené krajině. Důležité je dodržovat termíny pozorování a na výzkumu spolupracovat rozhodně déle než jen jeden rok. Pokud by se mezi vámi našli nadšenci pro ornitologii, pak budete vřele vítáni. Své dotazy ohledně spolupráce zasílejte přímo našemu koordinátorovi Pavlu Řepovi na e-mailovou adresu pavel.repa@tachov.cz.

Milan Dvořák

¹ Text a tabulky z celorepublikového pozorování jsou převzaty z publikace projektu RNDr. Pavla Řepy, zoologa Muzea Českého lesa v Tachově.        

Počátky organizovaného poskytování první pomoci a zajišťování převozu pacientů k lékařskému ošetření sahají do počátku 20. století. Záchranné a sanitní služby poskytovaly ovšem neprofesionální společnosti. Jejich odborně proškolení členové vykonávali tuto činnost zcela dobrovolně. Ovšem už ve 2. polovině 19. století bychom v řadách některých spolků našli členy, kteří byli připravení svým kolegům poskytnout v případě potřeby první pomoc. Týkalo se to zejména tělovýchovných spolků, ale především pak sborů dobrovolných hasičů. Tito hasiči-záchranáři neposkytovali pomoc jen svým při zásahu zraněným kolegům, ale i veřejnosti. Zvláštní záchranné jednotky byly zakládány dále ve větších továrnách, připraveny zasáhnout v případě nehody, požáru nebo při pracovních úrazech.

V Šumperku fungoval také sbor dobrovolných hasičů a v jeho rámci záchranný oddíl. Hasiči měli své zázemí v dnes již neexistujícím hospodářském dvoře bývalého dominikánského kláštera, kde byla uskladněna i hasičská technika. Pro přepravu zraněných se používala zvláštní kolečková nosítka. Šlo vlastně o nosítka usazená na podvozky s velkými koly a krytá plachtou. Ta měla chránit převáženého pacienta, ale není pochyb, že to bylo naprosto nedostačující. Tuto službu vůči veřejnosti vykonávali dobrovolní hasiči do roku 1929, kdy byla v Šumperku založena Dobrovolná záchranná společnost (Freiwillige Rettungsgesellschaft). O jejím založení uvažovalo město již několik let předtím. K těmto úvahám jej vedl především nárůst rizikových faktorů v životě společnosti. Nad obyvateli města a jeho okolí se odjakživa vznášela hrozba možného požáru nebo ničivé povodně, které mohly brát i lidské životy. Lidé však byli ohroženi také výdobytky tehdejší vědy a techniky. Hrozily úrazy elektrickým proudem, rozvoj motorizované dopravy přinášel rizika dopravních nehod, při nichž byl ohrožen život nejen řidičů, ale i chodců. Neštěstí číhalo na železnici nebo na staveništích, také v továrnách, plných moderních výrobních strojů a zařízení. Představitelé města Šumperka si uvědomovali, že záchrannými sbory s potřebnou výbavou a sanitními vozy disponuje řada měst v blízkém či vzdálenějším okolí a že už nelze být pozadu. Proto se započalo s přípravami ke zřízení záchranné společnosti. Na počátku roku 1927 oslovili vedení města Opavy, zda by jim mohly být poskytnuty bližší informace o fungování jejich sboru. Slezský soused záhy zaslal šumperské radnici poměrně obsáhlý popis činnosti záchranné služby včetně výčtu nákladů spojených s jejím provozem.

V říjnu 1928 vydalo město Šumperk výzvu k obyvatelům, aby se přihlásili za člena společnosti, ať už pouze přispívajícího, nebo přímo vykonávajícího službu. V textu se objevilo výše uvedené zdůvodnění potřebnosti takové společnosti. A zároveň i potřebnost pořízení sanitního vozu. Pod výzvu se podepsali v prvé řadě představitelé města Šumperka i okolních obcí, dále nejrůznější spolky, sdružení živnostníků, ředitelé bank nebo škol, také jednotlivci, jako např. lékaři, továrníci, duchovní a další. Ustavující schůze se měla konat v listopadu téhož roku v kině Saxinger (později kino Svět). Společnost začala skutečně fungovat od jara roku 1929. V jejím čele stál až do roku 1938 továrník Hans Oberleithner, velitelem a správcem pokladny společnosti byl Robert Scholz, povoláním městský sekretář.

Zázemí společnosti se nacházelo v přízemí šumperského zámku, ve kterém sídlila německá chlapecká měšťanská škola. Vchod do stanice se nacházel nalevo od průjezdu (z pohledu jakoby od dnešního Husova náměstí). Nad vstupem byla umístěna cedule s názvem a znakem společnosti, který tvořil znak města Šumperka umístěný ve středu maltézského kříže. Vybavení stanice potřebným zdravotnickým materiálem bylo možné zejména díky štědrosti přispěvatelů na její provoz a stále se zdokonalovalo. Díky přispění obyvatel města bylo možné zakoupit i první sanitní vůz. Pro jeho umístění byla poskytnuta garáž v areálu městského stavebního dvora ve Slovanské ulici (tehdy zvané jako Meierhofgasse). K převozu pacientů se ovšem i nadále používala ona zastaralá kolečková nosítka, která byla uložena v budově radnice. Společnost poskytovala první pomoc, zajišťovala přepravu nemocných a zraněných do nemocnice nebo do ordinací lékařů. A to nejen v rámci města Šumperka, ale i v jeho blízkém či vzdálenějším okolí. Vytíženost záchranné společnosti vyvolala brzy potřebu pořízení druhého sanitního vozu. To se opět podařilo díky štědrým darům v roce 1932. Nový vůz byl výkonnější než předchozí a osvědčoval se hlavně v zimním období. Pořád ale platilo, že těmito vozy nesměli být převáženi infekční pacienti – z důvodu zabránění šíření nákazy. Takové převozy směly být prováděny pouze v automobilu vyhraněném k tomuto účelu. Šumperští záchranáři jej k dispozici neměli, proto se stále používala ona kolečková nosítka. Ta ovšem byla již ve 30. letech 20. století naprostým přežitkem, nadto přeprava pacienta takovým způsobem, zejména v zimě, byla pro jeho už tak nedobrý stav dost riskantní, zvláště pak pro děti. Občas členové společnosti porušili pravidla a pacienta převezli běžným sanitním vozem, který poté vydezinfikovali důkladněji než jindy. Právě zastaralý a nedůstojný převoz infekčních pacientů do nemocnice vedl k vydání další výzvy ke sbírce financí na pořízení sanitního vozu určeného jen pro tyto účely. A opět se výzva setkala s úspěchem, od roku 1936 se už pro infekčním onemocněním stižené obyvatele vyjíždělo nově pořízeným vozem. Všechny tři sanitní vozy byly garážovány v areálu stavebního dvora, přičemž infekční auto bylo umístěno zvlášť. Jeho posádce byla k dispozici koupelna pro dezinfekci, vůz se ostatně musel dezinfikovat po každém převozu, pravidelné čištění se týkalo i ostatních dvou vozů.

Vytíženost záchranné společnosti dokazují i pravidelné statistiky předkládané radě města Šumperka, ale uveřejňované i na stránkách šumperských novin Nordmährischer Grenzbote. Zde se také lidé mohli dočíst o různých nehodách, při nichž členové společnosti zasahovali. Jen za druhé pololetí roku 1929 evidovali 449 případů, z toho bylo ošetřeno 52 dětí, zbytek dospělí. V roce 1932 dosáhl počet případů necelé tisícovky. Jednalo se většinou o náhlá onemocnění, hojně zastoupeny byly rovněž úrazy, dále také případy otravy, pokusů o sebevraždu, poskytnutí zdravotní pomoci při požárech, společnost zajišťovala také v případě potřeby převoz rodící ženy do nemocnice. Ne všechny případy končily vždy v nemocnici, proškolení členové společnosti mohli poskytovat ošetření i přímo na stanici, kde si postupně pro tento účel zařídili ambulantní místnost, oddělenou od ostatních prostor, a kde byl také uložen veškerý zdravotnický materiál.

Poskytnutí první pomoci bylo bezplatné, převozy nemocných se již prováděly za úplatu. V rámci města Šumperka se hradil jednotný poplatek 20 Kč. V blízkém okolí se navíc za každý ujetý kilometr účtovalo 2,50 Kč. Úhrada převozů ze vzdálenějších míst se stanovovala dle závažnosti případu. Pro chudé a zcela nemajetné byly služby společnosti zdarma. Poplatky ale nebyly jediný způsob, jakým společnost získávala prostředky na své fungování. Dalším zdrojem byly příspěvky členů a dary dobrodinců, subvence poskytovalo také město Šumperk nebo další instituce státní správy a samosprávy. Ve prospěch společnosti byly získávány finanční příspěvky i prostřednictvím různých zábav a společenských akcí. Její provoz totiž nebyl levný. Stanice fungovala nepřetržitě, v chladných měsících se zde muselo topit, vytápět bylo nutné i garáže, aby auta byla i v mrazech připravena ihned k výjezdu. Dále bylo nutné doplňovat zdravotnický materiál, spotřeba dezinfekčních přípravků nebyla jistě také malá. Investovat se muselo třeba i do výbavy členů, zejména zimní. Společnost se snažila neustále zdokonalovat své vybavení, na konci 30. let tak uvažovala o pořízení výkonného světelného zdroje, nezávislého na elektrické síti, kterého by bylo možno použít při nočním zásahu v terénu, třeba při dopravních nehodách. O úrazy elektrickým proudem nebyla v této době nejspíše také nouze, proto společnost usilovala o získání zvláštního záchranného kufříku pro tyto případy.

Společnost úzce spolupracovala se sborem hasičů, se kterým také vznesla na počátku 30. let vůči městu požadavek na vybudování jedné společné budovy, kde by měly veškeré potřebné vybavení pod jednou střechou a která by díky své poloze umožnila i snadnější a rychlejší výjezd vozidel k zásahu. Město se této myšlence nebránilo a oslovilo ohledně vypracování plánů místní architekty, nakonec však vedlo jednání s drážďanským architektem Rudolfem Bitzanem, který již předtím projektoval přístavbu kina Saxinger. Novostavba měla stát ve Slovanské ulici nebo její těsné blízkosti, ale plány se realizovat nepodařilo.

Společnost byla dobrovolná, její členové tedy vykonávali službu nad rámec svého běžného povolání, ve svém volném čase. Službu konajících členů bylo ve 2. polovině 30. let celkem 48, v dobových dokumentech bývali označováni jako samaritáni. Každý člen prošel několikaměsíčním zdravotnickým školením, ostatně po odborné stránce dohlížel na jejich činnost praktický lékař dr. Rudolf Sklenarz, jehož ordinace se nacházela na dnešní ulici Generála Svobody. Přivolat pomoc samaritánů bylo možné telefonem, který byl do stanice zaveden, nebo skrze požární hlásiče umístěné v ulicích, případně bylo možné oznámit událost osobně přímo na stanici. V nepřetržité službě se její členové střídali dle svých možností. Ve dne i v noci, ve svátky, bez ohledu na počasí, pořád připraveni k pomoci. Společnost fungovala do roku 1938, poté její funkci převzal německý Červený kříž, do nějž také někteří členové vstoupili. Mnozí byli povoláni do řad wehrmachtu a na bojištích 2. světové války přišli o život.

Ve vlastivědném muzeu se ve sbírkách nachází jen málo hmotných dokladů činnosti této společnosti, ale jistě nejsou bez zajímavosti. Jedná se zejména o odznak společnosti, dále o výtisk výzvy ke sbírce prostředků na zakoupení sanitního vozu pro infekční pacienty a o pokladničku na finanční příspěvky. Ta je opatřena znakem společnosti a heslem, jímž se řídila: „Edel sei Mensch, Hilfreich und gut!“ V překladu to znamená „Šlechetný budiž člověk, nápomocný a dobrý!“ Tato slova byla převzata z jedné z básní proslulého německého básníka Johanna Wolfganga Goetha (1749–1832). Dochoval se rovněž snímek jednoho ze sanitních vozů umístěného v garáži stavebního dvora.

Založení Dobrovolné záchranné společnosti bylo v Šumperku považováno za výrazný posun dopředu v péči o zdraví a životy obyvatel. Po několika letech fungování této společnosti už si lidé v regionu ani nedokázali představit, že by tato služba nebyla. Vědomi si jejího významu, byli ochotni přispívat dle svých možností na její provoz. Byl to jistě i výraz toho, že si služby dobrovolníků, kteří ji vykonávali ve svém osobním čase a bez nároku na mzdu, velice vážili. Dnes máme profesionální záchrannou službu hrazenou z veřejných prostředků a považujeme ji za natolik samozřejmou a všem dostupnou, že už snad málokoho napadne přemýšlet o tom, jak stará (nebo spíše mladá) je její historie. Že to není zase až tak moc dávno, kdy tuto funkci zastávali dobrovolníci.

Michaela Kollerová

Snímek záchranného oddílu Sboru dobrovolných hasičů v Šumperku, za muži lze vidět kolečková nosítka pro přepravu pacientů, přelom 19. a 20. století.

Sanitní vůz Dobrovolné záchranné společnosti v Šumperku.

Kovová pokladnička na příspěvky pro Dobrovolnou záchrannou společnost.

Snímek všech tří sanitních aut před stanicí, 1937.

Použité zdroje:

Prameny:

Tištěné:

Mähr. Schönberger freiw. Rettungsgesellschaft. In: Adressbuch der Stadt Mährisch Schönberg 1937/1938, Mährisch Schönberg 1937, s. 8–11.

Nordmährischer Grenzbote (1933)

Mein Heimatbote, č. 4, 1960, s. 162–163.

Archivní:

Fond Archiv města Šumperka, inv. č. 1373, kart. 580; inv. č. 1392, kart. 597; inv. č. 1448, kart. 623; inv. č. 1628, kart. 695.

Fond Franz Harrer, inv. č. 160, kart. 18.

Literatura:

Hájková, E.: Počátky slezských záchranných spolků a vývoj záchranné služby v Opavě před 1. světovou válkou. Vlastivědné listy, 2004, roč. 30, č. 1, s. 9–13.

Lokalita Bludov, Nový lom se nachází severně od obce Bludov, 400 metrů východně od autobusové zastávky Bludov, točna. V lomu probíhá příležitostná těžba, většinou v jarních měsících. Lom tvoří hlavně severní stěna o délce přibližně 100 metrů. Výška stěny je 20 metrů.

Lokalita patří do jižní části keprnické klenby, která je součástí silezika Moravskoslezské oblasti Českého masivu. Nachází se zde i kontakt s magmatickými horninami Šumperského masivu. Keprnická klenba je omezena tektonicky, na západě staroměstským krystalinikem a velkovrbenskou skupinou, na východě je oddělena od desenské klenby koutským synklinoriem. Na jihu je keprnická klenba oddělena bušínským zlomem od zábřežského krystalinika.

Vápenato-silikátové horniny (často označované jako erlán nebo bludovit) leží v jižní části jaderné skupiny keprnické klenby, v horninách tzv. hrabenovského ostrova skupiny Branné. Přítomny jsou svory, kvarcity a vápenec spodního oddílu skupiny Branné a migmatizované ruly a staurolitové svory keprnické klenby. Vápenato-silikátové horniny tvoří dvě paralelní čočkovité polohy, konformně uložené v komplexu svorů, svorových rul a pararul.

Od jihovýchodu zasahuje k lokalitě výběžek tělesa Šumperského masivu. Čočky mají směr od severovýchodu na jihozápad a jsou porušeny několika tektonickými liniemi, které patří k bludovskému zlomu.

Ve vertikálním členění se rozlišuje tzv. nadložní poloha, která má délku 320 m a maximální mocnost asi 50 m. Ukončení polohy je tektonické při mocnosti 20-30 m. Nadložní poloha obsahuje vložky svorových rul a nejlépe je odkryta právě v Novém lomu. Podložní poloha je rozsahem menší a z větší části je překryta kvartérními sedimenty. Průměrná mocnost je 12 m. (Gálová, 1996 – Gramlička, 2005)

Lokalitu lomu Bludov jsem navštívil 27. srpna 2018, těsně po jeho každoročním odstřelu. Podoba lomu se v poslední době změnila jen nepatrně (první obrázek představuje pohled směrem na západ a druhý směrem na východ).

Těžba je jen občasná a je velmi geologicky prospěšná. Lom díky nahodilé a občasné těžbě nezarůstá a nepustne a vždy se dají v této lokalitě najít velmi zajímavé nálezy.

Na prvním místě můžeme uvést klasický taktit. Obsahuje vyvážený poměr zeleného diopsidu a epidotu, hnědého granátu a světlé křemičité vrstvy.

Druhý vzorek představuje zelený diopsid a kalcit se zonálními biotitovými čočkami.

Třetím vzorkem je kámen spojující krystaly epidotu na horní straně a zajímavé drobné krystalky apofylitu na boční straně.

Další dva vzorky představují „granátovec“, horninu, jež se zde vyskytuje v hojném množství a je složena až z 80% podílu granátu, pravděpodobně hessonitu.

Dalším velmi zajímavým nálezem, kterým tato lokalita oplývá ve velkém množství, je světlý wollastonit s kalcitem a velkými, až 10mm zrny hessonitu.

Posledním ze vzorků s velkým obsahem granátu je tato hornina, spojující v sobě ještě zajímavý kontakt s epidotem.

Velmi zajímavým, leč málo početným nálezem je v lomu Bludov ametyst. V našem případě spíše našedivělý až mírně fialový křemen přirostlý k taktitu.

Nejkrásnějšími nálezy jsou však taktity, na kterých je společně wollastonit s epidotem a pravděpodobně vesuviánem.

Nálezů z této drobné, avšak velmi krásné lokality bylo samozřejmě mnohem více, ale do svého krátkého článku jsem je kvůli prostoru neuváděl. Většina nálezů byla zároveň zaevidována ve Vlastivědném muzeu v Šumperku, a proto může být předmětem dalšího studia případných zájemců. Na závěr ještě malá ukázka dvou krásných velkých balvanů, jež by se ale do šuplíků v depozitáři nevešly.

Milan Dvořák

Použitá literatura:

Gálová M.: Mineralogické a petrografické studium vápenato-silikátových hornin z Bludova. Brno PřF MU. 1996.

Gremlička R.: Alpské žíly se zeolity z vápenato-silikátových hornin u Bludova. Brno PřF MU. 2005.

V roce 2017 byl přímo při archeologické prospekci našeho muzea nalezen v lese na Lošticku poněkud záhadný nález v podobě souboru neidentifikovatelných železných artefaktů. Po dokumentaci a vyjmutí ze země se ukázalo, že shluk rzí obalených želez nelze oddělit od sebe.

Protože nejbližší archeologickou lokalitou v okolí nálezu je pouhých několik set metrů vzdálené známé halštatské hradiště Obersko, nebylo radno získaný nález podcenit. Vzhledem ke složitosti konzervace jsme nakonec odborné ošetření artefaktu zadali konzervátorskému pracovišti Odboru archeologie při Národním památkovém ústavu v Olomouci. Již následné rentgenové snímkování prozradilo, že se zřejmě bude jednat o dosti specifickou záležitost – pravděpodobně jediný předmět spojený kroužky (za poskytnutí rentgenového snímku děkujeme NPÚ Olomouc).

Náročný konzervační proces trval řadu měsíců a minulý týden se nám nález konečně vrátil do šumperského muzea. Ukázalo se, že šlo o několik tordovaných tyčí a háků vzájemně propojených oky či kratšími úseky závěsných kruhů (foto NPÚ Olomouc).

Nález lze tedy klasifikovat jako tzv. závěs na kotel, který se v protohistorickém období používal při přípravě jídel či nápojů. Takovéto mohutné kotle s honosnými závěsy zřejmě nepatřily k běžné výbavě, uvažuje se spíše o používání při slavnostních nebo rituálních příležitostech. Závěsné řetězy s háky na kotel každopádně byly náročným výrobkem a patří k příkladům vyspělého protohistorického kovářství, o čemž svědčí také popisovaný nález z našeho regionu.

Datace je zatím poněkud oříškem, neboť jde o funkční předmět, který se v čase příliš neměnil. Objevuje se zřejmě již ve starší době železné, nejčastější výskyt evidujeme v mladší době železné, používal se však i v době římské, stěhování národů a také raném středověku. Nejbližší analogie však zatím shledáváme v mladší době železné (latén = 4.–1. století př. n. l.), kdy u nás žily kmeny Keltů. Zřejmě nejbližší analogii představuje závěs kotle z depotu železného nářadí, zbraní a dalších předmětů, jenž byl nalezen u Kolína.¹⁾

Velmi podobný je také závěs ze stejného období nalezený u Staré Lehoty na Slovensku.²⁾

Představu o tom, jak byl závěs používán, jsme si mohli nedávno udělat na výstavě Keltové, která v letech 2018–2019 probíhala v prostorách Národního muzea.

Zajímavé je, že v případě našeho nálezu nešlo o jeden závěs, ale o části z minimálně dvou závěsů, které byly poskládány a intencionálně uloženy do země jako jeden soubor, tedy tzv. depot.

Jakub Halama, archeolog VM Šumperk

Poznámky:

¹⁾ VENCLOVÁ, N. (ed.): Archeologie pravěkých Čech 7. Doba laténská. Praha 2008, s. 57, obr. 29.

²⁾ PIETA, K.: Keltské osídlenie Slovenska. Mladšia doba laténska. Nitra 2008, s. 229, obr. 111.

Babočka admirál patří do čeledě babočkovití Nymphalidae. Je to tažný druh motýla původem z jižní Evropy. Na území našeho státu se mohou během jednoho roku vyvinout jedna až dvě generace. Ta první je většinou migrantem z teplejších oblastí kontinentu. Během mírných zim se stává, že někteří jedinci druhé generace u nás přezimují. Hlavním zdrojem potravy larev je kopřiva dvoudomá Urtica dioica L. anebo kopřiva žahavka Urtica urens L.¹

Jedinec, jehož se mi podařilo vyfotografovat 7. listopadu 2020 na vrchu Račice severně od Zábřeha, je pravděpodobně samička. Oranžový pruh na prvním páru křídel není přerušený výraznou ostruhou, kterou mají samečci. Hlavním rozeznávacím znakem u pohlaví je silnější a větší zadeček. Samičky ho mají větší než samci, a to kvůli tomu, že v něm mají v době rozmnožování vajíčka.²

Zajímavostí je fakt, že na konci minulého roku byly hlášeny podobné velmi pozdní výskyty motýlů, a to i tohoto druhu. Dne 7. listopadu bylo 7° C, což už je hraniční teplota, kdy většina hmyzu přechází do hybernace. Slunce ozařovalo některá místa, která se tak stala tepelnými lokálními ostrovy, na kterých se motýli mohli vyhřívat a před upadnutím do zimní hybernace nabírat síly. K nabrání energie jistě dopomohly i na fotce zvěčněné plody trnek.

^1,2 web: Beneš J., Kovička M.: Mapování a ochrana motýlů České republiky. Babočka admirál. 2017. (www.lepidoptera.cz)

Tykač J., Klíč k určování motýlů. Melantrich. 1949.

Mgr. Milan Dovřák

Hadce neboli serpentinity jsou přeměněné ultrabazické horniny pozoruhodné svými specifickými vlastnostmi, které zásadně ovlivňují růst rostlin. V hadcových oblastech se setkáváme s unikátní hadcovou květenou a vegetací, adaptovanou na extrémní podmínky panující na hadcích. Proč je hadcové podloží pro rostliny tak nehostinné? První vysvětlení je třeba hledat v chemickém složení hadců. Vysoká koncentrace hořečnatých iontů obsažená v hadci snižuje dostupnost vápenatých iontů. Kromě nedostatku vápníku zde často rostliny musí čelit i nedostatku dusíku, fosforu a draslíku. Dále je pro hadcové substráty charakteristické vysoké zastoupení těžkých kovů, jako jsou například chrom, nikl a kobalt, které jsou ve vyšších koncentracích pro rostliny toxické.

Nepříznivé podmínky pro růst rostlin jsou umocňovány fyzikálními vlastnostmi hadcových hornin. Hadce jen pomalu zvětrávají, a proto v  místech výskytu hadců nacházíme vystupující hřbety, členité skalky a prudké kamenité svahy, na nichž se výrazně uplatňuje eroze půdy. Dochází tak k odnosu živin a silnějšímu působení chemismu matečné horniny na rostliny. Kvůli tmavému zbarvení a špatné tepelné vodivosti hadců jsou rostliny vystaveny výraznému kolísání teplot během dne a častému přehřívání povrchu. V neposlední řadě musí být rostliny na hadcích schopny odolávat suchu, protože rozpukaná hornina s mělkou skeletovitou půdou snadno propouští vodu. Toto spolupůsobení chemických a fyzikálních činitelů na rostliny se někdy označuje jako tzv. hadcový fenomén.

Rostliny vyskytující se na hadcích nazýváme serpentinofyty. Mohou to být buď obligátní serpentinofyty (druhy, které dokáží růst pouze na hadcových podkladech), nebo fakultativní serpentinofyty (druhy tolerující hadec, ale běžně se vyskytující i na nehadcových podkladech). Ve srovnání s rostlinami rostoucími na nehadcových substrátech vykazují rostliny z hadců morfologické odchylky, tzv. serpentinomorfózy. Mezi ně patří zakrslý vzrůst (nanismus), listy adaptované na sucho (menší, tužší, hustěji ochlupené) či výrazně vyvinutý kořenový systém. Ne všechny morfologické odlišnosti představují adaptace – některé z těchto odchylek jsou pouhým důsledkem růstu v extrémních podmínkách.

Hadcové oblasti najdeme po celém světě, avšak jejich rozšíření má ostrůvkovitý charakter. Díky izolovanosti jednotlivých lokalit jsou na hadcích ideální podmínky pro vznik nových druhů.  V důsledku toho hadcové ostrůvky často hostí endemity, tj. druhy (či poddruhy) svým výskytem omezené jen na určité území. Jako příklady hadcových specialistů rostoucích v ČR lze uvést kuřičku Smejkalovu (Minuartia smejkalii), mochnu Crantzovu hadcovou (Potentilla crantzi subsp. serpentini), hvozdík kartouzek hadcový (Dianthus carthusianorum subsp. capillifrons) nebo rožec kuřičkolistý (Cerastium alsinifolium). Mezi nejznámější oblasti s výskytem hadců u nás patří např. NPR Mohelenská hadcová step nebo Slavkovský les.

Několik hadcových výchozů se nachází i v Hanušovické vrchovině v okrese Šumperk, konkrétně v okolí Raškova, Rudy nad Moravou a Starého Města. Kvůli geografické izolovanosti zdejších lokalit a vyšším nadmořským výškám (okolo 500 m) zde bohužel najdeme jen málo obligátních serpentinofytů, i tak ale tato místa podstatně zvyšují botanickou hodnotu území.

PR Na hadci

Přírodní rezervace Na hadci o rozloze 56 ha byla vyhlášena v roce 1990 a nachází se nedaleko obce Raškov. Rezervace je součástí evropsky významné lokality Hadce a bučiny u Raškova. Nejvyšším vrcholem rezervace je Modřínový vrch (625 m). Území je z větší části zalesněno. Cenné jsou zbytky reliktních borů a hadcové skalky po obou stranách Raškovského potoka, který zde vytváří hluboce zaříznuté údolí. Zdejší květena je nejbohatší ze všech hadcových ostrůvků na severní Moravě. Roste zde bohatá populace (cca 500 trsů) kriticky ohroženého sleziníku nepravého (Asplenium adulterinum). Tato drobná trsnatá kapradinka, rostoucí výhradně na hadcovém podloží, osidluje osluněné i mírně zastíněné skály. Kromě sleziníku nepravého jsou skalní štěrbiny domovem dalšího druhu sleziníku specializovaného na hadce, kterým je silně ohrožený sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium). Z lokality je udáván i hvozdík kartouzek hadcový (Dianthus carthusianorum subsp. capillifrons), rovněž obligátní serpentinofyt. Mimo Českou republiku roste už jen v Rakousku a můžeme jej tedy považovat za endemit střední Evropy. Je u nás řazen mezi silně ohrožené taxony.

PP Žďár

Druhým chráněným hadcovým územím severní Moravy je přírodní památka Žďár, nacházející se v blízkosti obce Ruda nad Moravou. Byla vyhlášena v roce 2011 a rozprostírá se na nápadném zalesněném hřbetu s vystupujícími hadcovými skalkami. Ve zdejším hadcovém boru je přimíšen i dub zimní (Quercus petraea). Na hadcových skalkách opět roste poměrně bohatá populace sleziníku nepravého a našli bychom zde i sleziník hadcový.

PP Chrastický hadec

V roce 1998 byla nedaleko Starého Města vyhlášena přírodní památka Chrastický hadec o rozloze 2,8 ha. Lokalitu tvoří zalesněný pahorek s převažujícím smrkem, místy je přimíšena bříza. Jádro území představuje bývalý hadcový lom, v němž probíhala těžba v období mezi světovými válkami. Od té doby je lom opuštěn a jeho dno bylo zaplaveno. Hadcová květena je soustředěna zejména na odvalech lomu. Předmětem ochrany je zdejší bohatá populace sleziníku nepravého (Asplenium adulterinum).

Literatura:

Kolář F. & Vít P. (2008): Endemické rostliny českých hadců 1. Zvláštnosti hadcových ostrovů. – Živa 1: 14–17.

Seznam lokalit soustavy Natura 2000. AOPK ČR [online]. [cit. 2021-11-05]. Dostupné z: https://natura2000.cz/Lokalita/Lokality.

Šafář J. et al. (2003): Olomoucko. – In: Mackovčin P. & Sedláček M. [eds]: Chráněná území ČR, svazek VI., AOPK ČR a EkoCentrum Brno, Praha, s. 265–288.

Hroneš M. & Dančák M. (2017): Exkurze na hadce v okolí Raškova a Rudy nad Moravou. – Zprávy Moravskoslezské pobočky ČBS 6: 39–42.

Jana Uhlířová

Autor fotografií: Michal Hroneš

PR Na hadci

PP Žďár

Sleziník nepravý (Asplenium adulterinum)

Sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium)