Archivy: Odborné články

Měření relativní vlhkosti vzduchu – problém nejen muzejní

V současné době existuje mnoho typů přístrojů na měření relativní vlhkosti vzduchu. Vedle klasických vlasových a blánových vlhkoměrů v různých cenových hladinách jsou k dispozici i tzv. digitální, které po stisknutí tlačítka ihned ukáží hodnotu relativní vlhkosti, teploty aj. Pro většinu přístrojů na měření vlhkosti vzduchu ovšem nemá zákazník-uživatel k dispozici žádnou možnost jak přesnost svého vlhkoměru ověřit. Jedině zaslat do servisu. Ale jak často? A každá kontrola vlhkoměru stojí několik set Kč.

K testování jakéhokoliv vlhkoměru lze doporučit psychrometr. Psychrometry jsou zařízení, kterými lze měřit vlhkost vzduchu porovnáváním hodnot teploty vzduchu na tzv. suchém a vlhkém teploměru. Profesionálně vyráběné psychrometry (pokud jsou vůbec u nás na trhu) jsou ovšem pro domácnosti a menší instituce relativně drahé, viz internet, heslo psychrometry nebo vlhkost vzduchu. Ovšem konstrukce psychrometru je na rozdíl od konstrukce vlhkoměrů taková, že psychrometr lze vyrobit i s velmi jednoduchým zařízením a levně vlastními prostředky.

V nejjednodušším případě nemusíme ani nic vyrábět. Prostě pověsíme vedle sebe dva teploměry a jeden z nich budeme na jeho dolním konci – baňku s měřící tekutinou – stále zvlhčovat, např. tak, že na dolní konec teploměru navlečeme kousek zvlhčeného molitanu. Po vytemperování teploměrů a zvlhčeného molitanu, až se teploty na obou teploměrech ustálí (teplota na vlhkém teploměru bude vždy nižší nebo nanejvýš stejná jako suchá teplota), teplotní hodnoty odečteme a v psychrometrických tabulkách vyhledáme odpovídající relativní vlhkost vzduchu. Psychrometrické tabulky jsou např. na internetu: www.chmi.cz/poboc/BR/rpp/salek/salek.html.

Základní informace o psychrometrech lze najít na internetu nebo např. v příručce Hydrometeorologického ústavu v Praze z roku 1972: Návod pro pozorovatele meteorologických stanic ČSSR. Sborník předpisů, svazek 7, str. 49 – 58. Zde jen uvedu, že byly vyvinuty dva typy psychrometrů – psychrometr Augustův – měří vlhkost vzduchu v klidu, když se vzduch kolem psychrometru nepohybuje a psychrometr Assmanův, který je opatřen ventilátorem, zajišťujícím pohyb vzduchu v okolí psychrometru.

V tomto článku pojednáváme pouze o prvním typu psychrometru – Augustově.

Namočit kousek molitanu a nasadit jej na spodní konec teploměru, jak je uvedeno výše, je sice pro měření relativní vlhkosti vzduchu při troše zkušeností také možné, ale je to až příliš amatérské. Proto lze doporučit zhotovení jednoduchého psychrometru. Konstrukcí se nabízí celá řada. Dvě z nich, které byly navrženy, vyrobeny a které jsou užívány vedle profesionálně vyráběných vlhkoměrů v Okresním vlastivědném muzeu v Šumperku jsou zde vyobrazeny a popsány. Lze je snadno vyrobit i v malé univerzální nebo zámečnické dílně.

Stacionerní psychrometr (obr. 1 – 5, za textem tohoto článku) je v podstatě dóza o objemu 1500 ml (1,5 l). Na její víko je připevněn držák s teploměry. Je použito běžných akvarijních teploměrů s dělením po jednom stupni C. Je ovšem vhodnější použít teploměry s jemnějším dělením. Na spodní konec jednoho teploměru je nasazena knotová punčoška, procházející otvorem ve víku dózy. Punčoška je delší než výška dózy, takže její dolní konec leží na dně dózy. Podle síly teploměru ušijeme punčošku ze dvou pásových knotů odpovídající šířky. Knoty k sobě sešijeme polyesterovou nití. Dóza je naplněna až téměř k hornímu okraji vodou. Aby se zabránilo znehodnocení vody rozkladnými procesy (hnití knotu aj.), je do vody v dóze přidáno několik kapek vodného roztoku acriflavinu, což je desinfekce pro akvária aj., běžně k dostání v akvaristických prodejnách. Voda v tomto stacionerním psychrometru se odpaří až během několika týdnů. Před každým měřením je třeba dotykem prstu si ověřit, zdali je punčoška na vlhkém teploměru vlhká. V některých případech vlivem usazujícího se prachu a jiného zanešení a znečištění punčošky dojde k jejímu vyschnutí nad kapalinou. To se ovšem stává jen ojediněle. Takovou punčošku vyjmeme z psychrometru, důkladně ji vypereme v nějakém pracím prostředku a po vymáchání v čisté vodě opět nainstalujeme zpět do psychrometru.

Kazetový – snadno přenosný psychrometr (obr. 6 až 8) je v podstatě plastová krabice na videokazety, do které jsou zevnitř pomocí gumových oček připevněny dva teploměry. Pod jedním z nich je malá nádobka na vodu. Do nádobky je namočena knotová punčoška, jejíž horní konec je nasazen na dolní konec teploměru. Vodu v tomto kazetovém psychrometru nekonzervujeme acriflavinem, protože jde o množství vody, která se odpaří během jednoho až dvou dnů. Stěna krabice na videokazety, na níž je připevněn vlhký teploměr je opatřena mřížkou, aby odpařování vody z punčošky vlhkého teploměru probíhalo stejně jako ve volném prostoru a nedocházelo tak ke zkreslení měřených hodnot teploty a následně i relativní vlhkosti vzduchu.

S měřením vlhkosti vzduchu psychrometry vlastní výroby máme již asi půlroční dobré zkušenosti. I jejich testování (současné měřerní vlhkosti vzduchu ve stejném prostředí – místnosti); továrně vyráběným psychrometrem (Assmanovým) ukázalo, že zde předvedené stacionerní i kazetový psychrometr ukazují správné hodnoty. Používáme je jednak k vlastnímu měření v depozitářích a výstavních prostorách, jednak k ověřování přesnosti měření vlasových a blánových vlhkoměrů a máme tak jistotu, že naměřené hodnoty relativní vlhkosti vzduchu jsou reálné. Psychrometrické měření relativní vlhkosti vzduchu při troše zkušeností a pokud máme teploměry, měřící s přesností alespoň 0,5 °C, se totiž nemůže odchýlit od skutečnosti více jak o 5 %.

Vzhled a konstrukce psychrometrů popsaných v tomto článku jsou zřejmé z přiložených nákresů a fotografií.

 

Ivan Tuša

 

 

Obr. 1 Augustův psychrometr stacionerní (vyrobený a užívaný v OVM v Šumperku)

Obr. 1 Augustův psychrometr stacionerní (vyrobený a užívaný v OVM v Šumperku)

1 – Nádoba (1,5 l) s vodným a velmi zředěným roztokem acriflavinu, 2 – držák teploměrů, 3 – vlhký teploměr s knotem, (4), 5 – suchý teploměr.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 2 Celkový pohled na otevřený stacionerní psychrometr. Vlevo horní kryt, vpravo vlastní přístroj v plechovém krytu při měření.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 2 Celkový pohled na otevřený stacionerní psychrometr. Vlevo horní kryt, vpravo vlastní přístroj v plechovém krytu při měření.

 

 

Obr. 3 Uzavřený stacionerní psychrometr – při transportu.

 Obr. 3 Uzavřený stacionerní psychrometr – při transportu.

 

 

Obr. 4 Stacionerní psychrometr bez vnějšího krytu. 1,5 l dóza z plastu, na jejímž víku je držák s teploměry.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 4 Stacionerní psychrometr bez vnějšího krytu. 1,5 l dóza z plastu, na jejímž víku je držák s teploměry.

 

 

Obr. 5 Detail horní části stacionerního psychrometru. Vlevo je vlhký teploměr. Knot je nad víkem dózy pro zlepšení vzhledu přístroje kryt mřížkou.

Obr. 5 Detail horní části stacionerního psychrometru. Vlevo je vlhký teploměr. Knot je nad víkem dózy pro zlepšení vzhledu přístroje kryt mřížkou.

 

 

Obr. 6  Augustův psychrometr kazetový (vyrobený a úžívaný v OVM v Šumperku)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 6 Augustův psychrometr kazetový (vyrobený a úžívaný v OVM v Šumperku)

1 – krabice na videokazety plastová, 2 – mřížka, 3 suchý teploměr, 3A – gumové očko, 4 – vlhký teploměr, 4A – gumové očko, 5 – knot, 6 – nádobka s vodou.

 

 

 Obr. 7  Otevřený kazetový psychrometr. Na levé části kazety je suchý teploměr, na pravé straně vlhký teploměr. Za vlhkým teploměrem je mřížka zajištující dostatečné odpařování vody z punčošky na vlhkém teploměru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 7  Otevřený kazetový psychrometr. Na levé části kazety je suchý teploměr, na pravé straně vlhký teploměr. Za vlhkým teploměrem je mřížka zajištující dostatečné odpařování vody z punčošky na vlhkém teploměru.

 

 

 Obr. 8  Zavřený kazetový psychrometr. Před zavřením kazetového psychrometru je vhodné vylít vodu z nádobky. Jinak při položení kazety do vodorovné polohy voda vyteče.

Obr. 8  Zavřený kazetový psychrometr. Před zavřením kazetového psychrometru je vhodné vylít vodu z nádobky. Jinak při položení kazety do vodorovné polohy voda vyteče.

 

Kreslila: Zdenka Horáková
Foto: Ivo Netopil

 

Akvárium bez zbytečností aneb akvárium pro laiky a lajdáky…

V současné době je na akvaristickém trhu široký výběr akvárií, osvětlení, topení, filtrů aj., reagencií na měření chemismu vody i na jeho úpravu. Je to nepochybně dobře, ovšem každý klad má i nějaký ten zápor.Nevýhodou současné situace v akvaristice je, že zejména začátečníci se domnívají pod tlakem trhu a reklamy, že solidní a dobře prosperující akvárium nelze zařídit tzv. za pár korun, a kromě toho, že se z tohoto důvodu zdá akvaristika jako drahá záliba, jeví se i značně komplikovaná, že je třeba toho hodně nastudovat předtím, než si akvárium pořídím, což také odrazuje. Druhý extrém je zase to, že někdo dá do lahve rybičku a až se voda zakalí a rybka uhyne, tak to obnoví jako kytku ve váze.

Cílem tohoto krátkého sdělení je popis jednoduchého, levného a plně funkčního akvária, disponujícího značnou rezervou pokud jde o nedodržení kázně např. při krmení (překrmování), opožděném čištění akvárií atd.

Základem výše doporučovaného akvária je skleněná nádrž (dnes už jen lepená, pokud nejde o nádrž extrémních rozměrů nad 1000 l a více), nad jejíž dno (3 – 8 cm nad dno akvária, dle velikosti nádrže) je instalován perforovaný rošt z plexiskla (obr. 1,2). Rošt může být opatřen čtyřmi nebo více nožkami, kterými rošt stojí na dně akvária, případně může ležet na lištách umístěných na dně nádrže podél delších stěn akvária. Plexisklo roštu musí být alespoň 1 cm silné, aby se neprohýbalo. Pokud je rošt zespodu podepřen více lištami nebo nožkami, potom může být plexisklo i slabší. Zespodu se do roštu zabuduje vrtule (z ventilátoru, u větších nádrží z chladičů automobilů, ovšem jen vrtule z plastu). Hřídel vrtule vyčnívá nade dno ( i nad vrstvu písku). Vrtule (při otáčení hřídelí prsty) víří kal při odkalování, viz dále v textu. Roštem, nejlépe v rozích akvária, prostrčíme jednu nebo více novodurových trubek o průměru 15 – 20 mm (pro něž jsme předtím do roštu vyvrtali díry příslušných rozměrů). Délka trubek je taková, aby dosahovaly k hladině vody v akváriu. Na horní konec každé trubky nasadíme akvarijní čerpadlo nebo do trubek shora zasuneme po hadičce od vzduchovacího kompresorku. Hadička od vzduchovače by měla sahat v trubce až k roštu nebo kousek nad něj. Rozhodně ne hlouběji, jinak by vzduch a jím vytlačovaná voda neodcházely horním koncem trubky, ale končily by ve dně, odkud by mezerami ve štěrku dna unikaly k hladině a dno by jako filtr nefungovalo.

Je třeba poznamenat, že výše popsaný rošt doma vyrobený můžeme nahradit některými typy půdních filtrů které se ve stavebnicové úpravě i u nás prodávají. Je třeba při volbě filtru vybrat ten, který má rošt instalovaný alespoň několik cm nad dnem nádrže.

Po instalaci roštu (a vrtule) položíme na rošt pletivo z plastu s velikostí ok kolem 1 mm (síť proti mouchám do oken). Potom na pletivo na roštu nasypeme praný písek, napustíme vodu, zasadíme rostliny a oživíme rybkami. Samozřejmě že ne vše najednou. Po napuštění vody zapneme vzduchovací motorek nebo čerpadlo(a),aby se voda v akváriu dostala do pohybu. Při zapnutém vzduchovači či čerpadle bude voda v akváriu neustále procházet pískem na dně ve směru shora dolů (tj. pod vrstvu písku na dně) a svislou trubkou s čerpadlem nebo hadičkou od vzduchovače zpět do prostoru nade dnem akvária (viz obr 1, 2, 4).

Máme-li možnost, obohatíme čerstvou vodu a propraný písek nového akvária trochou detritu (kalu) z již zavedeného akvária s rybkami. Stačí 1 kávová lžička usátého kalu na 10 l vody. Čili do 100l nádrže dáme 10 lžiček apod.

Dnes je možné koupit písek již obohacený kalem.

Lze také doporučit, aby se do dna takto zařízeného akvária vložila drť z vápence (hrst vápencové drti na l50 l vody), aby nedocházelo zejména u akvárií s velmi měkkou vodou k poklesu hodnot pH pod 6.

Ale abych splnil to, co jsem v názvu slíbil – totiž navrhnout akvárium pro laiky a lajdáky, tak bych k výše uvedenému dodal, že akvarista, pokud nechce, nemusí vědět co je pH a tvrdost atd., prostě jen udělá, co je v textu napsáno: vloží do písku detrit (kal) z jiného akvária nebo použije již obohacený písek z obchodu a nasype do akvária drcený vápenec. Ten by mohl vadit některým náročnějším rostlinám. Ovšem akvarista, věnující se pěstování náročnějších rostlin už není laik a než se dopracuje k pěstování takových rostlin, tak si určitě mnohé o akvaristice přečte.

V akváriu tohoto typu je dno zároveň i filtrem. Filtrování dnem je vhodné doplnit ještě tzv. molitanovým maxifiltrem, který po zaběhnutí odstraňuje např. dočasné zákaly po nakrmení atd. Žádné jiné filtry ani vnější, ani vnitřní, nejsou pro takové akvárium již třeba.

Takto založené akvárium (tj. s roštovým dnem a se štěrkem obohaceným detritem a vápencem) je určeno pro nenáročné druhy vodních rostlin jako je Elodea, běžné druhy kryptokoryn, valisnerií, stolístkům aj., tyto rostliny a možná i jiné, i některé z těch tzv. náročnějších. Většina z nich poroste velmi rychle a brzy zaplní celou nádrž.

Kysličník uhličitý, který je důležitý pro růst rostlin, je produkován bakteriemi v detritu (kalu) pod roštem. Při dostatečném zarybnění akvária nebo dodáváním kalu z jiného (zarybněného) akvária – do akvária bez ryb jen s rostlinami kysličník uhličitý z kalu dostačuje, nemusí se dodávat zvláštním zařízením. V této souvislosti si dovoluji poznamenat, že akvárium s roštovým dnem je nepochybně lepší než akvárium s pískem a štěrkem přímo na dně nádrže i v případě, že jde o akvária jen s rostlinami. V nádrži s roštem můžeme totiž s podmínkami prostředí manipulovat mnohem snadněji a účinněji než v akváriu bez roštu. To má význam zejména pokud přijdeme do nového prostředí (bytu), kde někdy v tzv. normálně zařízeném akváriu (tj. bez roštu případně bez klasického bakteri-flitru s roštem ležícím přímo na dně nádrže a zasypaným štěrkem a pískem v něm) rostliny nejdou a nejdou, ani ty nejběžnější.

Z ryb lze v akváriu s roštem chovat téměř všechny druhy, které jsou u nás na trhu.

Při použití jemného písku lze takto zařízeného filtru používat i v nádržích s potěry. Pro tyto účely lze však doporučit, aby rošt v nádrži s potěrem byl v podobě mobilní – přenosné krabičky, kterou lze z nádrže snadno vyzvednout a v nich „uvězněný“ potěr vylovit či spíše vylít zpět do akvária. U drobného potěru příliš nevadí, když je jeho část  pod roštem, protože i tam je dostatek potravy a dobré kyslíkové aj. poměry (viz obr. 4).

Základním problémem, zejména u začínajících nebo tzv. svátečních akvaristů, je překrmování rybek a s tím související zákal vody. A právě tyto problémy zcela bezezbytku řeší akvárium zde popsané – s vrstvou písku umístěnou na roštu, pod nímž je ještě vrstva vody, nikoliv s pískem přímo na dně nádrže. Takto založené akvárium lze i mírně překrmovat (myslím tím omylem, nikoliv úmyslně) a při nedostatku času odložit čištění o týden nebo i měsíc…Ale nepřehánět!

Opatřená takovým dnem či filtrem je pro chov rybek (např. mláďat) vhodná každá sklenice či dóza. Zdůrazňuji to zde především proto, že akvaristé mající jen jedno akvárium a jejichž živorodkám se narodí mláďata, často z nevědomosti, co s nimi, a neznalosti tohoto typu uspořádání nádrží (tj. s roštem na dně) je trápí ve sklenici se znečištěnou vodou (od krmení) a často je i utrápí. Písek na roštu nade dnem totiž čistí vodu mnohem rychleji a účinněji než jiné filtrační materiály.

Při odkalování akvária s roštovým dnem a vrtulí (obr. 1, 2) zatočíme vrtulí (obr.3), která rozvíří pod roštem usazený kal, a ten je čerpadlem vysáván nahoru. Musíme ovšem při odkalování akvária na výtok čerpadla nasadit hadici, a tu vyvést do připraveného kbelíku. Jinak by totiž čerpadlo zvířený kal stříkalo do vody v akváriu a k odkalení by nedošlo, spíše naopak. Voda by se v akváriu dočasně zakalila.

Do přenosného dna vrtuli instalovat nemusíme, protože jde často o zařízení malých rozměrů a kromě toho přenosné dno můžeme čistit tak, že je z akvária vyjmeme a vyčistíme mimo něj v nějaké misce, umyvadle, dřezu apod.

A to je vše. Ještě snad dodat, že při výměně vody v akváriu (i části) je pro jistotu dobré rozpustit ve vodě v akváriu před načerpáním nové vody několik zrnek sirnatanu sodného pro odstranění škodlivého volného chlóru. Sirnatan je reagencie používaná jako součást ustalovače ve fotografii. Dnes se ale ve většině akvaristických prodejen prodává speciální „vodička“ na likvidaci volného chlóru.

Pokud jde o ostatní nezbytná zařízení v akváriu, tak je to už jen světlo, pokud je akvárium na tmavším místě (ovšem osvětlení akvária je vhodné i na světlém místě, zejména při pozorování akvária večer apod.) a topení, pokud chováme teplomilné rybky a rostliny a teplota v místnosti je nižší než je v domovině chovaných a pěstovaných druhů. I pro odolnější druhy exotických ryb by teplota neměla klesnout pod 20 °C.

Světelný zdroj by měl mít červenou část spektra. Traduje se, že lepší je žárovka než bílá zářivka. Ale na trhu jsou i speciální zářivky pro růst rostlin. Zde doporučuji nešetřit a přečíst si něco o osvětlení akvária v odborné literatuře.

Topení do akvária jsou běžně v prodeji: s termostatem (jsou dražší) i bez něho. Vzhledem k tomu, že i topná tělíska bez termostatu jsou relativně dost drahá, což se projeví zejména u akvaristů s více nádržemi (v takovém případě se jeví vhodnější vytápět spíše místnost než jednotlivá akvária), je možná domácí výroba (do silnostěnné zkumavky se vloží tzv. odpor či resistor příslušných parametrů a šňůrou, splňující bezpečnostní předpisy, se zapojí do elektrické sítě – viz např. knížky K. Krčka: Akvaristická technika a Akvaristická elektrotechnika).

SOUHRN: Nejjednodušší akvárium, a přitom schopné dobře prosperovat a zároveň likvidovat důsledky nejčastějších chyb akvaristy začátečníka či lajdáka, je to, které je opatřeno roštem (roštovým dnem), doplněné osvětlením a případně topením a vzduchováním (v akváriu s čerpadlem pouze estetická záležitost). Vše ostatní je zbytečné či spíše nadbytečné a v akváriu může být ale nemusí.

Nezbytná je také alespoň jedna příručka. Orientovat se v tom, co je dobré a nezbytné z toho, co ten který autor doporučuje, vám pomůže i tento článek. Mnoho zdaru!

 

Ivan Tuša

 

 

Akvárium s roštovým dnem, pohled zepředu.

1 – akvárium; 2 – peroforované dno z plexiskla; 3 – plastové pletivo, velikost ok 1 mm; 4 – štěrk; 5 – novodurové trubice průměr 15 – 20 mm; 6 – čerpadlo; 7 – přívod stlačeného vzduchu od vzduchovače; 8 – vrtule pod roštovým dnem pro víření kalu při odkalování akvária (detailní foto viz Obr. 4); 9 – kal procházející štěrkovým dnem a ukládající se na dně nádrže. Šipky naznačují přísun vzduchu a cirkulaci vody v akváriu.

 

Akvárium s roštovým dnem, pohled zboku.

10 – lišty nesoucí perforované plexisklové dno. Ostatní popisky viz obr. 1.

 

 

Akvárium s přenosným perforovaným dnem.

1 – akvárium; 2 – horní část přenosného dna; 3 – dolní část přenosného dna; 4 – rošt mezi horní a dolní částí přenosného dna; 5 – plastové pletivo z monofilu (síť do okna proti mouchám); 6 – novodurová trubice o průměru 15 mm; 7 – přívod stlačeného vzduchu od vzduchovače; 8 – voda ve spodní části dna; 9 – jemný písek. Šipky naznačují směr přísunu vzduchu a cirkulaci vody. Pozn.: pro snadnější pochopení je vhodné uvést, že toto přenosné perforované dno jsou vlastně dvě krabice (nádoby) postavené hermeticky na sebe (tj. tak, že horní a dolní nádoby musejí k sobě těsně přiléhat), mezi nimiž je perforované dno horní krabice (dózy) a perforované víko dolní krabice (dózy).

 

 

Vrtule (z plastu) instalovaná na perforované dno zespodu

 

Kreslila: Zdenka Horáková
Foto: Ivo Netopil

 
 

Nemurella picteti

To the occurrence of the stonefly Nemurella picteti Klapálek , 1900 (Plecoptera, Nemouridae) on North Moravia (Czech Republic)

Abstract: Published records of stonefly Nemurella picteti from North Moravia are summarized to supplement occurrence data given by Soldán et al. (l998). New localities from the Jeseníky Mts and the Zábřežská vrchovina Highlands are given. Nemurella picteti seems to be a widespread species in these regions. This species was found to be more abundant here (on North Moravia) than is given by Soldán et al. (1998) However, in the present author´s material from the Moravskoslezské Beskydy Mts. the species has not been represented.

Keywords: Faunistics, ecology, degree of jeopardy

K výskytu pošvatky Nemurella picteti Klapálek, 1900 na severní Moravě

Pošvatka Nemurella picteti je relativně hojně rozšířeným druhem na severní Moravě, i když se na jednotlivých lokalitách vyskytuje většinou jen ojediněle. Malý počet lokalit (3) tohoto druhu zjištěný na Moravě Soldánem et al. (1998) neodpovídá realitě.

In the present paper published records of Nemurella picteti in the North Moravia, in the Czech Republic and Slovakia are summarized and discussed. New localities from North Moravia are given (see also Tuša 1986, 1987, 2000). New records: ( I.Tuša leg., Coll. Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku, Czech Republic, males only):
Jeseníky Mts.:

Hučivá Desná River above Kouty n. Des., [5868], altitude 640 m, 2 ex , 10.5.1978, 1 ex., 17.5.1978,1 ex., 8.7.1978, dtto, Divoká Desná River above Kouty n. Des. [5868], altitude 640 m,1 ex., 28.5.1974 , dtto, Žlutý potok stream (Skřítek), [6069] , altitude 850 m, 2 ex., 28.8.1992,1 ex., 3.8.1993, dtto, Mladoňovský potok stream [6068], altitude 600 m,1 ex., 12.5. 1987, 3 ex.,16.V.1989, dtto, a stream above Vlčí důl (Bludov), [6067], altitude 420 m, 2 ex., 11.5.2000, dtto, Černá Opava, Rejvíz, [5769], altitude 750 m, 3 ex., 23.7.1991, dtto, a tributary of the Černý potok stream (Vidnava), [5768], altitude 260 m, 1 ex., 5.6.1996, dtto, Malínský potok stream above Nový Malín, [6068], altitude 500 m, 1 ex., 9.9.l986, dtto, Merta Creek above Vernířovice, [5968], altitude 550 m, 1 ex., 1.6.1986, dtto, Hraběšický potok stream ( Krásné), [6968], altitude 415 m, 1 ex., 7.5.1987, dtto, Hrabenovský potok stream (Háj, Šumperk), [6067], altitude 500 m, 1 ex., 31.5.l995.
Zábřežská vrchovina Highlands:
Mírovka Creek above Svojanov, [6266], altitude 450 m, 1 ex., 9.5. l994,dtto, a tributary of the Moravská Sázava River above Hoštejn, [6166], altitude 350 m, 1 ex., 29.5.l995.
Moravskoslezské Beskydy Mts.:
In the author´s samplings (1982-2000) from this region Nemurella picteti was not found .

Nemurella picteti is widespread european species, freshwater ubiquist (Illies l955, l978). However it is sensitive to a stronger pollution: xeno-oligosaprobic, partly also beta-mesosaprobic species (Mrázek et al. 1983). In the Check List of Czech Republic and Slovakia Raušer (l977) gives Nemurella picteti from Bohemia, Moravia as well as from Slovakia.
Particular localities from the Czech Republic and Slovakia are published in the following paper:
Bohemia (all regions): Křelinová (1962), Krkonoše Mts.: Winkler (l977), Špaček (2000), Šumava Mts: Soldán (1996), Moravský Kras : Adámek, Raušer (1977), Moravskoslezské Beskydy: Simanov, Kantorek( 1985), Soldán et al. (1998), Jeseníky: Losos, Marvan (1957), Tuša (1987), Soldán et al. (1998) Slovakia: Winkler (1957), Krno 1982, Krno et al. (1996) etc.
Therefore it is possible to agree with Soldán et al. (1998): Nemurella picteti is widespread species in the Czech Republic. However, on the territory of North Moravia this species is more abundant than is given on Fig.30 in above cited paper.
Nemurella picteti is not included neither in the Red List of Germany (Zwick 1984) nor in the Czechoslovak Red Data Book (Škapec et al. 1992).

References

Adámek Z., Raušer Z. (1977): Příspěvek k otázce čistoty vodních toků Moravského krasu na příkladě studie fauny jepic (Ephemeroptera) a pošvatek (Plecoptera).- Speleol. Věst. Brno, 1977: 7-23.
Illies J. (l955): Steinfliegen oder Plecoptera. In: Die Tierwelt Deutschlands und der angrenzenden Meersteile. 150 pp.VEB G. Fischer Verlag Jena . – (l978): Plecoptera. In: Illies J. et al.: Limnofauna Europaea. 532 pp. (pp.264-273). G. F. Verlag Stuttgart.
Krno I. (1982): Štruktúra a dynamika makrozoobentosu riečky Lupčianky a jej prítokov (Nízké Tatry) .- Biol. Práce 82, 2: 1-126.
Krno I. et al. (1996): Limnology of the Turiec river basin (West Carpathians, Slovakia). – Biologia 51, Suppl. 2: 1-122.
Křelinová E. (1962): K poznání českých pošvatek (Plecoptera). Studie o bionomii a zoogeografii bentické české zvířeny. (Kandidátská disertační práce). 265 pp. Entomologický ústav ČSAV Praha.
Losos B., Marvan P. (1957): Hydrobiologické poměry řeky Moravice a jejích přítoků Podolského a Černého potoka. – Sbor. Vys. Školy zeměděl. a les. v Brně, 1957,1:41-69.
Mrázek K. et al. (1983): Soupis organismů jako indikátorů saprobity. Výzkumný ústav vodohospodářský, Brno. 83 + 8 pp.
Raušer J. (1977): Plecoptera. In: Check List tschechoslovakische Insektenfauna. – Acta faun.ent. Muz. Nat. Pragae 15, Suppl. 4, 158 pp. (pp.27-29).
Simanov L., Kantorek J. (l985): Příspěvek k hydrobiologii řeky Ostravice – Acta Fac Paed. Ostrav. E l5, 94: 83-l06.
Soldán T. (1996): Přehled pošvatek (Plecoptera) Šumavy s poznámkami k jejich současnému výskytu.- Sbor. Jihočes. Muz. v Českých Budějovicích, Přír. Vědy, 36,1: 37-47.
Soldán T. et al. (l998): Distributional and quantitative patterns of Ephemeroptera and Plecoptera in the Czech Republic: a possibility of detection of long-term environmental changes of aquatic biotopes. – Folia Fac sci. Natur. Univ. Masaryk. Brunensis, Biol., 98:l-305.
Škapec L. et al. (1992): Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSFR 3, Bezobratlí. 155 pp. Príroda, Bratislava.
Špaček J. (2000): Pošvatky (Plecoptera) Krkonoš. In: Limnologie na přelomu tisíciletí. Sborník referátů XII. Limnologické konference Kouty n. Des. 18. – 22. 9. 2000: 233-235.
Tuša I. (1986): K poznání proudomilek – Liponeura (Diptera, Blephariceridae) a pošvatek (Plecoptera) Frenštátské kotliny (Moravskoslezské Beskydy).- In: Sborník souhrnů VII. sjezdu čs. zoologů, Ústí nad Labem . – Zprávy Čs. zool. spol. 19-20: 89.
– (l987): Struktura, dynamika a produkce zoobentosu pstruhového toku (Hučivá Desná, Hrubý Jeseník). – Čas. Slez. Muz. Opava (A), 36:l93-2l8.
– (2000): K výskytu pošvatky Arcynopteryx compacta (Mac Lachlan, l872) (Plecoptera, Perlodidae) v České republice.- Čas. Slez, Muz. Opava (A), 49: 91-92.
Winkler O. (1957): Plecoptera Slovenska. – Biol. práce, SAV, Bratislava 3/7:1-95.
– (1977): Příspěvek k poznání potoční entomofauny v Krkonoších. – Opera concortica, 14 143-153.
Zwick P. (1984): Rote Liste der Steinfliegen (Plecoptera). In: Blab J. et al. :Rote Liste der gefahrdeten Tiere und Pflanzen in der Bundesrepublik Deutschland.
– Naturschutz Aktuell,1: 115-116.

 

Ivan Tuša

 

Nemoura dubitans

To the occurrence of the stonefly Nemoura dubitans Morton, 1894 (Plecoptera, Nemouridae) in the Czech Republic

Abstract: One new site of a relatively rare species of Plecoptera – Nemoura dubitans Morton, 1894 from the Jeseníky Mts (North Moravia, Czech Republic) is given. It has been probably only particular site published from the territory of Moravia. In the Czech Republic this species seems to be relatively little known. Only one particular locality has been published from the territory of it (Ploučnice, Mimoň, North Bohemia – Křelinová 1962).

Keywords: Plecoptera, faunistics, taxonomy, Moravia, Czech Republic

The distribution of the Nemoura dubitans Morton, 1894 in Europe is following (according to Limnofauna Europaea by Illies 1978, see also Illies 1955): Balkan, Central Europe incl. the Carpathians Mts, North and East Europe, as well as in England. By the above given author this species is classed with the potamon fauna.

Material examined: Jeseníky Mts: a tributary of Hraběšický potok stream (below Krásné), 6068, altitude 415 m,1M, 27.4.2000. Note: The most accurate figure of the male abdomen (cerci) is that by Kis (1974, Fig. 76). Cerci of N. dubitans are not thornless (cf. Illies 1955, Aubert 1959, Raušer 1959).

No particular sites of Nemoura dubitans has been probably published from the territory of Moravia. In“ the Key to the ČSR fauna III “ Raušer (1959) mentions this species (as unabundant) from the Ostravice River (the Moravskoslezské Beskydy Mts), but no particular site is given.
Soldán et al. (1998) consider Nemoura dubitans as abundant all over the Czech Republic (see Table V in their paper). However, in the text (see p.119) they inform, that this species is very rare, found at only one (unnamed) site. Křelinová (1962) found this species at one locality in North Bohemia: Ploučnioce, Mimoň (5354), altitude 285m.(1 M,1 F ). In the Check-List of Czechoslovakia (Raušer 1977) Nemoura dubitans is given from the territories of Moravia and Slovakia. It seems, however, that any published particular site of Nemoura dubitans from Slovakia has not been known (Krno 1997).

References

Aubert J. (1959): Plecoptera, Insecta Helvetica. Fauna 1. Lausanne. 140pp.
Illies J.(1955): Steinfliegen oder Plecoptera. In: Die Tierwelt Deutschlands und der angrenzenden Meeresteile. VEB G. Fischer Verlag, Jena. 150 pp.
– (1978): Plecoptera. In: Illies J. et al.: Limnofauna Europaea. 532 pp. (pp.264-273) G. Fischer Verlag, Stuttgart.
Kis B (1974): Plecoptera. Fauna Rep. Soc.Romania, Insecta , 8:1-273.
Krno I. (1997): Production and distribution of stoneflies (Plecoptera) of Slovakia. In: Landolt P., Sartori M., (Eds.): Ephemeroptera and Plecoptera: Biology-Ecology-Systematics. MTL Fribourg. 569 pp.( pp.199-204).
Křelinová E. (1962): K poznání českých pošvatek (Plecoptera). Studie o bionomii a zoogeografii bentické české zvířeny. (Kandidátská disertační práce). 265 pp. Entomologický ústav ČSAV Praha.
Raušer J. (1959): Řád Pošvatky – Plecoptera. In: Kratochvíl J.(Ed.): Klíč zvířeny ČSR III. 869pp. (pp.169-181).
Raušer J.(1977): Plecoptera. In: Dlabola J. (Ed.): Check List tschechoslowakische Insektenfauna. – Acta Faunistica Entomologica Musei Nationalis Pragae, 15, Suppl. 4: 27- 29.
Soldán T. Zahrádková S., Helešic J., Dušek L. and Landa V. (1998): Distributional and quantitative patterns of Ephemeroptera and Plecoptera in the Czech Republic: A possibility of detection of long-term environmental changes of aquatic biotopes. – Folia Fac.sci .nat. Univ. Masaryk. Brunensis, Biol., 98: 1-305.

 

Ivan Tuša

 

Leuctra nigra

To the occurrence of a stonefly Leuctra nigra (Olivier, 1811) (Plecoptera, Leuctridae) in streams of North Moravia (Czech Republic)

Abstract: Leuctra nigra has been still abundant species in running waters of North Moravia. Our results agree with them given by Raušer (l956). Data published by Soldán et al. (1998) do not correspond with the present reality.

Keywords: Faunistics, ecology, degree of jeopardy

K výskytu pošvatky Leuctra nigra (Olivier, 1811) (Plecoptera, Leuctridae) v tocích severní Moravy

Pošvatka Leuctra nigra je stále hojným druhem v tocích severní Moravy. Naše výsledky jsou ve shodě s údaji Raušera (1956, 1962). Informace uvedené v práci Soldána et. al (1998) o tom, že tento druh je na severní Moravě relativně vzácný jsou zavádějící. Leuctra nigra nepatří na severní Moravě k mizejícím druhům.

In the present paper published records of Leuctra nigra on North Moravia, Czech Republic and Slovakia are summarized and discussed. New localities from North Moravia are given.
New records: (I. Tuša leg., Coll. Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku, Czech Republic, males only):
Jeseníky Mts.:
Bělá River, Domášov, [5869], altitude 510 m, 1 ex., 25.5.1993, dtto, Bystrý potok stream (Domášov), [5869], altitude 510 m, 5 ex., 25.5.1993, dtto, Branná River above Branná, [5868], altitude 780 m, 1 ex., 10.7.1991, dtto, Divoká Desná River above Kouty n. Des.[ 5868], altitude 640 m, 1 ex., 7.6.1973, 5 ex., 28.5.1974, 6 ex., 22.V. 1978, 15 ex., 25.5.1995, dtto, Hučivá Desná River, above Kouty n. Des.,[5868], altitude 640 m, 4 ex., 28.5.1972, 5 ex., 10.5.1978, 20 ex., 25.5.1995, dtto, Desná River in Kouty n. Des., [ 5868], 570 m, 2 ex., 27.5.1972, dtto, Hraběšický potok stream ( Krásné), [6068], altitude 415 m, 20 ex., 7.5. 1987,1 ex., 7.5.1995, dtto, a tributary of Hraběšický potok stream, [ 6068], altitude 415 m, 5 ex., 6.5.1987, 3 ex. 23.5.1985 dtto, Losinka Creek (Bukovice), [5968], 565 m, 10 ex., 22.5.1990, dtto, Malínský potok stream above Nový Malín,[ 6068], altitude 500 m, 30 ex., 14.5.1986, 5 ex., 25.4.1989, 1 ex., 17.5.1990, 2 ex., 6.5.1995, dtto Mladoňovský potok stream above Dobrá nálada, [6068], altitude 570-720 m, 5 ex., 14.7.1987, 20 ex., 16.5.1989,dtto Černá Opava Creek, Rejvíz, [5769], altitude 765 m, 1 ex., 23.7.1991, dtto, Moravice River above Karlov, [ 5969], altitude 670 m, 3 ex., 11.7.1995, dtto, Podolský potok stream 2 km above confluence with Žlutý potok stream, [5969], altitude 900 m, 5 ex., 13.6.1994, dtto, a stream above Pelegrad,[ 6067], altitude 425 m, 8 ex., 31.5.1995, dtto, a stream above Vlčí důl (Bludov), [6067], altitude 420 m, 4 ex., 11.5.2000, dtto, Stříbrný potok stream above Nýznerov,[5768], altitude 440 m, 1 ex.,7.6.1994, dtto, a tributary of Žlutý potok stream, (Skřítek peat bog), [ 5969], altitude 860 m, 3 ex., 13.6.1994, dtto, Tříramenný potok stream, [5968], altitude 650 m, 1 ex., 8.7.1986, dtto, a tributary of Hrabenovský potok stream from Háj Mt, [6067], altitude 525-400 m, 20 ex., 11.5.1987, 3 ex., 25.5.1995,dtto, Žlutý potok stream ( Skřítek peat bog), [5969], altitude 850 m, 10 ex., 11.6.1991, 1 ex., 3.8.1993, Žlebský potok stream above the mouth in Morava River, [5967], altitude 425 m, 15 ex., 13.5.1986.
Zábřežská vrchovina Highland:
A tributary of Březná River below Jedlí, [ 6066], altitude 370 m, 2 ex., 12.5.1993, 10 ex., 11.5.1994, dtto, a tributary of Březná above Drozdovská pila, [6166], altitude 330 m, 1 ex., 23.6.1994, dtto Březná River above Moravský Karlov, [ 5966], altitude 575 m, 2 ex. 28.7.1994, dtto Mírovka Creek above Svojanov [6266], 420 m, 5 ex., 9.5.1994, dtto, a tributary of Mírovka Creek from Javoří, [6266], altitude 410 m, 5 ex., 2.6.1994, dtto, Strupšínovský potok stream, [6067], altitude 400 m, 2 ex., 21.6.1994,dtto a stream above Maletín, [6166], altitude 470 m, 1 ex.,1.6.1993.
Moravskoslezské Beskydy Mts.:
Lomná Creek above Ráztoka, [6475], altitude 580 m, 1 ex., 26.5.1983, dtto Kopytná Creek above Milíkov,[ 6477], altitude 500 m, 3 ex., 7.6.1995, dtto, Sepetný stream above the mouth in Ostravice River, [6476], altitude 500 m, 2 ex., 1.7.1995.

Leuctra nigra is widespread species both in Europe and in the Czech Republic and Slovakia. The species shows relatively wide ecological valency (Illies 1955, 1978, Raušer 1956, 1962, 1977, Křelinová 1962, Winkler 1957, Soldán et al. 1998). It is a (xeno)-oligo-betamezosaprobic species (Mrázek et al. 1983).
About 50 years ago both in the Jeseníky Mts and in the Moravskoslezské Beskydy Mts the species was found as very abundant: 30 sites in the Jeseníky Mts, 12 sites in the Moravskoslezské Beskydy Mts (Raušer 1956). Contrary to above given Soldán et al. (1998) consider the species on North Moravia as well as on Moravia as relatively rare. They found only four localities from the whole territory of Moravia (see Fig. 38 in their paper).
New records given in the present paper verify that Leuctra nigra has been still abundant species in this region. It is not a disappearing species in North Moravia. Data published by Soldán et al. (1998) do not correspond to contemporary occurrence of this species here.
Leuctra nigra is not included neither in the Red List of Germany (Zwick 1984) nor in the Czechoslovak Red Data Book (Škapec et al. l992).

References

Illies J.(1955): Steinfliegen oder Plecoptera. In: Die Tierwelt Deutschlands und der angrenzenden Meeresteile. VEB G. Fischer Verlag Jena. 150 pp.
– (1978): Plecoptera. In: Illies J. et al.: Limnofauna Europaea. 532 pp. (pp.264-273) G. Fischer Verlag, Stuttgart.
Křelinová E. (1962): K poznání českých pošvatek (Plecoptera). Studie o bionomii a zoogeografii bentické české zvířeny. (Kandidátská disertační práce). 265 pp. Entomologický ústav ČSAV Praha.
Mrázek K. et al. (1983): Soupis organismů jako indikátorů saprobity. Výzkumný ústav vodohospodářský Brno. 83+8 pp.
Raušer J.(1956): K poznání rodu Leuctra Stephens ve Slezsku. – Spisy Přírod. Fak. MU Brno, 372: 1-54.
– (1962): K zoogeografii severomoravských druhů rodu Protonemura Kny. a Leuctra Steph. (Plecoptera). – Přírodovědný Časopis slezský, 23:175- 192.
– (1977): Plecoptera. In: Check List tschekoslowakische Insectenfauna. – Acta faun.ent. Muz. Nat. Pragae 15, Suppl.4, 158 pp (pp. 27-29).
Soldán T. et al. (1998): Distributional and quantitative patterns of Ephemeroptera and Plecoptera in the Czech Republic: a possibility of detection of long-term environmental changes of aquatic biotopes. – Folia Fac.sci. nat. Univ. Masaryk. Brunensis, Biol.,98: 1- 305.
Škapec L. et al. (1992): Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSFR 3, Bezobratlí. 155 pp. Príroda, Bratislava.
Winkler O. (1957): Plecoptera Slovenska. – Biol. práce, SAV, Bratislava 3/7:1-95.
Zwick P. (1984): Rote Liste der Steinfliegen (Plecoptera). In: Blab J. et al.: Rote Liste der gefahrdeten Tiere und Pflanzen in der Bundesrepublik Deutschland. – Naturschutz Aktuell,1:115-116.

 

Ivan Tuša

 

Leuctra digitata

To the occurrence of the stonefly Leuctra digitata Kempny, 1899 (Plecoptera, Leuctridae) in the streams of North Moravia (Czech Republic)

Abstract: Published records of stonefly Leuctra digitata from North Moravia as well as from the Czech Republic and Slovakia are summarized to supplement occurrence data given by Soldán et al. (1998). Two new localities from the Jeseníky Mts are given. Except Klapálek´s sites (Klapálek 1905) from the Českomoravská vysočina Highlands („the Bohemia – Moravian borderland“ : Jihlava, 6659, Žďár n. Sázavou, 6461) they have been probably only two particular localities known from the territory of Moravia.

Keywords: Faunistics, ecology, degree of jeopardy

K výskytu pošvatky Leuctra digitata Kempny, 1899 (Plecoptera, Leuctridae)
v tocích severní Moravy (Česká republika)

V práci jsou shrnuty dosavadní údaje o výskytu pošvatky Leuctra digitata na severní Moravě, v České republice a na Slovensku. Jsou zde publikovány dvě nové lokality z podhůří Jeseníků ( povodí Hraběšického potoka: map. čtevrec 6068, nadm. výška 415 – 420 m). Tyto dvě lokality jsou pravděpodobně kromě nálezů Klapálka (1905) z česko-moravského pomezí na Českomoravské vysočině (Jihlava, Žďár n. Sáz., Libice) jedinými konkrétními lokalitami, publikovanými z území Moravy.
Raušer (1977) a Soldán et al. (1998) se sice zmiňují o výskytu tohoto druhu na Moravě, ale neuvádějí žádné konkrétní lokality.
V Čechách je tento druh relativně hojný: Křelinová (1962) jej nalezla na šedesáti lokalitách. Na Slovensku, obdobně jako na Moravě, je tento druh dosud znám jen z několika lokalit (Winkler 1957, Krno 1982, Krno et al., 1996).
Dosavadní kusé informace o rozšíření Leuctra digitata v ČR, na Slovensku i jinde jsou pravděpodobně zkresleny tím, že tento druh se ve stadiu dospělců vyskytuje často až na podzim, kdy sběratelská aktivita badatelů je podstatně nižší než na jaře a v létě.
Leuctra digitata je nepochybně oligo-betamezosaprobní druh. Podle Illiese (1978) žije jak v rhithronu, tak v potamonu toků. Zatím není výrazněji ohrožen: není uváděn v červených seznamech ( Zwick 1984, Škapec et al. 1992).
Rozšíření pošvatky Leuctra digitata na Moravě a na Slovensku by měla být věnována větší pozornost (podzimní sběry), aby současné poznatky o markantním rozdílu ve frekvenci výskytu mezi územím Čech (Bohemia) a Moravou a Slovenskem (v Ćechách častý výskyt, na Moravě a na Slovensku ojedinělý) mohly být revidovány.

In the present paper published records of Leuctra digitata in North Moravia as well as in the Czech Republic and Slovakia are summarized and discussed. Two new localities from North Moravia are given.
Material:
(Tuša leg et det., Coll. Vlastivědné museum in Šumperk, males only):
Jeseníky Mts: Hraběšický potok stream ( below Krásné), 6068, altitude 415 m, 3 ex., 30.10.1985, dtto, a tributary of Hraběšický potok stream (above Anenský dvůr), 6068, altitude 420 m, 1 ex., 4.9.2001.
Leuctra digitata is known from the West, North and Central Europe. The easternmost occurrence reaches in the Carpathians (Illies 1978).
Originally boero-alpine species L. digitata seems to be widespread from lowlands to mountains at present. However, it prefers mountain and submountain streams and rivers (Illies l955, 1978, Křelinová 1962, Soldán 1996, Soldán et al. 1998).
In the Czech and Slovak Republic particular localities have been known predominantly from the territory of Czech (Bohemia): Winkler (1956): the Šumava Mts. – Hamerský potok stream, Křelinová ( 1962): 60 sites from the all regions of Bohemia, Landa et al. (1997): The Vltava river basin, Soldán (1996): the Šumava Mts., Soldán et al.(1998): the Labe river basin.
From Moravia only sites by Klapálek (1905) have probably been published („the Bohemia-Moravian borderland“ in the Českomoravská vrchovina Highlands,): Žďár a. Sáz. (6461), Jihlava (6659).
In the Raušer´s Moravian plecopterological studies (Protonemura, Leuctra) of the Jeseníky Mts as well as the Moravskoslezské Beskydy Mts (Raušer 1956, 1962) Leuctra digitata is missing. Raušer probably did not collect stoneflies in the autumn, when adults of this species fly.
In the papers by Raušer (1977) and Soldán et al.(1998) the occurrence of L. digitata from the territory of Moravia is also mentioned, but any particular localities are not given there.
Information on the occurrence of Leuctra digitata in Slovakia has also been relatively pure : Winkler (1957) – one stretch of the Hnilec river: Stratená-Hnilec (10L), Krno (1982) – the Lupčianka river( 6L), Krno et al (1996) – the Turiec river basin (1 male, 1 female).
Relatively few published records of the species from Moravia and Slovakia may be due to a low number of collections from the autumn.
Leuctra digitata seems to be oligosaprobic- betamezosaprobic species. It lives both in rhithron and potamon (Illies et al. 1978). It has not been included in any „Red List“ (see e.g. Škapec et al. 1992, Zwick 1984, Soldán et al. 1998).
Contemporery frequency differences of occurrence of Leuctra digitata between Czech (Bohemia) – and Moravia + Slovakia – in Czech (Bohemia) – abundant and in Moravia as well as in Slovakia – pure should be studied: more intensive autumn collections of stoneflies will have to be done in these regions.

References

Illies J. (1955): Steinfliegen oder Plecoptera.- In: Die Tierwelt Deutschlands und der angrenzenden Meeresteile.150 pp. VEB. G. Fischer Verlag, Jena.
– (1978): Plecoptera. In: Illies J. et al.: Limnofauna Europaea. 532 pp. (pp.264- 273). G.Fischer Verlag, Stuttgart.
Klapálek F. (1905): Conspectus Plecopterorum Bohemiae. – Čas. České spol. ent.2: 27-32.
Krno I. (1982): Štruktúra a dynamika makrozoobenmtosu riečky Lupčianky a jej prítokov (Nízké Tatry). – Biol práce 28, 2: 1-126.
Krno I. (ed.): (1996): Limnology of the Turiec river basin (West Carpathians, Slovakia). Biologia, Bratislava, 51. Suppl.2: 1-122.
Křelinová E. (1962): K poznání českých pošvatek (Plecoptera). Studie o bionomii a zoogeografii bentické české zvířeny. Unpublished PhD. thesis. 265 pp. Entomologický ústav ČSAV Praha.
Landa V. , Helešic J.,Soldán T.,Zahrádková S.: (1997): Stoneflies (Plecoptera) of the river Vltava, Czech Republic: a century of extinction. – In: Landolt P., Sartori M. (eds.): Ephemeroptera and Plecoptera: Biology – Ecology – Systematics. Mauron Tinguely and Lachat, CH – Fribourg, 569 pp.(pp. 288-295.
Raušer J. (1956): K poznání rodu Leuctra Stephens ve Slezsku. – Spisy Přírodov. Fak.MU Brno, 372: 63-110.
– (1962): K zoogeografii severomoravských druhů rodu Protonemura Kny. a Leuctra Steph. (Plecoptera). – Přírodověd. Čas. Slezský 23:175-192.
– (1977): Plecoptera. In: Dlabola J. (ed): Check List tschechoslovakische Insectenfauna. – Acta faun. ent.Mus nat.Pragae 15, Suppl. 4, 158 pp.(pp.27- 29).
Soldán T. (1996): Přehled pošvatek (Plecoptera) Šumavy s poznámkami k jejich současnému výskytu. – Sbor. Jihočes. Muz. v Čes. Budějovicích, Přír. Vědy, 36: 37-47.
Soldán T. Zahrádková S., Helešic J., Dušek L. and Landa V. (1998): Distributional and quantitative Patterns of Ephemeroptera and Plecoptera in the Czech Republic: a possibility of detection of long-term environmental changes of aquatic biotopes. – Folia Fac.sci .nat. Univ. Masaryk. Brunensis, Biol., 98: 1-305.
Škapec L. et al. (1992): Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSFR 3, Bezobratlí.155 pp.Príroda, Bratislava.
Winkler O. (1956): Výzkum bentické zvířeny potoků v okolí Horské Kvildy (Šumava).- Zool. listy 5:367-386.
– (1957): Plecoptera Slovenska. – Biol. práce 3 :1-95.
Zwick P. (1984): Rote Liste der Steinfliegen (Plecoptera). In: Blab J. et al. Rote Liste der gefahrdeten Tiere und Pflanzen in der Bundesrepublik Deutschland. – Naturschutz Aktuell, 1: 115-116.

 

Ivan Tuša

 

To the precision

To the precision of the  general ecological model of a river network

IVAN TUŠA

 Regional Museum in Šumperk, Hlavní 22, 787 31 Šumperk, the Czech Republic

Abstract: Two of the most  well known and often cited ecological models of streams and rivers (1 – Illies, Botosaneanu, 2 – Vannote et al.. 1980)  are evaluated critically and their  greatest imperfections are analyzed. A new model is constructed using pieces of  the above given  models. The new model that is constructed does not operate only with one stream bed but  with the entire  river network.. Three  pictures are included..   

 Keywords: Ecological model, river network, Central Europe, terminology of river-zones.

INTRODUCTION  

        Many ecological river models have been proposed. Their survey with short descriptions is given e.g.  by Hawkes (1975). His information must be, of course, supplied with
new references, especially  with paper by Vannote et al (1980), see also Allan (1995). Two of the most known ecological river models are those by Illies and Botosaneanu (1963) and  Vannote et al. (1980).
        1) Illies´model is shortly characterized e.g. by Hawkes (1975), p. 366:
        „ (i)  Rhithron is defined as that part of the stream from its source down to the lowermost point where annual range of monthly mean temperatures does not exeed 20 °C. The current velocity is high and the flow volume is small. The substratum may be composed  of fixed rock, stones or gravel and fine sand. Only in pools and sheltered area si mud deposited.
      (ii) Potamon is the remaining downstream stretch of river where  the annual  range of monthly  mean temperature exceeds 20°C, or in tropical latitudes, with a summer maximum of the month mean exceeding 25°C (Illies, Botosaneanu 1963). The current velocity  over the river bed is low and tends to be laminar. The  river bed is mainly of snad or mud, although gravel may also be present. In the deeper poos oxygen may be depleted, light penetration limited and mud deposit      
        The two reaches were further characterized faunistically. The organisms of the rhithron   were  mostly cold stenotherms and associated with running, well aerated waters. In contrast those of the potamonn were eurytherms or warm-water stenotherms, composed mostly of  organisms of lentic waters, often with a rich development of plankton in conrtast with the  spars rhithron plankton. Although species differences occured in different biogeographical  regions, it was found that the same  families tended to be  represented in the rhithron and potamon respectivelly of river in different continents.“
       Illies´ river zone  classification (Illies 1961) for world-wide application  is shown on Fig 3. Schematic meridional section from temperature north to temperature south illustrating  the effects  of geographical  conditions related  to altitude and latitude, on the zonation of rivers into rhithron and  potamon.
       Natural communities in running waters are very objectively rendered also on graphic plates by Sládečková, Sládeček (1998). They used, of course, for their river classification also the  Illies´model rhithron/potamon (see above).
       2) Description as well as the picture of the model of RCC (Vannote´s model) river continuum concept  may be  found  e.g. in the  book by  Allan  (1995), p. 276 – 277: „The river continuum concept (RCC) is a bold attemp to construct a single synthetic  framework  to describe the function of  ecosystems from source to mouth  and accomodate the variations  among sites  that  results from differences in their terrestrical setting (Vannote et al. 1980).“
        Descrition of this model is completed by a  picture with the title: „Generalized depiction of the relationship between stream size (order), energy inputs and ecosystem functions expected the river continuum  concept.“ (See  also Fig 2).    

MATERIAL AND  METHODS

       The proposed model of river network is based on the author´s  research of  conditions as well as communities in  some rivers  in the Czech Republic and Slovakia (upper Morava, and its tributaries), upper  Vltava in the Šumava Mts, Lubochňanka and Revúca in the Velká Fatra, Mts, Slovakia (Tuša 1987, 1992, 1993, 1993 and 1994, 2005 etc.).  Determinants of conditions  as well as communities found in the terrain has been simultaneously compared with items in the models  published: rhithron/potamon (Illies and Botosaneanu 1963), orders of streams (Vannote et al. 1980, Allen 1995).
    The present author has not agreed with  simplified  reality  and also  does not agree with the way the well known gives models are used in many papers, e.g. Helan et al. 1973, Krno 1982, Moon, Wimmer 1994, Helešic 1995 etc.).
   A  key point of the new model (Fig.1) is its graphical (left) part. This idea has been developing since the 1990s as  an  effort to create a graphic picture of a hypothetical and general river network.
    To describe the new model  of a  river network as it will be  discussed, it is necessary to establish some new terms:
– the main stream of a region: usually the longest river rising at the highest  altitude range of a  region and flowing down upto lowlands or empties into  the sea
the  side streams  of a region:  tributaries of the main stream of a region
complete streams:  streams having formed all known and possible river zones
–  incomplete streams: streams within them only some known and possible river  zones  
   may  be distinguished
      This graph is not only  a group of casual   parallel lines without a mutual relations but this graph also  illustrates  the main stream of  any  greater region (thick line in the middle) and  its left as well as right direct tributaries (thin lines to  the left and to the right of the thick line).
     The  terminology of  altitude ranges is taken from the paper by Landa, Soldán (1989).
      Pictures of  up-streams and down-streams communities are  in circles (Fig 2), taken from  Vannote  et al. (1980)  as well as plates by Sládečková, Sládeček (1998) (see  reference in Fig 1 and notes to them) were found to be suitable to  use also  here, in   the new  model (Fig 1) for short  characteristics of  communities assumed.
         Distribution of  determinants of  conditions as well as communities  are based on relatively well known fact, that in a determine region  “ nearly all is nearly everywhere“ (stony, sand, muddy bed…etc.,  occurence of some species: in the mountain streams as well as  in lowland rivers), but only  somewhere the majority of some factors  or taxa is  typical or  predominant. In the Fig 1 typical and and the most frequent condiotions values as well as taxa (communities) are given without parentheses and untypical values and taxa (communities) in parentheses. Most of the values of particular factors of environs or taxonomic structure of cummunities are given as  ranges:  „from-to“.
 

 RESULTS

a) DESCRIPTION OF RIVER NET ACCORDING TO THE NEW MODEL
          The construction of the suggested general model  of a hypothetical  river network is  based on the  fact, that within a given altitude  stretch of the main stream of a region, only  streams (its tributaries) rising in  the same or higher altitude ranges can empty into  it.
          For example, into „the higher mountain range“ (at altitude 800 – 1000 m) of  the main stream  of a  region, streams only from the range 800 – 1000 m and the streams from  the range  above 1000 m can  empty in the main stream.  Similarly, downstream into the main river of the lower mountain range  (600 – 800m)  streams  from the ranges 600 – 800 m, 800 – 1000 m as well as from the range above 1000 m can empty into the main stream.
        Short outline of the river network according to Fig1 may be given as follows (see also Fig 1,2  and study by Sládečková, Sládeček 1998):
        In  the  highest (alpine, mountain)  zones of a given region  only springs and small brooks and rivers are present. Here the main stream of the region  mostly does not differ much form side streams within  the region. All of them are stony, pure, with low value BOD5, cold, many with stretches of streams characterized by torrent riffles with very high current speed, etc…Flora/fauna as on Fig 2, Communities I,II, partly also III.
        Down river, in higher and  lower colline zones  there is a greater variety of streams and rivers to be found: spring, spring brooks, small river as well as larger river, i.e. streams of  Irst, IInd, IIIrd …order.  Also conditions as well as communities among  the main streams and side (especially smaller) streams of the region may be  very different etc…Flora/fauna as on Fig 2, Communities II (I,III) – main stream, I,II (III) – side streams.
        In the Czech Republic as well as probably in the whole Central Europe the administrative cross the boundary between salmonid and non-salmonid streams may be  usually found at  the altitude 300 – 400 m (Štefáček 1995).
       Also in the lowest (planar) zone  we may sometimes find  next to the large deep rivers with warm, slow and  turbid water and muddy bottom  smaller,  torrent streams  and rivers with colder and relatively pure water etc…Flora/fauna.: as on Fig 2:  in the main stream an in the larger side streams Communities II,III (I). in the smaller side streams Communities I,II,III.
      Examples of concrete species for different types of streams in the longitudinal zonation are
given e.g. on plates in the paper by Sládečková, Sládeček (1998), see also notes at Fig. 1.
      But it must be taken into consideration, that for any  given model of a stream we are able only to list possible taxa (species) for definite factor spectrum of environs. Only some from these taxa will occur at particular localities (e.g. Hynes 1070, Macan 1974, Allan 1995).
        Morphology of streams and rivers all over the world  (slope, bed, composition of the bottom, current, bank vegetation etc. and their longitudinal zonation) shows, in general,  similar or the same features.  It is necessary, of course, regional untypical speciality presumed. Also similar or the same morphological (ecological) types of benthic as well as pelagic communities may be expected here (compare e.g. common differences between  communities of   stony, gravel, sand, muddy bottom etc., see e.g. Hynes 1970 a.o.).
      Temperature of stream water  as well as temperature conditions of the whole regions (summer maximum, yearly mean, etc.) are one of  the most important condition determinants which are modified according to the geographical position, especially the latitude.
    It seems,  therefore, that the model of a hypothetical  catchment suggested here  shows validity  for the whole world. Only temperature conditions and items dependent on it (oxygen a.o.) must be adapted  according to the latitude.(compare also Illies 1961 and Fig.3)..
       In tropics as well as subtropics  stony bottom and riffles are combined also with relatively high water temperature (yearly max. 20 – 30 °Celsius).  In the moderate zones and also in the regions near to the Earth´s poles  stony bottom and riffles are combined largely with lower temperature (yearly max. below 20  °Celsius).
        Without streams and river having  typical water temperature (for given latitudes and altitudes) we sometimes  find  streams under a typical temperature conditions.
         The author of this paper know two cases of  thermally atypical  streams in the Czech Republic: 1) karstic streams – their water  temperature usually is  lower than it corresponds with their altitude (see e.g. paper by Sukop 1976). 2) Teplá Vltava River near Lenora, Borová Lada, etc.. This river (with relativelly small slope) is known to have maximum summer water temperature   around 20°C at 800 – 900 m above sea level (Tuša 1993, Landa et al. 1995). Any other mountain streams with such high water temperature  has not been known from the Czech Republic and Slovakia.  

b) PROPOSALS  TERMS FOR  DIFFERENT  STREAM TYPES FOR RIVER CLASSIFICATION
        The suggested general  model of a river network requires one to propose many relatively descriptive  terms (and their combination) for precisely  indicating as well as delineating different types of  streams and rivers, and their zones using some words, e.g.: 
Central European – higher mountain – mostly stony stream IInd order – unpolluted – thermally typical etc. 
       It seems that  some international rules for river classification and terminology for different types of streams and rivers should be formed.

 

DISCUSSION

      Published ecological models of stream network (the most known and used see Illies and Botosaneanu 1963 and  Vannote et al. 1980), are very common, suitable only for general description of relations and communities in streams (e.g. in textbooks and general works on streams and rivers as Hynes 1970, Pennak 1971, Hawkes 1975, Holčík 1989, Lellák, Kubíček 1991, Allen 1995). Using of these models for classsification result  in many confusions. Some of them are given below:         
       1)Only on the main stream of a region (as well as  on some large-long its left and right tributaries) all of the known river zones are (may be) formed. The longitudinal zonation only of  these large streams correspond to the description and illustrations given by Illies, Botosaneanu (1963), Vannote et al.(1980), see also Lellák, Kubíček (1991), Allen (1995) etc.
      2) Comparing description of  the Illies  model rhithron /potamon (see Introduction) and Fig 3 we may see one inaccuracy or creation of confusion. For example, equator  mountain streams and lowland streams at the North or the  South pole both  named as „rhithron“ are similar only in temperature conditions.
      3) Spring as well as spring brooks of a definite region, streams of Ist or IInd order show similar conditions  and communities also  at different altitudes. But it is confusing to organize similar streams from different altitudes into the same categories. Many authors, of course, have done it.
     4)The greatest error is, doubtless, when we  sum  e.g. several samples  from  streams Ist or IIdn  order from different altitudes  into one sample e.g. „epirhithron“ etc (see e.g. Helešic 1995).
    5) The great difficiency of the  models by Illies as well as  Vannote  as well as  the others is a fact that structure of the river network ecosystem is demonstrated on only one river bed.
    The one bed river model very limits creative thought on  river ecosystems as well as new ideas  and  approaches to new  research.

CONCLUSION

       We may conclude that  new models of streams for classification of particular rivers and river networks are necessary to form and discuss.
      It seems, that the study and comparison of differences and similarities of  conditions as well as communities in streams of the  Irst, IInd, IIIrd etc…orders (=…rhithrons“) at various altitudes  in different river network may be the first step of  resarch using this new model.

REFERENCES

ALLAN J.D., 1995: Stream ecology. Structure and function of running waters. 388pp. Chapman, Hall, London.
BALATKA B., SLÁDEK J., 1962: Říční terasy v českých zemích. 578pp. Geofond ČSAV, Praha.
HAWKES H.,A., 1975: River zonation and classification. In: Whitton B.A. (ed.): River ecology. Blackwell Sci.Publ. 725 pp. (pp. 312-374).
HELAN J., KUBÍČEK F., LOSOS B., SEDLÁK E., ZELINKA M., 1973: Production conditions in  the trout  brooks of the Beskydy Mountains. Folia Fac.Sci natur. Univ. Purkynianae Brunensis,  Biol. 14:1-105.
HELEŠIC J., 1995: The stoneflies (Plecoptera as a model group of stream biomonitoring. Disertation thesis abstract.  Faculty of Science, Masaryk University, Department of Zoology and Ecology, Brno. 35pp.
HOLČÍK J. (ed.), 1989:  The freshwater  fishes of Europe. Vol. 1, Part II, General   Introduction to fishes, Acipenseriformes. 469 pp. Aula Verlag. Wiesbaden.
HYNES H.B.N., 1970: The ecology of running waters. 555pp. Liverpool Univ. Press.
ILLIES J., 1961:  Versuch einer algemain biozonotischen Gleiderung  Fliessgewasser. Int.rev.ges Hydrobiol., 46: 205-213.
ILLIES J., BOTOSANEANU L., 1963:  Problémes et méthodes de la classification et   de la zonation éologique des eaux courantes, considerées surtout du point de   vue faunistique.  Mitt.int. Verein.theor. angew. Limnol. 12: 1-57.
KRNO I.,1982:  Structure and dynamics of macrozoobenthos of the River Lupčianka and its tributaries (The Low Tatras).  (In Slovak with English summary).  Biol. práce 27: 1-126.
LANDA V., HELEŠIC J.,SOLDÁN T., ZAHRÁDKOVÁ S., 1995: Stoneflies (Plecoptera)of the river Vltava, Czech Republic: a century of  extinction. VIIIth International Conference on Ephemeroptera 14-18 August, 1995 and XIIth International Symposium on Plecoptera 18-20. August, 1995. Lausanne, Friebourg, Switzerland. 11pp + 3 tab.
LANDA, V., SOLDÁN T., 1989: The distribution of the order Ephemeroptera in Czechoslovakia with respect to water quality. (In Czech, English summary).  Studie ČSAV,Academia Praha, 17, 1-170.
LELLÁK J., KUBÍČEK F., 1991: Hydrobiologie.257pp. Univerzita Karlova, Praha.
 MACAN T.T.(l974): Freswater ecology. Longman 343pp.
MOOG O and  WIMMER R. 1994: Comments to the water temperature based assessment of biocoenotic regions according to Illies, Botosaneanu. Ver. Internat. Verein. Limnol. 25: 1667-1673.
PENNAK R.W. 1971: Towards a classification of lotic habitats.  Hydrobiol. 38:  321-334.
SLÁDEČKOVÁ A., SLÁDEČEK V.,1998: Natural communities in running waters of the Czech Republic. Acta Univ. Carolina, Environ.12:61-98.
SUKOP I. 1976:  Annual cycle of the zoobenthos-the natural food of fish in troutbeck of the Moravian Karst. (In Czech, English summary).  Acta Univ. Agricult. Brno, A, 24:  511-517.
ŠTEFÁČEK S. 1995: Rybářský průvodce po tekoucích vodách.206pp. Brázda, Praha.
TUŠA I., 1987:  Structure, dynamic and production of zoobenthos in trout stream (Czechoslovakia). (In Czech, English summary). –  Čas. Slez. Muz Opava (A),  36:193-218
TUŠA I., 1992:  To the knowledge of the genus Lipooneura Loew, 1844 (Diptera, Blephariceridae) of Czechoslovakia. (In Czech, English summary).  Severní Morava (Šumperk),63:29-42.  
TUŠA I., 1993: : Research in the  ecology of running waters with  special reference to
the zoobenthos. 21pp. Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku. 
TUŠA I., 1993a:  Larvae of the genus Atherix Meigen, 1803 (Diptera, Athericidae) in streams of Czechoslovakia. (In Czech, English summary).  – Čas. Slez.Muz. Opava (A), 42:21-29.
TUŠA I.,1994: To the ecology of the Atherix larvae in streams of the Czech Republic and Slovakia. (In Czech, English summary). – Čas. Slez. Muz. Opava (A), 43:21-34.
TUŠA I. 2005:  To the ecology of the mountain river with regard to the summer flood in 1997 and a new  pumped storage plant (Divoká and Hučivá Desná  River, Hrubý Jeseník Mts.). (In Czech, English summary). – Čas. Slez. muz. Opava, (A), 54:25-55.
TUŠA I. 2005a: To the precision of the general ecological model of a river network.  30 pp. Manuscript.
TUŠA I. 2006:  To the precision   of the general ecological model of a river network. (In Czech). – Sborník příspěvků 14. konference ČLS a SLS, Nečtiny 26-30. června 2006. 163pp (pp. 147-148).
VANNOTE R.L., MINSHALL G.,W. CUMMINS K.W., SEDELL J., R., CUSHING  C.,E. 1980: The river continuum concept. Can.J.Fish.Aquat. Sci:37:130-137.

 

 

Fig1 General ecological model of a Central Europe river catchment area. Tuša, orig.
Notes to Fig 1.
I.
Bottom: St- stones, G- gravel, Sa – sand, M –  mud. Vegetation: B – bryophytes,      HP-  higher plants, I.,II.,III.:  communities  in longitudinal profile of streams by Vannote et al.(1980) – see also Fig 2 and Allan (1995),   1,2,3,4,5: communities in  different  stream zones in the Czech Republic by  Sládečková, Sládeček (1998), re-numbered: 1- (in cited paper Plate 1 and 2) =  Crenon +   Hypocrenon, 2- ( in c.p.Plate 3   and 4) = Epirhithron and metarhithron, 3 – ( in c.p. Plate 5  and 6) = Hyporhithron, 4 – (in c.p. Plate 7 and  8) = Epipotamon, 5 – (in c.p. Plate 9 and10) = Metapotamon., —– = administrative frontier between salmonid and non-salmonid streams in Czech Republic (according to  Štefáček 1995).
II.
1) The others data given in Tab. 1 are  undertaken from the following papers: Balatka, Sládek (1962), and Tuša (1994). The most of them are verified by the  author´s own experiences
2) At communities I,II,III the size (order) of streams given by Vannote at al. (1980) are not taken into account here, aspecially in side streams at lower altitudes. In  these smaller streams we  may mostly found only small species  of fishes as well as  younger specimens of the bigger fish species.
 

 

 

 

 

Fig 2   River ecosystem. Vannote ´ s and Illies ´model are combined here. Vannote´s  model  is taken from Allan (1995), see also Illies, Botosaneanu (1963), Hynes (1970), Hawkes (1975) a.o. 

 

 

Fig 3   Generalized zonation of river into rhithron (black) and potamon (white) for worldwide application.  After Illies 1961, taken from Hawkes (1975) p. 370.

 

Zbraň a lov

Na výstavě Zbraň a lov lze spatřit unikátní loveckou pušku zdobenou zlatem ze sbírek knížat Liechtenštejnů

 
Mezi unikátními loveckými puškami má návštěvník možnost zhlédnout také exponát zajímavé lovecké pušky, tzv. dvoják LANCASTER, značený JOHANN KALEZKY IN WIEN. Tento renomovaný puškař a c. k. dvorní dodavatel (zajišťoval zbraně přímo pro císařský dvůr) pocházel z Vejprt v Čechách. Vyučil se patrně ve Vídni a tam také v roce 1845 založil puškařský závod. Po jeho smrti roku 1889 vedla již založenou firmu jeho žena. Firma Kalezky ukončila svoji činnost až v roce 1937 a po celou dobu svého trvání vyráběla velmi kvalitní lovecké pušky, dnes vysoce ceněné.
 
Puška Lancaster je opatřena bohatou rytinou i řezbou doplněnou zlatým taušírováním. Touto technikou je také provedeno značení puškaře na mezihlavňové liště a zámkových deskách. U pušky se dochoval i původní řemen. Podle určitých indicií patřila tato kvalitní zbraň některému z příslušníků knížecího rodu Liechtenštejnů.
 
  
Autorem článku je Antonín Vašíček, konzervátor Vlastivědného muzea v Šumperku.

 

 

Houby 2007

V Galerii mladých Vlastivědného muzea v Šumperku se 13. až 15. září 2007 konala výstava hub, na jejíž realizaci spolupracovali mykologové prof. RNDr. Bronislav Hlůza, CSc., Ing. Jiří Lazebníček a Ing. Helena Deckerová. Se sběrem hub na výstavu pomáhali – jako každý rok – studenti Střední odborné školy v Šumperku, dále Drahomíra Nováková, Petr Zehnula (oba z Olomouce), RNDr. Libor Mazánek, Ph.D., Bc. Miloš Kensa (pracovníci Krajské hygienické stanice v Olomouci) a kolegové z muzea Antonín Bachroň a Zdeněk Kobza. Letos se na konečné podobě výstavy podílela velkým dílem i veřejnost. Zájemci pomáhali se sběrem hub před otevřením výstavy, ale i v jejím průběhu, kdy nosili své sběry k určení mykologům.

 

A výsledek? Letos bylo vystaveno 248 druhů hub, dalších 15 bylo určeno jen do rodu. Je to rekordní počet v osmileté  historii konání mykologických výstav ve Vlastivědném muzeu v Šumperku. Všem – i nejmenovaným zájemcům z řad veřejnosti – patří velký dík za jejich spolupráci!

 
K vzácnějším vystaveným druhům patří např. hřib plavý (Boletus impolitus), psivka obecná (Mutinus caninus) a rosoloklihatka čirá (Neobulgaria pura) jež jsou u nás řazeny mezi téměř ohrožené taxony (kategorie NT – near threatened). Dalšími vzácnými druhy jsou čirůvka bělohnědá (Tricholoma albobrunneum), čirůvka fialková (Calocybe ionides) a kuřátka žlutá (Ramaria flava), u nás řazené mezi houby, o nichž jsou nedostatečné údaje (kategorie DD – data deficient). Uvedené kategorie ohrožení blíže viz publikace: Holec J. & Beran M. [eds.] (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky [Red list of fungi (macromycetes) of the Czech Republic]. – Příroda, Praha, 24: 1-282. [in Czech with English summary].

Magda Zmrhalová

 

Seznam vystavených hub najdete zde (tabulka Excel).

 

 

O šumperském perníkářství

 
Výroba perníků pronikla do na­šich zemí z významných perníkář­ských oblastí sousedního Německa, především z Norimberka. První zmínka o perníku v českých zemích pochází z roku 1335, kdy se perník prodával v Trutnově o svátcích a posvíceních. V roce 1418 bylo v Praze již osmnáct výrobců perníků. Husité však perníkářskému řemeslu nepřáli – prý se o perníky hrávalo v kostky – a i po válkách husit­ských prodělávalo perníkářství úpadek.
 
Nový rozkvět výroby perníků na­stal v 16. století. V Plzni, Lounech, Pardubicích, Polici, Třeboni a v dal­ších městech se početně slabší per­níkáři sdružovali v cechy s pekaři. Samostatný cech měli jen v Praze (Nové Město), od roku 1608 se uvá­dí perníkářský cech i v Kutné Ho­ře. Častou formou organizování perníkářů bylo jejich připojení k silnějšímu cechu v jiném městě. Tak např. olomoučtí perníkáři měli svůj cech ve Vídni a jen vídeňští cech­mistři měli právo udělovat vyuče­ným perníkářům tovaryšství.
 
Perníkářské řemeslo, jehož vý­robky v 17. a 18. století přicházely především na stůl příslušníků vyš­ších společenských vrstev, získáva­lo postupně na vážnosti, která byla potvrzována různými výsadami ra­kouských panovníků. K největšímu rozvoji perníkářství u nás došlo v první polovině 19. století, kdy se perník stává dostupný i širším vrst­vám obyvatelstva a také se rozšiřují formy jeho prodeje. .
 
Šedesátá a sedmdesátá léta 19. století znamenají opět, zejména z výtvarného hlediska, úpadek perní­kářské výroby. Úsilí o zvýšení pro­dukce a odbytu zanechává na způsobu výroby trvalé změny. Mizí pracné vytláčení perníků do forem s bohatou řezbou, používá se forem jednoduchých, s jejich pomocí se vytvářejí jen obrysy určitého moti­vu a perník se zdobí barevnými ob­rázky. Koncem 19. století perníkář­ství jako samostatné řemeslo až na malé výjimky zaniká a výrobu per­níků přejímají cukráři.
 
Základním materiálem pro výro­bu perníku je pšeničná nebo žitná mouka, která se zadělává s medem či sirupem. Do tohoto těsta se v různém poměru, který býval výrob­ním tajemstvím každého perníkáře a dědil se z pokolení na pokolení, dávaly přísady, hlavně koření – fe­nykl, anýz, muškát, skořice, hřebí­ček a pepř. Aby byl perník kvalitní, muselo být těsto na několik dnů a často i týdnů uloženo v chladné místnosti. Po tomto „rozložení“ ná­sledovalo „vytahování“ – z velké hromady těsta se odtáhla část, ale tak, aby se úplně neodtrhla, a pokračovalo se část po části tak dlou­ho, dokud se celá masa těsta nepře­táhla z jednoho místa na druhé. Tím se dosáhlo žádoucí hebkosti zpracovávaného materiálu. Teprve potom bylo těsto rozkrájeno na při­měřené kousky a ty vtlačovány do dřevěných forem vysypaných hrachovou moučkou. Během pečení v peci, která nesměla být příliš vyto­pená, byl perník natírán vajíčkem nebo glazurou z bílku, škrobu a cukru, aby získal sklovitý povrch.
 
První zmínka o perníkářích v Šumperku pochází ze 16. století, kdy jsou v městské knize zapsáni Michal Schwank (r. 1565) a nějaký Michel, perníkář z Olomouce (r. 1598). V roce 1636 je uvedeno jmé­no perníkáře Michela Prasche. V osmdesátých letech 17. století za­sáhly i do řad šumperských perní­kářů čarodějnické procesy. V roce 1684 byl z čarodějnictví a spolků s ďáblem obviněn Friedrich Winter, který byl v roce 1685 odsouzen k trestu smrti upálením. Tato smutná skutečnost však může být i do­kladem mohovitosti perníkářovy, neboť inkviziční tribunál vybíral své oběti především z řad zámožnějších měšťanů. Jejich majetek býval zabaven na úhradu procesů.
 
V 18. století se v Šumperku se­tkáváme již se jmény, která i v následujícím století jsou spojena s výrobou a prodejem perníku. Jsou to zejména Franz Küttner a Gottfried Gans; kromě nich jsou jako perní­káři uvedeni ještě Josef Hein a Martin Schroll. V druhé polovině 18. století se z Králik do Šumperka přestěhoval perníkář Mathias Ge­schader. Jeho syn František však už nepokračoval v řemesle svého otce a dílnu pronajal Josefu Küttnerovi. V roce 1834 ji potom s veškerým in­ventářem, ve kterém bylo zapsáno i 22 perníkových forem, prodal v dražbě za 751 zl. (vyvolávací cena byla 300 zl.) Danielu Schwankovi.
 
Zajímavým archívním dokladem, týkajícím se šumperských perníká­řů a jejich práce, je dochovaná žá­dost Josefa Küttnera z roku 1820 o udělení mistrovského oprávnění. Součástí žádosti kromě křestního listu a propouštěcího listu z vojny je rovněž potvrzení olomouckého cechu perníkářů, že jmenovaný se učil čtyři roky řemeslu u svého otce. K žádosti je přiložen také souhlas ostatních šumperských perní­kářů, kteří potvrzují, že Josef Kütt­ner přebírá řemeslo po svém otci a nedojde tedy k rozšíření počtu per­níkářů ve městě, jemuž se cechovní mistři vždycky bránili s odůvodně­ním malého odbytu výrobků.
 
Až do roku 1843 příslušeli perní­káři ze Šumperka a okolí pod ce­chovní pravomoc do Olomouce. Teprve v roce 1843 zemský úřad v Br­ně kladně vyřídil žádost šesti šum­perských perníkářů Daniela Schwanka, Johanna Ganse, Gott­frieda Müllera, Anny Schankové, Josefa Küttnera, Vinzenze Rinnere­ra – a několika dalších perníkářů ze Zábřeha, Branné, Štítů, Rýmařova, Starého Města, Podlesí, Rudy nad Moravou a Úsova o zřízení sa­mostatného cechu perníkářů v Šum­perku.
 
V druhé polovině 19. století se počet perníkářů v Šumperku zmen­šil a kromě toho nezabývali se jen výrobou perníků. Již v předcházejí­cích staletích byl perníkář většinou také voskařem, neboť jeden z nej­důležitějších materiálů pro výrobu perníku – med – kupoval ve vosko­vých plástvích a vosk používal pro výrobu svící a obětin. Koncem 19. a počátkem 20. století pak v šum­perských městských adresářích na­cházíme u perníkářů vesměs stejná jména jako u cukrářů a jsme svěd­ky pozvolného splývání obou řeme­sel v jedno – cukrářství. V třicátých letech konečně perníkářské řemes­lo, spojené ještě se jmény Hermína Schieblová, Hermína Schwanková a Ernst Haage, v Šumperku dožívá. Třistaletá tradice jednoho z mnoha odvětví rukodělné výroby v tomto městě se uzavírá.
 
Po zaniklém perníkářském ře­mesle zůstaly do dneška jen dřevě­né formy na perníky, které si per­níkář velmi často vyřezával sám. Pro získání mistrovského listu totiž obvykle nestačilo zadělat na chut­ný perník, ale bylo třeba také vyře­zat příslušnou formu. Při její vý­robě perníkář volil takové motivy, které odpovídaly mentalitě a estetickému cítění obyvatel měst i ven­kova s různým společenským posta­vením.
 
Pernikářské formy ze sbírkového fondu muzea v Šumperku jsou z třešňového dřeva, překvapují mimo­řádně dokonalým zpracováním or­namentu, řezbou, která často nese pečeť profesionalismu, souměrným rozvržením motivu do plochy. Vý­borné pozorovací schopnosti autorů jsou doloženy detailním zpracová­ním motivů.
 
Rozhodující podíl na celkovém počtu 44 kusů sbírky mají kadluby se světskými motivy. Je to celkem třicet forem, z nichž téměř polovi­na (13 kusů) je řezána oboustran­ně. Ze světských motivů je nejčas­těji zastoupena postava urozeného muže nebo ženy, častý je i motiv vojáka (jezdec na koni, husar), šest forem zobrazuje zvířata (kůň, pes, ovečky a jeleni), dvakrát se obje­vuje kočár tažený dvojspřežím. ­Další celek ve sbírce perníkových forem tvoří kadluby se symbolický­mi náměty. Je to celkem šest kusů, z nichž tři jsou řezány oboustran­ně. V tomto celku je také nejstarší datovaná forma, svatební srdce z roku 1765, a zvláště zajímavá, ne­obvyklá forma s fantasticko-pohád­kovým motivem jezdce na kohou­tu. Poslední skupinu tvoří perní­kářské formy s motivy církevními a biblickými. Z osmi těchto kadlu­bů jsou čtyři oboustranně řezané. Na polovině forem s církevními motivy je vyřezána postava sv. Mikuláše.
 
Z celkového charakteru perníkářských forem v šumperském muzeu, z převládajících motivů a jejich zpracování vyplývá, že rozhodující část kadlubů pochází z první polo­viny 19. stol., kdy výroba perníku doznala značného kvantitativního rozmachu. Výtvarná a estetická ú­roveň většiny forem je mimořádná a snese srovnání s jinými výtvarný­mi projevy své doby.
 
Miloš Melzer

 

 

Mechorosty Králického Sněžníku

ÚVOD
 
Na území Králického Sněžníku probíhal v letech 1995 – 2005 bryologický průzkum, jehož cílem bylo zjistit, jaké mechorosty (tj. mechy a játrovky) rostou na většině typů stanovišť, tj. pramenišť, hřebenových vrchovišť, sutí a vrcholových skal, primárního bezlesí, původních lesních porostů horských smrčin, suťových lesů a bučin, okolí toku Moravy a jejích hlavních přítoků a výchozů vápencových skal.
 
CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ
 
Masív Králického Sněžníku se rozkládá na hranicích České republiky a Polska. V České republice je rozlohou sice nejmenším, ale nadmořskou výškou (1424 m) třetím nejvyšším a střední nadmořskou výškou (931 m) vůbec nejvyšším pohořím. V roce 1990 byla na ploše 1694,67 ha vyhlášena národní přírodní rezervace Králický Sněžník. V polské části pohoří byl v roce 1981 vyhlášen Śnieżnicki Park Krajobrazowy.
Vrchol Králického Sněžníku se rozbíhá v několik hřbetů oddělených hlubokými údolími. Na českém území je nejvýraznější hluboce zaříznuté údolí Moravy, pramenící v 1380 m n. m. Podél toku Moravy se jižním směrem táhnou dva rovnoběžné hřbety. Nejvyšší horou západního hřbetu, tvořícího hranici s Polskem, je Malý Sněžník (1338 m n. m.), nejvyšší horou východního hřbetu (zvaného také „Mokrý hřbet“) je Sušina (1321 m n. m.). Údolí řek a potoků jsou pod vrcholy zahloubena o více než 500 m. Území je odvodňováno do tří moří (Severního, Baltského a Černého), proto je Králický Sněžník nazýván „střechou Evropy“.
Geomorfologicky je Králický Sněžník podcelkem Jesenické oblasti (Demek 1987).
Geologicky patří celé pohoří k západosudetskému krystaliniku, k jádru orlicko-sněžnické klenby. Tato jednotka je tvořena silně metamorfovanými horninami, převládají ruly a svory. V horní části údolí Moravy vystupují místy na povrch kvarcity, krystalické vápence, v nichž jsou vyvinuty krasové jevy (např. Tvarožné díry, Patzeltova jeskyně), a dolomity (Gawlikowska et Opletal 1997). Území bylo v minulosti modelováno periglaciálními procesy.
Klimaticky patří Králický Sněžník do chladných oblastí CH4 a CH6 (Quitt 1971).
Potenciální přirozená vegetace Králického Sněžníku viz Neuhäuslová et al. 1997. Porosty kleče se na Králickém Sněžníku jako přirozená společenstva nikdy nevyvinuly, zastupovala ji zřejmě líska (Rybníček et Rybníčková 2004).
Králický Sněžník spadá do fytogeografické oblasti horské květeny oreofytikum, fytogeografického okresu Králický Sněžník (Skalický 1988).
 
 
Králický Sněžník z Mokrého hřbetu. Foto M. Zmrhalová
 
MATERIÁL A METODIKA
 
Bryologický výzkum Králického Sněžníku byl založen na vlastním terénním výzkumu a na excerpci dostupných historických údajů o výskytu mechorostů ve sledovaném území. Celkem bylo excerpováno 66 bryologických prací.
Studované lokality byly vybrány tak, aby byly zastoupeny všechny typy biotopů (viz kap. Úvod). V terénu byl zaznamenán soupis spolehlivě určitelných nalezených druhů mechorostů a jejich základních ekologických charakteristik. Pro dokumentaci lokalit a nutnou pozdější mikroskopickou determinaci byly odebrány vzorky kritických taxonů (herbářový materiál je uložen ve sbírkovém fondu Vlastivědného muzea v Šumperku). U všech herbářových dokladů jsou uvedeny zeměpisné souřadnice sběru (v zeměpisném zobrazovacím systému S-1942), které byly zjištěny pomocí GPS přístroje Garmin eTrex Summit.
Pro názvy mechorostů je použita nomenklatura podle Seznamu a Červeného seznamu mechorostů České republiky a jsou uvedeny kategorie ohrožení zjištěných druhů podle nových kritérií IUCN (Kučera et Váňa 2006). České názvy nejsou u mechorostů běžně užívány, proto jsou uvedeny pouze u významnějších druhů.
 
 

Rašeliniště v Sedle pod Králickým Sněžníkem, na polské straně. Foto M. Zmrhalová
 
 
HISTORIE BRYOLOGICKÉHO VÝZKUMU
 
Počátky bryologického výzkumu Králického Sněžníku spadají do první poloviny 19. století. Tehdejší bryologové však podnikali spíše náhodné terénní exkurze většinou do atraktivnějších lokalit. Mezi prvními se výzkumu především jatrovkové flóry věnovali Ch. G. Nees v. Essenbeck (zemřel r. 1858) a L. v. Flotow. V předminulém století a v první polovině 20. století zkoumali bryoflóru Králického Sněžníku především Sendtner, Milde, Kalmus, Niessl, Limpricht, Matouschek, Dědeček, Kern, Hruby, Podpěra (blíže viz Zmrhalová 1993).
Po druhé světové válce pokračoval v bryologickém výzkumu Králického Sněžníku Jedlička, jehož sběry však nejsou publikovány. Téměř současně s Jedličkou zde prováděl bryologický výzkum Šmarda a koncem padesátých let 20. století Duda, který studoval především játrovky (Duda 1959, Duda et Krkavec 1959). Od konce 50. let až do 90. let minulého století zde bryologický průzkum prakticky nebyl prováděn.
 
 
Mokrý hřbet mezi Černou kupou a Stříbrnickou. Foto M. Zmrhalová
 
VÝSLEDKY A DISKUSE
 
Na vybraných 33 lokalitách pohoří Králického Sněžníku bylo v letech 1995 – 2005 nalezeno celkem 232 druhů mechorostů, z toho 60 játrovek a 172 mechů (celkový počet zjištěných druhů není konečný, dosud nejsou determinovány všechny kritické taxony).
 
 
Vrchol Podbělky. Foto M. Zmrhalová
 
 
Charakteristika bryoflóry jednotlivých biotopů
 
Převážná část území Králického Sněžníku je tvořena lesními porosty. Horské třtinové smrčiny zaujímají přibližně od 1100 m n. m. široký pás ve vrcholových partiích obou hřbetů. Na východním, tzv. „Mokrém hřbetu“, jsou maloplošně zastoupeny horské papradkové smrčiny, rašelinné a podmáčené smrčiny Téměř celý západní hřbet porůstají nepůvodní kultury smrčin v mozaice s přírodními biotopy, jako jsou fragmenty původních acidofilních bučin a suťových lesů. Podél toku Moravy jsou liniově zastoupeny údolní jasanovo-olšové luhy. Květnaté bučiny jsou vyvinuty minimálně (v okolí „Mramorového lomu“ při ústí Kamenitého potoka).
Z lesních mechorostů, které se vyskytují téměř ve všech typech lesních porostů Králického Sněžníku, lze jmenovat např. Brachythecium reflexum, B. salebrosum, Dicranum scoparium, D. montanum, Herzogiella seligeri, Lophozia lycopodioides, Plagiothecium curvifolium, P. undulatum, Pleurozium schreberi, Pohlia nutans subsp. nutans, Polytrichastrum formosum, P. pallididsetum, Ptilidium pulcherrimum, Rhytidiadelphus loreus, R. subpinnatus, Sphagnum gingersohnii, Tetraphis pellucida. Vzácnějšími mechy horských lesů jsou např. na zemi rostoucí Brachythecium oedipodium – baňatka zkrácená (nalezen na šesti lokalitách), Brachydontium trichodes – malozubka vlasovitá (drobný horský mech, v oblasti Králického Sněžníku roste roztroušeně na vlhkých kamenech v lesích) a Hylocomium umbratum – rokytník stinný (nalezen na dvou lokalitách), na kůře stromů Campylophyllum sommerfeltii – mechovec Sommerfeltův (viz kapitola Výskyt ohrožených druhů) a Hypnum pallescens – rokyt bledý. Na ztrouchnivělém kmenu byl na jediném místě nalezen vzácný mech Buxbaumia viridis – šikoušek zelený (viz kapitola Výskyt ohrožených druhů). Dalšími významnějšími epixylickými druhy (tj. druhy rostoucími na ztrouchnivělém dřevě) jsou játrovky Jungermannia leiantha – trsenka hladká, Lopohozia incisa – křižítka zaříznutá, Scapania umbrosa – kýlnatka stinná.
Na srážkově bohatším „Mokrém hřbetu“ se vyskytuje několik malých vrchovištních rašelinišť, v nichž převažují rašeliníky – Sphagnum girgensohnii, S. magellanicum, S. palustre, S. russowii, S. squarrosum, z dalsích druhů na rašeliništích roste např. Cephalozia lunulifolia – křepenka prostřední, Gymnocolea inflata – svojnice nadmutá, Lophozia attenuata, L. floerkei, M. anomala, Polytrichum commune – ploník obecný, Polytrichum strictum (vzácně), Straminergon stramineum, Warnstorfia fluitans. Rašeliniště na Mokrém hřbetu vykazují společně s okolními porosty horských smrčin největší stupeň devastace, některé prakticky zanikly – jsou zničeny těžbou okolních lesů a polomy, případně necitelným vysazováním smrků přímo do rašeliniště.
Ve vrcholových partiích Králického Sněžníku je vyvinuto alpínské bezlesí. Tvoří jej fragmenty vyfoukávaných a zapojených alpínských trávníků, subalpínské brusnicové vegetace a v lavinové dráze (pod pramenem Moravy) subalpínské kapradinové nivy. Ve vrcholových partiích Králického Sněžníku roste např. Ditrichum heteromallum, Gymnocolea inflata (horská játrovka typická spíše pro rašeliniště), Jungermannia gracillima, Oligotrichum hercynicum – plonitka horská (subarkticko-subalpínský acidofilní mech, rostoucí na Králickém Sněžníku hojně na narušených místech a podél cest sestupuje i do nižších poloh), Polytrichastrum alpinum, Ptilidium ciliare.
Významné zastoupení má acidofilní vegetace alpínských skal a drolin na suťových polích ve vrcholových partiích Králického Sněžníku a v okolí Vlaštovčích skal. Kamenná moře, balvany a sutě jsou významným krajinným prvkem Králického Sněžníku. Hostí druhy jako Andreaea rupestris, Calypogeia integristipula, Cephalozia lunulifolia (v oblasti Králického Sněžníku relativně hojná horská játrovka rostoucí na humusu kyselých skal, ale také na vrchovištích a na tlejícím dřevě), Cephaloziella divaricata, Cynodontium polycarpon, Diplophyllum albicans, D. taxifolium, Fissidens taxifolius, Grimmia hartmanii, G. ramondii, Hylocomium splendens, Lophozia attenuata, L. hatcheri, L. sudetica, L. ventricosa, Paraleucobryum longifolium, Polytrichum piliferum, P. juniperinum, Pseudotaxiphyllum elegans, Racomitrium canescens, R. lanuginosum, R. sudeticum, Rhabdoweisia fugax, Tetraphis pellucida, vzácněji Anastrepta orcadensis – omšenka ohrnutá (vzácně, pouze na Vlaštovčích skalách a v suti pod nimi), Anastrophyllum minutum – polanka drobná, Ditrichum flexicaule, Kiaeria blyttii, Lescuraea incurvata, Lophozia barbata a na jediném místě Tetrodontium repandum – chudozubík zahnutý (viz kapitola Výskyt ohrožených druhů). Suťová pole ve vrcholových partiích Králického Sněžníku patří k nejhodnotnějším ekosystémům celého pohoří.
Z pramenišť jsou nejhojněji zastoupena lesní prameniště (např. na jihozápadních svazích Králického Sněžníku), méně luční prameniště a na jediném místě subalpínské prameniště (pramen Moravy). Na lesních prameništích se běžně vyskytuje např. Brachythecium rivulare, Calypogeia muelleriana, Chiloscyphus polyanthos var. pallescens, Dichodontium palustre, Pellia neesiana, Philonotis fontana, P. seriata, Plagiomnium affine, P. undulatum, Polytrichum commune, Rhizomnium punctatum, Sphagnum girgensohnii, S. squarrosum, vzácněji Bryum weigelii – prutník Weigelův, Plagiothecium platyphyllum, Rhizomnium magnifolium.
Podél toku Moravy se ostrůvkovitě vyskytují výchozy vápencových skal, největší v oblasti Tvarožných děr a v oblasti opuštěného mramorového lomu na levém břehu Kamenitého potoka severně od obce Velká Morava. Rostou zde druhy jako Anomodon viticulosus, Apometzgeria pubescens, Bartramia halleriana, Bryoerythrophyllum recurvirostrum, Camphylophyllum halleri, Ctenidium molluscum, Fissidens dubius, Homalothecium sericeum, Lejeunea cavifolia, Lophozia bantriensis, Mnium stellare, Neckera crispa, N. complanata, Orthothecium intricatum, Plagiomnium rostratum, Plagiopus oederi, Scapania aequiloba, Seligeria pusilla – kápěnka maličká, Tortella tortuosa, vzácnějátrovka Cololejeunea calcarea – ježenka vápencová, Eurhynchium striatulum, Serpoleskea confervoides, velmi vzácně a na jediném místě v horní části toku Moravy Scapania gymnostomophila – kýlnatka vzácná (viz kapitola Výskyt ohrožených druhů).
Vápencové skály patří podobně jako kamenná moře nad hranicí lesa k nejzachovalejším ekosystémům pohoří.
Horní část údolí Moravy nad obcí Velká Morava je zachovalá a z bryologického hlediska velmi hodnotná. Břehy toku Moravy a jejích přítoků porůstá např. Calypogeia azurea, Conocephalum conicum, Heterocladium heteropterum (na podklopených silikátových kamenech a skalách většinou v dosahu vody), Pellia epiphylla, Scapania irrigua, S. nemorea, vzácněji Atrichum tenellum – bezvláska útlá (na jediném místě) a Riccardia multifida. Na kamenech a dřevě v řečištích roste Brachythecium plumosum, Fontinalis antipyretica, Hygrohypnum luridum, H. molle, H. ochraceum, Marsupella emarginata var. emarginata, M. sphacelata, Platyhypnidium riparioides, Racomitrium aciculare, R. aquaticum, Scapania undulata, Blindia acuta, na jediném místě byl nalezen mech Amblystegium varium – rokýtek měnlivý.
Podél toku Moravy se vyskytují také četné epifytické druhy, tj. takové, které rostou na kůře solitérních dřevin. Vhodné podmínky pro jejich výskyt představuje přítomnost dostatečného množství vhodného substrátu na kmenech starých listnáčů (nejčastěji javor klen, jasan, buk, javor mléč), relativně čisté ovzduší a dostatečná vzdušná vlhkost. Z epifyticky rostoucích mechorostů byly nalezeny např. Bryum moravicum, Homalia trichomanoides, Isothecium alopecuroides (není typickým epifytem, roste také často na kamenech v lesích), Leucodon sciuroides, Metzgeria furcata, Orthotrichum affine, O. diaphanum, O. obtusifolium, O. pallens, O. pusillum, O. speciosum, O. stramineum, Platygyrium repens, Pseudoleskeella nervosa, Pylaisia polyantha, Radula complanata a vzácně Ulota bruchii – kadeřavec Bruchův. Nejvýznamnějším nalezeným epifytem je mech Campylophyllum sommerfeltii – mechovec Sommerfeltův.
Na vlhké louky jsou vázány druhy jako Calliergonella cuspidata, C. lindbergii (travnaté okraje cest), Cirriphyllum piliferum, Rhytidiadelphus squarrosus, vzácněji Rhodobryum roseum,
Na jediném místě v pásmu Malého Sněžníku (západní hřbet) byl nalezen invazivně se šířící suboceanický mechOrthodontium lineare – rovnozub čárkovitý. Jeho domovinou je jižní polokoule, do České republiky se šíří +/- od západu (v Evropě byl poprvé zaznamenán r. 1911 na území Anglie).
 
 
Prales ve Strmém nad vodopádem Strašidla. Foto M. Zmrhalová
 
Výskyt ohrožených druhů
 
Ze zjištěných mechorostů je pět řazeno do kategorie silně ohrožených taxonů (EN): Buxbaumia viridis, Cololejeunea calcarea, Plagiopus oederianus, Scapania gymnostomophila, Tayloria tenuis, tři do kategorie zranitelných druhů (VU): Campylophyllum halleri, Campylophyllum sommerfeltii, Seligeria pusilla,devět do kategorie druhů blízkých ohrožení (LR-nt): Eurhynchium striatulum, Jungermannia leiantha, Hygrohypnum molle, Pedinophyllum interruptum, Plagiomnium medium, Pohlia elongata, Radula lindebergiana – struhatka Lindenbergova, Serpoleskea subtilis, Splachnum sphaericum.
 
Komentář k vybraným ohroženým druhům
 
Buxbaumia viridis – šikoušek zelený (EN)
Epixylicky rostoucí druh tlejících padlých kmenů, klád a pařezů ve vlhčích polostinných a stinných porostech, citlivý na změnu vlhkosti substrátu. Byl nalezen na tlejícím kmeni v řečišti pravostranného přítoku Moravy pod vodopádem na Strašidlech. Rostl zde s druhy Cephalozia bicuspidata, Chiloscyphus profundus, Herzogiella seligeri, Lepidozia reptans, Rhizomnium punctatum, Tetraphis pellucida. Historicky byl udáván z oblasti Králického Sněžníku koncem 19. století, od té doby až dosud nebyl nalezen. Jeho výskyt byl zjištěn v roce 2005 a znovu ověřen v roce 2007.
 
 
Buxbaumia viridis – šikoušek zelený, mech vzácně rostoucí na ztrouchnivělém dřevě. Foto M. Zmrhalová
 
Cololejeunea calcarea – ježenka vápencová (EN)
Drobná játrovka vápencových skal, poměrně vzácný druh české bryoflóry, dosud z území Králického Sněžníku neuváděný. Byl nalezen na několika místech ve starém opuštěném mramorovém lomu severně obce Velká Morava společně s druhy Lophozia bantriensis a Orthothecium intricatum.
 
Plagiopus oederianus – vlášenitka Oederova (EN)
Druh vlhkých a stinných vápencových skal, v České republice roste vzácně ve vápencových oblastech na vlhčích, stinných skalách a ve skalních štěrbinách. V oblasti Králického Sněžníku roste na vápencových skalách Tvarožných děr, odkud je uváděn i historicky, a v opuštěném mramorovém lomu severně od obce Velká Morava. Byl zjištěn společně s druhy Neckera crispa, Orthothecium intricatum, Plagiochila porelloides.
 
 
Plagiopus oederianus – Vlášenitka Oederova, vápnomilný mech. Foto J. Halda
 
Scapania gymnostomophila – kýlnatka vzácná (EN)
Vzácná arkto-alpínská játrovka vázaná na vápencové skály alpínského stupně. V České republice je známa dosud pouze asi z pěti lokalit. V roce 1999 byla nalezena autorkou na vápencových skalkách na levém břehu Moravy v nadm. výšce 1080 – 1100 m. Rostla zde spolu s dalšími bazifilními druhy mechorostů (např. Tortella tortuosa, Ctenicium molluscum, Neckera crispa ad.). Její výskyt se v letech 2001, 2004 a 2005 nepodařilo ověřit (terén je zde značně členitý a nalezení, případně ověření výskytu hledaného druhu, je na takovém stanovišti často věcí náhody).
 
Tayloria tenuis – mrvenka štíhlá (EN)
V ČR je tento mech v současné době znám pouze z Krkonoš a z Králického Sněžníku. Vzácný druh, na Moravě dosud uváděný a historicky doložený jen z Hrubého Jeseníku. V oblasti Králického Sněžníku byl nalezen v roce 1999 na více místech vrcholových partií tzv. „Mokrého hřbetu“. Všude rostl velmi hojně na vlhké zemi na rozkládajících se organických zbytcích mezi jinými druhy mechorostů. V letech 2004 a 2005 nebyl jeho výskyt potvrzen. Důvodem může být sezónní charakter výskytu tohoto mechu, příp. negativní dopad extrémně suchého vegetačního období roku 2003.
 
Campylophyllum halleri– mechovec Hallerův (VU)
Typický kalcifytní mech rostoucí obvykle na stinných vlhkých vápencových skalách v horách. V ČR se vyskytuje v Krkonoších, v Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku, kde roste celkem hojně na vápencových skalách Tvarožných děr, v opuštěném mramorovém lomu a na vápencových skalách ve smíšeném lese pod lomem.
 
Campylophyllum sommerfeltii – mechovec Sommerfeltův (VU)
Z pohoří Králického Sněžníku nebyl dosud znám. Roste převážně na borce stromů a na tlejícím dřevě v horách. Byl nalezen na osmi místech na kmenech a větvích starých smrků a buků spolu s druhy Dicranum montanum, D. scoparium, Chiloscyphus profundus, Lophozia ventricosa, Paraleucobryum longifolium, Plagiothecium curvifolium, P. laetum, Ptilidium pulcherrimum, Pterigynandrum filiforme, Sanionia uncinata.
Recentní rozšíření tohoto druhu v ČR není dostatečně známé, avšak zdá se, že jeho lokalit přibývá. V oblasti Králického Sněžníku je relativně hojný, vyskytuje se od nejvyšších poloh (horská smrčina v okolí Vlaštovčích skal, ca. 1300 m n. m.) až po údolí Moravy, kde podél toku sestupuje do 750 m n. m.
 
Seligeria pusilla – kápěnka maličká (VU)
Drobný mech rostoucí na vlhkých zastíněných skalách roztroušeně v celé ČR. Pro vědu byl poprvé popsán právě z oblasti Králického Sněžníku. Roste zde celkem hojně nejen na Tvarožných dírách, kde ho objevil už roku 1800 farář Seliger, ale i jinde v oblasti Králického Sněžníku na vápencových skalách a kamenech.
 
 
Seligeria pusilla – kápěnka maličká, drobný vápnomilný mech, který byl pro vědu popsán z Tvarožných děr. Foto J. Halda
 
Pedinophyllum interruptum – vápnomilka přerušovaná (LR-nt)
Játrovka rostoucí obvykle na stinných, mírně vlhkých nebo suchých vápencových skalách se slabou vrstvou humusu. Byla nalezena pouze na skalách ve starém mramorovém lomu severně od obce Velká Morava a v lese pod ním na několika místech.
 
Pohlia elongata– paprutka prodloužená (LR-nt)
Mech rostoucí ve štěrbinách silikátových skal, na kyselé minerální půdě od montánního pásma vysoko nad hranicí lesa. Byl nalezen na jediné lokalitě na jihovýchodních svazích Podbělky v rašeliništní smrčině, rostl v nadm. výšce 1220 m na obnažené hlíně na vývratu smrku.
 
Radula lindebergiana– struhatka Lindenbergova (LR-nt)
Játrovka obývající vlhké stinné silikátové i vápencové skály v horách, v oblasti Králického Sněžníku byla nalezena pouze na dvou místech.
 
Serpoleskea subtilis– rokytnatka útlá (LR-nt)
Tento mech roste nejčastěji na kůře stromů (hlavně buků a javorů klenů) a na kořenech, vzácněji na skalách a kamenech, převážně vápencových. V oblasti Králického Sněžníku nalezen na jediné lokalitě.
 
Serpoleskea confervoides– rokytnatka nejjemnější (LC-att; kategorie neohrožených druhů vyžadujících pozornost)
Nehojný mech rostoucí většinou na stinných vápencových skalách a kamenech v lesích. Byl nalezen vzácně na vápencových skalách ve starém mramorovém lomu severně od obce Velká Morava a v bučině pod lomem.
 
Splachnum sphaericum– volatka kulatá (LC-att)
Mech rostoucí příležitostně na rozložených výkalech zvěře v horských smrčinách a na rašeliništích, je znám z Krkonoš, Jizerských hor, Šumavy, Hrubého Jeseníku a Králického Sněžníku. V oblasti Králického Sněžníku byl nalezen na několika místech na rozloženém trusu zvěře v nadm. výšce 1200 – 1250 m v horských smrčinách a na rašeliništi.
 
Tetrodontium repandum– chudozubík zahnutý (LC-att)
Tento druh dosud nebyl na území Králického Sněžníku nalezen. Jde o drobný mech rostoucí na podklopených stropech zastíněných, vlhkých až mokrých silikátových skal. Donedávna byl přehlížen také v Hrubém Jeseníku (Zmrhalová 1995), kde se vyskytuje relativně hojně. V pohoří Králického Sněžníku se vyskytuje vzácně, byl nalezen na jednom místě v horní části údolí Moravy v počtu asi 20 sporogonů.
 
Z oblasti Králického Sněžníku bylo v historických pramenech dosud publikováno 246 druhů mechorostů, z nichž se recentně podařilo potvrdit výskyt více než 60 %. Mezi dosud nepotvrzenými druhy je velká část běžných druhů, u nichž se předpokládá ověření výskytu v následujících letech (z játrovek např. Jungermannia sphaerocarpa, Tritomaria quinqudentata, z mechů např. Amphidium mougeottii, Bartramia ityphylla, Diphyscium foliosum, Grimmia incurva, Hedwigia ciliata, Orthotrichum anomalum, Plagiomnium cuspidatum, Thuidium abietinum). Některé z publikovaných druhů lze však považovat za vymizelé, a to především v důsledku globálních změn klimatu a následných změn ekologických podmínek (např. Arctoa fulvella, Dicranum elongatum, Hamatocaulis vernicosus, Hypnum callichroum, Kiaeria falcata, Lophozia wenzelii, Scorpidium scorpidioides). Mezi recentně neověřenými druhy jsou i takové, které byly i v minulosti vzácné (např. Anastrophyllum hellerianum, Brachythecium geheebii, Calypogeia suecica, Cephalozia loitlesbergeri, Dicranum majus, Geocalyx graveolens, Grimmia funalis, Harpanthus scutatus,Isopterygiopsis muelleriana, I. pulchella, Lescuraes mutabilis, Mnium thomsonii, Pohlia ludwigii, Rhytidium rugosum), nebo naopak v minulosti hojné a v posledních letech silně ustupující (např. Dicranella subulata, Ptilium-crista castrensis). Některé publikované údaje mohou být pochybné a je třeba jejich správnost potvrdit revizí historického herbářového materiálu (např. Brachythecium mildeanum, Philonotis marchica).
Pro oblast Králického Sněžníku jsou nově zjištěny tyto významnější taxony: Campylophyllum sommerfeltii, Cololejeunea calcarea, Scapania gymnostomophila, Splachnum sphaericum, Tayloria tenuis, Tetrodontium repandum.
 
 
Rašeliniště na Černé kupě. Foto M. Zmrhalová
 
ZÁVĚR
 
V rámci bryologického výzkumu Králického Sněžníku bude realizován biomonitoring populací vybraných druhů mechorostů nejohroženějších ekosystémů (především horských smrčin a vrchovišť na „Mokrém hřbetu“), revidovány historické položky kritichých taxonů a ověřován recentní výskyt dosud nepotvrzených publikovaných údajů.
 
SOUHRN
 
V pohoří Králického Sněžníku byla v průběhu let 1995 – 2005 studována bryoflóra všech zastoupených biotopů (rašeliniště, sutě, vrcholové skály, prameniště, přirozené porosty klimaxových smrčin a bučin, fragmenty suťových lesů, vápencové skály). Bylo zde nalezeno celkem 232 druhů mechorostů (60 játrovek, 172 mechů), což představuje 27 % české bryoflóry (viz Zmrhalová 2006).
V bryoflóře Králického Sněžníku je zastoupeno relativně malé množství ohrožených taxonů (kategorie EN, VU, LR-nt). Nejvzácnějšími druhy pohoří jsou mechorosty vápencových skal (Campylophyllum halleri, Cololejeunea calcarea, Plagiopus oederi, Scapania gymnostomophila, Serpoleskea confervoides), epixylicky a epifyticky rostoucí druhy (Buxbaumia viridis, Campylophyllum sommerfeltii, Serpoleskea subtilis) a Tayloria tenuis, rostoucí na organických zbytcích.
K nejzachovalejším ekosystémům pohoří patří fragmenty bučin a suťových lesů, kamenná moře a vápencové skály. Naopak značný stupeň devastace vykazují klimaxové smrčiny a většina rašelinišť na celém úseku Mokrého hřbetu.
 
 
Rašeliniště na Černé kupě. Foto M. Zmrhalová
 
MAGDA ZMRHALOVÁ
 
 
LITERATURA
 
Kučera J. et Váňa J. (2006): Seznam a červený seznam mechorostů České republiky (2005). – Příroda 23: 1–104.
Demek J. et al. (1987): Zeměpisný lexikon. Hory a nížiny. Nakl. Čs. Akad. Věd, Praha.
Duda J. (1959): Jatrovky Králického Sněžníku. – Přírod. Čas. Slez. Mus. Opava, 20: 121–138.
Duda J. et Krkavec F. (1959): Hřebenová vrchoviště Králického Sněžníku. – Přírod. Čas. Slez. Mus. Opava, 20: 87–98.
Gawlikowska E. et Opletal M. (1997): Králický Sněžník. Geologická mapa pro turisty, 1:50000. Państvowy Instytut Geologiczny, Warszawa, Český geologický ústav, Praha.
Neuhäuslová Z. et al. (1997): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. – Academia, Praha.
Quitt E. (1971): Klimatické oblasti Československa. – Studia Geographica, GÚ ČSAV, 16: 7–71.
Rybníček K. et Rybníčková E. (2004): Pollen analyses of sediments from the summit of the Praděd in the Hrubý Jeseník Mts. (Eastern Sudetes). – Preslia, Praha, 76: 331–347.
Skalický V. (1988): Regionálně fytogeografické členění. – In: Hejný S., Slavík B.: Květena České socialistické republiky 1, 103–121, Nakl. Čs. Akad. Věd, Praha.
Zmrhalová M. (1993): Historie výzkumu mechové flóry Hrubého Jeseníku. – Severní Morava, Šumperk, 66: 39-48.
Zmrhalová M. (1995): Rod Tetrodontium Schwaegr. v České republice a Slovenské republice. – Čas. Slez. Muz. Opava (A), 203–216.
Zmrhalová M. (2006): Mechorosty Králického Sněžníku. In: Medzinárodná konferencia prírodovedných pracovníkov múzeí a pracovníkov múzeí v prírodě 23. 5. – 25. 5. 2006 Liptovský Mikuláš. Zborník referátov, Slovenské múzeum ochrany prírody a jaskyniarstva Liptovský Mikuláš, s. 55-60.
 
Mapa: Králický Sněžník, stav bryologické prozkoumanosti území (2004, 2005) dle zeměpisných souřadnic sběrů pro herbářové položky, turistická mapa 1:50 000
 

První výsledky archeologického výzkumu …

První výsledky archeologického výzkumu v Šumperku mezi ul. Na Hradbách a Lužickosrbskou

Na konci května zahájilo Vlastivědné muzeum v Šumperku předstihový záchranný archeologický výzkum v prostoru svíraném ulicemi Na Hradbách a Lužickosrbskou, kde má vyrůst bytový dům “Na Hradbách“ (stavebníkem šumperská firma SAN-JV, s.r.o.). Jedná se o velmi zajímavou plochu ve svahu těsně pod bývalými městskými hradbami, výsledky výzkumu tedy mohou významně přispět k vyjasnění, jak vypadal vnější prostor hradeb a obranný systém našeho města v minulosti.

Obr. 1: celkový pohled na plochu výzkumu, stan je rozložen

nad sever. částí sondy A.

Pomocí mechanizace byly skryty vrchní recentní vrstvy do hloubky cca 1,5 m, poté jsme přistoupili k založení dvou sond, které protínají plochu po svahu. Po odstranění dalších navážkových a stavebně – destrukčních vrstev byly téměř po celé délce východnější sondy A zjištěny kostrové pohřby – luteránský hřbitov, zčásti odkrytý již při výzkumu v minulém roce (při stavbě sousedního polyfunkčního domu), tedy pokračuje až do těchto míst a byl mnohem rozsáhlejší, než se předpokládalo. Jeho existence je zmíněna v písemných pramenech – luteráni zde začali pohřbívat v r. 1624. Pohřbení zachycení letošním výzkumem byli v zemi uloženi velmi těsně vedle sebe a též ve vrstvách nad sebou (zatím vyzvednuto 27 jedinců). V jednom místě se nacházely pouze skelety novorozenců. V jižní (tedy vrchní) části byly odhaleny relikty mohutnější kamenné zdi (šířka cca 100 cm), která jde rovnoběžně s hradbou v několikametrovém odstupu. Hřbitov tuto zeď nebo její relikty respektoval: zatímco severně od ní (tedy v hlavní části hřbitova) byli mrtví ukládáni ve směru západ-východ, tak jižně od zdi (v úzkém prostoru mezi ní a hradbou) ležely skelety hlavou k severu.

Obr. 2: začištěné skelety K 14, 18 a 19 – hlavy směřují na západ, dolní končetiny na východ.

 

Obr. 3: začišťování skeletů K 26 a 27, které byly orientovány ve směru sever – jih.

Pohřbení u sebe neměli žádné předměty, velkým překvapením byl proto pohřeb K 17 – tento dospělý jedinec měl u pravé stehenní kosti celý sloupec slepených stříbrných mincí, které snad byly původně umístěny v nějakém váčku či pouzdře. Muzejní konzervátor (A. Vašíček) nyní mince ošetřuje, čitelné jsou zatím pouze dva exempláře, avšak dokonce s letopočty – 1578 a 1590, pocházejí tedy z období vlády císaře Rudolfa II.

Obr. 4: mince z hrobu K 17 (na snímku na počátku konzervace, většina je ještě slepených).

V sondě A byly všechny kosterní pozůstatky vyjmuty (po základním ošetření je budou zkoumat antropologové), nyní pokračuje výzkum ve vrstvách pod nimi – aktuálně se nyní pohybujeme ve vrstvě z 16. století, jak nám prozrazují nálezy fragmentů charakteristické časně novověké jednostranně glazované keramiky. Od současného povrchu je tato vrstva již ve značné hloubce více jak 3 m.

Sonda B již pohřby nezachytila, zato se v její jižní části v poměrně malé hloubce podařilo identifikovat jílovitou vrstvu se zlomky vrcholně středověkých nádob, mj. okraj tzv. zásobnice, která sloužila na uchovávání surovin, především obilí.

 Obr. 5: probíhající práce v sondě B a jižní části sondy A.

Výzkum se postupně přesune do dalších částí plochy, nejvíce zvědaví budeme na prostor pod rohem ulic Na Hradbách a Lužickosrbskou, kde bychom mohli očekávat relikty části základů tzv. Nové brány, postavené z popudu Petra ze Žerotína pravděpodobně ve 2. dekádě 16. století. Zde však bude nutné nejdříve počkat na provedení zabezpečení proti případným sesuvům zeminy.

J. Halama (archeolog VM Šumperk) 

 

Orlovec říční na průtahu Šumperskem

Foto: Tomáš Bělka (www.BirdPhoto.cz)
 
 
Orlovec říční (Pandion haliaetus) patří mezi ptáky, jejichž hnízdění nebylo v posledních desetiletích na našem území prokázáno. Každoročně však přes území ČR nehojně protahuje na jarním a podzimním tahu. Jde o velkého nápadného dravce s kontrastním černobílým zbarvením, které z něj, společně s chocholkou na hlavě, typickou siluetou a specifickým způsobem lovu, dělá nezaměnitelný druh a zajímavý objekt pro pozorování.
 
Orlovci jsou u nás pravidelně sledováni zejména v oblastech příhodných pro jejich výskyt a také pro jejich pozorování – v oblastech s četnými velkými vodními plochami s dostatkem ryb, které tvoří hlavní část potravy tohoto dravce, a s dostatkem pozorovatelů, kteří jejich výskyt zaznamenají. Většina pozorování tak pochází z tradičních ornitologických lokalit v rybničnatých oblastech (např. jižní Morava, jižní Čechy, východní Čechy, Českolipsko, Ostravsko apod.). Šumperský okres nepatří z tohoto hlediska zdaleka k význačným oblastem, větších vodních ploch je tu poskrovnu a ty stávající nepatří k oblíbeným exkurzním místům pozorovatelů ptáků (tzv. birdwatcherů), pídících se po co největším počtu nových druhů pro svůj seznam pozorovaných ptáků. Přesto je zde však možné občas spatřit zajímavé druhy, včetně právě zmíněného orlovce říčního.
 
Na konci srpna a začátku září 2008 jsem podnikl dvě krátké výpravy na „vodní“ lokality a měl jsem štěstí – orlovce říčního jsem pozoroval opakovaně, a to hned na třech různých lokalitách. První pozorování pochází z Třemešských rybníků u Šumperka, kde jsem jednoho orlovce pozoroval 20. srpna v podvečer. Další 2 pozorování pak pocházejí z dopoledne 2. září, kdy se jeden orlovec vyskytoval u Doubravického rybníka u Doubravic a jeden na vodní nádrži Nemilka. Oba tito ptáci byli nápadní, snadno zjistitelní – intenzivně přeletovali nad vodní hladinou a lovili. Druhý z nich byl pak pozorován létající s větší rybou v pařátech a obtěžován kání lesní, která zkoušela donutit orlovce k upuštění úlovku (neúspěšně…). Pro úplnost bych měl ještě doplnit, že jsem kromě těchto dvou lokalit 2. září krátce navštívil také Moravičanské jezero, kde jsem však už další orlovce nespatřil…
 
Opět se tak ukázalo, že zejména v době tahu je počet pozorování vzácnějších druhů ptáků do značné míry závislý na načasování a počtu návštěv na různých lokalitách v regionu (ať už navštívených jedním pozorovatelem či lépe sledovaných větším počtem pozorovatelů). Tento krátký článek by tak měl být zároveň výzvou pro všechny nadšené pozorovatele, aby nenavštěvovali jen známé a „bohaté“ lokality a neopomíjeli (třeba i drobnější) zajímavosti ve svém okolí.
 
 
Petr Kovařík

Výzkum v Příčné ulici – Šumperk osídlen již v době bronzové

Archeologický dohled při stavbě sběrného dvora na Příčné ulici za nádražím přinesl obrovské překvapení – při běžné obhlídce terénu po povrchové skrývce bagrem bylo na ploše staveniště nalezeno několik zlomků pravěké keramiky. Dohled se tak ihned změnil na záchranný výzkum, který byl zahájen 8. září. Po provedení několika sond se ukázalo, že se jedná o nepravidelnou, zčásti porušenou a promíchanou vrstvu, ve které se nacházejí četné zlomky hliněných nádob, které na základě charakteru materiálu, povrchu a výzdoby můžeme s jistotou datovat do pozdní doby bronzové, to je do doby asi před 3000 lety (dle odborné terminologie patří do tzv. slezské fáze lužické kultury).
 
Protože žádné zahloubené objekty nebyly identifikovány, nálezy se vyskytovaly pouze v rámci vrstvy, byla plocha rozměřena do pravidelné čtvercové sítě po jednom metru. Vrstva je nyní zkoumána po jednotlivých čtvercích, mohou tak být přesněji zaznamenávány koncentrace nálezů. 
 
 

Průběh výzkumu vrstvy po jednotlivých čtvercích

 
Kromě keramiky se nalezlo také několik fragmentů kamenných nástrojů z pazourku (v době bronzové se stále ještě používaly) a kousky mazanice (vypálené hlíny sloužící jako výmaz v dřevohlinitých domech), brigádníci tedy musí postupovat velmi pečlivě.
 
 

Pečlivá práce brigádníků.
 
 
Zdá se, že vlastní sídliště stálo mimo areál stavby, nálezy sem zřejmě druhotně naplavila voda – řeka Desná protéká nedaleko.
 
Význam objevu neleží ani tak v nálezech samých, jako spíše v jejich poloze. Po výzkumu PhDr. V. Goše soudobého sídliště v Temenici před 40 lety nám totiž potvrzuje, že území dnešního Šumperka a okolí bylo na sklonku doby bronzové regulérně osídleno. Bylo to jediné období v průběhu pravěku, kdy si na Šumpersku lidé budovali svá stálá obydlí, trvale byla naše oblast osídlena až při známé středověké kolonizace ve 13. století.

 

Jakub Halama
 

Sondážní výzkum na mohelnických hradbách

V závěru měsíce října provedlo Vlastivědné muzeum v Šumperku zjišťovací sondážní práce v Mohelnici u městských hradeb. Letošní rok byla naplánovaná rekonstrukce hradeb na ulici Okružní, naproti křižovatce s ulicí Třebovskou za sochou Rudoarmějce. U příležitosti těchto prací bylo rozhodnuto o provedení archeologických sondáží, které umožní zjistit, jak vypadá situace u paty hradby a v jakém je stavu hradba samotná. Možnost zdokumentovat tuto velmi cennou a dlouho opomíjenou památku města byla dlouho přáním archeologů a památkářů. Symbolicky se započalo s opravou hradeb pro město ve významném roce, kdy slaví 735 let od svého založení. Jeho oficiální historie je datována listinou biskupa Bruna ze Schauenburku z roku 1273, zde je Mohelnice poprvé v dochovaných písemných pramenech uváděna jako město. Symbolem města byly hradby, které nejen chránily obyvatele, ale vymezovaly i město samotné a vyjadřovaly jeho samostatnost. Lze předpokládat, že zpočátku formující se město obepínaly jistě hradby dřevěné (dřevohlinité), které zanedlouho nahradily hradby kamenné. Stalo se tak roku 1322, kdy Biskup Konrád I. se souhlasem krále Jana Lucemburského dal roku 1322 městu právo opevnit se kamennými hradbami a vodními příkopy. Do dnešních dnů se však z tohoto opevnění zachovalo jen velmi málo.
 
Při archeologickém výzkumu hradeb byly realizovány dvě sondy (A a B), které zjistily pod svrchní vrstvou pravděpodobně zpevňující jílovitý zásyp hradby a poté již kulturní souvrství datované střepy do vrcholného středověku (nejstarší okraj dokonce datován již do 12. stol.). Že toto vyvýšené místo nebylo opomenuto ani v pravěku, svědčí četné zlomky keramiky, datované předběžně do pozdní doby kamenné (eneolitu), nacházející se ve spodní vrstvě. Našla se zde i část pracovního nástroje – čepelky ze silicitu. Srpovitý lesk na části ostří dosvědčuje, že se jedná o používaný nástroj. Hradba byla položena na podloží, které se nacházelo 1,2 m pod současným povrchem. Místy se dochovala původní gotická omítka. Sonda B ve vytipovaném místě přinesla překvapení, neboť hradba zde končila po pár centimetrech pod současným povrchem. Ačkoli tedy sonda B se nacházela jen pár metrů od sondy A, zjistila zcela jinou situaci. V příštím roce se bude v rekonstrukci hradeb a tedy i v archeologickém výzkumu pokračovat. Teprve pak budou moci být výsledky výzkumu komplexně vyhodnoceny.

 

Martin Baják
 
 
 

Výmalba kaple …

Výmalba kaple sv. Jana Nepomuckého v klášterním kostele v Šumperku

 
Původně středověká stavba dominikánského klášterního kostela v Šumperku má své počátky někdy ve 2. polovině 13. století. Během své existence kostel několikrát vyhořel a byl přestavován. Poslední velká přestavba po roce 1669 mu dala barokní vzhled. Po zrušení kláštera Josefem II.  se stalo majitelem klášterního kostela Město Šumperk. Po roce 1945 byla kostelu věnována ze strany vlastníka minimální péče, takže stavba se stala havarijní.
 
Při rekonstrukci chrámu v letech 1991 – 2005 dalo Město Šumperk restaurovat i fresku v kapli sv. Jana Nepomuckého, která byla do té doby překryta novodobou výmalbou z počátku 60. let 20. století.
 
Kaple sv. Jana Nepomuckého byla ke klášternímu  kostelu Zvěstování Panně Marii přistavena před polovinou 18. století. Je to jednoduchá pozdně barokní architektura s půlkruhově ukončeným mělkým kněžištěm zaklenutým konchou 1) a s valeně zaklenutou lodí s mělkými, v ploše klenby málo zřetelnými, vstřícnými lunetami nad okny a nikami. Rytmus dodávají interiéru stavby svazky pilastrů nesoucí masivní římsu.V kněžišti jsou subtilnější, výrazně se ale uplatňují v ploše zdi lodi a v rozích kaple. Klenba lodi však není přerušena pasem, jak by se dalo očekávat vzhledem k existenci pilastrů, ale vytváří jednolitou, místy nepatrně zvlněnou plochu.
 
Kaple byla vyzdobena nástropní figurální malbou a dekorována rokokovými motivy až v  roce 1755 uničovským malířem Ignácem Oderlickým (1710 – 1761). Ten obdržel v polovině 50. let 18. století na Šumpersku rozsáhlé zakázky. Vedle práce pro dominikány v šumperském klášterním kostele to byla i výmalba děkanského chrámu sv. Jana Křtitele, kostela sv. Barbory a kostela Nejsvětější Trojice v Kopřivné. Nástěnné malby v dominikánském i děkanském kostele byly ve 20. století překryty běžnou soudobou výmalbou. Proto mohla Libuše Dědková, autorka životopisné studie s hodnocením a soupisem díla Ignáce Oderlického, pouze citovat informaci Ř. Wolného o dřívější existenci fresek. 2)  Dílo zůstalo pod přemalbou až do 90. let 20. století.    K jeho restaurování byl v roce 1994 přizván prostřednictvím pražské restaurátorské agentury Brandl, s.r.o., restaurátor, akademický malíř Jan Severa, a to pouze k restaurování plochy konchy. Výchozí situace byla dramatická. Neopadávala jen novější výmalba, ale i omítka klenby byla tak narušena prorůstající dřevomorkou, že se místy odtrhávala spolu s původní malbou. Celou sezónu věnoval restaurátor snímání mladší výmalby a transferu 3) některých partií fresky, fixaci omítek, čištění a také likvidaci hub a plísní. Spolu s prací restaurátora probíhaly v kostele zednické rekonstrukční práce a byla zde stále poměrně vysoká vlhkost. A protože půdy byly čerstvě zbaveny letitého nánosu smetí, které dobře izolovalo klenby, přišla v následující zimě neočekávaná komplikace. Na očištěné fresce se díky promrzání zdiva a vysoké vlhkosti v interiéru kostela objevil ledový příkrov. Zainteresovaní čekali netrpělivě na jaro, zda omítka i malba vydrží, až led zmizí. Dílo mělo štěstí a mohlo se v restaurování pokračovat.
 
Freska v konše byla následujícího roku dokončena. Zároveň byla zjištěna i neobyčejně bohatá dekorativní výzdoba doplněná zlatem mezi okny a v jejich špaletách. Další restaurování vyžadovalo vysoké náklady, a tak bylo provedeno spolu s ostatními svislými zdmi kaple až v letech 2000 – 2003, zároveň s obnovou novější olejové malby na západní zdi kaple. 4)
 
Město původně nepočítalo s obnovou malby na stropě lodi kaple. Po vymalování svislých stěn však bylo její obnovení v zájmu celistvosti prostoru nutné. Práce se opět ujal Jan Severa a v letech 2004 – 2005 odkryl a zrestauroval na klenbě dva výjevy ze života Jana Nepomuckého. Byla to práce nelehká, torzo výmalby bylo nutné v mnoha částech doplnit rekonstrukcí, protože pod novější výmalbou se na mnohých místech dochovala pouze torzální podkresba miniem.
 
Léta trvající restaurování Oderlického fresky bylo finančně velmi nákladné. Pokud byly k dispozici prostředky z Programu regenerace 5) bylo možné pracovat intenzívně. Později město dodávalo prostředky na restaurování jen z vlastního rozpočtu, tempo se poněkud zpomalilo, ale práce pokračovaly. Díky tomuto vytrvalému snažení je v kapli sv. Jana Nepomuckého od roku 2005 veřejnosti přístupné dílo I. Oderlického v obnovené kráse. Technicky jde o fresco-secco, malbu malovanou do čerstvé omítky a později už na suchém podkladě domalovávanou.
 
Výmalbu tvoří tři izolované narativní výjevy, které kupodivu nezpracovávají dramatické výjevy legendy o sv. Janu Nepomuckém, jako je jeho mučení nebo utopení ve Vltavě. V kněžišti je znázorněna ve  dvou postavách anděla a serafína apoteóza sv. Jana Nepomuckého prostřednictvím starozákonního textu. 6) Jedná se o 6. kapitolu a 6. až 8. verš z Izaiáše: „ 6. I přiletěl ke mně jeden ze serafínů, maje v ruce své uhel řeřavý, kterýž kleštěmi vzal byl z oltáře. 7.  A dotkl se úst mých a řekl: Aj hle, dotkl se uhel tento úst  tvých; neboť odešla nepravost tvá, a hřích tvůj shlazen jest. 8. A potom slyšel jsem hlas Pána řkoucího. Koho pošlu? Kdo nám půjde? I řekl jsem: Aj já, pošli mne.“  Obě  okřídlené postavy jsou lehce nahozeny, pozadí výjevu je neurčité, tvoří je prosvětlená oblaka, která přecházejí v dekorativní výzdobu. Freska v lodi kaple znázorňuje výjevy ze života světce, dva naprosto poklidné děje, kázání Jana Nepomuckého a Nanebevzetí  Jana Nepomuckého. První výrazně kontrastuje s malbou v kněžišti především použitými kresebnými prvky, jimiž jsou některé části zvýrazněny. Je to především dominantní  perspektivní zobrazení temné sloupové architektury, v níž se ztrácí skupina jemně provedených postav obdobně jako kazatelna se sv. Janem Nepomuckým. Zdá se, že zde s I. Oderlickým někdo výrazně spolupracoval. Je velice pravděpodobné, že to mohl být umělcův syn Jan či další uničovský malíř Jakub Zink, od něhož je v kostele křížová cesta. Žádný z nich nedosáhl kvality projevu Ignáce Oderlického a nebyli tak dobře situovaní jako on a patrně hůře dosahovali na samostatné zakázky. Vezmeme-li v úvahu informaci Řehoře Wolného, že v roce 1755 byl Oderlický vedle fresky v kapli sv. Jana Nepomuckého i autorem výmalby s rozsáhlými freskami v kostele sv. Barbory i v chrámu sv. Jana Křtitele v Šumperku, 7) je spoluúčast dalších umělců i v klášterním kostele více než pravděpodobná. Nelze ale ani vyloučit, že se při rekonstrukci chybějících částí fresky při nedávném restaurování nesešel restaurátor zcela s původním rukopisem umělce. Ve druhém výjevu v klenbě lodi není již použita žádná architektura, ale opět oblačná prosvětlená sféra s anděly, která svým charakterem daleko lépe koresponduje s výmalbou klenby kněžiště.
 
Ignác Oderlický věnuje ve svých malbách v Kopřivné i v kostele sv. Barbory významnou pozornost pozadí. Jde zpravidla o krajinu, 8) někdy i konkrétní, lehce nahozenou, s odpovídající barevnou perspektivou. V případě kaple sv. Jana Nepomuckého dal přednost tajemnému nebeskému světlu, obklopujícímu zázrak, kterým žili čeští i moravští věřící v první polovině 18. století, před i po kanonizaci světce.
 
Po  restaurování donedávna neznámých prací Ignáce Oderlického v Šumperku bude patrně nutné pokusit se přehodnotit informaci Wolného právě v souvislosti s případnou spoluúčastí dalších umělců a také restaurátorů v 19. a na počátku 20. století a snad i  časové určení jednotlivých prací. Nově restaurovaná výmalba kostela sv. Jana Křtitele 9) je totiž oproti  ostatním umělcovým pracím v regionu pojatá monumentálněji a má blíže k baroknímu než rokokovému zpracování a výrazu. Také v kostele sv. Barbory má freska lodi a presbyteria nápadně rozdílný umělecký rukopis, i když přihlédneme k in situ doloženému restaurování  presbyteria Antonem Gerschem v 1. polovině 19. století.  
 
Milena Filipová
 
 
 Poznámky:
1) Koncha je zde klenba ve tvaru čtvrtinové výseče koule.
2/ Dědková, L.: Ignác a Jan Oderličtí a Jakub Zink- barokní malíři v Uničově. In: Sborník památkové péče v Severomoravském kraji 5, Ostrava 1982, s.109 – 130.
3/ Transfer je přenos díla mimo původní podkladovou plochu.
4/ Autorem je Karl Brachtel ml., akademický malíř, rodák ze Šumperka, patrně někdy v 1. čtvrtině 20. století.
5/ Program regenerace je organizační a finanční podpora poskytovaná ministerstvem kultury historickým městům k obnově památek.
6/ Za upozornění děkuji Michalu Šelembovi. restaurátorovi pracujícímu na odkrytí Oderlického fresky v děkanském chrámu sv. Jana Křtitele v Šumperku .
7/ Wolný IV, s. 140 n.
8/ Např. krajina v okolí Šumperka v nástěnné malbě v kapli sv. Barbory i postavy v krajině ve výmalbě kostela v Kopřivné. I u menších prací v olejomalbách v kostele Zvěstování Panně
Marii v Šumperku je krajině věnována pečlivá pozornost.
9) Ukončeno v r. 2008.
 
 

 

Závěr kaple sv. Jana Nepomuckého před a po restaurování fresky a oltáře. Foto J. Mašek

 

 

Obnovená freska v kněžišti. Foto J.Mašek

 

 

Kázání sv. Jana Nepomuckého a jeho Nanebevzetí namalované v klenbě lodi. Foto J. Mašek

 

Bryologicko-lichenologický seminář v Chrasticích

Ve dnech 2. – 5. října 2008 se v Chrasticích konal seminář s názvem 21. bryologicko-lichenologické dny, pořádaný bryologicko-lichenologickou sekcí České botanické společnosti (ČBS), Vlastivědným muzeem v Šumperku, Muzeem a galerií Orlických hor v Rychnově n. Kněžnou a Ostravskou univerzitou. Tento seminář se koná pravidelně dvakrát do roka (na jaře a na podzim) a je setkáním bryologů a lichenologů ČR s pravidelnou účastí studentů, polských bryologů a ostatních zájemců o mechorosty a lišejníky. V příjemném prostředí rekreačního zařízení Úsvit Chrastice se letos pod Králickým Sněžníkem sešlo celkem 43 účastníků. První den byla uskutečněna exkurze na Přírodní památku Chrastický hadec. Večer pak byl seminář zahájen přednáškou o přírodních poměrech Králického Sněžníku, kterou přednesl Milan Gracias, pracovník Horské služby Jeseníky. O lišejnících a mechorostech Králického Sněžníku po něm referovali Josef Halda z Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově n. Kněžnou a Magda Zmrhalová z Vlastivědného muzea v Šumperku. Další dva dny probíhaly celodenní exkurze, jejichž cílem bylo zjistit, které druhy mechorostů a lišejníků na navštívených lokalitách rostou. Exkurze směřovaly do údolí Moravy, na Tvarožné díry, Vlaštovčí skály, prales ve Strmém, vrchol Králického Sněžníku, sedlo pod Králickým Sněžníkem, Mokrý hřbet, Prudký potok, Klepý a Modřínový vrch nad Raškovem. Večerní program byl vyplněn mikroskopickým určováním nasbíraného materiálu, přednáškami a diskusemi nad postery, proběhlo také plénum bryologicko-lichenologické sekce ČBS. Seminář byl ukončen v neděli 5. 10. exkurzí do opuštěného mramorového lomu v Horní Moravě.
 
Cílem celého semináře bylo doplnit informace o složení mechové a lišejníkové flóry v oblasti Králického Sněžníku. Toto pohoří je historicky relativně dobře bryologicky i lichenologicky prozkoumáno. V letech 1999 – 2005 zde realizovali intenzivní bryologický a lichenologický výzkum M. Zmrhalová a J. Halda, během kterého zjistili, že z území Králického Sněžníku bylo dosud známo celkem 343 druhů mechorostů (tj. necelých 40 % české bryoflóry) a 370 druhů lišejníků (zhruba 24 % české lichenoflóry) včetně historických údajů. Během let 1999 – 2005 bylo zjištěno 251 druhů mechorostů a 234 druhů lišejníků. Důležitým výsledkem semináře bylo nalezení několika dalších historicky udávaných druhů, z nichž některé byly potvrzeny po sto i více letech. Z regionálního i celorepublikového hlediska jsou cenné nálezy i několika dalších významných druhů, které dosud z území nebyly známy. Účastníci své nálezy budou publikovat na jaře příštího roku.
 
Velký dík patří společnosti Delfortgroup a agentuře Rhaken.net, které letošní bryologicko-lichenologický seminář podpořily sponzorsky.

 

Přednášky, které na semináři zazněly:
 
– Přírodní poměry Králického Sněžníku (M. Gracias, Horská služba Jeseníky, oblast Horní Morava).
– Lišejníky Králického Sněžníku (J. Halda, Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově n. Kněžnou).
– Mechorosty Králického Sněžníku (M. Zmrhalová, Vlastivědné muzeum v Šumperku).
– Dojmy z konference o rašelinících, Aljaška 2008 (V. Plášek, Ostravská univerzita v Ostravě, B. Shaw, Duke University, USA).
– Příroda a mechorosty Tádžikistánu (V. Plášek, Ostravská univerzita v Ostravě).
– Taxonomická a karyologická specifikace čeledi Ditrichaceae (I. Novotný, Moravské zemské muzeum Brno).
– Výzkum druhu Hamatocaulis vernicosus na PřF JU aneb jak moc lze jeden mech potrápit… (T. Štechová, A. Manukjanová, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích).

 

Přihlášené postery:
 
– Dolný A., Plášek V., Drozd P. & Kočárek P.: Affinity of dragon flies for Sphagnum ecological groups.
– Drozd P., Dolný A., Jašík M., Kočárek P., Krupař M., Plášek V. & Ševčík V.: Structure of invertebrate community associated with moss cushions.
– Kocourková J.: Biodiversity of lichens and lichenicolous fungi in the Jizerské hory Protected Landscape Area in the Czech Republic.
– Kočárek P., Grucmanová Š., Filipcová Z., Bradová L., Plášek V. & Holuša J.: Mosses as a food component of groundhopper Tetrix ceperoi.
– Novotný I.: Ditrichum zonatum v České republice a na Slovensku a přilehlých oblastech.
– Plášek V., Štefúňová K., Hradilová J., Nociarová D., Pasečná M., Brus J. & Franková H.: Epiphytic mosses within Orthotrichaceae family in Moravskoslezské Beskydy Mts. and their ecological requirements.
– Plášek V., Zmrhalová M. & Číhal L.: Epiphytic mosses within Orthotrichaceae family in the Hrubý Jeseník Mts. A preliminary comparison of historical & recent data.
– Sova P.: Population ecology and genetics of the rare liverwort Jungermannia caespiticia Lindenb.

 

Publikované články:
 
– Halda J. Pl 2008. Seznam lišejníků české strany Králického Sněžníku. Acta Mus. Richnov., Sect. Natur. 15(1): 43-84.
– Zmrhalová M. & Halda J. P. 2008. Bryoflóra a lichenoflóra české strany Králického Sněžníku – úvod. Acta Mus. Richnov., Sect. Natur. 15(1): 1-5.
 
Magda Zmrhalová
 
 
Fotografie z akce – foto Š. Koval
 


Aloina rigida.


Aloina rigida.

 


Aneura pinguis
 

Chiloscyphus coadunatus
 

Cirriphyllum piliferum
 

Dichodontium palustre
 
Dichodontium palustre
 

Dichodontium palustre
 

Encalypta streptocarpa
 

Encalypta streptocarpa
 
 

Encalypta streptocarpa
 

Encalypta streptocarpa
 

Encalypta streptocarpa
 

Eurhynchium angustirete
 

Nad vodopádem Na Strašidlech
 

Pellia endivifolia
 

Plagiochila asplenioides
 

Plagiomnium undulatum
 

Prudký potok
 

Prudký potok
 

Rhodobryum roseum
 

Tortella tortuosa
 

Tvarožné díry
 

Tvarožné díry
 

Tvarožné díry
 

Ukončení semináře
 

Jak kořínek proniká křemenem

V literatuře najdeme velmi málo dokladů o tom, jak pronikají kořeny rostlin kompaktní a tvrdou horninou nebo nerostem. Nám se podařilo zachytit proniknutí vláskového kořínku křemenem a zhotovit instruktivní fotografie.
 
Po přívalovém dešti jsme na lesní cestě u Bludova (okres Šumperk) našli nezaoblený úlomek nafialověle šedého žilného křemene. Křemen byl naprosto kompaktní, bez patrných trhlin a puklin, velmi jemnozrnný (velikost zrna kolem 0,02 mm). Po nabroušení jedné plochy jsme v něm objevili kanálek po vláskovém kořínku vyšší rostliny. Tento kanálek je krásně vidět na snímku. Je silný asi 0,25 mm, má válcovitý průřez a velmi nepravidelný průběh. Vznikl nepochybně postupným rozpouštěním křemene kořenovými exkrety. Přitom křemen patří vůči chemickému zvětrávání k nejodolnějším nerostům vůbec a podstatně jej narušuje respektive rozpouští jen kyselina fluorovodíková. Zachovaná délka kanálku je asi 3,5 mm, původně byl ovšem pravděpodobně delší.
 
Nejzajímavější patrně je, že kořínek se dostal do těsné blízkosti krystalku pyritu o velikosti 0,3 mm, uzavřeného v křemeni. Zřejmě biochemickým působením kořínku došlo k rozkladu pyritu (FeS2) na limonit (přibližně Fe(OH)3.n H2O), který podle našich pozorování v dalších krystalcích pyritu na vzorku neproběhl nebo proběhl zatím jen v počátečním stadiu. Při rozkladu se vytvořily kolem krystalku dva odbarvené dvůrky (žlutohnědý a světlý). Otázkou je, zda krystalek pyritu vzhledem k průběhu kořenového kanálku k sobě kořínek „nepřitáhl“. Následně mohl ovšem kořínek například v důsledku vysoké koncentrace H2SO4 odumřít.
 
Zajímavá je jistě otázka, jak dlouho popřípadě jak dlouho před přítomností kořínek do křemene vrůstal. Čas průniku odhadujeme na léta popřípadě až na desetiletí a celý jev pokládáme za recentní až subrecentní, i když principiálně asi nelze vyloučit ani vyšší stáří.
 
V každém případě je tento náhodně zachycený jev zajímavým příspěvkem k rostlinné fyziologii i k mechanismu biologického zvětrávání a destrukce hornin. Kromě toho je nebo může být i předmětem studia ichnologie, vědy o stopách po životě zachovaných v horninách.
 
Zdeněk Gába – Kateřina Odložilíková
 
Foto: Kanálek po kořínku v křemeni. Foto Z.Gába ml. x 20.
 
 
 
 

Smutný konec objevených základů městské brány

SMUTNÝ KONEC OBJEVENÝCH ZÁKLADŮ MĚSTSKÉ BRÁNY

aneb hodnoty finanční opět zvítězily nad hodnotami kulturními

 
V souvislosti se stavbou bytového domu „Na Hradbách“ (realizuje SAN-JV, s.r.o.) v Šumperku, prostoru mezi ul. Na Hradbách a Lužickosrbská, provádělo Vlastivědné muzeum v Šumperku v loňském roce záchranný archeologický výzkum. O jeho výsledcích (zkoumaný hřbitov, další příkop, základy brány a zahloubený dům) byla již veřejnost informována jak na internetových stránkách našeho muzea a formou přednášky, tak i na stránkách regionálního tisku.

 

Jedním z důležitých objevů byla též identifikace části kamenných základů původní městské brány, které zůstaly jako zázrakem uchovány pod sutinami novověkého domu. Jedná se o základy nároží mohutné nelícované kamenné zdi (o rozměrech min. 200 x 240 cm), vyskládané z nepravidelných kamenů nestejných rozměrů spojovaných maltou středověkých vlastností. Svým charakterem a dispozicí odpovídá pozdně středověkým fortifikačním konstrukcím. Při srovnání se zachovalým plánem půdorysu tzv. Nové brány (autorem byl I. Richter v r. 1844 – za upozornění děkujeme D. Poláchovi) a její předpokládanou lokalizací do těchto míst dospíváme k odpovídající shodě – odhalenou část tak lze ztotožnit se samotným severovýchodním nárožím věžovité brány. Správnost této hypotézy potvrdilo i geodetické vynesení plánu půdorysu brány I. Richtera do nynější katastrální situace (odpovídá vzdálenostně vzhledem k okolní situaci) a také souhlasné stanovisko svolané archeologické komise. Neméně zajímavý byl další průběh této kamenné konstrukce severním směrem, tedy dolů po svahu před bránu – situace zde sice byly již velmi poničené, ale mohlo se také jednat o zbytky předsunutého opevnění brány.

 

Ve vlastivědné literatuře se uvádí, že po roce 1513, kdy město vyhořelo, byly vybudovány mohutné kamenné hradby (podnes zčásti zachované), které jej rozdělily na vnitřní město a předměstí. V křižovatce dnešních ulic Na Hradbách a Lužickosrbské se nacházela jedna ze dvou městských bran, tzv. Nová, vybudovaná snad kolem r. 1520 Petrem ze Žerotína.

 

Podobu věžovité brány průjezdního typu známe díky souboru kreseb J. E. Kastnera, které vznikly v letech 1839 – 1843. Důležitým je pro nás také půdorysný plán Nové brány a její zobrazení od jihu od Ignaze Richtera z r. 1844. Na základě tohoto půdorysu vznikla později kresebná rekonstrukce brány, taktéž od jihu, autorem byl historik F. Harrer.

 

K bourání městských hradeb postupně došlo až v polovině 19. století. Nová brána byla stržena v dubnu r. 1860 – traduje se, že důležitým motivem této modernizace města byla cesta císaře Františka Josefa I. do lázní Gräfenberk, při které měl Šumperkem projíždět.

 

Stavebník a bohužel ani město jako dosavadní vlastník pozemku (rozhodnutí zasedání zastupitelstva ze dne 11.12.2008 – viz Šumperský zpravodaj č. 1/2009, s. 5) neprojevili o zachování této významné památky sebemenší zájem. Stavebník zřejmě nerespektoval stále platnou podmínku závazného stanoviska MěÚ Šumperk („Před zahájením prací bude formou archeologického průzkumu upřesněn průběh hradebních konstrukcí, případná půdorysná stopa hradeb vč. původních konstrukcí zůstane zachována.“) a dne 7. 3. 2009 archeologický nález – obnaženou část kamenných základů brány –  zničil. Tristní je zejména fakt, že k odstranění došlo bez přítomnosti odborníka, který by vše mohl řádně zdokumentovat, a věda tak přišla o důležité informace. Případem svévolného zničení archeologického nálezu se nyní budou zabývat kompetentní orgány.

 

Jakub Halama, vedoucí archeologického výzkumu
 
 
Odhalené zdivo základů SV nároží brány.
 
 
Stavebníkem zničené odhalené základy brány.
 
 
Půdorys brány od I. Richtera (1844), tečkováním vyznačena část odhalená výzkumem.
 
 
Kresebná rekonstrukce brány historika F. Harrera.
 
 
 

Výzva ke spolupráci při mapování výskytu živočichů

Rádi bychom Vás vyzvali ke spolupráci s naším muzeem při zjišťování a mapování výskytu živočichů. Ať už patříte k zoologům, ornitologům, učitelům, lesníkům, myslivcům, zemědělcům, turistům či jiným nadšeným pozorovatelům přírody, velice bychom uvítali Vaše pozorování významných, vzácných či chráněných druhů živočichů z okresu Šumperk a jeho okolí, případně i další odbornou spolupráci.

 

Vaše pozorování či jiné informace můžete posílat na e-mailovou adresu: vmsumperk@muzeum-sumperk.cz nebo poštou na adresu Vlastivědné muzeum v Šumperku, příspěvková organizace, Hlavní třída 22, 787 31 Šumperk.
 
Pro snadnější evidenci pozorování a jejich větší hodnotu Vás prosíme o uvedení alespoň základních údajů o pozorování:
    – druh živočicha
    – počet pozorovaných jedinců, případně i počet samců, samic, mláďat, hnízd apod.
    – místo pozorování
    – datum pozorování, případně i přibližný čas
    – jméno pozorovatele a kontakt na něj (nejlépe telefon, email)

 

Případně uvítáme i další podrobnosti dle vašeho uvážení, např. okolnosti pozorování, podrobnosti o lokalitě, chování živočicha, údaje z minulosti apod. Zejména odborníky bychom rádi požádali i o případné starší údaje či upozornění na jejich práce se zoologickým zaměřením z regionu.
 
Všechna pozorování budou shromažďována v databázi ve Vlastivědném muzeu v Šumperku. Vytvoření databáze shrnující všechna dostupná data má velký význam z hlediska celkového zmapování regionu a sledování změn v přírodě.
 
Vybraná zajímavá pozorování mohou být, pokud s tím bude pozorovatel souhlasit, zveřejněna, např. na internetových stránkách muzea. Nemusíte však mít obavy o vzácné druhy, velice významné údaje o druzích, které by mohly být zveřejněním ohroženy, budou uloženy v databázi a publikovány nebudou či budou se zpožděním (např. po vyhnízdění ptáků).
 
Za vaši spolupráci Vám předem děkujeme, přispějete tak k poznání přírody v našem regionu.
 

Pelikán africký …

Pelikán africký na Moravičanském jezeře

Krátký příběh jednoho ptačího uprchlíka

 
 
 
V první polovině července 2009 se na Moravičanském jezeře (neboli mohelnické pískovně) objevil exotický pták, který překvapil nejen místní rybáře a rekreanty, ale i celou řadu odborníků. Zprávy o velkém bílém ptáku či přesněji nějakém druhu pelikána se rychle šířily a brzy se objevily i v tisku, rozhlase a televizi. Zde přinášíme shrnutí krátkého příběhu tohoto zajímavého ptáka.
 
Brzy se zjistilo, že se jedná o pelikána afrického (Pelecanus rufescens), tedy jedince druhu, který se vyskytuje zejména u velkých jezer a řek střední a východní Afriky. Jde o menší druh pelikána (váha 4 – 7 kg), který hnízdí v blízkosti mokřadů na stromech. Severně od Sahary se tento druh vyskytuje zřídka a jeho zálet až do střední Evropy je nepravděpodobný. Z tohoto důvodu a také kvůli barevnému plastovému kroužku, který měl náš pták na noze, se začalo pátrat po jeho původu v zoologických zahradách či u případných dalších chovatelů. Jediná zoologická zahrada odchovávající u nás pelikány africké je ZOO ve Dvoře Králové, zde však žádný pelikán nechyběl. Díky mezinárodní databázi zoologických zahrad však Ing. Čihák zjistil, že tento pelikán pochází ze ZOO v rakouském Salcburku, kde se vylíhl v lednu 2009. Přestože měl tento mladý pták původně zastřižené letky na jednom křídle, podařilo se mu zřejmě po částečném dorostení nových letek uprchnout a doletět až na Mohelnicko. Urazil tak vzdálenost přes 350 km severovýchodním směrem, než se usadil na Moravičanském jezeře.
 
Zde našel vhodné útočiště, a to také díky pomoci lidí, zejména zdejších rybářů, kteří mladého nezkušeného ptáka dokrmovali drobnými rybami. Pelikán zde tak úspěšně přežíval, jeho další existence však byla nejistá – bylo otázkou, zda bude bez pomoci lidí schopen ulovit si dost potravy, a navíc bylo zřejmé, že zimu v našich podmínkách by pak nepřežil. Proto byl po domluvě mezi pracovníky ZOO Dvůr Králové, Vlastivědného muzea v Šumperku a místní rybářské stráže naplánován odchyt opeřeného uprchlíka, který proběhl 5. srpna. Při něm se podařilo poměrně krotkého pelikána přilákat ke břehu pískovny a předhodit mu rybu s uspávací látkou. Poté, co ji pelikán zkonzumoval a látka začala účinkovat, byl pak odchycen, prohlédnut a převezen do Dvora Králové.
 
Po krátkém pobytu v karanténě zoologické zahrady si pak pro něj 21. srpna přijeli pracovníci ze ZOO v Salcburku a odvezli si jej zpátky do Rakouska. Pelikán se tedy po výletě na Moravu vrátil opět do rodné zoologické zahrady  s dostatkem potravy a společností dalších jedinců vlastního druhu.
 
Petr Kovařík
 
 
 
 

Oltář sv. Dominika v klášterním kostele Zvěstování Panny Marie v Šumperku

Oltář sv. Dominika byl pořízen pro klášterní kostel Zvěstování Panny Marie v Šumperku poté, když byla budova po velkém požáru města v roce 1669 přestavěna. Při této přestavbě byl původně gotický chrám barokizován a byl zcela změněn vzhled jeho interiéru. Patrně prvními kusy nábytku byly tři oltáře z počátku 80. let 17. století. Jejich architektura i výzdoba byla poplatná klasicizujícímu proudu moravské barokní tvorby.  
 
V presbytériu kostela jsou patrně stejně staré oltáře sv. Magdaleny a sv. Barbory, které se od sebe liší pouze náměty obrazů a plastik. (1) Konstrukčně obdobný, ale o něco mohutnější oltář sv. Dominika v lodi kostela jakoby k nim patřil. Je bohatěji zdobený a slohově výraznější díky užití dynamičtějších prvků,  jako jsou konvexně vyduté římsy nebo tordování a šikmé kanelování sloupů. Je velice pravděpodobné, že oltář sv. Dominika mohl po určitou dobu plnit i úlohu hlavního oltáře kostela, ovšem pod jiným zasvěcením, nejspíše Panně Marii. Všechny tři oltáře totiž tvoří vyvážený celek, kterému mohl kdysi dnešní oltář sv. Dominika dominovat. Architektura oltáře sv. Dominika byla při jeho restaurování v roce 1995 časově přesně zařazena díky nápisu zjištěnému na původní barevné vrstvě, který zní „1681 Den 19. December“. Předpoklad, že zasvěcení oltáře nemuselo být původně sv. Dominikovi, vyplývá i z toho, že všechny  obrazy na něm umístěné jsou mladšího data, než je doba jeho vzniku. Zasvěcení sv. Dominikovi určuje dnes hlavní oltářní obraz, který byl namalován nebo přemalován až v roce 1819 šumperským malířem, grafikem a restaurátorem Antonem Gerschem. Mladý je i obraz Madony ve vrcholu oltáře. Ten namaloval r. 1878 ve svých 18 letech syn šumperského dekoratéra a restaurátora Karla Brachtla, pozdější akademický malíř a historik umění šumperského regionu, Karel Brachtel ml. Rovněž obraz sv. Filomény na menze je z 19. století a  namaloval jej Edmund Schindlerz Andělské Hory (Engelberg) v roce 1840. Menza oltáře je z 18. století a její antependium tvoří malba I. Oderlického – Panna Marie předává sv. Dominikovi růženec.
 
Oltář musel být v letech 1993 – 2005 v souvislosti s rekonstrukcí klášterního kostela rozebrán. První restaurování uměleckou agenturou Vankol se týkalo pouze architektury díla a skulptur. Postupně byly sejmuty 2 mladší přemalby až na původní černou mramorovanou vrstvu. Zlacení a stříbření bylo restaurováno po sejmutí staršího olejového zlacení a stříbření hliníkovým práškem.U skulptur byla ponechána barevnost po první přemalbě, pouze inkarnát /obličeje, ruce, nohy/ byl sejmut až k původní polychromii, která byla vyretušována. Mimo smlouvu, jako pozornost zhotovitele, sejmul restaurátor Petr Suchel plošnou přemalbu německého textu na obraze Madony. V další fázi byl restaurován oltářní obraz sv. Dominika a obraz na menze.  
 
Restaurování bylo z větší části hrazeno ze sbírky, kterou ve výši 40.000 marek poskytli v roce 1993 na restaurování kostelního mobiliáře krajané z Bad Hersfeldu a okolí.
 
Milena Filipová
 
 
 

Rašeliniště Rejvíz

Asi 10 km jihovýchodně od Jeseníku směrem na Zlaté Hory leží v nadmořské výšce 750 – 778 m jedno z nejmalebnějších turistických center CHKO Jeseníky, horská osada Rejvíz. Její původní název Reihewiesen („Louky v řadě“; později byl několikrát modifikován) pochází z německého pojmenování místních luk.
 
Jižně od Rejvízu se nachází NPR Rejvíz, největší komplex vrchovištního rašeliniště, podmáčených smrčin a rašelinných luk Moravy a Slezska. Toto území je chráněno od roku 1955. Leží na rozvodí Černé Opavy a Vrchovištního potoka v nadmořské výšce 734 – 794 m. Rašeliniště se zde vyvinulo v době poledové před 6 – 7 tisíci lety. Mohlo vzniknout díky vhodné konfiguraci terénu (široké mělké sedlo), vlhkému a chladnému klimatu a nepropustnosti geologického podkladu, tvořeného především amfibolity, kvarcity a fylity. Usadily se tu porosty mechu rašeliníku (ve skutečnosti několika z mnoha druhů rodu Sphagnum), který je díky své anatomické stavbě schopen pojmout 5 – 20x větší váhové množství vody, než kolik sám váží. Mírným prouděním vody se jeho porosty nahrnovaly do stran a tvořily hrázky, mezi kterými se držela voda. V ní pak rašeliník přirůstal nejrychleji (v minulosti to bylo ročně až o 10 cm) a střed rašeliniště se tak zvedal nad okolí. Spodní vrstvy rašeliníku odumíraly, ale jeho horní části rostly dál. Tento proces probíhal při nízké teplotě, téměř bez přístupu kyslíku a v silně kyselém prostředí. Za tisíciletí zde vyrostla rašeliniště o mocnosti místy až 6 m (v místech Malého mechového jezírka). Pro jejich vypouklý tvar, způsobený odstředivým růstem rašeliníku, nikoliv tvarem podloží, jsou nazývána vrchoviště. Rašelinnému jezírku se říká blank, jeho silně zamokřený okraj se nazývá lagg. Povrch rašeliniště je působením mrazů a některých trsnatých rostlin dále členěn na bulty (vyvýšená místa) a šlenky (obvykle vodou zalité sníženiny).
 
V důsledku trvalého zamokření žijí rostliny v neustálém nedostatku kyslíku a nadbytku vody. V kyselém prostředí, jež se rozkladem rašeliníků a ostřic vytváří, jsou pro růst rostlin živiny obtížně dostupné. K tomu se přidružuje vliv drsného horského klimatu s nízkými teplotami (průměrná roční teplota je 5,3°C ) a vysokým úhrnem srážek. Tyto extrémní podmínky se blíží klimatickým podmínkám severské tundry a umožňují růst jen úzce specializovaným rostlinám.
 
Centrum rezervace je díky vysoké hladině spodní vody zcela bezlesé. Rašeliniště má dvě části – Malé a Velké mechové jezírko. V západní části leží Velké mechové jezírko, k němuž vede naučná stezka. Byla vybudovaná v roce 1970, ale první haťový chodník k jezírku existoval již v sedmdesátých letech 19. století. Ve východní části leží veřejnosti nepřístupné Malé mechové jezírko. Je starší, proto v současnosti značně zazemněné. Začátkem 20. století ještě nebylo zarostlé až po hladinu a údajně ještě v padesátých letech se na něm bruslilo. Obě jezírka jsou obklopená porosty borovice blatky (Pinus uncinata), které jsou nejzachovalejším blatkovým borem v ČR. Blatka na rejvízském rašeliništi dosahuje nejvýchodnější hranice svého areálu. Kromě ní roste v rašelinných borech bříza karpatská (Betula carpatica) a vtroušeně smrk ztepilý (Picea abies). Smrk se směrem k okrajům rašeliniště rozšiřuje a tvoří porosty rašelinných a podmáčených smrčin. K nejvzácnějším rostlinám rostoucím v okolí jezírek patří blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris) a rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), nápadný je suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum). Z keříčků jsou hojně zastoupeny kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia) – vzácný glaciální relikt (pozůstatek doby ledové), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum) a rojovník bahenní (Ledum palustre), který na jiných jesenických rašeliništích neroste.
 
Pro Rejvíz jsou charakteristické podmáčené louky s řadou druhů ostřic, jako je např. ostřice odchylná (Carex appropinquata), ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa), ostřice chudokvětá (Carex pauciflora). Z dalších vzácných rostlin se zde vyskytuje např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), bazanovec kytkokvětý (Naumburgia thyrsiflora), vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinifolia) nebo mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus). Hojná jsou prameniště s blatouchem bahenním (Caltha palustris), škardou bahenní (Crepis paludosa) a kýchavicí bílou Lobelovou (Veratrum album subsp. lobelianum). Na vyvýšených sušších místech jsou vyvinuty horské smilkové trávníky, v nichž se v poslední době rozrůstá populace všivce lesního (Pedicularis sylvatica).
 
Rejvíz je také bohatý na houby. Z vřeckovýtrusných se vyskytuje velmi vzácná hlízenka Dennisova (Sclerotinia dennisii), ze stopkovýtrusných hlavně lupenaté houby jako čepičatka velkovýtrusná (Phaeogalera macrospora), zvláště chráněná holubinka rašelinná (Russula helodes), kalichovka černohnědá (Omphalina oniscus), slzivka bažinná (Hebeloma helodes) aj.
 
Rašeliniště se svými životními podmínkami liší od jiných biotopů. Z živočichů se na Rejvízu pravidelně objevuje netopýr severní (Eptesicus nilssonii) a velké množství hnízdících ptáků, např. datel černý (Dryocopus martius), sýc rousný (Aegolius funereus), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), chřástal polní (Crex crex), zalétá sem čáp černý (Ciconia nigra). Z obojživelníků stojí za zmínku výskyt skokana rašelinného (Rana arvalis), čolka karpatského (Triturus montandoni) a čolka horského (Triturus alpestris), zástupcem plazů je zmije obecná (Vipera berus). Bylo zde zjištěno na sto druhů pavouků a 25 druhů mravenců. Vyskytují se zde vzácné arktické druhy vážek – šídlo rašelinné (Aeshna subarctica) a lesklice severská (Somatochlora arctica), z motýlů zde žije např. žluťásek borůvkový (Colias palaeno), různorožec borůvkový (Arichanna melanaria) a vřetenuška mokřadní (Zygaena trifolii). Žluťásek borůvkový a šídlo rašelinné jsou dalšími příklady glaciálních reliktů z říše živočišné – po odeznění glaciálu ustupovaly na sever a na vhodných lokalitách (rašeliniště, sutě, apod.) objevily vhodné životní podmínky a zachovaly se dodnes.
 
Rašeliniště na Rejvízu je refugiem vzácné severské fauny a flóry a patří mezi 75 vybraných přírodovědecky nejvýznamnějších území naší republiky. Díky tomu, že v rašelině neprobíhá normální tlení za přístupu vzduchu, uchovala se v jejích vrstvách pylová zrna rostlin, které zde rostly před stovkami až tisíci let a dnes dokladují vývoj vegetace od skončení ledových dob.
 
 
Magda Zmrhalová

 

Autor fotografií: Vladislav Laža

Blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris)
 
Bazanovec kytkokvětý (Naumburgia thyrsiflora)
 
Rašeliniště na Rejvízu
 
Rašeliniště na Rejvízu
 
Klikva bahenní (Oxycoccus palustris)
 
Klikva bahenní (Oxycoccus palustris)
 
Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia)
 
Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), v popředí plody klikvy bahenní
 
Kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia)
 
Malé mechové jezírko
 
Malé mechové jezírko
 
Rašelinné louky na Rejvízu
 
Rojovník bahenní (Ledum palustre)
 
Velké mechové jezírko
 
Velké mechové jezírko
 
Vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum)
 
Všivec lesní (Pedicularis sylvatica)
 

Pavlínin dvůr a rodina Chiari

Téměř padesát let byl Pavlínin dvůr spojen s osudy manželů dr. Karla a Pauliny Chiari.. Oba pocházeli z bohatého a uznávaného měšťanského prostředí – Karl z proslulé vídeňské lékařské rodiny, Paulina, rozená Zephyrescu, byla v příbuzenském vztahu hned s několika významnými podnikatelskými rodinami v Šumperku. Rod Chiari pocházel ze severní Itálie a prvním známým předkem této rodiny byl Bartholomeus Chiari (*1650 – †1724. Jeho pravnuk, Johann Baptista (*1817 – †1854), položil základy věhlasu jména Chiari především v lékařských kruzích. Po absolvování vídeňské univerzity, kde získal doktorát z medicíny, se věnoval porodnictví a gynekologii. Na první porodnické klinice ve Vídni byl spolupracovníkem profesora Johanna Kleina, jehož dceru Marii si vzal za ženu. Krátce působil také v Praze, po návratu do Vídně v roce 1854 zemřel na choleru. Tři ze čtyř jeho synů pokračovali v tradici a vystudovali medicínu. Nejstarší syn Karl (*26.5.1849 – †11. 5. 1912) působil před sňatkem s Paulinou Zephyrescu jako asistent na vídeňské klinice, další dva synové, Hans a Ottokar, zaznamenali na poli medicíny velké úspěchy. Dr. Hans Chiari (*1851 – †1916) byl významným rakouským anatomem a patologem a působil jako univerzitní profesor ve Štrasburku. Na základě jeho výzkumů a objevů po něm byly pojmenovány tzv. Arnold-Chiari malformace a Budd-Chiari syndrom.

Dr. Johann Baptista Chiari VM

 

Dr. Hans Chiari VM

Dr. Ottokar Chiari VM

Dr. Ottokar Chiari (*1853 – †1918), univerzitní profesor ve Vídni, působil na klinice laryngologie a za své zásluhy v oblasti medicíny dosáhl v roce 1916 povýšení do stavu svobodných pánů. Jeho ženou byla Marie, rozená Seidlová (*1855 – †1920), sestřenice Pauliny Chiari a dcera šumperského podnikatele Ignáce Seidla (*1824 – †1898).
 

Pauline Chiari (*21.12. 1851 – †14.5. 1922) byla jedinou dcerou šumperského velkostatkáře a průmyslníka Constantina Zephyrescu a Pauliny Zephyrescu, rozené Oberleithnerové. Constantin Zephyrescu, pocházel z Rumunska, jeho otec Theodor byl obchodníkem v Jassech a Zamphyře. Byl mj. společníkem firmy Eduard Oberleithner a synové, působil i jako ředitel sobotínských hutí. Podílel se rovněž na založení první šumperské nemocnice a zřídil nadaci pro chudé, studenty, dívky a sirotky. Za tyto zásluhy byl ještě za svého života jmenován čestným občanem města Šumperka. Její matka Paulina pocházela ze známé šumperské podnikatelské rodiny Oberleithnerů. Eduard Oberleithner (*1791 – †1849) přišel počátkem 19. století do Šumperka, kde výrobou plátna a překupnictvím s přízí a plátnem získal kapitál k založení podniku, který vyrostl v přední plátenickou „továrnu“ v Šumperku a patřil mezi nejvýznamnější textilní podniky na Moravě.

Constantin Zephyrescu VM

Paulina Zephyrescu, rozená Oberleithnerová VM

 

Paulina Zephyrescu s dcerou Paulinou

 

V roce 1811 se Eduard Oberleithner oženil s Paulinou, rozenou Hornischerovou, dcerou mohelnického kupce Johanna Hornischera. V jejich manželském svazku se narodili čtyři potomci. Synové Eduard ml. (*1813 – †1892) a Karl (*1828 – †1898) byli po otcově smrti úspěšnými pokračovateli v jeho podnikatelské činnosti. Eduard ml. založil další textilní podniky v Loučné, Hanušovicích aj., byl členem městské rady, moravského zemského sněmu a říšské rady. Karl byl zakladatelem zemědělské a lnářské školy v Temenici, člen městské rady a moravského zemského sněmu a zároveň aktivní hudebník a hudební skladatel (pod pseudonymem Carlo Nero). V roce 1874 byli bratři Oberleithnerové (strýcové Pauliny Chiari) povýšeni do šlechtického stavu. Jejich sestry se provdaly za známé a úspěšné šumperské podnikatele – Marie se v roce 1850 stala manželkou Ignáce Seidla (*1824 – †1898), Paulina vstoupila do manželského svazku s Constantinem Zephyrescu (*1814 – †1872).
Pauline Theresie Zephyrescu a Karl Johann Anton Chiari uzavřeli sňatek ve Vídni dne 27. července 1874. Svědky manželů byli Paulinin strýc Eduard Oberleithner ml. a vídeňský notář Moritz Brezina.
 

Karl Chiari a Pauline Zephyrescu

 

 

Později se natrvalo usadili v Šumperku v někdejším Terschově dvoře, který Karl na manželčinu počest pojmenoval Paulinenhof – Pavlínin dvůr. Dr. Karl Chiari se přestal věnovat lékařskému povolání a zvolil si dráhu velkostatkáře, úspěšného podnikatele a známého politika. Převzal nejen vedení velkostatku, ale stal se i společníkem firmy Eduard Oberleithner a synové a dalších průmyslových podniků (Vápenky Eisenstein a spol. v Českém Bohdíkově, pivovaru v Hanušovicích, byl prezidentem a.s. cukrovaru v Kelčanech a ředitelem Vízmberské přádelny, s.r.o.).
 

Karl a Pauline Chiari žili v Šumperku i ve Vídni bohatým společenským životem a Karl měl manželčinu podporu i ve své pozdější bohaté politické činnosti. V Šumperku se jméno Chiari ve veřejné funkci poprvé objevilo v květnu 1883, kdy se stal předsedou šumperského okrašlovacího spolku a stál u kolébky šumperského spolku německých měšťanů a sedláků. Jako svědomitý hostitel vystupoval při nejrůznějších událostech a návštěvách (např. při návštěvě moravského místodržícího hraběte Schönberga v roce 1883, při návštěvě vídeňské dvorní opery v roce 1889 apod.). Jeho politický vzestup se datuje od roku 1885, kdy byl jedním z iniciátorů vzniku Svazu Němců severní Moravy (BdDN), o dva roky později byl spoluzakladatelem jeho sekce pro Šumperk a okolí a stal se jeho místopředsedou. V roce 1885 se poprvé vrhl do politického boje jako kandidát ve volbách do říšské rady za městský volební okres Šumperk, Šternberk, Rýmařov, Staré Město, Zábřeh a Šilperk (dnes Štíty). Ač v tomto prvním politickém souboji celkově prohrál, v Šumperku mu jeho obliba přinesla vítězství, a to především díky podpoře šumperských průmyslníků. V tomto roce byl také zvolen do obecního zastupitelstva.
 

Pauline Chiari, 70. léta 19. století VM

 

Dr. Karl Chiari, 70. léta 19. století VM

V roce 1885 se zasloužil o zřízení odborné tkalcovské školy v Šumperku, na jejíž stavbu věnoval pozemek. V roce 1892 podal návrh na výstavbu městské nemocnice a věnoval finanční dar 5000 zlatých. Inicioval rovněž stavby lokálních železničních tratí – Petrovice (dnes Petrov nad Desnou) – Kouty nad Desnou a Hanušovice – Staré Město. V roce 1896 se stal předsedou šumperské sekce BdDN a do parlamentních voleb o rok později šel mj. s myšlenkou svobodomyslného a pokrokového ducha, neboť jak se sám v místním tisku vyjádřil, „jako lékař uznává rovnost všech lidí“.Ve volbách do říšské rady 17. 3. 1897 zvítězil a Šumperk mu následující den večer po návratu z Vídně připravil mohutné přivítání zakončené pochodňovým průvodem z náměstí od radnice až k Pavlíninu dvoru. Hlavním polem jeho činnosti v říšské radě byla samozřejmě hospodářská problematika. Jako akcionář významných průmyslových podniků se stal členem Svazu rakouských průmyslníků a postupně získal řadu významných funkcí v ústředních hospodářských orgánech monarchie (Průmyslové rady, Státní železniční rady, kuratoria rakouského ministerstva obchodu, Rakouské průmyslové a obchodní banky, Svazu rakouských pěstitelů lnu, Obchodní a živnostenské komory ve Vídni).
 

 

Dr. Karl Chiari, počátek 20. století VM

 

V lednu roku 1900 se dr. Chiari stal členem předsednictva německé lidové strany, v říjnu téhož roku byl jednomyslně schválen jako její kandidát pro nadcházející volby do říšské rady. 12. ledna 1901 byl absolutní převahou 1858 hlasů z 1984 zvolen opět poslancem říšské rady. Do nového volebního období vstoupil opět s hospodářskou problematikou, když např. požadoval řešení dopravní situace v rámci rakouských zemí, především vodních cest. Podal návrh na vybudování kanálu Odra – Labe – Dunaj, a dále bojoval za směřování investic do rozšiřování lokálních železničních tratí na Moravě a ve Slezsku. V národnostní otázce prosazoval cestu společného spolunažívání, cestu od národnostního oddělení k národní federalizaci. Podle něj by mělo dojít k národnostnímu rozdělení, které dohlédne od historických hranic, každá národnost by byla v národních a kulturních záležitostech samostatná a měla právo na národní vývoj.
Později kriticky přiznal, že kulturní úroveň neněmeckých národností, především Čechů, velmi stoupla, což německé pozice velmi ztěžuje. Až do konce svého parlamentního působení však doufal, že národnostní roztržky Čechů s Němci neznemožní jejich aktivní práci v českém zemském sněmu a v říšské radě. Pavlínin dvůr i vídeňský palác byly svědky důležitých politických rozhodnutí i smiřovacích pokusů.
 
Druhé volební období dr. Karla Chiari bylo vyplněno ještě intenzivnější politickou aktivitou, nový ministerský předseda Beck mu v červnu 1906 dokonce nabídl ministerské křeslo, které ale odmítl. Ve volbách roku 1907 ve druhém kole zvítězil proti sociálně demokratickému kandidátovi. Po volbách se zasloužil o sjednocení německých nacionálně orientovaných stran v Německý nacionální svaz (Deutscher Nationalverband), jehož se stal předsedou. V roce 1908 byl Karl Chiari povýšen do stavu svobodných pánů, avšak v roce 1911 se s parlamentem definitivně rozloučil, ač byl k další kandidatuře šumperským volebním výborem i přáteli vyzýván a přemlouván. V roce 1912 ho jmenoval císař jako „ušlechtilého státníka“ členem panské sněmovny. Zřejmě již v této době se přihlásila celková únava a patrně i zdravotní potíže, neboť 14. května 1912 jej na lovecké chatě ve Štýrsku zastihla náhlá smrt. Jeho milovaná žena Pauline jej přežila téměř na den o 10 let – zemřela 11. května 1922.
 

 

Pauline Chiari, kolem roku 1920
V manželství Karla a Pauliny Chiari se narodili tři synové. Nejstarší Karl (*16..5. 1875 – †18.11. 1943) pokračoval ve šlépějích svého otce a věnoval se hospodářství. Se svou manželkou Annou Speil von Ostheim měl čtyři děti, nejstarší z nich, dr. Manfred Chiari (*1910) byl posledním potomkem rodiny Chiari, který trvale pobýval v Pavlínině dvoře. V roce 1945 odešel do Rakouska, kde se usadil u Salcburku. Druhorozený syn Constantin (*20.1.1877 — †10.10. 1932 ) se oženil s Mariannou Oberleithnerovou (*29.11. 1882), dcerou Eduarda Oberleithnera (*1855), bratrance Pauliny Chiari.

Eduard Chiari, polovina 90. let 19. st.VM

Karl Chiari ml., polovina 90. let 19. st.VM

Konstantin Chiari, polovina 90. let 19. st.VM

Nejmladší syn Eduard (*7.10. 1883 – †12.4. 1954) projevoval od útlého mládí hudební nadání, už v pěti letech hrál na klavír a po ukončení studia na filozofické fakultě vídeňské univerzity, kde promoval v roce 1907, se dal na koncertní dráhu. Do povědomí veřejnosti se zapsal především jako skladatel řady písní, které byly s oblibou zpívány členy vídeňské státní opery. Složil i několik oper, z nichž Mencia měla premiéru přímo v Šumperku. Eduard se oženil se svojí sestřenicí Doris, dcerou otcova bratra Ottokara, po které byla pojmenována vila na Nádražní ulici v parku u Pavlínina dvora, ve které manželé se 4 dětmi v Šumperku žili. Jako vynikající pianista Eduard Chiari často pobýval v zahraničí, absolvoval řadu koncertů především v Německu, Rakousku a Itálii. Od roku 1931 se trvale usadil v Šumperku a stal se duší zdejšího hudebního života. Po roce 1945 žil ve Vídni.

Eduard Chiari, 30. léta 20. století

Karl Chiari ml., počátek 20. století VM

¨

Rodina Eduarda Chiari v interiéru jejich šumperské vily Doris, konec 30. let 20. století VM

Hrobka rodiny Chiari na šumperském hřbitově

Hrob Pauliny Oberleithnerové,
rozené Hornischerové na šumperském hřbitově

 

Šumperská jednání v červnu 1490 a jejich politické souvislosti

Město Šumperk neleží v rámci Moravy na důležitých obchodních křižovatkách, ani v centrální oblasti, naopak je umístěno nedaleko historických hranic Markrabství moravského v severozápadním koutu země pod masivem Hrubého Jeseníku. Tato poloha ho uchránila od mnoha ničivých vojenských kampaní a velkých vojenských střetnutí, byla ale také příčinou jeho periferní pozice v politickém životě země. Jednou z mála výjimek bylo jednání zástupců moravských a slezských stavů v červnu roku 1490. Je třeba připomenout, že nešlo o sjezd stavů obou zemí, jak je někdy prezentováno.
 
Své mluvčí vybavené příslušnými instrukcemi vyslala do Šumperka jen některá slezská knížata a města, zřejmě pověřená slezským sněmem konaným ve Vratislavi 24. května 1490. Do Šumperka dorazili zástupci knížete nisského, vratislavského biskupa Jana, Konráda Bílého Olešnického, Jindřicha staršího Minsterberského, knížete ratibořského Jana, Ludmily, vdovy po knížeti lehnickém, Jana, knížete újezdského, a měst Vratislavi, Svídnice a Javoru. Zplnomocněni jednáním s představiteli Markrabství moravského byli maršálek vratislavského biskupství Baltazar z Moschelnitz, vratislavský městský písař Blažej Ruhle, rytíři a měšťané Bohuslav z Rober, Apicius Rolo, Kašpar Hoffmann, Hans Zirne z Ronšperku, Jan Hole z Pometic, Matyáš Lebe, Hanuš Nimpsch, Kryštof Bock, Absolón Schwabsdorf a Jiří Stam (snad se jedná o Jiřího Steina, vrchního slezského zemského hejtmana, jmenovaného ještě králem Matyášem).
 
Moravskou stranu zastupovali nejvyšší zemští úředníci, zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka, nejvyšší komorník cúdy olomoucké Heralt z Kunštátu a Plumlova, nejvyšší komorník cúdy brněnské Vratislav z Pernštejna, hofrychtář Markrabství moravského, rytíř Jakub ze Šarova, dále páni Jan Berka z Dubé a z Lipé na Šternberku, Boček Kuna z Kunštátu na Bouzově, Ladislav z Boskovic na (Moravské) Třebové, Karel z Vlašimi na Úsově, Zikmund z Doubravice, Znata z Lomnice, Hynek z Ludanic a Jiří Tunkl z Brníčka a ze Zábřeha1. Delegace mluvčích Moravy byla sice reprezentativnější, avšak pro chystaná jednání bylo složení slezské delegace postačující.
 
Jaké místo zaujímala šumperská schůzka v pohnuté historii „jagellonského věku“? K zodpovězení této otázky je třeba se vrátit až do období česko-uherských válek. Válečná kampaň uherského krále Matyáše počátkem roku 1469, jejímž cílem bylo ovládnutí Kutné Hory, Prahy a celých Čech, skončila pro budínského monarchu katastrofou u Vilémova, kde bylo jeho vojsko obklíčeno válečnou hotovostí Jiřího z Poděbrad. Sliby dané králi Jiřímu Matyáš nedodržel a naopak se nechal českými katolickými šlechtici a představiteli českých katolických měst zvolit v Olomouci 3. května 1469 českým králem. V té době vyjednával Jiří z Poděbrad s polským králem Kazimírem Jagellonským o nástupnictví jeho syna Vladislava na český trůn. Úspěchy Poděbradových vojsk v roce 1470 přiměly krále Matyáše uvažovat o možné dohodě. Cíle porazit Jiřího a zbavit ho trůnu nedosáhl, jeho vojenská síla se vyčerpávala a hrozící útok Turků nabádal hájit jižní hranici Uher.2 Za této příznivé politické situace král Jiří 22. března 1471 zemřel.
Představitelé katolických radikálů sdružených v Zelenohorské jednotě, Zdeněk ze Šternberka a Jan z Rožmberka, podporovali dosazení krále Matyáše na český trůn a argumentovali jeho olomouckou volbou, kterou však stavové podobojí a umírnění katolíci neuznávali. 27. května 1471 zvolili přítomní na volebním sněmu v Kutné Hoře vládcem Království českého syna polského krále Kazimíra, Vladislava Jagellonského. Oproti tomuto rozhodnutí a se souhlasem svých českých stoupenců, kteří na protest kutnohorský sněm opustili, přinutil král Matyáš hned následující den v Jihlavě papežského legáta, kardinála Roverellu, aby ho vyhlásil z moci papeže českým králem.3 Začala válka o země Koruny české. Vladislavovou oporou byly kališnické stavy v Českém království, uherského monarchu podporovala zmíněná Zelenohorská jednota, část moravské šlechty, moravská královská města, slezské a lužické stavy. Válka mezi oběma českými králi skončila v roce 1479 kompromisním mírem uzavřeným v Olomouci. Vladislavovi byla přiznána vláda pouze nad Čechami, Matyáš získal svrchovanou moc nad Moravou, Slezskem a Lužicemi. Po jeho smrti měly být tyto země vykoupeny za 400 000 zlatých a znovu přičleněny k České koruně. Jen v případě, že by se po Vladislavově smrti stal Matyáš, nebo jeho nástupce, vládcem Čech, měly být vedlejší země spojeny s Českým královstvím bez výplaty výkupného. Země Koruny české byly roztrženy a moc krále Vladislava oslabena.4
 
Zcela jinou politickou pozici získal ve střední Evropě olomouckými smlouvami král Matyáš. V uvedeném regionu se stal nejmocnějším panovníkem a této situace hodlal náležitě využít ve svůj prospěch. Cílem jeho dynastických zájmů se stala slezská knížectví, z nichž chtěl vytvořit mocenskou základnu pro svého nemanželského syna a uvažovaného nástupce na uherském trůnu Jánoše Korvína. Prvními Matyášovými kroky bylo potrestání krnovského knížete Jana a zbavení syna krále Jiřího, Viktorina, opavského knížectví. Po smrti Jindřicha XI. Hlohovsko-Krosenského obsadili hlohovské knížectví braniborští Hohenzollernové, proti nimž vojensky vystoupil Jan II. Zaháňský. Král Matyáš uznal Janova práva na dědictví Hlohova a vojensky ho podpořil. Avšak smlouvou s ním si sám zajistil nástupnictví v tomto knížectví.
Jan II. Hlohovsko-Zaháňský tuto smlouvu nehodlal dodržet a spojil se s Jindřichem Minsterberským, synem krále Jiřího, s nímž sjednal sňatky svých dcer se syny Minsterberkovými. Smlouva Jana Hlohovsko-Zaháňského s Jindřichem Minsterberským z roku 1487 o nástupnictví jeho synů v Hlohovsku byla porušením dohody s králem Matyášem. Budínský dvůr odpověděl válečnými akcemi. Jelikož Janovi a Jindřichovi nepřišla na pomoc slezská knížata a nezískali ani posily z Polska či z Čech, s nimiž v nastalém konfliktu počítali, na přelomu let 1488 a 1489 zbavil Matyáš Jana Hlohovska a Jindřicha knížectví minsterberského. Následně dal uherský král zkonfiskovat slezské knížectví Konráda Bílého Olešnického, který si v roce 1487 dovolil na říšském sněmu v Norimberku stěžovat na vládu krále Matyáše a žádat proti němu pomoc společně s Minsterberkem a bratry Mikulášem II. Opolským a Janem II. Dobrým.5 Proti Matyášově vojenské vládě vzrůstal ve Slezsku odpor. Žádný z leníků si nebyl jistý, zda prst uherského monarchy nezamíří právě na něho a jeho knížectví. Za této napjaté situace uherský a český král, markrabí moravský, pán Slezska a obojí Lužice Matyáš Korvín zemřel 6. dubna 1490 ve Vídni, kterou již pět let ovládal i s Dolními Rakousy, dobytými na císaři Fridrichovi III.
 
Vídeňská dohoda, uskutečněná krátce po jeho smrti, mezi královnou vdovou Beatricí a Jánošem Korvínem o společném postupu při uchopení moci v Uhrách nedávala velkou naději na zisk svatoštěpánské koruny některému ze zahraničních uchazečů. Zdálo se, že zejména český král je bez šancí. O uherský trůn se ucházeli také polský princ Jan Albrecht i císařův syn, německý král Maxmilián. Postupem času se však stále víc ukazovalo, že o svém budoucím panovníkovi rozhodne politická a vojenská moc uherské šlechty, především magnátů, opřená o pomoc jejich královského kandidáta a jeho spojenců. A v této diplomatické hře se blýskla skupina moravských pánů, známá na budínském dvoře jako „česká“ strana.
 
V jejím čele stály tři významné osobnosti moravského politického života, patřící do nepočetné skupiny vlivných Matyášových dvořanů. Korvínův kancléř, varadínský biskup a administrátor olomouckého biskupství, prostějovský rodák, Jan Filipec, dále nejvyšší maršálek Království českého Vilém z Pernštejna a moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka. Díky jejich vlivu na uherského vládce byla Morava ušetřena tvrdých králových centralizačních zásahů. Tito muži sehráli významnou roli v zápase o uherský trůn. Matyášovou smrtí ztratili na budínském dvoře své postavení. Nastal tak čas jejich horečné diplomatické aktivity, kterou zúročovali v jednáních s uherskými magnáty, mezi nimiž měli řadu důvěrných přátel. Jejich kandidátem na uherský trůn byl český král Vladislav Jagellonský, s nímž se zvláště Pernštejn dobře znal a byl ochoten v Uhrách investovat do jeho zvolení nemalé částky.6 Sázka na Jagellonce nebyla samoúčelná. Odrážela potřeby stavovské obce Markrabství moravského i samotných mužů „české“ strany v Budíně.
 
Do Prahy se zpráva o Matyášově smrti dostala 8. dubna. Již následující den se rozjeli zástupci krále Vladislava ke stavům vedlejších zemí s výzvou, aby nevcházeli v žádná jednání s Uhry a aby přijali pražského panovníka za svého vládce. Tento požadavek se shodoval se zájmy vedlejších zemí, ale blízkost Uher a uherské vojenské síly v Dolních Rakousích a ve Slezsku nabádala zvláště moravské a slezské stavy k opatrnosti. Politický boj o svatoštěpánskou korunu teprve začínal a nikdo zatím nemohl dohlédnout jeho výsledku. Důležitým požadavkem stavů vedlejších zemí bylo také zabezpečení stavovských práv a svobod novým panovníkem. Slezské stavy, které pocítily Korvínovy tvrdé a nesmlouvavé zásahy, volaly po společném postupu všech vedlejších zemí Koruny české, aby se v budoucnu vyvarovaly podobných centralizačních zásahů, jakými je „obšťastňoval“ budínský vládce.
 
Knížata Jindřich starší Minsterberský a Konrád Bílý Olešnický, kterým Matyáš zkonfiskoval jejich knížectví a majetky, prosazovala za vládce Slezska Vladislava Jagellonského, s jehož osobou spojovala navrácení svých držav. Avšak s přijetím pražského monarchy většina stavovské obce vyčkávala, neboť si byla vědoma důsledků v případě, kdyby se uherským králem stal Jánoš Korvín. V čele s vratislavským biskupem Janem vyzvali Slezané hornolužické stavy, které taktéž pocítily tvrdou ruku budínského vládce, ke společnému postupu. Ti však koordinaci své politiky se Slezany nepřímo odmítli bezvýhradným přijetím krále Vladislava Jagellonského za svého pána.
 
Na dubnovém sněmu ve Vratislavi se knížata i zástupci měst dohodli, že země bude vystupovat jednotně, ať již bude zvolen na uherský trůn český král, nebo někdo jiný. Vůdčí myšlenkou jejich politiky stále zůstávala idea společného postupu vedlejších zemí. Bylo v ní spatřováno jednak posílení pozic při jednání o schválení zemských svobod a privilegií novým panovníkem a v případě volby některého z Vladislavových protikandidátů na uherský trůn i silnější postavení stavů při jednání s budínským monarchou. Proto 28. dubna 1490 schválili přítomní na vratislavském sněmu vyslání svých zástupců na moravský sněm do Brna, aby tam jednali o společném postupu obou zemí. Maršálek vratislavského biskupství Baltazar z Moschelnitz a vratislavský městský písař Blažej Ruhle byli pověřeni jednat přímo se zemským hejtmanem Ctiborem Tovačovským, kdyby tak nebylo možné pro krátkost času učinit na sněmu.7
 
Prostějovský sjezd příslušníků moravského panského stavu, který se konal 29. dubna, den před brněnským zemským sněmem, pravděpodobně připravil podklady pro jednání stavovského fóra v jihomoravské metropoli. Bohužel, o jeho závěrech nejsme informováni, avšak z výsledků pozdějšího jednání v Šumperku vyplývá, že moravská stavovská obec zaujímala k otázce příštího pána Moravy opatrný a zdrženlivý postoj. Jisté je, že se i stavy Markrabství moravského shodovaly se Slezany v myšlence společného postupu.
 
Posun slezské politiky v otázce nového vládce nad Slezskem nastal při jednání květnového sněmu ve Vratislavi, na němž 24. uvedeného měsíce přítomní rozhodli, že má být přijat za pána Slezska český král s podmínkou, že potvrdí zemská privilegia a zaváže se, že Slezsko od Koruny české neodcizí.8 Nové rozhodnutí Slezanů bylo zřejmě předmětem jednání šumperské porady. Na květnovém sněmu ve Vratislavi ještě nešlo o oficiální přijetí Vladislava za vládce, ale jen o stanovisko slezských politiků, které mělo být projednáno se stavy moravskými.
 
Do Šumperka, který byl zvolen pro svoji výhodnou polohu blízko hranic Slezska, dorazila slezská delegace, jejíž složení jsme výše uvedli, již počátkem června brzy po skončení vratislavského rokování. Prostory pro jednání poskytl zástavní pán šumpersko-novohradského panství Jiří Tunkl z Brníčka a Zábřeha, někdejší věrný spojenec krále Jiřího a přívrženec Vladislavův. Také mnozí další moravští páni byli nakloněni přijetí Vladislava za moravského markraběte, s čímž zástupci Slezska počítali. Šumperská jednání, o nichž se nám zachoval zápis, však překvapivě nevedla k dohodě o společné podpoře krále Vladislava. Představitelé Moravy nadále setrvávali ve svém opatrném stanovisku, a tak výsledkem jednání bylo prohlášení ze dne 4. června 1490 o společném postupu obou zemí při přijímání nového pána, ať již jím bude král český, nebo nově zvolený král uherský. Obdobně společně chtěli postupovat při prosazování přijetí zemských svobod. Pro slezská knížata a jejich přívržence, kteří v bojích s Matyášem přišli o své majetky, byl závažný odstavec dohod, jenž pravil, že stavy obou zemí budou podporovat k dosažení spravedlnosti ty, kteří byli poškozeni válkou či ohněm.
 
Praktickým naplněním myšlenky společného postupu byl plánovaný sjezd moravských a slezských stavů v Olomouci, který se měl sejít na den sv. Jana Křtitele (24. června), nebo do nejbližších čtrnácti dnů poté, co se dostaví poselství krále českého.9 O jeho průběhu a výsledcích však nejsme informováni.
 
Mezitím, co docházelo k jednání stavovských obcí na Moravě a ve Slezsku i mezi nimi, rozhodl pražský květnový sněm o podpoře českého krále při získávání uherské koruny. Jeho účastníci nevěděli, že 8. května byla uzavřena tajná dohoda mezi králem Vladislavem a místodržitelem Dolních Rakous, velitelem uherských vojsk a mocným magnátem Štěpánem Zápolským, o svatoštěpánské koruně pro českého krále. Peníze a vliv nejvyššího maršálka Království českého,Viléma z Pernštejna, můžeme tušit za tímto ujednáním. 23. června 1490 opustil král Vladislav Prahu a vydal se s českým vojskem přes Moravu k uherské hranici. V té době již měsíc jednal uherský sněm o svém budoucím panovníkovi. Vladislavovu kandidaturu na něm přednesl předák české stavovské obce Jindřich z Hradce. Teprve 15. července 1490 povolali uherští stavové na budínský trůn českého krále Vladislava, který oznámení o svém zvolení vyslechl 18. července u Malacek a 31. téhož měsíce se setkal s deputací uherského sněmu.10
 
Válečná síla české zemské hotovosti byla dostatečným argumentem pro moravské a slezské stavy, aby přijaly Vladislava za pána svých zemí. Přesto se v odborné literatuře setkáváme s tvrzením, že Slezané oficiálně přijali a vyhlásili Vladislava za pána Slezska na sněmu ve Vratislavi 29. července 1490, tedy až po jeho zvolení uherským králem. Předpokládá se, že byl Vladislav oficiálně zvolený a vyhlášený moravským markrabětem nejpozději v červenci 1490.11 Takováto časová prodleva od avizovaného olomouckého červnového sněmu stavů obou zemí mohla být způsobena právě lpěním na společném postupu Slezska a Moravy, při němž se rozhodování zpomalovalo. Roli zde hrála také otázka, zda Vladislava přijmout za svého pána jako českého krále, či krále uherského. V sázce bylo 400 000 zlatých. Ačkoliv uherští stavové naléhali na svého nově zvoleného krále, aby do výplaty zůstaly vedlejší země Koruny české při uherském království, nestalo se tak, a spor o jejich příslušnost zatěžoval v dalších desetiletích česko-uherské vztahy. Výplata náhrady se sice nikdy neuskutečnila, ale při rozhodování stavovských obcí Moravy a Slezska v rušných červnových a červencových dnech roku 1490 hrála otázka 400 000 zlatých bezesporu důležitou roli.
 
Ať již k oficiálnímu přijetí krále Vladislava na Moravě došlo dříve nebo později, stalo se tak až po šumperské schůzce zástupců obou stavovských obcí, jejíž místo v historii, jako jednoho z mezníků spolupráce slezských a moravských stavů v roce 1490, jsme si právě přiblížili.

 

PaedDr. Zdeněk Doubravský

 
 
Odkazy:
1. HOSÁK, Ladislav: Šumperský sjezd v červnu r. 1490 a jeho význam pro národní dějiny, Severní Morava, č. 7, 1961, s. 25 (dále jen HOSÁK, 1961).
2. PURŠ, Jaroslav a kol.: Přehled dějin Československa, 1980, s. 497 (dále jen PURŠ, 1980).
3. MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích, 1. díl, 1992, s. 284 – 285 (dále jen MACEK, 1992).
4. PURŠ, 1980, s. 521 a 522.
5. FELCMAN, Ondřej, FUKALA, Radek a kol.: Poděbradové. Rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat, 2008, s. 112 – 132.
6. MACEK, 1992, s. 249 – 251; VOREL, Petr: Páni z Pernštejna, 1999, s. 93 – 97.
7. HOSÁK, 1961, s. 24.
8. tamtéž, s. 25.
9. tamtéž.
10. MACEK, 1992, s. 249 – 251; PURŠ, 1980, s. 523.
11. HOSÁK, 1961, s. 26; PURŠ, 1980, s. 523.
 
 

 

 
Český král Jiří z Poděbrad, uherský a český král Matyáš Korvín a uherský a český král Vladislav II. Jagellonský, soupeři v boji o svatováclavskou korunu.
Převzato z publikace Ondřeje Felcmana, Radka Fukaly a kol.: Poděbradové, 2008, s. 71, 122 a 319.
 

Světlušky Lampyridae

Řád: Coleoptera; podřád: Polyphaga; infrařád: Elateriformia; nadčeleď: Elateroidea; čeleď: Lampyridae (Latreille, 1817).
 
Zelenkavým světlem prozářené, hustou vegetací zarostlé hvozdy a háje, bývají v podvečer plné ruchu. To samečci světlušek létají od konce května do poloviny července okolo po zemi lezoucích samiček, které jim odpovídají podobným, více svítivým zářením.
 
Světlušky – v anglickém jazyce zvány fireflies nebo lightning bugs – jsou soumračnými brouky, pro něž je symbolem bioluminiscence – studené světlo, ve kterém není zastoupeno ultrafialové spektrum. Spodní část zadečku jim svítí luciferinem dožluta, zelenava nebo růžova ve frekvenci 510 – 670 nanometrů.
 
Na celém světě je jich známo přes 2000 druhů, nejvíce z tropických oblastí. Domovem jsou jim především lesní a přilehlé ekosystémy. Mají hnědavé a měkké tělo, s krovkami světlejšími než ostatní skupiny brouků. U mnoha skupin nalézáme tzv. neotení samice, což znamená, že fyzicky nedokončily svůj vývoj, jsou ve stádiu larvy, ale mají složené oči a pohlavně jsou již vyspělé. Je to výhodnější z hlediska rychlosti rozmnožování.
 
Většina světlušek jsou noční živočichové, ale malá skupina je aktivní i ve dne. Denní druhy většinou nesvětélkují,to ale neplatí pro ty, které žijí v tmavých místech. Několik dní po spáření samice kladou na zem nebo spíše pod ni oplodněná vajíčka vyvíjející se 3 – 4 týdny, z nichž  se následně líhnou larvy živící se potravou až do léta.
 
Přezimují pomocí larválního stádia, některé druhy i několik let. Některé pod zemí, jiné si hledají místo pod kůrou stromů. Vylézají na povrch na jaře, několik týdnů shánějí potravu, a pak se kuklí. Následně po zhruba dvou týdnech jsou z nich dospělci. Larvy mnoha skupin jsou specializovaní predátoři živící se jinými larvami, pozemními šneky a slimáky.
 
Některé druhy jsou tak specializované, že svými drážkovanými mandibulami zavádějí trávicí tekutinu přímo do těla oběti, a pak ho jednoduše vysají, podobně jako například zcela jim nepříbuzní pavouci. Ne všichni jsou však predátoři, mnozí se živí rostlinným pylem a nektarem.
 
Světlušky jsou nenápadné, nechutné a někdy i jedovaté pro obratlovce, a to díky proteinům ze skupiny pyronů či lucibufaginů, jež jakožto kardiotonika byla nalezena například i u některých jedovatých ropuch.
Bohatý způsob života, zvláštní fyziologické děje a velké množství druhů rozšířené po celém světě –  to vše jsou pro nás naši známí Karafiátovi „svatojánští broučci“.
 
 
Naši zástupci
Lamprohiza splendidula (L., 1767) Svítilka třpytivá
Lampyris noctiluca (L., 1767) Světluška větší
Phosphaenus hemipterus (G., 1762) Světluška krátkokřídlá
 
Mgr. Milan Dvořák
 
 
 
Zdroj: internet
Obenberger, J.: Entomologie I. 1952, 869.
Pokorný, V. : Atlas brouků. 2002, p. 48.
 

K nedožitým osmdesátinám Freda Habermanna

Věhlasný umělecký kovář, Alfred Habermann, se narodil 3. května 1930 v Jihlavě. V česko-německé rodině bylo černé řemeslo tradiční. Jihlavská dynastie kovářů Habermannů byla známá již od 16. století. Alfréd, přátelé mu říkali Fred, se kovářství vyučil u svého děda Antona. Po válce pracoval zprvu jako nástrojař v bývalých strojírnách v Jihlavě.  Pak absolvoval Školu užitého umění v někdejší východní části Berlína. Do roku 1975 působil v jihlavské kovářské dílně uměleckých řemesel, poté si založil vlastní kovárnu ve Studené na Vysočině. Neustále se vzdělával. V Benátkách absolvoval nově založenou Academia Internazionalle Del Ferro Artistico. Na čas pobyl i v dílně Henryho Moora jako jeho asistent. Byl členem několika významných kovářských asociací a spolu se správcovou hradu Helfštýna Marcelou Kleckerovou byl u zrodu tradice kovářského sympozia HEFAISTON. „Papež kovářů“, jak býval Habermann nazýván, byl kosmopolitním umělcem, který tvořil a vystavoval po celé Evropě i v zámoří. Byl vyhledávaným pedagogem. Nejčastěji vyučoval v Itálii, Německu, Rakousku a také v rámci sympozia Hefaiston v Česku. Nespočet úspěšných realizací ho proslavil po celé Evropě, byl nositelem četných cen a vyznamenání. V roce 1982 se z Vysočiny natrvalo odstěhoval, nejprve do Německa, později do rakouského Ybbsitzu, kde 28. dubna 2008 nečekaně a v plné práci zemřel.
 
Téměř se zapomnělo, že Fred Habermann považoval za své první práce v oblasti umělecké tvorby některé výrobky, které si u jihlavské dílny uměleckých řemesel objednal na konci 60. let 20. století Vlastivědný ústav v Šumperku, dnešní Vlastivědné muzeum. V té době byl Ministerstvem kultury vydán příkaz o zabezpečení uměleckch sbírek muzeí a zámků, což bylo tehdy fakticky možné jenom zamřížováním. Vedení ústavu se nechtělo smířit s tím, že by v historických prostorách byly početné a nudné mříže. Oslovilo dílnu uměleckých řemesel v Jihlavě a na požádání přijel do Šumperka Fred Habermann, seznámil se s prostředím, skamarádil se s řadou Šumperáků a k plné spokojenosti navrhl vyhovující řešení bezpečnostních problémů. Některé mříže realizoval sám, jiné s pomocí bratra Leopolda, něco zpracovala dílna. V Habermannově monografii je prezentována mříž Výstavní síně a mříže v přízemní arkádě budovy muzea v Šumperku, které autor považoval za umělecké dílo, nikoliv za běžnou kovářskou produkci.. Masivní, svisle a hranou postavené pásové železo brány Výstavní síně je kovářsky upraveno a spojeno kovanými kostkami. Mříž je velmi těžká a autor ji časem stabilizoval dalšími vloženými kostkami. Mříže v arkádě jsou rovněž z pásového železa, obráceného vůči divákovi plochou. Autor zde řešil vedle vzhledu i umístění propagačních panelů. Těžkými, rozkovanými železnými pásy byly řešeny i mříže dvou vstupů do muzea. V interiérech muzea vznikla i řada málo běžných kovářských prací užitkového charakteru, jako např. věšáky, kryty na topení nebo příčky pro zábradlí. Lehké mříže z rozkovaných, protahovaných a točených železných prutů byly instalovány do některých oken a dveří zámků ve Velkých Losinách a na Jánském Vrchu. Pro Jánský Vrch v Javorníku restauroval Habermann také klasicistní vázy na pilířích vstupních bran. Činnost Freda Habermanna a jihlavské kovářské dílny ovlivnila i práci řady kovářů v Šumperku a okolí, kteří se věnují vedle běžného i uměleckému řemeslu.

 

Milena Filipová

 

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Bednářské nářadí posledního bednáře v Lošticích ve sbírkách VM

Vlastivědné muzeum v Šumperku získalo v roce 2010 zajímavý soubor nářadí z vybavení bednářské dílny Antonína Šilberského. Bednářská dílna byla začátkem roku 2010 zapůjčena od pana Radka Šilberského na výstavu Člověk tvůrce, příběh druhý: Dřevo, kterou uspořádalo Vlastivědné muzeum v Šumperku v témže roce. Po skončení výstavy pan Radek Šilberský nářadí po svém otci věnoval do sbírek našeho muzea. Soubor patřil poslednímu známému bednáři v regionu Antonínu Šilberskému z Loštic. V roce 1999 jsme s panem Šilberským natočili asi hodinový videozáznam dokumentující bednářskou výrobu, který byl rovněž součástí vzpomínané výstavy. 
 
Poslední loštický bednář, Antonín Šilberský, se narodil v roce 1929 v Lošticích. O původu svého jména před 10 lety vyprávěl tuto historku: „Náš předek se jmenoval Marek a přišel do Loštic ze Šilperka po třicetileté válce. Marků bylo mnoho, a když se lidé ptali, který Marek, říkalo se Šilberský, tak nám zůstalo jméno Šilberský.“ 
 
Své řemeslo zdědil pan Šilberský po otci, učil se mu od roku 1943 a v roce 1946 získal i tovaryšský list. Po válce několik let společně podnikali a vyráběli zejména sudy pro jihomoravské vinaře. Otec zemřel v roce 1951 a pan Šilberský odešel do vojenské služby. Po jejím skončení pracoval celá léta v lisovně v MEZu Mohelnice a řemeslo se stalo po celý život jeho koníčkem. Pan Šilberský zemřel v roce 2009.
 
Díky záznamu nám pan Šilberský zanechal svůj pracovní postup a nářečové názvosloví jednotlivých nářadí, výrobků i výrobních postupů.
 
Důležitý byl již výběr dřeva. Používali dřevo dubové, které získávali dříve přímo v lese, později nakupovali na pile :
„ Když jsme dělali s otcem, tak my jsme dostávali příděl, tak 20 kubíků ročně, to jsme kupovali v lese klády a nechali jsme si to pořezat na pile. Případně ten dub jsme dovezli dom, pilou jsme rozřezali, pak jsme to rozštípali. Dřevo jsme vybírali pokud možno bez suků. Protože v bednářství, tam nemůžete mít suky. Suk vypadne a nádobu můžete zahodit.“
 
Doma dřevo naštípal „na špalke“ a ze špalků naštípal „duhe“, které opracovával pořízem na řezací stolici, kterou nazýval „kozlík“. Kozlík si pan Šilberský vyrobil sám asi v padesátých letech. Na „duhe“ z jedné strany vyhloubil prohlubeň a opracovával je na správný úkos, pomocí měřítka „modly“. „Ta duha mosí být stejně široká toť (na obou koncích) a musí mít správné zaoblení. K tomu sloužil hoblík „macek“, který měl bednář opřený jedním koncem o řezací stolici, ostřím nahoru. Každou duhu musel na hoblíku opracovat do správného rozměru – úkosu. Když měl připravený potřebný počet duh, začínal sestavovat sud do obruče. První duhu upnul jednoduchou svorkou – sponou a ostatní k ní přikládal. Rukou si přidržoval vždy poslední dvě nasazené duhy. Pak nasadil ještě jednu širší obruč a obě postupně nabíjel na sud pomocí dvou kladiv, v levé ruce držel kladivo bednářské – sedlík, německy „séc hamr“, do něhož pravou rukou tloukl obyčejným kladivem. Pak duhy zarovnal údery obyčejného kladiva, z horní i z dolní strany. Po sestavení soudku do dvou spodních obručí vložil bednář soudek do vařící vody, přibližně na jednu hodinu, kde se sud napařil. K ohýbání soudku používal „šrób“ – rám se šroubovicí a okem z ocelového lana. Oko natáhl na napařenou část sudu. Rám položil na stolek (vyvýšený prostor), přiklekl ho a začal točením šroubu utahovat oko, čímž ohýbal dřevo. Na soudek natloukl druhou obruč, šroub povolil a nasadil druhou širší obruč. Následovalo vysoušení soudku, malé sudy vysoušel doma na peci, velké sudy (s obsahem nad 50 l) se sušily tak, že se v nich zažil na dvoře oheň.
 
Po vysušení následovaly další úpravy, vyhlazení vnitřku sudu. Sud upnul do oka z provazu na hoblici, na spodní konec provazu uvázal dřevěnou destičku, kterou přišlapoval, a tím upevnil sud. Nádobu zevnitř ohobloval pomocí hoblíku člunkaře. Na takto upravenou nádobu nasazoval dno. Pomocí podomácky vyrobeného nože „stíráčku“ vyřezal „ótor“ neboli „zejk“ – drážku na nasazení dna. Dno změřil kružidlem a narýsoval na desky, které k sobě „spasoval“ a hrany obvodu dna seřízl rovným pořízem.
 
Ze sudu sundal pomocí kladiv spodní obruč, vložil dno, znovu nasadil obruč a soudek opracoval z vnější strany.
 
Obruče si pan Šilberský připravoval z pásů železa nýtováním na kovadlině. Vzpomínal i na dřevěné obruče z vrbového proutí, které používali s otcem za války, když byl nedostatek železa.
 
Kromě soudků rozličných velikostí vyráběl pan Šilberský putny, bečky a květináče.
 
 
Soupis nářadí zapsaný do sbírek VM
1. hoblík „macek“
2. rám se šroubovicí – „šrób“ – stahovák na sudy
3. police na pověšení určená na nářadí
4. poříz rovný
5. poříz oblý
6. poříz oblý
7. poříz oblý
8. poříz oblý
9. sekera
10. vrták
11. vrták
12. kladivo bednářské „sedlík“
13. kladivo bednářské „sedlík“
14. hoblík rovný stolařský „macek“            
15. hoblík člunkař zaoblený
16. hoblík člunkař k příčnému hoblování vnitřních válcovitých ploch, s řezbou, 1838
17. hoblík římsovník
18. hoblík římsovník bez nože
19. hoblík římsovník profilovaný
20. hoblík žlábkový člunkař – „zejkovec“
21. hoblík žlábkový člunkař – „zejkovec“
22. přípravek k řezání drážky – „stíráček“
23. kruhové dláto
24. kruhové dláto
25. modly – 4 ks – měřítko úkosu dílů „duh“ k výrobě sudů
26. zástěra kožená
 
Závěrem bych ráda poděkovala rodině p. Šilberského za ochotnou spolupráci i věnování souboru předmětů Vlastivědnému muzeu v Šumperku.
 
  
Mária Kudelová
 
 
 
 
Antonín Šilberský ve své domácí dílně, 1999, foto J. Mašek
 
 
 
Výrobky bednáře Antonína Šilberského – putna, soudek, květináč, 1999, foto J. Mašek
 
 
Bednářské nářadí Antonína Šilberského na výstavě Příběh druhý: Dřevo, Výstavní síň VM, 2010, foto M. Kudelová
 

Archeologové na hradě Brníčko

Zříceninu hradu Brníčko u Zábřeha není potřeba nijak zvlášť představovat – majestátně se tyčí na vrcholku kopce nad stejnojmennou obcí. Díky nedávnému odstranění porostů je nyní velmi dobře viditelná i z větší dálky a připomíná nám typické ladovské obrázky romantických zřícenin nad vsí (obr. 1). O historii a stavebním vývoji hradu již psalo více badatelů – L. Hosák (Hrad Brníčko na Zábřežsku; Severní Morava 24/1972), F. Spurný (Hrad Brníčko; Vlastivědná zajímavost č. 99, VM Šumperk 1973), J. Unger (K stavebnímu vývoji hradu Brníčko; Severní Morava 39/1980) a naposledy M. Plaček (Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Praha 2001), proto k jeho historii a dispozici jen stručně: hrad byl zřejmě založen někdy ve 30. letech 14. stol. a postupně měnil své majitele. O století později, na konci husitských válek, získal hrad Jan Tunkl, jehož rod se po něm začal psát. Páni z Brníčka byli v dobách česko-uherských válek stoupenci krále Jiřího z Poděbrad, a tak byl hrad r. 1471 Matyášovými oddíly zpustošen, pravděpodobně ale nezanikl, neboť je pak i nadále zmiňován v Zemských deskách. Jako pustý je uváděn teprve k r. 1513. Asi nejznámějším majitelem byl Jiří st. z Brníčka na konci 15. století, o kterém se dochovala řada pověstí a lidových vyprávění. Dispozičně se jedná o typický hrad s plášťovou zdí – bezvěžové jádro hradu vymezovala hradba, k níž byl přistavěn trojprostorový palác. K výrazné přestavbě došlo ve 30. – 40. letech 15. století a později byl opravován po napadení v r. 1471. Přístup vede z jihu kolem menšího předhradí s hospodářským zázemím. Moderní archeologický výzkum zde až do letošního roku realizován nebyl.
 
Hrad však již delší dobu poměrně intenzivně chátrá, a to bohužel i díky mnoha neukázněným návštěvníkům. Proto je velmi potěšitelné, že se vlastník hradu – obec Brníčko, rozhodl s tímto neutěšeným stavem něco udělat. Vedení obce se podařilo sehnat finance na celkovou opravu této významné kulturní památky, jejíž první fáze proběhla již v letošním roce.
 
Archeologický zásah byl nutný při předpokládaném vstupu do střední části paláce, kde bylo zapotřebí v rámci stabilizace nádvorního průčelí odhalit půdorysnou stopu zdiva (obr. 2, 3 a 4). Při odstraňování sutin ze zřícených zdí se ukázalo, že destrukce hradu vskutku postupuje velmi rychlým tempem, neboť ještě v téměř metrové hloubce byly nalezeny zlomky ze skleněných lahví a mince z r. 1962. Přízemí paláce a dalších budov, jakož i prostor nádvoří je tedy kompletně zasypán destrukcemi, původní úroveň podlah a terénu se nachází cca 2 m pod dnešním povrchem. Hlavním výsledkem sondáže bylo odhalení původního hlavního vstupu do přízemí prostřední místnosti paláce z centrálního nádvoří (obr. 5). Překvapením byla jeho mohutnost – rozpětí vchodu činilo cca 150 cm a vchod byl osazen majestátním portálem z kamenicky opracovaných pískovcových bloků. Několik z nich ještě zůstalo na původním místě (obr. 6). Pouze 1,5 metru od jižní hrany vchodu byla dále ve stěně paláce odhalena střílna (obr. 7), která z boku hlavní vstup chránila. V poslední fázi života hradu však byla její spodní část zastavěna (obr. 8). Z vnitřní strany stěn paláce byly nalezeny otvory pro trámy – konstrukce stropu mezi přízemím a 1. patrem.
 
Odkryté situace byly odborně zdokumentovány, zaměřeny a poté znovu zasypány z důvodu realizace vyzdění převislých nadzemních partií stěn paláce v tomto místě (obr. 9). Opravy a s nimi i archeologický dohled budou pokračovat i v příštím roce.
 
Již nyní můžeme prozradit, že v roce 2011 (předběžně od února do srpna) bude v šumperském muzeu realizována větší středověká archeologická výstava, jejíž nemalou část budou tvořit právě hrady z našeho regionu.
 
 
Jakub Halama
 
 
 

obr. 1 – současný pohled na zříceninu hradu Brníčka od západu (foto J. Halama)

 

obr. 2 – půdorys hradního jádra, červený ovál vyznačuje místo vstupu do střední části paláce, kde byla položena archeologická sonda (foto J. Halama)

 

obr. 3 – pohled na hradní palác z nádvoří (ze západu), uprostřed archeologická sonda při vstupu do střední části paláce (foto J. Halama)

 

obr. 4 – místo vstupu do střední části paláce před začátkem výkopů, pohled z nádvoří – od jihozápadu (foto J. Halama)

 

obr. 5 – u vertikální měřičské tyče je vidět hrana palácové stěny, vlevo od ní destrukcemi zavalený hlavní vstup; pohled z nádvoří (foto J. Halama)

 

obr. 6 – detail jižního vnějšího nároží hlavního palácového vstupu – vlevo dole vidět stopy po vypadených či vytrhaných pískovcových blocích ostění, vlevo uprostřed ještě jeden z pískovcový blok v původním osazení; pohled z nádvoří (foto J. Halama)

 

obr. 7 – počátek odkrývání střílny ve stěně paláce, vlevo jižní část zavaleného hlavního vstupu; pohled z nádvoří (foto J. Halama)

 

obr. 8 – detail odkryté palácové střílny, její spodní část byla později zastavěna kameny; pohled z nádvoří (foto J. Halama)

 

obr. 9 – vyzdívání převislých nadzemních partií stěn paláce v místě hlavního vstupu, pohled od jihu (foto J. Halama)

 

Kovaříkovití

Říše: Animalia; kmen: Arthropoda; třída: Insecta; řád: Coleoptera; nadčeleď: Elateroidea; čeleď: Elateridae; Leach, 1815.

V rámci mého dlouhodobého terénního výzkumu se v dalším článku dotknu skupiny, která je mi velmi blízká. Je hodně příbuzná čeledi Lycidae a je kmenová pro celý jeden soubor (infrařád) Elateriformia, kterému se já osobně nejvíce věnuji. Na Šumpersku velmi ovlivňuje život ať už lesníkům či zemědělcům, a proto je významná i pro obyčejného člověka. Zatímco dospělci jsou prakticky neškodní, jejich larvy až na některé výjimky, bývají velmi významnými škůdci.
 
Čeleď Elateridae kovaříkovití, anglicky nazývaná “click beetles” nebo také „skipjacks“, je celosvětově rozšířená skupina brouků, charakterizována “click” mechanismem, od kterého byl odvozen starý český název pružníci. “Klikací” mechanismus je uložený ve spodní části hrudi, kterým se brouk spadnuvší z větévky či stébla na zem a na záda za slabě slyšitelného lupnutí dostává zpět na nohy při útěku před predátorem. Podobným způsobem se vám bude chovat i pokud ho chytíte do ruky. Nejdříve dělá “mrtvého“ brouka, stáhne všechny tři páry nohou pod tělo a nehýbá se. Jakmile si už myslíte že s ním nic nebude, začne se překvapivě vymršťovat právě tímto mechanismem zpět na nohy. Kovaříci jsou velmi mrštní a chytit je není žádná legrace a navíc díky této jejich specialitě je to vše ještě horší.“
 
Štíhlé zploštělé a velmi chitinizované larvy známí drátovci napodobují svým vzezřením moučné červy anglicky “mealworms” patřící však do odlišné nepříbuzné čeledi Tenebrionidae Potemníkovití. Některé druhy dokončují svůj vývoj za jeden rok, například rod Conoderus, ale jiné setrvávají v larválním stádiu mnohem déle, příkladem může být rod Agriotes. Díky tomu z nich můžou být velmi významní škůdci v zemědělsko-pěstební činnosti,například pěstování brambor, pšenice či kukuřice. Umí velmi dobře a rychle lokalizovat potravu dle množství oxidu uhličitého produkovaného kořínky v půdě, a navíc oplývají schopností zotavit se ze zásahu insekticidy. Snadno se provrtávají půdou díky tvaru těla a mají  velké schopnosti hrabat v půdě, čímž během kratší doby poškodí více kořínků než jiní jim podobní brouci. Některé druhy ale zase naopak patří mezi významné predátory. Příkladem může být dravá larva Kovaříka krvavého Elater sanguineus (L.) žijící ve ztrouchnivělých pařezech a lovící škodlivé býložravé larvy hmyzu.
 
Dospělci jsou zřídka škodliví výrazně noční fytofágové, můžou být velcí a pestře zbarvení (například Selatosomus cruciatus), nebo středně velcí až malí a monotónně zbarvení. V horkém počasí navštěvují lidská sídla, ale nijak neškodí. Zajímavá je i u nich schopnost bioluminiscence, tj. světélkování. Jako příklad můžeme uvést za šera zeleně svítící brazilský rod Pyrophorus.
 
V šumperském regionu žije velká spousta zástupců. Příkladem může být: za podčeleď Agrypninae rod Agrypnus škodící na kořínkách trav a dubů, rod Danosoma, podčeleď Cardiophorinae rod Cardiophorus a na koříncích lesních rostlin dlouhé larvy  citlivé vůči sešlapu rod Dicronychus a dále velký škůdce na  kořínkách nepřeberného množství rostlin podčeleď Dendrometrinae rod Actenicerus, podčeleď Elaterinae rod Adrastus. Na světě se jich přibližně vyskytuje 9300 známých druhů.
 
Milan Dvořák

 

 

Literatura:                                                                                                                                   
Doane et al. Canadian Entomologist. 1975. 107:1233-1252.     
Herk et al. Journal of Economic Entomology. 2008. 101:375-383.  
Herk et al. Environmental Entomologist. 2007. 36:1441-1449. 
Obenberger, J.: Entomologie I. 1952, 869. 
Pokorný, V. : Atlas brouků. 2002, p. 48. 
Villalobos, V et at. Dual-Color Click Beetle Luciferase Heteroprotein Fragment Complementation Assays. Chemistry & Biology. 2010, 17: 1018-1029.
 
       
Fotografie:
www.kerbtier.de