Babočka bílé C Polygonia c-album (Linnaeus, 1758)

čeleď: Nymphalidae – babočkovití

Babočka bílé C je středně velký nenápadný motýl. Rozpětí křídel u dospělého jedince se pohybuje do 50 mm. Křídla má hluboce vykrajovaná. Dle toho dostal motýl ve slovenském jazyce i svůj název babôčka zubatokrídla. Svrchní stranu křídel má zbarvenou oranžově s černými skvrnami a spodní strana křídel je šedohnědá. Na zadních křídlech můžeme zespodu vidět skvrnu ve tvaru velkého písmene C. V létě se setkáváme se světleji zbarvenými jedinci. Jsou to motýli druhé generace, která nepřezimovala. Housenka je zbarvena do hnědočerna a na hřbetní straně má velkou bílou skvrnu. V České republice patří babočka bílé C mezi nejběžnější druhy motýlů, žije od nížin až po hory. Nejraději obývá okraje lesů, polní remízky a lesní světliny. Housenky žijí na různých rostlinách. Mezi nejčastější žírné rostliny housenek patří kopřiva dvoudomá (Urtica dioica L.), chmel otáčivý (Humulus lupulus L.), ale také různé stromy, jako některé druhy vrb, jilmů či břízy. Ve světě je babočka bílé C rozšířena od severní Afriky přes Evropu až do Asie, tam se s ní setkáme až v Japonsku.

Obě fotografie babočky bílé C pocházejí z bohaté motýlí lokality v Hynčině. Bohatost této lokalitě zajišťuje pravidelný ořez náletových dřevin pod vedením vysokého napětí. Motýli tak mají přístup k lesním světlinám, plevelným loukám a vysokokvetoucím bylinám. Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Nikon d200 s objektivem 50–200mm na nejdelší ohnisko s použitím makročočky +2. Motýl se vyhříval na slunci a bylo až překvapivé, jak moc bylo možné se k němu přiblížit. V pozdním dopoledni již bývají motýli velmi neklidní a na jednom místě dlouho „neposedí“. Snímky pocházejí z 21. července 2021.

Fotografie lokality v Hynčině, 21. červenec 2021. GPS: N 49.8454551, E 16.8171316.

Vlastivědné muzeum v Šumperku nedávno získalo do svých sbírek obraz Vize, jenž patří k zásadním dílům Radky Bodzewicz, výrazné osobnosti nastupující generace umělců. Obraz malovaný na plátně obsahuje i audiovizuální vrstvu rozšířené reality. Autorka počítá s interakcí diváka, který svým mobilním telefonem pohybuje před obrazem a v aplikaci Artivive na displeji zkoumá rozpohybovaný svět zachycený na obraze, do něhož je vtahován.

Radka Bodzewicz se narodila v roce 1991 v Šumperku, kde posléze studovala propagační grafiku na střední průmyslové škole (2007–2008). Absolvovala užitou malbu na střední škole umění a designu v Brně (2007–2011, Petr Veselý) a pražskou AVU v ateliérech sochy a grafiky (2011–2017, Jindřich Zeithamml, Vladimír Kokolia). Ve studiu pokračovala ve skotském Aberdeenu na Robert Gordon University – Gray´s School of Art. V roce 2017 byla oceněna ateliérovou cenou Grafiky II na AVU a obdržela grant nadace Elisabeth Greenshields Foundation. V roce 2018 se stala finalistkou berlínské ceny Leinemann-Stiftung für Bildung und Kunst Award. Kolektivně vystavuje od roku 2014, samostatně od roku 2018. Pravidelně se účastní mezinárodních projektů, z nichž k nejvýznamnějším patří výstavy Přirozený svět / Natural World (Prague House, Brusel, 2016), Negativní realismus / Negative Realism (České centrum, Berlín, 2019), Všechnu moc imaginaci / Alle macht der Imagination (Kunsthalle Lipsiusbau, Drážďany, 2023). Svá díla tvoří v cyklech, ke klíčovým autorským projektům patří výstavy Epikurova zahrada. Slast života bez povšimnutí (Galerie Vyšehrad, Praha, 2019), Oáza štěstí (Galerie Jiřího Jílka, Šumperk, 2019), Božská komedie (Bold Gallery, Praha, 2020), In illo tempore (Galerie Václava Špály, Praha, 2022), Tapas (Dětská galerie Lapidárium, klášter Broumov, 2022) či Too close to the Sun (Galerie GaP, Znojmo). Dílo Radky Bodzewicz je zastoupeno v soukromých i veřejných sbírkách v tuzemsku i zahraničí – např. v Galerii Klatovy / Klenová, Galerii EPO1 v Trutnově-Poříčí (projekt Fresh Power) a v AG Valea Art Luzern (CH). V letošním roce bylo do sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku získáno zmíněné dílo Vize a autorka dále muzeu darovala drobnou abstraktně-figurální plastiku modelovanou ve virtuální realitě, kterou návštěvníci šumperského muzea již měli možnost spatřit od dubna do května na výstavě Šumprum.  

Radka Bodzewicz se věnuje především malbě, v menší míře plastice a kresbě. V rámci sochařské práce vytváří figurální plastiky technikou 3D tisku. V jejím malířském díle dominují velké formáty, které vyhovují jejím tvůrčím postupům. Méně často pracuje s plátny až překvapivě malých rozměrů. K jejím nejzásadnějším dílům patří obrazové cykly velkoformátových pláten inspirované Danteho Božskou komedií (cyklus Božská komedie) či Eliadeho dílem Mýtus o věčném návratu (cyklus In illo tempore). Vytváří obrazy na pomezí abstrakce a figurativního zobrazení. Pracuje s přetisky, jež utvářejí motiv zrcadlení. Využívá pigmenty i malbu štětcem olejovými barvami, někdy vytváří struktury pomocí autorských válečků. Na plátnech vznikají živě imaginativní, abstraktní krajiny osídlené mikrosvěty pohybujících se figur lidí, zvířat i mýtických tvorů. Obsahově se její četbou literatury inspirovaná díla dotýkají otázek lidské spirituality, psychologie, vzniku a zániku světa, koloběhu zrodu a zániku tvorstva, chápání času. Autorka se zaměřuje na objevování a experiment s možnostmi nových médií. Pracuje s videomapingem, virtuální realitou, nejčastěji obrazům přidává další rozměr v podobě vrstvy rozšířené reality (tzv. augmented reality, „AR“) vytvořené v mobilní aplikaci Artivive.

Velkoformátová olejomalba Vize z roku 2021 je klíčovým dílem autorčina obrazového cyklu In illo tempore (přel. „V onom čase“), který byl prezentován na stejnojmenné výstavě v Galerii Václava Špály v roce 2022. Na obraze je zachycena pro Radku Bodzewicz charakteristická abstraktně-figurální krajina. Vidíme průhled mlhovinou na zrcadlící se kopcovitou scenérii, jež je osídlena mikrosvěty pohybujících se lidí, zvířat a mytologických bytostí, zachycených jednou v pozitivu, jindy v negativu. Plocha obrazu v divákovi asociuje proslulé skvrny z Roschachova testu, pro autorku příznačné siluety figur pro změnu prastaré jeskynní malby. Ztvárnění krajiny tu lze chápat jako svět nadpozemský, pozemský a podsvětí. V centru obrazu je sluneční kotouč, v hlubinách podsvětí zírá šklebící se hlava bestie. Dílo bylo inspirováno četbou Eliadeho Mýtu o věčném návratu, v němž Eliade klade důraz na cyklické chápání času a smysl lidské existence vidí v úsilí o přiblížení se archaickému světu bohů, který byl na počátku „v onom čase“. Radka Bodzewicz na obraze zkoumá vztahy mezi sakrálním a profánním, pracuje asociativně se symboly, mýty a rituály. Usiluje o vytvoření univerzálního prazákladního jazyka, pracuje s archetypálními symboly srozumitelnými v různých kulturách napříč časem i prostorem. Současně autorka vede diváka k zamyšlení nad počátky lidské spirituality, nad jejím vnímáním a prožíváním, k uvědomění si podstaty vlastního bytí a znovuobjevování své vlastní spirituality. Vrstvu rozšířené reality autorka vytvořila fyzicky malováním, modelací a animací, a to nástroji virtuální reality. Virtuální atmosférický pulsující svět obrazu přitom zachovává autorský rukopis i charakter obrazu na plátně.

Dílo Vize je reprezentativním dokladem autorčina inovativního tvůrčího přístupu, kdy využívá a zkoumá možnosti nových médií s cílem dosáhnout imerzního účinku. Radka Bodzewicz využívá „třetího oka“ diváka, tedy mobilního telefonu, který dnes má každý člověk neustále při sobě. Autorka diváka vybízí k interakci a otevírá mu nové způsoby vnímání uměleckého díla, přičemž umocňuje jeho emoční působení.

Kristina Lipenská

Použitá literatura

Radek Wohlmuth, Radka Bodzewicz: In illo tempore (kat. výst.), Galerie Václava Špály v Praze 2022.

Výkup díla se uskutečnil s finanční podporou Ministerstva kultury ČR.

Radka Bodzewicz, Vize (cyklus In illo tempore), 2021, olej a pigment na plátně, 190 × 170 cm. Sbírka šumperského muzea, H 39188.

V letech 2025 probíhal entomologický průzkum v okolí obce Vikýřovice. Hlavním cílem této činnosti byl zoogeografický průzkum zaměřený na Hexapoda, Coleoptera.

Nálezy čeledí: Cantharidae, Carabidae, Cerambycidae, Chrysomelidae, Cleridae, Coccinellidae, Curculionidae, Elateridae, Meliridae, Meloidae, Oedemeridae, Scarabaeidae, Silphidae.

Typy ekosystémů: Vybrané lokality spadají do Hanušovické vrchoviny v Jesenické oblasti. Lesní oblasti jsou dubobukové, bukové a bukojedlové.

Metoda: Sběr jedinců v podrostu u cest, na loukách či v ostrůvkovitých remízcích. Smýkání, sklepávání, ruční bodový sběr, sběr ze dřeva.

Cíl: Mapování výskytu druhů nejen nadčeledi Elateriodae, ale i jiných skupin řádu Coleoptera.

Páteříček černavý – Cantharis nigricans (O. F. Müller, 1776)

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Délka těla okolo 10 mm, šedá hlava a krovky se žlutě lemovaným štítem, v jehož prostředku je černá skvrna ve tvaru hrušky. Jeho larvy jsou predátory hmyzu.

Páteříček červený – Cantharis rufa Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým, 8,5 až 10 mm dlouhým a měkkým tělem. Zbarvení tohoto páteříčka je šedavě oranžové.

Páteříček lesní – Cantharis rustica Fallén, 1807

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Lesní zástupce páteříčků o velikosti 10–15 mm. Na oranžovém štítě má černou skvrnu ve tvaru srdce. Je predátorem hmyzu a pavouků.

Páteříček sněhový – Cantharis fusca Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem a šedým až oranžovým zbarvením. Krovky tmavě šedé, štít oranžový. Jedná se o významného predátora a charakteristického brouka jarních luk. Jeho larvy loví (podobně jako střevlíci) slimáky a žížaly. Larvy bývají aktivní i v –3 °C.

Páteříček tmavý – Cantharis obscura Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedavým zbarvením a žlutě lemovaným štítem. Krovky tmavě šedé, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.

Páteříček žlutý – Rhagonycha fulva (Scopoli, 1763)

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem a žlutým až oranžovým zbarvením. Konec krovek tmavý, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.

Kvapník plstnatý – Pseudoophonus rufipes (De Geer, 1774)

Čeleď: Carabidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Drobný, do 16 mm velký zástupce střevlíků. Černě zbarvené ploché tělo, rezavě hnědé nohy a tykadla. Brouk je lákán světlem a stahuje se i do domácích příbytků.

Střevlík fialový – Carabus violaceus Linnaeus, 1758

Čeleď: Carabidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Velký zástupce střevlíkovitých s převážně černým zbarvením, přecházejícím do fialového kovového lesku na bocích těla. Hojný zástupce čeledi, obývající lesy, louky a pole; proniká i do zahrad, výškově není vybíravý. Střevlík fialový je jako všichni zástupci v této čeledi dravý, živí se plži, červy a hmyzem.

Svižník polní Cicindela campestris Linnaeus, 1758

Čeleď: Carabidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Svižník polní je 10–15 mm dlouhý brouk s kovově zeleným zbarvením těla. Vyskytují se i modré a hnědé varianty. Má výrazná kusadla, ploché tělo a nápadné velké oči, díky kterým velmi dobře vidí. Larvy žijí v podzemních svislých chodbičkách až 40 cm hlubokých, kde čekají na kořist. Při ohrožení se rychle stáhnou dolů do bezpečí. Dospělí brouci se vyskytují od dubna do září na slunných místech, jako jsou polní a lesní cesty, vřesoviště a písčiny, kde rychle běhají a loví. Ve zmíněných ekosystémech jsou důležitými masožravými predátory.

Tesařík obecný – Stictoleptura rubra (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Cerambycidae Latreille, 1802, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Samička bývá větší a mohutnější, krovky i štít má rezavě červené. Sameček má krovky žlutohnědé a štít černý. Sameček má také výrazněji pilovitá tykadla než samička. Tesařík obecný žije v lesích, na přilehlých loukách či na lesních pasekách. Brouci usedají na květy například miříkovitých rostlin, kde se živí pylem nebo květními částmi. Tesařík obecný je schopen stridulace (tj. vyluzování zvuků pomocí tření krovek o stehna).

Tesařík ozbrojený – Leptura maculata Poda, 1761

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Nepatří mezi největší tesaříky, ale je zajímavý například svým zbarvením či způsobem života. Dospělec má černou hlavu a štít. Krovky má žluté s tmavými pruhy. Toto obranné zbarvení připomíná vosy a chrání jej pravděpodobně před ptáky. Larvy jsou polyfágní, žijí na smrku, buku a dubu, dospělci žijí na květech a živí se nektarem, pylem a okusem částí květů.

Kozlíček osikový Saperda populnea (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Kozlíček osikový se vyskytuje především na topolech a osikách. Dospělý jedinec má tělo dlouhé od 9 do 15 mm a je zbarven zelenavě šedě až zelenavě hnědě, na krovkách má 8 až 10 výrazných žlutooranžových skvrn. Často se vyskytuje na slunných místech, například na okrajích lesů, v náletech osik, na náspech silnic a železnic. Larvy po vylíhnutí vyhlodávají chodbičky pod kůrou a později se zavrtávají do dřeňových částí větví, čímž vznikají charakteristické hálkovité zduřeniny. Tento druh brouka tak může při přemnožení způsobovat škody na mladých kulturách osik a topolů.

Tesařík tesaříkovitý – Judolia cerambyciformis (Schrank, 1781)

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Podsaditý zástupce tesaříkovitých. Brouk má žluté krovky s černými skvrnami. Larva žije na kořenech dubů, dospělec na květech.

Mandelinka olšová – Linaeidea aenea (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Středně velký zástupce mandelinkovitých se zelenavým zbarvením a kovovým leskem. Setkáme se s ní v blízkosti vod na olši.

Mandelinka osiková – Chrysomela tremulae Fabricius, 1787

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Poměrně velký zástupce mandelinek; má černou hlavu a štít a výrazně červené krovky. Brouk s většinou dvouletým životním cyklem. První rok žijí larvy na listech topolů a druhý rok se na jaře objeví dospělci. Je postrachem topolových monokultur.

Štítonoš zelený – Cassida viridis Linnaeus, 1758

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Tvarem jeho tělo připomíná k zemi přitisknutý štít; brouk je světle zelený a velký okolo jednoho centimetru. Žije například na mátách, konopici či šalvěji. Larvy se maskují před nepřáteli vlastními výkaly.

Slunéčko dvaadvacetitečné – Psyllobora vigintiduopunctata (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Drobný zástupce slunéček; má žluté zbarvení a na rozdíl od ostatních slunéček se živí především plísněmi.

Slunéčko sedmitečné Coccinella septempunctata Linnaeus, 1758

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Středně velký zástupce slunéček; má červené zbarvení se sedmi černými skvrnami. Slunéčko sedmitečné je významným predátorem mšic.

Klikoroh bahenní – Hylobius transversovittatus (Goeze, 1771)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Větší zástupce nosatcovitých; hnědé zbarvení těla je zpestřeno žlutými skvrnami, jež jsou tvořeny světlejšími chloupky. Dospělci se živí například listy kypreje vrbice – Lythrum salicaria L. – a larvy jejími kořeny, proto byl druh v minulosti použit v Severní Americe na biologický boj proti této invazní rostlině.

Lalokonosec vejčitý – Otiorhynchus ovatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Velký zástupce nosatcovitých, černě zbarvený s červenýma nohama. Bělavá beznohá larva žije u kořínků jahodníků, ale také různých druhů trav. Dospělec, živící se mimo jiné i listy jahodníku, má srostlé krovky a nemůže létat.

Nosatčík obecný – Protapion apricans (Herbst, 1797)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Velmi malý zástupce nosatců s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením, které se od následujícího nosatčíka ovocného liší žlutým zbarvením nohou. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy. Na těchto pícninách může napáchat velké škody, a proto se doporučuje sekat je dříve, a to již v době kvetení jetele, než ho nosatčíci zničí.

Nosatčík ovocný – Oxystoma pomonae (Fabricius, 1798)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Velmi malý zástupce nosatců s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy.

Kovařík hladký – Athous subfuscus (O. F. Müller, 1767)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Poměrně hojný druh kovaříků; má černě zbarvenou hlavu a štít a hnědé krovky. Vyskytuje se na travnatých okrajích lesů a na lesních loukách. Jeho larva poškozuje rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík tmavý Agriotes obscurus (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Dospělí brouci kovaříka mají protáhlé tělo o velikosti přibližně 6–17 mm. Jsou tmavě zbarvení, často hnědě až černě s kovovým leskem. Larvy, známé jako drátovci, jsou protáhlé a silně chitinizované a žijí v půdě, kde se živí kořeny rostlin. Kovařík tmavý je v České republice běžný a vyskytuje se v rozmanitých biotopech, včetně luk, zahrad, pastvin a okrajů lesů.

Kovařík rudý – Ampedus cinnaberinus (Eschscholtz, 1829)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Jeden z mála užitečných kovaříkovitých. Brouk s černou hlavou a hrudí a rudě červenými krovkami. Larva žije ve starém trouchnivějícím dřevě a loví jiné larvy brouků.

Kovařík šedý – Agrypnus murinus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Poměrně velký druh kovaříka; skvrnitě šedivé zbarvení způsobují povrchové chloupky. Larvy se živí kořeny různých druhů trav a dubu. Kovařík může být významným škůdcem pícnin.

Bradavičník dvojskvrnný – Malachius bipustulatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Meliridae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Poměrně malý druh bradavičníka se zeleným tělem a oranžovými skvrnami na koncích krovek. Larvy se živí drobnými bezobratlými v trhlinách kůry stromů.

Majka fialová – Meloe violaceus Marsham, 1802

Čeleď: Meloidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Brouk s krovkami kratšími než tělo; v nebezpečí vylučuje hemolymfu, v níž je obsažen prudce jedovatý kantharidin. Majka má velmi zajímavou hypermetamorfózu. Dospělec klade vajíčka na nic netušící opylovače květů, většinou včely. S nimi se vajíčka majek dostávají do úlů, kde se dále vyvíjejí a už jako larvy požírají vajíčka včel. V dalším stadiu se kuklí a přezimují. Na jaře se mění v dospělé brouky.

Stehenáč – Oedemera lurida (Marsham, 1802)

Čeleď: Oedemeridae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Velmi drobný a křehký zástupce stehenáčů, výjimečný tím, že samci nemají rozšířená stehna. Je zelenkavě zbarvený, nedosahuje ani jednoho centimetru. Larva se živí shnilým dřevem a humusem, dospělci pylem a nektarem.

Stehenáč zelenavý – Oedemera virescens (Linnaeus, 1767)

Čeleď: Oedemeridae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Larvy tohoto zástupce čeledi stehenáčovitých žijí ve ztrouchnivělém dřevě. Dospělci se po vylíhnutí přesouvají na květy. Pro tyto brouky jsou charakteristická zvětšená stehna posledního páru nohou.

Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta (Poda, 1761)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Spíše malý zástupce vrubounů; má hnědé zbarvení a světlé skvrny po celém těle. Tyto skvrny jsou tvořeny světlejšími chloupky a časem se obrušují a ztrácejí. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larva žije i více než jeden rok v půdě, ožírá kořínky a dorůstá až do 3 cm. Dospělec se živí pylem, nektarem, ale také světlejšími částmi květů.

Mrchožrout černý – Phosphuga atrata (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Silphidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Velmi užitečný brouk patřící do čeledi mrchožroutovití. Je plochý, celý černě zbarvený a pružný. Živí se šneky, žížalami, hmyzem a mršinami. Díky dlouhému krku prostrčí hlavu až do ulity šneka, tam vypustí trávicí tekutinu a pak ulitu vysává.

Mrchožrout housenkář – Dendroxena quadrimaculata (Scopoli, 1772)

Čeleď: Silphidae, lokalita: Vikýřovice, východně od obce, 49.977 s. š. – 17.030 v. d.

Mrchožrout housenkář má žlutě zbarvené krovky a štít. Na krovkách jsou čtyři černé skvrny a na štítě jedna velká černá skvrna. Je to významný predátor hmyzích larev. Mezi jeho potravu patří například larvy píďalek či bekyň.

Závěr:

Systematický zoogeografický průzkum lokalit v okolí Šumperka bude pokračovat i nadále. Stále bude zaměřen na řád Coleoptera, a to především na infrařád Elateriformia. Lokality se budou průběžně měnit. V článku nejsou uvedeny kompletně všechny nalezené druhy.

Literatura:

Balthasar V.: Brouci listorozí – Lamellicornia. Díl I. Lucanidae, Scarabaeidae Pleurosticti. Fauna ČSR 8, Praha 1956. Nakladatelství Československé akademie věd. 286 pp.

Javorek V.: Klíč k určování druhů ČSR. Olomouc 1947. 951 p.

Obenberger J.: Entomologie II, IV. Praha 1955. 725 p.

Pokorný V.: Atlas brouků. Praha 2002.

www.biolib.cz

www.naturabohemica.cz

www.portal.nature.cz

Tisky proslulého grafika Václava Hollara, které jsou součástí umělcovy impozantní kolekce ve sbírce zábřežského muzea, se staly již podruhé námětem pro poštovní aršík, vydaný na podzim letošního roku Českou poštou.

Václav Hollar se narodil v Praze roku 1607, ale ve 20. letech 17. století opustil Čechy a vydal se na tzv. vandrovní cestu, aby rozvíjel své nadání. Působil ve Stuttgartu, ve Štrasburku a ve Frankfurtu nad Mohanem. Načas zavítal též do Kolína nad Rýnem, Mohuče a Dürenu. Navštívil i umělecká centra v Nizozemí a již v této době vznikala vyzrálá díla, patřící k jeho vrcholným. V roce 1636 se Hollar setkal s významným anglickým šlechticem a diplomatem Thomasem Howardem, hrabětem z Arundelu a Surrey, se kterým se vydal na cestu po Evropě, a nakonec se usadil v Londýně. Anglický pobyt přerušila občanská válka v zemi a Hollarův následný přesun do Antverp, kde dosáhl vrcholu své umělecké dráhy. I přesto se do Anglie v 50. letech 17. století vrátil. Zemřel v Londýně roku 1677.

8. října 2025 vydala Česká pošta příležitostný poštovní aršík pod názvem „Umělecká díla na známkách: Václav Hollar – rytiny lodí“ se dvěma známkami, z nichž každá má nominální hodnotu 82 Kč.

Na první známce je výřez lodi z grafického listu Galéra (inv. č. H 2872), datovaný rokem 1665. Loď na druhé známce je opět výřezem, tentokrát z tisku Loďstvo u irských břehů (inv. č. H 2824). Tento lept autor vyhotovil podle Bonaventury Peeterse po roce 1644. Pozadí aršíku, na kterém jsou známky umístěny, vychází z grafického listu Tři větrné mlýny (inv. č. H 2863). Řazen je do cyklu Čtyři krajiny a Václav Hollar ho vytvořil podle kresby Jana Bruegela st. (1568–1625), v současnosti uložené ve sbírkách British museum. V rámci spolupráce Vlastivědného muzea v Šumperku a České pošty byla do muzejních sbírek věnována kromě poštovního aršíku i obálka prvního dne, kromě známky je na ní vyražen i výřez z Hollarova listu Tyrus u Sidonu (inv. č. H 2836) z roku 1651.

Aršík, jehož grafickou úpravu měl na starosti Martin Srb, byl vytištěn kombinací ocelotisku z ploché desky a ofsetu v Tiskárně Hradištko s. r. o. Známky mají velikost 54,4 × 44,4 mm. Rozměry aršíku jsou 170 × 127 mm.

Hollarovy cenné tisky se dostaly na známky již v minulosti. 20. června 2007 Česká pošta vydala k 400. výročí umělcova narození aršík „Světový grafik Václav Hollar“ (inv. č. H 10 701) s jednou známkou v nominální hodnotě 35 Kč a dvěma kupony. Na známku byl použit výřez autoportrétu Václava Hollara, vytvořeného podle Jana Meyssena (inv. č. H 2900) roku 1649, na kupony dva tisky Jaro a Zima z cyklu Čtyři roční období jako celé ženské postavy (1643–1644). V dolní části aršíku je vytištěn panoramatický Velký pohled na Prahu vycházející z Hollarova náčrtku, který si vytvořil roku 1636, kdy do Prahy nakrátko zavítal. Poslední tři uvedené grafiky jsou uloženy v kolekci grafik a kreseb Václava Hollara v Národní galerii v Praze.

Autorem grafické úpravy tohoto aršíku je Bedřich Housa. Známka a kupony mají velikost 40 × 26 mm. Rozměry aršíku jsou 120 × 115 mm a vytiskla jej Poštovní tiskárna cenin Praha, a. s.

Příležitostný poštovní aršík vydaný na podzim letošního roku.

Foto VM v Šumperku.

Kromě poštovního aršíku byla do muzejních sbírek věnována i obálka prvního dne.

Foto VM v Šumperku.

Příležitostný poštovní aršík vydaný Českou poštou 20. června 2007.

Foto VM v Šumperku.

Zimní sčítání dravců je celorepublikový projekt, na kterém se podílí i Vlastivědné muzeum v Šumperku. Projekt se zaměřuje především na početnost káně lesní, Buteo buteo (Linnaeus, 1758), a káně rousné, Buteo lagopus (Pontoppidan, 1763), obě z čeledi jestřábovití – Accipitridae, Vigors, 1824. Jak již bylo uvedeno v článcích z minulých let, tato výzkumná práce započala v roce 1984. Od počátku byla vedena Muzeem Českého lesa v Tachově a koordinována RNDr. Pavlem Řepou. Dnes tento dlouhodobý úkol zaštiťují RNDr. Hynek Skořepa z Letovic a Mgr. Peter Adamík, Ph.D., z Vlastivědného muzea v Olomouci. Myslím, že není třeba projekt dlouze představovat. Vše podstatné o něm bylo již napsáno v minulých článcích, proto jen malé shrnutí. Projekt má za cíl mapovat výskyt a počet dravců, a to především káně rousné. Káně rousná má přirozený areál výskytu v severní Evropě. U nás tento dravec jen přezimuje. (Dnes je ale její výskyt přes zimu spíše sporadický.) Oproti naší káni lesní, jež se živí především drobnými obratlovci, například hraboši a auty sraženou kořistí, se káně rousná občas pouští i do větší kořisti a může být i predátorem v bažantnicích. To vše v minulosti způsobovalo nemalé omyly a problémy. V zimních měsících se příletem káně rousné počty kání zvýšily a vytvářely tak dojem, že celkové stavy tohoto dravce rostou. Panoval strach z hubení drobné hospodářské zvěře, a v důsledku toho byla obzvláště v bažantnicích lovena i naše káně lesní. Dělo se tak i proto, že na větší vzdálenosti docházelo někdy k její záměně s mladým jestřábem. Ten ještě nemá na břišní části těla šedavě modré zbarvení, ale je hnědý podobně jako káně. Aby se naše káně lesní chránila, začaly se stavy severské káně rousné sledovat a sčítat. Postupem času, jak se začalo podnebí oteplovat, začal i pomalý úbytek migrace káně rousné ze severu. Systematickým sčítáním a poklesem počtů kání tak strach ze škod opadl a lov ustal. Hlavním cílem tohoto projektu je tedy chránit káni lesní před nesmyslným lovem a ukázat, že se její stavy nikterak dramaticky nezvyšují, naopak spíše stagnují. Samotné pozorování se provádí ve třech zimních termínech. První termín je okolo 15. listopadu, druhý okolo 15. ledna a třetí kolem 15. března. Sledovanou lokalitou je vždy tzv. transekt neboli rovné území o minimální délce pěti kilometrů.

Výsledky posledního celorepublikového sčítání ze zimy 2023/24:

Porovnání počtů kání ve všech dvojicích transektů sčítaných v posledních dvou zimách:

V tabulce jsou uváděny počty zjištěných kání a také procentuální rozdíl mezi oběma srovnávanými zimami.

Největší počet kání byl ve všech třech termínech sčítání již tradičně zaznamenán v Držovicích u Prostějova, tedy na Hané (65 v listopadu, 44 v lednu a 21 v březnu). To je pravděpodobně dáno soustředěním těchto dravců v zemědělské krajině u potravních zdrojů (hraboši) a také možností přehlédnout v rovinatém terénu rozsáhlou část oblohy. V naprosté většině pozorování napříč republikou šlo o káni lesní, případně o neurčenou káni. Jen vzácně byla zaznamenána káně rousná. Nejčastěji pozorovaným jiným dravcem byla poštolka obecná. Poměrně často byl v zimní sezoně 2023/24 pozorován luňák (hnědý i červený). Z dalších dravců byli zaznamenáni krahujec obecný, moták pilich i pochop. Kupodivu tuto sezonu nebyl pozorován žádný jestřáb.

Na Brněnsku byl spatřen raroh velký, v blízkosti Moravského krasu sokol stěhovavý a nad Klatovskem létal orel mořský.

Z krkavcovitých byl v největším počtu pozorován havran polní, ale pouze v některých oblastech (např. na Pardubicku v blízkosti Kunětické hory). Následovaly jej vrány (černá i šedivka) spolu s krkavcem velkým. Častá byla straka obecná, místy byla zaznamenána sojka obecná a také kavka obecná.¹⁾

Zde jsou výsledky z lokality Pobučí–Krchleby–Maletín 2023–2024:

V mém transektu Pobučí, Krchleby a Maletín byl ve srovnání s celou Českou republikou pozorován menší počet kání. Pozorování a sčítání kaně lesní bude i nadále pokračovat. Transektů po celém Česku je spíše poskrovnu. V rámci projektu, jenž je veden koordinátorem RNDr. Hynkem Skořepou, se tak neustále hledají dobrovolníci, kteří by chtěli spolupracovat. Vytipovali by si transekt ve svém bydlišti, nejlépe rovný úsek, ne kratší než 5 km a pokud možno v otevřené krajině. Důležité je dodržovat termíny pozorování a na výzkumu spolupracovat rozhodně déle než jen jeden rok. Pokud by se mezi vámi našli nadšenci pro ornitologii, pak budou vřele vítáni. Své dotazy ohledně spolupráce předkládejte přímo našemu koordinátorovi Hynku Skořepovi na e-mailové adrese upolin@seznam.cz. 

Zdroj informací:

1) Citováno z výroční zprávy RNDr. Hynka Skořepy z Letovic, koordinátora celorepublikové akce sčítání kání.

Mgr. Milan Dvořák

V letech 2023–2024 probíhal entomologický průzkum v okolí obcí Nedvězí a Kamenná. Hlavním cílem této činnosti byl zoogeografický průzkum zaměřený na Hexapoda, Coleoptera. Sběry brouků v tomto článku se týkají roku 2024.

Nálezy čeledí: Cantharidae, Carabidae, Cerambycidae, Chrysomelidae, Cleridae, Coccinellidae, Curculionidae, Elateridae, Meliridae, Meloidae, Oedemeridae, Scarabaeidae, Silphidae.

Typy ekosystémů: Vybrané lokality spadají do Zábřežské vrchoviny v Jesenické oblasti. Lesní oblasti jsou dubobukové, bukové a bukojedlové.

Metoda: Sběr jedinců v podrostu u cest, na loukách či v ostrůvkovitých remízcích. Smýkání, sklepávání, ruční bodový sběr, sběr ze dřeva.

Cíl: Mapování výskytu druhů nejen nadčeledi Elateriodae, ale i jiných skupin řádu Coleoptera.

Páteříček černavý – Cantharis nigricans (O. F. Müller, 1776)

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Délka těla okolo 10 mm, šedá hlava a krovky se žlutě lemovaným štítem, v jehož prostředku je černá skvrna ve tvaru hrušky. Jeho larvy jsou predátory hmyzu.

Páteříček červený – Cantharis rufa Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým, 8,5 až 10 mm dlouhým a měkkým tělem. Zbarvení tohoto páteříčka je šedavě oranžové.

Páteříček lesní – Cantharis rustica Fallén 1807

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Lesní zástupce páteříčků o velikosti 10–15 mm. Na oranžovém štítě má černou skvrnu ve tvaru srdce. Je predátorem hmyzu a pavouků.

Páteříček sněhový – Cantharis fusca Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem a šedým až oranžovým zbarvením. Krovky tmavě šedé, štít oranžový. Jedná se o významného predátora a charakteristického brouka jarních luk. Jeho larvy loví (podobně jako střevlíci) slimáky a žížaly. Larvy bývají aktivní i v –3 °C.

Páteříček tmavý – Cantharis obscura Linnaeus, 1758

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedavým zbarvením a žlutě lemovaným štítem. Krovky tmavě šedé, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.

Páteříček žlutý – Rhagonycha fulva (Scopoli, 1763)

Čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem a žlutým až oranžovým zbarvením. Konec krovek tmavý, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.

Kvapník plstnatý – Pseudoophonus rufipes (De Geer, 1774)

Čeleď: Carabidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný, do 16 mm velký zástupce střevlíků. Černě zbarvené ploché tělo, rezavě hnědé nohy a tykadla. Brouk je lákán světlem a stahuje se i do domácích příbytků.

Střevlík fialový – Carabus violaceus Linnaeus, 1758

Čeleď: Carabidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velký zástupce střevlíkovitých s převážně černým zbarvením, přecházejícím do fialového kovového lesku na bocích těla. Hojný zástupce čeledi, obývající lesy, louky a pole; proniká i do zahrad, výškově není vybíravý. Střevlík fialový je jako všichni zástupci v této čeledi dravý, živí se plži, červy a hmyzem.

Střevlík zrnitý – Carabus granulatus Linnaeus, 1758

Čeleď: Carabidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velký zástupce střevlíkovitých s převážně černým zbarvením, přecházejícím do fialového až bronzového kovového lesku na bocích těla. Hojný zástupce, který obývá především vlhčí stanoviště. Střevlík zrnitý je jako všichni zástupci v této čeledi dravý, živí se plži, červy a hmyzem.

Tesařík obecný – Stictoleptura rubra (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Kamenná, východně od obce, 49.86 s. š. – 17.02 v. d.

 Samička bývá větší a mohutnější, krovky i štít má rezavě červené. Sameček má žlutohnědé krovky a štít černý. Sameček má také výrazněji pilovitá tykadla než samička. Tesařík obecný žije v lesích, na přilehlých loukách či na lesních pasekách. Brouci usedají na květy například miříkovitých rostlin, kde se živí pylem nebo květními částmi. Tesařík obecný je schopen stridulace (tj. vyluzování zvuků třením krovek o stehna).

Tesařík ozbrojený – Leptura maculata Poda, 1761

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Nepatří mezi největší tesaříky, ale je zajímavý například svým zbarvením či způsobem života. Dospělec má černou hlavu a štít. Krovky má žluté s tmavými pruhy. Toto obranné zbarvení připomíná vosy a chrání jej pravděpodobně před ptáky. Larvy jsou polyfágní, žijí na smrku, buku a dubu, dospělci žijí na květech a živí se nektarem, pylem a okusem částí květů.

Tesařík piluna – Prionus coriarius (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Cerambycidae, Bezděkov u Úsova, 49.83 s. š. – 16.99 v. d.

Tesařík piluna je hnědočerný až černý, dlouhý 19–45 mm. Má nápadná dlouhá a silná tykadla; sameček silně pilovitá, složená z dvanácti článků, zatímco samička slabě pilovitá, složená z jedenácti článků. Vyhovují mu zejména staré stromy ve smíšených lesích. Žije ve dřevě, které se již rozkládá, přispívá k humifikaci půdy, neškodí přírodě ani člověku.

Tesařík tesaříkovitý – Judolia cerambyciformis (Schrank, 1781)

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Podsaditý zástupce tesaříkovitých. Brouk má žluté krovky s černými skvrnami. Larva žije na kořenech dubů, dospělec na květech.

Mandelinka olšová – Linaeidea aenea (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Středně velký zástupce mandelinkovitých se zelenavým zbarvením a kovovým leskem. Setkáme se s ní v blízkosti vod na olši.

Mandelinka osiková – Chrysomela tremulae Fabricius, 1787

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Poměrně velký zástupce mandelinek; má černou hlavu a štít a výrazně červené krovky. Brouk s většinou dvouletým životním cyklem. První rok žijí larvy na listech topolů a druhý rok se na jaře objeví dospělci. Je postrachem topolových monokultur.

Štítonoš zelený – Cassida viridis Linnaeus, 1758

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Tvarem jeho tělo připomíná k zemi přitisknutý štít; brouk je světle zelený a velký okolo jednoho centimetru. Žije například na mátách, konopici či šalvěji. Larvy se maskují před nepřáteli vlastními výkaly.

Slunéčko dvaadvacetitečné – Psyllobora vigintiduopunctata (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce slunéček; má žluté zbarvení a na rozdíl od ostatních slunéček se živí především plísněmi.

Slunéčko sedmitečné Coccinella septempunctata Linnaeus, 1758

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Středně velký zástupce slunéček; má červené zbarvení se sedmi černými skvrnami. Slunéčko sedmitečné je významným predátorem mšic.

Klikoroh bahenní – Hylobius transversovittatus (Goeze, 1771)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Větší zástupce nosatcovitých, hnědé zbarvení těla je zpestřeno žlutými skvrnami, které jsou tvořeny světlejšími chloupky. Dospělci se živí například listy kypreje vrbice – Lythrum salicaria L. – a larvy jejími kořeny, proto byl druh v minulosti použit v Severní Americe na biologický boj proti této invazní rostlině.

Lalokonosec vejčitý – Otiorhynchus ovatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velký zástupce nosatcovitých, černě zbarvený s červenýma nohama. Bělavá beznohá larva žije u kořínků jahodníků, ale také různých druhů trav. Dospělec, živící se mimo jiné i listy jahodníku, má srostlé krovky a nemůže létat.

Nosatčík obecný – Protapion apricans (Herbst, 1797)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velmi malý zástupce nosatců s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením, které se od následujícího nosatčíka ovocného liší žlutým zbarvením nohou. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy. Na těchto pícninách může napáchat velké škody, a proto se doporučuje sekat je dříve, a to již v době kvetení jetele, než ho nosatčíci zničí.

Nosatčík ovocný – Oxystoma pomonae (Fabricius, 1798)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velmi malý zástupce nosatců s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy.

Kovařík hladký – Athous subfuscus (O. F. Müller, 1767)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Poměrně hojný druh kovaříků; má černě zbarvenou hlavu a štít a hnědé krovky. Vyskytuje se na travnatých okrajích lesů a na lesních loukách. Jeho larva poškozuje rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík lemovaný – Dalopius marginatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Poměrně hojný druh kovaříků, hnědě zbarvený se světlejším lemováním štítu a krovek. Vyskytuje se na travnatých okrajích lesů a na lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík rudý – Ampedus cinnaberinus (Eschscholtz, 1829)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Jeden z mála užitečných kovaříkovitých. Brouk s černou hlavou a hrudí a rudě červenými krovkami. Larva žije ve starém trouchnivějícím dřevě a loví jiné larvy brouků.

Kovařík šedý – Agrypnus murinus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Poměrně velký druh kovaříka; skvrnitě šedivé zbarvení způsobují povrchové chloupky. Larvy se živí kořeny různých druhů trav a dubu. Kovařík může být významným škůdcem pícnin.

Bradavičník dvojskvrnný – Malachius bipustulatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Meliridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Poměrně malý druh bradavičníka se zeleným tělem a oranžovými skvrnami na koncích krovek. Larvy se živí drobnými bezobratlými v trhlinách kůry stromů.

Majka fialová – Meloe violaceus Marsham, 1802

Čeleď: Meloidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Brouk s krovkami kratšími než tělo; v nebezpečí vylučuje hemolymfu, v níž je obsažen prudce jedovatý kantharidin. Majka má velmi zajímavou hypermetamorfózu. Dospělec klade vajíčka na nic netušící opylovače květů, většinou včely. S nimi se vajíčka majek dostávají do úlů, kde se dále vyvíjejí a už jako larvy požírají vajíčka včel. V dalším stadiu se kuklí a přezimují. Na jaře se mění v dospělé brouky.

Stehenáč – Oedemera lurida (Marsham, 1802)

Čeleď: Oedemeridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velmi drobný a křehký zástupce stehenáčů, výjimečný tím, že samci nemají rozšířená stehna. Je zelenkavě zbarvený, nedosahuje ani jednoho centimetru. Larva se živí shnilým dřevem a humusem, dospělci pylem a nektarem.

Stehenáč zelenavý – Oedemera virescens (Linnaeus, 1767)

Čeleď: Oedemeridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Larvy tohoto zástupce čeledi stehenáčovitých žijí ve ztrouchnivělém dřevě. Dospělci se po vylíhnutí přesouvají na květy. Pro tyto brouky jsou charakteristická zvětšená stehna posledního páru nohou.

Zlatohlávek skvostný – Protaetia speciosissima (Scopoli, 1786)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velký zástupce vrubounů, tělo má jasně zelené se zlatavým kovovým leskem. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larvy žijí především v rozkládajícím se trouchu dubů, ale byly zjištěny také na topolech, jírovci maďalu, jasanu ztepilém nebo na některých ovocných stromech.

Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta (Poda, 1761)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Spíše malý zástupce vrubounů; má hnědé zbarvení a světlé skvrny po celém těle. Ty jsou tvořeny světlejšími chloupky a časem se obrušují a ztrácejí. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larva žije i více než jeden rok v půdě, ožírá kořínky a dorůstá až do 3 cm. Dospělec se živí pylem, nektarem, ale i světlejšími částmi květů.

Mrchožrout černý – Phosphuga atrata (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Silphidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velmi užitečný brouk patřící do čeledi mrchožroutovití. Je plochý, celý černě zbarvený a pružný. Živí se šneky, žížalami, hmyzem a mršinami. Díky dlouhému krku prostrčí hlavu až do ulity šneka, tam vypustí trávicí tekutinu a pak ulitu vysává.

Mrchožrout housenkář – Dendroxena quadrimaculata (Scopoli, 1772)

Čeleď: Silphidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Mrchožrout housenkář má žlutě zbarvené krovky a štít. Na krovkách jsou čtyři černé skvrny a na štítě jedna velká černá skvrna. Je to významný predátor hmyzích larev. Mezi jeho potravu patří například larvy píďalek či bekyň.

Závěr:

Systematický zoogeografický průzkum lokalit v okolí Šumperka bude pokračovat i nadále. Stále bude zaměřen na řád Coleoptera, a to především na infrařád Elateriformia. Lokality se budou průběžně měnit. V článku nejsou uvedeny kompletně všechny nalezené druhy.

Literatura:

Balthasar V.: Brouci listorozí – Lamellicornia. Díl I. Lucanidae, Scarabaeidae Pleurosticti. Fauna ČSR 8, Praha 1956. Nakladatelství Československé akademie věd. 286 pp.

Javorek V.: Klíč k určování druhů ČSR. Olomouc 1947. 951 p.

Obenbergerger J.: Entomologie II, IV. Praha 1955. 725 p.

Pokorný V.: Atlas brouků. Praha 2002.

www.biolib.cz

V osadě Potůčník u Hanušovic se s rodinou usadil jeden z nejvýraznějších talentů nastupující generace malířů Adam Kašpar (nar. 1993 v Litomyšli). Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Martina Mainera. Patří k nejlepším českým krajinářům. Náměty často nachází v divoké přírodě Jeseníků (cyklus Mapa hor, částečně Archiv lesa, Sporophyta, Edafon). V Kašparových realistických malbách se zrcadlí autorova fascinace přírodou a přírodními vědami, zejména geologií, astronomií a botanikou. Od roku 2015 pravidelně vystavuje samostatně i kolektivně, a to v tuzemsku i zahraničí. Dílo Adama Kašpara se těší živému zájmu sběratelů, je zastoupeno v soukromých i veřejných sbírkách doma i ve světě (Muzeum umění Olomouc, Moravské zemské muzeum). Autorův velkoformátový obraz Nížinný amazonský prales je vystaven ve stálé expozici Národního muzea Zázraky evoluce.

Malíř Adam Kašpar stojí rozkročen mezi uměním a vědou. Už v dětství, kdy začal sbírat horniny, minerály a zkameněliny, se formoval jeho zájem o studium geologie. Zúčastňuje se terénních výjezdů s Českou geologickou službou, během kterých skicuje do deníku a rozšiřuje sbírku. Studia na akademii v roce 2018 zakončil diplomovou prací Mapa hor. Inspirován myšlenkami teoretika umění Johna Ruskina (1819–1900) vytvořil cyklus obrazů, svého druhu portrétů profilů skal a mikroskopických pohledů na minerály. Integrovanou součástí Mapy hor jsou také skici, deníková kniha, sbírka hornin, ale i myšlenky a cítění umělce, které společně tvoří mapu přírodních poměrů Jeseníků, vypovídající o geologické stavbě pohoří, jež autor vnímá jako orgán živoucího těla Země.

Silným tématem jsou pro Adama Kašpara malby lesa, ve kterých problematizuje vztah mezi člověkem a prostředím, které jej obklopuje. Soubor obrazů Archiv lesa vzniká postupně od roku 2017, autor v něm zachycuje divoké lesy Jeseníků, Šumavy, Českomoravské vysočiny, ale také např. Alp nebo Bosny a Hercegoviny. Zprostředkovateli na cestě k hledání vlastního tvůrčího přístupu k ztvárnění lesa Kašparovi byli Josef Váchal (1884–1969) a jeho poetika mystiky a tajemna, John Ruskin a jeho myšlenka lesa jako přírodní katedrály a vůdčí osobnost české realistické krajinomalby 19. století, rodák z Litomyšle Julius Mařák (1832–1899). Neopomenutelným zdrojem inspirace je také fotografická kniha Prales v Beskydách Rudolfa Jandy (1907–2000), vydaná v roce 1943. Podobně jako Janda chápe Adam Kašpar les jako ekosystém, který na Zemi existuje více než 400 milionů let, v čase a prostoru se vyvíjí a je tvořen spolu s letitými stromy také výtrusnými rostlinami, půdou a půdními živočichy. Paralelně s obsáhlým cyklem Archiv lesa tak vznikají dílčí soubory Edafon, představující velkoformátové obrazy půdních živočichů (chvostnatky, chvostoskoci), a Sporophyta, jehož námětem jsou makroskopické detailní pohledy na výtrusné rostliny, jako mechy, plavuně, játrovky a lišejníky. Jsou to prastaré typy rostlin, blízké prvním suchozemským rostlinám, autor je několikrát zachytil přímo v Potůčníku, nedaleko u pramene Sv. Anny nebo za hřebenem v údolí Hučivé Desné.

Ačkoliv se Kašpar ztvárnění lidské figury prakticky vyhýbá, jeho obrazy jsou subjektivně silně antropocentrické, vyjadřující pokoru umělce před věčným řádem přírody, které se cítí být součástí. V divoké přírodě se malíř stává vnímavým pozorovatelem hledajícím naprosté souznění. Svým úzkým sepětím s přírodou tvorba Adama Kašpara bezděčně rozvíjí ty nejlepší tradice výtvarného umění šumperského regionu a Jeseníků, založené zejména na uměleckém odkazu sochaře a malíře Jiřího Jílka a manželů Miroslava a Anežky Kovalových ze Sobotína. Pozoruhodnou paralelu nabízí rovněž srovnání Kašparova souboru Sporophyta s uznávanými makrofotografiemi mechorostů Štěpána Kovala.

Adam Kašpar je malířem nesmírně činorodým. S oblibou maluje v plenéru, v těsném kontaktu s přírodou, ať už doma v Jeseníkách, nebo na Šumavě, v Alpách, ve Skotsku, či v Mongolsku. Nezbývá než se těšit, jaké další počiny reflektující dialog umělce s jesenickou krajinou Adam Kašpar v budoucnu nabídne.

Kristina Lipenská

Použitá literatura a informační zdroje:

DOTŘEL, Jan: Tempus lapis. Čas kamene. In: KUNDRAČÍKOVÁ, Barbora (ed.): Adam Kašpar. Brno 2023, s. 20–23.

DVOŘÁK, Pavel: Splývání se zemí. KUNDRAČÍKOVÁ, Barbora (ed.): Adam Kašpar. Brno 2023, s. 142–145.

https://www.adamkaspar.cz/

Adam Kašpar, Skalní potok, cyklus Mapa hor, 2017, olej na plátně, 200 x 300 cm.

Adam Kašpar, Divoký důl, cyklus Mapa hor, 2017, olej na plátně, 160 x 130 cm.

Adam Kašpar, Prales na Bílé Opavě, cyklus Archiv lesa, 2021, olej na plátně, 200 x 270 cm.

Adam Kašpar, Potůčník, cyklus Archiv lesa, 2022, olej na plátně, 50 x 40 cm.

Adam Kašpar, Mechy a játrovky od Hučivé Desné, cyklus Sporophyta, 2023, olej na plátně, 200 x 160 cm.

Adam Kašpar, Neanura Muscorum, cyklus Edafon, 2022, olej na plátně, 130 x 90 cm.

Bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum) je jednou z nejznámějších invazních rostlin vyskytujících se na území ČR. Tato mohutná bylina z čeledi miříkovitých (Apiaceae) pochází ze západní části Kavkazu. S pomocí člověka zvládla do dnešních dnů kolonizovat více než 20 evropských zemí a za invazní druh je považována i v některých oblastech Severní Ameriky. Se svou výškou až 5 m je to v současnosti nejvyšší bylina, jakou v Evropě můžeme najít (Pergl & Perglová 2023). Stonek může dosahovat průměru 10 cm a přízemní listy mohou být až 2 m dlouhé. V oblasti původního výskytu dorůstá bolševník velkolepý poněkud menších rozměrů než v sekundárním areálu. Drobné bílé květy této rostliny jsou uspořádány do charakteristických květenství miříkovitých rostlin – okolíků, přičemž vrcholový okolík může být i půl metru široký (Holub 1997). Plody bolševníku jsou poltivé dvounažky, které se v době zralosti rozpadají na dva křídlaté plůdky, z nichž každý obsahuje jedno semeno (Nielsen et al. 2005).

Díky své výšce, velké listové ploše a rychlému růstu dokáže tento bolševník snadno zastínit okolní rostliny a potlačit tak na světlo náročné druhy. Má tendenci vytvářet rozsáhlé zapojené porosty, v nichž může být počet původních rostlinných druhů snížen na polovinu a druhová skladba výrazně pozměněna (Nielsen et al. 2005). Tato nepříjemně zapáchající rostlina představuje nebezpečí i pro lidi: kontakt se šťávou bolševníku způsobuje po vystavení slunečnímu záření vážné kožní problémy, což je dáno obsahem fotosenzibilních látek (furanokumarinů) (Holub 1997). U citlivých osob může způsobit popáleniny až třetího stupně (Pergl & Perglová 2023). Dobrou zprávou je, že se tato invazní rostlina dokáže rozmnožovat pouze semeny (vegetativní rozmnožování není známo), ovšem už ne tak pozitivní je její mimořádná plodnost a vysoká klíčivost semen. Jedna rostlina bolševníku velkolepého vyprodukuje opravdu úctyhodné množství semen – průměrně 20 000. A to vše během jediného roku. Bolševník velkolepý totiž patří mezi tzv. monokarpické druhy, vykvétá tedy jen jednou za život. Několik let přežívá ve stadiu přízemní růžice a poté, obvykle během třetího až pátého roku života, vykvete, odplodí a odumře. Klíčivá semena mohou vznikat i po samoopylení, což znamená, že k založení nové populace stačí jediná rostlina (Nielsen et al. 2005).

Podle neověřitelných údajů byla semena bolševníku velkolepého dovezena do Čech snad již v roce 1815 (Danihelka et al. 2020). Původně se u nás pěstoval pro svůj dekorativní vzhled v parcích a zahradách, místy i jako nektarodárná rostlina (Holub 1997). Za nejstarší doklad přítomnosti bolševníku velkolepého na našem území je považována herbářová položka pocházející z roku 1871 z Teplic v severních Čechách, která byla nedávno nalezena v muzeu v Budapešti. S největší pravděpodobností jde o pěstovanou rostlinu. Sběr z roku 1877 z Úšovic u Mariánských Lázní pak představuje první doložený případ zplanění na našem území (Danihelka et al. 2020). Do padesátých let 20. století spadá počátek intenzivního šíření bolševníku velkolepého českou krajinou, nejprve podél toků velkých řek (Pyšek 1991). Expanze bolševníku vycházela z několika ohnisek výskytu (Pyšek 1991), z nichž jedno se nacházelo na Šumpersku ve Velkých Losinách (Kabelík 1950). Bolševník zde zřejmě zplaněl z lázeňského parku. Kabelík (1950) zmiňuje existenci „mocných porostů“ této rostliny v roklích za lázeňským parkem, v údolí nad koupalištěm, kolem rybníčku u školy a v sadu za zámkem. Bolševník velkolepý je natolik nápadnou rostlinou, že při studiu jeho historického šíření lze využít i staré letecké snímky (Perglová et al. 2007).

V současné době se v ČR bolševník velkolepý vyskytuje od nížin až do hor v lesních lemech, na opuštěných vlhkých loukách, okrajích křovin, na vlhčích rumištích, v silničních příkopech, podél železničních tratí apod. Vyhledává půdy bohaté dusíkem. Jeho výskyt je ale značně nerovnoměrný. Obecně se intenzita jeho výskytu v rámci ČR snižuje směrem ze západu na východ (Holub 1997). Na území okresu Šumperk pocházejí recentní údaje o výskytu bolševníku velkolepého kromě Velkých Losin např. z okolí Starého Města, Nového Malína, Mohelnice nebo od Třemešských rybníků nedaleko Šumperka. Tak rozsáhlé porosty, jaké jsou k vidění v západních Čechách, však na severní Moravě nenajdeme.

Jelikož má bolševník velkolepý značně negativní vliv na biodiverzitu a představuje též riziko pro lidské zdraví, byl mu v ČR vyhlášen nelítostný boj a do jeho likvidace jsou vkládány nemalé finanční prostředky (Pergl & Perglová 2023). Likvidace rozsáhlých porostů je finančně a časově nákladná, a proto je nutné odstraňovat ohniska už v zárodku (Mandák 2006). Většina semen bolševníku velkolepého z půdní semenné banky vyklíčí v prvním a druhém roce, avšak velmi malá část semen přežívá v půdě i více než sedm let. Z toho vyplývá, že pro úplnou eradikaci bolševníku na lokalitě je nutné dlouhodobé sledování a odstraňování nově vyklíčených rostlin. Malé populace bolševníku je možné zlikvidovat přesekáváním kořenů pod zemí, odstraňováním okolíků či aplikací selektivních herbicidů. U rozsáhlých ploch je nejefektivnější metodou eradikace použití herbicidů. Pokud není likvidace pomocí herbicidů možná (např. kvůli ochranným podmínkám), je potřeba omezit produkci a transport semen, čehož lze dosáhnout dlouhodobou opakovanou pastvou nebo sečí. Dlouhodobým cílem managementu bolševníku velkolepého v ČR je jeho úplná eradikace (Pergl & Perglová 2023).

Jana Uhlířová

Literatura:

Danihelka J., Somlyay L. & Pyšek P. (2020): Nejstarší nálezy bolševníku velkolepého (Heracleum mantegazzianum) v Čechách. – Zprávy Čes. Bot. Společ. 55: 197–205.

Holub J. (1997): Heracleum L. – bolševník. – In: Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds): Květena České republiky 5. Academia, Praha, s. 386–395.

Kabelík J. (1950): Bolševník velkolepý zplanělý u Velkých Losín. – Čs. Bot. Listy 3:13.

Mandák B. (2006): Heracleum mantegazzianum Sommier et Levier, 1895 – bolševník velkolepý. – In: Mlíkovský J. & Stýblo P (eds): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. ČSOP, Praha, s. 101–102.

Nielsen C., Ravn H. P., Nentwig W. & Wade M. (eds) (2005): Bolševník velkolepý: Praktická příručka o biologii a kontrole invazního druhu. Forest & Landscape Denmark, Hoersholm.

Pergl J. & Perglová I. (2023): Zásady regulace bolševníku velkolepého (Heracleum mantegazzianum) v České republice. Ministerstvo životního prostředí.

Pyšek P. (1991): Heracleum mantegazzianum in the Czech Republic: dynamics of spreading from the historical perspective. – Folia Geobot. Phytotax. 26: 439–454.

 Listy bolševníku velkolepého, Nový Malín, 2023.

Loňské květenství bolševníku velkolepého, Nový Malín, 2023.

V letech 2023–2024 probíhá entomologický průzkum v okolí obcí Nedvězí a Kamenná. Hlavním cílem této činnosti je zoogeografický průzkum zaměřený na Hexapoda, Coleoptera.

Nálezy čeledí: Cantharidae, Carabidae, Cerambycidae, Chrysomelidae, Cleridae, Coccinellidae, Curculionidae, Elateridae, Meloidae, Oedemeridae, Scarabaeidae, Silphidae, Staphylinidae.

Typy ekosystémů: Vybrané lokality spadají do Zábřežské vrchoviny v Jesenické oblasti. Lesní oblasti jsou dubobukové, bukové a bukojedlové.

Metoda: Sběr jedinců v podrostu u cest, na loukách či v ostrůvkovitých remízcích. Smýkání, sklepávání, ruční bodový sběr, sběr ze dřeva.

Cíl: Mapování výskytu druhů nejen nadčeledi Elateriodae, ale i jiných skupin řádu Coleoptera.

Páteříček sněhový – Cantharis fusca Linnaeus, 1758

čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem a šedým až oranžovým zbarvením. Krovky tmavě šedé, štít oranžový. Jedná se o významného predátora a charakteristického brouka jarních luk. Jeho larvy loví (podobně jako střevlíci) slimáky a žížaly. Larvy bývají aktivní i v –3 °C.

Páteříček černavý – Cantharis nigricans (O. F. Müller, 1776)

čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Délka těla okolo 10 mm, šedá hlava a krovky se žlutě lemovaným štítem, v jehož prostředku je černá skvrna ve tvaru hrušky. Způsob života jako u předešlého zástupce páteříčků.

Páteříček červený – Cantharis rufa Linnaeus, 1758

čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým, 8,5 až 10 mm dlouhým a měkkým tělem. Zbarvení tohoto páteříčka je šedavě oranžové.

Páteříček lesní – Cantharis rustica Fallén 1807

čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Lesní zástupce páteříčků o velikosti 10–15 mm. Na oranžovém štítě má černou skvrnu ve tvaru srdce. Je predátorem hmyzu a pavouků.

Páteříček tmavý – Cantharis obscura Linnaeus, 1758

čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedavým zbarvením a žlutě lemovaným štítem. Krovky tmavě šedé, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.

Páteříček žlutý – Rhagonycha fulva (Scopoli, 1763)

čeleď: Cantharidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem a žlutým až oranžovým zbarvením. Konec krovek tmavý, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.

Kvapník plstnatý – Pseudoophonus rufipes (De Geer, 1774)

čeleď: Carabidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný, do 16 mm velký zástupce střevlíků. Černě zbarvené ploché tělo, rezavě hnědé nohy a tykadla. Brouk je lákán světlem a stahuje se i do domácích příbytků.

Střevlík fialový – Carabus violaceus Linnaeus, 1758

čeleď: Carabidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velký zástupce střevlíkovitých s převážně černým zbarvením, přecházejícím do fialového kovového lesku na bocích těla. Hojný zástupce čeledi, obývající lesy, louky a pole; proniká i do zahrad, výškově není vybíravý. Střevlík fialový je jako všichni zástupci v této čeledi dravý, živí se plži, červy a hmyzem.

Střevlík zrnitý – Carabus granulatus Linnaeus, 1758

čeleď: Carabidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velký zástupce střevlíkovitých s převážně černým zbarvením, přecházejícím do fialového až bronzového kovového lesku na bocích těla. Hojný zástupce, který obývá především vlhčí stanoviště. Střevlík zrnitý je jako všichni zástupci v této čeledi dravý, živí se plži, červy a hmyzem.

Střevlíček – Pterostichus vernalis (Panzer, 1796)

čeleď: Carabidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velký zástupce střevlíčků s černým tělem, hladkým štítem rozděleným podélnou rýhou a podélně rýhovanými krovkami.

Tesařík ozbrojený – Leptura maculata Poda, 1761

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Nepatří mezi největší tesaříky, ale je zajímavý například svým zbarvením či způsobem života. Dospělec má černou hlavu a štít. Krovky má žluté s tmavými pruhy. Toto obranné zbarvení připomíná vosy a chrání jej pravděpodobně před ptáky. Larvy jsou polyfágní, žijí na smrku, buku a dubu, dospělci žijí na květech a živí se nektarem, pylem a okusem částí květů.

Tesařík tesaříkovitý – Judolia cerambyciformis (Schrank, 1781)

Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Podsaditý zástupce tesaříkovitých. Brouk má žluté krovky s černými skvrnami. Larva žije na kořenech dubů, dospělec na květech.

Chřestovníček obecný – Crioceris asparagi (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce čeledi mandelinkovití s výrazným zbarvením krovek. Krovky jsou zelené se světlými skvrnami. Štít je zbarvený do červena. Chřestovníček, jak již jeho rodové jméno napovídá, je škůdcem chřestu.

Mandelinka olšová – Linaeidea aenea (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Středně velký zástupce mandelinkovitých se zelenavým zbarvením a kovovým leskem. Setkáme se s ní v blízkosti vod na olši.

Mandelinka osiková – Chrysomela tremulae Fabricius, 1787

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Poměrně velký zástupce mandelinek; má černou hlavu a štít a výrazně červené krovky. Brouk s většinou dvouletým životním cyklem. První rok žijí larvy na listech topolů a druhý rok se na jaře objeví dospělci. Je postrachem topolových monokultur.

Štítonoš zelený – Cassida viridis Linnaeus, 1758

Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Tvarem jeho tělo připomíná k zemi přitisknutý štít; brouk je světle zelený a velký okolo jednoho centimetru. Žije například na mátách, konopici či šalvěji. Larvy se maskují před nepřáteli vlastními výkaly.

Pestrokrovečník mravenčí – Thanasimus formicarius (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Cleridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Pestrokrovečník je velmi významným predátorem kůrovců Scolytinae. Od jara se zdržuje na kmenech jehličnatých stromů a vyhledává jejich larvy. Patří tak mezi velmi užitečné druhy brouků.

Slunéčko dvaadvacetitečné – Psyllobora vigintiduopunctata (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Drobný zástupce slunéček; má žluté zbarvení a na rozdíl od ostatních slunéček se živí především plísněmi.

Klikoroh bahenní – Hylobius transversovittatus (Goeze, 1771)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Větší zástupce nosatcovitých, hnědé zbarvení těla je zpestřeno žlutými skvrnami, které jsou tvořeny světlejšími chloupky. Dospělci se živí například listy kypreje vrbice – Lythrum salicaria L. – a larvy jejími kořeny, proto byl druh v minulosti použit v Severní Americe na biologický boj proti této invazní rostlině.

Lalokonosec vejčitý – Otiorhynchus ovatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velký zástupce nosatcovitých, černě zbarvený s červenýma nohama. Bělavá beznohá larva žije u kořínků jahodníků, ale také různých druhů trav. Dospělec, živící se mimo jiné i listy jahodníku, má srostlé krovky a nemůže létat.

Nosatčík obecný – Protapion apricans (Herbst, 1797)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velmi malý zástupce nosatců s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením, které se od následujícího nosatčíka ovocného liší žlutým zbarvením nohou. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy. Na těchto pícninách může napáchat velké škody, a proto se doporučuje sekat je dříve, a to již v době kvetení jetele, než ho nosatčíci zničí.

Nosatčík ovocný – Oxystoma pomonae (Fabricius, 1798)

Čeleď: Curculionidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velmi malý zástupce nosatců s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy.

Kovařík lemovaný – Dalopius marginatus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Poměrně hojný druh kovaříků, hnědě zbarvený se světlejším lemováním štítu a krovek. Vyskytuje se na travnatých okrajích lesů a na lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.

Kovařík rudý – Ampedus cinnaberinus (Eschscholtz, 1829)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Jeden z mála užitečných kovaříkovitých. Brouk s černou hlavou a hrudí a rudě červenými krovkami. Larva žije v starém trouchnivějícím dřevě a loví jiné larvy brouků.

Kovařík šedý – Agrypnus murinus (Linneaus, 1758)

Čeleď: Elateridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Poměrně velký druh kovaříka; skvrnitě šedivé zbarvení způsobují povrchové chloupky. Larvy se živí kořeny různých druhů trav a dubu. Kovařík může být významným škůdcem pícnin.

Majka fialová – Meloe violaceus Marsham, 1802

Čeleď: Meloidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Brouk s krovkami kratšími než tělo; v nebezpečí vylučuje hemolymfu, v níž je obsažen prudce jedovatý kantharidin. Majka má velmi zajímavou hypermetamorfózu. Dospělec klade vajíčka na nic netušící opylovače květů, většinou včely. S nimi se vajíčka majek dostávají do úlů, kde se dále vyvíjejí a už jako larvy požírají vajíčka včel. V dalším stadiu se kuklí a přezimují. Na jaře se mění v dospělé brouky.

Stehenáč – Oedemera lurida (Marsham, 1802)

Čeleď: Oedemeridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velmi drobný a křehký zástupce stehenáčů, výjimečný tím, že samci nemají rozšířená stehna. Je zelenkavě zbarvený, nedosahuje ani jednoho centimetru. Larva se živí shnilým dřevem a humusem, dospělci pylem a nektarem.

Stehenáč zelenavý – Oedemera virescens (Linnaeus, 1767)

Čeleď: Oedemeridae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Larvy tohoto zástupce čeledi stehenáčovitých žijí ve ztrouchnivělém dřevě. Dospělci se po vylíhnutí přesouvají na květy. Pro tyto brouky jsou charakteristická zvětšená stehna posledního páru nohou.

Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta (Poda, 1761)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Spíše malý zástupce vrubounů; má hnědé zbarvení a světlé skvrny po celém těle. Ty jsou tvořeny světlejšími chloupky a časem se obrušují a ztrácejí. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larva žije i více než jeden rok v půdě, ožírá kořínky a dorůstá až do 3 cm. Dospělec se živí pylem, nektarem, ale i světlejšími částmi květů.

Zlatohlávek skvostný – Protaetia speciosissima (Scopoli, 1786)

Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velký zástupce vrubounů, tělo má jasně zelené se zlatavým kovovým leskem. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larvy žijí především v rozkládajícím se trouchu dubů, ale byly zjištěny také na topolech, jírovci maďalu, jasanu ztepilém nebo na některých ovocných stromech.

Mrchožrout černý – Phosphuga atrata (Linnaeus, 1758)

Čeleď: Silphidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Velmi užitečný brouk patřící do čeledi mrchožroutovití. Je plochý, celý černě zbarvený a pružný. Živí se šneky, žížalami, hmyzem a mršinami. Díky dlouhému krku prostrčí hlavu až do ulity šneka, tam vypustí trávicí tekutinu a pak ulitu vysává.

Mrchožrout housenkář – Dendroxena quadrimaculata (Scopoli, 1772)

Čeleď: Silphidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Mrchožrout housenkář má žlutě zbarvené krovky a štít. Na krovkách jsou čtyři černé skvrny a na štítě jedna velká černá skvrna. Je to významný predátor hmyzích larev. Mezi jeho potravu patří například larvy píďalek či bekyň.

Člunotvárník čtveroskvrnný – Scaphidium quadrimaculatum Olivier, 1790

Čeleď: Staphylinidae, lokalita: Nedvězí, severně od obce, 49.88 s. š. – 17.03 v. d.

Zajímavý malý brouček člunovitého tvaru. Je černě zbarvený a na krovkách má čtyři červené skvrny. Dosahuje velikosti zhruba 6 mm. Žije v lesích v podhůří hor, vyskytuje se na padlých stromech, na nichž se živí sporami a hyfami hub.

Závěr:

Systematický zoogeografický průzkum lokalit v okolí Šumperka bude pokračovat i nadále. Stále bude zaměřen na řád Coleoptera, a to především na infrařád Elateriformia. Lokality se budou průběžně měnit. V článku nejsou uvedeny kompletně všechny nalezené druhy.

Literatura:

Balthasar V.: Brouci listorozí – Lamellicornia. Díl I. Lucanidae, Scarabaeidae Pleurosticti. Fauna ČSR 8, Praha 1956. Nakladatelství Československé akademie věd. 286 pp.

Javorek V.: Klíč k určování druhů ČSR. Olomouc 1947. 951 p.

Obenbergerger J.: Entomologie II, IV. Praha 1955. 725 p.

Pokorný V.: Atlas brouků. Praha 2002.

www.biolib.cz

Zimní sčítání dravců je celorepublikový projekt, na kterém se podílí i Vlastivědné muzeum v Šumperku. Projekt se zaměřuje především na početnost káně lesní Buteo buteo (Linnaeus, 1758) a káně rousné Buteo lagopus (Pontoppidan, 1763), obě z čeledi jestřábovití – Accipitridae Vigors, 1824. Jak již bylo uvedeno v článcích z minulých let, tato výzkumná práce započala v roce 1984. Od počátku byla vedena Muzeem Českého lesa v Tachově a koordinována RNDr. Pavlem Řepou. Dnes tento dlouhodobý úkol zaštiťují RNDr. Hynek Skořepa z Letovic a Mgr. Peter Adamík, Ph.D., z Vlastivědného muzea v Olomouci. Myslím, že není třeba projekt dlouze představovat. Vše podstatné o něm bylo již napsáno v minulých článcích, proto jen malé shrnutí. Projekt má za cíl mapovat výskyt a počet dravců, a to především káně rousné. Káně rousná má přirozený areál výskytu v severní Evropě. U nás tento dravec jen přezimuje. (Dnes je ale její výskyt přes zimu spíše sporadický.) Oproti naší káni lesní, jež se živí především drobnými obratlovci, například hraboši a auty sraženou kořistí, se káně rousná občas pouští i do větší kořisti a může být i predátorem v bažantnicích. To vše v minulosti způsobovalo nemalé omyly a problémy. V zimních měsících se příletem káně rousné počty kání zvýšily a vytvářely tak dojem, že celkové stavy tohoto dravce rostou. Panoval strach z hubení drobné hospodářské zvěře, a v důsledku toho byla obzvláště v bažantnicích lovena i naše káně lesní. Dělo se tak i proto, že na větší vzdálenosti docházelo někdy k její záměně s mladým jestřábem. Ten ještě nemá na břišní části těla šedavě modré zbarvení, ale je hnědý podobně jako káně. Aby se naše káně lesní chránila, začaly se stavy severské káně rousné sledovat a sčítat. Postupem času, jak se začalo podnebí oteplovat, začal i pomalý úbytek migrace káně rousné ze severu. Systematickým sčítáním a poklesem počtů kání tak strach ze škod opadl a lov ustal. Hlavním cílem tohoto projektu je tedy chránit káni lesní před nesmyslným lovem a ukázat, že se její stavy nikterak dramaticky nezvyšují, naopak spíše stagnují. Samotné pozorování se provádí ve třech zimních termínech. První termín je okolo 15. listopadu, druhý okolo 15. ledna a třetí kolem 15. března. Sledovanou lokalitou je vždy tzv. transekt neboli rovné území o minimální délce pěti kilometrů.

Výsledky posledního celorepublikového sčítání ze zimy 2022/23:

Největší počet kání byl zaznamenán ve všech třech termínech sčítání v Držovicích u Prostějova, tedy na Hané (27 v listopadu, 39 v lednu a 29 v březnu). To je pravděpodobně dáno soustředěním těchto dravců v zemědělské krajině u potravních zdrojů (hraboši) a také možností přehlédnout v rovinatém terénu rozsáhlou část oblohy. V naprosté většině pozorování napříč republikou šlo o káni lesní, případně o neurčenou káni. Jen vzácně byla zaznamenána káně rousná. Nejčastěji pozorovaným jiným dravcem byla poštolka obecná. Dále byli zaznamenáni krahujec obecný, jestřáb obecný, moták pilich, luňák červený a luňák hnědý. Na Hané (Tovačov) a v jižních Čechách se objevil také orel mořský. Z krkavcovitých byl v největším počtu pozorován havran polní, což je ovšem ovlivněno jeho koncentrací do početných hejn. Následoval jej krkavec velký.¹⁾

Zde jsou výsledky z lokality Pobučí–Krchleby–Maletín 2022–2023:

V mém transektu Pobučí, Krchleby a Maletín byl ve srovnání s celou Českou republikou pozorován menší počet kání. Pozorování a sčítání kaně lesní bude i nadále pokračovat. Transektů po celém Česku je spíše poskrovnu. V rámci projektu, jenž je veden koordinátorem RNDr. Hynkem Skořepou, se tak neustále hledají dobrovolníci, kteří by chtěli spolupracovat. Vytipovali by si transekt ve svém bydlišti, nejlépe rovný úsek, ne kratší než 5 km a pokud možno v otevřené krajině. Důležité je dodržovat termíny pozorování a na výzkumu spolupracovat rozhodně déle než jen jeden rok. Pokud by se mezi vámi našli nadšenci pro ornitologii, pak budou vřele vítáni. Své dotazy ohledně spolupráce předkládejte přímo našemu koordinátorovi Hynku Skořepovi na e-mailové adrese upolin@seznam.cz. 

Zdroj informací:

1) Citováno z výroční zprávy RNDr. Hynka Skořepy z Letovic, koordinátora celorepublikové akce sčítání kání.

Milan Dvořák

Ivan Tuša

Ivan Tuša

Ivan Tuša