Archivy: Odborné články

Bednářské nářadí posledního bednáře v Lošticích ve sbírkách VM

Napsal zeman dne .

Vlastivědné muzeum v Šumperku získalo v roce 2010 zajímavý soubor nářadí z vybavení bednářské dílny Antonína Šilberského. Bednářská dílna byla začátkem roku 2010 zapůjčena od pana Radka Šilberského na výstavu Člověk tvůrce, příběh druhý: Dřevo, kterou uspořádalo Vlastivědné muzeum v Šumperku v témže roce. Po skončení výstavy pan Radek Šilberský nářadí po svém otci věnoval do sbírek našeho muzea. Soubor patřil poslednímu známému bednáři v regionu Antonínu Šilberskému z Loštic. V roce 1999 jsme s panem Šilberským natočili asi hodinový videozáznam dokumentující bednářskou výrobu, který byl rovněž součástí vzpomínané výstavy. 
 
Poslední loštický bednář, Antonín Šilberský, se narodil v roce 1929 v Lošticích. O původu svého jména před 10 lety vyprávěl tuto historku: „Náš předek se jmenoval Marek a přišel do Loštic ze Šilperka po třicetileté válce. Marků bylo mnoho, a když se lidé ptali, který Marek, říkalo se Šilberský, tak nám zůstalo jméno Šilberský.“ 
 
Své řemeslo zdědil pan Šilberský po otci, učil se mu od roku 1943 a v roce 1946 získal i tovaryšský list. Po válce několik let společně podnikali a vyráběli zejména sudy pro jihomoravské vinaře. Otec zemřel v roce 1951 a pan Šilberský odešel do vojenské služby. Po jejím skončení pracoval celá léta v lisovně v MEZu Mohelnice a řemeslo se stalo po celý život jeho koníčkem. Pan Šilberský zemřel v roce 2009.
 
Díky záznamu nám pan Šilberský zanechal svůj pracovní postup a nářečové názvosloví jednotlivých nářadí, výrobků i výrobních postupů.
 
Důležitý byl již výběr dřeva. Používali dřevo dubové, které získávali dříve přímo v lese, později nakupovali na pile :
„ Když jsme dělali s otcem, tak my jsme dostávali příděl, tak 20 kubíků ročně, to jsme kupovali v lese klády a nechali jsme si to pořezat na pile. Případně ten dub jsme dovezli dom, pilou jsme rozřezali, pak jsme to rozštípali. Dřevo jsme vybírali pokud možno bez suků. Protože v bednářství, tam nemůžete mít suky. Suk vypadne a nádobu můžete zahodit.“
 
Doma dřevo naštípal „na špalke“ a ze špalků naštípal „duhe“, které opracovával pořízem na řezací stolici, kterou nazýval „kozlík“. Kozlík si pan Šilberský vyrobil sám asi v padesátých letech. Na „duhe“ z jedné strany vyhloubil prohlubeň a opracovával je na správný úkos, pomocí měřítka „modly“. „Ta duha mosí být stejně široká toť (na obou koncích) a musí mít správné zaoblení. K tomu sloužil hoblík „macek“, který měl bednář opřený jedním koncem o řezací stolici, ostřím nahoru. Každou duhu musel na hoblíku opracovat do správného rozměru – úkosu. Když měl připravený potřebný počet duh, začínal sestavovat sud do obruče. První duhu upnul jednoduchou svorkou – sponou a ostatní k ní přikládal. Rukou si přidržoval vždy poslední dvě nasazené duhy. Pak nasadil ještě jednu širší obruč a obě postupně nabíjel na sud pomocí dvou kladiv, v levé ruce držel kladivo bednářské – sedlík, německy „séc hamr“, do něhož pravou rukou tloukl obyčejným kladivem. Pak duhy zarovnal údery obyčejného kladiva, z horní i z dolní strany. Po sestavení soudku do dvou spodních obručí vložil bednář soudek do vařící vody, přibližně na jednu hodinu, kde se sud napařil. K ohýbání soudku používal „šrób“ – rám se šroubovicí a okem z ocelového lana. Oko natáhl na napařenou část sudu. Rám položil na stolek (vyvýšený prostor), přiklekl ho a začal točením šroubu utahovat oko, čímž ohýbal dřevo. Na soudek natloukl druhou obruč, šroub povolil a nasadil druhou širší obruč. Následovalo vysoušení soudku, malé sudy vysoušel doma na peci, velké sudy (s obsahem nad 50 l) se sušily tak, že se v nich zažil na dvoře oheň.
 
Po vysušení následovaly další úpravy, vyhlazení vnitřku sudu. Sud upnul do oka z provazu na hoblici, na spodní konec provazu uvázal dřevěnou destičku, kterou přišlapoval, a tím upevnil sud. Nádobu zevnitř ohobloval pomocí hoblíku člunkaře. Na takto upravenou nádobu nasazoval dno. Pomocí podomácky vyrobeného nože „stíráčku“ vyřezal „ótor“ neboli „zejk“ – drážku na nasazení dna. Dno změřil kružidlem a narýsoval na desky, které k sobě „spasoval“ a hrany obvodu dna seřízl rovným pořízem.
 
Ze sudu sundal pomocí kladiv spodní obruč, vložil dno, znovu nasadil obruč a soudek opracoval z vnější strany.
 
Obruče si pan Šilberský připravoval z pásů železa nýtováním na kovadlině. Vzpomínal i na dřevěné obruče z vrbového proutí, které používali s otcem za války, když byl nedostatek železa.
 
Kromě soudků rozličných velikostí vyráběl pan Šilberský putny, bečky a květináče.
 
 
Soupis nářadí zapsaný do sbírek VM
1. hoblík „macek“
2. rám se šroubovicí – „šrób“ – stahovák na sudy
3. police na pověšení určená na nářadí
4. poříz rovný
5. poříz oblý
6. poříz oblý
7. poříz oblý
8. poříz oblý
9. sekera
10. vrták
11. vrták
12. kladivo bednářské „sedlík“
13. kladivo bednářské „sedlík“
14. hoblík rovný stolařský „macek“            
15. hoblík člunkař zaoblený
16. hoblík člunkař k příčnému hoblování vnitřních válcovitých ploch, s řezbou, 1838
17. hoblík římsovník
18. hoblík římsovník bez nože
19. hoblík římsovník profilovaný
20. hoblík žlábkový člunkař – „zejkovec“
21. hoblík žlábkový člunkař – „zejkovec“
22. přípravek k řezání drážky – „stíráček“
23. kruhové dláto
24. kruhové dláto
25. modly – 4 ks – měřítko úkosu dílů „duh“ k výrobě sudů
26. zástěra kožená
 
Závěrem bych ráda poděkovala rodině p. Šilberského za ochotnou spolupráci i věnování souboru předmětů Vlastivědnému muzeu v Šumperku.
 
  
Mária Kudelová
 
 
 
 
Antonín Šilberský ve své domácí dílně, 1999, foto J. Mašek
 
 
 
Výrobky bednáře Antonína Šilberského – putna, soudek, květináč, 1999, foto J. Mašek
 
 
Bednářské nářadí Antonína Šilberského na výstavě Příběh druhý: Dřevo, Výstavní síň VM, 2010, foto M. Kudelová
 

Archeologové na hradě Brníčko

Napsal zeman dne .

Zříceninu hradu Brníčko u Zábřeha není potřeba nijak zvlášť představovat – majestátně se tyčí na vrcholku kopce nad stejnojmennou obcí. Díky nedávnému odstranění porostů je nyní velmi dobře viditelná i z větší dálky a připomíná nám typické ladovské obrázky romantických zřícenin nad vsí (obr. 1). O historii a stavebním vývoji hradu již psalo více badatelů – L. Hosák (Hrad Brníčko na Zábřežsku; Severní Morava 24/1972), F. Spurný (Hrad Brníčko; Vlastivědná zajímavost č. 99, VM Šumperk 1973), J. Unger (K stavebnímu vývoji hradu Brníčko; Severní Morava 39/1980) a naposledy M. Plaček (Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Praha 2001), proto k jeho historii a dispozici jen stručně: hrad byl zřejmě založen někdy ve 30. letech 14. stol. a postupně měnil své majitele. O století později, na konci husitských válek, získal hrad Jan Tunkl, jehož rod se po něm začal psát. Páni z Brníčka byli v dobách česko-uherských válek stoupenci krále Jiřího z Poděbrad, a tak byl hrad r. 1471 Matyášovými oddíly zpustošen, pravděpodobně ale nezanikl, neboť je pak i nadále zmiňován v Zemských deskách. Jako pustý je uváděn teprve k r. 1513. Asi nejznámějším majitelem byl Jiří st. z Brníčka na konci 15. století, o kterém se dochovala řada pověstí a lidových vyprávění. Dispozičně se jedná o typický hrad s plášťovou zdí – bezvěžové jádro hradu vymezovala hradba, k níž byl přistavěn trojprostorový palác. K výrazné přestavbě došlo ve 30. – 40. letech 15. století a později byl opravován po napadení v r. 1471. Přístup vede z jihu kolem menšího předhradí s hospodářským zázemím. Moderní archeologický výzkum zde až do letošního roku realizován nebyl.
 
Hrad však již delší dobu poměrně intenzivně chátrá, a to bohužel i díky mnoha neukázněným návštěvníkům. Proto je velmi potěšitelné, že se vlastník hradu – obec Brníčko, rozhodl s tímto neutěšeným stavem něco udělat. Vedení obce se podařilo sehnat finance na celkovou opravu této významné kulturní památky, jejíž první fáze proběhla již v letošním roce.
 
Archeologický zásah byl nutný při předpokládaném vstupu do střední části paláce, kde bylo zapotřebí v rámci stabilizace nádvorního průčelí odhalit půdorysnou stopu zdiva (obr. 2, 3 a 4). Při odstraňování sutin ze zřícených zdí se ukázalo, že destrukce hradu vskutku postupuje velmi rychlým tempem, neboť ještě v téměř metrové hloubce byly nalezeny zlomky ze skleněných lahví a mince z r. 1962. Přízemí paláce a dalších budov, jakož i prostor nádvoří je tedy kompletně zasypán destrukcemi, původní úroveň podlah a terénu se nachází cca 2 m pod dnešním povrchem. Hlavním výsledkem sondáže bylo odhalení původního hlavního vstupu do přízemí prostřední místnosti paláce z centrálního nádvoří (obr. 5). Překvapením byla jeho mohutnost – rozpětí vchodu činilo cca 150 cm a vchod byl osazen majestátním portálem z kamenicky opracovaných pískovcových bloků. Několik z nich ještě zůstalo na původním místě (obr. 6). Pouze 1,5 metru od jižní hrany vchodu byla dále ve stěně paláce odhalena střílna (obr. 7), která z boku hlavní vstup chránila. V poslední fázi života hradu však byla její spodní část zastavěna (obr. 8). Z vnitřní strany stěn paláce byly nalezeny otvory pro trámy – konstrukce stropu mezi přízemím a 1. patrem.
 
Odkryté situace byly odborně zdokumentovány, zaměřeny a poté znovu zasypány z důvodu realizace vyzdění převislých nadzemních partií stěn paláce v tomto místě (obr. 9). Opravy a s nimi i archeologický dohled budou pokračovat i v příštím roce.
 
Již nyní můžeme prozradit, že v roce 2011 (předběžně od února do srpna) bude v šumperském muzeu realizována větší středověká archeologická výstava, jejíž nemalou část budou tvořit právě hrady z našeho regionu.
 
 
Jakub Halama
 
 
 

obr. 1 – současný pohled na zříceninu hradu Brníčka od západu (foto J. Halama)

 

obr. 2 – půdorys hradního jádra, červený ovál vyznačuje místo vstupu do střední části paláce, kde byla položena archeologická sonda (foto J. Halama)

 

obr. 3 – pohled na hradní palác z nádvoří (ze západu), uprostřed archeologická sonda při vstupu do střední části paláce (foto J. Halama)

 

obr. 4 – místo vstupu do střední části paláce před začátkem výkopů, pohled z nádvoří – od jihozápadu (foto J. Halama)

 

obr. 5 – u vertikální měřičské tyče je vidět hrana palácové stěny, vlevo od ní destrukcemi zavalený hlavní vstup; pohled z nádvoří (foto J. Halama)

 

obr. 6 – detail jižního vnějšího nároží hlavního palácového vstupu – vlevo dole vidět stopy po vypadených či vytrhaných pískovcových blocích ostění, vlevo uprostřed ještě jeden z pískovcový blok v původním osazení; pohled z nádvoří (foto J. Halama)

 

obr. 7 – počátek odkrývání střílny ve stěně paláce, vlevo jižní část zavaleného hlavního vstupu; pohled z nádvoří (foto J. Halama)

 

obr. 8 – detail odkryté palácové střílny, její spodní část byla později zastavěna kameny; pohled z nádvoří (foto J. Halama)

 

obr. 9 – vyzdívání převislých nadzemních partií stěn paláce v místě hlavního vstupu, pohled od jihu (foto J. Halama)

 

Kovaříkovití

Napsal zeman dne .

Říše: Animalia; kmen: Arthropoda; třída: Insecta; řád: Coleoptera; nadčeleď: Elateroidea; čeleď: Elateridae; Leach, 1815.

V rámci mého dlouhodobého terénního výzkumu se v dalším článku dotknu skupiny, která je mi velmi blízká. Je hodně příbuzná čeledi Lycidae a je kmenová pro celý jeden soubor (infrařád) Elateriformia, kterému se já osobně nejvíce věnuji. Na Šumpersku velmi ovlivňuje život ať už lesníkům či zemědělcům, a proto je významná i pro obyčejného člověka. Zatímco dospělci jsou prakticky neškodní, jejich larvy až na některé výjimky, bývají velmi významnými škůdci.
 
Čeleď Elateridae kovaříkovití, anglicky nazývaná “click beetles” nebo také „skipjacks“, je celosvětově rozšířená skupina brouků, charakterizována “click” mechanismem, od kterého byl odvozen starý český název pružníci. “Klikací” mechanismus je uložený ve spodní části hrudi, kterým se brouk spadnuvší z větévky či stébla na zem a na záda za slabě slyšitelného lupnutí dostává zpět na nohy při útěku před predátorem. Podobným způsobem se vám bude chovat i pokud ho chytíte do ruky. Nejdříve dělá “mrtvého“ brouka, stáhne všechny tři páry nohou pod tělo a nehýbá se. Jakmile si už myslíte že s ním nic nebude, začne se překvapivě vymršťovat právě tímto mechanismem zpět na nohy. Kovaříci jsou velmi mrštní a chytit je není žádná legrace a navíc díky této jejich specialitě je to vše ještě horší.“
 
Štíhlé zploštělé a velmi chitinizované larvy známí drátovci napodobují svým vzezřením moučné červy anglicky “mealworms” patřící však do odlišné nepříbuzné čeledi Tenebrionidae Potemníkovití. Některé druhy dokončují svůj vývoj za jeden rok, například rod Conoderus, ale jiné setrvávají v larválním stádiu mnohem déle, příkladem může být rod Agriotes. Díky tomu z nich můžou být velmi významní škůdci v zemědělsko-pěstební činnosti,například pěstování brambor, pšenice či kukuřice. Umí velmi dobře a rychle lokalizovat potravu dle množství oxidu uhličitého produkovaného kořínky v půdě, a navíc oplývají schopností zotavit se ze zásahu insekticidy. Snadno se provrtávají půdou díky tvaru těla a mají  velké schopnosti hrabat v půdě, čímž během kratší doby poškodí více kořínků než jiní jim podobní brouci. Některé druhy ale zase naopak patří mezi významné predátory. Příkladem může být dravá larva Kovaříka krvavého Elater sanguineus (L.) žijící ve ztrouchnivělých pařezech a lovící škodlivé býložravé larvy hmyzu.
 
Dospělci jsou zřídka škodliví výrazně noční fytofágové, můžou být velcí a pestře zbarvení (například Selatosomus cruciatus), nebo středně velcí až malí a monotónně zbarvení. V horkém počasí navštěvují lidská sídla, ale nijak neškodí. Zajímavá je i u nich schopnost bioluminiscence, tj. světélkování. Jako příklad můžeme uvést za šera zeleně svítící brazilský rod Pyrophorus.
 
V šumperském regionu žije velká spousta zástupců. Příkladem může být: za podčeleď Agrypninae rod Agrypnus škodící na kořínkách trav a dubů, rod Danosoma, podčeleď Cardiophorinae rod Cardiophorus a na koříncích lesních rostlin dlouhé larvy  citlivé vůči sešlapu rod Dicronychus a dále velký škůdce na  kořínkách nepřeberného množství rostlin podčeleď Dendrometrinae rod Actenicerus, podčeleď Elaterinae rod Adrastus. Na světě se jich přibližně vyskytuje 9300 známých druhů.
 
Milan Dvořák

 

 

Literatura:                                                                                                                                   
Doane et al. Canadian Entomologist. 1975. 107:1233-1252.     
Herk et al. Journal of Economic Entomology. 2008. 101:375-383.  
Herk et al. Environmental Entomologist. 2007. 36:1441-1449. 
Obenberger, J.: Entomologie I. 1952, 869. 
Pokorný, V. : Atlas brouků. 2002, p. 48. 
Villalobos, V et at. Dual-Color Click Beetle Luciferase Heteroprotein Fragment Complementation Assays. Chemistry & Biology. 2010, 17: 1018-1029.
 
       
Fotografie:
www.kerbtier.de                                                                                                               
 

Zbytky léčivých bylin z raně novověké výplně městského příkopu v Šumperku

Napsal zeman dne .

Koncem léta 2007 realizovalo archeologické pracoviště Vlastivědného muzea v Šumperku záchranný archeologický výzkum mezi jihozápadním okrajem náměstí Republiky a Lužickosrbskou ulicí v Šumperku, kde dnes stojí polyfunkční dům. Lokalita se nalézá vně půdorysu středověkého města. Nálezy ze vzorku výplně vodního příkopu se datují do 16. až počátku 17. století. Tehdy již zřejmě vodní příkop nesloužil svému účelu, ale byl zaplňován odpadem, hlavně kuchyňským, čemuž nasvědčovala přítomnost zbytků užitkových rostlin.
 
Soubor rostlinných zbytků analyzovala RNDr. Věra Čulíková, CSc. z Archeologického ústavu AV ČR Praha, archeobotanického pracoviště Opava (Čulíková 2009). Bylo zjištěno 142 – 149 druhů rostlin, z nichž mnohé už tehdy byly používány jako léčivky. Ve vzorcích byly nejčastější pecičky jahodníku obecného a maliníku, o něco méně byly zastoupeny ostružiník a borůvka. Zmíněné rostliny se používaly v domácím léčitelství. Podle dalších nálezů byly na Šumpersku významnými plodinami a současně léčivy raného novověku len setý, konopí seté, mák setý. Léčivem i kořením byl kopr, palčivá nať rdesna peprníku zřejmě nahrazovala pepř. Ve středověku byla kořením i planá růže, jejímiž plody se ochucovalo maso, připravovala se z nich povidla a čaj.
 
Z planých bylin i dřevin s dnes uznávanými léčivými vlastnostmi byly dále zachyceny např. jedle bělokorá, řebříček obecný, lopuch větší, bříza bílá, popenec břečťanovitý, třezalka tečkovaná, sléz přehlížený, smrk ztepilý, borovice lesní, jitrocel větší, mochna nátržník, černohlávek obecný, bez černý, smetanka lékařská, lípa, jetel luční, kopřiva dvoudomá, violka trojbarevná. Z jedovatých druhů, používaných tehdy k tlumení bolesti, byly zjištěny koukol polní, bolehlav plamatý, blín černý, lilek potměchuť a tis červený.
 
Pozoruhodné bylo množství diaspor (plodů a semen) kopřivy dvoudomé, rdesna peprníku a také lilku potměchuti; soubor semen posledně jmenovaného v šumperském příkopu patří k zatím nejbohatším archeobotanickým nálezům tohoto druhu v ČR. Z velkého množství nalezených semen potměchuti lze usuzovat na mnohostranné využití medicinálních vlastností – např. proti tehdy častým onemocněním revmatismu, dně, vodnatelnosti.
 
Mezi obilovinami si na Šumpersku počátkem novověku udržovalo významné postavení stále proso. Pšenice (byly nalezeny jen dvě zuhelnatěné obilky) zde byla rovněž pěstována, avšak zuhelnatělé obilky se v archeologických situacích vyskytují všeobecně vzácně. Žito, ječmen, oves – dnes hlavní pěstované obiloviny – nebyly zachyceny vůbec, ale i jejich využití bylo nepochybné. Překvapivý byl nález jedné pluchy rýže, která se tehdy používala  jako potravina i léčivo.
 
Podobně jako na četných českých a moravských středověkých lokalitách byla v Šumperku doložena drobounkými „semeny“ konzumace fíků – importovaných plodů fíkovníku. Fíky se užívaly nejen jako ovoce, ale i jako významné léčivo s projímavými účinky. Vedle fíků byly v šumperském sedimentu zaznamenány zbytky dobromysli, bolehlavu a jitrocele, jež se tehdy jako léčivky hojně užívaly i v kombinaci s fíky (v Matthioliho herbáři se doporučovala dobromysl konzumovaná s fíky proti křečím a vodnatelnosti a užívání fíků s medem, zázvorem a jitrocelem).
 

M. Zmrhalová, V. Čulíková, J. Halama

 
 
Literatura:
 
Čulíková V. (2009): Macro-remains of vegetal origin from the Early Modern fill of the town fortification moat (?) in Šumperk. Makrozbytky rostlinného původu z raně novověké výplně příkopu městského opevnění (?) v Šumperku. – In: J. Žegklitz (Ed.), Studies in Post-Medieval Archaeology 3. Sborník z konference Novověká keramika. Výroba, sortiment, užití. 8. – 9.4. 2008 Archaia Praha. Praha, 161 – 194.          
 
 

 

Nález kudlanky nábožné na Šumpersku

Napsal zeman dne .

Kudlanka nábožná Mantis religiosa (Linneaus, 1758) z čeledi Mantidae je zástupkyní dravé skupiny hmyzu s charakteristickou trojúhelníkovou hlavou, „střenkovitýma“ lapacíma nohama a příslovečným post kopulačním kanibalismem. Je to teplomilný slunný druh, žijící na světlých a suchých loukách a stepních stanovištích.
 
Místem jejího rozšíření je spíše jižní Morava a některé velice teplé a slunné lokality střední Moravy. Na Šumpersku ji můžeme spatřit spíše náhodou, i přestože například v Polsku dosahuje tento velice nenápadný a drobný dravec až Varšavy, Šumpersko bylo pro ni vždy spíše studeným a vlhkým krajem. Přesto byla letos v létě pozorována a vyfocena panem Evženem Horákem v Temenici. Rozšíření je možné uměle člověkem například do Opavského nádraží, kde byla v minulosti spatřena, když  se zřejmě „projela“ vlakem, ale může být i přirozený díky lokálním suchům a teplejšímu klimatu.
 
 
Rozšíření kudlanky.
 
 – stálý výskyt
 – občasný/dočasný výskyt
 – problematické/pochybné/nedoložené údaje
 – introdukovaný
 – pozorován do roku 1960
 – pozorován do roku 1980
 – pozorován do roku 2000
 
 
 
Chládek, F., : K  současnému stavu rozšíření kudlanky nábožné Mantis religion (Linnaeus, 1758) na Moravě a poznámky k  její biologii. 1998.
Chobot,  K.: Mapa rozšíření Mantis religiosa v České republice. 2011.
 
Milan Dvořák
 

Archeologický výzkum v Dubicku – na sklonku doby bronzové tu stála velká osada

Napsal zeman dne .

Části hliněných nádob, zvířecí kosti, fragmenty kamenných a bronzových předmětů či kusy mazanicových stěn obydlí – to vše se už rok nachází při archeologickém výzkumu šumperského muzea na okraji obce Dubicko na Zábřežsku.
 
Celé to začalo již před 90 lety – tehdy, ve 20. a 30. letech 20. století, působil v Dubicku tzv. vlastivědný kroužek místních občanů. Členové kroužku, vesměs rolníci, nacházeli při zemědělských pracích na různých místech v okolí obce pozůstatky pravěkých lokalit. Některé z těchto nalezišť poté amatérsky archeologicky zkoumali. Nejvíce nálezů takto získali na pohřebišti z mladší až pozdní doby bronzové (12. – 9. století př.n.l.) v trati Dubicko, Újezd. K tomuto pohřebišti objevili i soudobé sídliště nedaleko odtud v trati Dubicko, Za kostelem. Výzkumu sídliště se však věnovali pouze okrajově, a tak lokalita dál ukrývala svá tajemství.
 
Vše se ovšem změnilo na podzim roku 2010. Obec Dubicko se rozhodla právě v těchto místech vybudovat novou ulici s řadovými a rodinnými domy. Tímto byla vyvolána potřeba archeologického záchranného výzkumu, kterého se ujalo právě Vlastivědné muzeum v Šumperku. V polovině listopadu 2010 byla provedena skrývka ornice v trase budoucí nové ulice a ihned zahájen výzkum. Místní pracovníci, které doporučila na výkopové práce obec,se však záhy začali potýkat s nepřízní počasí nastupující zimy (obr. 1), a tak byl 1. prosince výzkum přerušen a dokončen v březnu následujícího roku 2011. V květnu výzkum pokračoval v trasách inženýrských sítí (obr. 2) a od června do října začala nová etapa výzkumu v rámci budování jednotlivých rodinných domů (obr. 3).
A co tedy vlastně výzkum zatím odhalil?
 
Na několika místech se koncentrovaly tzv. kůlové jamky, které jsou pozůstatkem dřevěných konstrukcí – pravěkých domů a užitkových staveb, případně nějakých ohrazení. Kůlové konstrukce byly propleteny proutím a omazány hlínou – tzv. mazanicí. Na části vyzvednutých kusů mazanice jsou dobře patrné otisky proutí či opracovaných dřev. Ovšem většinu prozkoumaných objektů tvořily jámy různých velikostí, tvarů a funkcí. Nejhlubší z nich – tzv. jámy zásobní – se zahlubovaly do sprašového podloží 1 až 1,5 m. Při svém dnu se hruškovitě nebo vakovitě rozšiřovaly do stran, a vytvářely tak prostor pro skladování potravinových, především obilných zásob (obj. 4). Jiné jámy zřejmě vznikaly kvůli těžbě potřebné zeminy a po té sloužily jako jámy odpadní. Funkci výrobního charakteru měly menší objekty, kde byly nalezeny zbytky zřícených mazanicových kleneb pícek, uhlíky či struska (obr. 5). Na ploše staveniště bylo zachyceno též několik mělkých žlabů a žlábků, jeden z nich měl téměř až hrotitý profil – tedy nějaký menší příkop? (obr. 6)
 
První nálezy jsme začali získávat ještě před zahájením skrývky, a to pomocí detektorů kovů z vrchní orniční vrstvy (obr. 7). Podařilo se nám nalézt různé bronzové artefakty – fragmenty nářadí (srpy, nože), oděvních doplňků či ozdob (jehlice, náramky) a také tzv. slitky (kousky bronzoviny, které svědčí o práci s tímto kovem přímo v osadě) – obr. 8.
 
Nejčetnější nálezy tradičně tvořila keramika – hliněné nádoby byly vyráběny ještě bez použití hrnčířského kruhu a vypalovány v jednoduchých pecích. V některých objektech se podařilo nalézt větší torza nádob (obr. 9), ze kterých poté šlo slepit celé tvary (obr. 10). Většinou se však v objektech nacházely pouze fragmenty nádob. Po odvezení do muzea musely být nejdříve všechny umyty (obr. 11), poté začala pomalá trpělivá práce muzejního konzervátora při rekonstrukci některých z nich (obr. 12).
 
Kromě přeslenů stojí z keramických nálezů za zmínku miniatura šálku (hračka? kultovní předmět?) – obr. 13 a také velké jehlancovité závaží s otvorem ve své vrchní části k zavěšení (obr. 14), jež zřejmě sloužilo jako závaží u vertikálního tkalcovského stavu či k zatěžování sítí nebo napínání kůží.
 
Dále bylo získáno několik zvířecích kostí a tzv. archeobotanický materiál – uhlíky, vzorky zeminy s rostlinnými makrozbytky a snad i pyly. Analýzy nyní provádí archeobotanická a paleoekologická laboratoř při Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.
 
Výzkum bude v menší míře pokračovat i v následujícím roce 2012, neboť by zde měly vyrůst ještě 2 rodinné domky a také je plánována stavba 6 domů řadových.
 
Odborné vyhodnocení výzkumu sice ještě nějakou dobu potrvá, můžeme ale již nyní konstatovat, že se podařilo odkrýt část rozlehlé osady kultury lužických popelnicových polí – především z časového úseku pozdní doby bronzové (10. – 9. století př.n.l.). Ovšem v jihovýchodní části areálu, na parc. p. Vidomuse jsme zachytili též stopy osídlení mnohem staršího – z několika jam pochází keramika již z neolitu, neboli mladší doby kamenné, a to z období nositelů kultury s lineární keramikou (konec 6. – začátek 5. tisíciletí př.n.l.). Kdo ví, co ještě bude odkryto na dalších parcelách..
 
 
Jakub Halama
archeolog VM Šumperk

 

 

Obr. 1: Výzkum v ploše skrývky budoucí nové ulice – krušné podmínky na konci listopadu r. 2010.

 

Obr. 2: V květnu 2011 se výzkum přesunul do tras budovaných inženýrských sítí – nad samotnými objekty se v západní části staveniště zachovala i tzv. kulturní vrstva.
 
 
Obr. 3: Srpnový výzkum na ploše budoucího rodinného domu p. Dvořáka.

 

Obr. 4: Prozkoumaný objekt č. 126 – zásobní jáma (parc. p. Dvořáka – srpen 2011).

 

Obr. 5: Obj. č. 21 se zbytky mazanicové klenby (trasa ulice – březen 2011).

 

Obr. 6: Vpředu vidět profil menšího příkopu, tmavá výplň ukazuje jeho další průběh (trasa ulice – březen 2011).

 

Obr. 7: Detektorový průzkum orniční vrstvy před skrývkou (listopad 2010).

 

Obr. 8: Detektorový nález vrchní části bronzové jehlice (pokryta zelenou patinou), která sloužila ke spínání oděvu.

 

Obr. 9: V tomto obj. č. 73A bylo nalezeno několik nádob rozlomených jen do několika částí (parc. p. Nováka – červen 2011).

 

Obr. 10: Celá slepená miska z mělkého objektu č. 20 (zkoumán v trase ulice – březen 2011).

 

Obr. 11: Vysychání rozložených umytých fragmentů keramických nádob (muzeum – podzim 2011).

 

Obr. 12: Rekonstrukce jedné z mísovitých nádob, některé části musely být doplněny sádrou (muzeum – podzim 2011).

 

Obr. 13: Vlevo keramický přeslen, vpravo miniaturní nádobka.

 

 
Obr. 14: Odhalená část hliněného závaží s otvorem k zavěšení z obj. č. 73B (parc. p. Nováka – červen 2011).
 

Poznámky prof. Jana Kabelíka k prevenci výživou

Napsal zeman dne .

V roce 2011 jsme si připomenuli 120 let od narození prof. MuDr. Jana Kabelíka, CSc., významného lékaře a vědce – polyhistora, který bádal v mnoha přírodovědných a lékařských oborech. Toto výročí jsme připomněli také na stránkách Severní Moravy (SM, sv. 97). Jméno prof. Kabelíka je úzce spjato se šumperským regionem: po druhé světové válce vybudoval ve Velkých Losinách Výzkumný ústav léčivých rostlin.
 
Výzkumem léčivých rostlin se prof. Kabelík zabýval před druhou světovou válkou, kdy odcestoval z tehdejšího Československa a dostal se mj. také do Brazílie. Po návratu do vlasti v roce 1946 chtěl pokračovat ve výzkumu léčivých rostlin, jemuž se věnoval během svého pobytu v Jižní Americe. Proto v roce 1946 založil Zemský ústav pro hygienu a eugeniku venkova, jak se původně jeho Výzkumný ústav léčivých rostlin ve Velkých Losinách jmenoval. Kromě pěstování a výzkumu léčivých rostlin a jejich účinků na zdraví člověka bylo posláním Kabelíkova ústavu také zlepšit hygienu venkova a výživy. Zásady prevence výživou rozvíjel prof. Kabelík hned od počátku působení ústavu, a jelikož je toto téma stále aktuální, bude jistě zajímavé dovědět se, jaké byly názory na zdravou výživu před padesáti až šedesáti lety.
Prof. Kabelík vycházel z toho, že člověk je závislý na prostředí, v němž žije, tvoří s prostředím dialektickou jednotu. Sám své prostředí mění, dnes však ne vždy ke svému prospěchu. Odvodňuje i zavodňuje, mění mikroklima, vyčerpává surovinové zásoby, ničí lesy, které jsou tak důležité pro zdraví krajiny, spadem popílku a exhalacemi z továren, z automobilové dopravy atd. Za nejzávažnější problém té doby považoval prof. Kabelík radioaktivní odpady.
 
Prof. Kabelík si uvědomoval, že ohromná adaptivní schopnost živých organismů má i své stinné stránky. Negativní dopad nejen na zdraví člověka lze často poznat až tehdy, kdy už je na nápravu pozdě, kdy už přizpůsobovací schopnost dosáhla nejzazší meze. Někdy se negativní působení na zdraví pozná až na dalších generacích.
 
Přirozená výživa lidí obsahovala všechny složky potřebné pro jejich zdraví do té doby, dokud člověk nezačal svou stravu upravovat – „zušlechťovat“, téměř tvořit potravu umělou. Týká se to také léků, v té době už většinou syntetických, přičemž přírodní rostlinné drogy byly považovány za nevědecký přežitek. Syntetické léky byly upřednostňovány pro jejich silný a rychlý účinek. Ne vždy však je síla a rychlost působení léků žádoucí a přínosná. Na některé takto působící léky např. vzniká návyk, nevhodné vedlejší účinky jiných pak zabrání v léčbě pokračovat. Profesor Kabelík říká, že má-li mít výživa preventivní vliv na zdraví člověka, pak mezi stravou a lékem není ostrá hranice. Za hlavní preventivní lék považuje právě stravu a upozorňuje: „A tak vyvstává nám, fyziologům a hygienikům výživy, dietologům, kuchařům, průmyslu potravin, ale i našim zemědělcům, plánovačům velkých přírodních děl, urbanistům i technikům a samozřejmě i ekonomům velmi vážný problém: za podstatně změněných a dále se měnících podmínek vyvarovat se škodám, které mohou být nedozírné a poznány v plné šíři teprve pak, kdy náprava bude těžká a snad částečně nemožná“.
 
Některé dnes propagované zásady zdravé výživy byly aktuální již před více než půl stoletím. Na jedné ze svých přednášek se prof. Kabelík vyjádřil např. k souvislosti mezi hladinou cholesterolu v krvi a infarktem myokardu takto: „V otázce endogenně tvořeného cholesterolu a vlivu exogenně přijímaného cholesterolu na arteriosklerózu a infarkty bude asi třeba té endogenně tvořené složce věnovat pozornost daleko větší. Vliv exogenně přijímaného cholesterolu byl asi přeceněn a jeho výzkum snad i zbytečně dieteticky zasáhl do našeho jídelníčku. Máslo bylo málem označeno za neštěstí lidstva vedle alkoholu a atomové bomby. A přece naše babičky a matky vařily jen na másle nebo na sádle, rostlinné oleje užívány byly u nás velmi málo – a sotva lze říci, že bylo těch infarktů tolik, co dnes – i u mladých lidí. Ovšem, bylo i více fyzické práce, práce na volném a zdravém vzduchu – a jistě zcela jinak působí tuk – i s tím cholesterolem – u lidí na vzduchu fyzicky pracujících při dobrém okysličování, než u osob sedících v zakouřené kanceláři“.
 
Prof. Kabelík upozorňoval i na mnohé bludy, které o zdravé výživě často šířila nevhodná osvěta. Vyvracel např. předsudek o karcinogenním účinku rajčat, strach z pití vody mezi jídlem, ale i označování másla, vajec nebo soli za jedy. Nabádal k pestrosti a vyváženosti stravy a varoval před neodůvodněným strachem z toho či onoho jídla.
 
Strava je jedním z hlavních z faktorů, který výrazně ovlivňuje stav acidobazické rovnováhy v těle. Pro zdravý život je nezbytné, aby se v těle vyskytovalo dostatečné množství minerálních látek, naopak překyselený organismus je živnou půdou pro nejrůznější nemoci. Naši předkové kdysi konzumovali pouze organické potraviny. Anorganické chemikálie, které jsou pro naše tělo neznámé a jejichž usazování v těle může ve vážných případech vyvolat rozvoj četných nemocí, se poprvé objevily přibližně před padesáti lety. Už tehdy se studovaly alkalizující a okyselující potraviny a jejich vliv na zdraví organismu. Nad touto problematikou se prof. Kabelík zamýšlel takto: „ Např. stále se setkáváme – a to nejen u laiků – s přeceňováním zásado- a kyselo-tvornosti potravin; zásadotvorné jsou označovány málem jako elixír zdraví. Je jistě správné, akceptujeme-li vyváženost potravy po stránce zásado- a acido-tvornosti potravin. Zelenina a ovoce, hlavní zásadotvorné složky naší potravy, jsou důležité i jako zdroj vitamínů skupiny C a na korekci naší nezdravě přetučnělé populace – už i dětské. Ale ta zásadotvornost se mění i podle hnojení půdy a při správném vápnění bude jistě větší. Konečně úpravu stravy a její i značné výchylky na stranu kyselou či alkalickou lze snadno vyvolat podáním NH4Cl či NaHCO3, a tak do jisté míry nežádoucí výchylky reakce v těle poopravit. Ale co skutečně o zásadotvornosti potravin víme? Tím, že spálíme potravu a měříme zásady a kyseliny v popelu, přece získáme jen velmi hrubou a dokonce někdy málo správnou představu o její zásadotvornosti. Tak např. síra obsažená v bílkovinách, přece ne kyselá, se v popelu jeví jako kyselý ion síranu. A tak právě bílkovinné potraviny se projeví neprávem příliš kyselinotvornými. Naproti tomu tuky budou spáleny celkem úplně a jejich keto- acidogenní účinek se neprojeví. Na našem ústavu jsme se zabývali působením máku. Ukázalo se, že koriguje acidózu krys, vyvolanou jednostranným krmením ovsem, stejně dobře, jako mléko či tvaroh, jež jsou ovšem uváděny jako kyselinotvorné. Myslím, že o skutečné zásado- či kyselotvornosti potravin bychom se mohli přesvědčit jen obdobným fyziologickým pokusem. Ale u kterých potravin byl takový pokus proveden? Jak vysvětlit, že v McCanceho tabulkách (tabulky složení potravin – pozn. autora) – dnes obecně považovaných za nejlepší – se nám jeví některé ořechy silně zásadotvorné, jiné kyselinotvorné, a ještě nápadněji je tomu u některých sýrů“.
 
Prof. Kabelík poukazoval na to, že problematiku prevence výživou nemohou řešit jen lékaři a hygienici sami, ale že je třeba co nejužší spolupráce se zemědělci, geology, pedology, hydrology, lesníky, meteorology, fytopatology, prvovýrobou rostlinnou i živočišnou, se zootechniky a veterináři. Svá zamyšlení uzavírá prof. Kabelík těmito slovy: „Považuji za důležité, aby v tomto směru byli zainteresováni i naši praktičtí lékaři, to jest strážci zdraví našeho národa, kteří stojí v předních liniích fronty, za toto zdraví pracující a proti škodám odtud vznikajícím bojující.“
 
 
Magda Zmrhalová
 
 
Literatura: Archiv Univerzity Palackého v Olomouci – dosud nezpracovaný fond Jan Kabelík.
 
 (2011)
 
 

Globální oteplování ano, či ne?

Napsal zeman dne .

V poslední době slýcháme ze všech stran o globálním oteplování. O klimatických změnách, jež nemají v historii obdoby a jež jsou prý způsobené člověkem a jeho moderní civilizací. Vina se klade především na stranu emisí CO2, methanu a dalších skleníkových plynů. Za největšího viníka je pochopitelně označován průmysl a doprava ve spojitosti s naším konzumním způsobem života.

CO2, neboli oxid uhličitý, je označován alarmisty jako ten nejdůležitější skleníkový plyn. Za posledních 200 let stoupla hladina CO2 z 280 ppm na zhruba 380 ppm, což by odpovídalo přibližně 26,31 procentnímu nárůstu. Je toto ta příčina oteplení? Novodobé dogma hlásá, že oxid uhličitý řídí teploty. Tato teorie vychází ze sto let staré vědecké hypotézy, se kterou přišel Svante Arrhenius. Je tomu ale opravdu tak? Na začátku devadesátých let vrty v ledovcích ukázaly pravý opak. A vědecké studie (např. Cyntia Kuo či C.D.Keeling) potvrdily, že i dnes se nejprve mění teplota a až pak reaguje CO2. Příkladem je výbuch filipínské sopky Pinatubo v roce 1991 a pokles teplot po celém světě. Na toto reagoval CO2 také poklesem. A naopak po rekordně teplém létě v roce 1998 (El Niňo) přišel rekordní nárůst oxidu uhličitého…
 
A methan CH4? I přesto, že CO2 je v atmosféře cca 0,03% a methanu jen 0,00017%, je methan označován za velice zákeřný skleníkový plyn. Možná ještě horší nežli oxid uhličitý. Nejvíce se klimatologové obávají roztátí sibiřského permafrostu, tj. věčně zmrzlé půdy na sever od polárního kruhu. Ukazuje se ale, že emise dávané za vinu lidem, mohou být ve skutečnosti docela přirozené. Podle nedávného objevu Franka Kepplera z Institutu Maxe Plancka z Heidelberga za ca 20 % ročních emisí metanu může ne člověk, nýbrž světové rostlinstvo. O tom se ale nemluví…
 
Skleníkové plyny, ať už jsou jakékoli, má člověk v poslední době ve zvyku spojovat s dalším znečištěním planety. Nepopírám antropogenní vlivy, jako jsou například znečištění ovzduší, vody a půdy. Nepopírám správnost zákazu olovnatého benzínu, třídění odpadu, rozvoje alternativních zdrojů energií, ekologického myšlení ve stavebnictví, a v běžném životě. Avšak je třeba rozlišovat, co je založeno na vědecké bázi a co ne. Například těžké kovy v benzínu opravdu škodí nejen lidskému organismu, ale i přírodě samotné. Není ale trochu zvláštní řadit mezi znečišťující látky i uhlík? Základní stavební kámen života na Zemi?
 
Proč tento text vlastně píši? Je to spíše prosba ke všem lidem. Nenechte se ovlivňovat politickými a ukvapenými názory, jež se nezakládají na vědecké bázi. Pokud někdo řekne, že se oteplilo, ano já s ním souhlasím. Ale prosím pozor, otepluje se za posledních 140 let. Když ale vezmu v potaz vývoj teplot za posledních 10.000 let či vývoj ještě hlubší jako geolog, tak můžu s klidem na duši říci, že vývoj je spíše opačný. Minulá doba meziledová byla teplejší než tato. I v naší době meziledové, zhruba před 7 tisíci lety, bylo na Zemi asi o 2 stupně tepleji. V té době například Sahara, dnes největší poušť v Africe, byla zelená a byly tam lesy plné zvěře. Nenechte se proto strašit novinovými titulky, že kvůli oteplení se rozšíří pouště. Teplotní výkyvy i „extrémy počasí“ byly na této planetě vždy doma.
 
Pokud máte zájem dozvědět se více informací, právě pro vás jsme přichystali velice zajímavou výstavu u nás v šumperském muzeu. Nevěřte katastrofickým titulkům v bulvárních novinách. Nedejte se strhnout alarmistickým proudem Evropské unie a uhlíkového průmyslu. Přijďte si udělat vlastní názor. Na chvíli se zastavit a zamyslet. Výstava je pro vás nachystána v Galerii mladých, je plná informací i z jiných vědeckých oborů a je nádherně graficky zpracována.
 
Milan Dvořák, zoolog a geolog Vlastivědného Muzea v Šumperku.
 
 
 
Použitá literatura:

 

C.D.Keeling, T.P.Whorf et al. Interannual extremes in the rate of rise of atmospheric carbon dioxide since 1980 (Nature 376, June 1995) http://cio.eldoc.ub.rug.nl/FILES/root/1995/NatureKeeling/1995NatureKeeling.pdf
 
Cynthia Kuo et al. Coherence established between atmospheric carbon dioxide and global temperature (Nature 343, February 1990) http://www.nature.com/nature/journal/v343/n6260/abs/343709a0.html
 
Exodus From Drying Sahara Gave Rise to Pharaohs, Study Says (National Geographic 2006) 
 
Frank Keppler. Methane emissions from terrestrial plants under aerobic conditions (Nature 439, 16 January 2006) http://www.nature.com/nature/journal/v439/n7073/abs/nature04420.html
 
Keeling, CD; Whorf, TP (2000). „The 1,800-year oceanic tidal cycle: A possible cause of rapid climate change“. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America 97 (8): 3814–9. doi:10.1073/pnas.070047197. PMC 18099. PMID 10725399.
 
Kutílek M. Racionálně o globálním oteplování. Dokořán. Praha. 2008. p. 185.
 
Geophysical Research Letters 32(24) online
 
Imbrie, J.; Imbrie, K.P (1979). Ice ages: solving the mystery. Short Hills NJ: Enslow Publishers. ISBN 978-0-89490-015-0.
 
Nátr L. Koncentrace CO2 a rostliny. Praha. ISV. 2000. p. 257
 
Sarah Ineson a kol.: Solar forcing of winter climate variability in the Northern Hemisphere. Nature Geoscience říjen 2011
 
Vítězslav Kremlík. Vysychání Sahelu – mýtus a skutečnost (Osel.cz 29.7.2012) http://osel.cz/index.php?clanek=6393
 
www.klimaskeptik.cz

 

 

Obrazy JOSEFA KEILA v šumperském muzeu

Napsal zeman dne .

Barokní malířství stálé expozice Vlastivědného muzea v Šumperku je zastoupeno hned dvěma oltářními obrazy od malíře Josefa Keila – olejomalbami Panna Marie Ochranitelka a Stětí sv. Barbory. Další plátno tohoto umělce – Sv. Dominik – je pečlivě uchováno v depozitáři muzejních sbírek.
 
Než si představíme výše zmíněná díla, přibližme si nejdříve samotnou osobnost malíře a zkusme si připomenout jeho osud. Josef Keil, autor sakrálních obrazů v Šumperku a okolí, se narodil nejspíš v roce 1743. Na tehdejší dobu se dožil poměrně vysokého věku 65 let. Zemřel dne 25. října 1808 v domě, jenž se nacházel naproti Geschaderovu domu, na nároží ulic Radniční a Úzké.1 O školení malíře nemáme doposud žádné informace. Jeho tvorba však rozhodně nepřesahovala průměrnou malířskou produkci v šumperském regionu. Keilova práce postrádala důmyslnější koncepci díla a zkušenější obratnost v malbě. Větší zakázky mimo město zřejmě nezískával, proto jeho uplatnění musíme hledat i v podružnějších výtvarných pracích, štafířských, eventuálně v dekorativní nástěnné výmalbě. To nám dokazuje také zjištění Drahomíra Polácha, že Josef Keil se vyskytuje v dobových účtech „jako autor ornamentálních maleb a polychromií – například misijního kříže a jesliček pro klášterní kostel“.2 Práci nalezl malíř i v oboru restaurování, když v roce 1802 renovoval obraz sv. Jana Křtitele v raškovském kostele.3
 
Přesto jsou známy tři významné realizace tohoto autora – dnes všechny prezentovány a chráněny v šumperském muzeu.  

 

 

 

V roce 1795 se Keilovi podařilo získat zakázku na obraz Panna Maria Ochranitelka (162 x 28,5 cm), jenž byl určen pro hlavní oltář farního kostela sv. Jana Křtitele v Šumperku. Zde byl umístěn do roku 1890.4 Kvůli jeho špatnému stavu farnost nakonec malbu na konci 19. století odstranila a objednala si u Karla Brachtela ml. (1860 – 1945) kopii. V roce 1900 se Keilovo plátno dostalo do muzejních sbírek.5 Dnes si jej můžeme prohlédnout ve stálé expozici šumperského muzea, místnosti číslo 9. Obraz není signován ani datován, ale všechny údaje máme k dispozici z popisky muzejního německého spolku, která byla na zadní straně plátna: „Maria mit den Schutzmantel über Schönberg gemalt von Josef Keyl 1795. Pfarrkirche.  

 

Jedná se o olejomalbu na plátně bez rámu. Blindrám je obdélníkového tvaru, nahoře půlkruhovitě zakončen. Ústřední postavou je Panna Marie vznášející se na oblaku nad Šumperkem. Je znázorněna v červeném šatu s korunou na hlavě. V pravé ruce drží Ježíška, levou přidržuje rozvinutý modrý plášť v ochranitelském gestu. Ve spodní části malby je vyobrazena veduta města s pohledem od západu. Je tu zachycena městská zástavba na konci 18. století, chráněna městskou hradbou, a prostor dnešní Havlíčkovy ulice. K vidění je tu také jedna z bašt, na místě tzv. Seidlových schodů, a zasypaný vodní příkop.6 Okolí Panny Marie doplňují poletující okřídlené hlavičky andílků. Celkové pojetí malby je velmi jednoduché, plošné, bez jakýchkoliv pokusů propracovanějšího provedení horské krajiny i postav v horním plánu, včetně drobných anatomických chyb. Ocenit lze především vyobrazení města, které je nejstarší v muzejních sbírkách. V roce 2005 byl obraz restaurován za podpory programu ISO MK ČR akad. malířkou Miroslavou Trizuljakovou.7
 
V roce 1797 získal Josef Keil další objednávku na oltářní obraz, tentokrát pro hlavní oltář filiálního kostela sv. Barbory v Šumperku. Jednalo se o kopii olejomalby Stětí sv. Barbory (305 x 182 cm), kterou původně vytvořil malíř Ignác Oderlický v roce 1755.8 Avšak originální plátno tu dlouho nezůstalo. Důvod? V roce 1784 nabyl platnosti císařský patent Josefa II., kterým byl kostel zrušen.  

 

 

 
Aby malba nebyla zničena, byla přemístěna nad hlavní oltář do farního kostela Rozeslání Apoštolů v Písařově, kde je k vidění dodnes. Město se však nechtělo smířit s nevyužitím budovy, a proto v roce 1786 byla podána žádost do Vídně, kde se městští radní domáhali užívání kostela sv. Barbory jako hřbitovní kaple. Tomuto požadavku bylo vyhověno a roku 1790 začala stavba plnit svou novou funkci.9 Ovšem plátno od Oderlického se zpět do Šumperka už nepřestěhovalo. Muselo být velmi oblíbené, proto na konci 18. století nechal tehdejší farář Johann Nepomuk Mayer (1795 – 1809) zhotovit kopii tohoto obrazu u Josefa Keila. Jeho malba vydržela v kostele do konce 19. století, kdy byla vyměněna za nový obraz. Poté byla uložena v klášterním kostele Zvěstování Panny Marie v Šumperku. V roce 1991 započal průzkum a rekonstrukce klášterního objektu a malba tak byla přesunuta do prostorů Okresního vlastivědného muzea v Šumperku.10 Do muzejních sbírek pod inventárním číslem H 27089 bylo plátno zapsáno v roce 1997, kdy bylo převedeno z majetku města Šumperka. K vidění je hned vedle Panny Marie Ochranitelky ve stálé expozici muzea. 
 
Josef Keil kopíroval obraz světice podle Oderlického velmi přesně. Stejně jako originál, i v tomto případě se jedná o olejomalbu na plátně.11 Ve středu kompozice je tu zachycena sv. Barbora, která klečí na červené podušce a u jejich nohou leží kniha, pravděpodobně bible. Světice má rozpažené ruce v gestu odevzdanosti, vydání se mučednické smrti. Barbořin oděv je složen ze šatů smetanové barvy, zdobené narůžovělou šerpou, a z modrého pláště. Za ní stojí její otec, oděn do modrého šatu, červeného pláště a červenobílého turbanu, jenž jí levou rukou přidržuje stranou dlouhé plavé vlasy. V pravé napřažené ruce drží meč, kterým se chystá setnout její hlavu. V pozadí, na levé straně, stojí pohanský kněz se soškou Jupitera a několik vojáků. Bůh Jupiter tu předpovídá budoucnost, kdy podle Zlaté legendy byl Barbořin otec Dioskuros po vykonání popravy zasažen bleskem.12 Vpravo popravě přihlížejí dvě plačící ženy, z nichž jedna odvrací tvář, a klečící mladík, který sv. Barboře přidržuje plášť. Scenérii doplňuje věž se třemi okny, symbolizující Nejsvětější Trojici, a poletující andílci nesoucí atributy mučednictví a oslavení – palmovou ratolest, věnec a kalich s eucharistií. Keil se velmi dobře vypořádal jako kopista se složitější kompozicí i dynamickými postoji hlavních postav. Taktéž dodržel shodný kolorit malby. Pouze výrazová složka je ještě slabší než u Oderlického, stejně tak s pojetím drapérie si malíř nedokázal poradit jako jeho předchůdce. Plátno je signováno a datováno dole uprostřed obrazu: „gemahlet von Joseph Keijl, 1797“. Díky restaurátorskému zásahu z roku 2007,13 který provedla akad. mal. Miroslava Trizuljaková, se obraz nachází ve velmi dobrém stavu.
 
Posledním dílem Josefa Keila v muzejních sbírkách je rovněž olejomalba na plátně, Sv. Dominik (47 x 64 cm), která je uchována v depozitáři muzea pod inv.č. H 8007. Do muzejních sbírek byl převzat ze špitální kaple sv. Martina, což nám prozrazuje soupis sbírek německého muzea. Malba je umělcem vlevo dole signována i datována: „Ios Keil/Pinx 1800“. Otázka „Kým byl obraz objednán?“ zůstává zatím nezodpovězena. Jako objednavatel by se nabízel řád dominikánů, ale ten byl v Šumperku zrušen v roce 1784.

 
Na plátně je zobrazena postava sedícího mnicha, který je oděn do řádového hábitu, bílé tuniky a škapulíře pod dlouhým černým pláštěm s kapucí. Opírá se o stůl a pravou rukou přidržuje otevřenou knihu s textem: „in/carnem/transit/panis/et/vinum/in/Sanguinem“, tzn. „chléb se stává tělem Pána, víno jeho krví jest“. V levé ruce drží brk. Vedle světce jsou zachyceni dva andělé. Jeden mu pomáhá držet knihu, druhý přidržuje kříž s ukřižovaným Kristem. Sv. Dominik upírá zrak na letícího anděla, jenž mu přináší kalich s eucharistií. Je doprovázen společností dalších andílků. Pod světcem sedí pes, který je se sv. Dominikem často zpodobněn.14 Vlevo dole je zachycen muž, jenž je oblečen do jednoduché tuniky. V ruce drží hady a knihu. Z úst mu směrem ke světci vychází dým. Vpravo leží další mužská postava v prostém šatu s vavřínovým věncem kolem hlavy. Pod paží drží rovněž svazek a šatem se snaží skrýt před přibližující se svatou eucharistií. Jedná se zřejmě o vyjádření albigenských, které se snažil sv. Dominik svým kázáním přivést ke katolické víře.15 Obraz není zarámován, pouze upevněn do blindrámu. Na zadní straně je zachovaný štítek z dob muzejního německého spolku se starým inventárním číslem 2338 a názvem ST. DOMINIKUS. Je patrná nedokončená nevhodná přemalba, která by při restaurátorském zásahu mohla být sejmuta a malba by prošla detailnějším rozborem. Obraz však je v poměrně dobrém stavu, proto nepotřebuje nutný zákrok restaurátora.  
 
 
Mgr. Lenka Kirkosová
 

1 Drahomír Polách, Šumperští umělci a umělečtí řemeslníci do počátku 20.století – malíři, část první, in: KŽŠ roč. 44, č. 4, 2002, s. 14.
2 Ibidem, s. 14.
3 Ibidem, s. 14.
4 Ibidem, s. 14. – Inventární karta s číslem H 21114.
5 Přírůstková kniha muzejního spolku se záznamy H.Höniga, 1896-1912, inv.č. 1436, uloženo ve Vlastivědném muzeu v Šumperku.
6 Drahomír Polách, Šumperští umělci a umělečtí řemeslníci do počátku 20.století – malíři, část první, in: KŽŠ roč. 44, č. 4, 2002, s. 13. – Milena Filipová, Veduty města Šumperk, in: Miloš Melzer (ed.), Šumperk: město a jeho obyvatelé, Šumperk 1996, s. 71.
7 Restaurátorská zpráva: Restaurování obrazu „Panna Maria Ochranitelka“ z Vlastivědného muzea v Šumperku, 2005, uloženo ve Vlastivědném muzea v Šumperku pod číslem 67.
8 Libuše Dědková, Ignác a Jan Oderličtí a Jakub Zink – barokní malíři v Uničově, in: Sborník památkové péče v Severomoravském kraji 5, Ostrava 1982, s. 112. – Franz Harrer, Geschichte der Stadt Mährisch-Schönberg, Šumperk 1923, s. 222. – Jan Jurenka, Písařov – minulost obce, Písařov 2003, s. 58-59. – Gregor Wolný, Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften. Olmüzer Erzdiöcese. sv IV., Brünn 1862, s. 141.
9 Drahomír Polách, Šumperské hřbitovy a pohřebiště, in: Miloš Melzer (ed.), Šumperk: město a jeho obyvatelé, Šumperk 1996, s. 9, 84. – Jan Březina, Politický okres šumperský: vlastivědná studie, Šumperk 1930, s. 236.
10 Drahomír Polách, Šumperští umělci a umělečtí řemeslníci do počátku 20.století – malíři, část první, in: KŽŠ roč. 44, č. 4, 2002, s. 14. – Restaurátorská zpráva: Mobiliář klášterní kostela, uloženo ve Vlastivědném muzea v Šumperku pod číslem 19.
11 Není zarámováno.
12 James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, 2008, s. 70.
13 Restaurátorská zpráva: Restaurování obrazu „Stětí svaté Barbory“ z Vlastivědného muzea v Šumperku, 2007, uloženo ve Vlastivědném muzea v Šumperku pod číslem 67.
14 James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, 2008, s. 119.
15 Ibidem.
 

Kámen, dřevo, hlína, kov a člověk tvůrce aneb Koho to vlastně napadlo

Napsal zeman dne .

Osobité příběhy o kameni, hlíně, dřevu a kovu, nejstarších materiálech používaných člověkem, se staly náměty čtyř výstav zahrnutých do projektu s názvem Člověk tvůrce, kterým Vlastivědné muzeum v Šumperku oslovovalo návštěvníka po čtyři roky (2009 – 2012). Dnes můžeme jen těžko přesně říci “koho to vlastně napadlo“. To ale  není důležité a podstatné. Důležité je, že se povedlo upozornit na pevné vazby člověka s přírodou, na jeho um a vynalézavost při zpracování a využití různých přírodních materiálů i schopnost odhalit krásu v těchto materiích ukrytou, a to všechno ryze muzejními prostředky. Důležité je i to, že čtyřletý projekt oslovil  téměř 4000 návštěvníků.
 
Každá výstava představila dané téma ve dvou rovinách. V té obecné, zobrazující technologie a postupy typické pro práci s určitou matérií, a v konkrétní rovině, představující  sbírkové předměty typické pro Šumpersko, Mohelnicko,  Zábřežsko, Lošticko a Úsovsko, tedy regiony spadající do gesce šumperského muzea. Autorům výstav byla dána možnost sáhnout hluboko  do bohatě zásobených  depozitářů a před návštěvníka  rozprostřít stovky muzejních předmětů tak, aby mu mohli  vyprávět svůj celoživotní příběh.
   
Kámen jako jeden z nejstarších materiálů používaných člověkem se stal námětem první výstavy. Autoři vycházeli z faktu, že nejčastěji se vyskytující horniny na severní Moravě jsou žula, pískovec, mramor a krupník. Vycházeje z této skutečnosti  zaměřili se jak na prezentaci předmětů denní spotřeby (zrnotěrky, hraniční kameny, mlýnský kámen vyrobený z náhrobního kamene, litinové náhrobní kříže na mramorových podstavcích, pamětní desky, domovní znamení, znak města Mohelnice z pískovce, znaky a erby významných moravských rodů), tak na  předměty ušlechtilejší povahy, např. opracované polodrahokamy (náhrdelník z jantaru nebo achátové medailony s monogramem či překrásné japonské brože).
 
Dřevo, materiál, který člověka rovněž provází celými jeho dějinami, se stalo námětem druhé výstavy. V úvodní části se výstava věnovala přírodovědecké charakteristice dřeva a stromů se zřetelem na druhy dřevin vyskytujících se přirozeně v našem regionu. Instalovány byly především předměty z botanické a lesnické sbírky šumperského a úsovského muzea. V další části pak byla zmapována lidská činnost související se dřevem, jeho těžbou a zpracováním jednotlivými dřevozpracujícími řemesly.
 
Tato část byla rozdělena podle technik zpracování na tři úseky: práce z bloku (výrobky ze samorostů, korytářské výrobky a řezbářské umění, práce ze štípu (šindel, luby, bednářství, kolářství a drobné předměty pro domácnost), práce z rámu (tesařství a truhlářství). Jednotlivé oddíly dokumentovaly pracovní nářadí i samotné výrobky. Na výstavě byly také prezentovány stromy v lidských představách a víře, nechyběla ani umělecká díla zpracovaná ve dřevě.
 
Po kameni a dřevu logicky následovala Hlína jako jeden z nejvhodnějších a nejstarších materiálů k výrobě předmětů denní potřeby. Nejprve byla hlína představena z geologického pohledu, druhá část zmapovala lidskou činnost související s hlínou a jejím zpracováním. Tato část byla rozdělena podle způsobů zpracování na nejstarší předměty archeologické povahy dokumentující úplný počátek jejího zpracování, nechyběly ani loštické poháry, které náš region proslavily po celé Evropě. Následovala lidová hrnčina v nainstalované hrnčířské dílně. Dále byly prezentovány technologicky dokonalejší výrobky, a to zejména fajáns, kamenina a porcelán. Mezi technickou a stavební keramiku patřila speciální kamnářská produkce prezentovaná kachlemi nejrůznějšího typu a nakonec produkcí místní továrny na kachlová kamna Franze Rollepatze. Výstava prezentovala zejména sbírkový fond Havelkova muzea v Lošticích, které byly až do konce 19. století významným hrnčířským centrem regionu. V rámci výstavy byl uspořádán Hrnčířský den – malý jarmark místních výrobků s ukázkami výroby. Děti si mohly vyzkoušet práci na hrnčířském kruhu i volné modelování z hlíny.
 
Den železný, měděný a zlatý zahájil čtvrtou poslední výstavu cyklu Člověk tvůrce, a sice výstavu věnovanou kovu. V úvodní části čekal návštěvníky model čela štoly a nářadí, které člověk používal k těžbě rud, v druhé části se návštěvník seznámil s dokumentací čištění, drcení a tavení rudy. V této části zaujaly zejména zajímavé modely zařízení a tavících pecí. Poslední nejobsáhlejší část výstavy se věnovala zpracování kovu do podoby různých finálních výrobků.
Nejstaršími měděnými artefakty z našeho regionu začala i archeologická část výstavy. V posledních letech se podařilo získat několik vzácných měděných nálezů, které bylo možné na výstavě zhlédnout. Neméně zajímavé byly ukázky kovářských, zámečnických a klempířských prací.
 
Všechny čtyři výstavy prezentovaly bohaté botanické, archeologické, etnografické, historické a umělecké fondy šumperského muzea. Pro zvídavější návštěvníky byly připraveny nejen listovací soubory s dalšími podrobnějšími informacemi, ale i filmové záznamy dokumentující některá řemesla. Interaktivní prvky (hrnčířský kruh, neolitická konstrukce domu, kterou návštěvníci mohli vymazávat hlínou, kovářská dílna, komentované prohlídky a výukové programy pro žáky ZŠ spojené s tvořivými dílnami), bohatě uplatňované po dobu trvání výstav, byly hojně využívány dětskou a studentskou populací, které byly výstavy určeny především. Nevšední projekt, realizovaný s maximálním nasazením a nadšením šumperských muzejníků, upoutal 3853  návštěvníků.
 
 
Mária Kudelová, Jakub Halama, Miluše Berková
 

Pravěké nálezy z Dubicka a Hrabové

Napsal zeman dne .

Již po tři roky zajišťuje naše šumperské muzeum archeologické záchranné výzkumy na jihovýchodním okraji obce Dubicko. Od roku 2010 na poli naproti kostelu postupně roste nová ulice s rodinnými domy (stavební obvod Na Tvrzi). O tom, že se v tomto prostoru nachází polykulturní pravěká lokalita, se ví již od 20. let minulého století, kdy zde místní amatérští badatelé po orbě získávali četné archeologické nálezy, přechovávané pak v malém muzeu umístěném v dubické škole.
 
Záchranné archeologické výzkumy v letech 2010 – 2012 odhalily, že poprvé tu stála osada již  na začátku mladší doby kamenné (= neolitu), a to v nejstarší fázi kultury s lineární keramikou (konec 6. tisíciletí př.n.l.). Osada neměla dlouhé trvání a po jejím zániku zůstalo místo téměř 4000 let opuštěné. Domy dřevohlinité konstrukce zde znovu postavili až nositelé kultury lužických popelnicových polí v průběhu mladší doby bronzové (12. – 11. století př.n.l.). Osídlení na tomto příhodném mírném svahu nad drobnou vodotečí přetrvalo několik staletí až do starší doby železné (halštatu – 8. – 5. století př.n.l.). Na další obyvatele si poté tento prostor musel počkat až do naší doby. Z našich archeologických výzkumů pocházejí tisíce zlomků hliněných nádob, kusů mazanicových stěn domů, předmětů denní potřeby – hliněné přesleny a závaží, kamenné zrnotěrky, fragmenty bronzových nožů, srpů či jehlic sloužících coby šatní spínadla; také zvířecí kosti představující kuchyňský odpad a jiné zajímavé artefakty. O tom všem jsem psal na naše muzejní webové stránky v roce 2011 (článek Archeologický výzkum v Dubicku – na sklonku doby bronzové tu stála velká osada).
 
I v roce 2013 pokračujeme v záchranných výzkumech tak, jak postupuje výstavba. Nejvíce pravěkých objektů bylo prozkoumáno při stavbě domu p. Braného (obr. 1) – nacházely se zde jak sídlištní jámy s keramikou z mladší doby kamenné (nejzajímavější byl objekt č. 174 s celou kamennou zrnotěrkou a velkými kusy keramických nádob s rytou výzdobou – obr. 2), tak hlavně různé objekty s artefakty odpovídající kultuře lužických popelnicových polí. Pozoruhodná situace byla zjištěna uprostřed jižní části skryté plochy, kde se v blízkosti vedle sebe nacházely 4 objekty – dvě hluboké tzv. zásobní jámy, které sloužily k uskladnění potravin, velké kruhové ohniště či topeniště a pravděpodobně destrukce hliněné potravinové pece. Jedna ze zásobních jam (objekt č. 173) navíc na svém dně ukrývala větší množství keramických fragmentů, které pocházely z několika velkých zásobnicových nádob (obr. 3 – 4).
 
Další archeologické práce probíhaly na pozemku p. Nováka. Výzkum v ploše jeho domu proběhl již v roce 2011, letos bylo potřeba archeologicky uvolnit prostor v místech stavby sklípku, bazénu a přístupu k němu. V ploše bazénu byla zachycena kromě jiných pravěkých objektů část půdorysu nějaké dřevěné stavby, kterou indikovaly tzv. kůlové jamky. Dle drobného keramického materiálu ji lze také spojit s obdobím kultury lužických popelnicových polí. V místech budoucího přístupu k bazénu pak byla nejzajímavější tzv. odpadní jáma (objekt č. 179). Její západní část skrývala původně pravděpodobně celou velkou amforovitou nádobu, uloženou ve fragmentarizovaném stavu, a také celou kamennou zrnotěrku (obr. 5). Dle charakteristických znaků amfory můžeme obsah jámy datovat do starší doby železné.
 
Hned ve vedlejší vesnici, v Hrabové, probíhají od letošního roku také archeologické záchranné výzkumy. Na jihozápadním okraji obce vzniká nová komunikace a kolem ní rodinné domy (stavební obvod Pod Hojgrovými – II. etapa). Poloha se velmi podobá lokalitě v Dubicku – též se jedná o mírný svah s jihozápadním sklonem blízko vodoteče – tedy poloha v pravěku k sídlení velmi vyhledávaná (obr. 6). Na rozdíl od Dubicka se však o pravěkém osídlení v těchto místech před zahájením stavby vůbec nevědělo. První archeologické objekty byly zjištěny až v dubnu tohoto roku při archeologickém dohledu VM Šumperk v rámci hloubení výkopů pro inženýrské sítě v trase komunikace. Protože se však jedná o rozsáhlejší stavbu, byli na pomoc přizváni olomoučtí archeologové (Archaia Olomouc). V trase nové ulice výzkum zjistil sídlištní jámy a tzv. kulturní vrstvu s nálezy charakteristické keramiky z mladší doby železné (= laténu – 5. – 1. století př.n.l.), kdy na našem území žili známí Keltové. Tento poznatek je velmi důležitý, neboť v povodí řeky Moravy tak jde o nejsevernější osadu z tohoto období (dosud toto označení platilo pro laténská sídliště u Vlachova a Lukavice).
 
Od května probíhají archeologické dohledy a drobné záchranné výzkumy na stavbách pro jednotlivé rodinné domy (pozemky p. Bezděka, p. Johna, p. Odložila a p. Šafáře). Nejvíce archeologických objektů se zatím nacházelo na skrývce pro dům p. Bezděka. Relikty sídlištních jam v západní části překrývala pravěká kulturní vrstva se zlomky keramiky, která byla zkoumána ve čtvercích 3×3 m (obr. 7). Z archeologických situací byla zajímavá zejména destrukce hliněné pece a také typická zásobní jáma (obr. 8). Nálezy ze sídlištních jam prokázaly, že lokalita nebyla osídlena pouze Kelty v posledních staletích před změnou letopočtu, ale již dávno předtím – na sklonku doby bronzové (kultura lužických popelnicových polí).
 
Záchranné archeologické práce budou na obou lokalitách pokračovat  ruku v ruce s pokračováním další výstavby. Zpracování a vyhodnocení získaného archeologického materiálu si však vyžádá ještě nějaký čas. Do budoucna je plánována výstava, která lidem zpřístupní výsledky těchto zajímavých archeologických výzkumů.
 
Jakub Halama
archeolog VM Šumperk
 

 

Obr. 1: Celkový pohled na skrytou plochu pro stavbu domu p. Braného v Dubicku v době archeologického výzkumu (červen 2013).

 

Obr. 2: Neolitická mělká jáma s kamennou zrnotěrkou a torzem keramické misky (pozemek p. Braného v Dubicku, výzkum červen 2013).

 

Obr. 3: Výzkum zásobnicové jámy s velkým množstvím kusů keramických nádob (pozemek p. Braného v Dubicku, výzkum červenec 2013).

 

Obr. 4: Prozkoumaná zásobnicová jáma s velkým množstvím kusů keramických nádob (pozemek p. Braného v Dubicku, výzkum červenec 2013).

 

Obr. 5: Výzkum odpadní jámy s rozpadnutou keramickou amforou a kamennou zrnotěrkou (pozemek p. Nováka v Dubicku, výzkum červenec 2013).

 

Obr. 6: Pohled na lokalitu Hrabová – Pod Hojgrovými od východu (vpředu skrývka pro dům p. Bezděka, květen 2013).

 

Obr. 7: Výzkum pravěké kulturní vrstvy (tmavá zemina v profilech) na pozemku p. Bezděka v Hrabové (květen 2013).

 

Obr. 8: Typická pravěká zásobní jáma, prozkoumaná na pozemku p. Bezděka v Hrabové (květen 2013).
 

Ráječtí králové a královničky – svatodušní obyčej hodný obdivu

Napsal zeman dne .

Lidový obyčej vožení krále a vodění královničky se konal v minulosti v mnoha obcích našeho regionu. Pouze v jedné z obcí, v Rájci u Zábřeha, se však zachoval až do dnešních dnů. Termín jeho konání byl v minulosti ve svatodušní pondělí, postupem času, hlavně vlivem hospodářských a společenských změn v 2. polovině 20. století se termín jeho konání přesunul na svatodušní neděli.

 

Svatodušní svátky, lidově nazývané letnice, nemají v kalendáři pevné datum, konají se vždy 50 dní po Velikonocích a jsou svátkem seslání Ducha svatého na apoštoly, z kterých se jeho mocí stali kazatelé a filosofové.

 

Oslavy tohoto svátku se držely dva dny, neděle byla vyhrazena slavnostem církevním a pondělí lidovým obyčejům. Obyčeje tohoto období v sobě nesou již symboliku letního slunovratu, všudypřítomné květiny jsou oslavou krásy a síly rozkvetlé vegetace.

 

Nejstarší záznam o konání obyčeje v Rájci pochází z obecné kroniky z roku 1924 a kronikář ho popisuje následovně:

„V pondělí svatodušní vozí chlapci krále, děvčata vodí královničku. Daleko a široko nevím o podobném zvyku, jež zde trvá již od nepaměti. Chlapci školou povinní vyhlédnou si hošíka asi 3-4 letého, jenž má být králem. Zároveň opatří si předčasně ruční vozík, ozdobí lipovými větvemi a květinami lučními i zahradními. Nahoře přes oblouky natáhnou bílý ubrus, na nějž křížem krážem upevní barevné stuhy.

Král sám je v bílých šatičkách s bílou stuhou. Posadí pak krále do vyzdobeného vozíku. Menší hoši dělají koně. Jeden ze starších je pacholkem (řídí koně), druhý hlasatel, třetí pukač. Za silného zvonění jedou s králem od čísla k číslu. Před každým domem postaví se hlasatel na stoličku, s šavlí stuhou ozdobenou v pravé ruce a recituje:

 

Héli, héli, poslouchejte, co se stalo v pondělí,

v tom rajeckém trávníčku.

Honili jsme králička,

po horách, po dolách,

po patnácti kobylách.

Patnáct kobyl jsme zamordovali,

králíčka jsme nedostali.

Králíček má čtyři nohy

a my jenom dvě.

A vy raječtí hospodáři a hospodyně,

máte-li co darovati,

nemáte-li co darovati,

tedy do pšeničky jeli

a třikrát bičem zašvihali.

 

Po skončení zapráskal poukač třikrát bičem, načež se tzv. prosiči (všichni ostatní, kteří nejsou koněm) hrnou do stavení a prosí o koláče, vejce a peníze.

 

Když obejdou celou ves vrátí se do domu, z něhož byl vzat král. Vejce prodají a o peníze se rozdělí. Ke koláčům se jim obyčejně dostane kávy, kterou jim majitelka prince královského nachystá.

Děvčata upraví si též pentlemi a kvítím bíle oblečenou královničku (asi 3-4 letou). Vodí ji pak také od domu k domu. Královnička se točí, při čemž děvčata zpívají.:

 

Královnička, královna, mazanička, mazaná

dejte jí, dejte na lžičku másla,

aby se ji ta hubička spásla.

Ještě jednou více, na nové střevíce.

Nechtěla nám choditi,

museli jsme voziti,

na tom panském vozíčku.

Král ji volal, aby k němu přišla

nebyla tak pyšná,

sama jediná.

A ona nevyšla,

poslala posla.

Posel to spravil

a ji sobě namlouval,

tu krásnou děvečku

v zeleném věnečku, sobě namlouval.

 

Pochůzka skončí podobně jako chlapecká. Již několik neděl před svátky se obojí domlouvají a chystají na toto staré privilegium.“

 

V roce 1981 zapsal podobu obyčeje v Rájci Oldřich Kniř. (Ve stejném období zapsal zvyk i v další obci našeho regionu – Strupšíně, kde již zvyk bohužel zanikl.)

V 80. letech se obyčej zachovával přibližně ve stejné podobě, Kniř však podrobněji popsal strukturu obou průvodů. V chlapecké objížďce figuruje nejmladší „mlčící“ král, vezený obcí v nazdobeném „kočáru“, mladší chlapci dělají „koně“, jeden ze starších chlapců je pacholkem – řídí koně. Další důležitou osobou je vyvolávač s ověnčenou šavlí, jenž recituje text, a pukač, jenž po odrecitování verše práská bičem. Dary přijímá vyvolávač.

 

Rovněž dívčí průvod dodržoval striktní řád. Královničku vodily dvě vodičky, dary přijímala dvě nebo tři z mladších děvčat „koláčnice“ a „vaječnice“. Dohled nad průvodem mělo nejstarší děvče – „starostka“. V záznamu v kronice rovněž není uvedeno, že královnička i vodičky nesou v rukou kytice květů, ale přivonět obyvatelem domů dává pouze královnička.

 

Obyčej se zachoval v nezměněné podobě do dnešních dnů.

 

Obcí jdou 4 skupiny dětí, dvě chlapecké a dvě holčičí. Děvčata vodí královnu a kluci vozí krále samostatně ve staré dědině a v nové dědině. Nová dědina je část obce kolem hlavní cesty, stará dědina kolem potoka.

 

Skupina děvčat vodí královničku, královnička je mladší děvče (ne však tak mladé jako král, protože musí sama chodit) oděné v bílých šatech až k zemi. Pořízení oděvu pro královničku je záležitostí matky královničky a v současné době je nejčastěji půjčují v půjčovně. Když si děvčata královničku vyberou, matka musí souhlasit s její účastí. Skupina děvčat začíná i končí obchůzku v domě královničky. Po skončení obchůzky matka královničky pro všechny připraví hostinu. Královnička jde v čele průvodu, na hlavě má věneček nebo korunku, vedle ní jdou – vedou ji dvě „vodičky“, které mají v rukou kytice květů a jsou oblečené v růžových šatech v staré dědině, v nové dědině oblečené do červených vzorovaných sukní a bílých triček, hlavy ozdobené věnečky. Královničce nese kytici starší děvče, ve staré dědině nesou kytice starší děvčata i vodičkám. Za nimi ve dvojicích pokračuje průvod děvčat, dvě děvčata s košíky na vejce „vaječnice“ a dvě s košíky na buchty „koláčnice“, dvě starší děvčata, která průvod organizují mají pokladničky nebo kabelky na peníze, jedna na královničku a druhá pro ostatní účastnice.

 

Průvod vejde do dvora před dveře a po příchodu domácích děvčata začnou zpívat píseň „Královnička, královna…“ jejíž text se do současnosti zásadně neliší od textu zapsaného v 80. letech.

Královnička se s rukama v bok otáčí podle rytmu z boku na bok, převezme od starostky kytici a dá ji domácím přivonět (v staré dědině podávají přivonět i vodičky, v nové pouze královnička). Průvod je obdarován penězi, vejci a koláči. Když zavelí starostka u domu „rozchod“, děvčata se otočí čelem do středu a první odchází královnička s vodičkami a za nimi další děvčata.

 

Obyčej vození krále se rovněž od 80 let změnil jen nepatrně.

 

Skupina chlapců – nejmladší přibližně 4 letý je král sedící ve vozíku speciálně k této příležitosti nazdobeném, za provaz s provlečenými tyčkami ho tahají další chlapci „koně“, nejčastěji tři páry. U vozíku jsou dva starší chlapci, jejichž úkolem je odkrýt záclonu na vozíku, za kterou se ukrývá králíček, a vybírat dárky. V letošním roce v nové dědině, pravděpodobně z nedostatku starších hochů, doprovázelo krále i jedno děvče. V současné době jsou obdarováváni penězi, koláči a vajíčky. Vedle vozíku jdou chlapci s biči, (počet těchto aktérů kolísá, někdy je pouze jeden, jindy i tři) a vyvolávač se šavlí na kopí nazdobenou květem pivoňky.

 

Vůz si chystají kluci sami. Malý řebřiňák na čtyřech kolech s oblouky překrytými bílými prostěradly, vepředu otvor zakrytý záclonou, na vozíčku je židlička, kde sedí králíček, před ním stůl – deska s bílým ubrusem, na které je položený hluboký talíř přikrytý plytkým. Když králíček dostane minci, tak ji vysype do spodního talíře a plytkým ho zase přikryje. Spodní část vozíku bývá nazdobena zelenými větvičkami z lípy. Na krycí plachtě jsou vně i uvnitř připevněné živé barevné květy – tulipány, šeřík a jiné.

 

Obchůzka začíná v domě králíčka a tam i končí. Před každým domem průvod zastaví a vyvolávač jde ke dveřím a přednese:

 

„Héli, héli, kokrheli,

poslouchejte, co se stalo v neděli v tom rájeckém trávničku.

Honili jsme králička,

po horách, po dolách, po patnácti kobylách.

Patnáct kobyl jsme zamordovali,

ale králíčka jsme nedostali.

Králíček má čtyři nohy

a my jenom dvě.

A proto ráječtí hospodáři,

račte nám něco darovati,

třikrát velkým bičem zapráskati.

 

Po přednesu následuje zapráskání bičem, ve staré dědině dodržované, v nové dědině práskali kluci neustále, někdy i na povel vyvolávače.

 

Na to domácí přijdou k vozu a dva chlapci odkryjí králíčkovi závěs, aby mohl být obdivován a obdarován mincemi na talíř.

 

Když se skupiny děvčat a kluků potkají kdekoliv ve vesnici, tak udělají kolo, do středu se chytnou za ruce králíček a královnička a tancují spolu, děti při tom zpívají píseň: „Královnička, královna… Na závěr tance vybízejí děti královničku a krále, aby se políbili. Tato část obyčeje je poměrně novější, společný tanec se začal objevovat až v 90. letech 20. století.

 

Jak je běžné v lidových obyčejích, některé prvky obyčeje se mění, některé jsou doplněné, pravdou však zůstává, že obyčej vození krále a vodění královničky v Rájci u Zábřeha si pořád zachovává tradiční ráz. Překvapivé je zejména to, že děti nejsou přímo vedené k jeho vykonání žádnou dospělou osobou, i když starší generace si to přeje. Zůstává však na dětech, zda a jakým způsobem průvody zorganizují. Diváků v Rájci nebývá mnoho, na ulici vyjdou rodiče a příbuzní dětí, a občas se najdou i „cizinci“ s fotoaparátem, i když by si větší pozornost rájecká obchůzka určitě zasloužila. (Obyčeji prospěla i skutečnost, že byl vybudován silniční obchvat Rájce a dnes již děti nemusejí procházet hlučnou silnicí a vykonávat svůj krásný zvyk mezi proudy automobilů.)

 

Atmosféra tohoto obyčeje v tichou svatodušní neděli je naplněná skromností a jednoduchou krásou. Nezbývá nám nic jiného, než abychom rájeckým dětem popřáli, aby to ještě tak dlouho zůstalo.

 

Mária Kudelová

etnograf VM v Šumperku

 

 

Informace k článku čerpám z terénních výzkumů v obci Rájec z let 2005 – 2013.

 

 

Použitá literatura:

Kronika obce Rájec, 1924, str. 158 a 158, zapsal Valentin Friedrich, říd. učitel

Kniř, Oldřich: Králové a královničky na severní Moravě, Severní Morava 49, 1985, str. 39 – 43

 

 

 

Vodění královničky v Rájci (v nové dědině), 2005, foto M. Kudelová

 

 
Vodění královničky v Rájci (v staré dědině), 2005, foto M. Kudelová

 

Vodění královničky v Rájci (v staré dědině), 2005, foto M. Kudelová

 

Vození krále v Rájci (v staré dědině), průvod, 2005, foto M. Kudelová

 

Vození krále v Rájci (v staré dědině), obdarování krále, 2005, foto M. Kudelová

 

Vození krále v Rájci (v nové dědině), průvod, 2005, foto M. Kudelová

 

Vození krále v Rájci (v nové dědině), král v nazdobeném vozíku, 2005, foto M. Kudelová

 

Vození krále v Rájci (v nové dědině), průvod, 2013, foto M. Kudelová

 

Vození krále v Rájci (v nové dědině), vyvolávač přednáší, 2013, foto M. Kudelová

 

Vození krále v Rájci (v nové dědině), vyvolávač, 2013, foto M. Kudelová

 

Vození krále v Rájci (v nové dědině), obdarování krále, 2013, foto M. Kudelová

 

Vození krále v Rájci (v nové dědině), král v nazdobeném vozíku, 2013, foto M. Kudelová

 

Vodění královničky v Rájci (v nové dědině), průvod s královničkou, 2013, foto M. Kudelová

 

Vodění královničky v Rájci (v nové dědině), zpívání před domácími, 2013, foto M. Kudelová

 

Vodění královničky v Rájci (v nové dědině), královnička podává přivonět ke květům, 2013, foto M. Kudelová

 

Vodění královničky a vození krále v Rájci (v nové dědině), společný tanec obou skupin, 2013, foto M. Kudelová

 

Vodění královničky v Rájci (v staré dědině), průvod před domem, 2013, foto M. Kudelová

 

Vodění královničky v Rájci (v staré dědině), průvod, 2013, foto M. Kudelová

 

Vodění královničky v Rájci (v staré dědině), královnička a vodičky dávají přivonět ke květům, 2013, foto M. Kudelová

 

„Ukryté tváře“ Kurta a Amei Halleggerových ve sbírkách Vlastivědného muzea v Šumperku

Napsal zeman dne .

Zajímavé poznatky ze života malíře, ilustrátora a scénografa Kurta Halleggera (8. 7. 1901 Šumperk – 10. 10. 1963 Mnichov) zveřejnilo šumperské muzeum v roce 2013 na výstavě, uspořádané k padesátému výročí Halleggerova úmrtí i ve vlastivědném sborníku Severní Morava.1 Ačkoliv v rámci přípravy výstavy probíhal průzkum Halleggerovy tvorby včetně sumarizace dostupné literatury v České republice, velkým přínosem pro získání dalších cenných informací byla návštěva Victora Arletha, synovce Kurta Halleggera, jeho manželky Rutt Arleth, dále sběratele Halleggerova díla, dr. Rainera Nasera, a v neposlední řadě Hanse-Petera Zahna.2 S jejich přispěním byly porovnány fotografie Amei a Kurta Halleggerových s malbami, které jsou pečlivě uchovány v depozitáři Muzea v Šumperku, a byly potvrzeny tak domněnky o Halleggerově autoportrétu v malbě „Spící pierot“ (olej na plátně, 70,2 x 80 cm) a portrétu jeho manželky a kolegyně Amei Hallegger-Bunzl v díle „Žena s vázou“ (olej na plátně, 100,5 x 85 cm).

 

 

 
Kurt Hallegger, „Spící pierot“, olej na plátně, 30. léta 20. století, sbírka VM v Šumperku.

 

Olejomalba „Spící pierot“, zakoupená do sbírek šumperského muzea v roce 1973, zobrazuje malíře jako mladého, nešťastného muže. Sedící mladík oděný do divadelního kostýmu je v tříčtvrtečním profilu opřen o sloupek, s hlavou zvrácenou dozadu. Tělem svírá kytaru, která důmyslným nakloněním vyrovnává kompozici obrazu. Nehledejme však ve spící postavě klasické ztvárnění pierota. Tvář muže je zachycena bez známek komediálního líčení, bez masky ukrývající identitu. Autor se snažil vystihnout především zhrzeného jedince, jenž „v umělém spánku“ přežije období války. Veškerá pozornost směřující na jeho duševní stav je podtržena neutrálním pozadím, které je záměrně provedeno v tmavých barevných tónech. Obraz je Halleggerem pouze signován, nikoliv datován. Z jeho výtvarného projevu a zapojení do aktivit pražské umělecké scény lze však usuzovat, že až do druhé poloviny třicátých let 20. století neměl Kurt potřebu vyjadřovat své pocity v ponuré atmosféře. Změna nastala v roce 1938 podepsáním Mnichovské dohody. Jelikož nepatřil k příznivcům Sudetoněmecké strany, začal se obávat následujících let a také negativního vztahu nastupujícího režimu k modernímu výtvarnému umění.3 V Praze zůstal, nicméně jeho bezradnost z nastalé situace se projevovala v potemnělém prostředí krajinomaleb i ve figurativní malbě, což dokládá zmiňovaná práce, vytvořená zřejmě v roce 1939 jako reakce na dobové okolnosti.

 



 

Kurt Hallegger, „Žena s vázou“, olej na plátně, 30. léta 20. století, sbírka VM v Šumperku.
 

 

Obraz „Žena s vázou“, jež ukrývá tvář již zmíněné malířky Amei Hallegger-Bunzl (31. 12. 1905 Praha – 23. 3. 1995 Mnichov),4 byl zhotoven v téže době. Olejomalba, zapsána do muzejní sbírky již roku 1943, zobrazuje polopostavu mladé ženy z tříčtvrtečního profilu, zahalenou do tmavého šatu, se sytě žlutou pokrývkou na hlavě. Kompozici obrazu vyrovnává pestrá kytice růží a pivoněk ve váze, jež Amei svírá v rukou. Neobdivuje však vůni a krásu květin. Svůj vážný, posmutnělý zrak směřuje ven z obrazu. Ve snaze docílit co nejintenzivnější sugesce mezi malířkou a přihlížejícím divákem obklopil autor i v tomto případě hlavní aktérku neutrálním pozadím.

Ačkoliv se na malbě nachází Halleggerova signatura, spekulace ohledně autorství ukončila až Amei na retrospektivní výstavě Kurta Halleggera v Šumperku v roce 1964. Zároveň upozornila na skutečnost, že dámou na obraze je ona osobně. Pravdivost výroku lze podepřít i dochovanými fotografiemi mladé umělkyně z třicátých let minulého století.

V šumperské muzejní sbírce se nacházejí pouze dvě podobizny od Kurta Halleggera. Je výtečné, že právě tato díla, zachycující tváře obou zmiňovaných umělců, mohou být prezentována společně, tím spíše, že je tomu tak v malířově rodném městě.

V roce 2014 byla rozšířená verze článku publikována ve sborníku Severní Morava č. 100, kde jsou k vidění i dobové fotografie Kurta a Amei Halleggerových.

 
 
Mgr. Lenka Kirkosová
 
 

Poznámky:
1. KIRKOSOVÁ, L., Kurt Hallegger – šumperský rodák. K 50. výročí úmrtí malíře (8. 7. 1901 Šumperk – 10. 10. 1963 Mnichov), o umělcově tvorbě v severomoravském regionu, in: Severní Morava č. 99, 2013, s. 45 – 49. – Výstava „Kurt Hallegger“ byla instalována v Hollarově galerii Vlastivědného muzea v Šumperku (3. 10. – 1. 12. 2013).
2. Victoru a Rutt Arlethovým a dr. Raineru Naserovi tímto děkuji za poskytnuté informace a fotografie.
3. MALIVA, J., Kurt Hallegger, moravský účastník výstav spolku Prager Secession. In: Severní Morava č. 94, Šumperk 2008, s. 12.
4. HABÁNOVÁ, A. (ed.), Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, katalog výstavy, Liberec 2013, s. 323.

 

Doporučená literatura k tvorbě Kurta Halleggera:

  • Biographisches Lexikon zur Geschichte der bömischen Länder, (A–H), Mnichov–Vídeň, 1979.
  • Biografický sborník Slezska a severní Moravy 1, Ostrava 1993.
  • Daněk, L. – Hastík, J. – Maliva, J., Krajina v tvorbě umělců Olomouckého kraje, Olomouc 2008, s. 15–16, 48–49.
  • Daněk, L. – Hastík, J. – Maliva, J., Figurální tvorba umělců Olomouckého kraje, Olomouc 2010, s. 18, 62–63.
  • Filip, J., Výstava Kurta Halleggera v Šumperku, in: Naše slovo, Šumperk, 3. 12. 1964.
  • Filip, J., K výstavě Kurta Halleggera, in: Kulturní život Šumperka č. 12, Šumperk 1964, s. 3–4.
  • Filip, J., Ještě k výstavě malíře Kurta Halleggera, in: Kulturní život Šumperka č. 1, Šumperk 1965, s. 7.
  • Filip, Z., O malíři Kurtu Halleggerovi, in: Kulturní život Šumperka č. 1, Šumperk 1964, s. 2.
  • Filip, Z., Šumperské portréty, in: Šumperk: město a jeho obyvatelé, Šumperk 1996, s. 214–215.
  • Filip, Z., Kurt Hallegger, in: Kulturní život Šumperka č. 3, Šumperk 1997, s. 16–17.
  • Filip, Z., Biografický slovník okresu Šumperk, Šumperk 2001, s. 25.
  • Filip, Z., Kdo byl kdo, Šumperk 2008, s. 28.
  • Filipová, M. – Turková, A., Kdo je kdo ve výtvarné tvorbě na Šumpersku, Šumperk 2010, s. 26–27.
  • Gutwinski, E., Vzpomínky mého otce Dr. Oskara Gutwinského – část 5, in: Zpravodaj Starého Města pod Sněžníkem roč. XIV, č.11, listopad 2008 [online]. 2015 [cit. 2015-06-12]. Dostupné z: www.staremesto.info/zlatyroh/pdf/2008/11×2008.pdf, www.gutwinski.cz/erwinovy-vzpominky.
  • Habán, I., Fenomén německo-českého výtvarného umění 20. století, disertační práce Univerzity Masarykovy, Brno 2012.
  • Habánová, A. (ed.), Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, Liberec 2013.
  • Horová, A. (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, A-M, Praha 1995, s. 240–241.
  • Kirkosová, L., Kurt Hallegger – šumperský rodák. K 50. výročí úmrtí malíře (8. 7. 1901 Šumperk – 10. 10. 1963 Mnichov), o umělcově tvorbě v severomoravském regionu, in: Severní Morava č. 99, 2013, s. 45–49.
  • Kirkosová L., „Ukryté tváře“ Kurta a Amei Halleggerových ve sbírce Vlastivědného muzea v Šumperku, in: Severní Morava č. 100, 2014, s. 82–84.
  • Klein, J., Gedanken für Gedächtnis… für K. H., in: Mein Heimatbote 1964, s. 108.
  • Lahoda, V. – Nešlehová, M. – Klatovská, M. – Švácha, R. – Bydžovská L. (edd.), Dějiny českého výtvarného umění IV/2, 1890–1938, Praha 1998, s. 135–138.
  • Liedermannová, L., Život a dílo malíře Kurta Halleggera, diplomová magisterská práce Univerzity Masarykovy, Brno 2001.
  • Lizcová, Z., Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 20. století, Praha 2012.
  • Malá, A. – Malý, Z., Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1999. III. díl, Ostrava 1999, s. 49.
  • Maliva, J., Kurt Hallegger, moravský účastník výstav spolku Prager Secession, in: Severní Morava č. 94, 2008, s. 9–16.
  • Neuer Erfolg Kurt Hallegger, Nordmährischer Grenzbote 7. 12. 1943.
  • Pečírka, J., Hallegger, katalog výstavy v Šumperku, Šumperk 1964.
  • Pečírka, J., K výstavě malíře Kurta Halleggera, in: Severní Morava č. 11, 1965, s. 67–71.
  • Pustowka, O., Ausstellung von Gemalden und Grafik, Nordmährischer Grenzbote 53/1927, č. 1, str. 5.
  • Rousová, H. (red.), Mezery v historii 1890–1938. Polemický duch Stř.Evropy – Němci, Židé, Češi, Praha 1994.
  • Spurný, F., Připravuje se výstava malíře K. Halleggera v Šumperku, in: Naše slovo, Šumperk, 3. 11. 1964.
  • Toman, P., Nový slovník československých výtvarných umělců. I. díl A-K, Praha 1947, s. 290.
  • Tomeš, J. M., Oskar Kokoschka, Praha 1988.
  • Wolf, F., Kurt Hallegger und sein Marionettentheater in Mahr. Schönberg, in: Mein Heimatbote 1964, s. 50.
 

Brouci Šumperska

Napsal zeman dne .

Entomologický průzkum lokalit Městské skály Šumperk,  vrch Račice Zábřeh, Křížanov a Svébohov probíhal v letech 2010 – 2013. Hlavním cílem této činnosti byl zoogeografický průzkum zaměřený na Hexapoda, Coleoptera.
 
Nálezy čeledí: Cantharidae, Carabidae, Cerambycidae, Chrysomelidae, Coccinellidae, Curculionidae, Elateridae, Meloidae, Oedemeridae, Pyrochroidae, Scarabaeidae, Silphidae, Staphylinidae.
 
Typy ekosystémů: Vybrané lokality spadají do Hanušovicko-Rychlebské vrchoviny a Zábřeško-Uničovského úvalu, patřícího do oblasti Mesophytica. Lesní oblasti dubo-bukové, bukové a buko-jedlové.
 
Metoda: sběr jedinců  v podrostu, u cesty na loukách či v ostrůvkovitých remízcích. Smýkání, sklepávání, ruční bodový sběr, sběr ze dřeva.
 
Cíl: mapování výskytu druhů nejen nadčeledi Elateriodae, ale i jiných skupin řádu Coleoptera.
 
 
Páteříček žlutý – Rhagonycha fulva (Scopoli, 1763)
Čeleď: Cantharidae, lokalita: Svébohov, severně od obce 49,924 s.š. – 16,838 v.d. Křížanov, les východně od obce, 49,836 s.š. – 16,802 v.d.
 
Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, žlutým až oranžovým zbarvením. Konec krovek tmavý, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.
 
Páteříček tmavý – Cantharis obscura Linnaeus, 1758
Čeleď: Cantharidae, lokalita: Svébohov, severně od obce 49,924 s.š. – 16,838 v.d. Křížanov, les východně od obce, 49,836 s.š. – 16,802 v.d.
 
Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedavého zbarvení a žlutě lemovaným štítem. Konec krovek tmavý, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.
 
Prskavec větší – Brachinus crepitans (Linneaus, 1758)
Čeleď: Carabidae , lokalita: „Vyhlídka“, Šumperk, severně od obce 49,979 s.š. – 16,983 v.d.
 
Malý zástupce střevlíkovitých, s kovově modravými krovkami a oranžově zbarvenou hlavou, štítem a nohama. Na konci zadečku má žlázu, z níž vypouští na vzduchu prskající tekutinu. Žije na okrajích polí a cest.
 
Střevlík fialový – Carabus violaceus Linnaeus, 1758
Čeleď: Carabidae, lokalita: „Vyhlídka“, Šumperk, severně od obce 49,979 s.š. – 16,983 v.d. Křížanov, les východně od obce, 49,836 s.š. – 16,802 v.d.
 
Velký zástupce střevlíkovitých s převážně černým zbarvením, přecházejícím do fialového kovového lesku na bocích těla. Hojný zástupce obývající lesy, louky a pole, proniká i do zahrad, výškově není vybíravý. Střevlík fialový je jako všichni zástupci v této čeledi dravý, živí se plži, červy a hmyzem.
 
Střevlík polní – Carabus arvensis Herbst, 1784
Čeleď: Carabidae, lokalita: Šumperk, severně od města 49,985 s.š. – 16.982 v.d.
 
Středně velký střevlík s měděným zbarvením majícím po stranách zelenkavé kovové zbarvení.
 
Střevlík zlatolesklý – Carabus auronitens Fabricius, 1792
Čeleď: Carabidae, lokalita: „Vyhlídka“, Šumperk, severně od obce 49,979 s.š. – 16,983 v.d.
 
Velký zástupce střevlíků s nádherným zeleným kovovým zbarvením. Hlava čistě zelená, štít zelenavě měděný a zlatavé zbarvení nohou.
 
Střevlík zrnitý – Carabus granulatus Linnaeus, 1758
Čeleď: Carabidae, lokalita: „Vyhlídka“, Šumperk, severně od obce 49,979 s.š. – 16,983 v.d.
 
Středně velký střevlík s měděným zbarvením a hodně hrubě zrnitými krovkami.
 
Střevlíček – Pterostichus vernalis (Panzer, 1796)
Čeleď: Carabidae, lokalita: Šumperk, severně od města 49,985 s.š. – 16.982 v.d.
 
Velký zástupce střevlíčků s černým tělem, hladkým štítem rozděleným podélnou rýhou a podélně rýhovanými krovkami.
 
Úzkoštítník nosatý – Cychrus caraboidaes (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Carabidae, lokalita: „Vyhlídka“, Šumperk, severně od obce 49,979 s.š. – 16,983 v.d.
 
Středně velký zástupce střevlíkovitých s černým zbarvením úzkým štítem a skoro hladkým povrchem těla.
 
Tesařík ozbrojený – Leptura maculata Poda, 1761
Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Svébohov, severně od obce s.š. 49,924 – 16,838 v.d.
 
Podobně rozšířený druh jako předchozí, ale dosahuje dvojnásobné velikosti. Larvy jsou polyfágní, žijí na smrku, buku a dubu, dospělci na květech a živí se nektarem a pylem. Obranné zbarvení, žluté krovky s tmavými pruhy, připomíná vosy a chrání jej pravděpodobně před ptáky.
 
Tetrops praeustus p. (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Svébohov, severně od obce 49,924 s.š. – 16,838 v.d.
 
Drobný zástupce „ochlupených“ tesaříků spíše ze severských částí Evropy. Tmavě hnědá hlava a štít a žlutavé krovky, na konci tmavě hnědé. Larvy žijí pod kůrou čerstvě odumřelých tenkých větví, jabloní, jeřábů a hlohů.
 
Mandelinka hroznová – Chrysolina staphylaea (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Šumperk, severně od města 49,985 s.š. – 16.982 v.d.
 
Drobná fialová mandelinka, vyskytující se na vlhkých loukách. Larvy se vyvíjejí v hluchavkovitých, například na mátách.
 
Mandelinka olšová – Linaeidea aenea (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Svébohov, severně od obce 49,924 s.š. – 16,838 v.d.
 
Středně velký zástupce mandelinkovitých se zelenavým zbarvením a kovovým leskem. Setkáme se s ní v blízkosti vod na olši.
 
Mandelinka osiková – Chrysomela tremulae Fabricius, 1787
Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.
 
Poměrně velký zástupce mandelinek, má černou hlavu a štít a výrazně červené krovky. Brouk s většinou dvouletým životním cyklem. První rok žijí larvy na listech topolů a druhý rok se na jaře objeví dospělci. Je postrachem topolových monokultur.
 
Štítonoš zelený – Cassida viridis Linnaeus, 1758
Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Šumperk, severně od obce, „za lomem před městskými skálami“ 50,001 s.š. – 16,978 v.d.
 
Tvarem jeho tělo připomíná k zemi přitisknutý štít, jenž je světle zelený. Velikost okolo jednoho centimetru. Žije například na mátách, konopici či šalvěji. Larvy se maskují před nepřáteli jejich vlastními výkaly.
 
Halyzia sedecimguttata (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.
 
Středně velký zástupce slunéčkovitých, oranžového zbarvení a 16 béžových skvrn. Jak dospělci, tak larvy se živí buď mšicemi, či plísněmi. Ve střední Evropě se rozšířila až ve dvacátém století.
 
Slunéčko dvaadvacetitečné – Psyllobora vigintiduopunctata (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Svébohov, severně od obce 49,924 s.š. – 16,838 v.d.
 
Drobný zástupce slunéček, má žluté zbarvení a na rozdíl od ostatních slunéček se živí především plísněmi.
 
Klikoroh bahenní – Hylobius transversovittatus (Goeze, 1771)
Čeleď:Curculionidae, lokalita: Šumperk, severně od obce, pod Městskými skalami, 50,006 s.š. – 16,978 v.d.
 
Větší zástupce nosatcovitých, hnědé zbarvení těla je zpestřeno žlutými skvrnami, vytvořenými světlejšími chloupky. Dospělci se živí listy například kypreje vrbice – Lythrum salicaria L. a larvy jejich kořeny, proto byl druh v minulosti použit v severní Americe na biologický boj proti této invazní rostlině.
 
Lalokonosec vejčitý – Otiorhynchus ovatus (Linneaus, 1758)
Čeleď:Curculionidae, lokalita: Šumperk, severně od obce, pod Městskými skalami, 50,006 s.š. – 16,978 v.d.
 
Velký zástupce nosatcovitých, černě zbarvený s červenýma nohama. Bělavá beznohá larva žije u kořínků jahodníků, ale také různých druhů trav. Dospělec živící se mimo jiné i listy jahodníku má srostlé krovky a nemůže létat.
 
Nosatčík obecný – Protapion apricans (Herbst, 1797)
Čeleď:Curculionidae, lokalita: Šumperk, severně od města 49,985 s.š. – 16.982 v.d. Šumperk, severně od obce, „za lomem před Městskými skálami“ 50,001 s.š. – 16,978 v.d. Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.
 
Velmi malý zástupce nosatců, s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením, které se odlišuje od následujícího nosatčíka ovocného žlutým zbarvením nohou. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy. Může na této pícnině hodně škodit a doporučuje se provádět sekání dříve, a to již v době kvetení jetele, dřív něž ho nosatčíci zničí.
 
Nosatčík ovocný – Oxystoma pomonae (Fabricius, 1798)
Čeleď:Curculionidae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.
 
Velmi malý zástupce nosatců, s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy.
 
Denticollis linearis (Linnaeus, 1758)
Čeleď:Elateridae, lokalita: Šumperk, severně od obce, „za lomem před Městskými skálami“ 50,001 s.š. – 16,978 v.d.
 
Brouk střední velikosti zdánlivě napodobující čeledě Cantharidae a Lycidae. Patří ale do Elateridae podle níž byl i původně pojmenován Charlesem Linném rod Elater, jenž pak byl později přesunut do rodu Denticollis. Zbarvení přechází od černé hlavy s červeným štítem a žlutými krovkami, po černou hlavu lemovanou červeně a červeným štítem s šedivými krovkami. Larva je všežravá, živí se jak okusem mnoha druhů rostlin, tak i lovem jiných larev.
 
Kovařík lemovaný – Dalopius marginatus (Linneaus, 1758)
Čeleď:Elateridae, lokalita: Šumperk, severně od obce, „závodiště“ 49,991 s.š. – 16,982 v.d.
 
Poměrně hojný druh kovaříků, hnědého zbarvení se světlejším lemováním štítu a krovek. Vyskytuje se na travnatých okrajích lesů a lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.
 
Kovařík rudý – Ampedus cinnaberinus (Eschscholtz, 1829)
Čeleď:Elateridae, lokalita: Šumperk, severně od města 49,985 s.š. – 16.982 v.d.
 
Jeden z mála užitečných kovaříkovitých. Brouk s černou hlavou a hrudí a rudě červenými krovkami. Larva žije v starém trouchnivějícím dřevě a loví jiné larvy brouků.
 
Kovařík šedý – Agrypnus murinus (Linneaus, 1758)
Čeleď:Elateridae, lokalita: Šumperk, severně od města 49,985 s.š. – 16.982 v.d.
 
Poměrně velký druh kovaříka skvrnitě šedivého zbarvení vzniklého povrchovými chloupky. Larvy se živí kořeny různých druhů trav a dubu. Může být označen za významného škůdce pícnin.
 
Majka fialová – Meloe violaceus Marsham,1802
Čeleď: Meloidae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.
 
Brouk s krovkami kratšími než tělo, v nebezpečí vylučuje hemolymfu, v níž je obsažen prudce jedovatý kantharidin. Majka má velmi zajímavou hypermetamorfózu. Dospělec klade vajíčka na nic netušící opylovače květů. S nimi většinou včelami se vajíčka dostávají do úlů, kde se dále vyvíjejí a požírají včelí vajíčka. V dalším stádiu se kuklí a přezimuje. Na jaře se mění v dospělého brouka.
 
Stehenáč – Oedemera lurida (Marsham, 1802)
Čeleď: Oedemeridae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.
 
Velmi drobný a křehký zástupce stehenáčů, u kterého je výjimečné, že samci nemají rozšířená stehna. Je zelenkavě zbarvený, nedosahuje ani jednoho centimetru. Larva se živí shnilým dřevem a humusem, dospělci pylem a nektarem.
 
Ohniváček hřebenorohý – Schizotus pectinicornis (Linnaeus, 1758)
Čeleď:Pyrochroidae, lokalita: Šumperk, severně od obce, pod Městskými skalami, 50,006 s.š. – 16,978 v.d.
 
Zajímavý červeně zbarvený brouk s černou hlavou, červeným štítem a krovkami. Hřebenovitá tykadla a rozměr okolo jednoho centimetru. Larvy se živí jinými larvami hmyzu.
 
Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta (Poda, 1761)
Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.
 
Spíše malý zástupce vrubounů, má hnědé zbarvení a světlé skvrny po celém těle. Jsou vytvořeny světlejšími chloupky a časem se obrušují a ztrácejí. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larva žije i více jak jeden rok v půdě, ožírá kořínky a dorůstá až do 3 cm. Dospělec se živí pylem, nektarem, ale i světlejšími částmi květů.
 
Mrchožrout černý – Phosphuga atrata (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Silphidae, lokalita: „Vyhlídka“, Šumperk, severně od obce 49,979 s.š. – 16,983 v.d.
 
Velmi užitečný brouk patřící do čeledě mrchožroutovití. Je plochý, celý černě zbarvený a pružný. Živí se šneky, žížalami, hmyzem a na mršinách. Díky dlouhému krku prostrčí hlavu až do ulity šneka, kde vypustí trávicí tekutinu a pak jí vysává.
 
Člunotvárník čtveroskvrnný – Scaphidium quadrimaculatum Olivier, 1790
Čeleď: Staphylinidae, lokalita: Šumperk, severně od obce, „za lomem před Městskými skálami“ 50,001 s.š. – 16,978 v.d.
 
Zajímavý malý brouček člunovitého tvaru. Je černě zbarven a má na krovkách čtyři červené skvrny. Dosahuje zhruba 6 mm. Žije v lesích, podhůří hor a vyskytuje se na padlých stromech, na nichž se živí spórami a hyfami hub.
 
 
Závěr:
Systematický zoogeografický průzkum lokalit v okolí Šumperka bude pokračovat i nadále. Zaměřený bude dále na řád Coleoptera, a to především infrařád Elateriformia. Lokality se budou průběžně měnit. V článku nejsou uvedeny kompletně všechny nalezené druhy.

 

Mgr. Milan Dvořák

 

 
200 metrů před vrcholem městských skal, souřadnice 50,006 s.š. – 16,978 v.d.

 

 
 
 
Denticollis linearis
 

 

 

Rozcestí za zahrádkami, 2 km před vrcholem městských skal, souřadnice 49,985 s.š. – 16.982 v.d.
 
 
 
 
Střevlík zlatolesklý Carabus auronitens

 

 
Literatura:
Javorek V. : Klíč k určování druhů ČSR. Olomouc. 1947. 951 p.
Obenbergerger J. :Entomologie II, IV. Praha. 1955. 725 p.
Pokorný V. : Atlas brouků. Praha. 2002.
 

Mechorosty a lišejníky Hrubého Jeseníku

Napsal zeman dne .

Bryoflóra i lichenoflóra Hrubého Jeseníku, druhého nejvyššího horského celku Vysokých Sudet, je – stejně jako flóra cévnatých rostlin – unikátním fenoménem. Spolu s Krkonošemi představuje Hrubý Jeseník nejvýznamnější refugium arkto-alpínských a subarkticko-subalpínských druhů mechorostů a lišejníků v ČR a zároveň je útočištěm druhů pozoruhodných z hlediska celkového rozšíření či jinak vzácných a ohrožených. Jedinečná historie území v postglaciálním období je důvodem zvláštností v rozšíření rostlin i živočichů.
 
Ekosystémy nad horní hranicí lesa představují z fytogeografického hlediska významný spojující prvek mezi flórami Alp a Skandinávie. V těchto bezlesých partiích se vyskytují ty nejzajímavější a nejvzácnější druhy jesenických lišejníků a mechorostů.
 
Nejcennějším územím je Velká kotlina, jediný ledovcový kar Hrubého Jeseníku. Na relativně malém prostoru zde dochází ke střídání ekologických podmínek, což významně zvyšuje druhovou pestrost této lokality. Velká kotlina se tak řadí k nejvýznamnějším centrům biodiverzity mechorostů a lišejníků České republiky. Je u nás bryologicky nejbohatší lokalitou; v poslední době zde bylo zjištěno ca 320 druhů mechorostů, historicky je odtud uváděno přibližně 400 druhů. Lichenologicky je rovněž významná, v současnosti zde bylo potvrzeno téměř 400 druhů lišejníků a některé z nich zde rostou na jediném místě v rámci celé ČR. Dalšími unikátními lokalitami, na nichž mají mnohé druhy mechorostů a lišejníků jediný zjištěný výskyt v ČR, jsou např. Malá kotlina, Petrovy kameny, Tabulové skály, Červená hora, Vozka a další.
 
Bryologický průzkum Hrubého Jeseníku začal v první polovině 19. století. První práci o rozšíření mechů v tomto pohoří publikoval německý botanik Otto Sendtner (1840). V první polovině 20. století zde mechy zkoumal především Josef Podpěra a v padesátých letech minulého století Jan Šmarda. Játrovky zejména na Králickém Sněžníku v té době studoval Josef Duda. Další systematický bryologický výzkum pokračoval až od devadesátých let minulého století.
 
Historicky je z Jeseníků udáváno téměř 500 druhů mechorostů. V poslední době se podařilo ověřit výskyt více než dvou třetin historicky udávaných druhů a asi 40 druhů bylo v Hrubém Jeseníku zjištěno poprvé. Nově zjištěnými mechorosty jsou např. Moerckia blyttii (oleška Blyttova), v ČR silně ohrožená arkto-alpínská játrovka, dosud známá jen z Krkonoš a ze Šumavy, nebo subarkticko-alpínský mech Tetraplodon mnioides (souzubka měříkovitá), v ČR řazený mezi zranitelné druhy, dosud známý z Krkonoš, Krušných hor, Adršpachu a Šumavy. Až v devadesátých letech 20. století byl v Hrubém Jeseníku nalezen chudozubík zahnutý (Tetrodontium repandum), mech vlhkých silikátových skal, a v roce 2002 byl ve Velké kotlině nalezen kriticky ohrožený mech, glaciální relikt Drepanocladus trifarius (srpnatka třířadá).
 
Historie lichenologického bádání započala v druhé polovině 19. století, kdy území navštívil profesor botaniky z univerzity ve Wroclawi (tehdy Breslau) Gustav von Körber. Později zde lišejníky sbírali další významní lichenologové – Anders, Eitner, Hilitzer, Hruby, Kovář, Nádvorník, Servít, Spitzner, Suza a Vězda. Nejdůkladnějším badatelem byl Filip Kovář, který navštívil všechny významnější lokality Jeseníků. O půl století později jeho nálezy ověřil a publikoval nové Antonín Vězda. Začátkem 21. století začali NPR Praděd a okolí navštěvovat také mladší lichenologové. Mezi nejcennější nálezy patří například pralesní druhy epifytů Arthonia leucopellaea, Leptogium saturninum, Lobaria pulmonaria, arkto-alpínské druhy přerůstající mechy Biatora vernalis, Flavocetraria cucullata, Thelopsis melathelia, vzácné druhy na humusu Gyalecta kukriensis, Lecidea hypnorum, Melanohalea infumata, Protopannaria pezizoides a Peltigera venosa. Více než čtvrtina všech patří do skupiny ohrožených a zranitelných druhů.
 
M. Zmrhalová, J. Halda
 

Protopannaria pezizoides, foto J. Halda

 

 

Drepanocladus trifarius, foto M. Zmrhalová
 

Významné životní jubileum slaví světově uznávaný astronom …

Napsal zeman dne .

Významné životní jubileum slaví světově uznávaný astronom a zábřežský rodák RNDr. Luboš Kohoutek, CSc.

 
Narodil se 29. ledna 1935 a už během svých středoškolských studií na gymnáziu v Brně se velice aktivně zabýval astronomií. Svým prvním dalekohledem AMAT začal ve svých 15 letech soustavně pozorovat sluneční skvrny a v 17 letech už byl předsedou sluneční sekce brněnské pobočky České astronomické společnosti.
 
Po maturitě v roce 1953 byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde studoval fyziku, a potom, když byla katedra astronomie přeložena do Prahy, pokračoval ve studiu na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Málokdo asi ví, že společně s ním chodil do ročníku i Jiří Grygar a Zdeněk Sekanina. Tito tři tehdy tvořili jednu celou třídu oboru astronomie. A všichni tři se proslavili.
 
Luboš Kohoutek jako vynikající student nastoupil ihned po promoci v roce 1958 do interní vědecké aspirantury v Astronomickém ústavu ČSAV, kde se začal věnovat výzkumu planetárních mlhovin. Zároveň navázal pracovní kontakt s observatoří v Hamburku-Bergedorfu. Se svým školitelem doc. RNDr. Lubošem Perkem publikovali v roce 1967 první Katalog planetárních mlhovin (obsahoval přes tisíc tehdy známých objektů z nichž slušnou řádku objevil Luboš Kohoutek sám). Katalog vzbudil velkou pozornost v celém světě a byl v minulém století vůbec nejcitovanějším dílem českých astronomů. Po sovětské invazi se v roce 1970 Luboš Kohoutek nevrátil z dlouhodobé stáže na německé prestižní observatoři v Hamburku. Zde velmi záhy získal místo vědeckého pracovníka a na tomto postu zůstal až do odchodu na zasloužený odpočinek v roce 2000. Tím, že zůstal v Hamburku, se mu otevřely možnosti pravidelných pozorování na tehdy budovaných a rozšiřovaných observatořích La Silla v Chile a Calar Alto ve Španělsku. Ovšem jako posrpnový emigrant neměl žádnou možnost udržovat kontakty s domovem. O jejich obnovení v roce 1973 se však postaral naprosto jedinečným způsobem.
 
Při své hlavní činnosti – objevování a systematické klasifikaci planetárních mlhovin, určování jejich vzdáleností a fyzikálních parametrů – objevil na širokoúhlých snímcích díky své pečlivosti a vytrvalosti 75 planetek a 75 komet, z nichž kometa s oficiálním označením C/1973 E1 dostala jeho jméno a přinesla mu světovou proslulost, a to nejen ve vědeckých kruzích. Kometa Kohoutek byla od svého objevení na fotografické desce ze 7. 3. 1973 výjimečná především tím, že byla objevena v poměrně velké vzdálenosti od Slunce, což dávalo astronomům dostatek času připravit se na její pozorování. Proto ji můžeme právem nazývat kometou století. Na přelomu let 1973 a 1974 ji sledovali astronauti z americké stanice Skylab, kteří se v té době pohybovali na oběžné dráze. Díky tomu se stala první kometou pozorovanou z kosmu a nejintenzivněji pozorovanou kometou vůbec
 
Zajímavý byl i její dopad na světovou kulturu, zejména hudbu. Na albu rockové kapely R.E.M. Fables Of The Reconstruction najdeme písničku se zvláštním názvem – Kohoutek. Jeden z prvních zamilovaných songů Michaela Stipea a spol. vypráví o lásce, která zpřetrhala mosty a je pryč – jako ta nebeská vlasatice, z níž média učinila „kometu století“. Ve stejné době uvedl jazzový skladatel Sun Ra svůj Koncert pro Kohoutkovu kometu a elektropopová skupina Kraftwerk vydala kompozici s názvem Kometenmelodie. Britští rockeři Argent spojili s tímto úkazem dokonce tři skladby, hollywoodští psychedelici Yahowha 13 pojmenovali svou první desku Kohoutek. Jazzrocková skupina Weather Report s basistou českého původu Miroslavem Vitoušem, který patří mezi nejlepší kontrabasisty světa, se nechala objevem inspirovat na albu Mysterious Traveller.
 
Luboš Kohoutek patří mezi naše nejúspěšnější lovce komet a podobně i nových planetek. Jelikož podle pravidel Mezinárodní astronomické unie (IAU) mají objevitelé přednostní právo na jejich pojmenování, dostala se tak díky jeho mezinárodní autoritě na oblohu jména významných českých osobností –  Hus, Masaryk, Palach, Hájek, Neruda, Čapek, Komenský, Janáček, Smetana, Dvořák a další, ale také zeměpisné pojmy, v nichž na prvním místě figuruje planetka 1901 Moravia.
 
Stal se druhým českým astronomem v historii, po němž byla na návrh Mezinárodní komise pro nomenklaturu planetek pojmenována planetka č. 1850, kterou v roce 1942 objevil v Heidelbergu německý astronom Karl Wilhelm Reinmuth. Jméno Luboše Kohoutka dostala i planetární mlhovina Kohoutek 4-55, která leží asi 4600 světelných let daleko v souhvězdí Labutě.
 
Od roku 1964 je členem Mezinárodní astronomické unie a v roce 1995 byl na sjezdu České astronomické společnosti zvolen čestným členem. V roce 2004 mu byla udělena cena Česká hlava, na kterou jej navrhla Česká astronomická společnost – cena se uděluje občanu České republiky nebo osobě, která má nebo měla českou či československou státní příslušnost, jejíž mimořádný počin v oblasti základního nebo aplikovaného výzkumu či v oblasti technologických inovací nebo jejíž odborné či manažerské kvality se úspěšně prosadily v zahraničí v posledních několika letech.
 
Těsně potom, co formálně odešel do důchodu, vydal v roce 2001 své životní dílo, druhé vydání Katalogu planetárních mlhovin (popisuje jich na 1500). V září 2007 Luboši Kohoutkovi vyšla v České republice soukromá publikace s názvem Země z pohledu astronoma.
 
Luboš Kohoutek začal po roce 1990 pravidelně navštěvovat svoje rodné město a zábřežská veřejnost měla možnost se s ním setkat i osobně. Poprvé se tak stalo na konci září roku 2002, kdy zavítal do muzea, aby zde hovořil na téma „Hmota mezi hvězdami“. Druhé setkání v roce 2005 se konalo v kině Retro, kde byl za svoje zásluhy o astronomii jmenován čestným občanem města.
 
Možná si někteří z Vás, vážení čtenáři, vzpomenete na listopad minulého roku, kdy se v tisku diskutovaly zprávy o sondě Philae. Německé středisko pro letectví a vesmír (DLR) na internetu zveřejnilo i původní zvukový záznam historicky prvního setkání lidmi vyrobeného tělesa s kometou. Bylo slyšet zlomek sekundy trvající chrčivý náraz, který ale expertům z řídícího centra zněl prý jako rajská hudba. Potvrdilo se tak, že trojnohý robot Philae Evropské vesmírné agentury (ESA) po deseti letech dosedl na kometu Čurjumov-Gerasimenko.
 
Požádala jsem pana Luboše Kohoutka, jednoho z největších znalců komet, o jeho názor na tuto významnou událost:
 
„Co se týče sondy Philae, taky bych řekl, že její přistání na kometě byl značný technický výkon a astronomicky významný den. Slyšel jsem o přirovnání s přistáním sond na Měsíci, ale v takovém srovnání jsou přece jen určité rozdíly, např. ve vzdálenostech. Zatímco se Měsíc nachází ve vzdálenosti něco větší než je 1 světelná vteřina, je kometa 67P/T-G. asi 28 světelných minut daleko. To znamená, že teprve za (necelou) hodinu se zjistí, zda nový pokyn ze Země byl úspěšný nebo ne. Nebo v přitažlivosti – Měsíc má asi 6x menší přitažlivost než Země, kometa ale má přitažlivost vzhledem k její velikosti a hmotnosti ještě podstatně menší. Jakou, to se moc dopředu neví. Znamená to, že upevnění sondy na povrchu komety (její přistání) přináší nemalé problémy. Píše se o dvou „skocích“ sondy a o její nakloněné poloze. Taky o tom, že současné místo přistání sondy na povrchu komety je víc ve stínu, než se předpokládalo, takže existuje značný problém doplnění energie (ze Slunce) pro baterie. S energií se asi bude muset velmi šetřit.“
 
Vážení čtenáři, velice ráda bych panu Luboši Kohoutkovi, kterého znám osobně řadu let, popřála k jeho 80. narozeninám jen to nejlepší, především mnoho zdraví, elán, dobrou náladu a také pohodu při sledování zajímavých úkazů na sluneční obloze.
 
 
Dagmar Tempírová-Kotrlá

 

 

Luboš Kohoutek (vpravo) se svým bratrem Ctiradem během návštěvy v zábřežském muzeu 12. 5. 2005.

 

NALEZEN UNIKÁTNÍ PRAVĚKÝ POKLAD

Napsal zeman dne .

V pondělí 16. února zatelefonoval p. Vlastimil Flášar archeologovi šumperského muzea: „Právě jsem v lese objevil depot bronzových nákrčníků…“ Tento dlouholetý spolupracovník našeho muzea s velkým zájmem o historii místního regionu se zachoval naprosto ukázkově. Svůj nález, který učinil v nejmenovaném lese na Mohelnicku (dokud nebude okolí dostatečně prozkoumáno, nemůžeme z pochopitelných důvodů přesnou lokalizaci uvést), a to pomocí detektoru kovů, po ohlášení nevyjímal ze země a počkal na příjezd archeologů. Tím pádem mohlo být uložení souboru nálezů odborně zdokumentováno, což je pro archeologii velmi důležité.
 
Po našem příjezdu na místo nálezu a začištění odkryté situace v zemi se vyrýsovaly tordované oblouky několika nákrčníků, pokrytých tmavě zelenou patinou. Pod nimi se dále objevily růžice a vnitřní strana štítku s jehlou nadměrně velké spony.
 

 

Začištěná nálezová situace objeveného bronzového depotu nákrčníků a spony (foto V. Flášar).

V zemi se všechny předměty nacházely poměrně mělce, nejhlouběji byla uložena spona – pouze 18 – 19 cm od současného povrchu – a nad ní byly na sobě naskládány nákrčníky.
 

 

Nálezce V. Flášar drží štítovou sponu, vpravo dole je na snímku patrné, jak mělko byl soubor předmětů uložen (foto J. Halama).

Po rychlém, ale důkladném očištění artefaktů muzejním konzervátorem jsme se již mohli nedočkavě pustit do předběžného zhodnocení nalezeného souboru. Celkem se tedy jedná o 6 bronzových předmětů – 5 celých tordovaných nákrčníků (ten nejsvrchněji uložený je ovšem deformovaný roztažením, ke kterému však došlo již někdy v minulosti) a hlavně vzácnou honosnou štítovou sponu.
 

 

Nakonzervovaný soubor bronzových nákrčníků a štítové spony je na snímku poskládán zhruba tak, jak byl uložen v zemi (foto E. Petrášová).

Všech 5 nákrčníků patří ke stejnému typu, který lze charakterizovat jako tzv. otevřené tyčinkovité exempláře s jednosměrně tordovaným tělem, hladké konce jsou plošně roztepané a svinuté vně do oček. Bohužel však tato varianta nákrčníků není chronologicky příliš citlivá, objevuje se po celý průběh mladší i pozdní doby bronzové (SALAŠ 2005, 76), tedy v 13. – 8. století př. n. l.
Nejzajímavějším předmětem z celého souboru je jednoznačně ona velká dvoudílná štítová (tzv. spindlersfeldská) spona. Dvoudílná proto, že jehla má pod svou tzv. veslovitou hlavicí oko, kterým je volně provlečeno tělo vlastní spony. Robustní, široce oblý štítek přechází na koncích v tyčinku svinutou do spirálovitých růžic, jejíž závity jsou na určitých místech zdobeny skupinami příčných rýžek. Bohatou rytou a vybíjenou výzdobu pak nese vnější strana štítku.
 

 

 

Honosná dvojdílná spona ze své vnitřní strany (foto E. Petrášová).

 

 

 

Honosná dvojdílná spona ze své vnější strany (foto E. Petrášová).

 

Dle velkého rozměru (délka přesahuje 30 cm!), charakteristického tvaru široce oválného štítku a bohaté výzdoby můžeme sponu typologicky zařadit k nejpokročilejším, nejmladším formám dvojdílných štítových spon, pro něž se vžilo označení jako typ Křenůvky-Domaniža (PODBORSKÝ 1967, 33). Chronologické postavení tohoto typu je striktně omezeno pouze na stupeň H B1 (SALAŠ 2005, 111), který představuje nejstarší fázi pozdní doby bronzové (asi 10. století př. n. l.). J. Říhovský, který vypracoval studii k bronzovým sponám, uvádí z Moravy pouze 6 exemplářů tohoto typu (ŘÍHOVSKÝ 1993, 44-45, Tf.  5:47-50, 6:51-52). Před několika lety byla při archeologické detektorové prospekci nalezena další takováto spona na hradišti Kladky, okr. Prostějov (VÍCH 2012, 249-250, obr. 13-15, tab. 1). Náš nový, zde prezentovaný nález tak představuje teprve 8. známou sponu unikátního honosného typu Křenůvky-Domaniža z celé Moravy!
 
Na začátku jsme uvedli, že byl nalezen „depot“ bronzových předmětů – termín depot používají archeologové pro jakýkoliv hromadný nález (sklad, poklad), čímž je myšlen soubor předmětů jednoho či více druhů kamenných či kovových artefaktů, keramiky, případně polotovarů nebo suroviny, záměrně shromážděný a jednorázově uložený. Nejběžnější jsou právě depoty bronzů. Interpretace záměrného ukládání takovýchto souborů předmětů v průběhu pravěku je složitější. Některé depoty mohly mít význam skladu zboží pro směnu nebo uschování majetku snad už v osobním vlastnictví významného jednotlivce. V těchto případech jde o soubory, jejichž ukladatelé počítali s jejich pozdějším vyzdvižením. Opačný smysl pak měly depoty jako kultovní, resp. votivní poklady – oběti nadpřirozeným silám. To je možná nejstarší smysl depotů, což se však nesnadno prokazuje (SKLENÁŘ – SKLENÁŘOVÁ – SLABINA 2002, 65). Postupně však začínají převládat názory, že v naprosté většině případů musíme bronzové depoty považovat za nefunerální depozita religiozního, popřípadě socio-kultovního významu (SALAŠ 2005, 225-226, 237, obr. 116; PODBORSKÝ 2006, 277-281).
 
Novější nastíněné kultovní interpretaci by mohlo odpovídat i složení nalezeného depotu, jak naznačuje především vzácná honosná spona abnormální velikosti. Tato problematika je více rozvedena v článku k depotu, který byl publikován v loňském čísle našeho muzejního sborníku Severní Morava (č. 101).
 
Zbývá ještě dodat, že tento zcela nově objevený „pravěký poklad“ již mohli návštěvníci muzea zhlédnout na výstavě Šperkovnice šumperského muzea, která v Galerii Šumperska probíhala od 5. března až do 7. června 2015.
 
Jakub Halama, archeolog VM

 

 
Použitá literatura:
PODBORSKÝ, V. 1967: K datování a původu některých bronzových předmětů ze štramberského Kotouče. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada E, 12, 7-67.
PODBORSKÝ, V. 2006: Náboženství pravěkých Evropanů. Brno.
ŘÍHOVSKÝ, J. 1993: Die Fibeln in Mähren. Prähistorische Bronzefunde XIV, 9. Stuttgart.
SALAŠ, M. 2005: Bronzové depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě a ve Slezsku. Brno.
SKLENÁŘ, K. – SKLENÁŘOVÁ, Z. – SLABINA, M. 2002: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.
VÍCH, D. 2012: Kladky – neznámé hradiště na severozápadní Moravě. Možnosti detektorového průzkumu v archeologii. Památky archeologické 103, 233-272.
 

Včelí muž v Hrabišíně

Napsal zeman dne .

V roce 2015 Vlastivědné muzeum v Šumperku uspořádalo výstavu O včelách a lidech, kde prezentovalo mimo jiné sbírky i fotografii Včelího muže z Bratrušova. Fotografie vyvolala reakci zejména u návštěvníků z Hrabišína, kteří autorku upozornili na to, že v jejich obci mají podobného včelího muže dodnes. Výukového programu uspořádaného k výstavě pro děti se účastnili i žáci 4. třídy Základní školy v Hrabišíně. Děti včelího muže rovněž poznaly, a tak jsme s pomocí paní učitelky navázali spolupráci a poznávání života včel pokračovalo i za branami muzea. Děti nadšeně zjistily základní údaje u majitele včelího muže a pak jsme se za ním společně vydali na vlastivědnou vycházku. Tato zajímavost z regionu je výsledkem naší spolupráce.
V Hrabišíně v části Olešná na zahradě domu č. p. 160 stojí včelín v podobě muže Atlanta nesoucího na hlavě zeměkouli. Je podobný Atlantovi z Bratrušova, o jehož historii psal Drahomír Polách ve svých Historických toulkách Šumperskem. V závěru článku uvádí, že kopie včelího muže z Bratrušova se v 70. letech 20. století nacházela v části Hrabišína – Olešné. Tento Atlas v Hrabišíně stojí dodnes.
Majitelé včelínu v podobě Atlanta jej nazývají jednoduše „Panák“ – jiné jméno nemá. Stojí v zahradě mezi dvěma stromy, otočený zády k silnici. Vyrobený je z lipového dřeva, zeměkoule je oplechovaná. Osazený je na betonovém postamentu, jeho výška je 350 cm, šířka v oblasti hrudi 110 cm a v nejširším místě, tj. u zeměkoule, cca 140 cm. Má silné nohy natřené bílou barvou, obuté v černých botách, kalhoty má krátké hnědé. Kabát je zelený s krátkými rukávy lemovanými hnědým profilovaným okrajem. Na kabátu jsou čtyři žluté knoflíky, na bocích vystouplé klopy kapes. Na hlavě má špičatou čepici, původně se střapcem, ten je v současném stavu uložen mimo. Vlasy má krátké černé a černý plnovous, oči, řasy i obočí jsou zvýrazněny černou barvou. Zeměkoule je modrá a světadíly jsou okrově hnědé barvy. Oplechování zeměkoule naštěstí vystupuje i nad ruky Alanta, čímž je dřevěná postava lépe chráněna před povětrnostními vlivy. Úly jsou přístupné zezadu a jsou čtyři, dva velké vedle sebe v těle, nad nimi ještě jeden malý, v zeměkouli je další úl. Výletové otvory jsou v ústech Atlanta, v kapsách, v podpaží a čtyři v zeměkouli. V současném stavu je polychromie včelího „Panáka“ značně poškozená, opadává. Největší poškození dřeva nesou ruce, jedna je i složena a uschována. Poškození způsobily zejména sršně, které rozkousávají staré dřevo. Celá postava je složena z několika dílů spojených šrouby a je rozebíratelná na malé části.
Hrabišínský Panák původně pochází z Dlouhomilova, kde jej na zahradě svého domu vytvořil Alois Člupný, pravděpodobně někdy v 30. letech 20. století, určitě podle vzoru Schimkova Atlanta z Bratrušova. Alois Člupný se narodil v roce 1909, provozoval zahradnictví nejdříve v Dlouhomilově a po válce se přestěhoval do Hrabišína na usedlost č. p. 160. V Dlouhomilově totiž při rodinném domu nebyla veliká zahrada, kterou k provozování živnosti potřeboval. Do Hrabišína přestěhoval i včelího muže. Včely v něm choval až do své smrti. Synové Aloise Člupného si památky na svého otce váží a v rámci svých možností se o ni starají a provádějí základní údržbu, která jej pomáhá uchovat.
 
Mgr. Mária Kudelová

 

Použitá literatura: Polách D.: Historické toulky Šumperskem, Veduta Štíty, 2012.
 
 
 
 
 

Působil v Šumperku během první poloviny 19. století šikovný kadeřník?

Napsal zeman dne .

Pojem „vlasový šperk“ se dnes často zaměňuje za „účesový doplněk“ neboli ozdobu dotvářející nejčastěji dámské účesy. Jedná se však o nejrůznější dekorace vytvořené z lidských vlasů. Ačkoliv se nám v současné době můžou zdát tyto šperky pozoruhodné a odpuzující zároveň, nehledejme za jejich vytvořením žádné kruté a drastické události, spíše naopak.
 

Využití vlasů k tvorbě šperků či výšivek je doloženo od 16. století, ale až v druhé polovině 18. století se v Evropě vyráběly romanticky laděné upomínkové a sentimentální šperky z vlasů vyjadřující sílu a život, lásku, přátelství i věrnost. Často byly na žádost žen do přívěsků, náhrdelníků či prstenů zakomponovány propletené prameny vlasů, například mileneckého páru. Někdy šlo také o smuteční šperk, u kterého se na památku použily vlasy zesnulé blízké osoby. Postupně nabývaly vlasové šperky na oblibě a vznikaly již plasticky působící ozdoby, z vlasů stáčených či pletených do podoby květů. Největšího rozmachu se dočkaly v době romantismu v 19. století, kdy se vyráběly nejrozmanitější typy vlasových šperků.

 

 

Ozdoba vyrobená z kadeře vlasů je zpevněna hnědou stuhou. Lístky, květy nerůzně odstínovaných barevných tónů vlasů doplňují zlaté skleněné korálky, 1. polovina 19. století. Ze sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku (inv. č. H 21834)

V období druhého rokoka (1835 – 1860) byly oblíbené přívěsky ve tvaru kříže, náramky, brože náhrdelníky a později hlavně řetízky k pánským hodinkám z velmi složitě splétaných pramenů montované do stříbra, pozlacené mědi či mosazi, výjimečně do zlata. V Šumperku se díky darům Šumperanů v letech 1896 – 1945 dochovaly v muzejních sbírkách vlasové náramky, náušnice, řetízky, náhrdelník, brože a přívěsky. Některým chybí kovové manžety nebo spony, jinak se ovšem uchovaly ve velmi dobrém stavu.
 
Tento zajímavý fenomén se rozšířil nejen v našem regionu, ale po celé Evropě díky již zmíněnému upomínkovému charakteru šperku. Ozdoby z vlasů nikdy nebyly chápány jako levná náhražka šperků z drahých kovů či kamenů, na druhé straně však přírodní materiál sehrál svou roli v dostupnosti šperku ve všech společenských vrstvách a po ztrátě zájmu o přebujelé rokokové paruky dal práci i řadě kadeřníků v Evropě.
 
Samotné vytváření vlasových šperků se připodobňuje k technice paličkování. Před zpracováním se vlasy musely pečlivě vyčistit, roztřídit a navinout. Výsledná podoba už záležela na obratnosti svého tvůrce. Vlasové šperky vytvářeli specializovaní kadeřníci, ale podle vzorníků a příruček je mohly vyrábět i dámy. Oblibu šperků z kadeří vlasů udržela ještě anglická královna Viktorie, která držela od roku 1861 smutek za svého zesnulého manžela Alberta. Na konci 19. století se šperky vytvářely spíše z vykoupených než donesených vlasů. Spojení mezi vlasy a milovanou osobou bylo přerušeno, čímž popularita vlasových šperků vymizela. Málokdo chtěl nosit ozdoby od neznámého, cizího člověka.
 
 
 
Mgr. Lenka Kirkosová

 

 

Použitá literatura:
Zdražilová, L.: Vlasové umění [online]. 2011 [cit. 2015–04–30]. Dostupné z: www.artcasopis.cz/clanky/vlasove-umeni
Kybalová, L.: Dějiny odívání. Od empíru k druhému rokoku, Praha 2004, s. 101.
Křížová, A.: Historické šperky ze sbírky v Moravské galerii v Brně, Antique 11 [online], 1988 [cit. 2015–04–30], www.antiq.cz/antique1198/sperky/

 

 

 

Vlasové náramky a ozdoba do vlasů spletené z několika dutinek, vytvořených síťováním, a dozdobené kyticí, 1. polovina 19. století. Ze sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku (inv. č. H 17418, H 22292)

 

Vlasové brože ze světlehnědých vlasů. Každý kus je složen ze tří soustředěných částí, jež vznikly stažením pleteného vlasového válce, 1. polovina 19. století. Ze sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku (inv. č. H 17420)

 

 

Ukázka vlasových náušnic splétaných z hnědých vlasů, 1. polovina 19. století. Ze sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku (inv. č. H 17419, H 17420)

 

 

Vlasový přívěsek ve tvaru křížku vyrobený ze síťovaného úpletu světlehnědých vlasů, 1. polovina 19. století. Ze sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku (inv. č. H 17421)

 

V čem jste se, dámy, vdávaly… (Katalog k výstavě)

Napsal zeman dne .

Katalog k výstavě

 
Rytířský sál a předsálí Vlastivědného muzea v Šumperku
15. května – 30. srpna 2015
Mária Kudelová
 
Výstava vznikla díky dámám, které si svatební šaty uchovaly jako vzpomínku na svůj svatební den a které jej laskavě zapůjčily pro tuto příležitost. Část z nich již tvoří i sbírku Vlastivědného muzea v Šumperku a budou, doufejme, co nejdéle uchované pro příští generace.
Svatební šaty, které nám dámy zapůjčily, jsme nemohli všechny prezentovat na výstavě, proto jsme uspořádali módní přehlídku, kde bylo prezentováno přibližně 60 modelů. V tomto katalogu naleznete fotografie a informace ke všem zapůjčeným šatům.
Celkem jsme nasbírali 108 svatebních šatů a mnohem více svatebních fotografií. Nejstarší šaty jsou z roku 1930 a pro zajímavost nejvíc svatebních šatů pochází ze 70. let 20. století.
 
V čem jsme se tedy vdávaly?
Až do 19. století nevěsty nosily svatební šaty v nejrůznějších barvách kromě bílé. Bílá barva nebyla symbolem nevinnosti a čistoty – tou byla barva modrá. První bílé svatební šaty si oblékla královna Viktorie v roce 1840, když si brala prince Alberta. Záhy po jejím sňatku se začaly nosit bílé svatební šaty v Anglii i v Americe. U nás to trvalo ještě mnohem déle. Na svatebních fotografiích z konce 19. století jsou často nevěsty oblečené ve svátečních šatech, ne však bílých. Jsou to šaty různých barev a spíše šaty sváteční než svatební. Ženy je nosily po svatbě i při jiných příležitostech. Záviselo to samozřejmě také na společenském postavení. Na venkově se takováto praxe udržela ještě déle. Svatební oděv dívky na vesnici se lišil od jiného svátečního oděvu spíše různými doplňky než oděvními součástmi.
 

 

 

Svatební fotografie manželů Weiserových z 90. let 19. století. Paní Weiserová, roz. Heinischová, má oblečené šaty, které se i po svatbě mohly používat k dalším svátečním příležitostem.

 

 

To nevěsta hostinského Nitscheho byla jistě ze zámožnější rodiny a mohla si dovolit šaty určené speciálně k této příležitosti. Svatba se konala někdy v 70. letech 19. století.

 

Od 10. let 20. století, zejména však po 1. světové válce, se čím dál víc na svatebních fotografiích objevují nevěsty v bílých svatebních šatech. Zásadní změna však byla ve střihu šatů. Nejdůležitější změnou bylo, že ženská móda byla osvobozena od korzetu. Ženský vzhled se výrazně změnil. Módní směry ve 20. letech přinesly takzvaný chlapecký vzhled i do stylu svatebních šatů. Ten nekladl důraz ani na prsa, ani na pas a ani na boky. Svatební šaty byly volné se sníženým pasem, spodní část byla často plizovaná. Šaty nesahaly až k zemi, ale postupně se zkrátily až pod kolena. Na hlavě nevěsty nechyběl dlouhý závoj, který byl obepnut zeleným věnečkem. Drobnými věnečky býval doplňován i v ploše. Boty byly rovněž bílé, nejčastěji atlasové.
Nejstarší vystavené šaty měla oblečené na svatbě zámožnější nevěsta Marie Psotová v roce 1930. Rodina je zachovala tak, jak je Marie po svatbě uložila – v zelené kartonové krabici převázané stuhou. V krabici byl poskládaný hotový poklad – sen každého muzejníka. Nejenom šaty z přírodního hedvábí, ale i spodní prádlo, kalhotková košilka a spodnička zdobené krajkami, atlasové střevíčky, punčochy, vlečka, textilní květiny, které pravděpodobně zdobily vlečku, a usušené věnečky, které byly našité na vlečce. Šaty zapůjčila vnučka jejich majitelky Marie Gronychová.

 

 

 

Koncem 30. let se svatební šaty začaly měnit. Štíhlá linie zůstala, avšak poprsí se dočkalo zvýraznění a pas se posunul zpátky do normální polohy. Délka svatebních šatů se prodloužila. Závoj již nekryl hlavu, ale byl upevněn na věnečku.
 
Ve 40. letech se ještě víc zvýraznila hranatá ramena a vyznačil pas. Od poloviny 40. let, zejména vlivem neradostných válečných událostí, byl nevěstou často volen jako svatební oděv jednoduchý dvoudílný kostým, který se pak dal využít i k jiným příležitostem. Doplněn byl slušivým kloboučkem nebo bílým kloboučkem se závojem.
Z tohoto období se na výstavě sešlo čtvero šatů. První, přesně nedatované, pocházejí z muzejních sbírek šumperského muzea. Šaty jsme doplnili věnečkem ze sbírek muzea, který patřil nevěstě Františce Podhorné, roz. Voglové, z Janoušova v roce 1938.

 

 

Žoržetové svatební šaty Alžběty Strakové, roz. Matýskové, z roku 1946, nádherně zdobené květinovou vystřihovanou výšivkou podloženou tylem, darovala při této příležitosti do našich sbírek majitelčina dcera Helena Hrabětová ze Šumperka. Alžběta Matýsková pocházela z Jakubovic a byla dcerou tamního majitele hostince a řeznictví.

 

 

Ve stejném roce se vdávala i Anna Mynářová v Rudě nad Moravou, která zapůjčila žoržetové svatební šaty s širokým límcem a šaty pro družičku. Ty byly prezentovány na módní přehlídce.

 

 

Ze 40. let pocházejí i šaty z vyšívaného tylu, ve kterých se v roce 2014 vdávala Guna Halama – Leite. Pro svůj svatební den si je zakoupila v starožitnictví v Praze, takže jako jediné nepocházejí původně z našeho regionu, avšak jejich druhé uvedení již proběhlo zde. Obřad se konal v lese na vrchu zvaném Obersko u Vlčic a svatební veselí na nádvoří šumperského muzea.

 

 

Další svatební šaty z tohoto období jsou zachovány již pouze na fotografiích.
Na fotografii, která prezentuje výstavu i na plakátu, je nevěsta Mařenka Dubská, dcera továrníka z Loštic. Její svatební fotografie z 5. července 1941, svatební oznámení i poděkování za blahopřání se zachovalo ve sbírkách mohelnického muzea.

 

 

Další dvě svatební fotografie zachycují dcery bohatého statkáře ze Šumperka. Na první je Věra Vildomcová s manželem v roce 1944 a na druhé její sestra Zdeňka Tonová o rok později.

 

 

Fotografie ze 40. let z Jakubovic na výstavu zapůjčila Helena Hrabětová

 

 

Móda 50. let přinesla styl nazývaný „nový vzhled“ – šaty se vyznačovaly nostalgickým elegantním stylem, zaoblenými rameny, vysokým a zvýrazněným poprsím, štíhlým pasem a delší širokou sukní. Nechyběly neodmyslitelné doplňky jako rukavice nebo jednoduché lodičky světlé barvy. Závoj se podstatně zkrátil, nejčastěji sahal jen nepatrně pod ramena. Tento styl prezentují taftové modrozelené šaty i s doplňky v růžové barvě – boty, kabelka a rukavičky. Od maminky svého přítele je zapůjčila Marcela Adámková

 

 

Z tohoto období na výstavě prezentujeme další, výrazně jiné svatební šaty z roku 1958, které spíše vycházejí z tradice předešlého desetiletí. Tento typ šatů však zůstával v oblibě po celá 50. léta. Jsou z krajkové textilie, v pase přestřižené, výstřih ve tvaru V a zapínání vepředu kryté perličkami. Vdávala se v nich Olga Haltmarová z Heroltic.

 

 

V těchto letech se veliké oblibě těšil i kostýmek, který pak ženy používaly i k jiným příležitostem. K tomu alespoň jedna fotografie z roku 1956, na které je Jiřinka Jelinková, roz. Ondráčková, z Jakubovic.

 

 

Alena Jarmarová z Dubicka na módní přehlídku zapůjčila svatební noční košili, zakoupenou v roce 1957, s tak trochu smutným příběhem, ale s dobrým koncem. Její tchán byl před svou svatbou z politických důvodů uvězněn a budoucí manželé se rozhodli, že i tak sňatek uzavřou. Proto se pan Jarmara ženil v zastoupení. Svatební obřad se konal bez manžela a svatební noční košile musela na svou premiéru dva roky čekat.

 

 

Ze začátku 60. let přetrvávala móda „nového vzhledu“.
Z roku 1960 pochází hned několik svatebních šatů.
Terezie Minářová z Rudy nad Moravou zapůjčila svoje neobvyklé šaty z tkaniny se zvrásněným plastickým povrchem, který je vytvořen vazbou nebo gaufrováním a připomíná kůru stromu. Jde o úpravu tkaniny pomocí razícího kalandru se vzájemně do sebe zapadajícími válci s pozitivně i negativně vrytým vzorem. Na šatech je našitá ještě další sukně z plizovaného silonu. K šatům dodala paní Terezie i silonové žluté šaty pro družičku.

 

 

Svatební šaty Anny Vepřkové ze Zábřehu se širokou sukní a textilní aplikací u výstřihu jsou rovněž z roku 1960 a do sbírek šumperského muzea byly zapsané již před 10 lety.

 

 

Ze sbírky Havelkova muzea v Lošticích jsou na výstavě prezentovány šaty Ludmily Volkové z Loštic, které byly ušité v tehdejší Oděvní tvorbě v Olomouci. Jsou z vyšívaného silonu a ozdobené textilní růží u pasu

 

 

Poslední svatební model z roku 1960 je jediný kostýmek, který se nám podařilo na výstavu zapůjčit. Zapůjčila nám jej Dana Marková od svojí maminky Zdenky Paprskářové.

 

 

V roce 1962 se vdávala Miluše Růžičková, nádherně vyšívané šaty jí ušila Olga Krutáková a výšivku zhotovila p. Brachtlová. Šaty jsou z bílé balónoviny, sukně je s rozparkem a z pod ní vystupuje plizovaná spodnička ze světlemodrého silonu.

 

 

Milada Trdá zapůjčila krátké světle modré šaty, ve kterých se vdávala 30. dubna 1962. Šaty byly kolem výstřihu i rukávků zdobené ještě bílou kožešinkou, která se však již nedochovala. Paní Trdá nám jako zajímavost kromě svatebního oznámení zapůjčila i vyúčtování svatební hostiny.

 

 

Paní Hanáková se vdávala v roce 1967 v kostýmku, který doplňoval bílý krajkový klobouk. Kostým pak používala k dalším příležitostem, a tak zůstal jen klobouk, který nám do muzea věnovala.

 

 

Koncem 60. let nastala změna, kdy i ve svatební módě převládly minišaty, odhalující stehna. K jejich šití se používaly všechny druhy krajkových textilií – imitace krajek paličkovaných, háčkovaných, šitých z různých materiálů.
První krátké šaty zapůjčené k této příležitosti jsou šaty Zdenky Körmendyové z roku 1967. Jsou ušité z bavlněné strojové krajky, dozdobené broží.

 

 

Z podobné krajky jsou ušité i šaty Marie Slončíkové z roku 1969. Kolem krku jsou šaty ozdobené perličkami.

 

 

Božena Málková se vdávala rovněž v roce 1969, šaty jsou ze strojové krajky, která imituje paličkovanou, ze směsi syntetických a bavlněných vláken. Pod výstřihem jsou zdobené našitými korálky.

 

 

V minišatech se dámy vdávaly až do 1. poloviny 70. let. Současně s nimi se od počátku 70. let šily opět dlouhé šaty, rovné, k dolnímu okraji mírně rozšířené, v ramenech útlé. Rukávy šatů byly dlouhé a sevřené na zápěstí manžetou, ale objevily se i rozšířené rukávy. Šaty byly často bohatě vyšívané štrasem, pajetkami a korálky a v oblibě zůstávaly nadále krajkové materiály.
Z roku 1970 jsou minišaty Zdenky Vykonalové ze Šumperka, jsou ušité ze strojové krajky ze směsi bavlněného a syntetického vlákna s lurexovým zlatým vláknem.

 

 

Ze stejného materiálu a období jsou šaty, ve kterých se vdávala paní Urbášková z Dubicka. Šaty jsou již dlouhé, mírně rozšířené a u výstřihu vepředu jsou zdobené fiží ze stejného materiálu.

 

 

Svatební šaty bílé barvy, podobného střihu, ze strojové krajky ze syntetického materiálu a bavlny, měla na svatbě v roce 1970 oblečené Emílie Holčáková z Petrova nad Desnou. U jednoduchého výstřihu jsou zdobené našitým silonovým volánkem, pošitým korálky.

 

 

Svatební minišaty Františky Svačinkové z Raškova jsou z roku 1971 a jsou součástí sbírek šumperského muzea.

 

 

V dlouhých svatebních šatech z bavlněné krajky se v roce 1971 vdávala Alena Měrková v Sobotíně.

 

 

Bílo-zlatý syntetický krajkový materiál je použitý u šatů Dobromily Maulerové z Veleboře z roku 1972. Ty jsou velice efektně zdobeny drobnými volánky na širokých manžetách dlouhých rukávů.

 

 

Svatební šaty z textilie protkávané stříbrným lurexovým vláknem jsou po celé délce v pruhu ozdobené aplikací z růžového prýmku. Šaty z roku 1972 zapůjčila Miroslava Solařová.

 

 

Svatební minišaty z bílé lehké plátěné textilie s bílou výšivkou, nazývanou madeira, přinesla do muzea Ida Maršálková z Bohdíkova. Vdávala se v nich její maminka v roce 1972.

 

 

Anna Bukovská se vdávala 22. července 1972 a zapůjčila na výstavu svatební šaty ušité ze strojové krajky, zdobené volánky ze silonu, tylový závoj a boty. Zapůjčila i šaty pro družičku ze své svatby. Vše šila její maminka Alžběta Maňková z Rájce u Zábřeha. Byla vyučená švadlenka a šila svatební šaty pro celé okolí. Svatební šaty své dceři došila den před svatbou.

 

 

Svatební šaty z bílé krajky, kombinace syntetických a bavlněných vláken z roku 1972, zapůjčila Marie Měrková z Úsova.

 

 

Ve svatebních šatech z roku 1972 se vdávala paní Ryndová, roz. Šetlerová, z Dubicka. Jsou z bílo-zlaté krajky, na zvýšeném pase s našitou mašlí a stojatým límcem. Vzadu zapínání na knoflíky.

 

 

Svatební šaty z bílo-zlaté krajky s tříčtvrtečními rukávy z roku 1972 zapůjčila Libuše Vašíčková.

 

 

Svatební šaty dlouhé z bílo-stříbrné tkaniny s vetkaným vzorem, s našitou mašlí a korálky z roku 1972 zapůjčila Jana Odložilová z Bouzova.

 

 

Svatební minišaty z krajky ze syntetického materiálu zapůjčila Pavlína Janíčková po své tetě Marii Císařové, která se vdávala v roce 1973.

 

 

Svatební šaty z bílého etamínu si na svatbu nechala ušít Helena Hájková v roce 1974 v Šumperku. Kvalitní látku zakoupila po různých peripetiích v tuzexu v Ostravě. Původně měla vybraný bílý etamín s květinovým vzorem, ale než se do tuzexu dopravila, látka byla vyprodána, a tak si koupila to, co zbylo. Drátěný košíček na orchidej jí vyrobili příbuzní podle předlohy v časopisu Burda.

 

 

 

Jarmila Adámková měla svoje svatební šaty oblečené 21. září 1974. Do muzea je zapůjčila dcera Marcela Adámková. Šaty jsou dlouhé ze syntetického krajkového materiálu, mírně rozšířené, s našitými perličkami.

 

 

Svatební šaty z roku 1974 od Jarmily Janíčkové zapůjčila dcera Pavlína Janíčková. Jedná se o dlouhé bílé šaty z textilie s vetkaným vzorem ze syntetického vlákna, které jsou přibližně od kolen dolů rozstřižené. Okraj ušitý do tvaru vlnovky. Šaty jsou bez rukávů a patří k nim krajková halenka s dlouhými límci ozdobenými perličkami.

 

 

Svatební šaty šité z bavlněné krajky, dlouhé s dlouhým rukávem, na ramenou nabrané, v loktech zúžené, límec je hranatý. V roce 1974 se v nich vdávala Jindřiška Homolová z Rudy nad Moravou, šaty jí ušila maminka Anna Minářová.

 

 

Svatební mini šaty Miloslavy Tylové z roku 1975.

 

 

Svatební šaty Marie Muroňové z roku 1975 zdobené krajkou.

 

 

Svatební šaty Marie Filipové z Jedlí z roku 1975 jsou ušité z jemné poloprůhledné tkaniny a bohatě zdobené volány.

 

 

Svatební šaty Evy Braunerové z roku 1975, ušité v Tvorbě Šumperk podle vlastního výběru, ze slotery, volány zdobené drobnou barevnou výšivkou.

 

 

Svatební šaty s vlečkou z roku 1975. Šaty Heleně Procházkové šila maminka.

 

 

Svatební šaty Hany Duškové ze Šumperka z roku 1976, ušité z bavlněné pevné krajky, rukávy rozšířené a plizované.

 

 

Svatební šaty z vzácného čínského mušelínu. Šaty zapůjčila Dagmar Šimková z Mohelnice, která se v nich vdávala v roce 1982. Jsou však ušité již v roce 1976 pro svatbu její starší sestry. Čínský mušelín zakoupil otec p. Šmelka v roce 1952 v Koreji, kde pracoval dva roky na montážích. Přinesl jej manželce na šaty, ta si ho schovala a využití našel až o 24 let později na svatební šaty pro dcery.

 

 

Svatební šaty z roku 1976 meruňkové barvy ze syntetické tkaniny, potištěné květinovým vzorem v tmavším odstínu meruňkové, rukávy bohatě zdobené volánky. Šaty zapůjčila Dobroslava Krejčí ze Šumperka.

 

 

Svatební šaty Ivany Vlkošové ze Šumperka z roku 1977. Bílé ze syntetické tkaniny, dlouhý rukáv, mírně rozšířené, na spodním okraji dlouhý volán. U krku šálový límec ozdobený květinou.

 

 

Svatební šaty Libuše Vašíčkové z roku 1977, šaty jsou z úpletové textilie, dlouhé s krátkým rukávem, doplněné kabátkem a kloboukem.

 

 

Modré svatební šaty Libuše Snášelové z roku 1977 doplněné malou kabelkou ze stejné textilie. Dozdobené jsou silonovými volánky a perličkami. Šaty byly ušité v zakázkovém krejčovství v Šumperku.

 

 

Svatební šaty Bronislavy Molčanové z roku 1978 zdobené našitými proužky krajky.

 

 

Dlouhé bílé šaty ze vzorovaného krimplenu darovala do sbírek muzea Věra Kremlová, která se v nich vdávala v roce 1979 v Šumperku. Šaty šila domácí švadlena (sousedka) podle obrázku z časopisu Burda.

 

 

Krimplenové šaty se závojem i botami z roku 1979 zapůjčila Hana Činková z Bludova. Šaty jí ušila švadlena v Šumperku.

 

 

V 80. letech se móda opět vrátila k zvýrazňování některých částí ženského těla. Zejména ramen, na která se všívaly vycpávky, mnohdy se také nabíraly rukávy. Šaty měly nejčastěji délku do poloviny lýtek, byly v pase stažené, ale v zásadě jej nezvýrazňovaly. Typické byly také netopýří rukávy. Přední část živůtků byla zdobena různými způsoby, např. „vodou“, různě našitými volánky či sámky. Z materiálů byla hodně používána už od 70. let polyesterová úpletová tkanina nazývaná krimplen, a to zejména díky její dostupnosti. Kdo chtěl kvalitnější materiál na šaty, nejčastěji volil méně dostupné „tuzexové“ tkaniny. Ženy si materiál na své šaty nevybíraly podle toho, co chtěly a co se jim líbilo, ale podle toho, co bylo k sehnání. Mnohdy musel být i střih šatů přizpůsoben množství získaného materiálu.

 

Svatební šaty Táni Smitalové z roku 1980 z Klopiny, šaty jsou ušité z bílé slotery a ozdobené tylem a krajkami.

 

 

Svatební šaty z meruňkové poloprůhledné textilie s plizovanými rozšířenými rukávy a zdobené textilní květinou darovala do sbírek muzea Lenka Nepejchalová, která se vdávala v roce 1980 ve Velkých Losinách. Šaty jsou doplněné drátěnou korunkou s textilními květinami.

 

 

Šaty bílé dlouhé z krimplenu, zdobené výšivkou stříbrnou nití, jsou z roku 1982.

 

 

Bílé svatební šaty z krimplenu z roku 1982 jsou v pase přestřižené, sukně rozšířená, na hrudi našité dva šikmé volány, mezi nimi sámky, vdávala se v nich slečna Lorencová v Šumperku.

 

 

Svatební šaty z krajky ze syntetického materiálu zapůjčila paní Purová z Dubicka, která se v nich vdávala v roce 1982.

 

 

Svatební šaty ze dvou vrstev různých textilií. Vršek a rukávy jsou průhledné silonové, vrchní textilie na sukni je průhledná s tištěným vzorem stříbrných a zlatých čtverečků. V roce 1982 šaty na zakázku v krejčovství ušili pro Libuši Kalusovou.

 

 

Květa Kratochvílová zapůjčila svoje svatební šaty z roku 1982. Šaty jí ušila maminka. Jsou z poloprůhledné textilie, všité do pásku tvaru „V“, kolem jednoduchého výstřihu růžová kvítka. Doplněné jednoduchou spodničkou s krajkou.
Dvouvrstvý závoj je našitý na tylovém vínku zdobeném podlouhlými korálky, výšivka na závoji stříbrnou kovovou nití.

 

 

Magda Zmrhalová pro svůj svatební den zvolila šaty konfekční, zakoupené v roce 1984 v Žilině.

 

 

Svatební šaty z bílého krimplenu zdobené modrou výšivkou zapůjčila Naděžda Holanová. Vdávala se v roce 1985. Šaty byly doplněné závojem s čelenkou z drobných modrých textilních květů. V šatech se později vdávala i sestra jejího manžela.

 

 

Svatební šaty Jany Vepřkové z roku 1985 jsou úpletové a dozdobené u výstřihu vambereckou krajkou.

 

 

Svatební šaty Boženy Frankové z roku 1985 byly doplněné váčkem s natištěným vzorem.

 

 

Svatební šaty až ze tří vrstev různých bílých textilií a krajek si nechala v roce 1986 ušít Stanislava Táborská ze Šumperka.

 

 

Jiřina Buchtová, rozená Jelinková, se vdávala v lednu 1986 na zámku ve Velkých Losinách. Šaty modré barvy (původně k nim byl i pásek stejné barvy) jí ušila paní Ondráčková, švadlena z Oděvní tvorby v Šumperku. Šila jí už plesové a maturitní šaty. Modré svatební šaty si nevěsta nechala ušít zejména proto, aby i po svatbě našly další využití. Další společenské využití šatů však zhatilo narození dvou dcer během 15 měsíců.

 

 

Bleděmodré saténové šaty z roku 1986 Lenky Kozlanové.

 

 

Svatební šaty Ivany Klimešové z roku 1986 ze Šumperka.

 

 

Svatební šaty paní Vinklerové z Raškova z roku 1986.

 

 

Svatební šaty Mirky Müllerové ze Šumperka z roku 1987.

 

 
 
Svatební šaty Evy Pulkrtové ze Šumperka z roku 1987. Šaty jsou ušité z poloprůhledné textilie růžové barvy s tečkami, s dlouhým rukávem a sukně je plizovaná. Textilii na šaty si Eva Pulkrtová zakoupila v tuzexu. Původně měly mít šaty jiný límec, ale látky však bylo málo, proto přizpůsobila střih šatů množství materiálu.

 

 
 

 

Svatební šaty Dany Vláčelové ze Šumperka z roku 1987 z jemné béžové textilie z hedvábí přetkávaného lurexovou kovovou nití. Látku na šaty koupila v tuzexu. Jsou to šaty vpravo na fotografii. Vlevo jsou šaty Aleny Turkové z roku 1988. Šaty jsou dvoudílné, tvoří je sukně a halenka a jsou z brokátové textilie s vetkaným vzorem, halenka s našitým šikmým volánem.

 

 

Modrý kostým, halenku s kolovou sukní a páskem, zapůjčila Vladimíra Tomešová, která se vdávala v roce 1988. K šatům patří i závoj na fotografii.

 

 

Svatební šaty z roku 1988 zapůjčila paní Matějková.

 

 

Svatební šaty z roku 1988 zapůjčila Romana Hatoňová. Jsou dvoudílné, sukně nabraná do pásku a halenka je zdobená krajkou.

 

 

Svatební šaty doplněné závojem z roku 1988 zapůjčila Helena Niedobová.

 

 

Svatební šaty z vyšívaného tylu zapůjčila Ivana Ševčíková ze Šumperka. Tyl na ušití šatů zakoupila v tehdejším Prioru v Olomouci.

 

 

Pro módu svatebních šatů od 90. let 20. století platí, že je stejně jako celá móda rozmanitá a různorodá. V tomto období u nás začaly vznikat první půjčovny svatebních šatů, které do jisté míry určovaly a určují svatební módu. Příprava svatebního oděvu a celá organizace svatby se tak, jako mnoho událostí kdysi pořádaných rodinou, mnohem více institucionalizovala. Pořád je však velmi mnoho dam, které do svého svatebního oděvu vkládají punc své osobnosti a šaty si nechávají ušít podle vlastních návrhů.

 

Svatební šaty Martiny Motykové jsou ze syntetického hedvábí a bolerko ze syntetické krajky. Šaty jí v roce 1991 šili na zakázku v krejčovství v Českém Těšíně.

 

 

Z vyšívaného tylu si nechala ušít šaty i Jiřina Řezníčková, která se vdávala v roce 1992 v Bohuslavicích u Konice, v současnosti žije v Klopině.

 

 

Kostým z bílé syntetické tkaniny zvolila pro svůj svatební den Jana Menclová z Hanušovic v roce 1993.

 

 

Jana Brostíková z Raškova se v roce 1993 vdávala v růžovém kostýmku, který jí ušila teta. Bílou halenku se strojově vyšívaným límcem zakoupila v obchodě v Olomouci. Sukni si naše modelka nedopatřením oblékla obráceně.

 

 

Šaty z lesklého tenkého sametu s tříčtvrtečním rukávem zapůjčila Ivana Chládková z Rudy nad Moravou. Šaty jí ušila švadlena Milena Krumpová v Hosticích.

 

 

Svatební šaty z tylu měla ve svůj svatební den v roce 1995 oblečené Markéta Vašíčková.

 

 

Svatební šaty Jaroslavě Černé v roce 1999 šila maminka.

 

 

Svatební šaty na ramínka s přehozem si na svou svatbu ušila Martina Homolová v roce 2003. Textilii zakoupila v Německu, kde tenkrát pracovala. Tyto šaty si oblékla až po obřadu, na který použila šaty zapůjčené v půjčovně svatebních šatů.

 

 

Svatební kalhotový bílý komplet z úpletu měla ve svůj svatební den oblečený paní Doležalová v roce 2004.

 

 

Svatební šaty růžové na ramínka jsou z roku 2007.

 

 

Svatební šaty Zuzany Svobodové jsou dvoudílné, z roku 2010.

 

 

Magda Lyachová si svatební šaty zakoupila z „druhé ruky“, protože se však vdávala na horské chatě, doplnila je zelenými doplňky – výšivkou, korálky a přehozem.

 

 

Dílo Zdeňka Sklenáře (1910–1986) ve sbírkách Vlastivědného muzea v Šumperku

Napsal zeman dne .

Zdeněk Sklenář – malíř, grafik, kreslíř i ilustrátor v jedné osobě, který se narodil v Leštině u Zábřeha, byl zajímavým solitérem poválečné československé výtvarné scény.

Jeho celoživotní dílo je zachováno v několika stech pracích, ať již ve volné tvorbě, ilustrovaných knihách či ve známkové produkci, zastoupených ve státních institucích a soukromých sbírkách. I v uměleckém fondu výtvarného umění Vlastivědného muzea v Šumperku je uložena drobná kolekce Sklenářovy tvorby, systematicky vytvářená od roku 1976, která až na několik výjimek nebyla představena v odborné literatuře. Při příležitosti 105. výročí umělcova narození si tak v následujících řádcích přibližme průřez Sklenářovy tvorby prostřednictvím děl, jež jsou uložena v šumperských muzejních sbírkách.  

Zdeněk Sklenář se narodil 15. dubna 1910 v učitelské rodině Jana a Boženy Sklenářových. Již od malička rád kreslil a byl veden k četbě. Nicméně až těsně před maturitou se setkal s moderním uměním a prostřednictvím revue Musaion převážně s dílem Jana Zrzavého. To mu natolik učarovalo, že po absolvování šumperské reálky v roce 1929 vedly další jeho kroky na Státní uměleckoprůmyslovou školu, do ateliéru prof. Arnošta Hofbauera. Více než výuka na něj zapůsobilo prostředí velkoměsta, především výstavy v Aventinské mansardě, kde vystavovali kupříkladu Josef Šíma, Jan Zrzavý či František Muzika. Prostřednictvím výstav pořádaných Mánesem a Uměleckou besedou studoval i tehdejší moderní malbu evropského umění. Ateliér Hofbauera navštěvoval do roku 1934, kdy byl vyloučen. V následujícím roce nastoupil dvouletou vojenskou službu v Olomouci. Z roku 1935 pochází jedna z raných prácí Zdeňka Sklenáře, kresba pastelem na ručním papíře, kterou malíř signoval a datoval v pravém dolním rohu Zd.Sklenář 1935. Jedná se o Portrét Viléma Nezbedy (H 14679, sbírka Muzea v Šumperku), jenž vytvořil pravděpodobně při spolupráci s šumperským básníkem u vydání knihy básní Vladimira Nazora.

 

 

 

Svěží realistická práce zobrazuje mladého vážného muže u psacího stolu, v daném okamžiku píšícího nad výtiskem Lidových novin. Kresba je ojedinělá především z toho důvodu, že jako jediná není ovlivněna imaginativními či surrealistickými vlivy, které na Sklenáře působily už v průběhu třicátých a především čtyřicátých let. Pro zmiňovanou knihu Sklenář vytvořil v témže roce obálku a dva lepty doprovázející verše.

Další Sklenářova práce uložená v šumperském depozitáři je olejomalba Akt (H 21465, sbírka Muzea v Šumperku) z roku 1939, kdy po opětovném přijetí dokončil studium na Státní uměleckoprůmyslové škole, v ateliéru prof. Zdeňka Kratochvíla.

 

 

 

Ve studeně laděných tónech je na plátně vyobrazena sedící žena se zadumaným pohledem. Svou pravou rukou opřenou o opěradlo židle si podpírá hlavu, levou ruku má volně položenou přes stehna. Je nutné podotknout, že se Zdeněk Sklenář nikdy nehlásil k žádné umělecké skupině či hnutí, ale v období třicátých a čtyřicátých let 20. století se ve své tvorbě přirozeně vypořádával s tehdejšími výtvarnými směry, především s expresionismem, jak je zřetelné na zmiňovaném ženském aktu, s kubismem a surrealismem, což je patrné v šumperské kolekci na kresbách Viněta – Fontána (H 19897, sbírka Muzea v Šumperku), Viněta – Kytara (H 19896, sbírka Muzea v Šumperku), Mariana (H 11351, sbírka Muzea v Šumperku) a Žena se závojem (H 11360, sbírka Muzea v Šumperku), datovaných do čtyřicátých let.

 

 

 

Tyto kresby tuší na papíře dokládají i Sklenářova oblíbená témata tohoto období – zátiší a ženy. Již na malbě Akt je zřetelné, že ženské téma získávalo u Sklenáře svou specifickou podobu, podporovanou poezií Charlese Baudelaira. Stejně jako pro básníka existuje pro Sklenáře žena jako předmět touhy, obdivu a rozkoše, jako erotický objekt, který je nedostupný, přesto obnažený a provokativně pózující. Přestože se Zdeněk Sklenář neslučoval s žádnými skupinami, nestranil se a svá díla konfrontoval se svými současníky na různých výstavách.

Zlom ve výtvarném pojetí Sklenářových děl nastal v roce 1955, kdy umělec odjel na tříměsíční pobyt do Číny jako hlavní grafik putovní výstavy Československé kultury. Jeho uchvácení starou čínskou civilizací mělo zárodek již v roce 1932, kdy si koupil Münsterbergovy dvoudílné Chinesische Kunstgeschichte. Nicméně teprve čínská návštěva jej nasměrovala k uměleckému projevu, který se stal velmi svérázným počinem československé výtvarné scény padesátých až osmdesátých let minulého století. Po cestě přistupuje k obrazům se slovy: „Na začátku je chaos, který je třeba organizovat. V podkladu, který tvoří navrstvené barevné hmoty, je obsaženo bezpočet obrazů. Musíme zvolit ten pravý.“ 1

Sklenář se nesnažil používat zenistické styly kaligrafie. Jednotlivé znaky si vybíral podle tvaru, který ho zaujal pro další zpracování. Začala tak vznikat díla jako akvarel s názvem Kompozice (H 17440, sbírka Muzea v Šumperku) či litografie Kaligrafie (H 8787, sbírka Muzea v Šumperku).

 

 

Obě díla pocházející z šedesátých let byla vytvořena svébytnou soustavou linek ve stylu kaligrafické malby.

Velkým tématem ve Sklenářově tvorbě se stalo rovněž zpodobňování Giuseppe Arcimbolda, Giullaume Apollinaira či Františka Tichého. Již od konce čtyřicátých let do první poloviny sedmdesátých let vytvořil Sklenář řadu maleb, kreseb a grafik, v nichž vzdává umělcům hold. V šumperské kolekci jsou uchovány dva grafické listy s tímto námětem, litografie Giullaume Apollinaire z roku 1964 (H 8788, sbírka Muzea v Šumperku) a lept Giuseppe Arcimboldo vytvořený v roce 1972 (H 8786, sbírka Muzea v Šumperku).

 

 

 

Sedmdesátá léta máme zastoupena i dalšími grafickými díly – Kubištovo zátiší (H 8785, sbírka Muzea v Šumperku, lept, 1975) a Moravské zátiší (H 8784, sbírka Muzea v Šumperku, kamenorytina, 1976). Pro kompletní výčet grafických prací je nutné zmínit i nedatovaný drobný list pojmenovaný Indián na koni (H 31863, sbírka Muzea v Šumperku) z druhé poloviny 20. století, který byl do sbírek muzea zakoupen, společně s dopisními známkami z roku 1981 signovanými Sklenářem, poměrně nedávno, v roce 2011. 

Avšak nejcennějšími díly kolekce jsou dvě olejomalby zakoupené od autora – Moravské zátiší (H 8783, sbírka Muzea v Šumperku) z roku 1975 a Park ve Florencii (H 19019, sbírka Muzea v Šumperku) vytvořený v následujícím roce.

 

 

 

Obě díla příznačným kaligrafickým způsobem specifikují daný námět, přesto svědomitě prezentují malířův zájem o hru s barvou jako jistou matérií, kterou je třeba vrstvit a hníst.

 

Mgr. Lenka Kirkosová 

 

 

1 BYDŽOVSKÁ, Lenka. Zasloužilý umělec Zdeněk Sklenář – vybrané obrazy. Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem, Turnov 1982.

 

Použitá literatura:

  • BINDER, Ivo – SKLENÁŘ, Zdeněk – SRP, Karel. Zdeněk Sklenář – Deset tisíc věcí – deset tisíc let, Praha 2010.
  • BYDŽOVSKÁ, Lenka. Zasloužilý umělec Zdeněk Sklenář – vybrané obrazy. Galerie výtvarného umění v Roudnici nad Labem, Turnov 1982.
  • FILIPOVÁ, Milena. Práce Zdeňka Sklenáře v Okresním vlastivědném muzeu v Šumperku, Severní Morava 39, Šumperk 1980, s. 80.
  • DVOŘÁK, František. Zdeněk Sklenář, Severní Morava 39, Šumperk 1980, s. 32–39.
 

Julius Pelikán a Adolf Kašpar

Napsal zeman dne .

Na výstavě Přátelé Adolfa Kašpara uspořádané k 80. výročí úmrtí malíře a ilustrátora Adolfa Kašpara v jeho památníku v Lošticích v roce 2014 se návštěvníci mohli mimo jiné seznámit s akademickým sochařem a medailérem Juliem Pelikánem. Tento rodák z Nového Veselí u Žďáru nad Sázavou se narodil v roce 1887 a s Adolfem Kašparem se seznámil během 1. světové války. Julius Pelikán vystudoval Odbornou kamenickou školu v Hořicích, od roku 1909 pracoval v Olomouci v kamenosochařském závodě Josefa Urbana. Po získání praxe nastoupil ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Josefa Václava Myslbeka. Studia ukončil v roce 1913 a rozhodl se trvale usadit v Olomouci. Ještě před 1. světovou válkou se stal členem Svazu výtvarných umělců moravských a tím se zapojil do celomoravského výtvarného dění. Členem Svazu výtvarných umělců moravských byl od roku 1907 i Adolf Kašpar. Po vypuknutí války byl povolán do armády a musel narukovat. Byl přidělen do skupiny výtvarných umělců a architektů, kde působil architekt Dušan Jurkovič a také Kašpar. Úkolem tohoto oddělení bylo podílet se na zřizování vojenských pohřebišť v Haliči a jejich důstojná úprava. Kašpar jednak koloroval Jurkovičovy návrhy a jednak maloval hřbitovy vybudované podle těchto návrhů. S Pelikánem se Kašpar setkal v Olomouci, kde oba od roku 1916 pracovali na obnově kostela Panny Marie Sněžné. Kostel patřil vojenské posádce a na restaurování fresek a oltářních obrazů se podíleli výtvarní umělci z řad vojáků. Byli tu, mimo již zmíněného Kašpara a Pelikána, sochař František Žák nebo malíř Oldřich Lasák. Přátelství, které tady vzniklo, pokračovalo i po skončení války. Julius Pelikán byl také členem společnosti „Čtvrtečníků“, respektive Kroužku přátel profesora Jana Voborníka. Původními zakladateli byli v roce 1910 prof. Jan Voborník, egyptolog, František Lexa, loutkář, Jindřich Veselý a malíř Adolf Kašpar. Scházeli se vždy pravidelně ve čtvrtek ve vinárně U Klíčů a později v hospůdce U Šnellů. Jejich mottem bylo „Ve čtvrtek po čtvrté u čtvrtek!“ a odtud pochází pojmenování Čtvrtečníci. Po vzniku Československa v roce 1918 se kroužek rozrostl a členy byli významné osobnosti, pedagogové, umělci a vědci. Kroužek vydával vlastní ročenky nazvané Čtvrtky, je jich celkem 5. Dále členové organizovali společné tematické výlety, navštěvovali přespolní členy jako například Richarda Fischera nebo Julia Pelikána v Olomouci.
 
Sbírka Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích byla v roce 2014 obohacena o model sochy malíře Adolfa Kašpara. Model je signován a datován „ADOLF KAŠPAR 1917 PELIKÁN J.“ Z datace je patrné, že vznikl v době, kdy oba umělci působili v Olomouci. Adolf Kašpar je zachycen v celé postavě, tělo je mírně vytočeno mimo osu a jedna noha nakročena dopředu. Postava je umístěna na nízkém čtvercovém podstavci, kde je signatura a datace. Socha je natřena na černo. Sochař Julius Pelikán je také autorem portrétní plastiky Adolfa Kašpara umístěné na průčelí Památníku A. Kašpara v Lošticích.
 
Pavlína Janíčková
 

Modrásek jetelový

Napsal zeman dne .

Modrásek jetelový Polyommatus bellargus (Rottemburg, 1775)

 

Při svých toulkách po krásách moravské přírody často navštěvuji vrch Račici u Zábřehu a její blízké okolí. Vrch Račice je nejen kousek od mého bydliště, ale je zároveň i zajímavou entomologickou lokalitou. Při jedné takové vycházce jsem místo síťky na smýkání brouků vzal s sebou fotoaparát. Rád bych se s vámi podělil o setkání s velmi zajímavým drobným motýlem, kterého se mi tam podařilo vyfotografovat.

Modrásek jetelový je drobný, 29 mm velký motýl, patřící do čeledi Lycaenidae – modráskovití. Jeho zajímavostí je modravě zbarvená horní strana křídel u samečka, čímž se liší od hnědě zbarvené samičky. Je zástupcem spíše suchých sešlapávaných příměstských lokalit. Našli bychom ho na krátkostébelných lesostepích s nízkou a řídkou vegetací. Jeho housenka se specializuje například na čičorečku pestrou (Securigera varia L.) a podkovku chocholatou (Hippocrepis comosa L). U modráska probíhají dvě generace během roku. První generace je v květnu až červnu a druhá v srpnu až v září. Zajímavý je způsob ochrany housenek. Housenky jsou tzv. „fakultativně myrmekofilní“ s mravenci rodu Myrmica a Lasius. Význam je v tom, že za sladké výměšky ze sedmého článku na svém těle mravenci přes den housenky hlídají před predátory a parazity a přes noc je odnesou do blízkých podzemních mravenišť. Jakmile housenka dovrší svůj vývojový cyklus v kuklu, mravenci zahrabou hedvábný zápředek do země. Zatímco v Čechách se tomuto druhu přestává dařit, na jižní a střední Moravě osidluje stále více biotopů. Pro tento druh jsou velmi důležité krátkostébelné suché biotopy. Například louky udržované pastvou koz a ovcí, ale také například lomy a pískovny. Na fotografiích vidíte jedince z lokality Zábřeh, východně pod vrchem Račice, fotografováno 17. 8. 2015.

 

Samec, foto Milan Dvořák

 

Samec, foto Milan Dvořák

 

Samec, foto Milan Dvořák

Literatura:
Laštůvka Z., Liška J. Checklist of Lepidoptera of the Czech Republic.
Bělín V. Motýli České a Slovenské republiky aktivní ve dne.1999. 66 colour plates, 100 pp.

 

Brouci Zábřehu a Hynčiny

Napsal zeman dne .

Entomologický průzkum lokalit vrch Račice Zábřeh a okolí obce Hynčina probíhal v letech 2014 – 2015. Hlavním cílem této činnosti byl zoogeografický průzkum zaměřený na Hexapoda, Coleoptera.

Nálezy čeledí: Cantharidae, Carabidae, Cerambycidae, Chrysomelidae, Cleridae, Coccinellidae, Curculionidae, Elateridae, Meloidae, Oedemeridae, Scarabaeidae, Silphidae, Staphylinidae.

Typy ekosystémů: Vybrané lokality spadají do Zábřežské vrchoviny v Jesenické oblasti. Lesní oblasti dubo-bukové, bukové a buko-jedlové.

Metoda: sběr jedinců v podrostu, u cesty na loukách či v ostrůvkovitých remízcích. Smýkání, sklepávání, ruční bodový sběr, sběr ze dřeva.

Cíl: mapování výskytu druhů nejen nadčeledi Elateriodae, ale i jiných skupin řádu Coleoptera.

 

 

Páteříček sněhový – Cantharis fusca Linnaeus, 1758
Čeleď: Cantharidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedým až oranžovým zbarvením. Krovky tmavě šedé, štít oranžový. Jedná se o významného predátora a charakteristického brouka jarních luk. Jeho larvy loví spolu se střevlíky i slimáky a žížaly. Larvy bývají aktivní i v –3 °C.

 

Páteříček žlutý – Rhagonycha fulva (Scopoli, 1763)
Čeleď: Cantharidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, žlutým až oranžovým zbarvením. Konec krovek tmavý, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.

 

Páteříček tmavý – Cantharis obscura Linnaeus, 1758
Čeleď: Cantharidae, lokalita: Hynčina, severně od obce 49.855 s.š. – 16.783 v.d.

Drobný zástupce páteříčkovitých s plochým a měkkým tělem, šedavého zbarvení a žlutě lemovaným štítem. Krovky tmavě šedé, larvy se živí jinými larvami hmyzu. Žije převážně v lučních ekosystémech, na květech mrkvovitých rostlin.

 

Prskavec větší – Brachinus crepitans (Linneaus, 1758)
Čeleď: Carabidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Malý zástupce střevlíkovitých, s kovově modravými krovkami a oranžově zbarvenou hlavou, štítem a nohama. Na konci zadečku má žlázu, z níž vypouští na vzduchu prskající tekutinu. Žije na okrajích polí a cest.

 

Střevlík fialový – Carabus violaceus Linnaeus, 1758
Čeleď: Carabidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Velký zástupce střevlíkovitých s převážně černým zbarvením, přecházejícím do fialového kovového lesku na bocích těla. Hojný zástupce obývající lesy, louky a pole, proniká i do zahrad, výškově není vybíravý. Střevlík fialový je jako všichni zástupci v této čeledi dravý, živí se plži, červy a hmyzem.

 

Střevlík polní – Carabus arvensis Herbst, 1784
Čeleď: Carabidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Středně velký střevlík s měděným zbarvením majícím po stranách zelenkavé kovové zbarvení.

 

Střevlík zrnitý – Carabus granulatus Linnaeus, 1758
Čeleď: Carabidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Středně velký střevlík s měděným zbarvením a hodně hrubě zrnitými krovkami.

 

Střevlíček – Pterostichus vernalis (Panzer, 1796)
Čeleď: Carabidae, lokalita: Hynčina, severně od obce 49.855 s.š. – 16.783 v.d.

Velký zástupce střevlíčků s černým tělem, hladkým štítem rozděleným podélnou rýhou a podélně rýhovanými krovkami.

 

Krajník pižmový – Calosoma sycophanta (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Carabidae, lokalita: Hynčina, severně od obce 49.855 s.š. – 16.783 v.d.

Je větší, kovově lesklý střevlík, který je rozšířen po celé Evropě. Je zařazen mezi chráněné druhy živočichů. Krajník je užitečný tím, že se živí housenkami a dospělými jedinci bekyní, například bekyně velkohlavá Lymantria dispar (Linnaeus, 1758), která při přemnožení způsobuje kalamity na lesních porostech. Specializuje se na pohyb po kmenu a ve větvích stromů. Naopak od předešlých střevlíků, kteří spíše loví v podrostu.

 

Tesařík ozbrojený – Leptura maculata Poda, 1761
Čeleď: Cerambycidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Nepatří mezi největší tesaříky, ale je zajímavý například svým zbarvením či způsobem života. Dospělec má černou hlavu a štít. Krovky má žluté s tmavými pruhy. Toto obranné zbarvení připomíná vosy a chrání jej pravděpodobně před ptáky. Larvy jsou polyfágní, žijí na smrku, buku a dubu, dospělci na květech, a živí se nektarem, pylem a okusem částí květů.

 

Mandelinka olšová – Linaeidea aenea (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Hynčina, severně od obce 49.855 s.š. – 16.783 v.d.

Středně velký zástupce mandelinkovitých se zelenavým zbarvením a kovovým leskem. Setkáme se s ní v blízkosti vod na olši.

 

Mandelinka osiková – Chrysomela tremulae Fabricius, 1787
Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Poměrně velký zástupce mandelinek, má černou hlavu a štít a výrazně červené krovky. Brouk s většinou dvouletým životním cyklem. První rok žijí larvy na listech topolů a druhý rok se na jaře objeví dospělci. Je postrachem topolových monokultur.

 

Štítonoš zelený – Cassida viridis Linnaeus, 1758
Čeleď: Chrysomelidae, lokalita: Hynčina, severně od obce 49.855 s.š. – 16.783 v.d.

Tvarem jeho tělo připomíná k zemi přitisknutý štít, jenž je světle zelený. Dosahuje velikosti okolo jednoho centimetru. Žije například na mátách, konopici či šalvěji. Larvy se maskují před nepřáteli jejich vlastními výkaly.

 

Pestrokrovečník mravenčí – Thanasimus formicarius (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Cleridae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Pestrokrovečník je velmi významným predátorem kůrovců Scolytinae. Od jara se zdržuje na kmenech jehličnatých stromů a vyhledává jejich larvy. Patří tak mezi velmi užitečné druhy brouků.

 

Halyzia sedecimguttata (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Středně velký zástupce slunéčkovitých, oranžového zbarvení a 16 béžových skvrn. Jak dospělci, tak larvy se živí buď mšicemi, či plísněmi. Ve střední Evropě se rozšířila až ve dvacátém století.

 

Slunéčko dvaadvacetitečné – Psyllobora vigintiduopunctata (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Coccinellidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Drobný zástupce slunéček, má žluté zbarvení a na rozdíl od ostatních slunéček se živí především plísněmi.

 

Klikoroh bahenní – Hylobius transversovittatus (Goeze, 1771)
Čeleď: Curculionidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Větší zástupce nosatcovitých, hnědé zbarvení těla je zpestřeno žlutými skvrnami, vytvořenými světlejšími chloupky. Dospělci se živí listy například kypreje vrbice – Lythrum salicaria L. a larvy jejich kořeny, proto byl druh v minulosti použit v severní Americe na biologický boj proti této invazní rostlině.

 

Lalokonosec vejčitý – Otiorhynchus ovatus (Linneaus, 1758)
Čeleď: Curculionidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Velký zástupce nosatcovitých, černě zbarvený s červenýma nohama. Bělavá beznohá larva žije u kořínků jahodníků, ale také různých druhů trav. Dospělec živící se mimo jiné i listy jahodníku má srostlé krovky a nemůže létat.

 

Nosatčík obecný – Protapion apricans (Herbst, 1797)
Čeleď: Curculionidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Velmi malý zástupce nosatců, s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením, které se odlišuje od následujícího nosatčíka ovocného žlutým zbarvením nohou. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy. Může na této pícnině hodně škodit a doporučuje se provádět sekání dříve, a to již v době kvetení jetele, dřív něž ho nosatčíci zničí.

 

Nosatčík ovocný – Oxystoma pomonae (Fabricius, 1798)
Čeleď: Curculionidae, lokalita: Zábřeh, severně od obce pod Vrchem Račice 49.889 s.š. – 16.857 v.d.

Velmi malý zástupce nosatců, s vejčitým tvarem těla a šedivým zbarvením. Velmi hojný na jetelovinách. Dospělci ožírají listy a larvy květy.

 

Kovařík lemovaný – Dalopius marginatus (Linneaus, 1758)
Čeleď: Elateridae, lokalita: Hynčina, severně od obce 49.855 s.š. – 16.783 v.d.

Poměrně hojný druh kovaříků, hnědého zbarvení se světlejším lemováním štítu a krovek. Vyskytuje se na travnatých okrajích lesů a lesních loukách. Může poškozovat rostliny okusem kořínků a klíčků.

 

Kovařík rudý – Ampedus cinnaberinus (Eschscholtz, 1829)
Čeleď: Elateridae, lokalita: Hynčina, severně od obce 49.855 s.š. – 16.783 v.d.

Jeden z mála užitečných kovaříkovitých. Brouk s černou hlavou a hrudí a rudě červenými krovkami. Larva žije v starém trouchnivějícím dřevě a loví jiné larvy brouků.

 

Kovařík šedý – Agrypnus murinus (Linneaus, 1758)
Čeleď: Elateridae, lokalita: Hynčina, severně od obce 49.855 s.š. – 16.783 v.d.

Poměrně velký druh kovaříka skvrnitě šedivého zbarvení vzniklého povrchovými chloupky. Larvy se živí kořeny různých druhů trav a dubu. Může být označen za významného škůdce pícnin.

 

Majka fialová – Meloe violaceus Marsham,1802
Čeleď: Meloidae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.

Brouk s krovkami kratšími než tělo, v nebezpečí vylučuje hemolymfu, v níž je obsažen prudce jedovatý kantharidin. Majka má velmi zajímavou hypermetamorfózu. Dospělec klade vajíčka na nic netušící opylovače květů. S nimi, většinou včelami, se vajíčka dostávají do úlů, kde se dále vyvíjejí a požírají včelí vajíčka. V dalším stádiu se kuklí a přezimuje. Na jaře se mění v dospělého brouka.

 

Stehenáč – Oedemera lurida (Marsham, 1802)
Čeleď: Oedemeridae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.

Velmi drobný a křehký zástupce stehenáčů, u kterého je výjimečné, že samci nemají rozšířená stehna. Je zelenkavě zbarvený, nedosahuje ani jednoho centimetru. Larva se živí shnilým dřevem a humusem, dospělci pylem a nektarem.

 

Zlatohlávek tmavý – Oxythyrea funesta (Poda, 1761)
Čeleď: Scarabaeidae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.

Spíše malý zástupce vrubounů, má hnědé zbarvení a světlé skvrny po celém těle. Jsou vytvořeny světlejšími chloupky a časem se obrušují a ztrácejí. Larva i brouk jsou fytofágní – býložraví. Larva žije i více jak jeden rok v půdě, ožírá kořínky a dorůstá až do 3 cm. Dospělec se živí pylem, nektarem, ale i světlejšími částmi květů.

 

Mrchožrout černý – Phosphuga atrata (Linnaeus, 1758)
Čeleď: Silphidae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.

Velmi užitečný brouk patřící do čeledě mrchožroutovití. Je plochý, celý černě zbarvený a pružný. Živí se šneky, žížalami, hmyzem a mršinami. Díky dlouhému krku prostrčí hlavu až do ulity šneka, kde vypustí trávicí tekutinu a pak ji vysává.

 

Člunotvárník čtveroskvrnný – Scaphidium quadrimaculatum Olivier, 1790
Čeleď: Staphylinidae, lokalita: Zábřeh, východně pod vrchem Račice, 79,888 s.š. – 16,838 v.d.

Zajímavý malý brouček člunovitého tvaru. Je černě zbarven a má na krovkách čtyři červené skvrny. Dosahuje velikosti zhruba 6 mm. Žije v lesích, podhůří hor a vyskytuje se na padlých stromech, na nichž se živí spórami a hyfami hub. 

 

 

Závěr:
Systematický zoogeografický průzkum lokalit v okolí Šumperka bude pokračovat i nadále. Zaměřený bude dále na řád Coleoptera, a to především infrařád Elateriformia. Lokality se budou průběžně měnit. V článku nejsou uvedeny kompletně všechny nalezené druhy.

 

Milan Dvořák 

 

 

Literatura:
Javorek V. : Klíč k určování druhů ČSR. Olomouc. 1947. 951 p.
Obenberger J. :Entomologie II, IV. Praha. 1955. 725 p.
Pokorný V. : Atlas brouků. Praha. 2002.
www.biolib.cz

 

Kudlanka nábožná

Napsal zeman dne .

Kudlanka nábožná Mantis religiosa (Linnaeus, 1758); čeleď Mantidae – kudlankovití 

 

Při svých toulkách přírodou se síťkou v ruce a fotoaparátem přes rameno se většinou zabývám světem brouků, ale tentokrát jsem byl pozván na dokumentační sběr místními obyvateli do Nového Malína za zcela odlišným typem hmyzího zástupce živočišné říše.

Tím živočichem, jenž začal dobývat naše severní šířky zcela nedávno, je kudlanka nábožná. Je to velice úspěšný predátor, který se umí velmi dobře maskovat. Na jaře a v létě je kudlanka zbarvena do světle zelené a na podzim začíná společně s okolní vegetací postupně přecházet do odstínů světle hnědé. Díky tomu dokáže prakticky úplně splynout se svým přirozeným prostředím, a je tak neviditelná jak pro predátory, tak i pro svou  vlastní kořist, která ji snadno přehlédne, a stává se tak velice snadným cílem jejího útoku.

K polapení své kořisti používá kudlanka tzv. loupeživé nohy, jež využívají sklapovací mechanismus holeně (tibia) prvního páru nohou směrem ke stehnu (femur). Loupeživá noha je pro ni zároveň, vedle hlavy ve tvaru trojúhelníku a prodloužené hrudi, rozeznávacím znakem. Od tohoto typického postavení prvního páru nohou bylo odvozeno v českém jazyce její druhové jméno nábožná, protože připomíná modlící se postavu. Kudlanka má sice křídla, ale díky své velikosti je používá jen zřídkakdy. Spíše je to krátký únikový manévr, během něhož se jedinec snaží ukrýt ve vysoké trávě po té, co ho odhalil i přes dokonalé maskování predátor.

U kudlanky je občas zmiňován zřídka se projevující „manželský kanibalismus“ během rozmnožování. Samička v době páření začne svého druha požírat zaživa. Centrum řídící rozmnožování je přímo podřízené mozku, takže když samička začne žrát samečka od hlavy, kopulace neustává, naopak, probíhá ještě vytrvaleji. Navíc sliny, kterými pokrývá kudlanka ránu, lokálně kořist umrtvují, takže i když je oběť, v tomto případě sameček, již zpola sežrán, tak se stále ještě hýbe. Kanibalismus byl ale pozorován v době chudé na potravu a navíc dlužno říci, že existují i protichůdné názory a některými entomology je naopak vyvracen.

Zimu kudlanka přežívá ve stádiu vajíčka. Ta  jsou v počtu okolo dvou set ukryta v tuhém obalu zvaném ootéka. Kudlanka nábožná obývá spíše suché teplé stepní ekosystémy.  Bývala dříve běžná na jižní Moravě v CHKO Podyjí či na jižním Slovensku. Dnes se dostává stále více na sever, překonala dokonce i česko-polskou hranici. Na Šumpersku se začala objevovat po roce 2000. Například v roce 2008 přímo na území Šumperka či na lokalitách jako je Vyšehoří (2010), Zábřeh (2013) a například Nový Malín (2012). Na lokalitě, kterou jsem navštívil 30. 9. 2016 byl v roce 2015 místními obyvateli odhadnut stav populace na tři jedince. Letos to už bylo zhruba třicet jedinců. Během mého terénního pozorování nebyla tak vysoká četnost potvrzena, ale ani vyloučena. Na lokalitě jsem zaznamenal tři samičky. Samečky jsme nepotkali. Poslední zářijový den nebyl moc teplý, a tak se nám ostatní jedinci schovali ve vysoké vegetaci.I když je druh označen dle Červeného seznamu ohrožených druhů České republiky za zranitelná – VU, je to právě kudlanka, která svojí houževnatostí ukazuje, že by mělo být toto hodnocení překlasifikováno. Dnes již jistě ohrožena není a už vůbec ne kriticky. Dostává se na celé území Moravy, a to až po nejsevernější oblasti u Ostravy.

 
 
Obr. 1: Jedna z polapených kudlanek na fotografii  Miroslava Vinklera.
 
 
 
 
Obr. 2: Zarostlá lokalita na jihu Nového Malína, připomínající svým charakterem malé rumiště. Nový Malín č. p. 520. Foto Milan Dvořák.
 
 
 
Obr. 3: Ilustrativní fotografie Kudlanky nábožné (zdroj wikipedie)
 
 
Použitá literatura:
BAYER  E.,  1929 : Kudlanka nábožná. ( Mantis religiosa ). Příroda,22:474.
FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. [eds.] (2005): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. List of threatened species in the Czech Republic. Invertebrates. – Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 pp.
FIALA  S.,  1960 :  Kudlanka nábožná na Znojemsku.  Živa  8 /46/ : 23.
www.biolib.cz/cz/taxonmap/id144/
www.naturabohemica.cz/mantis-religiosa/
 

Lída Novotná – pátého prosince uplynulo 30 let od jejího úmrtí

Napsal zeman dne .

Lída Novotná je známá především jako filmová a televizní kostýmní výtvarnice Filmového studia Barrandov, jednoho z nejstarších, největších a nejvyhledávanějších filmových studií v Evropě. Svými návrhy se podílela na řadě filmů předních československých režisérů, např. Františka Filipa, Karla Kachyni, Lubomíra Lipského a Zdeňka Podskalského.

Narodila se v Zábřehu 17. srpna roku 1922. Po ukončení základní školy začala navštěvovat zábřežské gymnázium, ale po Mnichovu v roce 1938 se kvůli přeložení otce, praporčíka Adolfa Novotného, do Prostějova (pracoval jako zbrojíř československé armády) musela rodina ze Zábřehu přestěhovat. Nový domov si našli v Kostelci na Hané. Otec byl po okupaci ČSR zatčen gestapem a umírá v září 1942 v koncentračním táboru v Mauthausenu. Vězněna byla několik měsíců i samotná Lída. Po propuštění ji pak nasadili jako pomocnou sílu k německé Luftwaffe v Prostějově. Odtud se jí podařilo uniknout a asi půl roku chodila na rodinnou školu. Později se dostala na prostějovskou textilní průmyslovku a tím odstartovala úspěšnou dráhu kostýmní návrhářky. V letech 1949–1954 studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde byla žačkou oděvní výtvarnice Hedviky Vlkové. Současně navštěvovala přednášky prof. K. Smrže, J. Stallicha, G. Hrdličky a J. Porta na filmové a divadelní fakultě Akademie múzických umění. Díky svému kombinovanému vysokoškolskému vzdělání měla možnost se připravit na profesi kostýmní výtvarnice jak pro film, tak pro televizi. Hned po ukončení studií začala pracovat jako výtvarnice Filmového studia Barrandov a externě spolupracovala i s Československou televizí. V roce 1960 se z externistky stala první kmenovou kostýmní výtvarnicí a své práci zůstala věrna více než čtvrt století. Svými návrhy se v barrandovském studiu podílela na několika desítkách filmů věhlasných režisérů – Hynka Bočana, Zdeňka Brynycha, Vladimíra Čecha, Františka Filipa, Jaromila Jireše, Jána Kadára, Jana Kačera, Karla Kachyni, Elmara Klose, Františka Laurina, Milana Muchny, Ivo Nováka, Zdeňka Podskalského, Jindřicha Poláka, Evalda Schorma, Karla Zemana a mnoha dalších, což je patrné už jen z výčtu jejích filmů, televizních inscenací, seriálů a her, na kterých pracovala buď sama, nebo s kolegy ze svojí profese. Lída Novotná nejčastěji a nejraději spolupracovala s režisérem Františkem Filipem, a to nejen ve filmu, ale i v televizi. Vzpomeňme jen na některá jejich nezapomenutelná díla – Lístek do památníku, Nezralé maliny, Tažní ptáci, Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Byl jednou jeden dům.

Poslední návrhy televizních kostýmů vytvořila pro seriál Cirkus Humberto, natočený podle románu Eduarda Basse. Jednalo se o dvanáctidílný seriál, k němuž Lída Novotná v létě roku 1985 studovala atmosféru v sovětských cirkusech. Film se natáčel od prosince roku 1986 v hostivařském studiu v koprodukci se SRN, Francií a Itálií. Samotné natáčení už proběhlo bez její přímé účasti. Zemřela v plné práci, tak jak si vždy přála, 5. 12. 1986. Místem posledního odpočinku se stalo její rodiště, kam za svého života velmi často jezdila. Po smutečním obřadu 16. 12. 1986 byla uložena do rodinného hrobu na zábřežském hřibově.

Jejím manželem byl Zdeněk Štábla (6. 1. 1930 Brno – 27. 6. 1991 Praha). Filmový historik, filmový vědec, scenárista, odborný poradce. Zabýval se převážně historií české kinematografie do roku 1945.

Navrhované kostýmy k filmům, inscenacím, seriálům, televizním hrám, operám a operetám:

 

Filmy:

1956 – Honzíkova cesta, Nezlob, Kristino!

1957 – Štěňata

1958 – Hvězda jde na jih, Mezi nebem a zemí, Smrt v sedle, Tři přání

1959 – Kam čert nemůže, Konec cesty, Zkouška pokračuje, Zpívající pudřenka, Život pro Jana Kašpara

1960 – Valčík pro milión, Zlé pondělí, Žalobníci

1962 – Anička jde do školy

1966 – Dobře placená procházka

1969 – Den sedmý, osmá noc, Pasťák, Utrpení mladého Boháčka

1970 – Kouzelný dům

1972 – Zajíc přes cestu

1973 – Počkám, až zabiješ

1974 – Osud jménem Kamila

1979 – Čas pracuje pro vraha, Drsná planina, Muzika pro dva, Neohlížej se, jde za námi kůň, Tchán

1980 – Prázdniny pod psa, Rukojmí v Bella Vista

1982 – Únos Moravanky

1985 – Mravenci nesou smrt

 

Televizní filmy:

1965 – Kupón

1968 – Záhořanský hon

1969 – Aksál, Meze Waltera Hortona

1970 – Rapotínská tragédie, Lítost

1971 – Zvláštní případ

1973 – Muž v osidlech

1974 – Jak přijít o život

1975 – Bohoušův syn, Lístek do památníku

1985 – Případ Platfus, Ulička stratených snov

1986 – Hlava plná slunce

 

Televizní inscenace:

1961 – Magdalena Dobromila Rettigová

1963 – Dařbuján a Pandrhola, Domácí víno, Smrt si říká Engelchen

1965 – Dědictví na úvěr

1966 – Evženie Grandetová

1967 – Někoho jsem zastřelil, Podivný konec léta

1968 – Jak se Mette chtěla stát královnou, Tři strýčkové a Dominik

1969 – Nactiutrhač, Poslední páska, První láska, Vyloženě rodinná historie

1971 – Třírohý klobouk, Valašská melodie

1972 – Cestující se připraví k odletu, Příběh se starou lenoškou, Zlý dům

1973 – Bláznova smrt, Kost v krku, Kukačky

1974 – Egyptologové, Svět vody

1975 – O Nanynčiných koláčích, Recepty doktora Kudrny, Vilém Rozkoč

1976 – Typicky ženská reakce, Kateřina zlé pověsti, Podnájemníci

1977 – Ikarův pád, Paličova dcera, Rose Mary

1978 – Mapa zámořských objevů, Otec nebo bratr, Vondráčkovo pozdní odpoledne

1979 – Lustr, Na dvoře vévodském, Příbuzenstvo, Řekni mi to beze slov, Sedm kilo pro Králíčka, Zlaté rybičky, Změna napětí

1980 – Dopis psaný španělsky, Mít tak holku na hlídání, Nenechte se rušit, Nezralé maliny, Skapinova šibalství

1981 – Cesta do Rokycan, Jdi za štěstím, Po rozvodu, Rána pod pás, Štědrý den bratří Mánesů, Ubohý pan Kufalt

1982 – Čtverec mizení, Slečna se špatnou pověstí

1983 – Tažní ptáci

1984 – Bohyně lásky, Chytrá princezna, Jak se rozloučit s Odettkou

1985 – Hrabě Luxemburg, Jestli jednou odejdu, O mrtvých jen dobře

1986 – Bianka Braselli, dáma s dvěma hlavami, Čtvrtá strana trojúhelníku, Španělská paradentóza

1987 – Pohled z hlubin

 

Televizní seriály:

1966 – Eliška a její rod

1968 – Sňatky z rozumu (5 dílů)

1970 – F. L. Věk (13 dílů)

1972 – Jana Eyrová

1974 – Třicet případů majora Zemana (22 dílů), Byl jednou jeden dům (5 dílů)

1975 – Chalupáři (11 dílů)

1976 – Muž na radnici (11 dílů)

1978 – Ve znamení Merkura (5 dílů)

1979 – Dnes v jednom domě (9 dílů), Inženýrská odysea (13 dílů)

1982 – Malý pitaval z velkého města (9 dílů), Dobrá voda

1984 – Rozpaky kuchaře Svatopluka (13 dílů), My všichni školou povinní (13 dílů)

1986 – Zlá krev (1 díl)

1988 – Cirkus Humberto (12 dílů)

 

Televizní hry:

1969 – Učedník kouzelníka Čáryfuka

1972 – Muž a žena

1980 – A máte nás, holky, v hrsti, Královská hra, Snídaně v pánském pyžamu

1981 – Až já budu velká, O Vánocích už nechci ani slyšet

1986 – Návštěvní hodiny

 

Televizní minisérie:

1986 – Hvězdy nad Syslím údolím (3 díly)

 

Televizní pořady:

1963 – Album Supraphonu 1963

 

Televizní inscenace oper a operet:

1974 – Jakobín – Antonín Dvořák

1977 – Hubička – Bedřich Smetana, Jakobín – Antonín Dvořák, Rose Mary – Rudolf Friml

1978 – Dalibor – Bedřich Smetana

1979 – Polská krev – Oskar Nedbal

1981 – Netopýr – Johann Strauss

1982 – Prodaná nevěsta – Bedřich Smetana

1984 – Bandité – Jacques Offenbach

 

Dagmar Tempírová-Kotrlá

 

Pokračování rozsáhlého záchranného výzkumu na pravěkém sídlišti v Dubicku

Napsal zeman dne .

Již od roku 2010 naše muzeum zajišťuje archeologické záchranné výzkumy na sídlištní lokalitě Dubicko, Za kostelem, kde byl otevřen nový stavební obvod a kde v současné době vyrůstají nové rodinné domy a k nim také inženýrské sítě a přístupové komunikace. Výzkumy probíhaly v několika etapách také v letech 2014 až 2016 a s jejich pokračováním se počítá i v roce 2017.

 

Celkový plán lokality Dubicko, Za kostelem s vyznačením jednotlivých sezón výzkumů

 

O existenci této sídlištní lokality se dozvídáme díky působení tzv. vlastivědného kroužku místních občanů a nadšenců, kteří ve 20. a 30. letech 20. století při běžných zemědělských pracích nacházeli první doklady přítomnosti pravěkého osídlení na katastru obce. Díky jejich pečlivé práci dnes víme o existenci a poloze nejen nyní zkoumaného sídliště v trati Za kostelem, ale také o nedalekém a s ním souvisejícím pohřebišti v trati Dubicko, Újezd.

 

Pohled na lokalitu od J

 

V letech 2010–2013 probíhal výzkum v západní části lokality, kde vyrostla nová příjezdová komunikace a také pět rodinných domů. K výzkumu tedy docházelo na etapy, nejprve v prostoru komunikace a postupně dále – dle možností a požadavků jednotlivých vlastníků parcel. Do konce roku 2013 bylo prozkoumáno celkem 192 sídlištních objektů spadajících do několika pravěkých období – tímto výzkumem se podařilo doložit osídlení na území obce již od mladší doby kamenné, neolitu (kultura s lineární keramikou – 2. pol. 6. tisíciletí př. n. l.). Nejvíc objektů a také nálezů však spadá do období mnohem mladšího, a to do období mladší doby bronzové (kultury lužických popelnicových polí – 12. až 11. stol. př. n. l.), k tomuto období se datuje také výše zmíněné nedaleké pohřebiště v trati Újezd. Osídlení zde poté přetrvalo až do starší doby železné (halštatu, 8. až 5. stol. př. n. l.). Dalším prokazatelným osídlením tohoto příhodného jihozápadního svahu je až dnešní zástavba.

V roce 2014 se obec rozhodla rozšířit satelit severovýchodním směrem od nové ulice o další dvě větve nové komunikace, s tím souvisel i vznik a prodej dalších 16 nových stavebních parcel. Vzhledem k rozsáhlosti chystaných stavebních prací jsme na pomoc přivolali i kolegy z Olomouce (spol. Archaia Olomouc o.p.s.), kteří prováděli výzkum na východní větvi nově vznikající komunikace. Naše muzeum zajišťovalo výzkum na části severní a západní – celkem bylo v prostoru nové komunikace prozkoumáno přes 300 dalších archeologických objektů převážně kultury lužických popelnicových polí, v menším zastoupení ale také kultury s lineární keramikou, náležející do období mladší doby kamenné.

 

Ilustrační foto z výzkumu na ploše nové komunikace

 

V roce 2015 pak výzkum pokračoval při menších stavebních akcích – na jaře to byly přípojky inženýrských sítí k jednotlivým parcelám, na podzim potom vedení nové dešťové a splaškové kanalizace. V těchto případech byl výzkum složitější, jelikož odkrývaná plocha byla jasně omezena, a objekty proto nebyly zkoumány v celém rozsahu, ale pouze v prostoru skrytých ploch – mnohé z nich tak byly zdokumentovány jen ve svém profilu nebo z malé části, která byla skrývkou zachycena. To komplikovalo nejen jejich pečlivý výzkum, ale především následnou interpretaci, která zůstala ve většině případů nejasná.

 

Pohled na liniový výkop při výzkumu na stavbě dešťové kanalizace – 2015

 

Teprve na konci roku 2015 došlo k výstavbě prvních dvou rodinných domů. Větší stavební ruch započal ale zase až v roce 2016, kdy došlo ke stavbě dalších sedmi rodinných domů, a výzkum s menšími přestávkami trval od března až do srpna tohoto roku.

 

Skrytá plocha jedné z parcel před zahájením výzkumu

 

 

Jedna z parcel po dokončení výzkumu

 

Mezi nejzajímavější zkoumané objekty z posledních dvou let patří rozhodně objekt s číslem 554. Dochovalo se nám zde kompletní žároviště (cca 10 cm silná vrstva spálených uhlíků a propálené hliněné vrstvy), které mohlo sloužit jako místo k přípravě pokrmů – tomu nasvědčuje i nález celé zrnotěrky, která ležela na jeho okraji. Z tohoto objektu byly také odebrány vzorky zeminy k provedení analýz, které by nám mohly napovědět něco o používaných dřevinách, nebo dokonce o plodinách konzumovaných v období, kdy bylo toto sídliště obýváno.

 

Odkryté žároviště v objektu č. 554, v pravé části patrná celá zrnotěrka

 

Ke skladování většího množství zrna pravděpodobně sloužilo soujámí dvou zásobních jam s číslem 552 na parcele 339/8. Jejich stěny se ve spodní části velice těsně dotýkaly, ale i přesto zůstaly oddělené. Zda byl jejich vznik současný, nebo k vyhloubení druhé jámy došlo až po úplném zaplnění první jámy zásobami, se již asi nedozvíme.

 

Objekt 552 – dvě zásobní jámy stěnami těsně přiléhající k sobě

 

Nejrozsáhlejším objektem za celou dobu výzkumu je prozatím objekt označený číslem 637. Jedná se o protáhlý útvar bez ostře řezaných okrajů, který se rýsoval již v roce 2014 v severní větvi komunikace (tehdy označený jako obj. 460). V roce 2016 jsme na něj narazili znovu a zabíral téměř polovinu jedné stavební parcely (viz obr. ?? výše). Bohužel vzhledem k časovému tlaku jsme byli nuceni rozdělit celou jeho plochu pomocí čtvercové sítě a od střední a také nejširší části jsme šachovnicovou metodou začali kopat. Prozkoumáno bylo pouze 6 čtverců o rozměrech 2 × 2 metry a maximální hloubce 144 cm. Práce na tomto objektu nám přinesly spoustu nálezů, jak keramických a kamenných, tak i poměrně dost bronzových. Celková interpretace tohoto objektu jakožto zaniklé středověké úvozové cesty se zdá prozatím nejpravděpodobnější, ale s jistotou to budeme snad moci říct až po prozkoumání parcely přiléhající k východní větvi nové komunikace z její západní strany. Cesta procházela skrze již dávno zaniklé sídliště doby bronzové směrem od dubického kostela k Polance, a proto se do její výplně dostávaly i předměty datované do tohoto období.

 

Nejrozsáhlejší archeologický objekt po dokončení výzkumu

 

V současné chvíli probíhá zpracování všech nálezů jak ze sezóny 2014, tak i z let 2015 a 2016 a postupně se nám odhalují tajemství, která jednotlivé archeologické objekty ukrývaly. A co se nám za poslední měsíce výzkumu vlastně podařilo najít? Tak například dvě celé keramické nádobky, zlomky bronzových nástrojů, ale i celé bronzové jehlice, kamenné broušené nástroje (mezi nimi i otloukač), pazourky, keramická závaží, přeslen a také velké množství zlomků keramických nádob a hliněných konstrukcí tehdejší architektury (tzv. mazanice). V některých objektech na nás také čekaly shluky zvířecích kostí – běžný kuchyňský odpad typický pro všechna sídliště.

 

Práce na konzervaci a evidenci archeologických nálezů z posledních sezón v Dubicku

 

První z dochovaných celých keramických nádob na nás čekala v objektu č. 547 (zde foto nálezové situace a také očištěná nádobka), druhá potom v objektu č. 638

 

Druhá keramická celá nádoba z objektu č. 638

 

Některé keramické nádoby se však musí do původní podoby znovu poskládat – zde keramická nádoba typická pro období mladší doby kamenné, kultura s lineární keramikou

 

Jeden ze zajímavých nálezů – kamenný broušený otloukač

 

Malé keramické závaží, které muselo, vzhledem ke svému strupatému povrchu, opakovaně projít žárem

 

Jeden z nejzáhadnějších předmětů letošní sezóny – jedná se o vypálený hliněný kotouč, který s největší pravděpodobností sloužil jako zátka do velké zásobnicové nádoby (z té se však v objektu dochovalo již jen pár zlomků)

 

V letošní sezóně jsme dosáhli úctyhodného počtu již 665 prozkoumaných archeologických objektů. Ve většině případů se jednalo o sídlištní jámy, časté byly ale i nálezy tzv. kůlových jamek, zásobních jam, nebo dokonce konstrukcí pecí a žárovišť. Počty nálezů z tohoto výzkumu již počítáme na tisíce a v blízké době chystáme prezentaci alespoň části z nich veřejnosti.

Záchranný výzkum na lokalitě Dubicko, Za kostelem ani tímto rokem nekončí a my se již pomalu chystáme na pokračování výzkumu a především záchrany pozůstatků sídliště na mírném jihozápadním svahu na okraji obce Dubicko v roce 2017.

 

Setkání souvkařů v Bolaticích

Napsal zeman dne .

V sobotu 22. 4. 2017 proběhlo každoroční setkání sběratelů ledovcových souvků v malebné obci Bolatice, jedné z největších obcí v ČR, ležící blízko Opavy.

Co jsou to vlastně souvky? Souvky jsou různé horniny přinesené („přisunuté“) ledovci ze severních částí Evropy až na naše území severních Čech a Moravy. Mezi souvky patří různé druhy křemenných granitů, pegmatitů, porfyrů, ale i pískovců a pazourků. Je to směsice hornin ze Skandinávie, Finska, Dánska a Baltského moře. Mezi ně se přimíchaly i horniny zdejší, lokální, z Polska či severní Moravy, které ledovec při své cestě strhnul také. Kdo by se chtěl dozvědět více o ledovcových souvcích, může čerpat z bohaté literatury (Gába a Pek, 1999)1.

Společnost sběratelů souvků byla neformálně založena prvním setkáním v Bolaticích, panem Jiřím Dudkem, v roce 2015. Patří do ní různí sběratelé od amatérů až po profesionály.

 

Muzeum souvků Bolatice.  

 

Sál kulturního domu v Bolaticích.

 

Na sobotním setkání byla možnost zhlédnout spoustu zajímavých nálezů. Různé druhy souvků od severských „žul“ (granitů), porfyrů přes zajímavé pískovce až po například nádherný kus jantaru. Určování leželo především na bedrech pana doktora Zdeňka Gáby ze Šumperka, jenž se ledovcovými souvky zabývá od roku 1968. Navíc se spolek letos rozrostl o nové amatérské sběratele souvků ze Sedlnice, kteří společně s ostatními sběrateli setkání velmi obohatili.

 

Zde jsou příklady nalezených kamenů od některých sběratelů.

 

Souvky od paní Hanzelkové ze Sedlnice.

 

 

Jádro a otisk ježovky v druhohorním pazourku, průměr 3 cm; nález jednoho ze sběratelů.

Výběr nábrusů granitů a porfyrů Jiřího Dudka.

 

Část nálezů paní Gloserové ze Staré Poruby.

 

Mylonit, 6 cm.

Porfyr z Dalarna, 13 cm.                                            

 

Jantar, 5 cm.

 

Tříbarevný pegmatit, 6 cm.                  

 

Pazourek s mechovkami, 10 cm.

 

Křídový pazourek, 14 cm.                     

 

Achát neznámého původu, 6 cm.

Křídový pazourek, struktura houby Ventriculites sp., střední devon, 6 cm.

 

Nálezy pana Kladivy.

Kalmarsund pískovec, 21 cm.                      

 

Leopardovitý pískovec, 18 cm.

 

Porfyr z Dalarna, 9 cm.        

 

Křídový silicit se zkamenělinami; nález jednoho ze sběratelů.

 

Můj velký obdiv a poděkování patří Jiřímu Dudkovi z Bolatic, a to nejen za skvělou organizaci semináře, ale i za jeho šikovné ruce při výrobě štípaných artefaktů pro našeho archeologa z Vlastivědného muzea v Šumperku.

Sobotní setkání vtipně doprovodil svými výrobky „místní pravěký bolatický lovec“.

 

Souvky sloužily člověku od nepaměti. V době kamenné se například velmi hojně užívalo pazourků jakožto nástrojů ulehčujících každodenní život. Uplatňovaly se jako řezné a sečné nástroje, jako šipky do luků, hroty oštěpů či pěstní klíny. V průběhu času pazourky vytlačilo používání kovových materiálů. Na souvky, a to severské „žuly“ (granity), porfyry, diority a pískovce, tak zbyl již jen užitek stavební.

V dnešní době u nás slouží sbírání souvků k mapování jejich druhové rozmanitosti, nejzazšího rozšiřování ledovců a sledování pohybu a směru ledovcových mas. Proto je důležité souvky sbírat. Setkání podobná našemu souvkařskému semináři mají velký význam v rozšiřování sběratelské komunity a vyměňování zkušeností.

 

Milan Dvořák

 

 

1 Gába Z., Pek I.: Ledovcové souvky moravskoslezské oblasti. Šumperk. 1999.

 

Další bronzový depot z našeho regionu

Napsal zeman dne .

Před dvěma lety jsme veřejnost na stránkách našeho sborníku informovali o zajímavém objevu bronzového depotu z mladšího pravěku, sestávajícího z honosné štítové spony a pěti tordovaných nákrčníků (Halama 2015). A letos v květnu přibyl do muzejních sbírek další pozoruhodný nález obdobného charakteru. V lesích mezi Zábřehem a Mohelnicí, mimo jakoukoli známou archeologickou lokalitu (přesné místo zatím nemůžeme z pochopitelných důvodů zveřejnit), totiž nalezl p. Lukáš Chamlar pomocí detektoru kovů soubor bronzových předmětů. Rozpoznal důležitost nálezu a ihned zkontaktoval archeologa našeho muzea. Předměty tak mohly být odborně vyzvednuty a archeologická situace řádně zdokumentována.

Pod svrchní vrstvou tmavé humusovité zeminy se po začištění situace objevilo okrouhlé ústí keramické nádoby a uvnitř vedle sebe ležely dva spirálovité nápažníky (obr. 1), pod nimi se v nádobě nacházely čtyři celé srpy, sekerka s tulejkou a velká puklice (faléra) – obr. 2.

obr. 1: Postupné odkrývání depotu (1. fáze) – ústí nádoby se dvěma nápažníky uvnitř.

 

obr. 2: Postupné odkrývání depotu (2. fáze) – čtyři srpy, sekerka a puklice (faléra).

 

Ve střední části nádoby bylo naskládáno 11 (!) celých náramků (obr. 3) a na dně ještě dvě jehlice, část nákrčníku, kopí a fragment plechové nádoby.

obr. 3: Postupné odkrývání depotu (3. fáze) – sekerka a soubor náramků.

 

Ukázalo se tedy, že do keramické nádoby amforovitého tvaru (bohužel byla tlakem okolní zeminy zcela rozpraskána) někdo kdysi naskládal 24 bronzových předmětů, většina z nich byla navíc celá a ve vynikajícím stavu zachování (obr. 4).

obr. 4: Soubor nakonzervovaných bronzových předmětů ukrytých v nádobě.

 

Z funkčního hlediska tvoří většinu artefaktů z nalezeného souboru šperky a ozdobné součásti oděvu. Impozantní jsou zejména oba spirálovité nápažníky. Jeden byl bohužel rozlámaný do několika žeber, druhý se naštěstí zachoval v původním tvaru. Je stočený z tenkého bronzového proužku, s vně připojeným středovým příčně přesekávaným žebrem. Oba konce přecházejí v tyčinku, vně zdobenou rytím (obr. 5).

obr. 5: Spirálovitý nápažník.

 

Z našeho regionu jsme doposud takovýto artefakt neměli, pouze jednotlivé fragmenty. Všech 11 náramků představuje stejný typ – tzv. tyčinkové náramky s rozevřenými konci. Liší se pouze zdobením – většinu z nich pokrývá z vnější strany rozmanitá rytá výzdoba, dva z nich však kombinují rytí s plastickými žebérky (obr. 6).

obr. 6: Soubor 11 tyčinkových náramků s rozevřenými konci.

 

Další šperk představuje část nákrčníku s tordovaným tělem okrouhlého průřezu. Technologickou zajímavostí jsou jistě dvě jehlice (jedna z nich zlomená), neboť nemají dokončenu finální úpravu povrchu – nejsou zabroušeny hrany vzniklé po odlití do formy a chybí jakákoli obvyklá rytá výzdoba. Zdá se totiž, že při jejich odlévání došlo k posunutí formy, takže finální úprava poté postrádala smysl – jde tedy zřejmě o nepodařené výrobky, zmetky (obr. 7).

obr. 7: Dvě jehlice s nedokončenou finální úpravou.

 

V depotu se dále nacházelo nářadí – čtyři celé srpy (typ s řapem a postranním výčnělkem – obr. 8) a sekerka s tulejkou a malým ouškem, tělo zdobí plastické lišty (obr. 9). Zbraně reprezentuje část kopí, ovšem pouze v podobě fragmentu středové části tulejky a postranních listů.

obr. 8: Čtyři srpy s řapem a postranním výčnělkem.

 

obr. 9: Sekerka s tulejkou a ouškem.

 

Vysloveně vzácností je část plechu s přehnutým okrajem a přinýtovaným páskem – pravděpodobně část nádoby s madlem nebo dokladem opravy (obr. 10). Tepané bronzové nádoby představují málo frekventovaný nález, a musely tak být ve své době drahým a ne každému dostupným předmětem.

obr. 10: Pravděpodobně okraj plechové nádoby s nýtem.

 

U posledního předmětu z depotu se zastavíme podrobněji. Takováto velká litá a dotepávaná oble klenutá puklice s vybíjenou výzdobou v podobě soustředných kružnic tvořených perličkami je z Moravy známa pouze v několika exemplářích. Našemu nálezu chybí vrcholový knoflík, který byl k tělu připevněn pomocí nýtu – zbyl po něm pouze otvor (obr. 11). Nejlepší analogie shledáváme v depotu z Křenůvek a hlavně ze Štramberka (obr. 12). Funkčně jsou tyto puklice považovány za součást koňských postrojů a zdá se, že uvedené vícedílné moravské faléry s vybíjenou výzdobou lze považovat za autochtonní produkt, který je zatím chronologicky vázán na mladší stupeň doby popelnicových polí (Salaš 2005, 123-124) – tedy stupeň H B1 (starší úsek pozdní doby bronzové, cca 10. stol. př. n. l.).

obr. 11: Puklice s vybíjenou výzdobou – pravděpodobně faléra z koňského postroje.

 

 

obr. 12: Analogické nálezy falér z depotu Štramberk 2 (dle Salaš 2005, tab. 435:49-50).

 

V obou zmíněných depotových celcích nacházíme analogie i k většině ostatních předmětů, takže uvedenou dataci pravděpodobně bude možné vztáhnout na celý náš bronzový nález. Otázkou zůstává, zda šlo o ukrytý majetek, nebo o obětinu, i když z výsledků posledních bádání a historických analogií vyplývá, že pravděpodobnější je spíše ta druhá možnost.

Tento zajímavý nález bude veřejnosti poprvé představen v rámci šumperské muzejní noci (9. 6. 2017). Poté ještě dojde k dokončení konzervace bronzových předmětů a k pokusu o slepení fragmentarizované keramické nádoby. Také tento předkládaný stručný článek je možno brát pouze jako předběžný, nález si jistě zaslouží ještě podrobnější analýzu.

 

Jakub Halama, archeolog VMŠ

 

 

Použitá literatura:

HALAMA, J.: Proč byl v zemi ukryt pravěký poklad bronzových šperků? Severní Morava 101, 2015, s. 53-58.

SALAŠ, M.: Bronzové depoty střední až pozdní doby bronzové na Moravě a ve Slezsku. Brno 2005.

 

Jan Merta – jeden z nejlepších současných českých malířů pochází ze Šumperka

Napsal zeman dne .

Narodil se 4. prosince 1952, ale rozhodující období svého dětství, od jednoho roku do třinácti let, prožil v Liberci. Otec Hynek Merta byl evangelický kazatel a matka Bedřiška, rozená Tvrdá, pracovala jako rehabilitační sestra. Dědeček Hynek Merta vlastnil statek v Hrabové nedaleko Zábřehu, kam rodina občas jezdívala. V letech 1968–1972 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze. Pak se několikrát pokoušel o studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Podařilo se mu to až v roce 1981. Mezitím vykonával řadu různých zaměstnání. Akademii ukončil už jako dospělý v roce 1987.

Dvakrát byl zvolen Osobností roku za významný výtvarný počin, a to v roce 2005 – za retrospektivní výstavu v Moravské galerii v Brně a ve Východočeské galerii v Pardubicích, výstavu doprovázel obsáhlý katalog, a dokonce i film, a v roce 2009 – za výstavu ve Wannieck Gallery Brno. Cena vznikla v roce 2002 a zprvu byla spojena s časopisem PARS vydávaným Galerií Klatovy/Klenová a Zámkem Týnec. Pořadí určovaly body přidělované širokou obcí volitelů z řad historiků umění a výtvarných kritiků. Od roku 2010 cenu společně pořádají Galerie výtvarného umění Cheb, časopis Art+Antiques a artalk.cz.

Od října 2010 do února 2011 byl hostujícím pedagogem v Šalounově ateliéru Akademie výtvarných umění v Praze.

Jan Merta je považován ve své generaci umělců, která vstoupila na scénu v průběhu 80. let 20. století, za jednoho z nejlepších českých výtvarníků. Jeho díla lze dost těžce umělecky zařadit či přiřadit k nějakému výtvarnému směru. Na tom se shodují teoretici umění doposud.

Samostatně vystavuje od roku 1989, v naší republice např. v Brně, Chebu, Kutné Hoře, Liberci, Olomouci, Ostravě, Praze, Rakovníku, Ústí nad Labem, ve světě např. v Berlíně, Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Los Angeles, Mnichově, Moskvě, Varšavě, Vídni, Tokiu a dalších. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha významných veřejných i soukromých sbírkách nejen u nás, ale i ve světě.

V roce významného životního jubilea uspořádala Městská knihovna Galerie hlavního města Prahy první velkou retrospektivní výstavu malíře Jany Merty s názvem „Galerie“ – Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu, 2. 11. 2016 – 12. 3. 2017.  Umělec je spojován s představiteli tzv. nové malby generace 80. let, kteří svůj výtvarný názor formulovali na pozadí postmoderny. Rozchod s principy modernismu z nich vygeneroval svérázné tvůrčí individuality s velkou šíří malířských stylů a názorů. A právě Jan Merta je svou tvorbou, zacílenou do osobní paměti, jedním ze stěžejních představitelů nové malby.

Obraz Jana Merty z konce 90. let se na listopadové aukci roku 2017 Prague Auctions prodal za rekordních 1,11 milionu korun. Čtyřiašedesátiletý Jan Merta se tak stal prvním autorem své generace, jehož dílo v aukci překonalo hranici milionu korun. Obraz Vyvržená insignie z let 1993–1997 byl dosud největším Mertovým plátnem nabízeným v aukci, jeho dražba začínala na 812 tisících korun. To je jen o pár tisíc méně, než byl malířův dosavadní, osm let starý rekord obrazu s názvem Základ z let 1999–2006. Hned tři Mertovy obrazy byly navíc v průběhu roku draženy za částky nad půl milionu korun. ART+ za posledních deset let eviduje prodeje čtyř desítek Mertových obrazů, z nichž tři desítky našly kupce. Jejich průměrná cena vychází na více než čtvrt milionu korun. Průměrné aukční ceny obrazů (uváděny včetně aukční provize) Mertových generačních současníků Vladimíra Kokolii, Jiřího Davida či Stanislava Diviše jsou poloviční či nižší.

Nový malířův aukční rekord padl jen pár týdnů po začátku umělcovy obsáhlé již zmiňované výstavy v pražské Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy, která je jeho největší prezentací od roku 2009, kdy vystavoval v brněnské Wannieck Gallery. 

 

Narozen 4. 12. 1952 v Šumperku (Česká republika)

1968–1972 studium na Střední odborné škole výtvarné v Praze

1972–1981 různá zaměstnání (neumělecké profese)

1981–1987 studium na Akademii výtvarných umění v Praze

1991–2002 zastupován Galerií MXM v Praze

2003–2015 zastupován Galerií Johnen + Schöttle v Kolíně nad Rýnem (později Galerie Johnen v Berlíně)

Od roku 2004 zastupován Galerií Rüdiger Schöttle v Mnichově

Od roku 2004 zastupován Galerií Martin Janda ve Vídni

Od roku 2014 zastupován Galerií SVIT v Praze

V roce 2005 a 2009 zvolen Osobností roku za výtvarný počin – za výstavu ve Wannieck Gallery Brno

Žije a pracuje v Praze a Českých Lhoticích.

 

 

Na otázky odpovídal pan Jan Merta v roce 2012

 

Narodil jste se sice v Šumperku, ale dětství prožil v kraji pod Ještědem. Jak na toto období vzpomínáte?

Byl jsem šťastné dítě. Nemohl jsem ráno dospat, jak jsem se těšíval na další den. Že komunisté ještě popravovali, jsem netušil. My jsme s bratrem jenom sťali sekyrou na špalku několik bělásků, protože nám ve škole řekli, že strašně škodí, a dědeček na zahradě fary, kde jsme bydleli, pěstoval zelí. Asi při sedmé exekuci mně bělásků přesto přišlo líto a taky jsem si uvědomil, že bych klidně mohl být běláskem. V noci jsem nemohl spát.

Vzpomínky z dětství v Liberci jsou natolik intenzivní, že mě již dohnaly ke třem výstavám a čtvrtou (nejspíš závěrečnou – Liberec IV) chystám letos těsně před výstavou u vás v Zábřehu.

 

Kdy jste začal malovat a kdo byl Vaším vzorem?

Nejprve jsem kreslil. Hned po probuzení jsem vyžadoval „tužtičku a papírek“ ještě do postele. Nic z těch kreseb se ale nedochovalo, dětské výtvory se používaly na zatápění. Oboustrannou modročervenou účetní tužkou jsem počmáral kdejaký papír. Vzpomínám si na snad téměř první abstraktní čáry, kreslil jsem a seděl na prosluněném trávníku před domem. Byl jsem vzrušen a jako by se pode mnou zachvívala zem. Nevím proč, ale dnes mám ten okamžik navíc spojen s hudbou Janáčkových kvartetů. S bratrem jsem později pokreslil kuchyňský nábytek a první oleje – nátěrové hmoty – jsme vyzkoušeli na mnoha čtverečních metrech fasády domu. Dostali jsme pořádný výprask a ředidlem jsme měli své výtvory odstranit. To ovšem nešlo, barvy jsme ošklivě rozmazali a zůstaly tam (z mého dnešního pohledu) nádherné lazury. Dědeček pak fasádu opravil. První vlastní tempery (za 25 Kčs) jsem si přál jako malířskou cenu na pionýrském táboře místo fotbalového míče (za 150 Kč). Mým prvním vzorem byl otec – evangelický farář a sváteční malíř. Potom to byl Jan Daniel Michelangelo Smetana, to už bylo v Ústí nad Labem, Jan Zrzavý a Vincent van Gogh. Tehdy mi bylo asi 14 let. Později jsem už neměl konkrétní vzory, ale kritériem mi byla kvalita děl různých umělců.

 

Na prázdniny jste jezdil i k nám do Zábřehu. Kdy to bylo a vybavujete si některá místa?

Bylo to asi v letech 1955–1960. Vybavuju si především dům tatínkovy sestry, tety Jindřišky, v ulici Československé armády, pohled z postele na větve větrem zvlněné břízy, na zahradu s vůní rajčat a rybízů, na zelená vrátka k řece. Počítali jsme vagóny nákladních vlaků, které jezdily po náspu za řekou. Výhledu na trať dnes brání jakási provozovna. Vzpomínám si na park s chladnými stíny, na bučení a pach jatek, na jejichž místě dnes stojí benzínka. Horní náměstí si z těch dob nevybavuji vůbec, ani jsem netušil, že to v Zábřehu jde tak do kopce. Město jsem vnímal jako téměř bílou, teplou (inu, prázdniny!), prosluněnou rovinu mezi okolními, tehdy velice velice vzdálenými modrými kopci.

 

Jak vzpomínáte na svoje studium na AVU?

V době mých studií na AVU ještě vládli bolševici. Při životě mě udržovaly tři hlavní zdroje: mléčný bar na dnešní třídě Milady Horákové, knihovna akademie, kde jsem objevoval v zahraničních knihách a časopisech (dodnes je mi záhadou, kdo je vybíral, objednával a platil, jak se vůbec do knihovny dostaly) pro mě dosud neznámé umění. Knihovník pan Krob mi je půjčoval se slovy: „No, neměl bych, ale že jste to vy, pane Merto…“ Třetí posilou byla Stromovka hned pod okny ateliéru školy. V prvním ročníku jsem s nasazením kreslil kostry a babičky, ostatní roky už jsem považoval za dosti ztrátové, ale od kolegů jsem se dověděl o existenci českého neoficiálního umění. Samozřejmě mimo školu a tajně jsme se setkali s několika skutečnými současnými umělci. Kupříkladu Vladimírem Kafkou, Václavem Boštíkem, Stanislavem Kolíbalem, Adrienou Šimotovou. V té době jsme vystavovali a potkávali se na zakazovaných Konfrontacích ve dvorcích, chodbách a sklepech činžáků na různých místech Prahy. Pak přišly takzvané „Svárovy“, kam se jezdilo autobusem. Světlem těch dob na akademii pro mě byla učitelka angličtiny, překladatelka paní Jarmila Emmerová. Chtěl jsem odejít ze školy co nejdříve, proto jsem v pátém ročníku požádal o zkrácení studia. To už jsem maloval první vlastní obrazy, nejen ateliérové studie. A narazil jsem hlavně u oponentů, kteří se mi omlouvali jeden po druhém („Nezlobte se, tohle bych mohl obhájit na L‘ École des Beaux-Arts v Paříži, ale ne tady!“). Téma Hostiny a ani moje tehdejší volné, nikoliv ovšem abstraktní, pojetí malby neprošlo. Diplomku jsem musel dělat znovu následující rok s neutrálním, ovšem povinně figurálním tématem Člověk a hudba. Od obhajoby u státnice mě chtěli vyhodit, ale můj profesor Oldřich Oplt byl už v důchodu, přihlásil se jako oponent a tvrdě se mě zastal (Jeden obraz z diplomové práce, Schránka v červeném poli, o rok později zaujala ruské avantgardisty na výstavě v Moskvě a krátce po revoluci se díky Galerii MXM stala součástí sbírky Galerie hlavního města Prahy). Později (ještě tentýž rok – 1987) jsem roztrhal a hodil do koše nabídku ke vstupu do tehdejšího Svazu výtvarných umělců. Nějakou dobu jsem učil kresbu ve figurálním kursu a pak jsem naštěstí dostal zakázku na restaurování.

 

Je o Vás známo, že inspiraci pro svoje obrazy čerpáte z vlastních příběhů. Můžete se o některý z nich se čtenáři podělit?

Není to asi doslova příběh, ale pokusím se přiblížit, co všechno je (mimo jiné) za obrazem Přišlo jaro. Tento obraz je pro mě osobně velmi důležitý, váže se k době, kdy byl tatínek evangelickým farářem v Liberci a bydleli jsme ve vile po Němcích. V podobných vilách bydleli i naši kamarádi. Na počátku byla moje nedávná návštěva Liberce. V domě u takzvaných souseďáků jsem na schodišti našel známé velké leptané okno s motivem ženy s květinovým věncem (snad představuje Jaro, Primaveru). Nejdříve jsem chtěl (musel) namalovat to okno. Jaro jsem měl vždy spojeno s velmi intenzivními zážitky a s množstvím jasného světla. Na obraze se oblá pole secesního okna proměnila v téměř geometrickou abstrakci připomínající Mondriana, žena s věncem se postupně stala dítětem (mnou) usazeným v nějakém bojovém vozidle – vznášedle s břitkými hranami. Před sebou má dítě jakési zařízení, jako display nebo knížku, musel jsem to namalovat velmi přesně, ačkoliv nevím, co to vlastně je. Vidíme zde i ruku, nebo rukavici, což je motiv, který se na mých obrazech vždy znovu a znovu objevuje. Človíček se na nás nedívá, soustředěně vyhlíží do dálky. Je to pohled z okna do jasného světla k nekonečně vzdálenému horizontu. Když můj otec kázal, díval jsem se ven do zahrady, kde rostly veliké staré keře a rododendrony, a snil jsem. Zelená barva v pozadí však tentokrát není odvozena od zeleně za oknem, ale od barvy obalu jedné dětské knížky. Hlavu dítěte shora svírají dvě červená břevna, připomínají hole, jimiž na starých obrazech vojáci přitlačují na Kristovu hlavu trnovou korunu. Kdysi dávno jsem udělal kresbu, která se jmenovala Bitevní stroj jara, už tam se objevily tyto dvě hole, připomínaly mně také Drtič čokolády na Duchampově Velkém skle. Bílý otevřený prostor je pro mě spojen s dětstvím, je to fyzicko-mystický prožitek zosobňující nejvyšší blaho, blaženost a tušení nekonečných možností.

Když jsem tento obraz maloval, byl jsem šťastný. Štětcem jsem vyjadřoval pocity, které jsem zažíval jako dítě a které jsou stále živé v mých vzpomínkách. Je to obrazové ztvárnění velmi subjektivních stavů.

Obraz však nechávám žít bez komentáře.

 V některých jiných případech se konkrétní příběh stává jako text doprovodem obrazu (Olejový sokl, Autoportrét podle Rembrandta, Galerie I-IV, …).

 

Vaše obrazy vznikají velice pozvolna. Pracujete na nich i několik let. Kolik obrazů současně jste schopen malovat?

Několik obrazů jsem namaloval velmi rychle, takřka jedním dechem, na většině však skutečně maluji třeba rok nebo i celou řadu let. Zhruba před 15 lety jsem udělal „inventuru“ a napočítal jsem asi 70 rozmalovaných obrazů. Většinu z nich jsem musel zničit, protože jsem se už od nich odpojil. Pořád ale existují obrazy, na kterých jsem začal pracovat před dvaceti lety, a dodnes nejsou hotové. V současné době, když nepočítám práce na papíře, pracuji na šestnácti obrazech.

 

Řadíte se k umělcům, kteří tvoří na hranici mezi modernou a postmodernou. Jak vnímáte postmoderní umění ve vztahu k současnému světu?

Lineárnost a košilka modernistických imperativů mě v osmdesátých letech tísnila, ale ani v době postmoderní jsem se necítil a nemyslel jako postmoderní malíř. Navíc si myslím, že už přišlo cosi jiného a postmoderna je už minulostí. K tomu, abych maloval, jsem nikdy nepotřeboval žádnou dobovou teorii nebo filozofii, protože jsem malovat vždycky potřeboval, a to takřka fyziologicky. Tlak je nekompromisní a jde zevnitř.

 

Ví se o Vás, že volíte různé velikosti obrazů. Podle jakých námětů a témat je vybíráte?

Trefit správně formát je zásadní věc. Formát i technika se odvíjí od záměru a námětu. Akvarel na papíře 12 x 9 cm může být pro mě objevnější než olej na plátně 300 x 300 cm. Jde o to rozpoznat, že například jistá kytička potřebuje 175 x 175 cm, a moři stačí jen 12 x 21 cm. Vagónu s uhlím sedí 310 x 480 cm, kdežto část slumu se vejde na 195 x 361 cm. Když jsem maloval řez hřibem, udělal jsem si ho na papír v životní velikosti a později na plátno 190 x 220 cm, zkusil jsem formát někde mezi tím, ale vůbec to nefungovalo. Portrét může být velikánský, protože se potřebuji rozjet i v samotné malbě a dostat tam správný výraz. Když jsem maloval stín letadélka nad nekonečnými lesy, byl formát určený listem zeleného brusného papíru, který ty lesy připomínal.

 

Dagmar Tempírová-Kotrlá

 

 

 

Jan Merta, Znovuzrození, 2016, akryl, plátno, 90 x 110 cm

 

 

Jan Merta, Deklarace, 2013-2015, akryl, plátno, 90 x 110 cm  

 

 

Jan Merta, V jenom pytli, 2015-2016, olej, plátno, 90 x 110 cm