Archivy: Odborné články

Počátky organizovaného poskytování první pomoci a zajišťování převozu pacientů k lékařskému ošetření sahají do počátku 20. století. Záchranné a sanitní služby poskytovaly ovšem neprofesionální společnosti. Jejich odborně proškolení členové vykonávali tuto činnost zcela dobrovolně. Ovšem už ve 2. polovině 19. století bychom v řadách některých spolků našli členy, kteří byli připravení svým kolegům poskytnout v případě potřeby první pomoc. Týkalo se to zejména tělovýchovných spolků, ale především pak sborů dobrovolných hasičů. Tito hasiči-záchranáři neposkytovali pomoc jen svým při zásahu zraněným kolegům, ale i veřejnosti. Zvláštní záchranné jednotky byly zakládány dále ve větších továrnách, připraveny zasáhnout v případě nehody, požáru nebo při pracovních úrazech.

V Šumperku fungoval také sbor dobrovolných hasičů a v jeho rámci záchranný oddíl. Hasiči měli své zázemí v dnes již neexistujícím hospodářském dvoře bývalého dominikánského kláštera, kde byla uskladněna i hasičská technika. Pro přepravu zraněných se používala zvláštní kolečková nosítka. Šlo vlastně o nosítka usazená na podvozky s velkými koly a krytá plachtou. Ta měla chránit převáženého pacienta, ale není pochyb, že to bylo naprosto nedostačující. Tuto službu vůči veřejnosti vykonávali dobrovolní hasiči do roku 1929, kdy byla v Šumperku založena Dobrovolná záchranná společnost (Freiwillige Rettungsgesellschaft). O jejím založení uvažovalo město již několik let předtím. K těmto úvahám jej vedl především nárůst rizikových faktorů v životě společnosti. Nad obyvateli města a jeho okolí se odjakživa vznášela hrozba možného požáru nebo ničivé povodně, které mohly brát i lidské životy. Lidé však byli ohroženi také výdobytky tehdejší vědy a techniky. Hrozily úrazy elektrickým proudem, rozvoj motorizované dopravy přinášel rizika dopravních nehod, při nichž byl ohrožen život nejen řidičů, ale i chodců. Neštěstí číhalo na železnici nebo na staveništích, také v továrnách, plných moderních výrobních strojů a zařízení. Představitelé města Šumperka si uvědomovali, že záchrannými sbory s potřebnou výbavou a sanitními vozy disponuje řada měst v blízkém či vzdálenějším okolí a že už nelze být pozadu. Proto se započalo s přípravami ke zřízení záchranné společnosti. Na počátku roku 1927 oslovili vedení města Opavy, zda by jim mohly být poskytnuty bližší informace o fungování jejich sboru. Slezský soused záhy zaslal šumperské radnici poměrně obsáhlý popis činnosti záchranné služby včetně výčtu nákladů spojených s jejím provozem.

V říjnu 1928 vydalo město Šumperk výzvu k obyvatelům, aby se přihlásili za člena společnosti, ať už pouze přispívajícího, nebo přímo vykonávajícího službu. V textu se objevilo výše uvedené zdůvodnění potřebnosti takové společnosti. A zároveň i potřebnost pořízení sanitního vozu. Pod výzvu se podepsali v prvé řadě představitelé města Šumperka i okolních obcí, dále nejrůznější spolky, sdružení živnostníků, ředitelé bank nebo škol, také jednotlivci, jako např. lékaři, továrníci, duchovní a další. Ustavující schůze se měla konat v listopadu téhož roku v kině Saxinger (později kino Svět). Společnost začala skutečně fungovat od jara roku 1929. V jejím čele stál až do roku 1938 továrník Hans Oberleithner, velitelem a správcem pokladny společnosti byl Robert Scholz, povoláním městský sekretář.

Zázemí společnosti se nacházelo v přízemí šumperského zámku, ve kterém sídlila německá chlapecká měšťanská škola. Vchod do stanice se nacházel nalevo od průjezdu (z pohledu jakoby od dnešního Husova náměstí). Nad vstupem byla umístěna cedule s názvem a znakem společnosti, který tvořil znak města Šumperka umístěný ve středu maltézského kříže. Vybavení stanice potřebným zdravotnickým materiálem bylo možné zejména díky štědrosti přispěvatelů na její provoz a stále se zdokonalovalo. Díky přispění obyvatel města bylo možné zakoupit i první sanitní vůz. Pro jeho umístění byla poskytnuta garáž v areálu městského stavebního dvora ve Slovanské ulici (tehdy zvané jako Meierhofgasse). K převozu pacientů se ovšem i nadále používala ona zastaralá kolečková nosítka, která byla uložena v budově radnice. Společnost poskytovala první pomoc, zajišťovala přepravu nemocných a zraněných do nemocnice nebo do ordinací lékařů. A to nejen v rámci města Šumperka, ale i v jeho blízkém či vzdálenějším okolí. Vytíženost záchranné společnosti vyvolala brzy potřebu pořízení druhého sanitního vozu. To se opět podařilo díky štědrým darům v roce 1932. Nový vůz byl výkonnější než předchozí a osvědčoval se hlavně v zimním období. Pořád ale platilo, že těmito vozy nesměli být převáženi infekční pacienti – z důvodu zabránění šíření nákazy. Takové převozy směly být prováděny pouze v automobilu vyhraněném k tomuto účelu. Šumperští záchranáři jej k dispozici neměli, proto se stále používala ona kolečková nosítka. Ta ovšem byla již ve 30. letech 20. století naprostým přežitkem, nadto přeprava pacienta takovým způsobem, zejména v zimě, byla pro jeho už tak nedobrý stav dost riskantní, zvláště pak pro děti. Občas členové společnosti porušili pravidla a pacienta převezli běžným sanitním vozem, který poté vydezinfikovali důkladněji než jindy. Právě zastaralý a nedůstojný převoz infekčních pacientů do nemocnice vedl k vydání další výzvy ke sbírce financí na pořízení sanitního vozu určeného jen pro tyto účely. A opět se výzva setkala s úspěchem, od roku 1936 se už pro infekčním onemocněním stižené obyvatele vyjíždělo nově pořízeným vozem. Všechny tři sanitní vozy byly garážovány v areálu stavebního dvora, přičemž infekční auto bylo umístěno zvlášť. Jeho posádce byla k dispozici koupelna pro dezinfekci, vůz se ostatně musel dezinfikovat po každém převozu, pravidelné čištění se týkalo i ostatních dvou vozů.

Vytíženost záchranné společnosti dokazují i pravidelné statistiky předkládané radě města Šumperka, ale uveřejňované i na stránkách šumperských novin Nordmährischer Grenzbote. Zde se také lidé mohli dočíst o různých nehodách, při nichž členové společnosti zasahovali. Jen za druhé pololetí roku 1929 evidovali 449 případů, z toho bylo ošetřeno 52 dětí, zbytek dospělí. V roce 1932 dosáhl počet případů necelé tisícovky. Jednalo se většinou o náhlá onemocnění, hojně zastoupeny byly rovněž úrazy, dále také případy otravy, pokusů o sebevraždu, poskytnutí zdravotní pomoci při požárech, společnost zajišťovala také v případě potřeby převoz rodící ženy do nemocnice. Ne všechny případy končily vždy v nemocnici, proškolení členové společnosti mohli poskytovat ošetření i přímo na stanici, kde si postupně pro tento účel zařídili ambulantní místnost, oddělenou od ostatních prostor, a kde byl také uložen veškerý zdravotnický materiál.

Poskytnutí první pomoci bylo bezplatné, převozy nemocných se již prováděly za úplatu. V rámci města Šumperka se hradil jednotný poplatek 20 Kč. V blízkém okolí se navíc za každý ujetý kilometr účtovalo 2,50 Kč. Úhrada převozů ze vzdálenějších míst se stanovovala dle závažnosti případu. Pro chudé a zcela nemajetné byly služby společnosti zdarma. Poplatky ale nebyly jediný způsob, jakým společnost získávala prostředky na své fungování. Dalším zdrojem byly příspěvky členů a dary dobrodinců, subvence poskytovalo také město Šumperk nebo další instituce státní správy a samosprávy. Ve prospěch společnosti byly získávány finanční příspěvky i prostřednictvím různých zábav a společenských akcí. Její provoz totiž nebyl levný. Stanice fungovala nepřetržitě, v chladných měsících se zde muselo topit, vytápět bylo nutné i garáže, aby auta byla i v mrazech připravena ihned k výjezdu. Dále bylo nutné doplňovat zdravotnický materiál, spotřeba dezinfekčních přípravků nebyla jistě také malá. Investovat se muselo třeba i do výbavy členů, zejména zimní. Společnost se snažila neustále zdokonalovat své vybavení, na konci 30. let tak uvažovala o pořízení výkonného světelného zdroje, nezávislého na elektrické síti, kterého by bylo možno použít při nočním zásahu v terénu, třeba při dopravních nehodách. O úrazy elektrickým proudem nebyla v této době nejspíše také nouze, proto společnost usilovala o získání zvláštního záchranného kufříku pro tyto případy.

Společnost úzce spolupracovala se sborem hasičů, se kterým také vznesla na počátku 30. let vůči městu požadavek na vybudování jedné společné budovy, kde by měly veškeré potřebné vybavení pod jednou střechou a která by díky své poloze umožnila i snadnější a rychlejší výjezd vozidel k zásahu. Město se této myšlence nebránilo a oslovilo ohledně vypracování plánů místní architekty, nakonec však vedlo jednání s drážďanským architektem Rudolfem Bitzanem, který již předtím projektoval přístavbu kina Saxinger. Novostavba měla stát ve Slovanské ulici nebo její těsné blízkosti, ale plány se realizovat nepodařilo.

Společnost byla dobrovolná, její členové tedy vykonávali službu nad rámec svého běžného povolání, ve svém volném čase. Službu konajících členů bylo ve 2. polovině 30. let celkem 48, v dobových dokumentech bývali označováni jako samaritáni. Každý člen prošel několikaměsíčním zdravotnickým školením, ostatně po odborné stránce dohlížel na jejich činnost praktický lékař dr. Rudolf Sklenarz, jehož ordinace se nacházela na dnešní ulici Generála Svobody. Přivolat pomoc samaritánů bylo možné telefonem, který byl do stanice zaveden, nebo skrze požární hlásiče umístěné v ulicích, případně bylo možné oznámit událost osobně přímo na stanici. V nepřetržité službě se její členové střídali dle svých možností. Ve dne i v noci, ve svátky, bez ohledu na počasí, pořád připraveni k pomoci. Společnost fungovala do roku 1938, poté její funkci převzal německý Červený kříž, do nějž také někteří členové vstoupili. Mnozí byli povoláni do řad wehrmachtu a na bojištích 2. světové války přišli o život.

Ve vlastivědném muzeu se ve sbírkách nachází jen málo hmotných dokladů činnosti této společnosti, ale jistě nejsou bez zajímavosti. Jedná se zejména o odznak společnosti, dále o výtisk výzvy ke sbírce prostředků na zakoupení sanitního vozu pro infekční pacienty a o pokladničku na finanční příspěvky. Ta je opatřena znakem společnosti a heslem, jímž se řídila: „Edel sei Mensch, Hilfreich und gut!“ V překladu to znamená „Šlechetný budiž člověk, nápomocný a dobrý!“ Tato slova byla převzata z jedné z básní proslulého německého básníka Johanna Wolfganga Goetha (1749–1832). Dochoval se rovněž snímek jednoho ze sanitních vozů umístěného v garáži stavebního dvora.

Založení Dobrovolné záchranné společnosti bylo v Šumperku považováno za výrazný posun dopředu v péči o zdraví a životy obyvatel. Po několika letech fungování této společnosti už si lidé v regionu ani nedokázali představit, že by tato služba nebyla. Vědomi si jejího významu, byli ochotni přispívat dle svých možností na její provoz. Byl to jistě i výraz toho, že si služby dobrovolníků, kteří ji vykonávali ve svém osobním čase a bez nároku na mzdu, velice vážili. Dnes máme profesionální záchrannou službu hrazenou z veřejných prostředků a považujeme ji za natolik samozřejmou a všem dostupnou, že už snad málokoho napadne přemýšlet o tom, jak stará (nebo spíše mladá) je její historie. Že to není zase až tak moc dávno, kdy tuto funkci zastávali dobrovolníci.

Michaela Kollerová

Snímek záchranného oddílu Sboru dobrovolných hasičů v Šumperku, za muži lze vidět kolečková nosítka pro přepravu pacientů, přelom 19. a 20. století.

Sanitní vůz Dobrovolné záchranné společnosti v Šumperku.

Kovová pokladnička na příspěvky pro Dobrovolnou záchrannou společnost.

Snímek všech tří sanitních aut před stanicí, 1937.

Použité zdroje:

Prameny:

Tištěné:

Mähr. Schönberger freiw. Rettungsgesellschaft. In: Adressbuch der Stadt Mährisch Schönberg 1937/1938, Mährisch Schönberg 1937, s. 8–11.

Nordmährischer Grenzbote (1933)

Mein Heimatbote, č. 4, 1960, s. 162–163.

Archivní:

Fond Archiv města Šumperka, inv. č. 1373, kart. 580; inv. č. 1392, kart. 597; inv. č. 1448, kart. 623; inv. č. 1628, kart. 695.

Fond Franz Harrer, inv. č. 160, kart. 18.

Literatura:

Hájková, E.: Počátky slezských záchranných spolků a vývoj záchranné služby v Opavě před 1. světovou válkou. Vlastivědné listy, 2004, roč. 30, č. 1, s. 9–13.

Lokalita Bludov, Nový lom se nachází severně od obce Bludov, 400 metrů východně od autobusové zastávky Bludov, točna. V lomu probíhá příležitostná těžba, většinou v jarních měsících. Lom tvoří hlavně severní stěna o délce přibližně 100 metrů. Výška stěny je 20 metrů.

Lokalita patří do jižní části keprnické klenby, která je součástí silezika Moravskoslezské oblasti Českého masivu. Nachází se zde i kontakt s magmatickými horninami Šumperského masivu. Keprnická klenba je omezena tektonicky, na západě staroměstským krystalinikem a velkovrbenskou skupinou, na východě je oddělena od desenské klenby koutským synklinoriem. Na jihu je keprnická klenba oddělena bušínským zlomem od zábřežského krystalinika.

Vápenato-silikátové horniny (často označované jako erlán nebo bludovit) leží v jižní části jaderné skupiny keprnické klenby, v horninách tzv. hrabenovského ostrova skupiny Branné. Přítomny jsou svory, kvarcity a vápenec spodního oddílu skupiny Branné a migmatizované ruly a staurolitové svory keprnické klenby. Vápenato-silikátové horniny tvoří dvě paralelní čočkovité polohy, konformně uložené v komplexu svorů, svorových rul a pararul.

Od jihovýchodu zasahuje k lokalitě výběžek tělesa Šumperského masivu. Čočky mají směr od severovýchodu na jihozápad a jsou porušeny několika tektonickými liniemi, které patří k bludovskému zlomu.

Ve vertikálním členění se rozlišuje tzv. nadložní poloha, která má délku 320 m a maximální mocnost asi 50 m. Ukončení polohy je tektonické při mocnosti 20-30 m. Nadložní poloha obsahuje vložky svorových rul a nejlépe je odkryta právě v Novém lomu. Podložní poloha je rozsahem menší a z větší části je překryta kvartérními sedimenty. Průměrná mocnost je 12 m. (Gálová, 1996 – Gramlička, 2005)

Lokalitu lomu Bludov jsem navštívil 27. srpna 2018, těsně po jeho každoročním odstřelu. Podoba lomu se v poslední době změnila jen nepatrně (první obrázek představuje pohled směrem na západ a druhý směrem na východ).

Těžba je jen občasná a je velmi geologicky prospěšná. Lom díky nahodilé a občasné těžbě nezarůstá a nepustne a vždy se dají v této lokalitě najít velmi zajímavé nálezy.

Na prvním místě můžeme uvést klasický taktit. Obsahuje vyvážený poměr zeleného diopsidu a epidotu, hnědého granátu a světlé křemičité vrstvy.

Druhý vzorek představuje zelený diopsid a kalcit se zonálními biotitovými čočkami.

Třetím vzorkem je kámen spojující krystaly epidotu na horní straně a zajímavé drobné krystalky apofylitu na boční straně.

Další dva vzorky představují „granátovec“, horninu, jež se zde vyskytuje v hojném množství a je složena až z 80% podílu granátu, pravděpodobně hessonitu.

Dalším velmi zajímavým nálezem, kterým tato lokalita oplývá ve velkém množství, je světlý wollastonit s kalcitem a velkými, až 10mm zrny hessonitu.

Posledním ze vzorků s velkým obsahem granátu je tato hornina, spojující v sobě ještě zajímavý kontakt s epidotem.

Velmi zajímavým, leč málo početným nálezem je v lomu Bludov ametyst. V našem případě spíše našedivělý až mírně fialový křemen přirostlý k taktitu.

Nejkrásnějšími nálezy jsou však taktity, na kterých je společně wollastonit s epidotem a pravděpodobně vesuviánem.

Nálezů z této drobné, avšak velmi krásné lokality bylo samozřejmě mnohem více, ale do svého krátkého článku jsem je kvůli prostoru neuváděl. Většina nálezů byla zároveň zaevidována ve Vlastivědném muzeu v Šumperku, a proto může být předmětem dalšího studia případných zájemců. Na závěr ještě malá ukázka dvou krásných velkých balvanů, jež by se ale do šuplíků v depozitáři nevešly.

Milan Dvořák

Použitá literatura:

Gálová M.: Mineralogické a petrografické studium vápenato-silikátových hornin z Bludova. Brno PřF MU. 1996.

Gremlička R.: Alpské žíly se zeolity z vápenato-silikátových hornin u Bludova. Brno PřF MU. 2005.

V roce 2017 byl přímo při archeologické prospekci našeho muzea nalezen v lese na Lošticku poněkud záhadný nález v podobě souboru neidentifikovatelných železných artefaktů. Po dokumentaci a vyjmutí ze země se ukázalo, že shluk rzí obalených želez nelze oddělit od sebe.

Protože nejbližší archeologickou lokalitou v okolí nálezu je pouhých několik set metrů vzdálené známé halštatské hradiště Obersko, nebylo radno získaný nález podcenit. Vzhledem ke složitosti konzervace jsme nakonec odborné ošetření artefaktu zadali konzervátorskému pracovišti Odboru archeologie při Národním památkovém ústavu v Olomouci. Již následné rentgenové snímkování prozradilo, že se zřejmě bude jednat o dosti specifickou záležitost – pravděpodobně jediný předmět spojený kroužky (za poskytnutí rentgenového snímku děkujeme NPÚ Olomouc).

Náročný konzervační proces trval řadu měsíců a minulý týden se nám nález konečně vrátil do šumperského muzea. Ukázalo se, že šlo o několik tordovaných tyčí a háků vzájemně propojených oky či kratšími úseky závěsných kruhů (foto NPÚ Olomouc).

Nález lze tedy klasifikovat jako tzv. závěs na kotel, který se v protohistorickém období používal při přípravě jídel či nápojů. Takovéto mohutné kotle s honosnými závěsy zřejmě nepatřily k běžné výbavě, uvažuje se spíše o používání při slavnostních nebo rituálních příležitostech. Závěsné řetězy s háky na kotel každopádně byly náročným výrobkem a patří k příkladům vyspělého protohistorického kovářství, o čemž svědčí také popisovaný nález z našeho regionu.

Datace je zatím poněkud oříškem, neboť jde o funkční předmět, který se v čase příliš neměnil. Objevuje se zřejmě již ve starší době železné, nejčastější výskyt evidujeme v mladší době železné, používal se však i v době římské, stěhování národů a také raném středověku. Nejbližší analogie však zatím shledáváme v mladší době železné (latén = 4.–1. století př. n. l.), kdy u nás žily kmeny Keltů. Zřejmě nejbližší analogii představuje závěs kotle z depotu železného nářadí, zbraní a dalších předmětů, jenž byl nalezen u Kolína.¹⁾

Velmi podobný je také závěs ze stejného období nalezený u Staré Lehoty na Slovensku.²⁾

Představu o tom, jak byl závěs používán, jsme si mohli nedávno udělat na výstavě Keltové, která v letech 2018–2019 probíhala v prostorách Národního muzea.

Zajímavé je, že v případě našeho nálezu nešlo o jeden závěs, ale o části z minimálně dvou závěsů, které byly poskládány a intencionálně uloženy do země jako jeden soubor, tedy tzv. depot.

Jakub Halama, archeolog VM Šumperk

Poznámky:

¹⁾ VENCLOVÁ, N. (ed.): Archeologie pravěkých Čech 7. Doba laténská. Praha 2008, s. 57, obr. 29.

²⁾ PIETA, K.: Keltské osídlenie Slovenska. Mladšia doba laténska. Nitra 2008, s. 229, obr. 111.

Stanislav Lolek, malíř, ilustrátor, grafik, se narodil 10. listopadu 1873 v Paloníně u Loštic. Od dětství měl velkou zálibu v kresbě a malbě, ale stejně silně miloval přírodu. Oba tyto zájmy dokázal idylicky propojit. Studium zahájil na reálném gymnáziu v Prostějově (v letech 1885–1889), poté pokračoval na lesnické škole v Písku (v letech 1889–1893). Povinnou předškolní lesnickou praxi absolvoval u revírníka Gustava Kořínka ve Veselí u Mohelnice a u nadlesního Procházky v Blatné v jižních Čechách. Po škole byl zaměstnán jako lesní adjunkt a kreslič lesních map ve Lnářích u Blatné. Na základě ilustrací, kterými mapy doplňoval, mu bylo doporučeno studium malířství. V roce 1895 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se do roku 1901 školil u prof. Julia Mařáka a prof. Rudolfa von Ottenfelda. V letech 1902–1903 se věnoval studiu grafiky v Mnichově, nicméně jeho tvorbu významně ovlivnila cesta do Francie a Belgie v roce 1907 s Antonínem Slavíčkem a Janem Minaříkem, kde studoval díla francouzských impresionistů. Lolek cestoval rád a často. Před 1. světovou válkou pobýval nejen v jižních Čechách, na severní i jižní Moravě a v Praze, ale i v zahraničí. Velkou válku prožil v Šumperku a Novém Malíně jako člen pluku domobrany. Poté žil střídavě v Praze a Uherském Hradišti, kde se v roce 1929 stal ředitelem Slováckého muzea. Často však pobýval i na Slovensku, kde měl od roku 1920 pronajatý lesní revír v Nízkých Tatrách. Zemřel 9. května 1936 v Uherském Hradišti. Na základě svého studia a studijních cest se Stanislav Lolek stal jedním z předních představitelů českého impresionismu.

O lišce Bystroušce

Příběhy o nezbedné lišce vyslechl Stanislav Lolek od revírníka Gustava Kořínka ve Veselí poblíž Loštic a Mohelnice, u kterého pobýval jako šestnáctiletý mladík v rámci své lesnické praxe. Pan Kořínek se o ní dozvěděl pravděpodobně od Ferdinanda Mayera, který působil od roku 1880 ve Stříteži. V tamní myslivně údajně žila nějaký čas liška, která byla v mládí polapena. Po čase se jí podařilo uprchnout, nicméně tímto pobytem ztratila ostych před lidmi, a tak se občas vracela zpět do hájovny „na lov“. Historky Stanislava Lolka natolik zaujaly, že si je pomocí několika náčrtů zaznamenal už při zdejší praxi v roce 1889. Početná kolekce však vznikla až při Lolkových studiích na pražské akademii, tedy mezi lety 1895–1901.

Přibližně o dvacet let později okouzlily tyto perokresby Bohumila Markalouse (tvořícího pod pseudonymem Jaromír John), který soubor donesl do redakce Lidových novin. Po urgencích šéfredaktora Arnošta Heinricha začal spisovatel a novinář Rudolf Těsnohlídek psát podle skic krátké povídky. Vycházet začaly 7. dubna 1920 a staly se okamžitě velmi oblíbenými. Novinové povídky zaujaly i hukvaldovského rodáka, hudebního skladatele Leoše Janáčka, který podle Lolkových kreseb a Těsnohlídkových textů zkomponoval věhlasnou operu Příhody lišky Bystroušky a dostal lišku „do světa“. Z dvaceti tří kapitol vybral Janáček deset, nicméně závěr si upravil. Místo Těsnohlídkova šťastného konce liška v posledním dějství hudebního zpracování umírá. Premiéra slavné opery se konala v brněnském divadle Na Hradbách 6. listopadu 1924.

Příběhy o lišce, které – ať už prostřednictvím kresby, písma, či zvuku – vyprávějí o všedních věcech ze života, jsou velmi oblíbené i dnes. Snad je to tím, že v sobě nesou i silnou touhu po svobodě.  

Dílo Stanislava Lolka ve sbírkách Vlastivědného muzea v Šumperku

První velkou muzejní akvizicí byly právě Lolkovy perokresby o lišce Bystroušce, zakoupené v roce 1972 od Ctibora Lolka, synovce Stanislava Lolka, který se dlouhodobě zabýval umělcovým odkazem. Dalším významným přírůstkem do sbírek byl umělcův lovecký deník z let 1920–1934, ve kterém jsou zápisky o životě zvěře doplněny kresbami a fotografiemi autora. Část tvorby Stanislava Lolka je ve sbírkách reprezentována prostřednictvím několika maleb. Mezi ty nejvýznačnější patří krajinomalba datovaná rokem 1919 a olejomalba Jeřábci z roku 1927. Tématu zvěře, které je pro Lolka typické, se věnuje i velkorozměrná práce evidovaná v muzejním fondu pod názvem Srnec z roku 1935 a malba Dravec a bažant, pocházející rovněž z 30. let 20. století. Ve sbírkách jsou však zastoupeny i další náměty, kupř. malba Děti u vody z roku 1936 či obraz Venkovská stavení, datovaný do 1. třetiny 20. století. Konvolut Lolkovy tvorby je v muzeu dotvářen rozsáhlým souborem příležitostných kreseb či skic, datovaných sporadicky, i grafikou Koroptve ve sněhu. Ve sbírkách lze rovněž nalézt zlomek korespondence mezi Stanislavem Lolkem a jeho dlouholetým přítelem Adolfem Kašparem. 

Lenka Müllerová
historička umění, kurátorka podsbírek výtvarného umění VM v Šumperku

Použitá literatura:

FILIPOVÁ, M.: Dílo Stanislava Lolka ve sbírkách OVM v Šumperku. Severní Morava 52, 1986, s. 78–79.

FILIPOVÁ, M. – TURKOVÁ, A.: Kdo je kdo ve výtvarné tvorbě na Šumpersku. Šumperk 2010, s. 53–54.

KOČOVÁ, P.: Příhody lišky Bystroušky a role Stanislava Lolka v Janáčkově „dívčím románu“. Poznámky ke genezi opery. Severní Morava 100, 2014, s. 77–82.

KRAFLOVÁ, H.: Duben: Jak to začalo. Rok s Liškou Bystrouškou: cesta do sbírek MZM po stopách svérázné průvodkyně. Brno 2021. Dostupné z: http://www.mzm.cz/rok-s-liskou-bystrouskou-cesta-do-sbirek-mzm-po-stopach-sverazne-pruvodkyne-duben-jak-to-zacalo/.

LOLEK, C.: Přátelství dvou malířů. Severní Morava 17, 1969, s. 28–36.

LOLEK, C.: Liška Bystrouška. Z korespondence Jaromíra Johna a Rudolfa Těsnohlídka se Stanislavem Lolkem. Severní Morava 35, 1978, s. 29–33.

TĚSNOHLÍDEK, R.: Liška Bystrouška. Sto let od zrodu legendy. Editoři Luděk Štipl, Roman Činčara a Hana Heidenreichová, Štíty 2020.

Reprodukční fotografie dopisů B. Markalouse S. Lolkovi, uložené ve fotoarchivu VMŠ.

Zemský archiv v Opavě, fond: Sbírka matrik Severomoravského kraje, NAD: 165, inventární číslo: 7066, signatura archivu: Mh V 7, typ matriky: katolická, původce: Moravičany,  římskokat. f. ú., obsah svazku: N • 1833-1892, časový rozsah: 1833-1892, místo uložení: ZA v Opavě, pobočka Olomouc. In: Digitální archiv Zemského archivu v Opavě – Matriky [online databáze]. Zemský archiv v Opavě, ©2021, poslední aktualizace: 2020-05-16 [cit. 2021-11-5, 10:52 EST]. Dostupné z: https://digi.archives.cz/da/permalink?xid=be94da2e-f13c-102f-8255-0050568c0263.

Ukázky z Lolkovy kolekce Liška Bystrouška jsou k vidění zde.

Foto VM v Šumperku, sbírka zábřežského muzea (H 3425 – H 3610, H 3614 – H 3618).

Stanislav Lolek – duší malíř i lesník.

Foto VM v Šumperku, sbírka zábřežského muzea (H 2075).

Stanislav Lolek s přáteli, kolem roku 1897.

Foto VM v Šumperku, sbírka PAK v Lošticích (H 1633,1).

Lolkův lovecký deník z let 1920–1934 obsahuje nejen malířovy zápisky z lesního revíru v Liptovské Osadě na Slovensku, ale i cenné osobní fotografie.

Foto VM v Šumperku, sbírka zábřežského muzea (H 2075).

Stanislav Lolek v myslivecké uniformě, kolem roku 1900.

Fotoarchiv VMŠ.

Úvodní strana dopisu Bohumila Markalouse adresovaného Stanislavu Lolkovi 1. 2. 1920.

Fotoarchiv VMŠ.

Revírník Gustav Kořínek se svou ženou, kolem roku 1890.

Fotoarchiv VMŠ.

Malíř, kreslíř, fotograf a respektovaný kurátor Miroslav Koval zemřel ve středu 15. června po krátkém zápase s vážnou nemocí. Narodil se do politicky pronásledované křesťanské rodiny, prožil komplikované dětství. Po absolutoriu Akademie výtvarných umění a po seznámení s budoucí manželkou Anežkou žil a tvořil od roku 1971 v Sobotíně, stranou od uměleckých center a v úzkém sepětí s jesenickou přírodou. Do roku 1981 úzce spolupracoval se svým tchánem, sochařem Jiřím Jílkem. Po Jílkově skonu spolu s manželkou Anežkou s úctou pečoval o jeho odkaz. Ve vlastní tvorbě ke kresbě a malbě obrazů s využitím písku a kaseinové tempery přidal černobílou fotografii a postupně přešel k fotografii experimentální, vytvářel průsvity nalezenými přírodninami. V posledních letech se intenzivně věnoval kresbě tuší. Tuš nanášel stvolem česneku v několika vrstvách. Příroda a její řád mu byly hlavním tématem, na základě soustředěného pozorování vytvářel cykly inspirované přírodními ději. Kolektivně vystavoval od roku 1974, samostatně od roku 1981. Jeho první, polooficiální výstavy v Brně zorganizoval Jiří Valoch. Dílo Miroslava Kovala je zastoupeno ve veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Od roku 1994 působil jako dramaturg šumperské Galerie Jiřího Jílka, kde připravil úctyhodných 330 výstav, ke kterým většinou napsal také doprovodné texty. Jako kurátor dával příležitost vyhledávaným umělcům i výtvarníkům tvořícím v ústraní. V šumperském muzeu naposledy vystavoval společně s manželkou Anežkou v roce 2019 v rámci festivalu Město čte knihu. Ochotně podpořil i benefiční výstavu na pomoc Ukrajině. Šumperk v Miroslavu Kovalovi ztratil jedinečnou osobnost kulturního života. Jeho přínos umělecký, odborný i lidský přetrvá. 

Kristina Lipenská

Miroslav Koval (26. 11. 1944 – 15. 6. 2022)

Ohlédnutí za společnou výstavou manželů Kovalových na festivalu Město čte knihu 2019.

Miroslav Koval: Pupava, průsvit, 1996. Sbírky VM v Šumperku.

Masožravky představují bezesporu jednu z nejoblíbenějších skupin rostlin, a to nejen mezi botaniky, ale i mezi laickou veřejností. Odlišný názor na tyto fascinující rostliny má snad jenom hmyz a někteří zarytí vyznavači vegetariánství, kteří se jen těžko vyrovnávají s jejich potravními návyky. Avšak masožravost rostlin není pouhý rozmar: jedná se o adaptaci na růst v prostředí s nedostatkem živin, zejména dusíku a fosforu. Masožravé rostliny jsou rozšířené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a celkem je jich známo přibližně 600 druhů ve 20 rodech. Přestože se naše masožravky svou atraktivitou a velikostí nemohou měřit s cizokrajnými druhy, jistě si zaslouží, aby o nich bylo napsáno pár řádků. Jaké masožravé rostliny u nás rostou a s kterými se lze setkat i na severní Moravě?

Příroda České republiky se jen stěží dá označit jako ráj masožravých rostlin. Původních je zde přibližně 12 druhů (tedy asi 2 % světové diverzity), z nichž většina je navíc velmi vzácná. Nejznámější a nejhojnější z našich masožravek je rosnatka okrouhlolistá. Kromě ní u nás rostou ještě další dva vzácnější druhy rosnatek a jejich kříženec. Dále se v ČR vyskytuje v závislosti na pojetí 6–7 druhů vodních masožravek z rodu bublinatka a jeden druh suchozemské tučnice (ve dvou poddruzích). Ojediněle se můžeme setkat i s vodní aldrovandkou měchýřkatou, která u nás sice vyhynula, ale v poslední době je někdy ochranáři vysazována do přírody. Tyto čtyři rody jsou zástupci dvou čeledí. Aldrovandka je příbuzná rosnatkám a je spolu s nimi řazena do čeledi rosnatkovité (Droseraceae), kdežto tučnice a bublinatky patří do čeledi bublinatkovité (Lentibulariceae). To je možná poněkud překvapivé, mnohý nebotanik by podle vztahu k vodnímu prostředí očekával spíše příbuzenské dvojice bublinatka + aldrovandka a rosnatka + tučnice. Kromě přirozeně se vyskytujících druhů lze u nás v přírodě vzácně narazit na některé nepůvodní druhy, vysazené pěstiteli masožravek.

Podívejme se nejprve na rosnatky. Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) je drobná rostlinka s přízemní růžicí dlouze řapíkatých listů. Čepel listů je 4–8 mm dlouhá, a jak název napovídá, je obvykle okrouhlého tvaru, i když může být i příčně eliptická až téměř ledvinitá. Lícní strana listové čepele vypadá krajně podezřele: je hustě poseta stopkatými červenými chlupy (zvanými tentakule), jejichž hlavičky vylučují lepivý sekret. Hmyz je lákán třpytem, červenou barvou a pachem listů. Při uvíznutí hmyzu se nejprve směrem do středu listu ohnou dlouhé okrajové tentakule a celý list se začne pomalu přivírat. Tím se bezbranná oběť dostane do kontaktu s dalšími tentakulemi a její osud je zpečetěn. Ihned po polapení je hmyz vystaven účinkům trávicích enzymů. Získané jednoduché látky pak list vstřebá a nestrávené zbytky těl hmyzu jsou po otevření listu většinou odplaveny vodou.

Rosnatka okrouhlolistá vykvétá v červnu až v srpnu nevinně vyhlížejícími bílými kvítky uspořádanými nejčastěji po 4–10 na konci dlouhého stvolu, který vyrůstá ze středu listové růžice. A opravdu jsou to květy zcela nezáludné a bezpečné, prosty jakýchkoliv postranních úmyslů: sice také lákají hmyz, ale pouze jako opylovače, nikoliv jako kořist. Plody rosnatky jsou vejcovité tobolky obsahující drobná vřetenovitá semena, jejichž rozšiřování obstarává vítr nebo voda. Rosnatka okrouhlolistá je vytrvalá rostlina, přestože vlastní listová růžice před zimou odumírá. K přečkání zimního období slouží přezimovací pupen zvaný hibernaculum, který se každoročně vytváří uprostřed listové růžice.

Bylo by krásné, kdyby tato vražedná rostlinka rostla v městských trávnících, ve spárách mezi dlažbou, nebo dokonce jako užitečný plevel v petrželi.  Bohužel je však vázána na vlhká stanoviště s nedostatkem kyslíku a živin, jakými jsou rašeliniště, rašelinné louky, horská prameniště a mokré písky, většinou na kyselých silikátových podkladech. V České republice roste roztroušeně a těžiště rozšíření má v montánním stupni. Je to konkurenčně slabý druh vyžadující obnažený substrát a na řadě lokalit by bez kosení a umělých disturbancí (narušení prostředí) vůbec nedokázala přežít. Zejména v nižších polohách je rosnatka ohrožena odvodňováním lokalit. Mnoho jejích lokalit zaniklo též v důsledku těžby rašeliny, která se dříve využívala například jako levné palivo a stelivo pro dobytek. V současnosti se pak nejvíce rašeliny spotřebovává v zemědělství a zahradnictví. Na stavech rosnatky se neblaze podepsal také nadměrný sběr, neboť v minulosti byla ceněnou léčivkou. Na severní Moravě můžeme na rosnatku okrouhlolistou natrefit v Hrubém Jeseníku, kde ale roste jen na několika málo lokalitách. Udávána je též z Hanušovické vrchoviny od Janoušova.

A jak je to s těmi dalšími rosnatkami? Rosnatka anglická (D. anglica) má čepel listů čárkovitě obkopinatou, nikoliv okrouhlou. Roste vzácně v pohraničních pohořích a na Třeboňsku, v Jeseníkách však chybí. Nejvzácnější z našich rosnatek je rosnatka prostřední (D. intermedia), která má čepele listů tvarově na půl cesty mezi rosnatkou okrouhlolistou a anglickou. Původní je pouze u Františkových Lázní, v Českém lese a Třeboňské pánvi. Tam, kde roste rosnatka anglická spolu s rosnatkou okrouhlolistou, vyskytuje se roztroušeně i jejich kříženec, podle přechodného tvaru listů mezi rodiči příznačně pojmenovaný rosnatka obvejčitá (D. ×obovata). Všechny tyto rosnatky spojuje náramná chuť k jídlu a podobné ekologické nároky.

Pokud na vycházce v přírodě spatříme k zemi přitisklou růžici jasně zelených až žlutozelených dužnatých listů, měli bychom zbystřit, zejména pokud se nacházíme v horách a pod nohama nám to čvachtá. Je totiž možné, že máme co do činění s tučnicí obecnou (Pinguicula vulgaris). Její listy jsou 2–5 cm dlouhé, na okrajích nadvinuté. Na rozdíl od rosnatek, které vypadají „masožravě“ už na první pohled, listy tučnice vyhlížejí zdálky poměrně nenápadně a neškodně. Při bližším ohledání objevíme na listech přilepený drobný hmyz. Stejně jako u rosnatky, také u tučnice jsou její listy zároveň vražedným nástrojem i žaludkem. Svrchní strana listů je pokrytá žláznatými chlupy, které vylučují sliz, a přisedlými žlázkami, jejichž úkolem je produkce trávicí šťávy.

Když se tučnice rozhodne vykvést, vyžene do výše jeden nebo dva stvoly nesoucí jeden dvoupyský modrofialový květ s bělavou skvrnou v ústí korunní trubky. Korunní trubka vybíhá v ostruhu. Délka květů včetně ostruhy činí 10–15 mm. Tučnice vykvétá v květnu a červnu a po odkvětu se vyvíjí tobolka obsahující velké množství drobných vřetenovitých semen. I u tučnic listová růžice před zimou každoročně odumírá a zůstane jen přezimovací pupen (hibernaculum), tvořený zelenými šupinovitými lístky, jež společně se sněhovou pokrývkou chrání základy budoucích listů před tuhou zimou v horách.

Tučnice obecná je konkurenčně slabší druh vzácně rostoucí na rašeliništích, slatiništích, prameništích a obnažených vlhkých plochách. Většina jejích lokalit se nachází v horských oblastech, na Moravě především v Hrubém Jeseníku. Zejména v nižších polohách je ohrožena odvodňováním a z lokalit se postupně vytrácí. Až dosud byla řeč o tučnici obecné pravé. Jak už bylo zmíněno v úvodu, v České republice se vyskytuje ještě druhý poddruh. Tím je tučnice obecná česká, která je endemitem České republiky. Dnes už roste jen na několika místech na Dokesku a asi na dvou zbylých lokalitách v Polabí. Z většiny svých historických lokalit tučnice obecná česká vymizela v důsledku odvodňování slatinišť a jejich přeměny na zemědělskou půdu. Od tučnice obecné pravé se liší, mimo jiné, barvou květů, které jsou bělavé, u ústí korunní trubky s fialovou skvrnou. Taxonomická hodnota tučnice obecné české je ale předmětem sporů. Dle některých odborníků představuje samostatný druh, jiné výzkumy naopak spíše naznačují, že by bylo vhodné hodnotit ji nikoliv jako poddruh, ale pouze jako varietu tučnice obecné. Ať tak, či onak, tato vzácná tučnice i její stanoviště si zaslouží patřičnou ochranu.

O tom, že rostliny mohou „žrát maso“ i pod vodou, se můžeme přesvědčit při bližším poznání bublinatek. Bublinatka jižní (Utricularia australis), nejhojnější z našich bublinatek, je vytrvalá, ponořená, volně plovoucí vodní bylina bez kořenů. Její prýty (stonky s listy) jsou zelené, 2–15 cm dlouhé. Na koncích větví se před zimou vytvářejí kulovité zimní pupeny, které přečkávají zimu u dna. V tomto případě se neoznačují jako hibernacula, ale jako turiony. Listy bublinatky jsou uspořádány dvouřadě, jsou vějířovitě peřenosečné, až 6,5 cm dlouhé, s vláskovitými listovými úkrojky.

Bublinatka by ve vodním prostředí s produkcí lepivého sekretu asi příliš neuspěla, a proto si vyvinula jinou loveckou strategii: její listy nesou vakovité lapací měchýřky. Měchýřky vznikly přeměnou listů a jsou opatřeny záklopkou. Na záklopce se nacházejí citlivé chlupy reagující na dotyk. Při podráždění chlupů se záklopka otevře směrem dovnitř a díky podtlaku dojde k nasátí vody i s kořistí. Uvnitř měchýřků jsou čtyřramenné žlázky vylučující trávicí enzymy. Rozhodně však není na místě vyhýbat se přírodnímu koupání z obavy před útokem dravé bublinatky, protože její měchýřky jsou pouze 2–3 mm dlouhé a 0,6–1,8 mm široké. Přestože se v rybníkářství traduje, že bublinatka jižní je škůdcem rybího plůdku, ústí měchýřků jsou i na takovou kořist příliš úzká. A tak se nebohá bublinatka, limitovaná nepatrnou velikostí svých lapacích měchýřků, musí spokojit s drobným hmyzem, korýši, roztoči a prvoky. Po strávení kořisti je měchýřek připraven pozřít další sousto.

Řídké hroznovité květenství na dlouhé stopce bublinatka okázale vystrkuje nad vodní hladinu. Je tvořeno 3–12 citronově žlutými dvoupyskými květy a zvláště po odkvětu je esovitě prohnuté. U nás tento druh nevytváří tobolky, a tedy ani semena a rozmnožuje se pouze vegetativně: fragmentací lodyh nebo zmíněnými turiony. Roste v mělkých, stojatých nebo mírně tekoucích vodách, jako jsou rybníky, mělké přehrady, zatopené těžební jámy, kanály a náhony. Méně častá je v přirozených vodách říčních niv, kde ji lze najít například v tůních a mrtvých říčních ramenech. Z území okresu Šumperk je druh uváděn z Moravičan. Ostatní druhy bublinatek, jak se zdá, na území šumperského okresu nerostou.

Jak je vidno, pod pojmem masožravá rostlina si nesmíme představovat krvelačné zabijáky vylézající za nocí z rašelinišť a hladově klapající nenasytnými čelistmi. (Mimochodem, toto chování nebylo dosud zaznamenáno ani u americké mucholapky podivné, u níž bychom to na základě jejího vzhledu nejspíše čekali.) Protože jsou naše masožravky vzácné, v případě zájmu o jejich pěstování je určitě nebudeme vyrýpávat v přírodě, i s ohledem na to, že jsou velmi citlivé na změny a tato nedobrovolná změna domova by pro ně mohla být smrtelná. Místo toho navštívíme příslušný obchod (nikoliv však zverimex, ale ideálně nějaké lepší květinářství), kde je navíc i větší výběr než v naší přírodě. Mnohé druhy přežijí i v péči nezkušených pěstitelů, podobně jako naprostá většina pěstitelů přežije bez újmy soužití s masožravkou. A nemusíte se obávat ani o své domácí mazlíčky: masožravky opravdu zvládnou jen menší sousta a ve vaší domácnosti si pochutnají možná tak na všudypřítomných otravných muškách.

Jana Uhlířová

Literatura

Bělohlávková R. (2000): Pinguicula L. – tučnice. – In: Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds.): Květena České republiky 6. Academia, Praha, s. 514–517.

Bureš L. (2013): Chráněné a ohrožené rostliny CHKO Jeseníky. Rubico, Olomouc.

Čvančara A. (1997): Drosera L. – rosnatka. – In: Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds.): Květena České republiky 5. Academia, Praha, s. 48–52.

Givnish T. J. (2015): New evidence on the origin of carnivorous plants. – PNAS 112: 10–11.

Husák Š. (2000): Utricularia L. – bublinatka. – In: Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds.): Květena České republiky 6. Academia, Praha, s. 517–528.

Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. jun., Kirschner J., Kubát K., Štech M. & Štěpánek J. (eds) (2019): Klíč ke květeně České republiky, 2. vydání. Academia, Praha.

Placková R. (2020): Rašelina je zázrak, který se musíme naučit nepoužívat [online]. [cit. 2022–04–05]. Dostupné z: https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/raselina-je-zazrak-ktery-se-musime-naucit-nepouzivat.

Studnička M. (1984): Masožravé rostliny. Academia, Praha.

Štěpán J. (2015): Tučnice česká – náš masožravý endemit (2. díl). – Trifid 20 (2): 12–17.

Válová L. (2013): Studie taxonomického komplexu Pinguicula vulgaris za použití AFLP markerů a průtokové cytometrie, se zaměřením na středoevropské taxony. Diplomová práce, Katedra ekologie a životního prostředí, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Palackého Olomouc.

Pladias – databáze české flóry a vegetace [online]. [cit. 2022–03–29]. Dostupné z: https://pladias.cz.

Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia)

Tučnice (Pinguicula sp.)

Kvetoucí bublinatka obecná (Utricularia vulgaris). Tento druh se podobá bublinatce jižní, v České republice je ale mnohem vzácnější.

Listy bublinatky obecné (Utricularia vulgaris)

Mucholapka podivná (Dionaea muscipula) – pěstovaný jedinec. Tento druh masožravky je původem z USA.

V tomto článku si krátce představíme několik sympatických keříků z čeledi vřesovcovitých (Ericaceae). Kromě toho, že hezky vypadají, jsou mnohé z nich známy jako užitkové a léčivé rostliny. Do povědomí široké veřejnosti se dostaly především díky svým jedlým plodům. Ty jsou nejen jedlé, ale i chutné. A co víc – jsou dokonce i zdravé, což u chuťově dobrých potravin rozhodně nebývá pravidlem, ba naopak spíše výjimkou. Nicméně – přiznejme si to – hlavním důvodem obrovské popularity borůvek a brusinek není to, že jsou jedlé, chutné a zdravé, ale skutečnost, že si je na toulkách přírodou můžeme sbírat a vychutnávat zcela zdarma. Méně známé a rozšířené jsou další jim příbuzné druhy, které mohou být s borůvkou či brusinkou zaměněny. Pojďme se tedy společně podívat, které z těchto bobulovitých druhů u nás rostou, kde rostou a jak je v přírodě bezpečně poznat.

Brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), běžně nazývaná jen borůvka, je keřík dorůstající až 60 cm, který snad ani není zapotřebí dlouze představovat. V nížinách se vyskytuje jen zřídka, zato ve vyšších polohách je to hojný druh rostoucí v lesích, na vřesovištích, rašeliništích a na skalách, ovšem pouze na místech s vysokou sněhovou pokrývku, protože špatně snáší mrazy. Borůvka vyhledává kyselé, živinami chudé půdy. Její světle zelené, na okrajích zoubkaté až pilovité listy na zimu opadávají. Větve jsou hranaté, zelené. Koruna květů je kulovitě baňkovitá, bílá nebo nazelenalá s růžovým nádechem. Avšak nejdůležitější věcí na borůvce, bez níž by snad borůvka ani nebyla borůvkou, jsou borůvky. Ty lze charakterizovat jako modročerné ojíněné bobule s modrofialovou dužninou, které mají jednu nemilou, leč všeobecně známou vlastnost: velice rády barví oděvy sběračů nafialovo. Výborně chutnají čerstvé i zpracované v podobě kompotů, džemů, šťáv a vín. V lidovém léčitelství se sušené listy a plody používají k přípravě čajů a nálevů. Listy se využívají zejména při léčbě diabetu, plody působí proti průjmu a nacházejí též uplatnění při prevenci a léčbě šerosleposti. Borůvka má také diuretické a protizánětlivé účinky.

Brusnice vlochyně (Vaccinium uliginosum) je opadavý keřík dorůstající výšky 15–50 cm. Protože ráda roste na rašeliništích a v rašelinných borech, lze se setkat i s příznačným názvem vlochyně bahenní nebo borůvka bažinná. Může ale růst i v porostech kosodřeviny. V nižších polohách chybí nebo je vzácná, v horách se vyskytuje roztroušeně až dosti hojně. Její větve jsou oblé, hnědé nebo červenohnědé, čímž se odlišuje od výše popsané borůvky, se kterou často roste na společných lokalitách. Od borůvky se vlochyně snadno pozná i podle celokrajných, na líci šedozelených listů, které mají na rubu vyniklou žilnatinu. Květní koruna je vejcovitě baňkovitá, bílá nebo s růžovým nádechem. Borůvkám podobné bobule jsou kulovité, vzácně elipsoidní nebo hruškovité, šedomodré, ojíněné. Jejich dužnina je zelená, nikoliv modrofialová jako u borůvky. Bývají o něco větší než borůvky a jsou téměř bez chuti.

Zastavme se na chvíli u plodů vlochyně. Ty vzbuzují zájem i mezi botaniky, protože se stále vedou debaty o tom, zda jsou jedlé, nebo jedovaté. Podle některých zdrojů může požití většího množství plodů vyvolat otravu projevující se bolestí hlavy, rozšířením zornic a zvracením. Každopádně např. v Pobaltí se plody běžně sbírají a zavařují. Je možné, že jedovatost ve skutečnosti způsobuje houba, která někdy na bobulích parazituje. Plodnice houby se objevují až na mumifikovaných plodech, na čerstvých, šťavnatých plodech se napadení nijak neprojevuje. Vzhledem k tomu, že jsou u nás běžné borůvky nejen mnohem hojnější, ale i chutnější, není vlastně žádný důvod plody vlochyně sbírat a podstupovat tak riziko nepříjemných tělesných stavů.

Mezi vřesovcovité se dnes řadí i rod Empetrum, česky nazývaný krásným jménem šicha. Jsou to vždyzelené poléhavé keříčky se silně podvinutými kožovitými listy, takže z rubové strany listu je viditelná jen úzká štěrbina. Na první pohled mohou jejich listy připomínat jehlice. Květy šichy jsou nenápadné a přenos pylu obstarává vítr. Tím se šicha odlišuje od zástupců rodu Vaccinium, jejichž květy jsou entomogamní, tedy opylované hmyzem. Více než květy na šichách upoutají pozornost modročerné kulovité plody.

U nás roste šicha převážně v pohraničních pohořích, a to ve dvou druzích, které jsou si vzhledově podobné jako vejce vejci, či přesněji jako šicha šiše. Jsou jimi šicha černá (E. nigrum) a šicha oboupohlavná (E. hermaphroditum). Přestože černé plody jsou charakteristickým znakem obou druhů, nikoliv pouze šichy černé, oboupohlavné květy má jenom šicha oboupohlavná. Naproti tomu šicha černá je dvoudomá a její květy jsou téměř vždy jednopohlavné. V důsledku toho bývají u šichy oboupohlavné na bázi plodů přítomny zaschlé zbytky tyčinek, což je také dobrý rozlišovací znak. Vždy je však nutné prohlédnout více plodů. Oba druhy se od sebe částečně odlišují i svými nároky na prostředí. Šicha černá roste převážně na vrchovištích, vzácněji přechodových rašeliništích, méně i na subalpínských holích. Šicha oboupohlavná vytváří husté porosty na suchých vrcholových skalách nebo jen částečně zazemněných sutích a na vrchovištích ji nacházíme řidčeji.

Další rozdíl mezi těmito dvěma druhy našich šich spočívá v  ploidní úrovni, tedy v počtu chromozomových sad v jádře buněk. Zatímco šicha černá je diploidní a má v buněčném jádře 26 chromozomů, šicha oboupohlavná je tetraploidní a má oproti předchozímu druhu počet chromozomů dvojnásobný. Zde si možná někteří čtenáři s úlekem uvědomili, že šicha oboupohlavná má o šest chromozomů více než člověk. Avšak rozhodně není třeba propadat pocitu méněcennosti, neboť počet chromozomů nijak nesouvisí s intelektuální vyspělostí organismu. Přesto nás šichy (i ta diploidní) předčí v mnoha schopnostech a vlastnostech, kterými člověk nedisponuje, jako je přežívání v drsných horských podmínkách, přenos samčích pohlavních buněk větrem a v neposlední řadě i dlouhověkost – počítáním letokruhů bylo totiž zjištěno, že keříčky šichy mohou být i 140 let staré. Jednotlivé klony mohou dosáhnout ještě mnohem vyššího stáří, podle odhadů snad i 1000 let.

V Hrubém Jeseníku roste pouze šicha oboupohlavná. Složitější situace panuje na některých rašeliništích v Krkonoších, kde se oba druhy šichy často na lokalitách vyskytují společně a vytvářejí triploidní křížence. Pro jejich spolehlivé určení je nutné stanovit ploidní úroveň. Protože rozpoznat počet sad chromozomů v jádře buněk nedokáže v terénu ani cvičené oko zkušených botaniků, musí se tato činnost provádět v laboratoři. Nejsnadnější a nejrychlejší metodou je využití průtokového cytometru, přístroje k analýze množství DNA v jádrech buněk, který se mezi botaniky těší nesmírné oblibě.

Zatímco většina botaniků si při spatření šichy položí jako první otázku: je to diploid, nebo tetraploid?, laik se při spatření keříčku s černými plody spíše zeptá: jsou ty krásné lesklé bobulky jedlé? Tady se ovšem skrývá malá zrada: plody šich totiž z botanického hlediska nejsou bobule, ale peckovice, přesněji vícesemenné peckovice, obsahující 6–11 pecek. Dá se ale očekávat, že většině lidí je celkem jedno, zda konzumují bobuli, nebo peckovici. Tak tedy: plody šichy jsou jedlé, chutnají nasládle a obsahují dvakrát více vitaminu C než borůvky. Jelikož jsou ale oba druhy šichy klasifikovány jako ohrožený druh, ponechme sběratelský atak raději zvířatům. Ta pro šichy nepředstavují nebezpečí, ale naopak spojence, protože pomáhají rozšiřovat jejich semena. Vážným zájemcům o konzumaci „šišinek“ lze doporučit výlet do severských oblastí, kde šicha vytváří rozsáhlé porosty, a kde se proto její plody běžně sbírají a upravují do nejrůznějších podob.

Brusnice brusinka (Vaccinium vitis-idaea), zvaná často jen brusinka, je rovněž známý a i pro člověka užitečný keříček, dorůstající jen do výšky 10–30 cm. Roste na kyselých substrátech ve světlých lesích, na vřesovištích, rašeliništích a na skalách. V nížinách je vzácná, jinak se vyskytuje roztroušeně až dosti hojně. Brusinka má na rozdíl od borůvky neopadavé, kožovité, na líci lesklé listy se slabě podvinutým okrajem, na rubu s drobnými hnědými tečkami. Koruna květů je zvonkovitá, bílá nebo narůžovělá, členěná ve 4–5 cípů. Jedlé červené bobule chutnají natrpkle a nakysle a hodí se k přípravě omáček a kompotů. Brusinky obsahují i kyselinu benzoovou, která vykazuje konzervační účinky. Díky tomu se do brusinkových kompotů a džemů nemusí přidávat žádné konzervanty. Listy a plody brusinky nacházejí využití ve farmacii a v lidovém léčitelství. Pomáhají při onemocněních močového měchýře a močových cest, proti průjmu, působí dezinfekčně a protizánětlivě. Zajímavostí je, že se brusinka může velmi vzácně zkřížit s borůvkou. Výsledkem je neopadavý keřík připomínající spíše brusinku s tím, že barva bobulí kolísá od červené až po modročernou. Tento hybrid bývá v literatuře někdy označován jako borsinka.

Brusince se poněkud podobá medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi). Nejedná se ale o samici medvěda, jak název evokuje; svůj název dostal tento keříček podle toho, že jeho plody, tmavě červené peckovice, s oblibou požírají medvědi. Od brusinky se medvědice odlišuje absencí hnědavých žlázek na rubu listu. Na lícní straně jsou její listy výrazně síťnatě žilkované. Medvědice je v ČR klasifikována jako silně ohrožený druh a roste pouze v Čechách, kde bychom ji našli na skalách a v reliktních borech na skalnatých stanovištích.

Klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos) je nizoučký poléhavý keřík s drobnými vejčitými kožovitými listy, které vytrvávají přes zimu. Růžové květy vyrůstají na dlouhých chlupatých stopkách. Na podzim dozrávají jedlé bobule, které nezřídka vydrží pod sněhem až do jara. Ve srovnání s malými lístečky a tenkými větvičkami se jedná o překvapivě velké červené kuličky, pod jejichž tíhou se tenké stopky často ohýbají k zemi a bobule se pak jakoby povalují na mechových polštářích. Pro svou nakyslou chuť se plody nehodí ke konzumaci za syrova, jsou ale využitelné k výrobě džemů, kompotů a likérů. Sbírají se až po přemrznutí, kdy už nejsou tak trpké. Stejně jako brusinky i „klikvinky“ obsahují kyselinu benzoovou, díky níž jsou výrobky z nich velmi trvanlivé a nekazí se. Klikva nachází uplatnění v léčitelství, kde se využívají listy a plody. Údajně pomáhá při revmatu, dně, průjmu, horečce, zánětech močových cest nebo otocích kloubů. Jelikož je klikva bahenní hodnocena jako ohrožený druh květeny ČR, neměla by se sbírat. U nás jsou v obchodech k dostání v různých podobách plody příbuzné klikvy velkoplodé, pocházející ze Severní Ameriky a často nepřesně nazývané kanadské či americké brusinky.

V České republice se klikva bahenní vyskytuje místy dosti hojně v horách, v nižších polohách je vzácná. Vyhledává kyselé, živinami velmi chudé substráty. Je to charakteristický druh rašelinišť a vrchovišť, ale nevyhýbá se ani podmáčeným smrčinám. Tak jako u nás rostou dva podobně vyhlížející druhy šich, má u nás i klikva bahenní svou sestru, kterou je klikva maloplodá (V. microcarpum). Ta je poněkud drobnější a květní stopky má zcela lysé. Také je poněkud vzácnější než klikva bahenní. Našli bychom ji jen na Šumavě, v Krušných horách, Jizerských horách a Krkonoších. V Jeseníkách roste pouze klikva bahenní. Zatímco klikva maloplodá je diploid, klikva bahenní je v tomto ohledu zajímavější, neboť se u nás vyskytuje hned ve třech ploidních stupních (což u rostlin není nic výjimečného), a to jako tetraploid, pentaploid a hexaploid, přičemž u hexaploidů, které jsou nejčastější, bychom našli v buněčném jádře 72 chromozomů.

Jistě jste si povšimli, že výše uvedené druhy rostlin mají společnou jednu zajímavou vlastnost, a sice vazbu na kyselé, živinami chudé substráty. U vřesovcovitých rostlin se totiž vyvinul specifický typ mykorrhizy, tedy symbiózy s houbami. Jejich typ mykorrhizy je natolik specifický, že si vysloužil zvláštní pojmenování – označuje se podle názvu čeledi jako tzv. erikoidní mykorrhiza. Díky spřáteleným houbám mohou tyto rostliny v kyselém prostředí snadněji přijímat obtížně dostupné minerální živiny, zejména dusík a fosfor. To je důvod, proč jsou zástupci této čeledi tak častí například v kyselých smrčinách a na rašeliništích. Jak je vidět, rostliny představené v tomto článku jsou zajímavé nejen z hlediska užitkového, ale i botanického. Stále je zde co zkoumat, ať už to jsou zmiňované ploidní úrovně šichy, hybridizace, erikoidní mykorrhiza, či dosud nevyřešená otázka jedovatosti plodů vlochyně. 

Jana Uhlířová

Literatura

Bureš L. (2013): Chráněné a ohrožené rostliny CHKO Jeseníky. Rubico, Olomouc.

Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. Academia, Praha.

Janča J. & Zentrich J. A. (1994–5): Herbář léčivých rostlin 1–2. Eminent, Praha.

Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. jun., Kirschner J., Kubát K., Štech M. & Štěpánek J. (eds) (2019): Klíč ke květeně České republiky, 2. vydání. Academia, Praha.

Perotto S., Girlanda M. & Martino E. (2002): Ericoid mycorrhizal fungi: some new perspectives on old acquaintances. – Plant Soil 244: 41–53.

Suda J. & Lysák M. A. (2001): A taxonomic study of theVaccinium sect. Oxycoccus (Hill) W.D.J. Kock (Ericaceae) in the Czech Republic and adjacent territories. – Folia Geobot. 36: 303–320.

Zverev V. E., Zvereva E. L. & Kozlov M. V. (2008): Slow growth of Empetrum nigrum in industrial barrens: Combined effect of pollution and age of extant plants. – Environ. Pollut. 156: 454–460.

Byliny a houby [online]. [cit. 2022–03–21]. Dostupné z: https://www.celostnimedicina.cz/byliny-houby.

Vlochyně bahenní [online]. [cit. 2022–03–21]. Dostupné z: https://www.atlasrostlin.cz/listnate-stromy/vlochyne-bahenni.

Kvetoucí brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus)

Vlochyně (Vaccinium uliginosum)

Šicha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum) s nezralými plody

Kvetoucí brusnice brusinka (Vaccinium vitis-idaea)

Smíšený porost šichy oboupohlavné (Empetrum hermaphroditum), brusnice brusinky (Vaccinium vitis-idaea) a brusnice borůvky (Vaccinium myrtillus)

Kvetoucí klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos)

Klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos) s nezralými plody

Celorepublikový projekt zimního sčítání káně lesní a rousné započal již v roce 1984. Byl veden Muzeem Českého lesa v Tachově a od svých začátků koordinován RNDr. Pavlem Řepou. Dnes tento dlouhodobý úkol zaštiťují RNDr. Hynek Skořepa z Muzea regionu Boskovicka a Mgr. Peter Adamík, Ph.D., z Vlastivědného muzea v Olomouci. Ochrana kání je velmi důležitá z mnoha hledisek.¹ Mezi ochránci přírody a myslivci však byly o ochranu káně lesní vedeny urputné spory. Již od jmenovaného roku 1984 byla káně celoročně hájena, ale neustávaly žádosti o výjimky pro její odstřel, zvláště v zimním období. Argumentovalo se jednak významně rostoucími počty u nás zimujících kání, jednak změnami v její potravě a přechodem od hrabošů a dalších drobných hlodavců na lovnou zvěř, tedy zajíce a bažanty. Proto bylo rozhodnuto mimo jiné i monitorovat zimní stavy káně lesní, aby bylo možno objektivně posoudit jejich údajné zvyšování. Každoročně tedy větší počet dobrovolných pracovníků sčítá třikrát za zimu všechny káně na 5 km dlouhém transektu vedeném pokud možno přímočaře otevřenou krajinou. Sčítání se provádí ve třech termínech, které jsou o víkendu nejbližším k 15. listopadu, 15. lednu a 15. březnu. Sčítání tedy zachycuje nejen zimní stavy, ale také stavy v pozdním podzimu a na jaře nedlouho před začátkem hnízdění. Počty z jednotlivých termínů se vyhodnocují zvlášť. Základem hodnocení je porovnání počtu ze dvou sousedních zim, který byl zjištěn na transektech sčítaných v obou těchto zimách. První dílčí vyhodnocení výsledků bylo provedeno se začátkem nového století, byly vyhodnoceny výsledky ze zim 1987/88 až 2000/2001. Ukázalo se, že nedošlo k významnější změně početnosti káně lesní, tj. nedošlo ani k růstu, ani k poklesu, počty však kolísaly dosti silně v jednotlivých zimách. Obdobný obraz změn početnosti poskytují při předběžném hodnocení i výsledky z let po roce 2001. Aktuální ochranářský význam sčítání tedy již zřejmě pominul, také snahy o zavedení odstřelu kání aspoň v zimním období již snad patří minulosti. Díky činnosti řady dobrovolných nadšenců byl však získán velmi zajímavý materiál o změnách početnosti našeho nejběžnějšího dravce, který umožní sledovat i další problémy, např. zda regionální trendy, zjištěné v jednotlivých oblastech, jsou ve shodě s trendem celostátním, či nikoliv apod.

Výsledky posledního sčítání ze zimy 2020/21

Největší počet kání byl v listopadu pozorován v Držovicích u Prostějova (32), v lednu ve stejné lokalitě (23), v březnu pak v okolí Vrchlabí (27).

Z ostatních dravců byli nejhojněji zaznamenáváni poštolka obecná, dále některý z luňáků, jestřáb, krahujec, na jihozápadě Čech a na Vysočině také orel mořský či orlovec říční. Z havranovitých byl pozorován nejčastěji krkavec velký, dále vrána šedá.

V České republice funguje něco málo přes 100 sčítacích transektů, někteří dobrovolníci jich sčítají více (rekordmanem je pan MUDr. Veselý z Tachova, který během víkendu posčítá 7 transektů). Ne vždy se podaří sčítat po všechny tři termíny (z důvodu nemoci atd.), taková data lze přesto využít. Potřebujeme další sčitatele, zejména na Moravě a ve východních Čechách, abychom dosáhli rovnoměrného pokrytí celého území republiky. Jistá rezerva pomůže k tomu, aby ani počet srovnávaných transektů mezi jednotlivými zimami neklesal pod stovku. Můžete-li, doporučte prosím další spolupracovníky.²

Zde jsou přidány výsledky z transektu Pobučí–Krchleby–Maletín 2020–2021.

V mém transektu Pobučí, Krchleby a Maletín bylo citelně méně pozorovaných kání, tak jako v celé ČR. Pozorování a sčítání kaně lesní bude i nadále pokračovat. Transektů po celé ČR je spíše poskrovnu. V rámci projektu, jenž je veden koordinátorem RNDr. Hynkem Skořepou z Muzea regionu Boskovicka, se neustále hledají dobrovolníci, kteří by chtěli spolupracovat. Vytipovali by si transekt ve svém bydlišti, nejlépe rovný úsek, ne kratší než 5 km a pokud možno v otevřené krajině. Důležité je dodržovat termíny pozorování a na výzkumu spolupracovat rozhodně déle než jen jeden rok. Pokud by se mezi vámi našli nadšenci pro ornitologii, pak budete vřele vítáni. Své dotazy ohledně spolupráce předkládejte přímo našemu koordinátorovi Hynku Skořepovi na e-mailové stránce upolin (@) seznam.cz. 

Milan Dvořák

¹ Káně je úspěšným denním lovcem drobných hlodavců. Společně s dalšími ptačími predátory, například poštolkou obecnou či některými zástupci čeledi krkavcovitých, pochytá velké procento těchto polních škůdců. V minulosti byl rozšířený mýtus o napadání bažantů v bažantnicích kání lesní. Její zbarvení a proporce těla se mohou omylem zaměnit se zbarvením a proporcemi mladého jestřába lesního, který bažanty loví. V dospělosti se už ale jestřáb s kání nedá splést. Káně je specializována především na lov drobných obratlovců či je mrchožrout. Mršiny káně vyhledává volně v přírodě, ale naučila se i vyčkávat u cest na auty sraženou zvěř.

² Shrnující text převzat a upraven z celoroční zprávy RNDr. Hynka Skořepy z Muzea regionu Boskovicka.

Hadce neboli serpentinity jsou přeměněné ultrabazické horniny pozoruhodné svými specifickými vlastnostmi, které zásadně ovlivňují růst rostlin. V hadcových oblastech se setkáváme s unikátní hadcovou květenou a vegetací, adaptovanou na extrémní podmínky panující na hadcích. Proč je hadcové podloží pro rostliny tak nehostinné? První vysvětlení je třeba hledat v chemickém složení hadců. Vysoká koncentrace hořečnatých iontů obsažená v hadci snižuje dostupnost vápenatých iontů. Kromě nedostatku vápníku zde často rostliny musí čelit i nedostatku dusíku, fosforu a draslíku. Dále je pro hadcové substráty charakteristické vysoké zastoupení těžkých kovů, jako jsou například chrom, nikl a kobalt, které jsou ve vyšších koncentracích pro rostliny toxické.

Nepříznivé podmínky pro růst rostlin jsou umocňovány fyzikálními vlastnostmi hadcových hornin. Hadce jen pomalu zvětrávají, a proto v  místech výskytu hadců nacházíme vystupující hřbety, členité skalky a prudké kamenité svahy, na nichž se výrazně uplatňuje eroze půdy. Dochází tak k odnosu živin a silnějšímu působení chemismu matečné horniny na rostliny. Kvůli tmavému zbarvení a špatné tepelné vodivosti hadců jsou rostliny vystaveny výraznému kolísání teplot během dne a častému přehřívání povrchu. V neposlední řadě musí být rostliny na hadcích schopny odolávat suchu, protože rozpukaná hornina s mělkou skeletovitou půdou snadno propouští vodu. Toto spolupůsobení chemických a fyzikálních činitelů na rostliny se někdy označuje jako tzv. hadcový fenomén.

Rostliny vyskytující se na hadcích nazýváme serpentinofyty. Mohou to být buď obligátní serpentinofyty (druhy, které dokáží růst pouze na hadcových podkladech), nebo fakultativní serpentinofyty (druhy tolerující hadec, ale běžně se vyskytující i na nehadcových podkladech). Ve srovnání s rostlinami rostoucími na nehadcových substrátech vykazují rostliny z hadců morfologické odchylky, tzv. serpentinomorfózy. Mezi ně patří zakrslý vzrůst (nanismus), listy adaptované na sucho (menší, tužší, hustěji ochlupené) či výrazně vyvinutý kořenový systém. Ne všechny morfologické odlišnosti představují adaptace – některé z těchto odchylek jsou pouhým důsledkem růstu v extrémních podmínkách.

Hadcové oblasti najdeme po celém světě, avšak jejich rozšíření má ostrůvkovitý charakter. Díky izolovanosti jednotlivých lokalit jsou na hadcích ideální podmínky pro vznik nových druhů.  V důsledku toho hadcové ostrůvky často hostí endemity, tj. druhy (či poddruhy) svým výskytem omezené jen na určité území. Jako příklady hadcových specialistů rostoucích v ČR lze uvést kuřičku Smejkalovu (Minuartia smejkalii), mochnu Crantzovu hadcovou (Potentilla crantzi subsp. serpentini), hvozdík kartouzek hadcový (Dianthus carthusianorum subsp. capillifrons) nebo rožec kuřičkolistý (Cerastium alsinifolium). Mezi nejznámější oblasti s výskytem hadců u nás patří např. NPR Mohelenská hadcová step nebo Slavkovský les.

Několik hadcových výchozů se nachází i v Hanušovické vrchovině v okrese Šumperk, konkrétně v okolí Raškova, Rudy nad Moravou a Starého Města. Kvůli geografické izolovanosti zdejších lokalit a vyšším nadmořským výškám (okolo 500 m) zde bohužel najdeme jen málo obligátních serpentinofytů, i tak ale tato místa podstatně zvyšují botanickou hodnotu území.

PR Na hadci

Přírodní rezervace Na hadci o rozloze 56 ha byla vyhlášena v roce 1990 a nachází se nedaleko obce Raškov. Rezervace je součástí evropsky významné lokality Hadce a bučiny u Raškova. Nejvyšším vrcholem rezervace je Modřínový vrch (625 m). Území je z větší části zalesněno. Cenné jsou zbytky reliktních borů a hadcové skalky po obou stranách Raškovského potoka, který zde vytváří hluboce zaříznuté údolí. Zdejší květena je nejbohatší ze všech hadcových ostrůvků na severní Moravě. Roste zde bohatá populace (cca 500 trsů) kriticky ohroženého sleziníku nepravého (Asplenium adulterinum). Tato drobná trsnatá kapradinka, rostoucí výhradně na hadcovém podloží, osidluje osluněné i mírně zastíněné skály. Kromě sleziníku nepravého jsou skalní štěrbiny domovem dalšího druhu sleziníku specializovaného na hadce, kterým je silně ohrožený sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium). Z lokality je udáván i hvozdík kartouzek hadcový (Dianthus carthusianorum subsp. capillifrons), rovněž obligátní serpentinofyt. Mimo Českou republiku roste už jen v Rakousku a můžeme jej tedy považovat za endemit střední Evropy. Je u nás řazen mezi silně ohrožené taxony.

PP Žďár

Druhým chráněným hadcovým územím severní Moravy je přírodní památka Žďár, nacházející se v blízkosti obce Ruda nad Moravou. Byla vyhlášena v roce 2011 a rozprostírá se na nápadném zalesněném hřbetu s vystupujícími hadcovými skalkami. Ve zdejším hadcovém boru je přimíšen i dub zimní (Quercus petraea). Na hadcových skalkách opět roste poměrně bohatá populace sleziníku nepravého a našli bychom zde i sleziník hadcový.

PP Chrastický hadec

V roce 1998 byla nedaleko Starého Města vyhlášena přírodní památka Chrastický hadec o rozloze 2,8 ha. Lokalitu tvoří zalesněný pahorek s převažujícím smrkem, místy je přimíšena bříza. Jádro území představuje bývalý hadcový lom, v němž probíhala těžba v období mezi světovými válkami. Od té doby je lom opuštěn a jeho dno bylo zaplaveno. Hadcová květena je soustředěna zejména na odvalech lomu. Předmětem ochrany je zdejší bohatá populace sleziníku nepravého (Asplenium adulterinum).

Literatura:

Kolář F. & Vít P. (2008): Endemické rostliny českých hadců 1. Zvláštnosti hadcových ostrovů. – Živa 1: 14–17.

Seznam lokalit soustavy Natura 2000. AOPK ČR [online]. [cit. 2021-11-05]. Dostupné z: https://natura2000.cz/Lokalita/Lokality.

Šafář J. et al. (2003): Olomoucko. – In: Mackovčin P. & Sedláček M. [eds]: Chráněná území ČR, svazek VI., AOPK ČR a EkoCentrum Brno, Praha, s. 265–288.

Hroneš M. & Dančák M. (2017): Exkurze na hadce v okolí Raškova a Rudy nad Moravou. – Zprávy Moravskoslezské pobočky ČBS 6: 39–42.

Jana Uhlířová

Autor fotografií: Michal Hroneš

PR Na hadci

PP Žďár

Sleziník nepravý (Asplenium adulterinum)

Sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium)

Před 150 lety se v malebném moravském městečku Brtnici narodil architekt a designér, vůdčí osobnost vídeňské moderny, Josef Hoffmann (15. 12. 1870 – 7. 5. 1956). Vystudoval brněnskou státní průmyslovou školu a vídeňskou akademii. Byl žákem Otty Wagnera, v jehož ateliéru zpočátku působil. Podnikl studijní cesty do Itálie, Anglie a Skotska. Víc než čtyřicet let vyučoval na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole. Vedle Gustava Klimta, Josefa M. Olbricha a Kolomana Mosera stál u zrodu vídeňského uměleckého sdružení Secese. V roce 1903 společně s Kolomanem Moserem a Fritzem Waerndorferem založil proslulé uměleckořemeslné dílny Wiener Werkstätte, které až do roku 1931 umělecky vedl. Ve svém díle se celoživotně intenzivně zajímal o symbiózu architektury, umění a uměleckých řemesel. K jeho nejproslulejším projektům patří sanatorium v Purkersdorfu, bruselský palác Stoclet, vídeňská vila Skywa-Primavesi, dům pro hosty hutě Poldi v Kladně či adaptace rodného domu v Brtnici.

Klíčovým se pro Hoffmanna stalo seznámení s olomouckým bankéřem a mecenášem Otto Primavesim a jeho ženou Eugenií, přezdívanou Mäda, pro které vytvořil řadu stěžejních návrhů, k nimž patří vedle přestavby dnes již neexistujícího bankovního domu v Olomouci a vybavení olomoucké vily zejména rozlehlé letovisko v Koutech nad Desnou. Zde si dle Hoffmannova návrhu rodina Primavesi v letech 1913 až 1915 vybudovala velkolepé letní sídlo sestávající z vily čnící vysoko nad údolím, koupaliště a slunečních lázní, tenisového kurtu, garáží a stájí. Komplex byl dokonce vybaven vlastní vodní elektrárnou a vodárnou.

Nejpozoruhodnější z celého areálu byl hlavní obytný dům, ze kterého se obyvatelům i návštěvníkům skýtaly nádherné výhledy do údolí. Vystavěn byl na mohutném kamenném soklu celý ze dřeva a završen byl výraznou valbovou doškovou střechou. Hlavnímu průčelí vily vévodil mohutný portikus tvořený osmi dřevěnými sloupy. V centru přísně symetricky rozvrženého interiéru byla ve zvýšeném přízemí situována obytná hala, odkud vedlo schodiště do patra, kde býval taneční sál a ložnice pro rodinu, v podkroví bývaly pokoje pro hosty. Interiéry byly vyzdobeny pestrými řezbami na stěnách i dveřích a vybaveny exklusivním mobiliářem z dílen Wiener Werkstätte, které Otto Primavesi od roku 1914 řídil a postupně přebíral i vlastnický podíl v podniku. Veškeré vybavení, na kterém se vedle Hoffmanna podílel také Anton Hanak, bylo podřízeno jednotné umělecké koncepci. Ta sahala od nábytku, koberců, závěsů a osvětlení po ložní prádlo či nádobí. Vybavení sídla mělo korespondovat se zdravým a radostným životním stylem na venkově. Rodina zde trávila čas ve společnosti mnoha přátel vycházkami, koupáním, sluněním, pořádáním večírků, maškarních plesů a improvizovaných divadelních představení. K zábavě hostů sloužila také kuželna ve sklepním prostoru vily. Konaly se zde dokonce vepřové hody v duchu tradiční moravské zabijačky. V centru bohatého společenského života v Koutech stály tři výjimečné osobnosti vídeňské moderny: Gustav Klimt, Josef Hoffmann a Anton Hanak, který přítomnou společnost těšil hrou na loutnu. Zdejších večírků se často zúčastňoval i slavný operní pěvec Leo Slezák, rodák ze Šumperka.

Inspirativní stavba, která tvořivě kombinovala odkaz antiky s lokálním lidovým horským stavitelstvím, se stala záhy proslulou. Naneštěstí sídlo v roce 1922 zachvátil požár. Zachována zůstala jen kamenná podezdívka, na jejíchž základech byla v letech 1926 až 1929 podle projektu Karla Fischera vybudována zotavovna, později přejmenovaná na chatu Dr. Edvarda Beneše a posléze na zotavovnu Vítězný únor, v polistopadové éře na penzion Desná. V současnosti je objekt v soukromých rukou a slouží jako hotel. Z Hoffmanova někdejšího areálu se dodnes dochovaly jen garáže, stáje a dům vrátného poblíž hlavní brány.

Do Podesní se Hoffmann pracovně vrátil i po první světové válce, když v roce 1920 získal zakázku na adaptaci lázeňského domu Eliška ve Velkých Losinách. Hoffmann rozšířil ubytovací prostory do podkroví hlavní budovy, a na střeše se tak objevila řada vikýřových oken. Některé pokoje v prvním patře měly přístup na menší balkony a přízemní část fasády nechal Hoffmann osadit treláží na popínavé rostliny. Lázeňské nádvoří Hoffmann ze strany uzavřel dřevěnou prosklenou verandou na sloupech. Zvláštní prvek dominantních trojúhelníkových štítů její pohledové fasády je znám už z některých jeho starších návrhů pro letovisko v Koutech nebo z rakouského pavilonu na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem a odráží Hoffmanův dialog s regionálním lidovým stavitelstvím. Lázeňské nádvoří Hoffman dále rozčlenil terasami v různých výškových úrovních určenými k posezení hostů. Do středu nádvoří situoval centrální hudební pavilon. Nově vyřešil také interiéry bazénu a divadelního sálu. Rovněž losinský objekt byl v roce 1930 zasažen požárem a následně přestavěn Alfredem Castellitzem. Hoffmannova veranda však zůstala před plameny uchráněna a dodnes tvoří půvabnou dominantu nádvoří.

Kristina Lipenská

Josef Hoffmann: Letovisko rodiny Primavesi v Koutech nad Desnou, 1913–1915. Foto: Sbírka šumperského muzea, před 1922, inv. č. H 12814-3.

Portrét Josefa Hoffmanna, 50. léta 20. století. Reprofoto: Josef Hoffmann a současný světový design nábytku z Rakouska (kat. výst.). Praha 1998.

Josef Hoffmann: Letovisko rodiny Primavesi v Koutech nad Desnou, 1913–1915. Foto: Sbírka šumperského muzea, před 1922, inv. č. H 12814-8.

Josef Hoffmann: Letovisko rodiny Primavesi v Koutech nad Desnou, 1913–1915. Foto: Sbírka šumperského muzea, před 1922, inv. č. H 12814-7.

Chata Dr. E. Beneše v Koutech nad Desnou, 1926–1929. Foto: Sbírka šumperského muzea, 1946, inv. č. H 32296.

Zimní pohled na chatu Dr. E. Beneše v Koutech nad Desnou, 1926–1929. V popředí vpravo někdejší dům vrátného od J. Hoffmanna. Foto: Sbírka šumperského muzea, po r. 1946, inv. č. H 16917-1.

Rekreanti před zotavovnou Vítězný únor v Koutech nad Desnou, 50. léta 20. století. Foto: Sbírka šumperského muzea, inv. č. H 14073.

Rekreace ROH v zahradě zotavovny Vítězný únor v Koutech nad Desnou, 3. čtvrtina 20. století. Foto: Sbírka šumperského muzea, inv. č. H 18419,2.

Josef Hoffmann: Lázeňský dům Eliška ve Velkých Losinách (přestavba), 1920. Foto: Sbírka šumperského muzea, inv. č. H 14868-1.

Josef Hoffmann: Lázeňský dům Eliška ve Velkých Losinách (přestavba), 1920. Pohled na verandu. Foto: Sbírka šumperského muzea, inv. č. H 14871-2.

Josef Hoffmann: Lázeňský dům Eliška ve Velkých Losinách (přestavba), 1920. Interiér verandy. Foto: Sbírka šumperského muzea, inv. č. H 14869-4.

Josef Hoffmann: Lázeňský dům Eliška ve Velkých Losinách (přestavba), 1920. Úprava nádvoří s terasami a art deco lampami. Foto: Sbírka šumperského muzea, inv. č. H 21077.

Použitá literatura:

Josef Hoffmann. Architektonický průvodce. Brno – Vídeň 2010.

VYBÍRAL, Jindřich: Mladí mistři. Praha 2002.

ZATLOUKAL, Pavel: Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2003.

Bratří Kleinové patří mezi nejvýznamnější a největší podnikatelské osobnosti nejen šumperského kraje, ale celé Moravy. Byli majiteli železáren, hutí, strojíren, válcoven, dolů, velkostatků, stavěli silnice, železnice, mosty a viadukty. Na počátku 19. století se stali průkopníky průmyslové revoluce v celém tehdejším Rakousku. Pokračovatele rodinné tradice měli i na počátku 20. století.

V letošním roce uplynulo 220 let od narození zakladatele firmy Franze Kleina (27. 4. 1800). U příležitosti 200. výročí jeho narození uspořádalo Muzeum Zábřeh v roce 2000 (13. 9. – 2. 12.) výstavu s názvem „Bratři Kleinové – stavitelé silnic a železnic“, která podala návštěvníkům na základě dobových fotografií, obrazů, litografií, pohlednic a trojrozměrných exponátů převážně z litiny, mezi nimiž nechyběly ani ty, které vyráběla firma ve svých železárnách, ucelený obrázek o sourozencích Kleinových. Výstavu si následně zapůjčila další muzea na Moravě, v Olomouci, Hodoníně a v Brně.

Kdo byli bratří Kleinové – Josef, Engelbert, Franz, Libor, Albert a Hubert? Vynořili se v druhém desetiletí 19. století a neuvěřitelnou rychlostí dokázali postoupit na přední příčky podnikatelské sféry rakouské monarchie. Pocházeli z malé osady Kociánov na panství Vízmberk (dnešní Loučná nad Desnou, okres Šumperk), kde byl jejich otec Johann Friedrich Klein domkářem. Jako bratři toho měli geneticky hodně společného, zároveň však byl každý jiný. Při každém společném díle stojí vždycky někdo v čele. Hlavní postavou ohromujících podnikatelských úspěchů firmy byl třetí z bratří, Franz. Velmi brzy, v necelých patnácti letech, odešel do Lednice, aby se zde vyučil zahradníkem. Záhy povolal do Lednice své starší bratry, aby mu pomohli při budování silnic a vodních staveb. Od té doby se bratři na několik let etablovali na jižní Moravě. Společně se pak všech šest bratrů podílelo na budování asi 700 km silnic na území jižní a severní Moravy a části východních Čech. Jako svoji první státní zakázku stavěli silnici Staré Město – Uherské Hradiště (1815); dále Frýdek – Místek, krátkou silnici spojující Frýdek s Místkem (1822); Třebovskou silnici: Mohelnice – Moravská Třebová (1824–1830), délka 24 km; Krnovskou silnici: Opava – Krnov – Město Albrechtice – Bartultovice na státních hranicích s Pruskem (1824–1832), délka 51,3 km; Slavkovskou (Uherskou) silnici: Hodonín – Čejč – Slavkov u Brna – Brno, částečně rozestavěný úsek dostavovali v letech 1833–1836 v délce 45 km; Šumperskou (Jablonskou) silnici: Opava – Bruntál – Šumperk – Červená Voda – hranice s Čechami (1839–1842), stavba trvala 21 měsíců, její výsledná délka byla 126,3 km. V počátcích své podnikatelské činnosti prováděli rekonstrukce Olomoucké a Vídeňské silnice (Olomouc – Vyškov – Brno – Rajhrad – Mikulov), úsek Brno – Rajhrad v letech 1832–1836.

Museli prokázat nevšední schopnosti, když je tehdejší moravský místodržitel, hrabě Antonín Bedřich Mitrovský z Nemyšle, povolal do Brna, aby zde prováděli regulaci kanálů, odvodňování sklepů, asanační práce, stavbu silnic a hlavně pak převzali parkovou úpravu Františkova kopce (dnešní Denisovy sady). Na holém kopci jejich přičiněním vznikla jedinečná ozdoba Brna. Hlavním cílem všech terénních úprav bylo zřízení památníku oslavujícího Vídeňský mír, kterým skončila doba napoleonských válek. Zní to až neuvěřitelně, ale Franz Klein ve svých patnácti letech dokonce sám vypracoval na tyto úpravy projekt. Když kolem roku 1843 koupil v Brně dům, známý Kleinův palác, považovaný za významnou architektonickou památku pro svoje průkopnické použití umělecké litiny, začal se podílet na více či méně náročných zakázkách pro město.

Dalším mezníkem v životě Kleinů bylo, když v roce 1844 koupili od dědiců hraběte A. B. Mitrovského panství Vízmberk (Loučná nad Desnou), z něhož pocházeli a na němž byli kdysi poddanými. Tak se nejen do jisté míry vrátili do rodného kraje, ale i získali výrobní základnu v tamějších dolech a železárnách a nemuseli řešit otázku získávání potřebných surovin.

Kolem roku 1836 se začali bratři Kleinové zabývat výstavbou železničních tratí. První železniční stavbou v rakouské monarchii byla Severní dráha císaře Ferdinanda. Byla to velmi rozsáhlá stavba – vedla z Vídně do Haliče s odbočkami např. do Brna, Olomouce a Opavy – a trvala asi 20 let. Bratří Kleinové však mají prvenství v tom, že jejich podnikatelství budovalo absolutně první úsek trati z Floridsdorfu (na levém břehu Dunaje, dnes část Vídně) do Wagramu, na kterém proběhla 17. 11. 1837 také první zkušební jízda vlaku v Rakousku. Jako první začali stavět dílčí úsek Rajhrad – Brno, na kterém se uskutečnila 11. 11. 1838 vůbec první jízda parního vlaku na území České republiky. Těsně před brněnským nádražím postavili největší a nejobdivovanější železniční stavbu své doby, zděný brněnský viadukt se 77 oblouky a délkou 640 metrů. Stavěl se pouhých 5 měsíců, ovšem za obrovské koncentrace sil (cca 2000 dělníků). Podnikatelství Kleinů stavělo také první brněnské nádraží, stejně tak za deset let nové při výstavbě trati Brno – Česká Třebová. O vztahu města Brna ke Kleinům hovoří skutečnost, že bratři Franz, Albert a Hubert byli roku 1847 jmenováni čestnými občany města. Z téhož roku pochází společenská smlouva o společném podnikání mezi čtyřmi bratry Kleinovými – Franzem, Liborem, Albertem a Hubertem (18. 3.). V roce 1853 byla sepsána společenská smlouva mezi Franzem, Albertem a Hubertem a vzniká firma „Gebrüder Klein“. Roku 1865 se rozhodl Albert Klein, po smrti Franze hlava rodiny a šéf firmy (žili pouze dva bratři), oddělit rodinný majetek od panství a vytvořil Sobotínsko-štěpánovské horní a hutní těžířstvo, kromě toho i nadále existovala firma „Gebrüder Klein“.

Druhou velkou železniční stavbou, na které se podíleli bratří Kleinové, byla olomoucko-pražská dráha, budovaná v letech 1842–1845. Stavěli celou spodní i svrchní stavbu, nádraží od Hoštejna po Prahu a část strážních domků. V Praze postavili společně s podnikatelem Adalbertem (Vojtěchem) Lannou první pražské nádraží (dnešní Masarykovo). Při stavbě trati Praha – Podmokly – Děčín – státní hranice (Drážďany) vybudovali karlínský viadukt, nazvaný později podle stavitele Negrelliho, o celkové délce 1111 m s 87 oblouky, považovaný za jednu z největších železničních staveb té doby. Stavěli Palackého most přes Vltavu a terasu v mostním oblouku před klášterem Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou na vltavském nábřeží, kde stojí socha Karla IV., kterou darovali Karlově univerzitě (1848).

Jednou z nejvýznamnějších tratí, kterou firma stavěla, byla proslulá horská dráha přes Semmering ve Štýrsku (1850–1854). Tato trať se stala mezníkem v dějinách železničního stavitelství jako příklad toho, že železnice dokáže překonat i horský hřbet pohoří typu Alp. Na stavbě 41,8 km dlouhé trati se podílelo 10 stavebních podnikatelství. Kleinové stavěli celkem tři úseky, z nichž dva patřily k nejobtížnějším: hlavní tunel na vrcholu stoupání v Semmeringu, dlouhý 1430 m, a úsek na stěně Weinzettelu se třemi tunely spojenými galeriemi.

Společně s Adalbertem (Vojtěchem) Lannou se Kleinové podíleli také na stavbě České západní dráhy (Praha – Zdice – bavorské hranice), na níž stavěli tyto úseky: v roce 1861 dokončili trať Skvrňany u Plzně – Domažlice – Brod nad Lesy o celkové délce 70,9 km, Praha-Smíchov – Skvrňany u Plzně, rok dokončení 1862, délka 113,2 km, Chrást – Radnice (odbočka), rok ukončení stavby 1863, délka 9,9 km. Největšími stavbami na této trati byly železný viadukt přes řeku Klabavu u Chrástu na odbočné trati, vysoký 38 m a dlouhý 190 m (demontován roku 1892), a nádraží Praha-Smíchov, které vybudovali v roce 1862 za pouhých sedm měsíců.

Délka tratí postavených Kleiny v celém Rakousku se odhaduje na 3700 km.

Firma se také zabývala výrobou mostních konstrukcí, které vyráběla ve svých železárnách. Mezi prvními vyrobenými mosty byl řetězový most přes Ostravici v Ostravě, budovaný v letech 1847–1851, následoval most přes Ohři v Postoloprtech a nejslavnější stavba tohoto druhu u nás, řetězový most silniční přes Labe v Děčíně, stavěný v letech 1853–1855 a snesený až v roce 1933. Celkem se v kleinovských železárnách vyrobilo přes 2000 železných mostů, větších i menších. Některé z nich slouží svému účelu dodnes.

Jak už bylo řečeno, koupí vízmberského panství získali bratří Kleinové svoji vlastní surovinovou základnu. V té době tam existovaly dva hutní podniky – v Rejhoticích (dnes Loučná nad Desnou) a v Sobotíně. Byly založeny na místních surovinách a zdrojích energie. Téměř od základů vybudovali velkou strojírnu v Petrově. Moderně a velkoryse postavili a zařídili železárny ve Štěpánově, které se specializovaly především na výrobu kolejnic. Tyto podniky dokázaly několik let konkurovat rotschildovským Vítkovickým železárnám.

Za svoje zásluhy o monarchii byli Kleinové také náležitě oceněni. Albert Klein byl za zásluhy své i svých zemřelých bratří povýšen v roce 1858 do šlechtického stavu, o šest let později do rytířského stavu a roku 1872 jej císař František Josef dědičně povýšil do stavu svobodných pánů s přídomkem Wisenberg (ne tedy podle sídla panství Wiesenberg!).

Jejich potomci už tak úspěšní nebyli, ale přece jen se aspoň chvíli snažili udržet rodinný podnik. V roce 1900 vznikla z původního těžířstva (1865) stejnojmenná akciová společnost Sobotínsko-štěpánovská důlní a hutní společnost se sídlem v Sobotíně, později v Brně a konečně ve Štěpánově (1927). Ve správní radě zasedali Hubert Klein, Friedrich Klein, Alfred Klein, Edmund Bochner, Ulrich Johrnstorf a Alfons Senitza. Kolem roku 1920 náležely této společnosti doly (u Rýmařova, Berouna, Jevíčka, Konice, Moravské Třebové, Šternberka, Brna, Hranic, Mohelnice, Litovle, Zábřehu), slévárny (Sobotín, Štěpánov), strojírna (Štěpánov), válcovna (Sobotín), mostárna (Sobotín), vysoká pec (Štěpánov), pudlovna (Štěpánov), drátovna (Rejhotice).

V době první světové války se hutím příliš nedařilo. Po válce se odbyt zlepšil, ale za světové hospodářské krize se opět zhoršil. Ještě za války došlo ke zrušení vysoké pece. Majitelé se začali střídat, až se nakonec hlavními podílníky stali Bondy a jiní pražští průmyslníci. V té době se potomci bratří Kleinů věnovali již zcela jiné činnosti. Středem jejich zájmu byly lesy a zemědělská výroba na zděděných statcích.

Jestliže již v 19. století byl zdůrazňován celoevropský význam bratří Kleinů, dnes můžeme říci, že s dostatečným časovým odstupem vyniká snad ještě více.

Na závěr bych chtěla ještě jednou připomenout, že Franz Klein a jeho bratři patří rozhodně mezi největší postavy raného období průmyslové revoluce v rakouské monarchii.

Mgr. Dagmar Tempírová-Kotrlá

Naše milá kolegyně Magda by dnes oslavila šedesátiny. Jsme rádi, že jsme tě potkali…       video (YouTube)

Za RNDr. Magdou Zmrhalovou

   Dne 30. 6. 2020 k překvapení všech, kteří ji znali, odešla po těžké nemoci z našeho světa navždy dlouholetá zaměstnankyně šumperského muzea Magda Zmrhalová. V pouhých 59 letech, ale za tu dobu, poeticky řečeno, vyorala na poli muzejnictví a vlastivědy našeho kraje hlubokou a širokou brázdu.

     Na svět přišla 15. 1. 1961 v Šumperku do rodiny lesníka a učitelky. Rodiče Pěnčíkovi pocházeli ze střední Moravy (z Morkovic). Bydleli v Sobotíně, od roku 1966 ve Vernířovicích – Sedmidvorech, kde Magda doslova uprostřed horské přírody prožila dětství. Po absolvování základní školy a šumperského gymnázia (maturita 1979) šla do Olomouce studovat na Přírodovědecké fakultě UP obor Ochrana životního prostředí.

     V rámci diplomové práce se zaměřila na botaniku. Výsledky práce o společenstvech přirozených smrčin v Hrubém Jeseníku pak dvakrát publikovala: Jednou spolu s vedoucím práce dr. V. Bednářem v Olomouci a podruhé populárněji v Severní Moravě sv. 52. V roce 1982 odešla z tehdejšího Okresního vlastivědného muzea v Šumperku Hana Janáčková, která tu měla na starosti botaniku. Místo po ní měla de facto přislíbeno Magda a ještě při studiu tu v roce 1983 brigádnicky vypomáhala. Rok 1984 byl pro ni doslova nabit důležitými událostmi: 28. 5. 1984 promoce, 2. 7. zaměstnání na dobu neurčitou v OVM, 28. 7. se vdává a přijímá jméno Zmrhalová. Od té doby má profesní život jednoduchý – její celoživotní existenční základnou je Okresní vlastivědné muzeum, později Vlastivědné muzeum v Šumperku. V roce 1985 absolvovala na UP rigorosní zkoušky a 25. 2. 1986 jí byl přiznán akademický titul doktor přírodních věd (RNDr.) v oboru Ochrana přírodního prostředí.

     Magda se v muzeu pustila se svou vrozenou pílí do práce a do studia. V letech 1987 a 1988 se jí rychle po sobě narodily děti Martin a Magda, a tak měla práci a starost na dvou frontách. Ani na mateřské dovolené na práci nezapomněla, naopak, zapracovávala se do své budoucí specializace – výzkumu mechorostů.

     Pracovní život v muzeu je velmi rozmanitý. Hlavní je získávání trojrozměrných sbírkových předmětů. V botanice byly v Šumperku dobře zastoupeny po éře Hany Janáčkové semenné rostliny (asi 17 000 herbářových položek) a Magda se zaměřila hlavně na sběr výtrusných rostlin, především mechorostů (mechů a játrovek). Co to všechno obnáší? Sběr převážně na horách v těžko schůdném a přístupném terénu, pak práce se vzorky – sušení, preparace, často obtížné určování, popis, dvoustupňová evidence a uložení. Sbírky přibývají ovšem i dary a nákupy, vše se musí evidovat a stále inventarizovat. Další okruh činnosti je prezentace, výstavy, stálé expozice, přednášky, publikace, tzv. znalectví – určování rostlin apod. Magda pořádala každoročně pro veřejnost i vycházky za mechy a lišejníky (škoda, že ne také za rostlinami vůbec) a zejména podzimní výstavy hub, v široké veřejnosti velmi oblíbené. Konkrétně bych chtěl vyzvednout ještě její velký podíl na modernizaci expozice na zámku v Úsově v roce 2017.

     Kromě toho by měl odborný pracovník v muzeu pracovat v některé specializaci i vědecky. To Magda vzala velmi vážně a zpočátku pod vedením dr. Valentina Pospíšila z Moravského muzea v Brně, pak vlastním studiem se stala odbornicí na určování mnoha rodů a druhů mechorostů. Věnovala se zejména bryofloristice, tj. výzkumu zeměpisného rozšíření jednotlivých druhů, a to zvláště v našich horských oblastech. Dlouhá léta řešila výzkumný úkol „Bryofloristický výzkum Hrubého Jeseníku, Králického Sněžníku a Rychlebských hor a rozšíření vybraných rodů mechů v Československu“. Později byla i hlavním řešitelem grantového úkolu – syntézy bryologických dat z Krkonoš a Hrubého Jeseníku. Spolupracovala také, což je v přírodních vědách obvyklé, s odborníky ze zahraničí.

     Z výzkumu vzniklo ovšem mnoho publikací, individuálních i kolektivních. Jejich soupis není ještě ukončen a bude publikován nejpozději u příležitosti nedožitých šedesátin M. Z. v roce 2021. Velkou a vyčerpávající prací byla i organizace celostátních setkání a exkurzí bryologů a lichenologů – v Loučné nad Desnou (1994), v Chrasticích (2008) a ve Zlatých Horách (2019). Již v roce 1994 psali účastníci v bryo- a lichenologickém zpravodaji, že by byla škoda nevyužít takového organizačního talentu. To ale nebyl zdaleka jen talent, to byla úžasná pracovitost a pečlivost, Magdě vlastní. Její činnost a zásluhy v bryologii budou jistě zhodnoceny podrobněji jinde.

     Podle mého názoru velmi záslužnou prací pro náš region a prací, která zde zůstane, jsou kvalitní a pečlivě zpracované regionální publikace. V prvé řadě je třeba zmínit samostatnou publikaci „Květena Hrubého Jeseníku“, kterou vydalo OVM v Šumperku v r. 1995. Je to pořád jediná monografie o rostlinných společenstvech Hrubého Jeseníku. Do Severní Moravy psala M. Z. od roku 1986 články s nejrůznější tematikou. V úplnosti si je každý snadno vyhledá v bibliografiích Severní Moravy. Vysloveně přírodovědné jsou například články o smrčinách Hrubého Jeseníku, o rezervaci na Břidličné, o Smrku, o Červené hoře, o Třemešských rybnících. Dějinám přírodních věd a jejich protagonistům se věnovala v mnoha pracích – psala například o prof. Kabelíkovi, akad. Podpěrovi, ale i o amatérských badatelích a sběratelích. Několik prací se týká i léčivých rostlin a jejich sběru, jedna přehledně shrnuje 120letou historii Lovecko-lesnického muzea v Úsově. O deseti přírodovědcích z regionu napsala (většinou spolu se Z. Filipem) hesla do Biografického slovníku Slezska a severní Moravy.

     Třeba ještě dodat, že kromě práce veřejně zjevné je i práce „neviditelná“. To byla v Magdině případě agenda ochrany přírody, podpora mnoha mladých zájemců, badatelů a studentů při Biologické olympiádě, Středoškolské odborné činnosti, diplomových a doktorských pracích, lektorská činnost, určování rostlin kvetoucích, výtrusných a hub, půjčování literatury apod. Mně například vyhledala leccos, co jsem potřeboval, na internetu.

     A co říci ještě o Magdiných soukromých zájmech a aktivitách? I těch bylo mnoho. Relaxovala zase hlavně na horách, v létě na kole, v zimě na lyžích. K jejím oblíbeným tématům patřila zejména zdravá výživa a léčebné použití konopí. Přemýšlela také hodně o světě a jeho směřování, o tom jsme spolu často diskutovali. Měla pochopení také pro poezii, a škoda, že se (dosud) nerealizovala její vize vydat reprezentativní výbor z poezie Ivana Tuši. Měla ovšem také rodinu a rodinný domek ve Velkých Losinách, s tím spojené radosti a starosti. Když to všechno, co bylo zatím napsáno, sečteme, vyjde nám obrovská píle, pracovitost a překvapující šíře aktivit. Předpokládalo to také stálé vysoké životní tempo, ústící nejednou až v přepracování. A úplně závěrem: Magda Zmrhalová bude mnoha lidem a na mnoha frontách chybět.

Zdeněk Gába

Babočka admirál patří do čeledě babočkovití Nymphalidae. Je to tažný druh motýla původem z jižní Evropy. Na území našeho státu se mohou během jednoho roku vyvinout jedna až dvě generace. Ta první je většinou migrantem z teplejších oblastí kontinentu. Během mírných zim se stává, že někteří jedinci druhé generace u nás přezimují. Hlavním zdrojem potravy larev je kopřiva dvoudomá Urtica dioica L. anebo kopřiva žahavka Urtica urens L.¹

Jedinec, jehož se mi podařilo vyfotografovat 7. listopadu 2020 na vrchu Račice severně od Zábřeha, je pravděpodobně samička. Oranžový pruh na prvním páru křídel není přerušený výraznou ostruhou, kterou mají samečci. Hlavním rozeznávacím znakem u pohlaví je silnější a větší zadeček. Samičky ho mají větší než samci, a to kvůli tomu, že v něm mají v době rozmnožování vajíčka.²

Zajímavostí je fakt, že na konci minulého roku byly hlášeny podobné velmi pozdní výskyty motýlů, a to i tohoto druhu. Dne 7. listopadu bylo 7° C, což už je hraniční teplota, kdy většina hmyzu přechází do hybernace. Slunce ozařovalo některá místa, která se tak stala tepelnými lokálními ostrovy, na kterých se motýli mohli vyhřívat a před upadnutím do zimní hybernace nabírat síly. K nabrání energie jistě dopomohly i na fotce zvěčněné plody trnek.

^1,2 web: Beneš J., Kovička M.: Mapování a ochrana motýlů České republiky. Babočka admirál. 2017. (www.lepidoptera.cz)

Tykač J., Klíč k určování motýlů. Melantrich. 1949.

Mgr. Milan Dovřák