Taková a podobná slova se nejčastěji ozývala toho sobotního dopoledne 24. října 1998 ze všech míst znovuotevřeného domu Pod Podloubím, kam se po více než 17 letech opět vrátilo muzeum. Zejména ti starší, kteří už ani nevěřili, že se dočkají, měli v očích slzy a své dojetí se nesnažili ani skrývat. Muzeum se otvíralo toho dne vlastně dvakrát. Jak prozíravá byla tato myšlenka, se ukázalo později, protože to, co následovalo po přestřihnutí pásky, v to nedoufal snad ani ten největší optimista. Ale nebudu předbíhat. Nejdříve přišli do zrekonstruované budovy muzea v 9.30 hod. zvaní hosté a také ti, kteří měli největší podíl na tom, že netrvalo ani rok od zahájení stavebních prací firmou STAVOK a muzeum se znovu otevřelo veřejnosti, v což už lidé pomalu přestávali věřit. Hodinu před polednem vedení města Zábřehu, vedení Okresního vlastivědného muzea v Šumperku a zástupci Ministerstva kultury ČR slavnostně přestřihli pásku a lidé mohli vstoupit do nejvýznamnější historické budovy ve městě. I když toho dne zrovna nepřálo počasí, skoro od rána vytrvale pršelo, vzali návštěvníci – a zejména Zábřežáci – muzeum doslova útokem. Neodradilo je ani již zmiňované nevlídné počasí. Možná i ono přispělo k tak vysoké návštěvnosti, snad i skutečnost, že vstup byl toho dne zdarma, a tak přišli i ti, kteří by do prohlídky muzea běžně neinvestovali. Kdo nebyl přítomen, asi nevěří dodnes, kde se najednou vzala taková spousta lidí, která zaplnila všechny výstavní prostory domu, který je z památkového hlediska jedním z nejstarších a nejcennějších dokladů vývoje měšťanského domu na celém šumperském okrese. Všichni chtěli na vlastní oči vidět to, co dlouhou dobu budilo spíše nedůvěru kolemjdoucích. Ale ať už byl jejich zájem motivován jakkoliv, přišli. A bylo se na co dívat. Odborní pracovníci muzea připravili v prvním patře budovy stálou expozici o historii města a jeho nejbližšího okolí, miniexpozici ve věži domu věnovanou cestovateli, polárnímu badateli, spisovateli a rodákovi města J. E. Welzlovi (1868–1948) a výstavu nazvanou Z pokladů zábřežského muzea. V přízemních prostorách byly vystaveny grafiky předního světového rytce Václava Hollara (1607–1677) z pozůstalosti plk. Karla Lukase (1897–1949), který daroval muzeu cenné umělecké předměty. Když jsme si všichni kolem 14. hodiny odpoledne vydechli s tím, že to „nejhorší“ je již za námi, přišla druhá vlna těch, kteří se zúčastnili odhalení sochy J. E. Welzlovi v parku u 3. základní školy. Nastala obdobná situace jako dopoledne. Lidé se tísnili u vitrín ve stálé expozici. Dav je unášel, aniž si stačili vůbec prohlédnout jednotlivé exponáty. Stejné to bylo u kovového schodiště vedoucího do věže k miniexpozici J. E. Welzla. Někteří návštěvníci se tam ani nedostali, a tak odcházeli se slovy „přijdeme příště, přijdeme jindy, abychom měli více klidu a času na prohlídku“. Toho dne nezapřel se ten známý a tenkráte tolik vzpomínaný zábřežský patriotismus.
D. Tempírová
