Roháček kozlík je brouk často přesahující délkou těla 30 mm. Tělo je černě až černohnědě zbarvené a krovky jsou vrásčité. Samec má velká kusadla, lesklé krovky a matné tělo. Samice má kusadla o poznání menší a menší je i její tělo, které je celé matné. Brouk je rozšířen po celé Evropě a vyskytuje se i v Malé Asii a Sýrii. V ČR je hojným druhem. Často obývá městské parky a aleje. Jeho larvy se vyvíjejí ve starém dřevě dubů a buků, vzácněji i na jilmech a lípách. Vybírá si především starší a nemocné stromy. Po dvou až třech letech se larva kuklí. Dospělec se často sluní na kůře a olizuje mízu jmenovaných stromů. Jedinec na přiložených fotografiích byl do sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku zakoupen ze soukromé sbírky pana Miloše Lošťáka ze Šumperka. Exemplář byl chycen v Bludově 15. května 2020. Fotografie pořídila Petra Kozáková ve fotoateliéru Vlastivědného muzea v Šumperku.
Milan Dvořák
kurátor podsbírek geologie a zoologie VM v Šumperku
V následujícím příspěvku bychom vám rádi představili novou položku našich entomologických sbírek – drabčíka huňatého, brouka z čeledi drabčíkovitých. Je to jeden z našich největších drabčíků. Délkou těla nezřídka přesahuje 30 mm. Jak již název napovídá, je velmi chlupatý. Tělo je výrazně žlutě zbarveno, krovky mají nápadný šedý pruh a hlava nese výrazná a velká kusadla. Drabčík huňatý se vyskytuje vyjma severní Evropy na celém evropském kontinentu. V České republice obývá spíše Moravu. Vyhledává otevřená a teplá stanoviště. Specializuje se na louky a pastviny s dostatkem trusu velkých přežvýkavců. V poslední době se jeho areál výskytu zvětšuje a brouk vystupuje i do větších nadmořských výšek. Na loukách a pastvinách vyhledává čerstvé exkrementy krav a koní, ve kterých loví menší druhy koprofágního hmyzu – například muší larvy nebo brouky rodu Aphodius, které dokáže snadno rozdrtit svými silnými kusadly. Dnes s obnovením velkých pastvin zažívá brouk nebývalý rozkvět.
Vyfocený drabčík huňatý se do sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku dostal zakoupením ze soukromé sbírky entomologa Miloše Lošťáka ze Šumperka. Exemplář byl chycen na Bludovečku 19. června 2022. Fotografii pořídila v muzejním fotoateliéru Petra Kozáková.
Milan Dvořák
kurátor podsbírek geologie a zoologie VM v Šumperku
Inv. č.: H 2770, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Skleněná holba s cínovým víkem šumperského ševcovského mistra byla vyrobena s největší pravděpodobností ve sklárně v Josefové, která fungovala jako jediná na kolštejnském panství (Branná) v letech 1732–1790. Celý povrch holby dekoroval neznámý mistr broušenými rostlinnými motivy a bohatě vyrytým medailonem, ve kterém je vsazen znak s iniciálami F. Z., prozatím blíže neurčenými, a datací 1777. Skleněná nádoba je doplněna cínovým víkem jednoduše upevněným na uchu holby. Ve středu kovového poklopu je vyobrazen menší kruhový medailon zobrazující postavu ševce, který v pokleku měří zákazníkovi délku nohy na nový pár bot. Nad postavami je výjev doplněn textem „ne sutor ultra crepidam“. Tento citát, volně překládán známým příslovím „ševče, drž se svého kopyta“, vychází z díla římského filozofa Plinia Staršího.
Existence holby, jež přečkala ve výborném stavu více než dvě století, je v muzejních sbírkách vzácná. Většina nápojových nádob ze skla se v Šumperku dochovala až z měšťanských domácností 19. století. Ukryta v depozitáři však tato holba nezůstala.
Inv. č.: H 2761, H 2762, H 2763, H 2764, sbírka zábřežského muzea, podsbírka historická.
Ženské postavy jako alegorie ročních dob patří k nejznámějším pracím světoznámého grafika Václava Hollara. Dle signatury a datace víme, že tyto lepty byly vydány v roce 1641. Hollar na listech zachytil čtyři tříčtvrteční dámské figury oblečené do sezónních, bohatě zdobených šatů. Vyobrazení jsou doprovázena vždy drobným, precizně propracovaným zátiším symbolizujícím dané období a krátkými verši, jejichž autorem je zřejmě básník Henry Peacham, jenž stejně jako Hollar působil na dvoře anglického šlechtice a mecenáše umění Thomase Howarda, hraběte z Arundelu a Surrey.
Lenka Müllerová
historička umění, kurátorka podsbírek výtvarného umění VM v Šumperku
Přír. č.: 7/2017, sbírka mohelnického muzea v Mohelnici, podsbírka archeologická.
Před několika lety objevil p. Lukáš Chamlar v lese na Zábřežsku tzv. depot – tedy pravěký poklad, záměrně ukrytý do země na sklonku doby bronzové (cca 10. století př. n. l.). V keramické nádobě bylo naskládáno 24 bronzových předmětů (různých šperků a také nářadí). Úplně nahoře, tedy v hrdle nádoby, vedle sebe ležely v horizontální poloze dva impozantní spirálovité nápažníky. Jsou stočeny z tenkého bronzového proužku, s vně připojeným středovým příčně přesekávaným žebrem. Oba konce přecházejí v tyčinku, vně zdobenou rytím. Z našeho regionu jsme doposud takovýto typ artefaktu v celistvosti neznali, pouze jednotlivé fragmenty.
Bronzový nápažník a celý tento nález pravěkých šperků si lze ještě stále prohlédnout v mohelnickém muzeu na výstavě Šperkovnice muzea, o tomto unikátním předmětu také bude řeč na chystané přednášce v rámci derniéry výstavy dne 24. 6. 2020. K vidění je též na www.3dsbirky.cz.
Jakub Halama
archeolog, kurátor archeologických podsbírek VM v Šumperku
Inv. č.: H 2437, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Silnostěnná sklenice cylindrického tvaru z čirého skla byla vyrobena v 19. století. Dekorována je broušením, řezáním a červeným lazurováním. Broušení je provedeno jednoduchým způsobem do tvaru lístků nebo misek. Brusem vzniklé plochy lístků jsou červeně lazurované a ještě ozdobeny řezanými ornamenty. Také misky jsou lazurovány červeně a jsou v nich vyřezány různé symbolické motivy (lyra, úl aj.). V jedné z misek je vyřezán nápis: Andanken an G. Ullersdorf, což v překladu znamená Vzpomínka na Velké Losiny.
Inv. č.: AK 1, sbírka Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích, podsbírka výtvarná.
Rozměrný (45,4 x 61,5 cm) lept s námětem loutkového divadla vytvořil malíř a ilustrátor Adolf Kašpar v roce 1905. Podnětem ke vzniku tohoto listu bylo setkání s loutkářkou Arnoštkou Kopeckou (vnučkou slavného Matěje Kopeckého) v jihočeských Lnářích, se kterou jej seznámil malíř Stanislav Lolek. Během několika dní kreslil loutkářku při hraní představení nebo při opravování loutek a tyto náčrty poté použil do zmíněného leptu. List je rozdělen na dvě poloviny, vlevo je průhled na jeviště s kulisami, za kterými stojí Arnoštka Kopecká a vede loutky. Doprostřed a do pravé části umístil Kašpar zaujaté dětské obecenstvo. Celá scéna je ponořena do šera neosvětleného sálu, pouze jeviště a první řada publika jsou osvětleny. Pro list zvolil Kašpar techniku čárkového leptu, který ještě změkčil jemným akvatintovým tónem, tím dosáhl bohaté škály odstínů.
Lept Loutkové divadlo vydal spolek „Mánes“ jako svou členskou prémii na rok 1906.
Prohlédnout si jej můžete ve stálé expozici Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích nebo na www.esbirky.cz.
Pavlína Janíčková
historička, kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku
AK 1 – Adolf Kašpar, Loutkové divadlo, lept 1905
AK 1289 – Adolf Kašpar, Loutkářka Kopecká opravuje loutky, akvatinta 1905
Inv. č.: ZÚ 1508, sbírka Lovecko-lesnického muzea v Úsově, podsbírka zoologická
Dermoplastický preparát samce kamzíka horského je umístěn na maketě kamene. Zvíře bylo uloveno na úsovském panství dne 23. 2. 1910 a následně preparátory V. Hodkem a F. Kalkusem upraveno pro účely sbírky lichtenštejnského muzea.
Preparát kamzíka horského si můžete v současné době prohlédnout v reinstalované expozici domácí fauny a lesnictví v Lovecko-lesnickém muzeu na zámku v Úsově nebo na www.3dsbirky.cz a www.esbirky.cz.
Milan Dvořák
kurátor geologických a zoologických podsbírek VM v Šumperku
Inv. č.: H 24602, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Flašinet je automatofonický hudební nástroj osazený píšťalami, do kterých se pomocí měchu vhání vzduch. Píseň je zaznamenána na dřevěném válci, který má výstupky, a ty zdvihají záklopky, které přivádějí vzduch k píšťalám (píšťaly mohou být nahrazeny jazýčky jako ve foukací harmonice). K otáčení válce a zároveň k pohánění měchu vhánějícího vzduch k píšťalám slouží klika. Představovaný flašinet byl vyroben v dílně Kolob´s Söhne v malé vesničce Pekařov v podhůří Jeseníků. Dílnu založil v roce 1864 rolník Franz Kolb. Z malé dílny postupně vybudoval velký rodinný podnik. Výrobě se věnovali všichni tři jeho synové a řemeslu vyučil ještě i čtyři vnuky. Podle různých údajů vyrobili tisíce flašinetů, hracích skříní i několik varhan, zachováno jich však zůstalo velmi málo. Posledním dokladem existence firmy je flašinet datovaný letopočtem 1939, i když oficiálně firma ukončila svou činnost v roce 1938.
Flašinet je uvnitř signován Franzem Kolbem, synem zakladatele dílny, s datem výroby 4. prosince 1926. Jedná se o nejmenší typ tzv. žebráckého jazýčkového flašinetu. Je osazen sedmi skladbami. Nástroj má celkem 24 ocelových průrazných jazýčků v zinkovém pouzdru. Flašinet darovala do muzea Zora Fričová z Bludova. Ze svého dětství si uchovala vzpomínky na žebráka, vojenského invalidu Ondráčka z Hrabenova, který flašinet vlastnil pravděpodobně od doby jeho výroby až do 2. světové války. Chodil po vesnicích v blízkém okolí a flašinet měl položený na malém dřevěném vozíčku, který táhl pes. Zastavil se před každým domem, zahrál a šel si pro almužnu i kousek chleba pro psa. Od Ondráčkových příbuzných flašinet koupil někdy v 50. letech 20. století Gustav Kvapil. Hrací stroj částečně opravil a později daroval bludovské škole. V 60. letech se flašinet ocitl na půdě a o mnoho let později byl předán do sbírek muzea. V roce 2007 nechalo Vlastivědné muzeum flašinet restaurovat, a tak mohou návštěvníci expozice šumperského muzea při vybraných příležitostech obdivovat nejen technické provedení mechanismu stroje, ale i jeho zvuk.
Prohlédnout si jej můžete ve stálé expozici Vlastivědného muzea v Šumperku nebo na www.3dsbirky.cz a www.esbirky.cz.
Mária Kudelová
etnografka, kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku
Jedná se o poslední rozsáhlý cyklus knižních kreseb významného malíře a ilustrátora Adolfa Kašpara. Pro třídílný historický román s husitským námětem vytvořil 300 obrazů různých velikostí, z toho je 31 akvarelů. Na tomto souboru je patrná jeho důkladná a promyšlená pracovní metoda. Nejprve si román dvakrát přečetl, vypsal si stručný obsah kapitol s důrazem na místo, postavy a krátký děj. Následně si naplánoval cestu na Slovensko, navštívil všechna místa, kde se děj odehrával. Všude pilně kreslil a fotografoval. Poté ho čekalo historické bádání a studium gotických oděvů a zbraní. Na finální ilustrace použil kresbu černou křídou. Nejhodnotnější jsou davové a hromadné scény, zejména líčení bitvy u Lučence.
Inv. č.: H 17058, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická
Dnešním „pokladem“ je kopie přilby burgundského typu z období 16. století, s vysokým hřebenem a reliéfní výzdobou z antické mytologie. Na levé polovině je zobrazen bůh války Mars v plné zbroji ve válečném voze taženém chrty, na pravé polovině ve voze sedící Venuše s Amorem. Hřeben přilby a štítky zdobí reliéfy postav, zvířat, maskaronů a rostlinný dekor. Kopie byla zhotovena v 19. století zřejmě jako dekorativní předmět.
Inv. č.: H 19838, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Rokoková nosítka, datovaná do 60. let 18. století, jsou formována dřevěnou konstrukcí s vypouklou stříškou a konvexně-konkávně projmutou zadní stěnou. Hrany dekorují lišty s rokajovou ornamentikou. Vstupní dvířka jsou stále funkční. Okna přední i bočních stěn je možné zevnitř zatemnit dřevěnými stahovacími okenicemi. Boční okna mají zachovaná původní zasklení.
Nosítka jsou působivá především díky malované výzdobě, která vedle putti a zátiší s ovocem i květinami zachycuje v několika kartuších alegorické výjevy pěti lidských smyslů: zrak (visus), sluch (auditus), hmat (tactus), čich (odoratus) a chuť (gustus).
Nosítka simůžete prohlédnout ve stálé expozici Vlastivědného muzea v Šumperku nebo na a www.3dsbirky.cz a www.esbirky.cz .
Lenka Müllerová
historička umění, kurátorka podsbírek výtvarného umění VM v Šumperku
Inv. č.: H 22200, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Dřevěná soška Panny Marie s mrtvým Kristem na klíně neboli Pieta, kterou můžete spatřit vystavenou v naší expozici, se původně nacházela ve výklenku sloupkových božích muk. Ta stávala až do 60. let 20. století na rohu ulic Uničovské a Čičákovy, kdy byla nevratně poškozena. Zachovala se soška, vytvořená z lipového dřeva zjevně lidovým řezbářem, ovšem dobře ovládajícím řemeslo. Soška je opracovaná z přední a obou bočních částí. Zadní část, která nebyla viditelná vzhledem ke svému umístění v nice, zůstala neopracována. Božím mukám se také říkalo čarodějnická, neboť byla zhotovena dle závěti bohatého šumperského měšťana, barvíře Kašpara Sattlera, který vlastnil dům na rohu východní fronty náměstí. Sattler se stal jednou z mnoha obětí krutých a nesmyslných procesů s údajnými čarodějnicemi. Procesy probíhaly na Šumpersku a velkolosinském panství v letech 1678–1693. Kašpar Sattler byl upálen spolu se svou dcerou a další bohatou měšťankou Marií Peschkeovou v roce 1683. O rok dříve skončila na hranici i jeho žena Marie. Další velmi známou obětí se stal šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, upálený roku 1685 v Mohelnici. Stejnému osudu neunikla ani jeho hospodyně Zuzana.
Hrůzné procesy se staly základem děje románu Kladivo na čarodějnice, jehož autorem je spisovatel Václav Kaplický. Podle této knihy vznikl v roce 1969 stejnojmenný film v režii Otakara Vávry. Natáčení probíhalo i v prostorách velkolosinského zámku.
Inv. č.: H 17062, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Čarodějnické procesy jsou neodmyslitelně spojeny i s užitím tortury během výslechů. Obviněné osoby byly podrobovány stále krutějšímu mučení. Pod takovým bolestivým nátlakem „přiznaly“ téměř vše, co si inkvizice přála.
Mučicích nástrojů se v historii objevila celá řada. Mezi jedny z nejhrozivějších mohla patřit i tzv. norimberská panna. V šumperském muzeu je ve sbírkách uchováván její malý model zhotovený v 19. století. Jedná se o bronzový dutý odlitek stojící ženy v čepci a dlouhém šatě se španělským límcem. Přední polovina postavy je rozdělena na dvě rozebíratelné části s držadly a dvojicí pantů. Obě části mají na vnitřní straně čtyři řady dlouhých hřebů. Odlitek je upevněn na čtyřhranném dřevěném podstavci. Panna měla být poprvé užita v 16. století během procesu s padělatelem mincí v Norimberku, odtud její název. Ovšem historikové zpochybňují existenci nástroje, spíše jej považují za novodobý výsledek přehnaných představ o temném období středověku.
Inv. č.: H 1510, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická
Ke klenotům šumperské sbírky patří i soubor dámských šatů. Nejstarší z nich jsou rokokové šaty typu „robe à la française“, datované do let 1760–1780. Jsou ručně šité z hedvábného damašku s vetkaným rostlinným vzorem. Skládají se ze dvou dílů: šatů a spodničky, v níž bychom dnes spatřovali spíše sukni. Přední část živůtku šatů je přiléhává a zadní je volná se sklady a tvořená vlečkou, která přechází v sukni. Vepředu jsou šaty rozevřené a odhalují zdobenou spodničku. Spodnička je v části, kterou zakrývají šaty, ušita z lněného plátna. Přední díl spodničky i okraje šatů jsou bohatě zdobeny květinovými prýmky doplněnými ozdobnými stuhami a béžovými a růžovými hedvábnými květy.
Šaty byly restaurovány v roce 2006 s přispěním MK ČR z programu ISO a kromě naší stálé expozice si je můžete prohlédnout i na webu: www.3dsbirky.cz a www.esbirky.cz.
Mária Kudelová
etnografka, kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku
Inv. č.: H 3928, sbírka zábřežského muzea, podsbírka historická.
V roce 1964 byla tehdejšímu Vlastivědnému ústavu v Šumperku věnována nenápadná soška z lipového dřeva, považovaná za lidovou tvorbu 18. století. Tajemství jejího pravého původu odhalilo až restaurování na začátku devadesátých let 20. století, kdy bylo zjištěno, že se jedná o pozdně gotickou madonu z konce 15. století.
Dříve bylo o skulptuře zobrazující Pannu Marii s dítětem známo jen tolik, že zdobila několik desetiletí oltář tzv. Šubrtovy kapličky. Tato drobná stavba dodnes stojí vpravo u cesty vedoucí souběžně s železnicí ze Zábřeha do Lupěného. Druhotné přemalby a odění Panny Marie i Ježíška do novodobého textilního oblečku zcela potlačily pozdně gotický vzhled sochy. Jak tedy můžeme vidět na dochované fotografii z třicátých let 20. století, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo jednat o umělecky nesmírně hodnotné dílo, přesahující svým významem hranice šumperského regionu.
Sedící madona je zachycena v dlouhých šatech přepásaných páskem a v plášti kolem ramen, jenž vytváří bohatě zvlněnou drapérii. Pod nízkou korunkou na hlavě jí splývají dlouhé vlnité vlasy až k opěradlu trůnu. Levou rukou přidržuje na klíně sedící postavičku nahého Ježíška, který se s uvědomělým výrazem dospělého muže dívá na diváka a pravicí mu žehná. Barevnost sochy je dnes sladěna zlatohnědými tóny, původní polychromie je nejlépe zachována na vlnitých vlasech madony, obličeji a ve spodní části svrchního modrého pláště. Na několika detailech je patrná i červeň šatu a prvotní zlacení korunky.
Po restaurátorských pracích, jejichž hlavním úkolem bylo odstranění nepůvodních vrstev přemalby, petrifikace a konzervace užitého materiálu, následovala snaha o zařazení díla do kontextu gotického umění na Moravě. Dosavadní bádání se opírá o stylovou analýzu díla. Jak uvádí Zdena Jeřábková, ztvárnění madoniny oválné hlavy s vysokým čelem a lyrická výrazová složka figur napovídají, že autor sochy byl obeznámen se švábskou produkcí Hanse Multschera (1400–1467) i tvorbou holandského sochaře Nicolause Gerhaerta van Leydena (1420–1473), což je patrné z prostorově rozevřeného tvaru skulptury. Měkce provedená drapérie šatu však posouvá vznik sochy až na rozmezí let 1490–1500, kdy byla dřevořezba pravděpodobně objednána pro výzdobu farního kostela sv. Bartoloměje v Zábřehu.
Inv. č.: 1519, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická
Šaty ze smetanově bílého atlasu pocházejí ze 70.–80. let 19. století a pro nám neznámou Šumperanku byly ušity ve Vídni v salonu MARISON & CIE (podle štítku přišitého u pasu na rubu sukně). Reprezentují období, kdy se sukně v přední partii zploštily a objem se přesunul dozadu. Umožňovala to výztuž nazývaná honzík, někdy také turnýra. Navíc se v té době nosily opět dvojité sukně, z nichž vrchní byla mírně podkasaná. Spodní sukně je zdobená naskládanými plisovanými lemy smetanové, červené a vínové barvy, nad nimi ji lemují ozdobné květy z hedvábného atlasu.
Šaty byly restaurovány v roce 2004 a můžete si je prohlédnout na
Inv. č.: H 5352, sbírka Havelkova muzea v Lošticích.
V letošním roce si připomínáme 100. výročí narození loštického rodáka, malíře Huga Šilberského (1920–1974). Vlastivědné muzeum v Šumperku ve fondu Havelkova muzea vlastní kolekci kreseb, maleb a grafik Huga Šilberského mapující období 40.–70. let 20. století. Sbírku se snažíme stále doplňovat o nová díla, fotografie a dokumenty vztahující se k životu a tvorbě Huga Šilberského.
Nejnovějším přírůstkem je olejomalba, která byla zakoupena v září letošního roku. Námětem je pohled na Moravičany, obec v údolí v pozadí s Jeseníky. Malba je signována, je v původním rámu, ale není datována. S největší pravděpodobností vznikla na přelomu 60. a 70. let 20. století.
Pavlína Janíčková
kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku
Hugo Šilberský, Pohled na Moravičany, olej na plátně.
Inv. č.: 1404, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Představovaný čepec je dýnkový s širokou krajkovou zlatou „korunou“ na drátěné kostře, která se dozadu rozkládá široce do kruhu. Krajka je paličkovaná ze zlaté kovové nitě. Na dýnku je plastická výšivka s flitry, perličkami a českými granáty nebo jejich imitací. Kolem obličeje čepec lemuje bílá vyztužená krajka – výšivka na tylu.
Analogie těchto čepců nacházíme na portrétech uložených ve sbírkách Vlastivědného muzea v Šumperku. Na obrazu A. Stelzla z roku 1913, který je kopií staršího neznámého portrétu, je zachycena žena v zlatém čepci stejné konstrukce. Podle typu šatů mohl za předlohu sloužit portrét z konce 18. století. Čepec stejné konstrukce, ale z odlišného materiálu nacházíme i na portrétu Eleonory Heidenreichové ze sbírky mohelnického muzea, datovaného do 1. poloviny 19. století.
Inv. č.: A51442, sbírka mohelnického muzea v Šumperku, podsbírka archeologická.
Bronzový artefakt se v roce 1953 podařilo nalézt amatérskému badateli J. Horkému při jeho archeologické sondáži na poli východně od Mohelnice. Bronzová ostruha má konce obou ramínek opatřené malými knoflíky, delší dutý bodec okrouhlého průřezu je na úpatí zdoben trojnásobnou plastickou lištou (celková délka 7,2 cm, rozpětí ramen 5,1 cm).
Typologicky odpovídá jízdním ostruhám, které používali bojovníci germánských kmenů sídlících v době římské zhruba na území dnešního Polska. Datovat ji můžeme do 2. poloviny 2. století n. l., tedy do období tzv. markomanských válek, kdy římské legie císaře Marka Aurelia vojensky pronikaly až na území dnešní Moravy. Nález od Mohelnice tak může být ozvukem těchto dějinných událostí.
Unikátní germánská ostruha je stálou součástí expozice Pravěk Mohelnicka v mohelnickém muzeu a k vidění je též ve virtuální podobě na www.3dsbirky.cz
Jakub Halama archeolog,
kurátor archeologických podsbírek VM v Šumperku
Inv. č.: 1505, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Vzácnou ukázkou pánské módy ve sbírce šumperského muzea je kabát typu frac z konce 18. století. Tento typ kabátu byl francouzskou verzí anglického vojenského vycházkového kabátce (tzv. „frock coat“), jenž měl sklopený límec a byl spíše jednobarevný (oproti předešlému období v pánské módě, kdy převládal bohatě vyšívaný kabátec se stojatým límcem). Kabát z našich sbírek je zhotoven z hedvábné tkaniny hnědé barvy. Je přiléhavého střihu, vzadu se šosy, vepředu s falešným zapínáním s 10 ozdobně obšitými velkými knoflíky. Knoflíky jsou našité i pod patkami kapes a vzadu. Rukávy s manžetou s dvěma našitými knoflíky jsou ozdobeny všitou tylovou krajkou.
Kabát je vystaven ve stálé expozici Muzea Šumperk a prohlédnout si jej můžete i na webu: www.3dsbirky.cz a www.esbirky.cz
Mária Kudelová
etnografka, kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku
Inv. č. H 29267, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Když nemůžeme na koncert, tak si večer zpříjemníme alespoň hudbou reprodukovanou. Záznamem zvuku a jeho přehráváním se zabýval Thomas A. Edison, který si v roce 1878 nechal patentovat přístroj zvaný fonograf. K záznamu zvuku sloužily válečky. Na konci 19. století však začal vynálezce Emile Berliner používat systém záznamu zvuku na ploché desky a jejich přehrávání na přístroji, který dostal název gramofon. Tento objev se ukázal životaschopnější než Edisonův fonograf, jehož výroba zcela skončila v roce 1929. První typy gramofonů fungovaly na principu natahování hodinového stroje pomocí kličky. Rozvoj elektrotechniky pak umožnil další zdokonalování a rozvoj těchto přístrojů.
V našich sbírkách uchováváme také několik dokladů vývoje gramofonů nebo obecně hudebních přehrávačů. Jedním z nich je i tento krásný gramofon značky Leophone z počátku 20. století. Dřevěná skříňka ukrývá pohonnou jednotku, kterou ovládá klička vyvedená na pravé straně skříňky. Za dvěma dvířky vpředu se nachází vyústění zvukové roury (není součástí). Vedle jejího otvoru objevíme i vlepenou papírovou značku Leophone s ležícím lvem. Horní plocha přístroje je opatřena děrovaným kovovým kotoučem, jenž je kryt zeleným filcem. K ovládání sloužily páčka brzdy a rafička s číselníkem k regulaci počtu otáček. Z boku je pak ještě vyvedena kompletní přenoska se zvukovkou, membránou a jehlou.
Inv. č.: H 21173, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Uniforma podporučíka italských legií sestávající ze saka, rajtek a klobouku. Sako z šedozelené vlněné látky je opatřeno na límci výložkami, na levé prsní straně jsou zavěšeny stužky vyznamenání. Na obou rukávech je připevněno hodnostní označení. Rajtky jsou ušity z téže látky. Klobouk zhotovený z hnědozeleného filcu má vpředu našitou orlici s bíločervenou stuhou, na boku mosazný znak se znakovými štítky českých zemí a Horních Uher (Slovenska). Uniforma patřila legionáři Karlu Sirůčkovi (1889–1968), který od roku 1925 působil jako učitel na české obecné škole v Šumperku a od roku 1933 byl jejím ředitelem. Během 2. světové války byl vězněn za účast v odboji. Po válce se opět vrátil ke své profesi, angažoval se rovněž ve veřejném životě.
Inv. č.: 1338, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Ojedinělým dokladem pánské módy ze 70. let 18. století zachovaným v našich sbírkách je pánská vesta. Hedvábná, bohatě vyšívaná vesta se v tomto období oblékala ve vyšší společnosti pod kabátec, který byl rovněž bohatě zdobený výšivkou. Oba přední díly jsou ušity z béžového hedvábí a zdobeny výšivkou hedvábnými přízemi černé barvy a odstíny šedé a zelené. Rostlinný motiv výšivky vyplňuje patky falešných kapes a lemuje okraje předního dílu u zapínání. Knoflíky jsou potaženy stejným hedvábím. Zadní díl je plátěný.
K lepší představě o pánské módě tohoto období přispěje pohled na portrét uložený ve sbírkách šumperského muzea (inv. č. H 8037), datovaný kolem roku 1772. Autorem portrétu je pravděpodobně Januarius Basile (1722–1782), neapolský rodák, který se v 70. letech 18. století usadil v Brně a tvořil na Moravě. Neznámý muž, pravděpodobně šlechtického původu, má oblečenou vestu podobného typu, jako je ta naše.
Inv. č.: AK 743, sbírka Památníku Adolfa Kašpara v Lošticích, podsbírka výtvarná.
Před 400 lety, v neděli 8. listopadu 1620, nedaleko Prahy na návrší Bílé hory proti sobě stanula vojska českých stavů na jedné straně a vojska Katolické ligy spojená s císařskou armádou na straně druhé. Jak bitva dopadla, víme, stavovské vojsko bylo poraženo, český král Fridrich Falcký uprchl a císař Ferdinand II. Habsburský nechal povstalce stíhat. Vůdci stavovského povstání, pokud neodešli do ciziny, byli pozatýkáni a 27 z nich bylo v roce 1621 popraveno na Staroměstském náměstí, ostatním byl zkonfiskován jejich majetek i statky.
Poprava 27 českých pánů se stala námětem pro učební obraz z edice České historické obrazy, vydaný v roce 1922 Ústředním nakladatelstvím učitelstva československého v Praze. Autorem velkého akvarelu byl malíř Adolf Kašpar. Tato učební pomůcka se nachází i ve sbírkách Památníku A. Kašpara v Lošticích. Použité šedomodré barvy vystihují tíživou atmosféru výjevu, kontrast pak tvoří cihlově červený kat. Děj se odehrává na vyvýšeném popravišti, kde visí oběšenci, kat se chystá setnout hlavu odsouzenci a tomu přihlížejí církevní i státní úředníci, vojáci, jezdci na koních i prostí měšťané. Jako inspirační zdroj Kašparovi posloužily dvě soudobé anonymní rytiny uchované v Muzeu hlavního města Prahy. Kašparův obraz byl didakticky považován za nejlepší z celé série.
Učební obraz Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí roku 1621. Foto VMŠ.
Pavlína Janíčková
historička, kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku
Inv. č.: H 11 572, sbírka zábřežského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
Před 400 lety, v neděli 8. listopadu 1620, nedaleko Prahy na návrší Bílé hory proti sobě stanula vojska českých stavů na jedné straně a vojska Katolické ligy spojená s císařskou armádou na straně druhé. Jak bitva dopadla, víme, stavovské vojsko bylo poraženo, český král Fridrich Falcký uprchl a císař Ferdinand II. Habsburský nechal povstalce stíhat. Vůdci stavovského povstání, pokud neodešli do ciziny, byli pozatýkáni a 27 z nich bylo v roce 1621 popraveno na Staroměstském náměstí, ostatním byl zkonfiskován jejich majetek i statky.
Jedním z představitelů nekatolíků byl i Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské, pedagog, filosof a spisovatel. 15. listopadu si připomeneme 350 let od úmrtí tohoto významného zakladatele moderní pedagogiky, kterému se také říká Učitel národů. Po vydání Obnoveného zřízení zemského pro Moravu v roce 1628, kterým se prohlašovalo katolické náboženství jako jediné povolené vyznání, byl nucen odejít ze země a působit v exilu. První ženou Jana Amose Komenského byla Magdalena Vizovská, která žila v domě Pod Podloubím v Zábřehu, kde se v současnosti nachází zábřežské muzeum. Osobnost J. A. Komenského se stala námětem pro grafický list výtvarníka Josefa Lubiče, jenž by se letos dožil 85 let a jemuž je věnována část výstavy Umělci našeho kraje. Grafika je vytištěna na ručním papíře a zachycuje poprsí J. A. Komenského z tříčtvrtečního profilu, podobizna je doplněna nejvýznamnějšími stavbami v historickém jádru Zábřehu, a to domem Pod Podloubím, kostelem sv. Barbory, kostelem sv. Bartoloměje a zábřežským zámkem.
Pavlína Janíčková
historička, kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku
Inv. č. H 24873, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka historická.
V malebném údolí řeky Desné byly na počátku 17. století postaveny dva menší dřevěné kostelíky v Maršíkově a Žárové, jež jsou vzácným dokladem lidového stavitelství na severní Moravě. A právě z maršíkovského kostela sv. Michaela pochází dřevěná polychromovaná křtitelnice, která podává svědectví o původním kostelním mobiliáři a zároveň ztělesňuje renesanční umělecké řemeslo našeho regionu.
Křtitelnice byla součástí kostelního vybavení pravděpodobně až do počátku 20. století. V roce 1901 byla zapsána do sbírek městského německého muzea, které založil Johann Hönig, šumperský obchodník s textilem. Tímto činem byla křtitelnice uchráněna před případných odcizením či devastací. Již v této době patřila k nejvzácnějším předmětům sbírek a mezi sbírkové dominanty patří stále. Při návštěvě stálé expozice šumperského muzea je nepřehlédnutelná. Její celková výška je úctyhodných 210 cm, v průměru měří 70 cm.
Více informací naleznete zde: KIRKOSOVÁ, L.: Maršíkovský klenot renesančního řemesla. In: BÉM, M. (red.): Svědkové starých časů. Olomouc 2015, s. 232–233.
Křtitelnice z Maršíkova, polychromovaná dřevořezba, 1615. Foto VMŠ, P. Rozsíval.
Lenka Müllerová
historička umění, kurátorka podsbírek výtvarného umění VM v Šumperku
Již dvacet let se mezi české státní svátky řadí také 17. listopad – Den boje za svobodu a demokracii. Většina z nás má tento den spojený zejména s událostmi sametové revoluce a pádem komunistického režimu. Nesmíme ale zapomínat ani na krutý zásah nacistické moci vůči českým vysokoškolským studentům v noci z 16. na 17. listopadu roku 1939 v reakci na říjnové demonstrace a následné nepokoje doprovázející pohřeb studenta Jana Opletala. Studentští vůdci byli popraveni, mnoho studentů skončilo v koncentračních táborech. Vysoké školy byly uzavřeny. V návaznosti na tyto represe byl 17. listopad prohlášen v roce 1941 za Mezinárodní den studentstva. Po padesáti letech si chtěli vysokoškolští studenti události z roku 1939 důstojně připomenout a uctít památku obětí. Účastníci vcelku pokojně probíhající manifestace hodlali při svém pochodu Prahou dojít až na Václavské náměstí, ale na Národní třídě tvrdě narazili na kordony bezpečnostních složek. Brutální zásah proti studentům odstartoval sametovou revoluci, která přinesla vytoužený pád komunistického režimu a návrat demokracie. Epicentrem dění byla Praha, ale ani regiony nezůstaly dlouho pozadu.
Odznak Občanského fóra.
Pohled na dnešní Hlavní třídu v době generální stávky 27. listopadu 1989.
U příležitosti 30. výročí sametové revoluce byla v loňském roce slavnostně odhalena pamětní deska umístěná na nároží budovy šumperského divadla.
Inv. č.: AS 17605, sbírka šumperského muzea v Šumperku, podsbírka archeologická.
V roce 2012 byl na zahradě jednoho domu ve Velkých Losinách nalezen zvláštní kovový předmět podobný malému krumpáči. Ukázalo se, že jde o unikátní archeologický nález – měděnou sekeru s křížovým ostřím (délka 29 cm, šířka 4,9 cm, váha 1048 g).
Sekeru lze zařadit k tzv. typu Jászladány, jenž byl vyráběn v oblasti Karpatské kotliny (oblast dnešního Maďarska, části Rumunska a Slovenska) v období, které v chronologii moravského pravěku odpovídá počátku eneolitu (= pozdní doba kamenná) – tedy kolem r. 4000 př. n. l. V období časného eneolitu byly veškeré nástroje a zbraně v prostředí moravského pravěku stále ještě vyráběny buď z kamene, nebo ze dřeva či zvířecích kostí a rohů. Předměty vyrobené z prvního člověkem ovládnutého kovu – mědi – byly ve střední Evropě vzácností a určitě měly v tehdejší společnosti obrovskou cenu. Do každodenního života se měď a další metalické suroviny dostávaly v našem prostředí jen pomalu, zůstávaly zatím výsadou spíše jedinců nebo něčím zvýhodněných skupin lidí.
Unikátní měděný nástroj je k vidění ve virtuální podobě na www.3dsbirky.cz
Více informací naleznete v článcích:
HALAMA, J.: Měděná sekera pravěkého stáří z Velkých Losin a s ní spojené záhady. Podesní 18, 2015, s. 3–7.
HALAMA, J.: Další měděná sekera s křížovým ostřím z Velkých Losin (okr. Šumperk) – mohlo jít o eneolitický depot z podhůří Jeseníků? Pravěk NŘ 23, 2015, s. 5–16.
Jakub Halama
archeolog, kurátor archeologických podsbírek VM v Šumperku
Inv. č.: H 457, sbírka zábřežského muzea, podsbírka historická.
Inv. č.: H 108, sbírka mohelnického muzea, podsbírka historická.
Inv. č.: H 55, sbírka Havelkova muzea v Lošticích, podsbírka historická.
Porážka stavovského povstání změnila i mincovní a měnový vývoj. Otevřela cestu k dalšímu znehodnocení mince a přinesla s sebou rozsáhlé majetkové konfiskace. Ferdinand II. Habsburský svěřil začátkem roku 1622 české mincovny do rukou 15člennému konsorciu, členy mimo jiné byli Karel z Lichtenštejna, Jan de Witte nebo Albrecht z Valdštejna. Konsorcium dostalo právo vykupovat zlomkové stříbro a právo razit mince v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích. Pokles hodnoty mince přinesl i pokles ryzosti, do oběhu bylo dáno velké množství nehodnotných mincí. Těmto nekvalitním stříbrným mincím se také říká kiprové nebo dlouhé. Rozdíl mezi cenou surového stříbra a hodnotou vyražených mincí tvořil zisk pro členy konsorcia. Za tyto inflační mince byly také kupovány zkonfiskované statky. Prodělal ten, kdo byl nucen prodat svůj majetek, a vydělal ten, kdo chtěl kupovat. Na tuto situaci byl jediný lék – stažení všech nehodnotných mincí a výměna za nové, a to pomocí vyhlášení státního bankrotu patentem, který vydal Ferdinand II. 28. prosince 1623 (tzv. velká kalada). Tímto byla hodnota kiprových mincí byla snížena až o 90 %, takže tolar v hodnotě 150 krejcarů měl nově hodnotu pouhých 20 krejcarů.
Jak vypadaly ony kiprové mince, si můžete prohlédnout na následujících fotografiích.
Pavlína Janíčková
historička, kurátorka historických podsbírek VM v Šumperku
Přívěsek z kiprových mincí
Inv. č.: H 457, sbírka zábřežského muzea, podsbírka historická.
Přívěsek je složen z pěti mincí – čtyř grošů, které jsou datovány 1622, a jednoho 24krejcaru z roku 1623. Mince jsou spojené pomocí oček a tvoří přívěsek. Mincovna Nisa, mincmistr Baltazar Zwirner. Foto VMŠ. (Lit.: MKČ 1063)
Čtvrttolar, 1624
Inv. č.: H 108, sbírka mohelnického muzea, podsbírka historická.
Mince ražená po státním bankrotu, tzv. velké kaladě, za Ferdinanda II., mincovna Praha, mincmistr Jan Bartoloměj Suttner. Foto VMŠ. (Lit.: MKČ 755)
24krejcar, 1623
Inv. č.: H 55, sbírka Havelkova muzea v Lošticích, podsbírka historická.
Kiprová mince z roku 1623, mincovna Brno, mincmistr není znám. Foto VMŠ. (Lit.: MKČ 861)
Abychom poskytli co nejlepší služby, používáme k ukládání a/nebo přístupu k informacím o zařízení, technologie jako jsou soubory cookies. Souhlas s těmito technologiemi nám umožní zpracovávat údaje, jako je chování při procházení nebo jedinečná ID na tomto webu. Nesouhlas nebo odvolání souhlasu může nepříznivě ovlivnit určité vlastnosti a funkce.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.
