K nedožitým pěta-sedmdesátinám výtvarníka Jaroslava Mináře

Grafik, malíř a sochař Jaroslav Minář (28. 1. 1946 – 30. 6. 2020) na prahu léta loňského roku prohrál zápas s vážnou nemocí. Řada jeho osobních a tvůrčích plánů tak zůstala nedokončená. Mezi nimi i retrospektivní výstava v šumperském muzeu, kterou jsme s autorem zamýšleli realizovat k jeho kulatinám. Nechť jsou alespoň tyto řádky ohlédnutím a vzdáním pocty dílu rodáka z Postřelmova, nepřehlédnutelné osobnosti kulturního dění na Šumpersku.

Po absolvování zábřežského gymnázia Jaroslav Minář pracoval u Československých státních drah, od roku 1983 působil jako výtvarník v šumperském podniku Pramet. Od roku 2002 působil ve svobodném povolání, zaměřil se na volnou a užitou grafiku. Věnoval se však také malbě a sochařství. Od roku 2000 byl členem Spolku sběratelů a přátel exlibris, od roku 2004 Unie výtvarných umělců Olomoucka. V letech 2003 až 2005 spolupracoval se zvonařskou dílnou Marie Tomáškové-Dytrychové z Brodku u Přerova. Od roku 2010 se pravidelně zúčastňoval projektu Salon filmových klapek Zlín, který podporuje začínající filmaře. Jeho dílo je vedle sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku zastoupeno v četných veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraničí a bylo prezentováno jak na více než třiceti individuálních výstavách, tak i v rámci mnoha výstav kolektivních.

Oceňovaná je především Minářova tvorba grafická. Se svými exlibris se od roku 1997 intenzivně zúčastňoval přehlídek v tuzemsku i v cizině. Soupis jeho sběratelských exlibris z let 1988 až 2018 čítá 145 položek vytvořených různými, často kombinovanými grafickými technikami, od slepotisku, mědirytu, suché jehly či mezzotinty po barevnou litografii či linoryt. Na mezinárodní přehlídce exlibris v Kaunasu v Litvě v roce 2005 získal druhou cenu, nominace na ocenění se dočkal i na přehlídkách v italském Bosiu (2008) a ve městě Ostrów Wielkopolski (2009). Čestná uznání Minářovým exlibris udělily i poroty v Pekingu (2009), katalánské Tarragoně (2011) a Gdaňsku (2014). Věnoval se však i volné grafice snoubící prvky surrealismu a expresionismu. V grafice i svých strukturálních malbách se vyjadřoval prostřednictvím figur, písmen, not a hudebních motivů. Opakovaným prvkem pro něj byla číše vína. V neposlední řadě se často obracel k regionálním námětům.

Minář je autorem několika kalendářů, mj. kalendáře Lyrické Jeseníky z roku 2010, ve kterém jeho cyklus třinácti obrazů s regionální tematikou doplnily verše šumperského básníka Miroslava Kubíčka. Zmíněný soubor obrazů byl v roce 2013 vybrán na titulní strany jednotlivých čísel měsíčníku Kulturní život Šumperka. V současnosti zdobí kulturní dům Skleník v zámecké zahradě v Loučné nad Desnou. Minář neopomíjel ani knižní ilustraci. Doprovodil básnické sbírky Miroslava Kubíčka (Bloudivá blízkost, 2002) a Jaroslava Dokoupila (Proměny, 2009; Vlnění – bibliofilie, 2010; Opožděná znamení, 2012; Neklidné krajiny – bibliofilie, 2013).

V rámci sochařské tvorby se Minář věnoval komorní plastice v nejrůznějším materiálu a dřevořezbě. Jeho nejvýraznější stopu ve veřejném prostoru zejména na Šumpersku potom představují monumentální dřevěné skulptury, které vytvořil během sochařských sympozií, jichž se pravidelně zúčastňoval od roku 2005. Socha Kytice pro paní rybářovou, na které autor pracoval v roce 2007, je instalována na golfovém hřišti v Loučné nad Desnou. Pro tutéž obec vytvořil o rok později dřevořezbu Děsná vlna. Minář stál rovněž u zrodu myšlenky využití pahýlů kmenů lip v aleji, která vedla ke škole v Novém Malíně a musela být pokácena, k sochařské tvorbě. Na konci srpna 2012 v rámci sympozia, kterého se zúčastnilo 11 sochařů z celé Moravy, zde Minář vytvořil sochu Učitelka hudby a další, 4,5 m vysokou sochu nazvanou Anděl naděje u malínského kostela. V roce 2013 vytvořil pro bludovské lázně dřevořezbu Laskavý pramen. Na jeho sochy můžeme narazit i mimo region, např. v jihomoravských lázních v Lednici (Muzikoterapie, 2007; Modrá z nebe, 2009).

Jaroslav Minář si právem zasloužil přízeň sběratelů u nás i ve světě. Na pomyslné členité kulturní mapě Šumperska po jeho odchodu zůstává smutné bílé místo.

Kristina Lipenská

Článek vznikl pro časopis Kulturní revue Olomouckého kraje KROK č. 1/2021. Uveřejňujeme jej s laskavým svolením redakce.

J. Minář při práci na soše Kytice pro paní rybářovou pro Loučnou nad Desnou, 2007. Zdroj: Vlastivědné muzeum v Šumperku, fotoarchiv.

J. Minář, Pohled ze Šumperka – Radnice, 2002, litografie. Zdroj: Vlastivědné muzeum v Šumperku, H 31399.

J. Minář, Akutní aktualita, 1999, kombinovaná technika. Zdroj: Vlastivědné muzeum v Šumperku, fotoarchiv.