O borůvce a brusince aneb není bobule jako bobule

V tomto článku si krátce představíme několik sympatických keříků z čeledi vřesovcovitých (Ericaceae). Kromě toho, že hezky vypadají, jsou mnohé z nich známy jako užitkové a léčivé rostliny. Do povědomí široké veřejnosti se dostaly především díky svým jedlým plodům. Ty jsou nejen jedlé, ale i chutné. A co víc – jsou dokonce i zdravé, což u chuťově dobrých potravin rozhodně nebývá pravidlem, ba naopak spíše výjimkou. Nicméně – přiznejme si to – hlavním důvodem obrovské popularity borůvek a brusinek není to, že jsou jedlé, chutné a zdravé, ale skutečnost, že si je na toulkách přírodou můžeme sbírat a vychutnávat zcela zdarma. Méně známé a rozšířené jsou další jim příbuzné druhy, které mohou být s borůvkou či brusinkou zaměněny. Pojďme se tedy společně podívat, které z těchto bobulovitých druhů u nás rostou, kde rostou a jak je v přírodě bezpečně poznat.

Brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), běžně nazývaná jen borůvka, je keřík dorůstající až 60 cm, který snad ani není zapotřebí dlouze představovat. V nížinách se vyskytuje jen zřídka, zato ve vyšších polohách je to hojný druh rostoucí v lesích, na vřesovištích, rašeliništích a na skalách, ovšem pouze na místech s vysokou sněhovou pokrývku, protože špatně snáší mrazy. Borůvka vyhledává kyselé, živinami chudé půdy. Její světle zelené, na okrajích zoubkaté až pilovité listy na zimu opadávají. Větve jsou hranaté, zelené. Koruna květů je kulovitě baňkovitá, bílá nebo nazelenalá s růžovým nádechem. Avšak nejdůležitější věcí na borůvce, bez níž by snad borůvka ani nebyla borůvkou, jsou borůvky. Ty lze charakterizovat jako modročerné ojíněné bobule s modrofialovou dužninou, které mají jednu nemilou, leč všeobecně známou vlastnost: velice rády barví oděvy sběračů nafialovo. Výborně chutnají čerstvé i zpracované v podobě kompotů, džemů, šťáv a vín. V lidovém léčitelství se sušené listy a plody používají k přípravě čajů a nálevů. Listy se využívají zejména při léčbě diabetu, plody působí proti průjmu a nacházejí též uplatnění při prevenci a léčbě šerosleposti. Borůvka má také diuretické a protizánětlivé účinky.

Brusnice vlochyně (Vaccinium uliginosum) je opadavý keřík dorůstající výšky 15–50 cm. Protože ráda roste na rašeliništích a v rašelinných borech, lze se setkat i s příznačným názvem vlochyně bahenní nebo borůvka bažinná. Může ale růst i v porostech kosodřeviny. V nižších polohách chybí nebo je vzácná, v horách se vyskytuje roztroušeně až dosti hojně. Její větve jsou oblé, hnědé nebo červenohnědé, čímž se odlišuje od výše popsané borůvky, se kterou často roste na společných lokalitách. Od borůvky se vlochyně snadno pozná i podle celokrajných, na líci šedozelených listů, které mají na rubu vyniklou žilnatinu. Květní koruna je vejcovitě baňkovitá, bílá nebo s růžovým nádechem. Borůvkám podobné bobule jsou kulovité, vzácně elipsoidní nebo hruškovité, šedomodré, ojíněné. Jejich dužnina je zelená, nikoliv modrofialová jako u borůvky. Bývají o něco větší než borůvky a jsou téměř bez chuti.

Zastavme se na chvíli u plodů vlochyně. Ty vzbuzují zájem i mezi botaniky, protože se stále vedou debaty o tom, zda jsou jedlé, nebo jedovaté. Podle některých zdrojů může požití většího množství plodů vyvolat otravu projevující se bolestí hlavy, rozšířením zornic a zvracením. Každopádně např. v Pobaltí se plody běžně sbírají a zavařují. Je možné, že jedovatost ve skutečnosti způsobuje houba, která někdy na bobulích parazituje. Plodnice houby se objevují až na mumifikovaných plodech, na čerstvých, šťavnatých plodech se napadení nijak neprojevuje. Vzhledem k tomu, že jsou u nás běžné borůvky nejen mnohem hojnější, ale i chutnější, není vlastně žádný důvod plody vlochyně sbírat a podstupovat tak riziko nepříjemných tělesných stavů.

Mezi vřesovcovité se dnes řadí i rod Empetrum, česky nazývaný krásným jménem šicha. Jsou to vždyzelené poléhavé keříčky se silně podvinutými kožovitými listy, takže z rubové strany listu je viditelná jen úzká štěrbina. Na první pohled mohou jejich listy připomínat jehlice. Květy šichy jsou nenápadné a přenos pylu obstarává vítr. Tím se šicha odlišuje od zástupců rodu Vaccinium, jejichž květy jsou entomogamní, tedy opylované hmyzem. Více než květy na šichách upoutají pozornost modročerné kulovité plody.

U nás roste šicha převážně v pohraničních pohořích, a to ve dvou druzích, které jsou si vzhledově podobné jako vejce vejci, či přesněji jako šicha šiše. Jsou jimi šicha černá (E. nigrum) a šicha oboupohlavná (E. hermaphroditum). Přestože černé plody jsou charakteristickým znakem obou druhů, nikoliv pouze šichy černé, oboupohlavné květy má jenom šicha oboupohlavná. Naproti tomu šicha černá je dvoudomá a její květy jsou téměř vždy jednopohlavné. V důsledku toho bývají u šichy oboupohlavné na bázi plodů přítomny zaschlé zbytky tyčinek, což je také dobrý rozlišovací znak. Vždy je však nutné prohlédnout více plodů. Oba druhy se od sebe částečně odlišují i svými nároky na prostředí. Šicha černá roste převážně na vrchovištích, vzácněji přechodových rašeliništích, méně i na subalpínských holích. Šicha oboupohlavná vytváří husté porosty na suchých vrcholových skalách nebo jen částečně zazemněných sutích a na vrchovištích ji nacházíme řidčeji.

Další rozdíl mezi těmito dvěma druhy našich šich spočívá v ploidní úrovni, tedy v počtu chromozomových sad v jádře buněk. Zatímco šicha černá je diploidní a má v buněčném jádře 26 chromozomů, šicha oboupohlavná je tetraploidní a má oproti předchozímu druhu počet chromozomů dvojnásobný. Zde si možná někteří čtenáři s úlekem uvědomili, že šicha oboupohlavná má o šest chromozomů více než člověk. Avšak rozhodně není třeba propadat pocitu méněcennosti, neboť počet chromozomů nijak nesouvisí s intelektuální vyspělostí organismu. Přesto nás šichy (i ta diploidní) předčí v mnoha schopnostech a vlastnostech, kterými člověk nedisponuje, jako je přežívání v drsných horských podmínkách, přenos samčích pohlavních buněk větrem a v neposlední řadě i dlouhověkost – počítáním letokruhů bylo totiž zjištěno, že keříčky šichy mohou být i 140 let staré. Jednotlivé klony mohou dosáhnout ještě mnohem vyššího stáří, podle odhadů snad i 1000 let.

V Hrubém Jeseníku roste pouze šicha oboupohlavná. Složitější situace panuje na některých rašeliništích v Krkonoších, kde se oba druhy šichy často na lokalitách vyskytují společně a vytvářejí triploidní křížence. Pro jejich spolehlivé určení je nutné stanovit ploidní úroveň. Protože rozpoznat počet sad chromozomů v jádře buněk nedokáže v terénu ani cvičené oko zkušených botaniků, musí se tato činnost provádět v laboratoři. Nejsnadnější a nejrychlejší metodou je využití průtokového cytometru, přístroje k analýze množství DNA v jádrech buněk, který se mezi botaniky těší nesmírné oblibě.

Zatímco většina botaniků si při spatření šichy položí jako první otázku: je to diploid, nebo tetraploid?, laik se při spatření keříčku s černými plody spíše zeptá: jsou ty krásné lesklé bobulky jedlé? Tady se ovšem skrývá malá zrada: plody šich totiž z botanického hlediska nejsou bobule, ale peckovice, přesněji vícesemenné peckovice, obsahující 6–11 pecek. Dá se ale očekávat, že většině lidí je celkem jedno, zda konzumují bobuli, nebo peckovici. Tak tedy: plody šichy jsou jedlé, chutnají nasládle a obsahují dvakrát více vitaminu C než borůvky. Jelikož jsou ale oba druhy šichy klasifikovány jako ohrožený druh, ponechme sběratelský atak raději zvířatům. Ta pro šichy nepředstavují nebezpečí, ale naopak spojence, protože pomáhají rozšiřovat jejich semena. Vážným zájemcům o konzumaci „šišinek“ lze doporučit výlet do severských oblastí, kde šicha vytváří rozsáhlé porosty, a kde se proto její plody běžně sbírají a upravují do nejrůznějších podob.

Brusnice brusinka (Vaccinium vitis-idaea), zvaná často jen brusinka, je rovněž známý a i pro člověka užitečný keříček, dorůstající jen do výšky 10–30 cm. Roste na kyselých substrátech ve světlých lesích, na vřesovištích, rašeliništích a na skalách. V nížinách je vzácná, jinak se vyskytuje roztroušeně až dosti hojně. Brusinka má na rozdíl od borůvky neopadavé, kožovité, na líci lesklé listy se slabě podvinutým okrajem, na rubu s drobnými hnědými tečkami. Koruna květů je zvonkovitá, bílá nebo narůžovělá, členěná ve 4–5 cípů. Jedlé červené bobule chutnají natrpkle a nakysle a hodí se k přípravě omáček a kompotů. Brusinky obsahují i kyselinu benzoovou, která vykazuje konzervační účinky. Díky tomu se do brusinkových kompotů a džemů nemusí přidávat žádné konzervanty. Listy a plody brusinky nacházejí využití ve farmacii a v lidovém léčitelství. Pomáhají při onemocněních močového měchýře a močových cest, proti průjmu, působí dezinfekčně a protizánětlivě. Zajímavostí je, že se brusinka může velmi vzácně zkřížit s borůvkou. Výsledkem je neopadavý keřík připomínající spíše brusinku s tím, že barva bobulí kolísá od červené až po modročernou. Tento hybrid bývá v literatuře někdy označován jako borsinka.

Brusince se poněkud podobá medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi). Nejedná se ale o samici medvěda, jak název evokuje; svůj název dostal tento keříček podle toho, že jeho plody, tmavě červené peckovice, s oblibou požírají medvědi. Od brusinky se medvědice odlišuje absencí hnědavých žlázek na rubu listu. Na lícní straně jsou její listy výrazně síťnatě žilkované. Medvědice je v ČR klasifikována jako silně ohrožený druh a roste pouze v Čechách, kde bychom ji našli na skalách a v reliktních borech na skalnatých stanovištích.

Klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos) je nizoučký poléhavý keřík s drobnými vejčitými kožovitými listy, které vytrvávají přes zimu. Růžové květy vyrůstají na dlouhých chlupatých stopkách. Na podzim dozrávají jedlé bobule, které nezřídka vydrží pod sněhem až do jara. Ve srovnání s malými lístečky a tenkými větvičkami se jedná o překvapivě velké červené kuličky, pod jejichž tíhou se tenké stopky často ohýbají k zemi a bobule se pak jakoby povalují na mechových polštářích. Pro svou nakyslou chuť se plody nehodí ke konzumaci za syrova, jsou ale využitelné k výrobě džemů, kompotů a likérů. Sbírají se až po přemrznutí, kdy už nejsou tak trpké. Stejně jako brusinky i „klikvinky“ obsahují kyselinu benzoovou, díky níž jsou výrobky z nich velmi trvanlivé a nekazí se. Klikva nachází uplatnění v léčitelství, kde se využívají listy a plody. Údajně pomáhá při revmatu, dně, průjmu, horečce, zánětech močových cest nebo otocích kloubů. Jelikož je klikva bahenní hodnocena jako ohrožený druh květeny ČR, neměla by se sbírat. U nás jsou v obchodech k dostání v různých podobách plody příbuzné klikvy velkoplodé, pocházející ze Severní Ameriky a často nepřesně nazývané kanadské či americké brusinky.

V České republice se klikva bahenní vyskytuje místy dosti hojně v horách, v nižších polohách je vzácná. Vyhledává kyselé, živinami velmi chudé substráty. Je to charakteristický druh rašelinišť a vrchovišť, ale nevyhýbá se ani podmáčeným smrčinám. Tak jako u nás rostou dva podobně vyhlížející druhy šich, má u nás i klikva bahenní svou sestru, kterou je klikva maloplodá (V. microcarpum). Ta je poněkud drobnější a květní stopky má zcela lysé. Také je poněkud vzácnější než klikva bahenní. Našli bychom ji jen na Šumavě, v Krušných horách, Jizerských horách a Krkonoších. V Jeseníkách roste pouze klikva bahenní. Zatímco klikva maloplodá je diploid, klikva bahenní je v tomto ohledu zajímavější, neboť se u nás vyskytuje hned ve třech ploidních stupních (což u rostlin není nic výjimečného), a to jako tetraploid, pentaploid a hexaploid, přičemž u hexaploidů, které jsou nejčastější, bychom našli v buněčném jádře 72 chromozomů.

Jistě jste si povšimli, že výše uvedené druhy rostlin mají společnou jednu zajímavou vlastnost, a sice vazbu na kyselé, živinami chudé substráty. U vřesovcovitých rostlin se totiž vyvinul specifický typ mykorrhizy, tedy symbiózy s houbami. Jejich typ mykorrhizy je natolik specifický, že si vysloužil zvláštní pojmenování – označuje se podle názvu čeledi jako tzv. erikoidní mykorrhiza. Díky spřáteleným houbám mohou tyto rostliny v kyselém prostředí snadněji přijímat obtížně dostupné minerální živiny, zejména dusík a fosfor. To je důvod, proč jsou zástupci této čeledi tak častí například v kyselých smrčinách a na rašeliništích. Jak je vidět, rostliny představené v tomto článku jsou zajímavé nejen z hlediska užitkového, ale i botanického. Stále je zde co zkoumat, ať už to jsou zmiňované ploidní úrovně šichy, hybridizace, erikoidní mykorrhiza, či dosud nevyřešená otázka jedovatosti plodů vlochyně.

Jana Uhlířová

Literatura

Bureš L. (2013): Chráněné a ohrožené rostliny CHKO Jeseníky. Rubico, Olomouc.

Hejný S., Slavík B., Hrouda L. & Skalický V. (eds) (1990): Květena České republiky 2. Academia, Praha.

Janča J. & Zentrich J. A. (1994–5): Herbář léčivých rostlin 1–2. Eminent, Praha.

Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. jun., Kirschner J., Kubát K., Štech M. & Štěpánek J. (eds) (2019): Klíč ke květeně České republiky, 2. vydání. Academia, Praha.

Perotto S., Girlanda M. & Martino E. (2002): Ericoid mycorrhizal fungi: some new perspectives on old acquaintances. – Plant Soil 244: 41–53.

Suda J. & Lysák M. A. (2001): A taxonomic study of theVaccinium sect. Oxycoccus (Hill) W.D.J. Kock (Ericaceae) in the Czech Republic and adjacent territories. – Folia Geobot. 36: 303–320.

Zverev V. E., Zvereva E. L. & Kozlov M. V. (2008): Slow growth of Empetrum nigrum in industrial barrens: Combined effect of pollution and age of extant plants. – Environ. Pollut. 156: 454–460.

Byliny a houby [online]. [cit. 2022–03–21]. Dostupné z: https://www.celostnimedicina.cz/byliny-houby.

Vlochyně bahenní [online]. [cit. 2022–03–21]. Dostupné z: https://www.atlasrostlin.cz/listnate-stromy/vlochyne-bahenni.

obrázek