Tajemní přeživší z prvohor

Každý, kdo se v lese dívá i po něčem jiném než po houbách, borůvkách a turistických značkách, si mohl při troše štěstí povšimnout nekvetoucích rostlin s plazivými lodyhami, které svým vzhledem poněkud připomínají přerostlý mech. Jsou to plavuně, výtrusné cévnaté rostliny, vyskytující se na Zemi už od prvohor. Tehdy dosahovaly i stromového vzrůstu, ač se tomu při spatření dnešních nenápadných bylin jen těžko věří. Avšak i současné zdánlivě nezajímavé plavuně ukrývají mnoho fascinujících vlastností, připomínajících jejich starobylý původ. Příkladem budiž jejich životní cyklus. To, co z plavuní běžně vidíme, je pouze jejich diploidní fáze, tzv. sporofyt. Haploidní gametofyt (prokel), který klíčí z výtrusů, je drobný, často podzemní a nezelený útvar, tudíž pozornosti běžných smrtelníků zcela unikající. Může být ale značně dlouhověký a rozhodně se nemusí vyskytovat pouze tam, kde roste sporofyt. Plavuně tak mohou být na úrovni gametofytu mnohem hojnější, než si myslíme. V České republice se vyskytuje 13 druhů plavuní. I když jsou mezi nimi i druhy poměrně hojné, většina našich plavuní se vyznačuje svou vzácností. O to větší pak bývá radost z jejich nálezu. Pojďme si je krátce představit, aby euforické pocity při jejich nalezení mohli zažívat i ti, kdož existenci plavuní dosud nebrali na vědomí.

Plavuňka zaplavovaná (Lycopodiella inundata) je v České republice kriticky ohroženým druhem. Už její jméno evokuje představu, že nepatří zrovna mezi největší. A opravdu, plavuňčiny vidličnatě větvené plazivé lodyhy dorůstají pouze několika centimetrů. Z lodyhy přitisklé k půdě vyrůstají pouze jedna nebo dvě vzpřímené, 2–10 cm vysoké lodyhy zakončené zpravidla jen jedním výtrusnicovým klasem, který je ale nezřetelný, jen málo odlišený od olistěných lodyh. Na podzim lodyhy odumírají a na jaře vyrůstají nové z přezimujícího pupenu. V dnešní době je plavuňka v ČR vázána na sekundární stanoviště. Preferuje půdy chudé na živiny. Našli bychom ji na mokrých písčitých březích rybníků, na bažinatých loukách, v opuštěných pískovnách a na okrajích rašelinišť od pahorkatin do hor. Plavuňka zaplavovaná je kompetičně slabý druh (což platí pro všechny plavuně) a většinou je z lokality během deseti let vytlačena silnějšími druhy. Z naší krajiny postupně mizí v důsledku odvodňování, eutrofizace (obohacování živinami) a absence pravidelných disturbancí (narušení prostředí). Častější je na Třeboňsku a na Šumavě, na Moravě je vzácná. Výjimečně se s ní můžeme setkat i v Hrubém Jeseníku, kde byla ale dlouhou dobu nezvěstná a až v posledních letech se ji podařilo opět nalézt.

Podstatně častěji můžeme v naší přírodě narazit na zástupce rodu plavuň (Lycopodium). U nás se roztroušeně vyskytují dva druhy s těžištěm výskytu v horských oblastech. Jejich plazivé, kořenující vždyzelené lodyhy nesou mnoho vzpřímených větví a mohou dorůstat i metrové délky. Výtrusy plavuní jsou velmi hořlavé a v minulosti se využívaly v divadelnictví ke světelným efektům. Pro své léčivé účinky se také aplikovaly jako zásyp při kožních onemocněních. Plavuň vidlačka (L. clavatum) má až 8 cm dlouhé výtrusnicové klasy, které vyrůstají obvykle po 2–3 na koncích dlouhých vzpřímených stopek. Právě díky tomuto znaku získala plavuň vidlačka své druhové jméno. Listy plavuně vidlačky jsou zakončené dlouhým bezbarvým chlupem. Tento druh plavuně roste na kyselých půdách ve světlých, obvykle jehličnatých lesích, na pasekách, suchých pastvinách, smilkových loukách a vřesovištích. Dává přednost druhotným a spíše polostinným stanovištím. Podobná plavuň pučivá (L. annotinum) se od plavuně vidlačky pozná podle přisedlých, jednotlivě vyrůstajících výtrusnicových klasů, které jsou nanejvýš 4 cm dlouhé. Její lodyhy nejsou tak hustě olistěné a listy (s výjimkou nejmladších) na konci postrádají bezbarvý chlup. Je to stínomilný druh rostoucí na kyselých půdách v lesích (opět většinou jehličnatých), v údolích potoků, na rašeliništích a v roklích pískovcových skalních měst. Na rozdíl od vidlačky se častěji vyskytuje na původních přírodních stanovištích. Také u těchto dvou druhů plavuní je v posledních letech patrný ústup, a to zejména v nižších polohách. Příčinu ústupu lze spatřovat v nevhodném lesním hospodaření (např. odvodňování rašelinných lesů) a eutrofizaci krajiny.

Vranec jedlový (Huperzia selago) je vytrvalá vždyzelená trsnatá bylina s lodyhami 5–30 cm vysokými. U tohoto druhu se výtrusnicový klas nevytváří a listy nesoucí výtrusnice se tvarem neliší od listů bez výtrusnic. K vegetativnímu rozmnožování slouží ploché rozmnožovací pupeny v paždí listů. Vranec roste v České republice roztroušeně od podhůří do subalpínského stupně ve vlhkých stinných lesích s kyselým humusem, na vyfoukávaných horských holích, vřesovištích a na okrajích sutí. V Hrubém Jeseníku je jeho výskyt znám z mnoha lokalit. V posledních letech je často nacházen na obnažené půdě člověkem narušených stanovišť. Kvůli obsahu alkaloidů se řadí mezi jedovaté rostliny.

Dalším rodem plavuní, se kterým se v ČR můžeme setkat, je plavuník (Diphasiastrum). Plavuníky jsou vytrvalé byliny s plazivými lodyhami nebo oddenky. Jejich listy nejsou čárkovitě kopinaté jako u rodů plavuň nebo plavuňka, ale šupinovité, uspořádané na lodyze ve čtyřech řadách. Sterilní větve jsou většinou zploštělé. Rod je poznatelný snadno, horší je to s určováním do druhů. Ve střední Evropě vykazují totiž plavuníky enormní a jen těžko uchopitelnou morfologickou variabilitu. Tradičně jsou zde rozlišovány tři základní druhy a jejich tři kříženci, kteří jsou alespoň do jisté míry schopni reprodukce a mohou se vyskytovat na lokalitách bez přítomnosti rodičovských taxonů. Jenže se ukazuje, že situace je mnohem složitější a že křížení plavuníků, včetně zpětného a vícenásobného, je pravděpodobně běžnější, než se předpokládalo. Jen na základě morfologických znaků bývá proto určení plavuníků často velmi obtížné až nemožné, zejména na společných lokalitách.

Přestože jsou do jisté míry přehlížené, je zřejmé, že všechny naše plavuníky jsou velmi vzácné, čemuž odpovídá i jejich řazení mezi silně nebo kriticky ohrožené taxony. Těžiště rozšíření mají v horských oblastech na kyselých půdách. Jsou to specialisté pravidelně narušovaných půd, proto se většina jejich populací vyskytuje na sekundárních, člověkem vytvořených stanovištích. Lze říci, že enormní variabilitu plavuníků má částečně na svědomí člověk. Základní tři druhy se totiž mírně odlišují svými ekologickými požadavky a do kontaktu se dostávají především na člověkem pozměněných stanovištích. Přestože jsou plavuníky přisedlé nepohyblivé rostliny, vykazují jistou podobnost s milovníky zimních sportů: jejich nejoblíbenějším sekundárním stanovištěm jsou totiž lyžařské sjezdovky, na něž byly vytlačeny v souvislosti s obecnou eutrofizací, zvýšením horní hranice lesa, upuštěním od pastvy, změnou disturbančního režimu apod. Obecně platí, že díky vertikální orientaci sjezdovek se zde potkávají druhy alpínského bezlesí s druhy středních poloh. To je i případ plavuníků. I v České republice je známo několik sjezdovek, kde roste pospolu všech šest druhů našich plavuníků. Jedna taková lokalita byla objevena v roce 2000 pod lanovkou z Ramzovského sedla na Černavu.

Největší a nejhojnější z našich plavuníků je plavuník zploštělý (D. complanatum). Dorůstá výšky 10–40 cm, a jak už jeho jméno napovídá, jeho větve jsou nápadně ploché. Výtrusnicové klasy vyrůstají po několika na 2–10 cm dlouhých stopkách. Z přirozených stanovišť tento druh preferuje světlá místa ve smrčinách nebo kyselých borech. Druhým nejsnáze nalezitelným druhem je plavuník alpínský (D. alpinum). Ten má výtrusnicové klasy přisedlé a jednotlivé. Od ostatních druhů se odlišuje jen nepatrně zploštělými sterilními větvemi. Z přirozených stanovišť dává přednost alpínskému bezlesí. Nejvzácnější ze tří základních druhů je plavuník cypřiškovitý (D. tristachyum), který je zároveň nejmenší ze všech šesti druhů našich plavuníků. Mimo sekundární stanoviště se vyskytuje na vřesovištích, případně ve světlých borových lesích. Je nápadný trychtýřovitě uspořádanými sterilními větvemi a sivozelenou barvou. Výtrusnicové klasy tohoto druhů vyrůstají na 1–3 cm dlouhých stopkách. Z hybridních druhů vyskytujících se u nás je nejčastější plavuník Isslerův (D. ×issleri), kříženec plavuníku zploštělého a alpínského.

Vraneček brvitý (Selaginella selaginoides) má lodyhy nezploštělé, krátce vystoupavé. Je to mechu podobná rostlinka vysoká jen 2–10 cm. Jeho listy na sterilních lodyhách jsou kopinaté až vejčité, na okraji třásnitě zubaté. Výtrusnicové klasy má vraneček brvitý na koncích lodyh uspořádané jednotlivě. V horní části klasu jsou výtrusnice samčí, v dolní samičí. U vranečků jsou totiž výtrusy pohlavně rozlišené a vyrůstají z nich zvlášť samčí a samičí prokly. Roste na subalpínských holích a loukách, sutích a mokvavých skalkách v montánním až subalpínském stupni. Můžeme jej najít na kyselých i zásaditých podkladech. Dnes je vraneček brvitý v ČR znám pouze z Krkonoš a Hrubého Jeseníku, v minulosti byl nalezen i na Králickém Sněžníku. V Hrubém Jeseníku v současnosti roste jen na několika lokalitách v nepočetných populacích.

Pozoruhodné rostliny náležející do skupiny plavuní jsou šídlatky (Isoëtes). Svým vzhledem se poněkud vymykají zažité představě o tom, jak by správná plavuň měla vypadat. Vždyť se svými šídlovitými listy vyhlížejí spíše jako tráva než plavuň. V ČR rostou dva druhy šídlatek, avšak ani jeden z nich bychom na Moravě nenašli. Jsou to vytrvalé vodní byliny rostoucí na dnech oligotrofních jezer, i když ve světě jsou známy i druhy suchozemské. Oba druhy šídlatek rostoucí v ČR jsou zde hodnoceny jako kriticky ohrožené a vyskytují se u nás jen na Šumavě: šídlatka jezerní (I. lacustris) v Černém jezeře a šídlatka ostnovýtrusá (I. echinospora) v Plešném jezeře.

A jaká poučení by si měl čtenář z tohoto povídání o plavuních odnést?

1) Nesnažte se hledat gametofyt plavuní, nenajdete ho.

2) Nepropadejte zoufalství, pokud se vám nepodaří určit plavuník do druhu. Determinační fiasko pravděpodobně není zaviněno vaší neschopností určovat přírodniny, ale spíše mimořádnou schopností plavuníků křížit se s jinými druhy.

3) Nejezte vranec, je jedovatý. (Jedovatost bývá zmiňována i u jiných druhů našich plavuní, proto do polévek přednostně použijeme jinou zeleň.)

Jana Uhlířová

Literatura

Bureš L. (2013): Chráněné a ohrožené rostliny CHKO Jeseníky. Rubico, Olomouc.

Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds) (1988): Květena České socialistické republiky 1. Academia, Praha.

Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. jun., Kirschner J., Kubát K., Štech M. & Štěpánek J. (eds) (2019): Klíč ke květeně České republiky, 2. vydání. Academia, Praha.

Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. Jr., Zázvorka J., Koutecký P., Ekrt L., Řepka R., Štěpánková J., Jelínek B., Grulich V., Prančl J. & Wild, J. (2019): Distributions of vascular plants in the Czech Republic. Part 8. – Preslia 91: 257–368.

Urfus T. & Vít P. (2009): Plavuníky – tajemní návštěvníci z pravěku. – Živa 6: 251–253.