Aby si děti měly kde hrát: Šumperská experimentální hřiště Václava Bláhy a Jiřího Kašťáka

V rámci socialistické výstavby Šumperka byla ve městě realizována dvě pozoruhodná autorská dětská hřiště, která si zaslouží připomenutí. Starší z dvojice bývalo v 70. letech 20. století u řeky Desné na pomezí Šumperka a Vikýřovic. Jednalo se o tzv. dobrodružné hřiště a bylo prvním hřištěm tohoto typu na území České republiky. Druhé hřiště sloužilo dětem v jeslích v Erbenově ulici.

Téma dětského hřiště stojí na pomezí architektury, urbanismu a umění. Dotýká se však také pedagogiky, psychologie či zahradní architektury. První dětská hřiště se podařilo prosadit aktivistům hnutí „playground movement“ na počátku 20. století v USA a byla zákonitě spjata s městským prostředím. Dětem měla určitým způsobem nahradit omezené herní příležitosti, které se jim ve městě oproti volné přírodě nabízely. V Československu zrealizovala první dětská hřiště s prolézačkami před rokem 1920 organizace YMCA ve spolupráci s Československým ústředím rekreačním, a to na pražském Žižkově a v Bratislavě. S prudkým rozmachem bytové výstavby reagujícím na bytovou krizi po skončení druhé světové války začali odborníci v Československu apelovat na nutnost pamatovat při plánování nových sídlišť také na realizaci hřišť pro děti. Veřejný prostor sídlišť s prefabrikovanými, standardizovanými domy tak býval už od 60. let dotvářen kombinacemi typizovaných herních prvků ze svařovaných ocelových trubek, připomínajících gymnastické nářadí, které dodávalo hned několik podniků. Mezi nejvýznamnější dodavatele patřil Brnosport Brno, n. p. Karteko, Sportservis Kladno, Sportprojekt Praha. Na socialistickém hřišti vedle pískoviště nesměla chybět obligátní zeměkoule, dále se objevovaly hrazdičky, vahadlové houpačky, skluzavky, žebřinové prolézačky na půdorysu písmene H či ve tvaru mostu nebo válcovité „rakety“. Na některých hřištích byl instalován i kolotoč. Hřiště zpravidla doplňovalo několik laviček a v jeho blízkosti byly zabetonovány podobně pojaté sušáky na prádlo a klepadla na koberce.

I přes drtivou převahu těchto typizovaných dětských hřišť se v Československu od počátku 60. let 20. století objevovala i autorská experimentální hřiště, která se ohlížela k západoevropským vzorům především ze Skandinávie a Švýcarska. Evropským průkopníkem v oblasti navrhování dětských hřišť, která by kromě rozvíjení fyzických dovedností cíleně podporovala především rozvoj představivosti a kreativity dětí, byl dánský zahradní architekt Carl Theodor Sørensen (1893–1979). Přišel s nápadem vybudovat dobrodružné hřiště s využitím odpadního stavebního materiálu, který děti přirozeně lákal ke hrám. Ve spolupráci s architektem Danem Finkem se mu v roce 1943 na sídlišti Emdrup v Kodani podařilo vybudovat hřiště, na kterém si děti mohly hrát dobrodružné hry, stavět domy, chýše a zemljanky z cihel a větví, experimentovat s pískem, vodou i ohněm. Ke hrám jim sloužily také vysloužilé vraky aut. Podle použitých materiálů se pro tento typ hřiště ujalo označení „junk playground“, doslova „hřiště z haraburdí“. V Anglii se pro hřiště založené na obdobných principech vžil název „adventurous playground“, tedy „dobrodružné hřiště“. Ve Švýcarsku Sørensenův koncept po skončení druhé světové války aplikoval Alfred Ledermann, když ve spolupráci s architektem Alfredem Trachselem v Curychu vybudoval víc než desítku dobrodružných hřišť, z nichž jedno neslo název Robinsonspielplatz. Odtud se do českého prostředí dostalo označení experimentálního dětského hřiště jako „robinzonádního“ nebo také „robinzonského“. Odlišným inovativním pojetím do tvorby herních prvků podněcujících dětskou imaginaci přispěl švédský sochař a architekt dánského původu Egon Møller-Nielsen (1915–1959), když na základě pozorování vlastní dcery při hře vymyslel tzv. „hrací sochy“, tedy zpravidla abstraktní sochy spojující funkce uměleckého díla a herního prvku, pracující s tvarovou záhadností, které v české terminologii označujeme jako tzv. „funkční plastiky“. Nielsen svou vůbec první funkční plastiku, nazvanou Tufsen, umístil doprostřed pískoviště stockholmského parku Humlegården již v roce 1949 a jeho dílo se záhy začalo šířit Evropou i do zámoří.

V Československu se z hlediska nových impulsů do problematiky řešení dětských hřišť stal klíčovým rok 1960, kdy na základě občanské iniciativy proběhla akce Za Prahu krásnější, jejímž cílem bylo uklidit pozůstatky válečných trosek z pražských veřejných prostranství. V rámci akce byla na Alšově nábřeží instalována i jedna z prvních funkčních plastik na našem území, Ryba od Eleonory Haragsimové. K oslavám 15. výročí osvobození Československa byla v témže roce vyhlášena také výtvarná soutěž, kterou doplňovala 4. přehlídka československého výtvarného umění v pražském Mánesu, kde bylo nově prezentováno i užité umění v průmyslovém výtvarnictví, včetně designérské novinky – nebývale velkého množství návrhů funkčních plastik pro dětská hřiště. Své společné návrhy tu vystavovali také Olbram Zoubek s Evou Kmentovou, kteří funkční plastiky vycházející ze zde vystavených modelů posléze realizovali v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka u pražského Výstaviště a také ve Stromovce při ulici Nad Královskou oborou, kde se hřiště dodnes dochovalo. K předním tvůrcům prvních funkčních plastik u nás patří také Miroslav Jírava, autor abstraktní funkční plastiky pro hřiště parku ve Vysočanech a plastiky Kohout pro park v Krnově, Jiří Novák a jeho herní prvky pro pražské sídliště Invalidovna či Zdeněk Němeček se svou prolézačkou Sputnik pro Stromovku.

Jelikož funkční plastiky představovaly svého druhu umělecká díla ve veřejném prostoru, vztahovala se na ně Vyhláška ministerstva školství a kultury o nákupu, zadávání a prodeji děl výtvarných umění a o některých jiných opatřeních v oboru výtvarných umění č. 149/1961 a pozdější Usnesení vlády Československé socialistické republiky o řešení otázek uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě č. 355/1965, které ukládaly povinnost vyčlenit u státních staveb částku ve výši 1 až 4 % celkového rozpočtu na uměleckou výzdobu. Výše částky se odvíjela od rozsahu a důležitosti projektu. Konkrétní umělecká díla pro veřejný prostor schvalovaly tzv. komise pro spolupráci architekta s výtvarníkem, které spadaly pod podnik Dílo při Českém fondu výtvarných umění. I přes zásahy komise míval zpravidla při výběru výtvarníka pro uměleckou výzdobu stavby rozhodující slovo její architekt. Úloha funkční plastiky pro dětské hřiště umožňovala umělcům tvarové experimentování a svobodné vyjádření v abstraktních formách bez nutnosti zapojit případný vnucený ideologický obsah. Její souběžné praktické využití obzvláště zpočátku dávalo příležitost k uplatnění i umělcům z politického hlediska nevyhovujícím, kteří za běžných okolností na veřejné zakázky nemohli dosáhnout. Pověření výtvarníci řešili úlohu dětského hřiště koncepčně i výtvarně, pracovali s fyzickým i mentálním vývojem dětí, usilovali o zapojení jejich fantazie.

Klíčový podnět k masivnímu budování dětských hřišť v socialistickém Československu přineslo vládní usnesení z roku 1966, které ministerstvu školství uložilo vytvoření koncepce mimoškolní činnosti mládeže, a následné vládní usnesení č. 33/1967, které vypracovaný dokument schvalovalo. Koncepce mj. obsahovala také výzvu k budování „nových typů hřišť“, která by byla určena pro potřeby dětí středního školního věku, a doplnila by tak stávající síť standardizovaných veřejných hřišť, využívaných především dětmi předškolního a mladšího školního věku. A byl to právě Šumperk, kde se na základě výzvy záhy začalo budovat vůbec první robinzonádní hřiště na území České republiky¹⁾. Hřiště navrhl zapálený propagátor nového typu hřišť, pedagog Václav Bláha z Výzkumného ústavu pedagogického v Praze, který projekt v roce 1969 teoreticky rozpracoval v brožuře Jaká dětská hřiště potřebujeme, přičemž reflektoval zahraniční vzory a zkušenosti ze studijní cesty po Francii. Vady standardizovaných kovových herních prvků na domácích hřištích spatřoval především v tom, že jejich konstrukce a funkce byly předem definovány, a neumožňovaly tak rozvoj fantazie a dětské hry. Tyto běžně rozšířené herní prvky vybízely výlučně k předem dané, jednotvárné fyzické aktivitě a odpovídaly především potřebám předškoláků. Pro věkovou skupinu dětí od 6 do 14 let a do městského prostředí doporučoval Bláha dobrodružné hřiště, které by přinášelo kompenzaci nedostatku volné přírody ve městě a podněcovalo by k bohaté fyzické i duševní aktivitě dětí a dynamickému pojetí jejich hry. Dětem chtěl proto nabídnout určitou kombinaci sportovního hřiště, brouzdaliště, louky a lesa. Prostor hřiště měl být členitý a trochu nepřehledný, aby skýtal i tajemná a neznámá místa mezi stromy a křovinami a také vodu, hlínu a písek. Pro stavbu Bláha navrhoval využití přírodních materiálů, zejména dřeva a kamene. Jednotlivé herní prvky doporučil budovat postupně a probouzet tak v dětech zájem o to, co nového se na jejich hřišti chystá. Jeho cílem bylo, aby hřiště dětem ukázalo cestu za dobrodružstvím, aby napomáhalo rozvoji myšlení, kreativity, bystrosti, pohotovosti a vytrvalosti, podpořilo organizační schopnosti a vynalézavost dětí a jejich smysl pro spravedlnost. V neposlední řadě mělo podpořit samostatnost dětí i schopnost navazování nových sociálních vztahů.

Hřiště se začalo budovat svépomocí na jaře 1969 v místě staršího hřiště v těsné blízkosti řeky Desné na pomezí Šumperka a Vikýřovic z občanské iniciativy vedoucí školní družiny při 3. ZDŠ Marie Šťastné, pana učitele Fajkuse, předsedy občanského výboru Nikla a pánů Dohnálka, Pavlů a Kubíčka. Dokončeno bylo začátkem září 1971 pod vedením Václava Bláhy a díky hojné brigádnické výpomoci jako „dar dětem k 50. výročí založení KSČ“. Prostor hřiště byl rozdělen do čtyř oblastí. Poblíž silnice ve Vikýřovické ulici, kterou od hřiště odděloval živý plot, byla sportovní část s běžeckou dráhou, doskočištěm a trojicí plochých hřišť na fotbal, košíkovou a házenou, na kterých se v zimním období upravovalo kluziště. Navazovalo samotné dobrodružné hřiště se zvlněným terénem a zakomponovanými herními prvky. Na umělém kopci byla instalována pyramida ze špalků, jinde skupina klád na přelézání, strom na lezení, přírodní houpačka, zídka na kreslení křídami, přelézačka a věž, která sloužila k lezení i jako pozorovatelna. Nechyběla hromada písku ani kopec hlíny a přístřešek na čtyřech kůlech. Děti měly k dispozici také cyklistickou dráhu, a dokonce vyřazené letadlo. Další přirozený prostor ke hrám poskytovala mělká řeka a v lesíku za řekou bylo tábořiště s ohništěm, totemem a indiánskými wigwamy.

Navzdory intenzivní diskuzi mezi odborníky Bláhovo inovativní hřiště ani další robinzonádní hřiště, která byla postupem času v Československu realizována, nikdy doslova nenaplňovala koncept Sørensenových „junk playgrounds“, kde si děti z banálních materiálů tvořily vlastní svět. Ostatně i sám Bláha důsledně odlišoval pojem „robinzonádní hřiště“ od svého konceptu „dobrodružného hřiště“. Robinzonádní hřiště v Sørensenově pojetí, na kterém by se děti samostatně věnovaly tvůrčím aktivitám za využití dostupného materiálu a jednoduchých nástrojů, jako jsou motyky, pilky, nože a sekerky, pěstitelství i chovu drobného zvířectva, Bláha navrhoval realizovat v rámci školních areálů a využívat k zájmové činnosti mimo vyučování tak, aby byl pro žáky zajištěn dozor a odborné vedení.

Pozdější pozoruhodnou realizaci dobrodružného hřiště u nás představuje dodnes existující hřiště Minikrajina od Kurta Gebauera na ostravském sídlišti Fifejdy ve vnitrobloku v ulici Lechowitzově. Hřiště bylo budováno postupně v letech 1977 až 1985 a Gebauer tu pomocí hlíny, dřeva, kovu, betonu, kamenů a cihel vytvořil dětem fantazijní herní svět sám pro sebe tím, že tvaroval terén do členitých náspů a mohyl, mezi kterými vedly mosty a ukrývaly se v nich jeskyně a bunkry. Na hřiště umístil také přístřešky, pilíře pro natažení lan, pískoviště, kolotoč a malý amfiteátr. V létě zde měl protékat umělý potok, k jehož spuštění však nikdy nedošlo.

Solitérní funkční plastiky byly v 60. letech a počátkem 70. let instalovány také v Šumperku, a to do několika školních zahrad. Děti ze školky Vrchlického se tak mohly sklouznout po betonové skluzavce vytvořené podle návrhu Oldřicha Peče. Karel Hořínek navrhl herní prvky Hlemýžď pro školku Erbenova a Luční koník pro jesle v Evaldově ul. Jiné autorské dětské hřiště bylo v Šumperku vytvořeno počátkem 80. let v rámci výstavby sídliště Sever na zahradě jeslí a bylo osazeno souborem funkčních plastik podle návrhu výtvarníka Jiřího Kašťáka.

Designér, grafik a scénograf Jiří Kašťák (*1945) prožil dětství v Ostravě, kde posléze na pedagogické fakultě studoval obor výtvarná výchova, ve studiu pokračoval na pražské FAMU, po emigraci v roce 1968 už se ke studiu vrátit nemohl. Učil proto na základní škole v Kobeřicích, posléze pracoval jako výtvarník v ateliéru ART-FORM či jako kulisák v ostravském Divadle Petra Bezruče. V letech 1976 až 1979 působil jako kastelán na hradě Kunětická hora u Pardubic. První hřiště z přírodních materiálů navrhl již v roce 1970. Do povědomí širší veřejnosti se jeho jméno dostalo díky soutěži Hledáme dokonalé projekty, kterou v 70. a 80. letech 20. století vyhlašoval časopis Mladý svět. Soutěž otevírala dveře mladým výtvarníkům k promýšlení originálních projektů v oblasti životního prostředí. V roce 1975 porota soutěže udělila 2. cenu Kašťákově návrhu dětského hřiště, které bylo následně roku 1978 vybudováno v Ostravě-Hrabůvce při ulici Klegově. Dnes již zaniklé hřiště kombinovalo dřevo s kovovými doplňky a mělo téma Vojáci. Na děti tak čekaly herní prvky jako prolézačka Vojín, skluzavka Kaprál, kolotoč Plukovník nebo houpačka Generál. V roce 1979 byl dalším 2. místem oceněn Kašťákův návrh hřiště Pohádka o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém pro mateřskou školu v Kolíně, na kterém si společně mohl hrát neuvěřitelný počet 360 dětí. Dále Kašťák pracoval v motolské nemocnici jako arteterapeut, kde se mj. zabýval řešením interiérů dětské onkologie. Věnoval se též dětské ilustraci. V roce 1987 podruhé emigroval do Německa, kde se vedle navrhování hřišť živil grafikou a scénografií. Od návratu z emigrace se věnuje designérské činnosti spojené s projektováním dětských hřišť a herních prvků. V roce 1995 založil s přáteli designérské studio v jihočeských Prachaticích, kde dosud působí. Jeho inovativní návrhy byly oceněny doma (Dřevostavba roku, 2011 – areál Višňovka v Chýni u Prahy) i v mezinárodním měřítku (Auszeichnung von der Stadt Forchheim, 1988; Roter Punkt – Design Innovationen´93 Essen, 1993; Deutscher Designer Auszeichnung, 1994).

Na Šumpersku Kašťák již v roce 1978 navrhl dětský herně-sportovní areál v prostoru pionýrského tábora Jesenka ve Vlaském, který byl pojat jako překážková dráha obklopená plotem se střelnicí a strážní věží. V roce 1981 byl Kašťák spolu s dalšími odborníky pověřen řešením hřiště na zahradě tehdejších jeslí v Erbenově ulici v Šumperku, jejichž zrekonstruovaný objekt je dnes součástí školního areálu Scholy Viva. Na rovinatém pozemku sousedícím s ulicí Fibichovou tak bylo podle Kašťákova návrhu osazeno šest originálně výtvarně řešených herních prvků ze dřeva: Xylofon, dvojice Koní, Rachotílek, Drak a Pevnost. Nechyběly ani paravány ze dřevěných kulatin, umělý kopec, pískoviště či chodníky, na kterých si děti mohly procvičovat dopravní výchovu či malovat křídami. Plánováno bylo také originální řešení oplocení hřiště, které mělo být doplněno okénky, špehýrkami a dalekohledem, k jeho realizaci však nedošlo. Kašťákovy funkční plastiky nebyly abstraktní, ve většině případů se jednalo o stylizované figury reálných či pohádkových zvířat. Jejich formy odpovídaly potřebám věkové skupiny, pro kterou byly herní prvky určeny, tedy batolatům od jednoho roku do tří let. Dřevěné prvky proto umožňovaly šplhání pouze do omezených výšek a kromě koordinace pohybu měla být rozvíjena především fantazie a zvídavost dětí a jejich sociální vztahy. Kupříkladu prolézačka Drak tak byla navržena jako spící saň, jejíž tři hlavy spočívají těsně nad zemí. Děti tak mohly draka při hře bezpečně osedlat na dlouhém hřbetě či na některém z krků trojice hlav. Hned dva herní prvky podněcovaly potřebu dětí zkoumat zvuky prostřednictvím pohyblivých komponentů, jež děti mohly samy ovládat. Kinetická plastika Rachotílka měla pohyblivý krk a paže ovladatelné lany. Tzv. Xylofon byl navržen do podoby stylizovaného páva s korunkou na hlavě. Na jeho rozepjatých křídlech byla v řadě vedle sebe na lankách volně zavěšena prkénka s úchytkami. Určitým limitujícím faktorem ve funkčnosti hřiště žel bylo nedodržení některých požadavků autora při realizaci, kterou zajišťovalo učňovské středisko Severomoravských dřevařských závodů.

Jako hlavní materiál využívali projektanti experimentálních dětských hřišť především dřevo, ale také keramiku a beton. Použitý materiál je často příčinou toho, proč se mnohá tato hřiště již nedochovala. Dřevo bez pečlivé údržby dlouho nevydrží. Keramika je odolná vůči povětrnostním vlivům, ne však vůči útokům vandalů. Betonové skluzavky bývají většinou odstraňovány, protože nevyhovují současným přísným bezpečnostním standardům. Také šumperská hřiště Václava Bláhy i Jiřího Kašťáka v současnosti již neexistují. Jistě se však najde řada pamětníků, kterým obě autorská hřiště utkvěla v paměti tím, že vynikala svou originalitou mezi běžně rozšířenými typizovanými herními prvky z kovových trubek, které v 70. a 80. letech minulého století bývaly stejné v každém sídlištním bloku v každém městě v Československu. Realizace autorského hřiště tehdy vyžadovala nesmírné osobní nasazení jeho tvůrců a zapojení mnoha dobrovolníků, kteří usilovali o zlepšení kvality trávení volného času dětí, popřípadě o zabydlení žalostně nedořešeného veřejného prostoru ve městech, kde masivně narůstala panelová bytová výstavba.

Kristina Lipenská

Poznámky:

1) O něco málo dříve bylo vybudováno dobrodružné hřiště v Banské Bystrici.

Použitá literatura a informační zdroje:

BLÁHA, Václav: Jaká dětská hřiště potřebujeme: Příspěvek k problematice hřišť pro děti od 6 do 14 let. Praha 1969.

BRŮHOVÁ, Klára: Vize a realita dětských hřišť. In: SVOBODA, Petr – ŠOLC, Martin (edd.): Panelová sídliště: revitalizace vs. ochrana hodnot. Brno 2019, s. 36–49.

ČIŽMÁŘOVÁ, Alena: Nová sochařská díla v Šumperku. Severní Morava, sv. 45, 1983, s. 56–58.

ČIŽMÁŘOVÁ, Alena: Nové plastiky v Šumperku. Kulturní život Šumperka, 1984, č. 6, s. 22.

Heslo Kašták Jiří. In: MALÝ, Zbyšek – MALÁ, Alena: Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2000. V. díl, Ka-Kom. Ostrava 2000, s. 135.

IVÁNEK, Jakub: Jiří Kašťák: robinsonádní hřiště [online]. [cit. 16. 10. 2020]. Dostupné z: http://ostravskesochy.cz/dilo/733-robinsonadni-hriste.

IVÁNEK, Jakub: Dětská hřiště III: hřiště Marie Fidrichové, Miroslava Rybičky a Kurta Gebauera [online]. [cit. 16. 10. 2020]. Dostupné z: https://www.msstavby.cz/ostravske-sochy-42-04-02-2017/.

Jiří Kašťák: Město hodnotu areálu zná. Zpravodaj Centrum, 2012, č. 7–8, 25. 6. 2012, s. 4. Dostupné z: https://moap.ostrava.cz/cs/o-moapu/media-a-zpravodajstvi/zpravodaj-centrum/rok-2012/c-documents-and-settings-mop377-dokumenty-ala-nky-2012-centrum-za-aa-centrum-web-2.pdf.

KORYČÁNEK, Rostislav: Zabydlet sídliště – postavit hřiště. In: KORYČÁNEK, Rostislav – KOŘÍNKOVÁ, Jana – KOŽELOUHOVÁ, Anna et al.: Postavit domy nestačí: Vizuální kultura a veřejný prostor města Brna v období po druhé světové válce. Brno 2015, s. 8–37.

KŘIŽANOVÁ, Daniela: Funkční plastiky dětských hřišť v kontextu šedesátých let. Magisterská diplomová práce. Brno 2019.

NOVÁKOVÁ, Tereza: Rodná hrouda (katalog výstavy). Východočeská galerie v Pardubicích 2020. Dostupné z: https://vcg.cz/content/wys_pages/Tiskove_oddeleni/Tiskova_zprava/Rodna_Hrouda_catalog_v8.pdf.

Rozšíří šumperští občané řady obětavých budovatelů? Naše slovo, 3. 2. 1971, s. 4.

ŘÍHOVÁ, Vladislava – KŘENKOVÁ, Zuzana: Archivní fondy podniku Českého fondu výtvarných umění Dílo. Písemné prameny pro výzkum umění ve veřejném prostoru socialistického Československa. Opuscula historiae atrium XLV, 2016, č. 2, s. 104–119.

V. B. [BLÁHA, Václav]: Proč právě dobrodružné hřiště. Kulturní život Šumperka, 1971, č. 10, s. 15.

Václav Bláha: Plán dobrodružného hřiště při Vikýřovické ul. v Šumperku. Zdroj: BLÁHA, Václav: Jaká dětská hřiště potřebujeme. Praha 1969, s. 32–33.

Maketa dobrodružného hřiště budovaného v letech 1969 až 1971 při Vikýřovické ul. v Šumperku u řeky Desné. Zdroj: Kulturní život Šumperka, 1971, č. 9, s. 9.

Václav Bláha: Nákres vybraných herních prvků pro dobrodružné hřiště při Vikýřovické ul. v Šumperku. Zdroj: BLÁHA, Václav: Jaká dětská hřiště potřebujeme. Praha 1969, s. 35.

Děti krmí tříhlavého draka na zahradě jeslí v Erbenově ul. v Šumperku: Dřevěný herní prvek dle návrhu Jiřího Kašťáka. Foto VM v Šumperku, A. Suchan, 1982.

Děti zkoumají Xylofon, funkční plastiku v šumperských jeslích v Erbenově ul. dle návrhu Jiřího Kašťáka. Foto: VM v Šumperku, A. Suchan, 1982.

Jiří Kašťák: Kinetický herní prvek Rachotílek na zahradě jeslí v Erbenově ul. v Šumperku (1981). Foto: VM v Šumperku, A. Suchan, 1982.

Jeden ze dvou dřevěných Koní s funkcí kladiny, vytvořených podle návrhu Jiřího Kašťáka z r. 1981 pro areál jeslí v Erbenově ul. v Šumperku. Foto: VM v Šumperku, J. Mašek, 1982.

Jiří Kašťák: Palisádová prolézačka Pevnost v areálu jeslí v Erbenově ul. v Šumperku (1981). Foto: VM v Šumperku, J. Mašek, 1982.

Zahrada jeslí v Erbenově ul. v Šumperku s herními prvky vytvořenými dle návrhů Jiřího Kašťáka z r. 1981. V pozadí základní škola Šumavská. Foto: VM v Šumperku, J. Mašek, 1982.