Rašeliniště Rejvíz

Asi 10 km jihovýchodně od Jeseníku směrem na Zlaté Hory leží v nadmořské výšce 750 – 778 m jedno z nejmalebnějších turistických center CHKO Jeseníky, horská osada Rejvíz. Její původní název Reihewiesen („Louky v řadě“; později byl několikrát modifikován) pochází z německého pojmenování místních luk.

Jižně od Rejvízu se nachází NPR Rejvíz, největší komplex vrchovištního rašeliniště, podmáčených smrčin a rašelinných luk Moravy a Slezska. Toto území je chráněno od roku 1955. Leží na rozvodí Černé Opavy a Vrchovištního potoka v nadmořské výšce 734 – 794 m. Rašeliniště se zde vyvinulo v době poledové před 6 – 7 tisíci lety. Mohlo vzniknout díky vhodné konfiguraci terénu (široké mělké sedlo), vlhkému a chladnému klimatu a nepropustnosti geologického podkladu, tvořeného především amfibolity, kvarcity a fylity. Usadily se tu porosty mechu rašeliníku (ve skutečnosti několika z mnoha druhů rodu Sphagnum), který je díky své anatomické stavbě schopen pojmout 5 – 20x větší váhové množství vody, než kolik sám váží. Mírným prouděním vody se jeho porosty nahrnovaly do stran a tvořily hrázky, mezi kterými se držela voda. V ní pak rašeliník přirůstal nejrychleji (v minulosti to bylo ročně až o 10 cm) a střed rašeliniště se tak zvedal nad okolí. Spodní vrstvy rašeliníku odumíraly, ale jeho horní části rostly dál. Tento proces probíhal při nízké teplotě, téměř bez přístupu kyslíku a v silně kyselém prostředí. Za tisíciletí zde vyrostla rašeliniště o mocnosti místy až 6 m (v místech Malého mechového jezírka). Pro jejich vypouklý tvar, způsobený odstředivým růstem rašeliníku, nikoliv tvarem podloží, jsou nazývána vrchoviště. Rašelinnému jezírku se říká blank, jeho silně zamokřený okraj se nazývá lagg. Povrch rašeliniště je působením mrazů a některých trsnatých rostlin dále členěn na bulty (vyvýšená místa) a šlenky (obvykle vodou zalité sníženiny).

V důsledku trvalého zamokření žijí rostliny v neustálém nedostatku kyslíku a nadbytku vody. V kyselém prostředí, jež se rozkladem rašeliníků a ostřic vytváří, jsou pro růst rostlin živiny obtížně dostupné. K tomu se přidružuje vliv drsného horského klimatu s nízkými teplotami (průměrná roční teplota je 5,3°C ) a vysokým úhrnem srážek. Tyto extrémní podmínky se blíží klimatickým podmínkám severské tundry a umožňují růst jen úzce specializovaným rostlinám.

Centrum rezervace je díky vysoké hladině spodní vody zcela bezlesé. Rašeliniště má dvě části – Malé a Velké mechové jezírko. V západní části leží Velké mechové jezírko, k němuž vede naučná stezka. Byla vybudovaná v roce 1970, ale první haťový chodník k jezírku existoval již v sedmdesátých letech 19. století. Ve východní části leží veřejnosti nepřístupné Malé mechové jezírko. Je starší, proto v současnosti značně zazemněné. Začátkem 20. století ještě nebylo zarostlé až po hladinu a údajně ještě v padesátých letech se na něm bruslilo. Obě jezírka jsou obklopená porosty borovice blatky (Pinus uncinata), které jsou nejzachovalejším blatkovým borem v ČR. Blatka na rejvízském rašeliništi dosahuje nejvýchodnější hranice svého areálu. Kromě ní roste v rašelinných borech bříza karpatská (Betula carpatica) a vtroušeně smrk ztepilý (Picea abies). Smrk se směrem k okrajům rašeliniště rozšiřuje a tvoří porosty rašelinných a podmáčených smrčin. K nejvzácnějším rostlinám rostoucím v okolí jezírek patří blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris) a rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), nápadný je suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum). Z keříčků jsou hojně zastoupeny kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia) – vzácný glaciální relikt (pozůstatek doby ledové), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum) a rojovník bahenní (Ledum palustre), který na jiných jesenických rašeliništích neroste.

Pro Rejvíz jsou charakteristické podmáčené louky s řadou druhů ostřic, jako je např. ostřice odchylná (Carex appropinquata), ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa), ostřice chudokvětá (Carex pauciflora). Z dalších vzácných rostlin se zde vyskytuje např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), bazanovec kytkokvětý (Naumburgia thyrsiflora), vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinifolia) nebo mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus). Hojná jsou prameniště s blatouchem bahenním (Caltha palustris), škardou bahenní (Crepis paludosa) a kýchavicí bílou Lobelovou (Veratrum album subsp. lobelianum). Na vyvýšených sušších místech jsou vyvinuty horské smilkové trávníky, v nichž se v poslední době rozrůstá populace všivce lesního (Pedicularis sylvatica).

Rejvíz je také bohatý na houby. Z vřeckovýtrusných se vyskytuje velmi vzácná hlízenka Dennisova (Sclerotinia dennisii), ze stopkovýtrusných hlavně lupenaté houby jako čepičatka velkovýtrusná (Phaeogalera macrospora), zvláště chráněná holubinka rašelinná (Russula helodes), kalichovka černohnědá (Omphalina oniscus), slzivka bažinná (Hebeloma helodes) aj.

Rašeliniště se svými životními podmínkami liší od jiných biotopů. Z živočichů se na Rejvízu pravidelně objevuje netopýr severní (Eptesicus nilssonii) a velké množství hnízdících ptáků, např. datel černý (Dryocopus martius), sýc rousný (Aegolius funereus), bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), chřástal polní (Crex crex), zalétá sem čáp černý (Ciconia nigra). Z obojživelníků stojí za zmínku výskyt skokana rašelinného (Rana arvalis), čolka karpatského (Triturus montandoni) a čolka horského (Triturus alpestris), zástupcem plazů je zmije obecná (Vipera berus). Bylo zde zjištěno na sto druhů pavouků a 25 druhů mravenců. Vyskytují se zde vzácné arktické druhy vážek – šídlo rašelinné (Aeshna subarctica) a lesklice severská (Somatochlora arctica), z motýlů zde žije např. žluťásek borůvkový (Colias palaeno), různorožec borůvkový (Arichanna melanaria) a vřetenuška mokřadní (Zygaena trifolii). Žluťásek borůvkový a šídlo rašelinné jsou dalšími příklady glaciálních reliktů z říše živočišné – po odeznění glaciálu ustupovaly na sever a na vhodných lokalitách (rašeliniště, sutě, apod.) objevily vhodné životní podmínky a zachovaly se dodnes.

Rašeliniště na Rejvízu je refugiem vzácné severské fauny a flóry a patří mezi 75 vybraných přírodovědecky nejvýznamnějších území naší republiky. Díky tomu, že v rašelině neprobíhá normální tlení za přístupu vzduchu, uchovala se v jejích vrstvách pylová zrna rostlin, které zde rostly před stovkami až tisíci let a dnes dokladují vývoj vegetace od skončení ledových dob.

Magda Zmrhalová

Autor fotografií: Vladislav Laža