Bednářské nářadí posledního bednáře v Lošticích ve sbírkách VM

Vlastivědné muzeum v Šumperku získalo v roce 2010 zajímavý soubor nářadí z vybavení bednářské dílny Antonína Šilberského. Bednářská dílna byla začátkem roku 2010 zapůjčena od pana Radka Šilberského na výstavu Člověk tvůrce, příběh druhý: Dřevo, kterou uspořádalo Vlastivědné muzeum v Šumperku v témže roce. Po skončení výstavy pan Radek Šilberský nářadí po svém otci věnoval do sbírek našeho muzea. Soubor patřil poslednímu známému bednáři v regionu Antonínu Šilberskému z Loštic. V roce 1999 jsme s panem Šilberským natočili asi hodinový videozáznam dokumentující bednářskou výrobu, který byl rovněž součástí vzpomínané výstavy. 

 

Poslední loštický bednář, Antonín Šilberský, se narodil v roce 1929 v Lošticích. O původu svého jména před 10 lety vyprávěl tuto historku: „Náš předek se jmenoval Marek a přišel do Loštic ze Šilperka po třicetileté válce. Marků bylo mnoho, a když se lidé ptali, který Marek, říkalo se Šilberský, tak nám zůstalo jméno Šilberský.“ 

 

Své řemeslo zdědil pan Šilberský po otci, učil se mu od roku 1943 a v roce 1946 získal i tovaryšský list. Po válce několik let společně podnikali a vyráběli zejména sudy pro jihomoravské vinaře. Otec zemřel v roce 1951 a pan Šilberský odešel do vojenské služby. Po jejím skončení pracoval celá léta v lisovně v MEZu Mohelnice a řemeslo se stalo po celý život jeho koníčkem. Pan Šilberský zemřel v roce 2009.

 

Díky záznamu nám pan Šilberský zanechal svůj pracovní postup a nářečové názvosloví jednotlivých nářadí, výrobků i výrobních postupů.

 

Důležitý byl již výběr dřeva. Používali dřevo dubové, které získávali dříve přímo v lese, později nakupovali na pile :

„ Když jsme dělali s otcem, tak my jsme dostávali příděl, tak 20 kubíků ročně, to jsme kupovali v lese klády a nechali jsme si to pořezat na pile. Případně ten dub jsme dovezli dom, pilou jsme rozřezali, pak jsme to rozštípali. Dřevo jsme vybírali pokud možno bez suků. Protože v bednářství, tam nemůžete mít suky. Suk vypadne a nádobu můžete zahodit.“

 

Doma dřevo naštípal „na špalke“ a ze špalků naštípal „duhe“, které opracovával pořízem na řezací stolici, kterou nazýval „kozlík“. Kozlík si pan Šilberský vyrobil sám asi v padesátých letech. Na „duhe“ z jedné strany vyhloubil prohlubeň a opracovával je na správný úkos, pomocí měřítka „modly“. „Ta duha mosí být stejně široká toť (na obou koncích) a musí mít správné zaoblení. K tomu sloužil hoblík „macek“, který měl bednář opřený jedním koncem o řezací stolici, ostřím nahoru. Každou duhu musel na hoblíku opracovat do správného rozměru – úkosu. Když měl připravený potřebný počet duh, začínal sestavovat sud do obruče. První duhu upnul jednoduchou svorkou – sponou a ostatní k ní přikládal. Rukou si přidržoval vždy poslední dvě nasazené duhy. Pak nasadil ještě jednu širší obruč a obě postupně nabíjel na sud pomocí dvou kladiv, v levé ruce držel kladivo bednářské – sedlík, německy „séc hamr“, do něhož pravou rukou tloukl obyčejným kladivem. Pak duhy zarovnal údery obyčejného kladiva, z horní i z dolní strany. Po sestavení soudku do dvou spodních obručí vložil bednář soudek do vařící vody, přibližně na jednu hodinu, kde se sud napařil. K ohýbání soudku používal „šrób“ – rám se šroubovicí a okem z ocelového lana. Oko natáhl na napařenou část sudu. Rám položil na stolek (vyvýšený prostor), přiklekl ho a začal točením šroubu utahovat oko, čímž ohýbal dřevo. Na soudek natloukl druhou obruč, šroub povolil a nasadil druhou širší obruč. Následovalo vysoušení soudku, malé sudy vysoušel doma na peci, velké sudy (s obsahem nad 50 l) se sušily tak, že se v nich zažil na dvoře oheň.

 

Po vysušení následovaly další úpravy, vyhlazení vnitřku sudu. Sud upnul do oka z provazu na hoblici, na spodní konec provazu uvázal dřevěnou destičku, kterou přišlapoval, a tím upevnil sud. Nádobu zevnitř ohobloval pomocí hoblíku člunkaře. Na takto upravenou nádobu nasazoval dno. Pomocí podomácky vyrobeného nože „stíráčku“ vyřezal „ótor“ neboli „zejk“ – drážku na nasazení dna. Dno změřil kružidlem a narýsoval na desky, které k sobě „spasoval“ a hrany obvodu dna seřízl rovným pořízem.

 

Ze sudu sundal pomocí kladiv spodní obruč, vložil dno, znovu nasadil obruč a soudek opracoval z vnější strany.

 

Obruče si pan Šilberský připravoval z pásů železa nýtováním na kovadlině. Vzpomínal i na dřevěné obruče z vrbového proutí, které používali s otcem za války, když byl nedostatek železa.

 

Kromě soudků rozličných velikostí vyráběl pan Šilberský putny, bečky a květináče.

 

 

Soupis nářadí zapsaný do sbírek VM

1. hoblík „macek“

2. rám se šroubovicí – „šrób“ – stahovák na sudy

3. police na pověšení určená na nářadí

4. poříz rovný

5. poříz oblý

6. poříz oblý

7. poříz oblý

8. poříz oblý

9. sekera

10. vrták

11. vrták

12. kladivo bednářské „sedlík“

13. kladivo bednářské „sedlík“

14. hoblík rovný stolařský „macek“            

15. hoblík člunkař zaoblený

16. hoblík člunkař k příčnému hoblování vnitřních válcovitých ploch, s řezbou, 1838

17. hoblík římsovník

18. hoblík římsovník bez nože

19. hoblík římsovník profilovaný

20. hoblík žlábkový člunkař – „zejkovec“

21. hoblík žlábkový člunkař – „zejkovec“

22. přípravek k řezání drážky – „stíráček“

23. kruhové dláto

24. kruhové dláto

25. modly – 4 ks – měřítko úkosu dílů „duh“ k výrobě sudů

26. zástěra kožená

 

Závěrem bych ráda poděkovala rodině p. Šilberského za ochotnou spolupráci i věnování souboru předmětů Vlastivědnému muzeu v Šumperku.

 

  

Mária Kudelová