Archivy: Zajímavosti

Zamyšlení nad Knihovničkou Severní Moravy

Napsal zeman dne .

Vlastivědný sborník Severní Morava je za více než 50 let existence známým pojmem, ale u Knihovničky Severní Moravy je tomu naopak. Troufám si říci, že ji zná málokdo. Proto bych chtěl upozornit zájemce o vlastivědu na tento důležitý pramen poznání.
 
Je to volná nepravidelně vycházející řada brožovaných sešitů formátu Severní Moravy, zcela různého rozsahu i obsahu, vždy se však vztahující k naší oblasti, tj. Šumpersku a Jesenicku. Začalo je šumperské muzeum (resp. tehdejší Vlastivědný ústav) vydávat v roce 1965 a vydává je dodnes. Zatím vyšlo 30 svazků a toto kulaté číslo je jedním z podnětů, proč se u této ediční řady chceme teď zastavit.
 
Ze třiceti svazků pochopitelně nemají všechny stejnou úroveň a hodnotu, ale jsou mezi nimi velmi cenné originální a průkopnické práce s významem daleko přesahujícím hranice regionu. Každopádně prvních 30 svazků nabízí 1615 stran textu nabitého fakty, doplněného ještě fotografickými a obrazovými přílohami.
 
Některá čísla jsou ve Vlastivědném muzeu v Šumperku a jeho pobočkách dosud k dostání, a to za velmi přijatelné ceny. Všech třicet svazků už ale nelze zkompletovat, a tak ten, kdo jich vlastní více nebo dokonce většinu, má opravdový poklad.
 
Ještě něco: mohlo by se zdát, že mezi staršími čísly je jich příliš mnoho věnováno dějinám KSČ, komunistického tisku a dělnickému hnutí. Ovšem, na druhé straně, nezdá se, že by tato tématika měla být v dohledné době předmětem většího zájmu, spíše je tabuizovaná. A tak i tyto práce, psané na společenskou objednávku, mají svou cenu.
 
Po tomto úvodu chci teď pro orientaci čtenářů podat citace všech svazků zároveň s jejich stručnou charakteristikou. Protože všechny až na tři nejkratší byly recenzovány v Severní Moravě, uvádím v závorkách vždy i příslušné číslo Severní Moravy (=SM).
 
Sv. 1: Koukal, E.: Šumperská konference mladého učitelstva a učitelské sjezdy na Moravě ve třicátých letech. 1965. 40 str. + obr. příl., 800 výtisků. (SM 12).
Pojednává poněkud neurovnaně o učitelských sjezdech, zejména o šumperském v roce 1932. Text je doplněn autentickými dobovými články různých autorů.
 
Sv. 2: Bartoš, J.: Národně osvobozenecké hnutí na severní Moravě. 1965. 66 str. + 3 mapky a obr. příl., 2500 výt. (SM 12).
Osvobozenecký boj českého obyvatelstva bývalých okresů Zábřeh a Šumperk v letech 1938 – 1945. Stejnou problematiku zpracoval autor v práci „Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě“ (206 str., 1986). Práce z roku 1965 není tak obsáhlá, ale je psána živějším slohem.
 
Sv. 3: Václavek, L.: Německý antifašista a český literát Vincy Schwarz. 1966. 40 str. + obr. příl., 1600 výt. (SM 14).
Vincy Schwarz, rodák ze Šternberka, byl velmi zajímavou osobností – Němec, který se od roku 1938 hlásil k české národnosti, v roce 1942 byl zatčen a zastřelen. Působil v Praze jako překladatel (mj. Karla Čapka do němčiny), vydavatel knih a sborníků, spolupracoval s Paulem Eisnerem. Václavkova studie je první monografií o něm.
 
Sv. 4: Zapletal, M.: Bratrušovská tragédie. 1967. 24 str. + obr. příl., 3000 výt. (SM 16).
Zatčení a poprava 16 odbojářů 31.3.1945 na „bratrušovské“ střelnici u Šumperka. Faktograficky velmi cenná práce, využívající mj. vzpomínek pamětníků.
 
Sv. 5: Filip, Z.: Naše slovo 1927 – 1933. 1968. 45 str. + obr. příl., 1500 výt. (SM 16).
Je to historie týdeníku KSČ pro šumperský kraj s obsáhlými citacemi. Od roku 1931 vycházel v Brně, ale tehdy vrcholila jeho perzekuce (v posledním ročníku se ke čtenářům vůbec nedostal).
 
Sv. 6: Kšír, J.: Lidové stavitelství na území Horní Hané. 1968. 48 str. + obr. příl., 1000 výt. (SM 18).
Velmi zasvěcená studie o lidové architektuře z oblasti mezi Litovlí a Bohutínem, shrnující dlouholetý výzkum autora. S mnoha plány konkrétních staveb a 26 fotografiemi na křídě. Pojednává nejen o vesnických chalupách, ale i o hospodářských budovách a stodolách.
 
Sv. 7: Holínek, B. – Šťastný, K.: Ptactvo Zábřežska. 1969. 27 str. + obr. příl., 1000 výt. (SM 17).
Seznam pozorovaných ptačích druhů na Zábřežsku v letech 1955 – 1969. Druhý z autorů (K.Š.), který začínal jako zoolog v šumperském muzeu, se později stal předním ornitologem v ČR. Kuriozitou je, že jako vydavatel je uvedeno „Nakladatelství Severní Morava“, které mělo tehdy v době rychlých změn jepičí život.
 
Sv. 8: Šprincová, S.: Geografie cestovního ruchu v Jeseníkách. 1969. 157 str. (SM 18).
Separátní otisk studie ze sborníku Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Geologica-Geographica 1968. Dnes má převážně už jen historický význam vzhledem k dobovým reáliím a prognózám (některé se však naplnily nebo naplňují).
 
Sv. 9: Bartoš, J.: Lázek – symbol odboje. 1970. 14 str. + obr. příl., 5000 výt. (SM 20).
Historie partyzánského odboje v oblasti Cotkytle, Jedlí a Drozdova. Příležitostná publikace, která nepřináší mnoho nového.
 
Sv. 10: Jůza, V.: Adolf Kašpar. 1970. 15 str., 5000 výt.
Proslov na vernisáži z roku 1969, doplněný kresbami A.Kašpara a seznamem prací vystavených v Pamětní síni Adolfa Kašpara v Lošticích. Text je hodnotný, psaný pěkným a živým jazykem.
 
Sv. 11: Zuber, R.: Karel Ditters z Dittersdorfu. Karl Ditters von Dittersdorf. 1970. 23 str. + obr. příl., 5000 výt. (SM 20).
Skladatel K. Ditters žil 25 let na Jesenicku ve službách vratislavského biskupa. Především tomuto období se věnuje svěže napsaná studie R. Zubera. Celý text je přeložen do němčiny, proto měl tento svazek ohlas i v Rakousku a Německu.
 
Sv. 12: Bartoš, J.: Dělnické a komunistické hnutí na Zábřežsku 1921 – 1929. 1971. 30 str. + obr. příl., 2000 výt. (SM 21).
Příležitostná publikace k 50. výročí KSČ. Je psaná málo čtivým slohem, čerpá převážně z archivních pramenů a dobového tisku.
 
Sv. 13: Filip, J.: První léta KSČ na Šumpersku (1921 – 1923). 1971. 53 str. + obr. příl., 2000 výt. (SM 21).
Vyšlo rovněž k 50. výročí KSČ. Skutečným autorem textu je Zdeněk Filip. Jedná se o faktograficky cennou práci z originálních pramenů s širším záběrem (postihuje např. i postavení dělnictva, různé dělnické organizace apod.).
 
Sv. 14: Kříž, Z.: Zámecké parky okresu Šumperk. 1971. 58 str. + obr. příl., 2000 výt. (SM 23).
Poněkud přepracovaná verze části knihy „Významné parky Severomoravského kraje“. Zachycuje vyčerpávajícím způsobem druhové složení dřevin v parcích v Bludově, Velkých Losinách, Žádlovicích, Javorníku, Loučné n.D., Sobotíně, Vlčicích, Bernarticích, Bílé Vodě, Kobylé a Horním Fořtu se stavem v letech 1967 – 68. (Dnes je ovšem situace podstatně jiná).
 
Sv. 15: Kapusta, J.: Zábřežská léta Václava Kálika. 1972. 43 str. + obr. příl., 1500 výt. (SM 26).
V. Kálik, skladatel hlavně sborové hudby, strávil v Zábřehu mládí (1896 – 1909). Kapusta píše nejen o jeho životě v těch letech, ale i o tehdejším kulturním ovzduší Zábřeha.
 
Sv. 16: Spurný, F.: Severomoravské železářství do Bílé hory. 1972. 62 str. + obr. příl., 1500 výt. (SM 25).
Publikace vychází z rukopisu habilitační práce, největší pozornost věnuje podnikání Hofmannů z Grünbüchlu na janovickém panství. Je bohatě doložen prameny (13 stran poznámkového aparátu).
 
Sv. 17: Blažková, J.: Tapiserie na zámku Velké Losiny. 1977. 27 str. + obr. příl., 5000 výt. (SM 35).
Tapisérie v počtu 9 ks původně z Velkých Losin a Žádlovic. Popis vlastních tapisérií i jejich scén (co zobrazují).
 
Sv. 18: Bartoš, J.: Odboj proti nacistickým okupantům na Lošticku. 1979. 15 str. + obr. příl. (SM 39).
Separátní otisk článku ze Severní Moravy, sv. 37, liší se jen větším počtem fotografií.
 
Sv.19: Kožuchová, K.: Marie Čižinská. 1981. 11 str. + obr. příl.
Separátní otisk ze Severní Moravy, sv. 41 (dodáno více fotografií). Marie Čižinská byla funkcionářkou KSČ, po roce 1945 žila v Jeseníku.
 
Sv. 20: Stehlíková, B.: Mirko Hanák. 1983. 25 str. + 2 bar. reprodukce. (SM 48).
Hodnocení díla ilustrátora M.H. (1921 – 1971), který v dětství žil ve Skaličce u Zábřehu a později často pobýval na Jesenicku. Kromě studie B. Stehlíkové jsou v brožuře i vzpomínky známých osobností literatury (B.Říhy, J.Tomečka aj.).
 
Sv. 21: Lakosil, J. – Filipová, M.: Adolf Kašpar. 1984. 23 str. + bar. a černobílé reprodukce. (SM 48).
Publikace k 50. výročí úmrtí A.Kašpara. Obsahuje studii J.Lakosila a katalog prací umělce v památníku v Lošticích od M.Filipové.  
 
Sv. 22: Hrabalová, O. – Klapil, P.: V Zábřeze na rynku. Lidové písně severní Moravy. 1987. 159 str. + obr. příl. (SM 54).
Velmi cenná sbírka severomoravských písní, přesněji českých písní ze Zábřežska a Šumperska, nejobsáhlejší sbírka z tohoto regionu. Obsahuje 160 písní, až na 3 pocházejících z rukopisných sbírek Klimeše, Šulové a dalších sběratelů. Docent P. Klapil některé z nich transponoval do pěvecky zvládnutelnějších poloh. Tentýž autor má v úvodu zasvěcenou studii o melodické a rytmické stránce písní. Je to publikace celostátního významu a trvalé hodnoty!
 
Sv. 23: Filip, Z.: Bibliografie vlastivědného sborníku Severní Morava 1 – 50. 1988. 87 str. (SM 57).
Rovněž publikace trvalé hodnoty, nepostradatelná pomůcka pro badatele, ale i pro další vážné zájemce o vlastivědu. Z prvních 50 čísel Severní Moravy je v ní zpracováno 1359 citací. K vyhledávání článků slouží místní, oborový, jmenný a autorský rejstřík.
 
Sv. 24: Cikryt, V.: Jan Zajíc. 1991. 19 str., 450 výt.
Útlý svazeček se separátním otiskem článku ze Severní Moravy, sv. 60. J. Zajíc byl žák šumperské střední průmyslové školy, upálil se v Praze v únoru 1969.
 
Sv. 25: Gába, Z. – Pek, I.: Ledovcové souvky moravskoslezské oblasti. 1999. 111 str. + obr. příl., 250 výt. (SM 79).
Jde o základní práci k poznání ledovcových souvků České republiky. Kromě 40 vyobrazení v textu obsahuje 8 fotografických tabulí. Tématicky daleko přesahuje region Šumperska resp. Jesenicka i oblast České republiky – je to příspěvek ke geologickému poznání severní části evropského kontinentu. Brožura byla rychle rozebrána a prodávala se i v Německu.
 
Sv. 26: Filip, Z.: Bibliografie vlastivědného sborníku Severní Morava 51 – 75. 1999. 64 str., 1000 výt. (SM 80).
Platí pro ni totéž co pro předcházející bibliografii (sv. 23). Tato obsahuje 631 citací. Obě jsou výsledkem obdivuhodné píle a akribie jejich autora.
 
Sv. 27: Gába, Z. – Tempírová-Kotrlá, D.: Bratří Kleinové – stavitelé silnic a železnic. 2000. 53 str. + 4 str. bar. příloh., 1500 výt. (SM 81).
Práce byla vydána k 200. výročí narození Franze Kleina a k výstavě v zábřežském muzeu. Je to první monografie našich dosud ne zcela doceněných rodáků (další od M. Krejčiříka vyšla r. 2009). Zaměřena je na podnikání rodinné firmy v první generaci a život bratří Josefa, Engelberta, Franze, Libora, Alberta a Huberta.
 
Sv. 28: Filip, Z.: Biografický slovník okresu Šumperk. 2001. 103 str., 400 výt. (SM 81).
Výsledek dlouholeté práce autora se shromažďováním faktografických údajů ohromujícího počtu 878 osob. Územně patří tyto osobnosti, které vynikly v některé z oblastí lidské činnosti, území šumperského okresu v hranicích po roce 1996 (tedy bez Jesenicka). Jde vesměs o lidi, kteří v době vydání práce byli již zesnulí.
Výrobce publikace nemůžeme pochválit za nekvalitní zbrožování, v důsledku něhož se brožura, předurčená k častému používání, rozpadá na jednotlivé listy.
 
Sv. 29: Gába, Z.: Úzkorozchodné dráhy a drážky na šumperském okrese. 2009. 55 str. (SM 95).
Monografická práce s mnoha černobílými i barevnými ilustracemi. Na šumperském okrese byly v minulosti úzkorozchodné dráhy i unikátní v rámci České republiky, zvláště gravitační lesní železnice na lichtenštejnských velkostatcích. O publikaci byl nečekaný zájem v celé republice, brzy byla rozebraná a bylo nutno ji dotisknout.
 
Sv.30: Filipová, M. – Turková, A.: Kdo je kdo ve výtvarné tvorbě na Šumpersku. 2010. 88 str., 500 výt.
Jde o třicátý, zatím poslední svazek Knihovničky Severní Moravy, nedopatřením to ale není v tiráži uvedeno. Obsahuje 104 biogramů výtvarných umělců (malířů, sochařů, fotografů a architektů) s vazbou na region Šumperska. V jednom svazku se sešli obecně známí umělci (Arnošt Hrabal, Stanislav Lolek, Zdeněk Sklenář) s těmi, které zná snad jen několik zasvěcenců. Jsou zde zastoupeni jen ti, jejichž tvorba spadá převážně do 20. století. Starší a ti, kteří se narodili po roce 1950, budou uvedeni v dalším dílu. Téměř u všech hesel je jedna nebo více barevných reprodukcí, což významně přispívá k atraktivitě publikace.
 
Zdeněk Gába
 

Tvrz Viléma z Miličína v Mohelnici

Napsal zeman dne .

Přistavěn k městské hradbě stojí v Mohelnici v Hradební ulici nenápadný dům pamatující několik století. Přestože vznik jeho architektury nelze časově položit do 13. století a považovat ho za zbytek mohelnického hradu, vznikl ještě v období gotického stavitelství a před masovou výstavbou zděných domů v Mohelnici, která probíhala v 16. století. Svou stavební dispozicí a architektonickými detaily se dům hlásí do 14. až 15. století.
 
Drahomír Polách, který zkoumal v mohelnických městských knihách historii tohoto domu, zjistil, že byl v minulosti označován jako „die Vesten“ „Vestunghaus“ či „Vestung an der Mauer“, tedy jako „pevnost“ či „tvrz“, „dům tvrze“ či „tvrz u hradeb“. A nejen to, i domy v blízkém okolí jsou označovány jako „Haus auf den Vesten“, tedy dům na tvrzi a v jednom z mála českých zápisů z 16. století v mohelnické městské knize je dům č. 23 označen jako „Duom na Tvrzy“. Jsou to nepopiratelné důkazy, že na místě dnešních domků v Hradební ulici stávala kdysi tvrz a dům č. 17, o kterém pojednáváme, byl jedním z jejích objektů, ne-li dokonce její hlavní obytná stavba. Drahomír Polách na základě poznatků z Kubíčkových Dějin města Loštic hypoteticky ztotožnil tento dům s tvrzí Viléma z Miličína, sám však upozornil, že Vilémova tvrz je v současné historické a vlastivědné literatuře kladena do Libivé.1
 
V článku „Libivá přišla o středověkou tvrz“, publikovaném 2. 5. 2000 v 18. čísle Moravského severu, jsem přinesl důkazy, že ve vsi Libivé žádná tvrz nestávala a současně jsem ukázal, jak k omylu došlo. V článku „Je tzv. Brusův dům i zapomenutou mohelnickou tvrzí?“, uveřejněném v roce 2000 v červnovém a červencovém čísle Mohelnického zpravodaje 2, jsem opět upozorňoval na tento omyl. Jelikož se v tiskovinách nadále objevuje tradované umisťování tvrze do Libivé, využívám webových stránek Vlastivědných zajímavostí, abych veřejnosti zajímající se o regionální dějiny a vlastivědu předložil důkazy o existenci mohelnické tvrze v 15. století.
 
Alespoň stručně pojednejme, jak k omylu došlo a jaké jsou přesvědčivé důkazy, že Vilémova tvrz byla vystavěna v Mohelnici a ne v Libivé. Odpověď na otázku, jak se do tolika renomovaných publikací dostala zavádějící informace o tvrzi v Libivé, nacházíme v inventáři pergamenových listin arcibiskupského archivu v olomoucké pobočce Zemského archivu Opava. Archivní inventáře obsahují seznamy uložených archiválií, v našem případě listin. Každá z archiválií je zde popsána, včetně uvedení jejího stručného obsahu. V popisu listiny ze 30. května 1466 se dočteme, že „Tas, biskup olomoucký, zastavuje Janu Zoubkovi ze Zdětína a Jakšovi z Ojnic město Mohelnici s předměstím, Libivou s tvrzí, kterou vystavěl Vilém z Miličína …“. Takto formulovaný stručný obsah listiny je zavádějící a historikové, kteří se opírali pouze o uvedený popis dokumentu a nenahlédli do listiny samotné, umístili tvrz do Libivé. Listina však hovoří zcela o něčem jiném. Je v ní mimo jiné napsáno, že olomoucký biskup Tas z Boskovic zastavil po smrti Viléma z Miličína panošům Janu Zoubkovi ze Zdětína a Jakšovi z Ojnic město Mohelnici s předměstím a „se vsí Libivi i s tú dolní rolí v Květini … s tú čtvrtú roli, kterouž pan Vilém dobré paměti k tvrzi té, kterouž tu v Mohelnici jest vstavil, přikoupil jest“ a ještě dále, že oba biskupovi věřitelé smí brát dřevo „k té tvrze a dvora stavení v Mohelnici a k opravám města“.3
 
První zmínka o mohelnické tvrzi je však již v listině vystavené 7. dubna 1456, v níž olomoucký biskup Bohuš ze Zvole potvrdil Janovi ze Zvole, svému bratrovi, a jeho stejnojmennému synovi zástavu hradu Mírova. V dokumentu se dočteme, že na hrad mají být odváděny obilní dávky z polí pod Květínem kromě „té čtvrti, jak k tvrzi do Mohelnice má být přikoupena“. V latinské listině z roku 1460 osvobozuje biskup Tas z Boskovic Mohelnické mimo jiné od robot, které vykonávali také k tvrzi, která je zde označena „munitio sive Castellum“, tedy „tvrz neboli hrádek“.4
 
Přitom je třeba připomenout, že neexistuje žádný dokument, který by potvrzoval existenci tvrze v Libivé. Historikové píšící v první polovině 20. století také nic o tvrzi v Libivé nevěděli, neboť ještě nebyla napsána ona zmiňovaná nešťastná formulace v olomouckém archivním inventáři.
 
Vilém z Miličína držel Mohelnici zástavním právem věřitele ve dvou obdobích, poprvé ve čtyřicátých letech 15. století a podruhé od roku 1454 až do své smrti v roce 1466. I když nemůžeme vyloučit čtyřicátá léta jako období vzniku mohelnické tvrze, je pravděpodobnější její výstavba po roce 1454, neboť počátkem padesátých let 15. století opustil Vilém hrad Blansko, na němž do té doby sídlil. Zdá se logické, že potřeba šlechtického sídla byla příčinou výstavby mohelnické tvrze. Ať tak, či onak, mohelnickou tvrz vystavěl Vilém z Miličína kolem poloviny 15. století a jak potvrdil již zmíněný stavebně historický průzkum domu v Hradební ulici č. 17, odpovídají tomuto období architektonické detaily i stavební dispozice zkoumaného objektu. Označení domu „Vestunghaus, Vesten, Vestung an der Mauer“ v dobových pramenech podporují umístění Vilémovy tvrze k městskému opevnění podél Hradební ulice a ztotožnění domu č. 17 s jedním z objektů bývalé tvrze.
 
Dům č. 17 byl původně patrovým stavením vyzděným z kamene, jehož přízemí bylo mírně zapuštěno do okolního terénu. Zvyšování terénu navážkami učinilo z přízemí sklep. Právě ve sklepních prostorách se dochoval kamenný gotický portál pamatující výstavbu objektu. Dva tvarově stejné cihlové portály ve sklepě a v současném prvním podlaží se hlásí do sklonku období gotického stavitelství a nástupu renesance. Tehdy došlo k zaklenutí někdejšího přízemí, dnešního sklepa, cihlovou valenou klenbou. Současné přízemí a první poschodí objektu jsou již poznamenány řadou pozdějších úprav.
 
Objekt, jenž byl v roce 1998 zapsán do seznamu kulturních památek, dnes vyžaduje statické zajištění a restaurátorský zásah. Vzhledem k tomu, že jde o jednu z nejstarších staveb ve městě a že je k ní tradicí vztahováno narození významné osobnosti, pražského arcibiskupa Antonína Brusa, zaslouží si tato památka záchranu a kulturní využití, které by přispělo k rozvoji turistického ruchu.
 
PaedDr. Zdeněk Doubravský
 
 
Poznámky a odkazy:
 
1) KÖSSLEROVÁ, E. – POLÁCH, D.: Stavebněhistorický průzkum domu Hradební ulice č. 17 (staré č.p. 52) v Mohelnici, 1998, 4 – 5, 20.
2) DOUBRAVSKÝ, Z.: Libivá přišla o středověkou tvrz. In Moravský sever, 2. 5. 2000, č. 18; DOUBRAVSKÝ, Z.: Je tzv. Brusův dům i zapomenutou mohelnickou tvrzí? In Mohelnický zpravodaj, červen, červenec 2000.
3) Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc (dále jen ZAO), fond Arcibiskupský archiv Olomouc (dále jen AaO), listinná část, sign. OIa 9.
4) ZAO, fond AaO, listinná část, sign. OIa 8 k roku 1456 a sign. OIb 1/1A5 k roku 1460.
 
 
 

Dům v Hradební ulici č. 17, objekt bývalé mohelnické tvrze
 
 
 
 

Středověký kamenný portál vstupu do někdejšího přízemí domu v Hradební ulici č. 17

 

Úsovské počátky soustavného lesnického vzdělávání na Moravě

Napsal zeman dne .

3. října 1852 zažil Úsov neobyčejnou událost. Slavnostně za účasti mnoha významných osobností moravského veřejného života byla na zámku nad městem otevřena lesnická škola pro Moravu a Slezsko. Jejímu založení předcházelo jedno století naplněné nelehkou prací řady lesníků s cílem zdokonalit vzdělávání lesního personálu, jemuž dal impulz Patent lesů a dříví, vydaný císařovnou Marií Terezií v roce 1754 také pro markrabství moravské.
 
Na panstvích s lesním hospodářstvím dohlížel v první polovině 18. století na veškerou činnost lesního personálu lesní úředník, polesný, zejména při těžbě dřeva a organizování jeho prodeje, při organizaci lovů a hájení zvěře před pytláky, což byl také úkol myslivců a jim podřízených hajných. I myslivci tehdy chránili především jen vlastnická práva majitelů lesů, řídili těžbu dřeva, vybírali poplatky a podíleli se na pořádání lovů.
 
S rozvojem průmyslu docházelo od 17. století k vykácení nemalých lesních ploch. Situace se stávala neúnosnou již v první polovině 18. století, kdy osvícení úředníci na panstvích i ve státních službách varovali před devastací lesů a požadovali jejich ochranu a obnovu. Tu mohli zajistit jen dobře vyškolení, vzdělaní lesníci, kterých se však nedostávalo.
 
Polesní byli často vybíráni z řad úředníků předtím spravujících jiná odvětví hospodářství na panství, ale i z řad písařů. Ti neměli příliš mnoho odborných znalostí o pěstování lesů, k jejich kvalifikaci jim stačila znalost vedení písemné agendy. K vyučení myslivcům postačovala dvou nebo tříletá učební lhůta u některého zkušeného myslivce, ukončená praktickou a ústní zkouškou. Oproti svým nadřízeným, polesným, neměli obvykle myslivci stálý plat, k jejich obživě sloužilo menší zemědělské hospodářství a deputát. Neutěšené životní podmínky nižšího lesního personálu vedly k rozkrádání lesů samotnými myslivci a hajnými, kteří si tak přilepšovali ke svému nuznému živobytí.
 
Ubývající kvalitní lesy vyžadující kvalifikovanou obnovu a oproti tomu nedostatečně odborně vzdělaný a materiálně zajištěný lesní personál byly protiklady, které trápily hospodářské odborníky v habsburské monarchii. Proto v připravovaném tereziánském patentu na ochranu lesů nemohly být řešeny jen ekonomické, obecně hospodářské a s lesnictvím spojené ryze odborné otázky, ale také nezbytný úkol povznést vzdělání lesního personálu, aby byl schopen ochranu a tvorbu lesů zajišťovat.
 
Ještě několik desetiletí po zveřejnění patentu zůstávaly mnohé vrchnosti u starých pořádků, neboť většina lesů byla v soukromém držení šlechty a vliv státu do této sféry těžko pronikal. Přesto byl tereziánský patent lesů a dříví důležitým mezníkem v nazírání na lesní hospodaření a otázku vzdělání lesníků. Mimo jiné zaváděl komisionální zkoušky, jejichž kvalita však závisela od prvopočátku na úrovni samotných zkoušejících. S postupem času se stále víc ukazovalo, že ke zkvalitnění vzdělání lesníků, ať polesných nebo jim podřízených revírníků, nedostačuje učební pobyt u revírníka, ale je třeba organizovaného vzdělání vedeného zkušeným lesním odborníkem, nejlépe se vzděláním získaným na německých lesnických školách nebo na vídeňské, či jiné univerzitě. Lesnické školství v českých zemích nyní stanulo na svém skutečném počátku. Staly se jím lesnické mistrovské školy.
 
Jejich vznik urychlilo nařízení o imatrikulaci hospodářského úřednictva u Hospodářské společnosti, která zařazovala lesní úředníky podle dosažené kvalifikace do tříd. Lesnické mistrovské školy nebyly stálé instituce. Byly zřizovány vrchností pro svou potřebu a potřebu dalších šlechtických velkostatkářů a připravovaly adepty zvláště pro vedoucí funkce na velkostatcích. Již počátkem sedmdesátých let 18. století založil v Čechách lesnickou školu lesmistr Ignác Ehrenweith v Blatně u Chomutova. Vyučování zde bylo ukončeno v roce 1791. Již v roce 1795 vznikla další mistrovská škola pro schwarzenberská panství ve Zlaté Koruně a téhož roku založil lesmistr František Ofner mistrovskou školu pro liechtensteinské úředníky v Lednici. Obě školy po vyškolení dostatečného počtu lesních odborníků zanikly.
 
Díky těmto školám stoupala úroveň vzdělání lesníků, kteří byli nyní připraveni studovat i na vysokých školách, odkud se vraceli do praxe na panství velkostatkářů. Mezi tyto mimořádně vzdělané lesníky patřil také rodák ze Žebráku, lesmistr Vincenc Hlava (1782 – 1849). S pomocí majitele dačického panství Karla, svob. pána z Dalberku, a nejvyššího lovčího hraběte Hoyase založil v roce 1821 v Dačicích dvouletou lesnickou mistrovskou školu. Zdá se, že při vzniku školy Hlava věřil v její trvalý rozvoj a podporu majiteli lesů i zemských institucí na Moravě. V té době již od roku 1813 působila v dolnorakouském Mariabrunnu tolik žádaná lesnická akademie a v době jejího vzniku bylo uvažováno o založení lesnické školy také na Moravě v objektech kláštera Hradisko u Olomouce. Hlavova škola zaplnila nyní mezeru v moravském vzdělávání lesního personálu a v markrabství neměla konkurenci.
 
Dvouletá škola, vybavená knihovnou, kabinety s měřicími přístroji a učebními pomůckami, včetně přírodnin, poskytovala vzdělání v mnoha odborných předmětech: matematice, geometrii, planimetrii, stereometrii, mechanice, entomologii, lesnické botanice, přírodozpytu, chemii, pěstování lesů, kreslení plánů, myslivosti, lesnické technologii, stavitelství, hospodářské úpravě lesů a účetnictví. Ředitel Hlava na ní vyučoval společně s dalšími dvěma učiteli. Dačická škola připravila za dobu svého krátkého trvání 251 lesních odborníků. Pro nedostatek financí musela být v roce 1930 uzavřena.
 
V době, kdy Vincenc Hlava vzdělával mladé adepty lesnického povolání, působil od roku 1825 na opačném konci jižní Moravy, na panství bzeneckém, jiný významný lesník, Johann Friedrich Bechtel (1800 – 1868). Pocházel z Hanau v kurfiřtství Hessen-Kassel. V roce 1823 před koupí bzeneckého statku vyslal hesenský lesní úřad mladého Bechtela, aby kupované panství odhadl a ten nakonec v Bzenci zůstal nadlesním.
 
V té době byly lesy v okolí Bzence zcela zdevastované předcházející těžbou a z někdejších souvislých dubových porostů zůstala jen torza. Kde ustoupily stromy, postupoval písek a vznikala poušť o rozloze přesahující již 300 ha. Jinde se rozkládala písčitá pole nebo rozsáhlé pastviny s nízkým výnosem sena, na mnohých parcelách rostly jen křoviny. Předcházející pokusy o zalesnění tohoto prostoru ztroskotaly. Také první Bechtelovy kroky skončily neúspěchem. Byly mu však dobrou školou a mladý lesník se učil. Pěstoval v písku jednoleté až tříleté borovice, které vysazoval společně s bramborami, jež zabraňovaly zaplevelení pozemku a udržovaly vláhu. Při jejich okopávání a vybírání byla navíc půda kypřena. Do roku 1848 Johann Friedrich Bechtel dokázal obnovit lesy téměř na 2 000 ha půdy a zlepšil jejich stav na dalších více jak 2 500 ha. Mezi lesníky si získal nehynoucí slávu, respekt a uznání.
 
Navázal na snahy Vincence Hlavy, který v roce 1843 opětovně vystoupil v C.k. moravsko slezské společnosti k podpoře zemědělství, přírodovědy a vlastivědy s návrhem na zavedení řádného vyučování nižšího lesnického personálu. Bechtel naléhavou potřebu lesnické školy na Moravě o dva roky později znovu připomněl, podporován líšeňským velkostatkářem, hrabětem Belcredim. Ve svých snahách založit lesnickou školu pokračoval Bechtel i po revolučních letech 1848 – 1849, tentokrát již jako lesní inspektor. Jeho autoritu zvyšovalo dokončené bzenecké dílo i jeho nová funkce. Když 3. června 1850 podal v lesnické sekci rozpracovaný návrh na zřízení moravskoslezské lesnické školy, získal širokou podporu. Nová škola měla být vydržována z pravidelných příspěvků všech majitelů lesů na Moravě a ve Slezsku, přičemž se výše příspěvku odvíjela od velikosti rozlohy lesů. Přípravný výbor poté přijímal přihlášky a finanční i věcné dary na vybavení školy zařízením a pomůckami. Kníže Liechtenštejn, vlastnící největší rozlohy lesů v zemi, nabídl pro potřeby školy své moravskotřebovské, či úsovské polesí a prostory svých tamějších zámků.
 
Johann Friedrich Bechtel vypracoval návrh stanov Moravskoslezského lesnického spolku a současně navrhl stanovy zamýšlené lesnické školy. Nejvyšším orgánem se stalo shromáždění všech členů spolku, který tvořili řádní členové, majitelé lesů, a mimořádní členové z řad vynikajících lesníků. Dvacetičlenný výbor, který sestával z jedenácti velkostatkářů a devíti lesníků, řídil přípravné práce. Prezidentem spolku byl 12. února 1852 zvolen hrabě Egbert Belcredi, viceprezidentem a kurátorem pokladny hrabě Wladimir Mitrowsky a jednatelem Johann Friedrich Bechtel. Jeho zásluhou práce na zřízení školy rychle pokračovaly.
 
Za sídlo školy byl vybrán úsovský zámek a pro praktickou výuku blízké polesí Doubrava. V prostorách zámku byla pro potřeby školy upravena budova za palácem, dnes nazývaná Stará škola. Prvním ředitelem školy a učitelem lesnických věd byl jmenován Josef Wessely (1814 – 1898), který do této funkce přešel z rakouského ministerstva zemědělství, tehdy nazývaného ministerstvem orby. Druhým učitelem lesnických věd se stal Robert Micklitz (1818 – 1898), lesmistr v Kraňsku. Za učitele přírodovědných předmětů byl určen lesní inženýr z Jindřichova Hradce Ferdinand Fiscali. Asistentem byl jmenován Eduard Lamberg, lesní adjunkt z Plumlova.
 
3. října 1852 zažil Úsov slavnost, jakou nepamatoval nikdo předtím a neviděl ani potom. Do malého městečka se sjel výkvět moravské a slezské šlechty, představitelé lesnických spolků z Dolních Rakous, Čech i Pruského Slezska, nechyběla delegace olomoucké univerzity. Po slavnostním ceremoniálu, při němž pronesl řeč hrabě Belcredi, proslovil nový ředitel školy Josef Wessely přednášku na aktuální téma „Produkce a spotřeba dříví na Moravě a ve Slezsku“, v níž zdůraznil význam vzdělání a výchovy pro odborné hospodaření s lesy a vyzvedl úspěchy moravských lesníků, mezi nimi i neúnavného bojovníka za stálou lesnickou školu, Johanna Friedricha Bechtela.
 
Druhý den po slavnostním zahájení započala výuka. Do dvouletého cyklu učebních osnov byly do prvního ročníku zařazeny dějiny lesnictví, aritmetika, geometrie, trigonometrie a stereometrie, rýsování map a plánů staveb, geologie a půdoznalectví, lesnická botanika, myslivecká a lesnická zoologie s entomologií, výchova lesních porostů, přirozená a umělá obnova a ochrana lesa, oceňování lesů, základy obchodní nauky a účetnictví. V druhém ročníku kromě některých již jmenovaných předmětů přibyla praktická geometrie, užitkování lesů, nauka o myslivosti, základy nauky o přírodě, nauky o lesní správě a lesnické politice a zákonech. Výuka začínala 1. října, zimní semestr býval ukončen až velikonocemi a následovaly čtrnáctidenní prázdniny, letní semestr končil 31. srpnem. Září patřilo hlavním prázdninám.
 
Vyučovací jazyk byl německý, přičemž němčina jako předmět v osnovách chyběla. Od roku 1862 vyučoval úsovský farář Karel Frank český jazyk jako nepovinný předmět. Do každého ročníku mělo být přijímáno dvacet studentů, v celé škole tak bylo kolem čtyřiceti žáků. Posluchači bydleli v soukromých bytech v městečku Úsově. Kromě placení stravy a bytu si student musel koupit veškeré školní potřeby a uniformu. Školné původně platili jen synové nelesníků, později od roku 1876 všichni posluchači. Moravsko slezský spolek pro lesnickou školu uděloval ročně tři až pět stipendií a zaměstnavatelé posluchačů nebo jejich otců poskytovali dalších pět až osm stipendií.
 
Od prvopočátku měla škola mezi odbornou veřejností značný ohlas a svým absolventům zajišťovala vysokou úroveň vzdělání. Mladí adepti odcházeli do lesnických služeb, v nichž postupně nacházeli uplatnění ve funkcích lesmistrů, lesních radů a jiných vedoucích úředníků. Nový vzdělávací ústav podstatně přispíval ke zdokonalení odborného hospodaření s lesy mladou generací lesníků.
 
Úsovská škola středního typu byla ve své době naprostou novinkou. Čas průmyslových a jiných odborných škol měl teprve přijít. Ředitel Wessely a jemu podřízení učitelé museli sami hledat vhodné formy a metody výuky. Od prvopočátku byla teoretická výuka úzce spojena s praxí představovanou praktickými demonstracemi, cvičeními, exkurzemi a pracemi ve školním polesí. Učitelé byli zkušenými lesníky a současně teoretiky se znalostí novinek lesnické vědy.
 
Přestože škola vykazovala již zpočátku úspěchy, snažili se majitelé lesů prostřednictvím Spolku pro moravsko slezskou lesnickou školu zasahovat do chodu školy. Na sklonku roku 1853 došlo k přijetí doplňků stanov spolku a školy, které řediteli školy odňaly rozhodovací pravomoci a podřídily ho vedení spolku. Rozhodující slovo tak získal předseda spolku hrabě Belcredi. Za tohoto stavu Josef Wessely odešel v roce 1855 z funkce ředitele a téhož roku opustil školu také Robert Micklitz, který přijal místo na nově zřízené lesnické škole v Bělé pod Bezdězem. Moravskoslezskému spolku pro lesnickou školu se podařilo pro vedení školy získat jiného odborníka, jáchymovského nadlesního Františka Kellera. Ten však působil na škole jen do roku 1858 a spolu s ním odešel také Ferdinand Fiscali do funkce lesmistra na panství Dobříš. Fiscalimu však lesnické školství přirostlo k srdci, a tak později přijal nabídku ředitelského místa na škole v Bělé pod Bezdězem. Štěstím pro úsovskou školu zajisté bylo, že do uvolněného ředitelského křesla nakonec usedl Robert Micklitz, který se navrátil z Bělé pod Bezdězem. Jeho zásluhou se poměry na škole stabilizovaly a po smrti učitele lesnických věd Leopolda Wegscheidera v roce 1865 se mu podařilo obsadit uvolněné místo dalším vynikajícím odborníkem, vrchním lesním hraběte Kinského, Augustinem Buchmayerem (1835 – 1909). Tandem Micklitz – Buchmayer, stejně jako předtím dvojice Wessely – Micklitz, zaručoval do budoucna úsovské škole vynikající úroveň vzdělání a nadějnou budoucnost. Vše se však mělo změnit. Nastal rok 1867.
 
I přes časté střídání učitelů v průběhu padesátých let 19. století si škola udržovala vysokou úroveň díky odborníkům, kteří na ní působili. Vždyť první ředitel Josef Wessely poté zastával funkci generálního inspektora státních lesů a později ředitele lesnické akademie v Mariabrunnu. Byl autorem řady významných prací o lesnictví. Jeho odbornost našla uplatnění na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. Zde také skončila pedagogická životní pouť Roberta Micklitze. Přínos obou jmenovaných učitelů pro lesnické školství a lesnickou vědu připomínají jejich pomníky před Vysokou školou zemědělskou ve Vídni.
 
V roce 1866 došlo k přestěhování chlapeckého semináře řádu německých rytířů z hradu Sovince do Opavy. Na hradě se uvolnily prostory zařízené pro výuku. Možnost internátního ubytování posluchačů lesnické školy v uprázdněných objektech bývalého konviktu a snížení nákladů na studium byly některé z důvodů k rozhodnutí spolku přemístit lesnickou školu z Úsova na hrad Sovinec. Po patnácti letech trvání na úsovském zámku se škola v roce 1867 přestěhovala „z důvodů úsporných a věcných“ na Sovinec. První kapitola dějin školy se uzavřela.
 
Za počátečních patnáct let existence lesnické školy vychovali pánové Wessely, Micklitz, Fiscali, Buchmayer a další pedagogové 366 lesnických odborníků. Byl položen základ k modernímu odbornému hospodaření s lesy, na nějž navážou další generace lesníků, středoškolských i vysokoškolských pedagogů a vědeckých pracovníků.
 
Po devětadvacetiletém rozporuplném působení na hradě Sovinci se škola opět stěhovala, tentokrát do nové důstojné budovy na okraji města Hranic. Zde působí dodnes a nese název Střední lesnická škola v Hranicích. O její více jak stopadesátileté historii hovoří nová stálá expozice instalovaná v autentických prostorách tzv. Staré školy na úsovském zámku. Nepřetržitě působící nejstarší škola středního typu na Moravě si to jistě zaslouží.
 
 
PaedDr. Zdeněk Doubravský
 
 
 
Použitá literatura:
Hošek, E.: Ke stopadesátému výročí založení první lesnické školy na Moravě, Jižní Morava, 7, 1971, 142 – 149.
Kol. autorů: 125 let středního lesnického školství na Moravě, 1852 – 1977, Hranice 1977.
Kokeš, O.: Odborné vzdělání lesníků v polovině 19. století, Lesnická práce, 9, 1979, 424 – 425.
Hošek E.: Lesnická škola pro Moravu a Slezsko v Úsově, Severní Morava, 40, 1980, 21 – 23.
Richtár, V. – Gabzdil, J.: Střední lesnické školství na Moravě, Hranice 1984.
Novotný G.: Johann Friedrich Bechtel a jeho působení na velkostatku Bzenec, Slovácko, 37, 1995, 153 – 171.
 

 

 

Výuční list lesnického mládence z roku 1796

 

Blatno u Chomutova, budova, v níž sídlila první lesnická mistrovská škola v českých zemích

 

Vrchnostenský hospodářský dvůr v Dačicích, sídlo Hlavovy mistrovské školy

 

Hrob Vincence Hlavy v Dačicích

 

Městečko Úsov v polovině 19. století

 

Zámek Úsov v polovině 19. století

 

Budova bývalé lesnické školy na úsovském zámku, tzv. Stará škola

 

Josef Wessely, první ředitel úsovské lesnické školy

 

Robert Micklitz, ředitel lesnické školy v Úsově i Sovinci

 

Augustin Buchmayer, ředitel lesnické školy na hradě Sovinci

 

Stálá expozice ve Staré škole „Úsov – kolébka lesnického školství na Moravě“

 

Stálá expozice ve Staré škole „Úsov – kolébka lesnického školství na Moravě“

 

Mohelnický hrad

Napsal zeman dne .

 
Dnešní čtenář znající Mohelnici přijímá s nedůvěrou fakt, že v tomto městě stával kdysi hrad olomouckých biskupů. Historiky však nenechává na pochybách listina olomouckého biskupa Dětřicha z roku 1302, kterou vystavil „in castro nostro Muglicz“, tedy „na našem hradě Mohelnici“. Přičemž jméno hradu ve tvaru „Muglicz“ není zaměnitelné s některým jiným tehdejším opevněným objektem ve vlastnictví olomouckého biskupství. Zkrátka Mohelnici chránila ve druhé polovině 13. století s přesahem do století následujícího raně středověká pevnost.
 
Místo, kde stával mohelnický hrad, není dodnes s naprostou jistotou určeno. Profesor Hosák, a nejen on, se domníval, že se hradní objekty nacházely v blízkosti současného farního kostela nad strmým svahem spadajícím k potoku Mírovce. Současné i několikametrové navážky již podstatně změnily terén v těchto místech. Geofyzikální průzkum v okolí kostela provedený Antonínem Krystenem prokázal někdejší hluboké úvozové cesty, později zasypané, vedoucí od potoka Mírovky prostorem Vodní brány k náměstí a kolem farního kostela k Třebovské ulici. Dokonce presbytář kostela vystavěný v 15. století stojí částečně na navážkách.
 
Celý prostor nad Vodní bránou směrem k Třebovské ulici byl tvořen výrazným ostrohem, jehož svahy spadaly na severu k potoku Mírovce a na jihu do hlubokého úvozu, který ostrožnu odděloval od městské zástavby kolem náměstí. Tuto vyvýšeninu stačilo přerušit příkopem a valem či hradbou na západní straně, snad někde v místech mezi západní frontou farního kostela a počínající zástavbou Třebovské ulice.
Předpoklad, že právě zde máme hledat mohelnický hrad, podpořil v devadesátých letech minulého století objev tzv. biskupova domu v jednom z křídel mohelnického muzea. Zasloužil se o něj amatérský archeolog a neúnavný vlastivědný pracovník Vladimír Kapl. V podkroví objektu nad nyní již odstraněnými klenbami odkrýval zasypanou vzácnou raně renesanční fresku, jednu z mála dochovaných z tohoto období na Moravě. Ze sklepa vyvážel metráky zásypů, v nichž nalézal úlomky keramiky, včetně kachlů z renesančních a gotických kamen. Po odstranění zásypů se otevřely prostory gotického objektu, jehož analogie kladené odborníky do 13. století najdeme v Podunají, včetně Bratislavy.
 
Jedná se o dvouprostorový, patrový dům, jehož přízemí sloužilo k uskladnění potravin. Proto bylo opatřeno jen tzv. vzdušníky neumožňujícími proniknutí denního světla do místností, avšak zajišťujícími proudění vzduchu. Úzké vzdušníky také zamezovaly vniknutí nepovolaných osob do přízemních prostor. V patře byly obytné místnosti, menší sloužila patrně jako ložnice, později zde byla kuchyň, větší byla zřejmě užívána ke společenským účelům. Do přízemí domu se vstupovalo přistavěnou předsíní, obdobně jako u raně středověkých domů v Podunají, do patra vedly venkovní schody. Později, ještě ve středověku, byla k východní zdi objektu přistavěna v obou podlažích třetí místnost se vstupem z většího sálu. Tzv. biskupský dům je zřejmě nejstarší dochovaná kamenná stavba v Mohelnici. V městské zástavbě tvořené až do 16. století dřevěnými měšťanskými domy byl tento dům jednou z mála výjimek.
 
Na sklonku devadesátých let minulého století uvedl historik Drahomír Polách jinou hypotézu o umístění mohelnického hradu. V souvislosti s průzkumem tzv. rodného domu pražského arcibiskupa Antonína Brusa, dům v Hradební ulici č. 17, upozornil na neobvyklý volný prostor za domy v západní frontě mohelnického náměstí a na skutečnost, že cesta od Moravské Třebové nesměřuje do středu náměstí jako Olomoucká ulice a ulice Smetanova, ale jakoby obchází nějaký objekt, který jí stál v cestě již při založení města, a na náměstí vstupuje v jeho severozápadním rohu. Tato anomálie, kterou si do té doby nikdo z historiků neuvědomil, významně podporuje předpoklad umístění mohelnického hradu i v těchto místech, přestože se ukázalo, že dochovaný středověký dům v Hradební ulici č. 17 je mladší, pravděpodobně z 15. století. I v tomto případě přišly ke slovu geofyzikální sondy, které podpořily Poláchovu domněnku. Odhalily, že zmiňovaný dům stojí na návrší, jehož svahy spadají k severu, západu a jihu a pozdější hradby procházející těmito místy tyto původní nerovnosti již nerespektují.
 
Otázka, kde stál mohelnický hrad, může být zodpovězena v budoucnu v souvislosti se zemními pracemi doprovázenými archeologickým dozorem, prováděnými na Kostelním náměstí a v okolí středověkého domu v Hradební ulici, případně v souvislosti s archeologickým průzkumem provedeným před restaurováním dochovaného úseku mohelnických hradeb v sousedství tzv. Brusova rodného domu.
 
 
Zdeněk Doubravský

 

Literatura:
Kösslerová, E. – Polách, D.: Stavebněhistorický průzkum domu Hradební ulice 17 v Mohelnici, studie, Šumperk 1998.
Doubravský, Z.: Mohelnice. Kostel svatého Tomáše z Canterbury. Církevní památky sv. 31, Velehrad 2003.
Doubravský, Z.: Je tzv. Brusův dům i zapomenutou mohelnickou tvrzí? Mohelnický zpravodaj, červen, červenec 2000.
 
 

Ideální rekonstrukce tzv. biskupova domu v Mohelnici, Kostelní nám. 2 (dnes muzeum)

 

Ideální rekonstrukce jednoho z obdobně stavebně řešených domů v Bratislavě, 13. století

 

Pohled do velké místnosti ve sklepních prostorách tzv. biskupského domu (součást muzea). Druhotně osazený gotický portál, původně zazděný ve vstupu z přistavěné předsíně, propojuje větší z místností s menším západním prostorem.

 

Středověký průchod proražený z velké místnosti do východní přístavby ze 14. nebo 15. století ve sklepních prostorách tzv. biskupského domu (součást muzea)

 

Objekt tzv. Brusova rodného domu při západních městských hradbách, Hradební 17
 

Pokračování archeologického výzkumu na nám. Republiky – odkryt luteránský hřbitov z období třicetileté války

Napsal zeman dne .

Záchranný výzkum při stavbě polyfunkčního domu na nám. Republiky v Šumperku se v srpnu přesunul do její vrchní části (prostor mezi ul. Na Hradbách a Lužickosrbskou), kde se podařilo objevit četné pozůstatky kostrových pohřbů. Následnými sondami se prokázalo, že se jedná o relikty luteránského (evangelického) hřbitova, který je do těchto míst situován i v písemných pramenech (za upozornění děkujeme šumperskému historiku Mgr. D. Poláchovi). V roce 1624 bylo luteránům zakázáno ukládání ostatků na jejich hřbitově v dnešních Jiráskových sadech a nové místo jim bylo vyčleněno právě do míst pod tehdejšími hradbami, nyní odkrytých při stavbě.
 
Všechny zkoumané skelety ležely na zádech, hlavou k západu, ruce byly nataženy buď podél těla, nebo složeny v různých polohách na hrudi. Neměly při sobě žádné předměty, pouze v několika případech byly buď u zápěstí, nebo u krku zaznamenány drobné zlomky měděných či bronzových drátků – snad součásti oděvu. Kolem skeletů se často nacházely železné hřeby, patrně pozůstatky dřevěných rakví. Kromě dospělých jedinců bylo prozkoumáno několik pohřbů dětských, včetně novorozeneckého a též drobného skeletu pravděpodobně potraceného plodu.
 
Informačně nejdůležitější se ukázala být sonda C-D, vedená napříč hřbitovem. Ve výkopu dlouhém pouhých 5,40 m bylo zdokumentováno 20 jedinců (!). Byli pohřbeni ve 3 horizontálních vrstvách nad sebou, mladší pohřby v některých případech porušovaly ty starší. Odkrytá situace svědčí pro fakt, že prostor hřbitova byl omezený, a tak záhy nezbylo než pohřbívat do vrstev nad sebou. Později se ukázalo, že v těchto několika vrstvách byly ostatky ukládány na celé ploše pohřebiště – tedy jen v části odkrývané při stavbě muselo být uloženo minimálně 200 jedinců. Hřbitov byl ze severní strany ohraničen kamennou zdí; otázkou je, kam až hřbitov sahal jižním (k hradbě?) a východním směrem. Úvahy o délce užívání hřbitova musí být nyní konfrontovány s veškerými dostupnými místními písemnými prameny v kombinaci s pravděpodobnými výpočty tehdejší mortality. V současné době probíhají kromě zpracování dokumentace též antropologické analýzy, které byly svěřeny brněnským odborníkům.

 

Mgr. Jakub Halama (jakub.halama@muzeum-sumperk.cz)

 

 

Archeologický výzkum v Šumperku, nám. Republiky

Napsal zeman dne .

V souvislosti se stavbou polyfunkčního domu v jihozápadní části nám. Republiky probíhá již od konce června odborný archeologický dohled, realizovaný pracovníky Vlastivědného muzea v Šumperku. Nejdříve bylo sledováno postupné odstraňování různých vyrovnávek terénu a stavebních reliktů několika domů z 19. stol., které v tomto prostoru stály až do 60. let 20. stol.

Situace začala být zajímavá pro starší historii města až poté, co se bagry pustily do odstraňování dalších vrstev zeminy. Archeologický dohled se tak záhy přeměnil v záchranný archeologický výzkum. Byly identifikovány pozůstatky bývalého městského vodního příkopu, táhnoucího se přes celou stavbu ve směru západ – východ. Příkop tedy kopíroval průběh městských pozdně středověkých hradeb. Výplň příkopu o šířce cca 10 m tvořily nánosy černého bahna, jež poskytly množství zajímavých nálezů. Spodní vrstvy vydaly zlomky tzv. loštických pohárů z 15. stol., při povrchu to pak byly četné fragmenty nádob ze 16. – 17. stol., kdy již příkop zřejmě pomalu ztrácel svou primární obrannou funkci a stával se postupně spíše odpadištěm. Na několika místech se dokonce zachovaly relikty dřevěných konstrukcí. V západní části, tedy při ul. Lužickosrbské, se objevily útvary ve formě jakýchsi pilotů – bloků tvořených několikanásobnými řadami vertikálních na spodu zahrocených kůlů, proložených kameny. Výzkum ještě není u konce, ale nelze vyloučit, že se jedná o pozůstatky konstrukce přemostění příkopu. Tuto interpretaci by snad mohla nepřímo podporovat i původní existence jedné z městských bran právě v této ulici, vedoucí na historické náměstí. Další zachovalé dřevěné konstrukce mají charakter spíše zpevňování severního břehu příkopu. Jedno nebo několikanásobné řady vertikálních kůlů jsou taktéž proloženy většími kameny, ale nahoře ještě navzájem propleteny proutím. Dle nálezů zlomků keramiky by snad mohly být minimálně renesančního stáří, přesnou dataci však zřejmě přinesou až jejich dendrochronologické analýzy.

Z dalších nálezů je třeba jmenovat zejména kusy původního dřevěného vodovodního potrubí a další dřevěné artefakty – např. části šindelů nebo předměty denní potřeby (vařečka, lžíce); zajímavé jsou však také fragmenty skleněných renesančních nádob nebo železné hřeby.

Nyní probíhá intenzivní dokumentace odkrytých situací a jejich následné rozebírání. Poté budou stavbaři pokračovat ve skrývce, samozřejmě za pokračujícího bedlivého dohledu šumperských archeologů. Výzkum financuje investor této stavební akce (stavební firma SAN-JV).

Práci v terénu posléze vystřídá časově náročné ošetřování všech četných nálezů a jejich odborné vyhodnocení, včetně různých přírodovědných analýz. Počítá se, že kromě odborných výstupů bude veřejnost seznámena s výsledky výzkumu formou výstavy a přednášky v prostorách šumperského muzea.

Mgr. Jakub Halama (jakub.halama@muzeum-sumperk.cz)

 

Celkový pohled na zkoumanou oblast.

 

Dřevěná konstrukce, snad pilíř.

 

Nálezy keramiky.

 

Zbytky dřevěného potrubí.

 

Archeolog Jakub Halama při práci.

 

Celkový pohled na příkop.

 

Zpevnění severního břehu příkopu.

 

Restaurování nástěnných maleb na stropě presbyteria kostela sv. Jana Křtitele v Šumperku

Napsal zeman dne .

V roce 2006 byl v souvislosti s výmalbou lodi kostela sv. Jana Křtitele v Šumperku proveden i restaurátorský průzkum v presbytáři. Restaurátor akademický malíř Jan Severa zjistil tímto průzkumem v barokní vrstvě přítomnost malby, o níž jsou zmínky v historii a popisu farního kostela. Malba je připisována baroknímu malíři Ignáci Oderlickému, který v samotném Šumperku vymaloval několik objektů (např. kapli sv. Jana Nepomuckého v klášterním kostele Zvěstování Panny Marie či interiér kostela sv. Barbory). Průzkum identifikoval přítomnost malby nejen na stropě presbyteria, ale i na stěnách, kde se předpokládá kromě figurálních výjevů i přítomnost malované ilusivní architektury.

Díky finančním dotacím poskytnutým ze státních programů i z rozpočtu Olomouckého kraje mohla být v současné době zahájena první etapa konzervace, kdy je prováděn odkryv, čištění, konsolidace barevné vrstvy malby a hloubková injektáž dutin. Při odkryvu je postupně zjišťován dochovaný stav malby, ze kterého je patrné, že malba doznala ještě před svým zamalováním, nejspíše již v 19. století, několik druhů poškození barevné vrstvy. Poškození vznikla především atakem vlhkosti jak v důsledku zatékání z rubové strany klenby, tak nadměrnou koncentrací vzdušných par, které se při větším počtu lidí shromážděných na bohoslužbě, kondenzovaly na povrchu malby. Během této etapy restaurování bude kromě konzervační části proveden také podrobný mikrochemický průzkum. Restaurátoři odeberou vzorky ze základní barevné škály pigmentů vyskytujících se v malbě, provedou jejich identifikaci a analýzu pojiva a zjistí přítomnost případného mikrobiologického napadení či provedou analýzu případných druhotných přemaleb a zásahů.

Z ikonografického hlediska se dle dostupných informací mají vyskytovat na klenbě kostela výjevy ze života sv. Jana Křtitele, jemuž je chrám zasvěcen. To bylo potvrzeno při odkryvu v závěru presbyteria nálezem malby anděla nesoucího na zlatém podnose hlavu sv. Jana Křtitele, dále pak andělů nesoucích atributy mučednictví a oslavy (palmová ratolest, věnec slávy) a také andělů držících pouta. Celá kompozice scény vrcholí hebrejským nápisem JHVH ve svatozáři znamenající Přítomnost Boha, který se zjevil Mojžíšovi na poušti a jehož jméno namalované v centrální partii klenby závěru presbyteria odkazuje na Přítomnost Syna Božího ve svatostánku. Na částečně odkrytém klenebním pasu se nalézá postava sedícího evangelisty sv. Jana a nad jeho hlavou je v celé šíři pasu namalován bohatý barokní rokajový dekor.

Z barevnosti drapérií, ze způsobu zpracování inkarnátů figur či zpracování anatomických zkratek můžeme vyvodit, že autorem malby byl velmi zdatný a schopný malíř a je velmi pravděpodobné, že se jedná o Ignáce Oderlického, i když během restaurátorského odkryvu nebyla zatím nalezena žádná signatura.

Restaurátorské práce budou probíhat celé léto a je možné, že se dočkáme ještě dalších zajímavých objevů.

 

Bc.A. Martina Bednářová
Michal Šelemba, DiS      
 
 

 

Křtitelnice ze Sobotína a losinští Žerotínové

Napsal zeman dne .

  Cínová křtitelnice darovaná Bernardem ze Žerotína sobotínskému kostelu.

Foto: Š. Sittek.

Výstava církevního umění gotiky a renesance na Šumpersku, Zábřežsku a Mohelnicku, uspořádaná Vlastivědným muzeem v Šumperku v měsících září až říjnu 2005, představila ojedinělou kolekci plastik, obrazů a dalších předmětů z vybavení kostelů pocházejících ze 13. až 17. století. Mezi vystavovanými exponáty bylo možno zhlédnout také křtitelnici ze sobotínského kostela sv. Vavřince. Nepatřila mezi nejatraktivnější předměty svým tvarem, materiálem, ani uměleckým provedením. Právě naopak. V katalogu vydaném ke zmíněné výstavě je charakterizována slovy: „Pozdně renesanční křtitelnice kalichovitého tvaru, z ojediněle použitého materiálu, s datací a donátorem v textu při horním okraji.“ Z dalších údajů se dozvídáme, že devadesát centimetrů vysoká křtitelnice byla vyrobena z cínu. 1

 

Snad jen výzdoba a text na horní desce křtitelnice, dokumentující osobu donátora a dataci darování, byly tím zajímavým, čím mohl návštěvníky výstavy předmět z někdejšího vybavení sobotínského kostela zaujmout. Vnější a vnitřní okraje horní kruhové desky křtitelnice jsou lemovány textem. Opis při vnitřním obvodu desky křtitelnice je citátem 16. verše 16. kapitoly z evangelia sv. Marka a v německém textu zní: WER DA GLAUBET UND GETAUFT WIRD DER WIRD SELIG WERDEN WER ABER NICHT GLAUBET DER WIRD VERDAMT WERDEN. MARCIAM CAPITEL (Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen, kdo ale neuvěří, bude zatracen).

 

Opis při vnějším obvodu kruhové desky křtitelnice nám opět v němčině oznamuje: ANNO 1609 DEN 31 MARTY DIESEN TAUFSTEIN HAT DER WOLGEBORNE HERR HERR BERNARD VON ZIEROTIN AUF EYSENBURK HN DIE KIRCHEN ZUR ZOEPTA ZU EINNEM EWIGEN GEDECHTNIS VOREHRET. (Roku 1609 dne 31. března byla tato křtitelnice věnována urozeným pánem panem Bernardem ze Žerotína na Rudě sobotínské církvi k užívání na věčnou památku).

 

Mezi oběma texty v místech, kde se stýkají počátky a konce obou opisů, vyobrazil neznámý umělec dva šlechtické erby. První se lvem vyrůstajícím ze třech hůrek a označený iniciálami BHVZ náleží Bernardovi ze Žerotína (Bernard Herr von Zierotin), druhý erb s obrazem orlice ozdobené perizoniem a s korunkou na krku doprovázejí iniciály SLVK. Jedná se o rodový znak Bernardovy manželky Sibyly Libštejnské z Kolovrat, dcery Jaroslava Libštejnského z Kolovrat (+ 1595) a Zikánie z Gutštejna (+1593).2

 

 Alianční erby Bernarda ze Žerotína a Sibyly Libštejnské z Kolovrat na horní desce sobotínské křtitelnice.

Foto Jaromír Mašek.

Stejné rodové znaky s letopočtem 1610 nacházíme na arkýři v severní frontě zámku v Rudě nad Moravou. Je jimi doloženo, že Bernard ze Žerotína a jeho manželka Sibyla Libštejnská jsou stavebníky rudského zámku. Těžko dnes rozhodneme, zda v roce 1610 byla dokončena jen severní fronta s arkýřem, či celý zámek. V literatuře i ve stavebně historickém průzkumu se můžeme dočíst, že zámek dokončil až jeho nový majitel, Ladislav Velen ze Žerotína.3 To však není otázka, kterou se chceme v souvislosti se sobotínskou křtitelnicí zabývat.

 

Křtitelnice ze Sobotína není jen dokladem renesančního umění, ale její opis je také pramenem k poznání historie žerotínského rodu. V citovaném textu na vnějším obvodu horní desky křtitelnice je za Bernardovo sídlo označena Ruda, a to k datu 31. března 1609. Jan Březina uvádí, že Jan ze Žerotína postoupil Rudu s okolními vesnicemi, až na Bludov, svému synu Bernardovi. Jmenovaný Bludov údajně „převzal již za života Jana ze Žerotína jeho syn z druhého manželství Fridrich…“.4

 

Opis na křtitelnici je nejstarším známým údajem spojujícím Bernarda ze Žerotína s Rudou. Pravdou je, že se Bernard objevuje v pramenech zřídka. Mnohem lépe jsme informováni o jeho bratru Fridrichovi. Oba pocházeli z druhého manželství losinského Jana ze Žerotína s Marianou Žampachovnou z Potštejna. Oba byli již dospělí (asi mezi 24 a 28 lety), když v roce 1596 jejich otec koupil severní část zábřežského panství včetně Bludova a Rudy od poručníků Ladislava Velena ze Žerotína.5 Pokud Jan ze Žerotína odevzdal Bludov za svého života Fridrichovi, předpokládali bychom, že se Fridrich po svém sídle bude psát ve své titulatuře. V lednu 1598 byl při odhadu majetku jako zástupce nejvyššího sudího markrabství moravského uveden „Fridrich mladší ze Žerotína a na Losině“. O rok později byl Jan ze Žerotína pro Bludovské ještě vrchností, neboť jim potvrdil dosavadní výsady. V roce 1601 je Fridrich titulován pouze „ze Žerotína“ a v lednu 1610, kdy bychom očekávali, že se bude po Bludovu psát, užil titulatury „Fridrich starší ze Žerotína a na Losině“. Teprve v listopadu 1613 při osvobození bludovských poddaných od robot je označen titulem „Fridrich ze Žerotína a na Bludově“, stejně tak o měsíc později v kupní smlouvě při prodeji Bludova.6  Z předešlého můžeme usuzovat, že Fridrich žil v Bludově nejvýše jen několik málo let před jeho prodejem a dával přednost honosnějšímu losinskému zámku, přestože jádro losinského panství se zámkem připadlo po Janově smrti Janu Jetřichovi. Pokud mu otec přesto za svého života poskytl Bludov, potom pravděpodobně jen do užívání.

 

Alianční rodové znaky Bernarda ze Žerotína a Sibyly Libštejnské na zámeckém arkýři v Rudě nad Moravou.

Fotoarchiv VM v Šumperku, foto Vítězslav Zeman.

Z dosavadního poznání nemůžeme dokázat tvrzení, že Jan ze Žerotína odevzdal za svého života dvěma nejstarším synům Bludov a Rudu. Stejně tak neexistují přímé důkazy, že tomu tak nebylo. Domněnku, že si Jan až do své smrti ponechával kontrolu nad celým panstvím, posilují kromě již uvedených fakt, také soupisy berní, v nichž se k berní povinnosti na panstvích Losiny, Ruda a Bludov hlásí jen Jan ze Žerotína, přičemž o jeho synech se berní soupisy nezmiňují.7 Podle zápisů Karla ze Žerotína se po smrti losinského Jana ze Žerotína (zemřel 8. května 1608) ujal správy celého losinského panství nejstarší syn Fridrich. Jeho mladší bratři, kteří se dožadovali svých podílů, předložili své požadavky v lednu 1609 na zasedání zemského soudu. Dědické řízení mělo být skončeno do šesti týdnů, tedy zhruba do konce února až počátku března.8 Při dělení pozůstalosti připadla Bernardovi jihozápadní část velkolosinského panství, jejímž centrem se stala Ruda nad Moravou. Jednalo se o zmiňovaný majetek (kromě Bludova), jenž přikoupil Bernardův otec v roce 1596 od poručníků tehdy ještě nezletilého Ladislava Velena ze Žerotína.

 

Vše tedy hovoří spíše pro to, že Jan ze Žerotína spravoval všechny své majetky až do konce svého života sám. Podporu pro toto tvrzení nacházíme i v Pamětní knize sobotínské fary, kde je v poznamenání zapsaném nejdříve k polovině října 1607 losinský pán titulován „Jan ze Žerotína na Losinách, Rudě a Bludově“.9 Petr Maťa publikoval řadu příkladů vztahu otců aristokratických rodin k dospělým synům. Upozornil na patriarchální charakter šlechtické rodiny, v níž měl rozhodující slovo otec, který vyžadoval bezvýhradnou poslušnost od svých synů a dcer, a to i v době jejich dospělosti i po sňatku. Záleželo na otcově vůli, zda za svého života odevzdá dospělým synům část svého majetku, obvykle menší panství, nebo jim vyhradí roční příjem. Každopádně bylo zvykem, že každý dospělý syn měl svoji domácnost v rámci otcovy rezidence, nebo mimo ni na svém sídle. Bez otcova svolení a doporučení vlivných příbuzných se žádný šlechtic či šlechtična nemohli oženit nebo vdát. Sňatek dospělých synů sjednával otec, který se radil s příslušníky spřízněných rodů, neboť šlo o zachování kontinuity, či dokonce zvýšení rodové prestiže, spříznění s vlivnými osobami, získání majetku a další zisky.10

 

Pokud je u Fridricha málo pravděpodobné, že za života otcova sídlil na bludovské tvrzi, možnost existence Bernardovy domácnosti na tvrzi v Rudě naopak posiluje fakt stavebně-historickým průzkumem prokázané starší stavby v severozápadním nároží zámku, která byla později pojata do Bernardem budovaného panského sídla.11 Pokud odmítneme domněnku, že jejím stavitelem byl již Jan Třebovský z Boskovic (tvrz v Rudě není při prodeji v roce 1696 jmenována), potom výstavbu této starší stavby můžeme přičíst Janovi ze Žerotína. S tím souvisí i otázka Bernardova sňatku se Sibylou Kateřinou Libštejnskou z Kolovrat. Sňatek posiloval nutnost poskytnutí samostatného sídla šlechtickým novomanželům. Drahomír Polách uvádí, že se Bernard oženil „před rokem 1608, nebo na jeho začátku“, tedy ještě za otcova života. Současně cituje výpověď Evy Bradějovské z Bradějůvky, „že Leta 1608 … pana Bernardka z Zierotína slyšela, že jest paní Sybille Pani manželce své mluvil v pokoji jeho na zámku Losině“.12 Bernard se Sibylou tedy měli na losinském zámku manželské apartmá, jehož součástí byl Bernardův pokoj. Faktem zůstává, že 31. března 1609 považoval Bernard ze Žerotína za své sídlo Rudu.

 

V souvislosti s křtitelnicí ze Sobotína se naskýtá ještě jedna otázka. Pokud Bernard ze Žerotína po rozdělení otcova majetku již koncem března 1609 vlastnil nově vzniklé rudské panství, proč daroval křtitelnici kostelu mimo jeho hranice. K výstavbě nové protestantské svatyně v Sobotíně bylo přistoupeno za pastora Matouše Göpperta v roce 1607. Sám Jan ze Žerotína přispěl na výstavbu sobotínského kostela „zcela minimálně, takže veškeré náklady hradili obyvatelé Sobotína, Rudoltic a Vernířovic.“13 Jan Sobotínské a Rudoltické v lásce neměl, v minulosti několikrát tvrdě zasáhl proti jejich poddanskému odporu.14 V polovině října 1607 byla stavba kostela dokončena a vysvěcena.15

 

Můžeme se domnívat, že Bernard ze Žerotína zadal zhotovení křtitelnice pro sobotínský kostel po jeho dostavění a ještě před dědickým řízením v období, kdy je doloženo jeho manželské apartmá na losinském zámku. Ačkoliv Sobotín získal vzápětí v rámci svého dílu nejmladší z bratrů Přemek, sobotínský kostel se díky shodě okolností těšil z Bernardova daru.

 

 
Poznámky:
 
1) DOUBRAVSKÝ, Z. – FILIPOVÁ, M. – GRONYCHOVÁ, M. – TURKOVÁ, A.: Církevní umění gotiky a renesance na Šumpersku, Zábřežsku a Mohelnicku, Šumperk 2005, s. 35 a 48.
2) Rodiče Sibyly Kateřiny Libštejnské z Kolovrat viz. POLÁCH, D.: Osudy losinských paní v 16. a 17. století. In: Cour d´honneur 1, 1998, s. 37. Jaroslav Libštejnský (+1605), někdejší fojt v Dolní Lužici, byl protestant, taktéž Sibylini bratři se hlásili k protestantské víře.
3) BŘEZINA, J.: Vlastivěda moravská. Šumperský, staroměstský a vízmberský okres, Brno 1932, s. 143. MLČÁK, L.: Stavebně-historický průzkum zámku v Rudě nad Moravou, 1992, nestránkováno. Naopak POLÁCH, D.: Bludov, místo posledního odpočinku Karla staršího ze Žerotína, Bludov 1993, s. 39, uvádí, že Bernard stavbu zámku dokončil.
4) BŘEZINA, J. (1932), s. 131, 142 – 143.
5) Tamtéž, s. 142.
6) MATĚJEK, F.: (ed.) Moravské zemské desky III (1567 – 1642, Kraj Olomoucký), Praha 1953 (dále jen ZDO III), kn. XXXII, 4b/329. Státní okresní archiv v Šumperku (dále jen SOkA Šumperk), AO Bludov, sig. 3. ZDO III, kn. XXXII, 46/365 a kn. XXXIII, 53/445. SOkA Šumperk, AO Bludov, sig. 7. ZDO III, kn. XXXIII, 81/458 – 460.
7) Moravský zemský archiv, fond A7, kart. 37.
8) POLÁCH, D (1993), s. 38.
9) SOkA Šumperk, Archiv fary Sobotín, Gedenk-Buch der Pfarre Zöptau von Jahre 1601. Bludov centrem panství býval, jeho uvedení v Janově titulatuře neudivuje. U horního dvora zvaného Forberg stál v 16. století zámeček a u dolního dvora existovalo šlechtické sídlo v sedmdesátých letech 16. století za Petra Horeckého z Horky, který byl k majiteli Bludova v lenním vztahu (viz. ELIÁŠ, J.: Bludov – proměny feudálního sídla v místě a času. In: Severní Morava 73, 1997, s. 4 – 11). Ruda však před rokem 1696 centrem panství nebyla, Janova titulatura ovšem napovídá, že tu již za jeho života stálo šlechtické sídlo.
10) MAŤA, P.: Svět české aristokracie, Praha 2004, s. 539 – 540, 545 – 547, 550 – 551, 624 – 626.
11) MLČÁK, L.: Stavebně-historický průzkum zámku v Rudě nad Moravou, 1992, nestránkováno.
12) POLÁCH, D (1998), s. 37.
13) POLÁCH, D (1993), s. 29.
14) TRAPL, M.: Panství losinských Žerotínů v 16. a 17. století. In: Sborník prací k sedmdesátinám univerzitního profesora PhDr. Ladislava Hosáka, Olomouc 1968, s. 69 – 70. HAUBERTOVÁ, K.: Odpor poddaných ze Sobotína a Rudoltic proti Janovi ml. ze Žerotína. In: Severní Morava 11, 1965, s. 22 – 27.
15) SOkA Šumperk, Archiv fary Sobotín, Gedenk-Buch der Pfarre Zöptau von Jahre 1601. BŘEZINA, J. (1932) píše na s. 372: „Kostel sv. vavřince v Sobotíně byl vystavěn … za pastora Göpperta v r. 1605“. Toho roku, jak uvádí Gedenk-Buch, však teprve začala sbírka na jeho výstavbu. Základní kámen byl položen 3. dubna 1607, za 28 týdnů byla stavby ke dni 14. října hotova a následnou neděli (osmnáctou po sv. Trojici) vysvěcena. Jiný nedatovaný zápis na samostatné straně v této knize potvrzuje, že „Herr Bernhart von Eyhsenberk“ (pan Bernard z Rudy) věnoval kostelu novou křtitelnici z cínu.
 

Zdeněk Doubravský

Galerie Šumperska

Napsal zeman dne .

Galerie ve východním křídle Pavlínina dvora otevřená 1. 2. 2007 nese název Galerie Šumperska. Přesně rok po zahájení prací tak byl dokončen nákladný projekt rekonstrukce východního křídla Pavlínina dvora v Šumperku, který financovalo Město Šumperk s pomocí strukturálních fondů EU a Olomouckého kraje. V jižní části křídla zřídilo Město penzión, v severní části, kde sídlí Vlastivědné muzeum v Šumperku, bylo do mnohem větších prostor přemístěno Regionální a městské informační centrum, vznikl zbrusu nový přednáškový sál a Galerie. Díky rekonstrukci získalo muzeum kvalitní výstavní sál a spolu s Městem Šumperkem mohlo reagovat na podnět místních výtvarných umělců na zřízení galerie současných tvůrců regionu. Díla, která budou v galerii vystavována, budou vybírána zejména ze sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku a z kolekce obrazů zakoupené pro Galerii Městem Šumperkem. V menší míře budou expozice doplněny díly ze soukromých sbírek nebo sbírkami z jiných muzeí a galerií. Dlouhodobější expozice budou zhruba po roce obměňovány s tím, že v příštích letech budou představeni výtvarní umělci Šumperska tvořící od počátku 19. století do poloviny století 20., poté umělci století 18. a 17. Trvalejší expozice se budou střídat s krátkodobými výstavami.

 

Vstup do Galerie Šumperska

Pohled do prostory výstavního sálu Galerie

Galerie Šumperska bude vystavovat díla výtvarníků spjatých se Šumperkem a okolím jak místem narození, tak dlouhodobým působištěm či pravidelnými pobyty ve městě a v jeho okolí. Výtvarně tvořících autorů, kteří odpovídají těmto kritériím, je však velmi mnoho. Proto se počítá s občasnými změnami expozice a také s tím, že vedlejší prostory Galerie budou nabídnuty pro krátkodobé prezentační výstavy místním mladým tvůrcům, případně i zavedeným autorům všech žánrů. Omezením bude jistá cenzura pro díla, jež by hraničila se zákonem, kýčem či obscéností.

 

Kolekce nejnovějších prací L.Bartoše

Prezentace tvorby manželů Kovalových

První expozice v Galerii Šumperska je autorsky velice různorodá. Jsou zde zastoupeni umělci známí v rámci celé republiky i tvůrci, které znají pouze příznivci umění v našem regionu. Časový záběr je od 2. poloviny 20. století do současnosti. Všichni již samostatně vystavovali. Ti nejznámější na desítkách autorských výstav nejen v regionu, ale i v předních kulturních centrech Česka a v zahraničí. Jiní autoři měli jen několik výstav v kulturních zařízeních ve městě či v blízkém okolí. Dá se však konstatovat, že všichni zúčastnění jsou v povědomí šumperské kulturní veřejnosti.

 

Exponáty Věry Kovářové a Dagmar Koverdynské
Průhled expozicí s pracemi P. Válka, B. Teplého a Jandy
 
Hodnotit vedle sebe autory tak rozdílné, jak v množství a kvalitě projevu , tak v šíři záběru od abstraktní tvorby až k užité grafice, není dost dobře možné. Nebylo to také cílem, který sledovalo založením Galerie vlastivědné muzeum a Město Šumperk. Jejich záměr by se dal vyjádřit stručně takto: „ Vystavujte, prezentujte sebe i naše město a jeho krásné okolí. Šumperk bude časem vlastnit kvalitní sbírku výtvarného umění a bude vytvářet další kulturní tradici.“
V Galerii vystavují: Lubomír Bartoš, Jaromír Cimbálník, Karel Homola, Juraj Hovorka, Jan Hrachovina, Jiří Janda, Jiří Jílek, Aleš Kauer, Miroslav Koval, Anežka Kovalová, Věra Kovářová, Dagmar Koverdynská, Jiří Krtička, Vojta Novák, Vítězslav Pokorný, Miloslava Prokůpková, Zdeněk Sklenář, Antonín Suchan, Zbyněk Semerák, Bohumír Teplý, Petr Válek, Richard Wiesner a Ilja Zachoval.
 

Část expozice s pracemi J. Jílka, J. Hrachoviny, P. Válka, A. Suchana,
V. Kovářové a D. Koverdynské.

Ještě pár slov k první expozici Galerie Šumperska. Byla otevřena úvodním slovem ředitelky muzea M. Gronychové, promluvou starosty Zdeňka Brože a odborným komentářem Jiřího Hastíka, který zmínil všech 23 vystavujících a pohovořil o významu Galerie pro život města. Na 150 návštěvníků vernisáže pak zhlédlo novou Galerii a přilehlé prostory. Zájemci o bližší informaci o některém z autorů měli možnost prohlédnout si listovací soubor s biogramy a s ukázkami jejich tvorby.

 

Po vystoupení O. Kaštické promluvil starosta městra Zdeněk Brož, Jiří Hastík a slavnostně přestřihli pásku zástupce kraje P. Horák, ředitelka muzea M. Gronychová a místostarosta P. Suchomel.
 
Galerie Šumperska je přístupná přes Regionální a městské informační centrum v době provozu Centra, od úterý do pátku od 9 do 12 a od 12,30 do17 hodin, v sobotu od 9 do 13 hodin. Některé z vystavených exponátů jsou prodejné. Pro organizované skupiny nabízí muzeum v Galerii výklad. Ten je však nutné objednat si nejméně den předem.
 
Milena Filipová
 

Církevní umění baroka a rokoka na Šumpersku, Zábřežsku a Mohelnicku

Napsal zeman dne .

Druhá výstava cyklu „Ars longa, vita brevis“

 
Vernisáží 7. září byla ve Výstavní síni Vlastivědného muzea v Šumperku zahájena již  druhá výstava z cyklu Ars longa, vita brevis, věnovaná tentokrát církevnímu umění baroka a rokoka na Šumpersku, Zábřežsku a Mohelnicku. Hlavním cílem výstavy bylo nejen ukázat krásu, bohatost a rozmanitost sakrálního umění a představit dobové umělce, ale také prezentovat co největší spektrum světců, které barokní člověk uctíval, připomenout účel a význam jednotlivých liturgických předmětů a mobiliáře kostelů a v nejobecnější rovině přiblížit návštěvníkovi jedno z nejrozporuplnějších období historie, kterým baroko bezesporu bylo.     

Na rozdíl od gotiky a renesance bylo  pro epochu baroka k dispozici  velké   množství exponátů různého druhu, velikosti i kvality. Instalace více než 120 exponátů byla proto pojata poněkud netradičně a bylo vytvořeno pět tematických celků, kterým, v mezích možností, odpovídalo i rozmístění exponátů. Divácky nejatraktivnější byl oddíl  nazvaný Zlatý poklad, který  představoval liturgické náčiní, další oddíly prezentovaly mobiliář kostelů, liturgická roucha, sochy a obrazy. Podrobnosti o tom, k čemu ten který předmět slouží nebo sloužil, bylo možné najít v listovacích souborech, stejně jako informace o atributech světců nebo základní údaje o malířích a sochařích, kteří působili v představovaných obdobích v našem regionu. Originálním instalačním prvkem byl náznak morového sloupu v centrální části Výstavní síně. 

Výstavu navštívilo v období od 7. září do 7. prosince 2651 osob. Komentované prohlídky, které muzeum nabízelo školám a hromadným výpravám, absolvovalo více než 830 návštěvníků, zejména žáků a studentů.

K výstavě byl vydán reprezentativní katalog a kalendář s fotografiemi soch světců. Na webových stránkách muzea byly po skončení výstavy umístěny veškeré informace z listovacích souborů, přibližující zejména světce a jejich atributy, liturgické náčiní, paramenta a regionální barokní umělce.

 

 

 

Církevní umění baroka a rokoka na Šumpersku, Zábřežsku a Mohelnicku (PDF)

 
 

Farní chrám sv. Bartoloměje v Zábřeze

Napsal zeman dne .

1845 výřez veduty
(1845 výřez veduty)

Historie kostela sv. Bartoloměje je úzce svázána s dějinami města Zábřeha, které bylo založeno v polovině 13. století. Kolonizační původ města je patrný z urbanistického členění dnešního historického centra. Jedna z ulic vybíhající z náměstí obklopeného měšťanskými domy vedla ke kostelu s menším prostranstvím, vedle kterého byl hřbitov. V roce 1351 se poprvé připomíná zábřežská farnost a kostel tedy v té době s jistotou sloužil jako farní. Představu o původní podobě kostela si můžeme vytvořit na základě dobových vyobrazení. Jen schematicky je chrám zachycen na vedutě města z roku 1623, na hřebeni střechy je patrná sanktusová vížka. Podrobněji je stavba zdokumentována na vedutě z roku 1727, kde je zachycena svatyně  s polygonálním gotickým presbytářem prolomeným vysokými okny. Širší loď, která na presbytář navazuje na západní straně, byla pravděpodobně přistavěna v souvislosti s pozdějším rozšiřováním chrámu. Sanktusník umístěný na hřebeni střechy umožňoval zavěšení jen menších zvonů, větší zvony, kterými chrám v té době disponoval, byly zavěšeny na samostatně stojící zvonici.
 

 

 

40. léta. Domy před kostelem byly později zbořeny. Farní archiv Zábřeh.(40. léta. Domy před kostelem byly později zbořeny. Farní archiv Zábřeh.)

V období reformace připadl kostel příslušníkům kališnického vyznání, za doby pánů z Boskovic pak luteránům. S návratem kostela do správy katolické církve, ke kterému došlo po roce 1620, a následným rekatolizačním úsilím, souvisely následné úpravy liturgického prostoru. Ve třicátých letech 17. století měl chrám pořízený nový hlavní oltář a tři boční, původní dřevěný kůr byl stržen a nahrazen novým z kamene a cihel. V poslední třetině 17. století však byl již kostel natolik chatrný, že se vážně uvažovalo nad jeho stržením a výstavbou nového chrámu. I přes špatný technický stav sloužila stavba až do roku 1750, kdy byla uzavřena a mše byly slouženy na radnici. Následujícího roku byl původní chrám zbořen a na jeho místě se začalo od základů se stavbou nového kostela. Podle tradice vypracoval plány na nový chrám italský architekt Domenico Martinelli (1650 – 1718), který na severní Moravě skutečně působil ve službách Lichtenštejnů. K realizaci stavby však došlo až dlouho po Martinelliho smrti a původní plány byly později upraveny některým z regionálních stavitelů. Stavba nového chrámu o impozantní délce padesát metrů pokračovala poměrně rychle, takže již 10. listopadu 1754 byla v nově zbudované svatyni slavena první bohoslužba. Tehdy však ještě zdaleka nebyly dokončeny všechny práce na stavbě a vybavení kostela. Například až v roce 1756 byly dokončeny schody na věž, která byla téhož roku pokryta, a dlažba kostela byla položena až roku 1764. Navíc se brzy po dostavení chrámu začaly projevovat obtíže způsobené malou únosností základové zeminy, takže již v roce 1760 bylo potřeba zajistit praskající klenbu, a v roce 1786 byl kostel dodatečně stažen ocelovými ankry. K posledním nejrozsáhlejším stavebním opravám chrámu došlo v 70. letech 20. století. Nebezpečné svislé trhliny obvodového zdiva kostelní lodi byly zajištěny v několika výškových úrovních ocelovými táhly,  taženými zdmi v dlouhých horizontálních vrtech. Autorem originálního projektu byl Ing. Vratislav Tolar a pod jeho vedením práci provedla  Skupina pro údržbu památek tehdejšího Vlastivědného ústavu v Šumperku.


 
Interiér kostela sv. Bartoloměje. Foto F.J.(Interiér kostela sv. Bartoloměje. Foto F.J. )

Interiér chrámu byl dotvářen až v poslední třetině 18. století dlouho po dostavbě kostela. V roce 1791 byla pořízena mohutná sloupová architektura hlavního oltáře, která vytvořila prostor pro umístění již dříve vytvořeného hlavního oltářního obrazu umučení sv. Bartoloměje a nástavcového obrazu Korunovace Panny Marie. Oba obrazy namaloval Josef Tadeáš Josef Supper (1712 – 1771) z Moravské Třebové, který je autorem také obrazu Příbuzenstva Páně na stejnojmenném bočním oltáři. Zakázku na oltářní obraz na protějším bočním oltáři sv. Jana Nepomuckého dostal vzhledem k smrti moravskotřebovského mistra Kašpar František Sambach (1717–1795), který ji realizoval spolu se svým dvanáctiletým synem Janem Kristianem Sambachem (1761 – 1797), jak je uvedeno na inskripci v pravém dolním rohu „Vom Christian Samb dem Sohn angefangen, vom Caspar Sambach, Vater geendet vorden im J. 1773 in Wien“. Oltáře jsou včetně sochařské výzdoby spolu s kazatelnou a křtitelnicí dílem řezbáře Floriána Tomáška z Jedlí. V průběhu 19. století byly v kostele zbudovány další boční oltáře a byla pořízena křížová cesta.

 

Reliéf sv. Bartoloměje, zdobící zvon toho jména ulitý r. 2000. Foto F.J.(Reliéf sv. Bartoloměje, zdobící zvon toho jména ulitý r. 2000. Foto F.J.)

V roce 1998 byl v duchu II. vatikánského koncilu upraven nový liturgický prostor, jehož středem je obětní stůl od akademického sochaře Petra Váni, do kterého vložil biskup Mons. Josef Hrdlička ostatky mučedníků sv. Pavla a sv. Theodora.

Varhany od firmy Rieger z roku 1955 jsou umístěny na kůru v barokní skříni, která sloužila pro původní varhany mistrů Staudingerů z Andělské Hory.

V kryptě pod sakristií bylo v letech 1759 – 1783 pohřbeno celkem 15 osob, mezi nimi farář Antonín Cyril Ambrož († 1775) a rodiče faráře Antonína Josefa Pschora, za kterého byla v roce 1780 postavena zábřežská fara.

Zvonový soubor zavěšený ve 47 metrů vysoké věži byl několikrát obnovován. Největší pohromou v jeho historii byl požár města, který vypukl v roce 1793, a při kterém shořela věž a roztavily se zvony pocházející z původního kostela. Dalšími pohromami byly válečné rekvizice v letech 1916, 1917 a 1942. Od roku 2000 je zvonový soubor opět kompletní, největším zvonem je městský zvon sv. Bartoloměje s nárazovým tónem fis1 a hmotností 1070 kg.

 

 

18. 10. 2006
František John

 

 

Kostel před opravou v roce 1972. Foto farní archiv Zábřeh.

 

 

Plány na báň věže 1862. Okresní archiv Šumperk, fond farnosti Zábřeh.

 

 

Výřez obrazu Příbuzenstva Kristova. Juda Tadeáš Super, 1771, olej na plátně. Vedlejší oltář Příbuzenstva Páně, kostel sv. Bartoloměje.foto F.J.

 

 

Půdorys kostela. Farní archiv Zábřeh.

 

EVROPA PILA Z LOŠTICKÝCH POHÁRŮ

Napsal zeman dne .

Takto uvedla svůj zajímavý příspěvek Česká televize v pořadu Toulavá kamera v únoru roku 2006. Reportéry zaujaly, obdobně jako návštěvníky nové expozice středověku v muzeu v Mohelnici, štíhlé poháry hnědé barvy s povrchem pokrytým puchýřky, které se svým charakterem přibližují kamenině. Dnes víme, že místem jejich výroby bylo malé město Loštice, ležící 30 km severně od Olomouce nedaleko řeky Moravy. Hrnčíři je nabídli na trh někdy na počátku 15. století, můžeme proto uvažovat, že se tak stalo okolo roku 1406. Produkce dosáhla vrcholu v závěru 15. století, kdy se poháry s věncem oušek dostaly až do Uher a zájem o ně ustal před polovinou 16. století, kdy na stolech renesančních měšťanů nahradily hrubé poháry kvalitní nádoby z dílen jihomoravských habánů.

Koštický hrnec okovaný stříbrem ze sbírky dr. Figdora. Dnes uloženo v Historisches Museum der Stadt Wien.

Počátky produkce specifické keramické skupiny můžeme hledat již v době slovanské, tedy v 11. – 12. století. Tehdy se usadili na okraji Mohelnice specializovaní řemeslníci, kteří do hlíny nádob přidávali ke zvýšení jejich užitných vlastností grafit těžený u vsi Svinov.Tuha lépe rozvádí teplo v nádobách, a tak naši předkové mohli připravovat potravu na otevřených ohništích. Při vyšších teplotách se na povrchu nádob vytvořily malé puchýřky, které zprvu byly považovány za zmetky. Ve 13. a 14. století dále používali hrnčíři na Lošticku k výrobě hrnců a masivních zásobnic tuhu. Svým žádaným zbožím zaplavili trhy na Moravě a ve východních Čechách. Někdy v závěru 14. století, zcela v duchu chápání „bizarnosti“ vrcholného středověku, se rozhodli vyrobit poháry s povrchem pokrytým puchýřky. Jejich nápad se ukázal jako „trefa do černého“, která jim zajišťovala obživu déle než 100 let. Po změně vkusu v renesanci jejich produkce upadla v zapomnění.

Teprve za 320 let, v roce 1874, vyzvedl ze země první poháry stavitel Kliment Hladiš v Lošticích na zahradě domu č.p.116. Dle dobových zvyklostí rozeslal část svých objevů do centrálních muzeí Rakouska-Uherska a odborný svět se tak prvně dozvěděl o neobvyklé středověké keramické skupině. Jako perličku musíme uvést, že se jeden z nich, i s oficiálním věnováním, dochoval v Krakově. Postupně přibývaly nálezy i na jiných místech mocnářství, a tak již v roce 1910 mohl vídeňský historik umění Walcher von Molthein správně zařadit neobvyklé poháry do 14. – 15. století a jako místo produkce stanovit Loštice. Je zajímavé, že jeho závěry byly opisovány ještě dalších padesát let. Ve střední Evropě zájem o keramiku s puchýřky stagnoval, jen v samotných Lošticích neúnavně sbíral a evidoval náhodné nálezy místní vlastivědný badatel, původním povoláním přednosta stanice, Adolf Lang. Na konci padesátých let minulého století napsal o svých výzkumech několik zajímavých článků, většinou do sborníku Severní Morava. První pokus o chronologické třídění provedla v téže době Zoroslava Drobná a v roce 1969 doplnil její závěry Z. Měřínský.

Nejstarší vyobrazení loštického poháru. Kolín nad Rýnem, 16. stol.
Novou kvalitu v poznání pak přinesly rozsáhlé archeologické výzkumy prováděné v rámci stavebních aktivit v intravilánu města Loštice. V roce 1977 při stavbě nákupního střediska Jednoty byla odkryta část usedlosti hrnčíře, v roce 1980 při stavbě domu s pečovatelskou službou situovaného na levém břehu Třebůvky se podařilo zachytit rozsáhlou skládku defektních výrobků a konečně v roce 1982 na Hradské ulici, spojnici mezi Lošticemi a Bouzovem zbytky dílen s doklady výroby. Naposledy v roce 2004 při stavbě tělocvičny na Komenského ulici byla nalezena část pece na pálení keramiky spolu se skládkou defektních výrobků.

Terénní pozorování a drobné archeologické výzkumy prokázaly, že hrnčíři specializovaní na výrobu keramiky „s puchýřky“ pracovali také v okolí Loštic. Dobře máme v současné době dokumentovánu situaci v nedalekých Žádlovicích, kde v trati U Dvora byla zachycena část usedlosti hrnčíře z 2. poloviny 13. a počátku 14. století. Na svahu za domem č.p. 4 se podařilo zachytit zbytky dílen. Také nedaleko výchozů tuhy u Svinova pracovaly hrnčířské dílny. Můžeme tedy hovořit o hrnčířském okrsku, který se rozkládal mezi výchozy grafitu u Svinova, ložiskem kvalitní hlíny na Masnicích a středověkým městem. Hlavním úkolem budoucího bádání musí být bližší specifikace jeho rozsahu.

Loš. pohár II. typu.

Nejdůležitějším novým poznatkem od dob Walchera von Moltheina či Zoroslavy Drobné je zjištění, že hrnčíři ve středověku vyráběli vedle nádob s povrchem pokrytým puchýřky také běžnou keramikou pro odběratele v okolních vsích. V oblibě byly jednoduché hrnce, džbány nebo mísy. Hrnčíři je vytáčeli z hrubší písčité hlíny do šedava až okrova vypálené, občas je zdobili červenými linkami. Někdy od konce 15. století svou nabídku rozšířili o kachle potřebné ke stavbě kamen. Vedle jednoduchých nádobkových kachlů zhotovovali také komorové, na jejich čelní vyhřívací stěně byly použity motivy starozákonních proroků, Adama a Evy či jiných biblických postav. Pěkné exempláře se podařilo zachytit při přestavbě hradu Bouzova na turistickou atrakci či v prostorách děkanství v Mohelnici /dnešní muzeum/. Po ukončení produkce nádob s povrchem pokrytým puchýřky pokračovala výroba běžného užitkového zboží až do počátku 20. století. Pak smaltované hrnce definitivně vytlačily z trhu neforemné nádoby.

Nové výzkumy zpřesnily také naše poznatky o technologii výroby keramiky s povrchem pokrytým puchýřky. Již dříve jsme věděli, že hrnčíři přidávali do keramické hmoty tuhu s cílem zvýšit ohnivzdornost nádob. Tuha těžená u Svinova obsahuje oxidy železa, které za vysokých teplot expandují a na povrchu vytvářejí puchýřky. Naše poznatky dokládají nádoby nalezené na slovanském sídlišti u Mohelnice. Soudíme, že řemeslníci ve vrcholném středověku přidávali do hmoty ještě další ingredience, pravděpodobně břidlici, piliny a další, které zvyšovaly efekt tvorby bublinek. K dosažení vysokých teplot dosahujících hodnoty až 1200 °C však potřebovali speciální pece. Využili tehdy známé modely, jednoduché milířovité stavby, jejich výhřevnou kapacitu zvýšili čtyřmi vstupními otvory. Jednu takovou pec jsme odkryli při archeologickém výzkumu staveniště obchodního domu Jednota v roce 1977 a části dalších v roce 2004. V současné době neznáme v archeologickém materiálu střední Evropy obdobné pece, používaly se však v lidovém hrnčířství a východním Slovensku.

Spečení loštických pohárů, Loštice Jednota.

 

Archeologicky dělíme poháry nacházené ve střední Evropě do tří základních typů. První představují jednoduché tvary štíhlého těla, prakticky gotického provedení, s okrajem ve tvaru okruží. Začaly se vyrábět někdy na počátku 15. století a svým habitem plně vycházely z dobových tradic. Nejstarší tvary mají jednoduché tělo, mladší pak stěny nad dnem dovnitř prohnuté.

Do druhé skupiny řadíme poháry vejčitého těla, které mají na podhrdlí věnec drobných oušek. Skupina označená písmenem a má hrdlo válcovité a skupina označená písmenem b pak kónické. Počet oušek kolísá od šesti až po osmnáct. Malými oušky nelze prostrčit prsty, takže mohly sloužit pouze k dekorativním účelům. Jedná se o zcela unikátní typ, který nemá ve střední Evropě obdoby. S jejich výrobou začali hrnčíři v Lošticích někdy kolem poloviny 15. století. Dříve se předpokládalo, že poháry vznikly pod vlivem vyspělé kameniny produkované v Porýní, zejména v okolí Kolína nad Rýnem. Po zveřejnění nových nálezů lze předpokládat, že inspirací pro hrnčířské mistry byly poháry vyráběné někde v Horní Lužici, městech Zittau a Bautzen, na počátku 15. století, jež nesou archeologické označení tzv. Falke Gruppe – Falkeho skupina. Poháry mají nápadně hruškovitě modelované tělo, chybí jim však věnec oušek. Toto je zcela unikátní výzdobný prvek, který nemá ve středoevropském materiálu obdoby. Horní Lužice byla součástí lucemburských držav a musíme předpokládat intenzívní kontakty mezi specializovanými řemeslníky. Buď tedy loštický tovaryš dorazil do Budyšína nebo tamní hrnčíř se toulal Moravou. To je však již „Šifra mistra Leonarda“.

Třetí skupina loštických poháru byla rozpoznána teprve nedávno. Jedná se o štíhlé tvary se širokou plnou nožkou, která nemá ouška na podhrdlí. V současné době známe teprve několik exemplářů z Loštic-Žádlovic. Další výzkumy nepochybně naši pramennou základnu rozšíří.

Ukázka základních typů loštických pohárů. Žádlovice č.p. 4.

Poháry s povrchem pokrytým puchýřky si rychle získaly zájemce v celé střední Evropě, takže nepřekvapí, že jeden exemplář namaloval na obraz Zahrada pozemských rozkoší po roce 1500 ve městě s´Hertogenbosch známý vlámský malíř Hieronymus Bosch. Pohár má patku ozdobenou kovovou facetou, pro potřeby vyšší šlechty se ušlechtilým kovem zdobilo také hrdlo. O jejich existenci víme ze soupisu skvostů varadínského biskupa Jana Filipce, které zanechal v roce 1490 po svém návratu z Uher u svého přítele zemského hejtmana Ctibora Tovačovského na zámku v Tovačově. Zde se dozvídáme, že mimo jiné vlastnil…item Loščicky hrnec střiebrem okovaný . Jak takový exemplář vypadal, si můžeme udělat představu z několika kusů dochovaných ve sbírkách muzeí Evropy. Snad nejkrásnější kus se dochoval v Muzeu užitého umění v Kolíně nad Rýnem. Na hrdle je vyryto několik galantních scén, skupině pijáků u dřevěného stolu podává muž pohár, který má na podhrdlí ouška, starší manželský pár, dva hudebníci, tančící pár a heraldický znak. V dochovaných scénkách jsou nejdůležitější dva prvky. Pijan má v rukou nepochybně loštický pohár, jedná se tedy o jeho nejstarší vyobrazení z poloviny 16. století. Znak patří pánům z Leiningenu, rodu, jenž sídlil v severním Bádensku, nedaleko Heidelbergu. Sláva našich hrnčířů dosáhla tedy až k Rýnu. Další pohár se v roce 1910 nacházel v majetku rodiny Trappů na hradě Churburg v jižním Tyrolsku, nyní italská provincie Alto Adige. V současné době se pokouším ověřit, zda ještě fyzicky existuje, ale nemám štěstí, současný hrabě a majitel hradu nekomunikuje. Pohár měl deset oušek a na pozlacené stříbrné facetě je vyryt nápis:“ Ist der Wein gut so schmeckt er myr dester pas“. Další dva poháry se dochovaly v Budapešti a jeden v Historisches Museum der Stadt Wien.

Produkce pohárů s povrchem pokrytým puchýřky skončila někdy kolem poloviny 16.století, z trhu je nepochybně vytlačilo kvalitní glazované zboží, produkované na jižní Moravě habány. Také renesance od základů změnila životní styl a pro hrubé poháry nebylo na stolech místo. Loštičtí hrnčíři se z šoku už nevzpamatovali a receptury tajemné výroby si vzali s sebou do hrobu. Když byly na konci 19. století nalezeny první poháry, vzbudily v odborné veřejnosti opravdový zájem. Jejich produkci však nikdo nedokázal přesněji popsat, a tak téměř jedno století badatelé jejich technologii určovali prostou dedukcí. Až v sedmdesátých letech minulého století se podařilo prokázat, že místní řemeslníci přidávali do běžné hlíny grafit těžený v nedalekých výchozech u Svinova. Místní materiál obsahuje oxidy železa, které za vysokých teplot expandují a vytváří ony charakteristické puchýřky. S tímto tvrzením se nespokojil pražský grafik Josef Dudek a pokusy prokázal, že do hlíny je třeba přidat více ingrediencí, aby se dostavil požadovaný efekt. Pokusy také prokázal, že pece se čtyřmi vstupními otvory jsou velmi vhodné pro dosažení teplot vyšších než 1200 °C. Své výzkumy prezentoval na výstavě v Památníku A. Kašpara v Lošticích v roce 2002 pod názvem Pocula Loscicensia aperta aneb tajemství loštických hrnčířů odhaleno. Pro zvídavé návštěvníky připravil krásný grafický list, jenž také v našem článku uvádíme. Učinili jsme tak první krok k poznání technologie výroby a věřím, že brzy nabídneme na trh kvalitní repliky unikátních pohárů.

 

Vladimír Goš

Muzeum v Mohelnici s novou stálou expozicí

Napsal zeman dne .

Současné sídlo mohelnického muzea na Kostelním náměstí.

 

Motivací k založení muzea v Mohelnici byla výstava dokumentů a dokladů života předků v regionu uspořádaná v roce 1921. Následujícího roku již přípravný výbor Německého muzejního spolku pro Mohelnici a okolí vypracoval stanovy a pro nové muzeum byly upravovány místnosti bývalé radnice (někdejší Lokaidův dům, dnes základní umělecká škola, nám. Svobody 15). 17. června 1923 bylo muzeum slavnostně otevřeno a základem jeho sbírkového fondu se staly mnohé vystavované exponáty zmiňované výstavy.

Členové muzejního spolku se zaměřili na vytváření sbírek, které by co nejúplněji dokumentovaly podíl Němců na hospodářském a kulturním rozvoji severní Moravy. Výraznou osobností spolku byl Eduard Teichmann, jehož archivní a muzejní práce vedla k vydání publikace Geschichte der Stadt Müglitz. Po začlenění Mohelnice do Německé říše získalo mohelnické muzeum v systému říšských muzeí statut krajinského muzea.

V roce 1945 převzal správu muzea Městský národní výbor v Mohelnici a o rok později byly sbírky zpřístupněny veřejnosti. Nový správce muzea František Hekele začal od svého nástupu v roce 1949 organizovat zájmovou muzejní a vlastivědou práci. Postupně se profilovalo pět zájmových oblastí se zaměřením na vlastivědu, archeologii, národopis a výtvarné umění, fotodokumentaci a přírodopis. Vlastivědný kroužek vedl badatelskou a poznávací činnost, jejímž výsledkem byla řada přednášek. Povrchové archeologické sběry v okolí Mohelnice prováděné členy archeologického kroužku daly popud k velkému systematickému výzkumu Archeologického ústavu Československé akademie věd v Brně na lokalitách u bývalého mohelnického cukrovaru a na Dílečkách u Moravičan. Výstavami prací Adolfa Kašpara, Stanislava Lolka, Františka Hoplíčka a dalších umělců přibližoval národopisný a výtvarný kroužek veřejnosti díla severomoravských rodáků.

 

Z výstav v mohelnickém muzeu

 

Z původního objektu muzea byly sbírky přemístěny do budovy na Zábřežské ulici č. 13, kde byla v roce 1951 instalována nová expozice seznamující návštěvníky s proměnami života ve městě a okolí v minulosti. Pod vedením Františka Hekeleho byla rozvíjena ediční a publikační činnost, jejímž výsledkem bylo deset titulů vydaných v rámci Knižnice vlastivědného muzea v Mohelnici a Muzejní zpravodaj. Ve spolupráci s pracovníky loštického muzea bylo v roce 1957 vydáno první číslo vlastivědného sborníku Severní Morava, který tak v roce 2007 slaví padesát let své existence.

V roce 1957 zakoupil Městský národní výbor pro potřeby muzea budovu bývalého děkanství a fary na Kostelním náměstí, kde muzeum sídlí dodnes. Po vnitřních úpravách byla v nových prostorách o dva roky později otevřena nová stálá expozice seznamující s dějinami města a ve spolupráci s brněnským archeologickým ústavem prezentující archeologické nálezy a poznatky o pravěkých dějinách v okolí Mohelnice, doplněná v roce 1963 průvodcem pravěkými sbírkami, jejímž autorem byl vedoucí archeologického výzkumu Jindřich Nekvasil. V té době se muzeum stalo také oblastním střediskem archeologického bádání.

 

Z výstav v mohelnickém muzeu

 

Po vzniku Vlastivědného ústavu v Šumperku bylo k němu mohelnické muzeum v roce 1967 přičleněno a jeho činnost zaměřena především na dokumentaci pravěkého a slovanského osídlení na severní Moravě. Přitom se v muzeu dál konaly příležitostné výstavy, besedy, ale i koncerty a pracovníci muzea dokumentovali starší i novodobé dějiny. Zvlášť se rozvíjela činnost klubu přátel výtvarných umění, který pod vedením Václava Křupky obohacoval muzejní sbírky o kvalitní grafická díla. V sedmdesátých letech ukončil činnost úsovský vlastivědný kroužek, jehož sbírky obohatily fond mohelnického muzea.

 

Stálá expozice, mohelnické cechy a řemesla.

 

V polovině osmdesátých let byla otevřena nová expozice pravěku a středověkého hrnčířství na Mohelnicku, dokumentující a shrnující poznatky především zmíněného dlouhodobého systematického archeologického výzkumu, která se stala, tak jako expozice předcházející, cílem školních exkurzí z celého regionu. Na základě nařízení byla v muzeu instalována expozice Gastronomie a cestovního ruchu v Severomoravském kraji, která narušila dosavadní expoziční koncepci muzea. Malý zájem o ni vedl již počátkem devadesátých let k úvahám obnovit expozici dějin města a okolí. V té době došlo k významným nálezům ve středověké části budovy muzea, když byl v roce 1991 objeven Václavem Kaplem fragment vzácné raně renesanční fresky, která vešla do povědomí veřejnosti pod názvem Hostina bohatcova a zobrazuje biblický příběh z evangelia sv. Lukáše o bohatci a Lazarovi. Současně byly vyvezeny navážky ze sklepů středověké části muzea. Následné stavebně-historické zhodnocení zařadilo počátky středověkého objektu do 13. století a stavba byla hypoteticky ztotožněna s biskupovým domem zmiňovaným počátkem 14. století.

 

Stálá expozice, město a okolí ve středověku.

 

Od počátku 21. století byla připravována nová stálá expozice dějin města a okolí, která byla slavnostně otevřena 30. listopadu 2005. Svými historickými předměty, pregnantními texty a nápaditým uměleckým ztvárněním uvádí do dějů, které prožívali naši předkové. V první místnosti zaujme kolekce loštické keramiky s proslulými loštickými poháry, mohelnický poklad pražských grošů, gotická socha Krista Vítězného a meč, kterým pravděpodobně bojoval jeden z účastníků bitvy u Zvole. Cechovní postavníky jsou ozdobou druhé místnosti, v níž jsou vzpomenuta mohelnická řemesla, obchod a správa města. Prostoru vévodí hodinový stroj z kostelní věže, můžeme zde vidět autentické předměty obecního sluhy, ponocného, ale i klobouk primátora města.

 

Stálá expozice, město a okolí ve středověku.

 

Nahlédnout do života měšťanů 19. století nám dává bohatý soubor textilií a oděvů ve třetí místnosti, která je zařízena jako měšťanský pokoj v uvedeném století. Unikátní jsou zde dámské svatební šaty.

 

Měšťanský pokoj ve stálé expozici.

 

V další místnosti se návštěvník seznámí mezi jiným i s průmyslovými podniky v Mohelnici, povětšinou již zaniklými, ale také s někdejším dolováním tuhy u Svinova a železné rudy u Květína. Nápaditě jsou instalovány aranžované scény – interiéry školního kabinetu, krejčovské dílny a holírny, které navozují atmosféru první poloviny 20. století. Z let poválečných neujdou pozornosti šachové figurky z chlebového těsta, které byly vytvořeny v letech 1953 až 1954 ve věznici na Mírově jedním z vězňů odsouzených v politických procesech v padesátých letech 20. století nebo autentické fotografie lékařů vězněných na Mírově, pořízené pomocí čoček z brýlí.

 

Krejčovská dílna a holírna.

 

V galerii výtvarného umění jsou instalovány kvalitní obrazy a plastiky jak neznámých autorů z 18. a 19. století, tak i např. obrazy s náboženskými náměty malířů rodiny Havelků, nechybějí díla F. Hoplíčka, H. Šilberského, J. Štipla, J. Podolského, J. Beránka ad. Čtyřicetiletá tradice Klubu přátel výtvarného umění pod vedením prof. Václava Křupky je dokumentována grafikami mnoha významných autorů. Sbírka výtvarného umění mohelnického muzea byla díky této spolupráci obohacena o poměrně rozsáhlý soubor prací vystavujících umělců. Jedním z posledních přírůstků je i grafický list věnovaný mohelnickému muzeu malířem Vladimírem Komárkem u příležitosti konání autorské výstavy v roce 1998.

 

Galerie.

 

Závěr expozice patří historii i současnosti elektrotechnické výroby, představované dnes mohelnickou firmou Siemens, ale také výrobci světlometů a dalšího příslušenství automobilů, firmě HELLA AUTOTECHNIK, a štěrkovně a pískovně Kámen Zbraslav v Mohelnici.

V celostátní soutěži Gloria musaealis v kategorii Muzejní výstava roku 2005 byla nová mohelnická expozice oceněna prvním místem. Tato prestižní cena je nejlepší vizitkou práce jejích tvůrců a současně pozvánkou k návštěvě mohelnického muzea a jeho úspěšné expozice.

V současné době je uvažováno o zřízení nové archeologické expozice prezentující poznatky získané v minulých letech v rozsáhlých archeologických výzkumech. Její příprava a umístění do historických sklepních prostor muzea si vyžádá nemalé náklady a čas.

PaedDr. Zdeněk Doubravský

 

Pavlínín dvůr v Šumperku

Napsal zeman dne .

Pavlínin dvůr, majetek Města Šumperka, je sídlem Vlastivědného muzea v Šumperku . Pro své výstavní a provozní účely využívá muzeum dvě třetiny budov kolem bývalého hospodářského dvora a výstavní palác v jeho severním křídle. Ve zbývající části dvora jsou prostory využívané Městem a Domem kultury. Celý komplex je kulturní památkou a za dobu své téměř dvousetleté existence prošel řadou stavebních změn v souvislosti s modernizací bydlení, hospodářského provozu, a nakonec se změnou funkce, s využitím pro kulturní zařízení.

 

Franz rytíř Tersch , jun.. Foto C.v.Jagemann, před r.1884

 

Dvůr nechal postavit kolem roku 1815 rytíř Franz Xaver Tersch, majitel třemešského panství, na svých polnostech, které přiléhaly k silnici vedoucí ze Šumperka do Uničova. Předpokládal, že bude rozumné přesunout chov skotu co nejblíže k městu, které tak mohl lépe zásobovat mlékem a mléčnými výrobky, než by tomu bylo z třemešského hospodářství vzdáleného několik kilometrů. Na čtvercovém půdorysu dvora byly umístěny nejen kravíny a mléčnice, ale i stodoly pro sklad píce.

Na počátku 30. let 19. století postavil Terschův syn Franz uprostřed severního křídla dvora klasicistní obytný dům. Celý komplex komentuje Řehoř Wolny ve své Topografii Moravy z roku 1839 jako “ nový hezoučký Terschův dvorec“. Jednopatrový dům měl pětiosé průčelí se zdůrazněným středem a s mansardovou střechou. Dodnes procházejí návštěvníci průjezdem tohoto domu , který je ukryt ve stávajícím paláci a vystupují do patra po jeho pískovcovém schodišti. Snad to bylo první samostatné obydlí mladého Tersche v Šumperku. Později rekonstruoval pro své potřeby starší domy uvnitř města (tzv.Geschaderův dům Kladská 1, a rodný dům na Starobranské 5 pro potřeby pošty, protože byl v letech 1847 – 1884 šumperským poštmistrem). Již ve 30. letech 19. stol. upravil patrně i prostory pro slušné ubytování zaměstnanců svého dvora. Nikoliv ratejnu, jak bylo tehdy zvykem, ale menší místnosti se samostatnými vstupy a kamny. Před severním křídlem dvora byly tehdy dvě geometricky členěné oplocené zahrady a mezi nimi vedla cesta.

 

Monogramista WB, Terschův dvorec ve 2. čtvrtině 19. století, kolorovaná kresba. Reprofoto J.Mašek. Ze sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku.

 

Po polovině 19. století nastal v souvislosti s rozvojem textilního průmyslu ve městě bouřlivý stavební boom. Do Šumperka byla dovedena železnice a poblíž ní se začaly stavět jak činžovní domy, tak vily. A valná část z nich na pozemcích, které odprodal rytíř Tersch. Pavlínin dvůr tak byl odtržen od statku na Třemešku , ale Tersch kolem něj prozíravě ponechal poměrně rozsáhlý pozemek, na němž bylo možné umístit pěstební zahradu a v budoucnu i park. Šumperk však s tímto pozemkem později počítal pro svůj další rozvoj. Na územním plánu města z roku 1875 je na místě dnešního Domu kultury zakresleno náměstí Fr.Tersche.

Franz Tersch vlastnil dvůr až do 60. let 19. století. V roce 1872 vyzval další majitel dvora, ředitel sobotínských Kleinových železáren A. Scholz, vídeňského architekta Moritze Hinträgera k vypracování projektu na přestavbu obytné budovy a na úpravu fasád severního křídla dvora.

 

Indikační skica mapy stabilního katastru Šumperka z roku 1838. Výřez s Terschovým dvorem.

 

Hinträger rozšířil obytný objekt tak, že k bokům stávající budovy připojil vždy po dvou místnostech směrem do dvora a před nimi směrem do zahrady sál. Oba sály s vysokými stropy předsunul jako výrazné rizality, které propojil vzájemně dvěma patry arkádové chodby . Budova se po přestavbě změnila v neorenesanční palác s mansardovými střechami nad nárožními sály a s nízkou sedlovou střechou nad zbytkem budovy. Uvnitř přibylo i úzké obslužné schodiště a pod východním nárožím sklep . Architekt respektoval důsledně zachování interiérů starší budovy, a proto nebyla všechna řešení provozu paláce bezproblémová.

Přestavbu dokončil roku 1882 až další majitel dvora, Karl Chiari, a dvůr nazval na počest své ženy Pavlíny, rozené Zephyreskové, Pavlíniným dvorem. Chiari, původním povoláním lékař, byl v Šumperku významným podnikatelem jak v zemědělství, tak v průmyslu a dopravě. Roku 1897 se stal poslancem říšského sněmu a jeho rodina pak často pobývala ve Vídni. V šumperském sídle mu patrně nevadilo nedostačující zateplení sálů, ani nepřímé osvětlení několika pokojů přes galerii. Byl zřejmě spokojen s reprezentativním vzhledem a možnostmi využití budovy ve společenské i v letní sezóně. Svoji další energii věnoval spíše založení a vybavení parku východně a severně ode dvora. Modernizace provozu paláce byla však časem nutná. Řešila se výstavbou nového křídla směrem na západ v roce 1909. V této podsklepené přístavbě bylo kromě několika pokojů a dalšího pohodlného schodiště i sanitární zařízení a v přízemí malý byt, patrně pro správce objektu.

 

Stavební vývoj severního křídla Pavlínina dvora, první nadzemní podlaží (SHP, M. Filipová, 1995)

 

Palác má řadu zajímavých prostor, které jej předurčují k veřejnému využívání.Arkáda před vstupem do budovy zaujme v přízemí pěti poli české klenby.Valená klenba průjezdu, zdobená pásy s pilastry, je oddělena ode dvora vysokými prosklenými vraty, která sloužila již Terschově stavbě. Vstupní bohatě zdobené dveře jsou z 80. let 19. století .Vlevo od průjezdu je lehké a vzdušné halové schodiště s pískovcovými stupni a klasicistním litinovým zábradlím.

 

Klasicistní prosklená vrata z 30. let l9. století. Foto J. Mašek, 2006. Klasicistní schodiště původního Terschova domu. Foto J. Mašek, 2006.

 

V přízemí napravo od vstupu je trojice sálů, z nichž jeden má strop, okna i dveře dekorativně obloženy dřevem. Z původního mobiliáře je zde novorenesanční, bohatě vyřezávaná kredenc. Z vybavení interiérů zůstalo velice málo předmětů, ale dle bohatě zdobené fasády doplněné plastikami, lze předpokládat i exkluzivní vnitřní vybavení, doplněné uměleckými díly. Dochoval se jich jen zlomek, například litinová socha Tance na schodišti nebo několik secesních svítidel. Z vybavení parku zůstala ve sbírkách muzea kovová socha Žně z fontány před palácem. Nárožní sály v patře včetně arkádové galerie převyšují výšku stropů ostatních místností v poschodí. Sály jsou zaklenuty „falešnou“ zrcadlovou klenbou bohatě dekorovanou malovanými novorenesančními motivy. „Klenutí“ je provedeno ve dřevě a omítnuto. V jednom ze sálů orientovaných směrem do dvora je zachovaná výmalba stropu z poloviny 19. století.

I hospodářské budovy byly na konci 19. století přestavovány. Ve východním křídle byl postaven nový velký kravín (prostory nynějšího G klubu a Městské galerie), byla upravena fasáda a vybudováno polopatro nad přízemní částí severního křídla přiléhajícího k paláci. Samotný hospodářský dvůr fungoval nadále jako dodavatel mléka pro Šumperk. V rámci modernizace hospodářství a jeho provozu byla v jeho západním křídle vybavena ve 20.letech 20. století nově mlékárna, prodejna mléka a byly upraveny dva byty 2+1 pro úředníky.

Systematicky byl budován park, v němž postavil v roce 1880 stavitel Bayer podle návrhu arch. Bienera skleník a kruhovou oranžérii, nezbytný doplněk každé exkluzivní zahrady. Roku 1889 navrhl arch. W. Lux v parku při Nádražní třídě vilu, později obydlí syna majitele, hudebního skladatele a klavíristy Eduarda Chiariho. Vodní betonová nádrž před Pavlíniným dvorem vznikla patrně do roku 1914.

 

Josef Ebrhardt Karger, Pavlínin dvůr, olej na sololitu, 1934, reprofoto J. Mašek.

 

V roce 1947 připadl Pavlínin dvůr Městu Šumperku, které v něm umístilo postupně řadu provozů a skladů, např. stavební dvůr, sběrnu odpadových surovin, sýpky JZD Temenice, sklad značek, garáže a městské muzeum, které se záhy stalo muzeem okresním. Tito uživatelé neměli zájem na jakékoliv údržbě a stavba chátrala. Obrat nastal, když se Okresní vlastivědné muzeum změnilo na Vlastivědný ústav (dále jen VÚ). VÚ se mj. zabýval i rekonstrukcemi památek a měl svou vlastní stavební skupinu. Ve dvoře užíval zpočátku pouze palác v severním křídle a dvě dílny v křídle východním. Od samého počátku měl zájem o další prostory ve dvoře, protože potřeboval rozvíjet svou činnost. Byl okresním zařízením, které obstarávalo odborný a provozní servis šesti muzeí a tří zámků. To předpokládalo zaměstnat řadu odborných pracovníků, z nichž výtvarník, preparátor a konzervátor potřebovali specializovaná pracoviště a ostatní minimálně kanceláře. Bylo třeba také někde umístit sbírky. Jejich uložení na půdě bylo naprosto nevyhovující.

Proto byl vypracován plán postupné úpravy Pavlínina dvora pro potřeby VÚ. Mezi první stavební počiny patřila oprava paláce, vybudování moderního sanitárního zařízení pro provoz pracoviště a úprava místností přízemí a prostor secesní přístavby na kanceláře. Protože muzeum potřebovalo mít stálou expozici a zároveň bylo žádoucí pokračovat v příležitostných výstavách, rozhodl se VÚ expandovat i do bočních křídel. V západním křídle byly v několika přízemních prostorách za sebou vznosné klenby mezi pásy, původně velký dvouřadový kravín. Probouráním novějších účelově postavených příček mezi klenbami vznikl v roce 1966 opět prostorný sál. Sklenutím dalších čtyř klenebních polí mezi nové pásy a navázáním na sled starších kleneb byla nová výstavní síň téměř 40 metrů dlouhá. Jejím postavením byl zachráněn celý dvůr, původně určený k demolici, která postihla až v roce 1978 pouze jižní křídlo. V roce 1967 byly vybudovány pracovny v podkrovích části východního křídla a na počátku 70. let i v polovině křídla západního. Na podzim 1970 bylo postaveno u výstavní síně nové foyer. Roku 1978 dokončil VÚ v jižní polovině východního křídla konferenční sál, výstavní síň a podkrovní vestavbu pro potřeby Okresního kulturního střediska.

 

IVýstavní síň v Pavlínině dvoře. Foto I. Sieratowská, 1966.

 

Při rekonstrukcích byla brána na zřetel i kvalita nového vnitřního vybavení. Umělecké kovářské práce, kované mříže vstupů do budovy i vnitřní mříž výstavní síně jsou dílem známého Mistra kováře, Alfréda Habermanna. Kvalitní křišťálové lustry z Nového Boru v sálech a galerii paláce byly pořízeny v roce 1971. Varhany byly nainstalovány do výstavní síně k 10. výročí vzniku VÚ v roce 1973.

Na podzim 1978 došlo ke stržení jižního dvorního křídla, na jehož místě vyrostla přízemní novostavba navazující na původní budovy ve dvoře, provedená ve stejné hmotě, s podkrovními vikýři a proskleným štítovým prvkem po celé výši ve středu budovy. Stavba je součástí Domu kultury a byla kolaudována v roce 1982. Když byla v roce 1988 dokončena půdní vestavba i v jižní části západního křídla, bylo to již pod hlavičkou Okresního vlastivědného muzea, na něž bylo stávající zařízení opět přejmenováno.

Po roce 1990 došlo k majetkoprávnímu uvědomění si Města Šumperka, kterému Pavlínin dvůr náležel od roku 1947. Část dvora, v níž muzeum sídlilo, mu začalo Město pronajímat, ale nájemné dalo muzeu k dispozici k údržbě budov. Vlastivědné muzeum( dále jen VM) se od té doby chovalo jako nájemník a žádné rozsáhlejší stavební práce v budově neprovádělo. Ty zajišťovalo Město, a to jak ve vlastní režii, tak z příspěvků Programu regenerace Ministerstva kultury. V roce 1995 byla vyměněna okna v průčelí paláce, v roce 1996 byla restaurována obě historická vstupní vrata průjezdu a měděné korouhvičky na mansardách, byl vyměněn krov paláce a položena nová krytina. Následně byly restaurovány malby v klenbách obou nárožních sálů paláce.

Iniciativně v souvislosti s významnými stavebními úpravami začalo muzeum opět vystupovat v roce 2005, kdy se mu podařilo získat příspěvek na restaurování fasády paláce z Programu obnovy kulturních památek Olomouckého kraje. Za finanční spoluúčasti Města byla fasáda restaurována. Práci provedla odborná firma Archeko za pomoci provozního oddělení VM. Byly restaurovány a replikovány štukové, kamenné i keramické prvky průčelí, vráceny kovové mříže balkonů a zvolen terakotový barevný odstín fasády, který měl palác ještě ve 30.letech 20. století. Budova se tímto výrazně oddělila jako reprezentační stavba od provozní části dvora.

 

Pohled na novorenesanční palác před rekonstrukcí. Foto J. Mašek, 2004. Novorenesanční palác Pavlínina dvora po restaurování fasády. Foto J. Mašek, 2005.

 

Práce na dalším využití areálu v Sadech 1. máje budou pokračovat. V roce 2006 bude provedena oprava dvorních fasád severního i východního křídla včetně dvorní fasády paláce. Ve východním křídle zřídí Město Šumperk ve spolupráci s VM Městskou galerii a ve své režii ubytovací prostory. V přízemí severovýchodního nároží dvora bude v nově vybavených prostorách Informační centrum, přednáškový sál a nové komunikační prostory, které propojí všechny expozice i pracoviště muzea.

Milena Filipová

 

Bibliografie Vlastivědných zajímavostí č. 1–254

Napsal rostanetek dne .

Vlastivědné zajímavosti jsou již vyprodány.

1. Spurný, František: Severomoravské čarodějnické procesy. 1970.
2. Filip, Zdeněk: Z historie šumperské knihovny. 1970.
3. Filip, Zdeněk – Spurný, František: Věznice a koncentrační tábory na šumperském okrese za druhé světové války. 1970.
4. Věznice gestapa v Šumperku. 1970. Autor neuveden.
5. Filip, Zdeněk: Mírov za války. 1970.
6. Partyzáni na Drozdovské pile. 1970.
7. Hrdinové z Jedlí a Lázku. 1970. Autor neuveden.
8. Filip, Zdeněk – Spurný, František: „Pochody smrti“ na území šumperského okresu v roce 1945. 1970.
9. Spurný, František: Bratrušovská tragédie. 1970.
10. Květen 1945 v Leštině. 1970. Autor neuveden.
11. Spurný, František: Osvobození šumperského okresu Sovětskou armádou v květnu 1945. 1970.
12. Melzer, Miloš: Zámek Jánský Vrch. 1970.
13. Zuber, Rudolf: Josef von Eichendorff na Jánském Vrchu. 1970.
14. Spurný, František: Papír a krása (Minulost a přítomnost velkolosinské papírny). 1970.
15. Lenda, Pavel: Franz Grillparzer a Velké Losiny. 1970.
16. Lolková, Krista: Společenská knihtiskárna v Zábřeze. 1970.
17. Čunderle, Karel – Tolar, Vratislav- Filip, Zdeněk: Dům pod podloubím v Zábřeze. 1970.
18. Gába, Zdeněk: Těžba na šumperském okrese kdysi a dnes. 1970.
19. Gába, Zdeněk: Bludné balvany a souvky. 1970.
20. Trapl, Miloš: Selské bouře na Losinách. 1970.
21. Melzer, Miloš: Zámek Velké Losiny. 1970.
22. Kříž, Zdeněk: Zámecký park ve Velkých Losinách. 1970.
23. Kříž, Zdeněk: Zámecký park v Javorníku. 1970.
24. Tuša, Ivan: Nepůvodní živočichové v Jeseníkách. 1970.
25. Tuša, Ivan: Výskyt jeřábka lesního a tetřívka obecného v Hrubém Jeseníku. 1970.
26. Zuber, Rudolf: Tábor sovětských zajatců v Domašově. 1970.
27. Zeman, Vítězslav: Lidový dům v Jeseníku. 1971.
28. Filip, Zdeněk: Dělnický dům v Šumperku. 1971.
29. Medek, Václav – Spurný, František: Zábřežský zámek. 1971.
30. Spurný, František: Staré Město pod Sněžníkem. 1971.
31. Spurný, František: Lázně Velké Losiny. 1971.
32. Sehnal, Jiří: Z hudební tradice Velkých Losin. 1971.
33. Melzer, Miloš: Hrad a zámek Úsov. 1971.
34. Dohnal, Miloň: Manšestrová manufaktura v Šumperku. 1971.
35. Spurný, František – Filip, Zdeněk: Rapotínské sklárny. 1971.
36. Filip, Zdeněk: Průkopníci socialismu na severní Moravě. 1971.
37. Zuber, Rudolf: Průkopníci socialismu na Jesenicku. 1971.
38. Zakladatelé KSČ na Zábřežsku. 1971. Autor neuveden.
39. Zakladatelé KSČ na Šumpersku. 1971.Autor neuveden.
40. Zakladatelé KSČ na Jesenicku. 1971. Autor neuveden.
41. Zeman, Vítězslav: Frývaldov 1931. 1971.
42. Lolková, Krista: Gymnázium v Zábřeze. 1971.
43. Filipová, Milena: Pamětní síň Adolfa Kašpara v Lošticích. 1971.
44. Tuša, Ivan: Zoologické sbírky na zámku Úsov. 1971.
45. Tuša, Ivan: Vodní zvířena Jeseníků. 1971.
46. Janáčková, Hana: Květena Velké a Malé kotliny. 1971.
47. Gába, Zdeněk: Slezský mramor. 1971.
48. Toufar, Eugen: Barokní architektura v Bílé Vodě. 1971.
49. Zuber, Rudolf: Kulturní minulost Bílé Vody. 1971.
50. Beneš, Ctirad: Sbírka zbraní na zámku Velké Losiny. 1971.
51. Šula, Bohumil: Jeskyně Na Pomezí. 1972.
52. Šula, Bohumil: Jeskyně Na Špičáku. 1972.
53. Goš, Vladimír: Slovanská osada v Mo­helnici.(Archeologický výzkum počát­ků města ). 1972.
54. Zuber, Rudolf: Hudební minulost Ján­ského Vrchu. 1972.
55. Gába, Zdeněk: Geologická sbírka na Jánském Vrchu.l972.
56. Zuber, Rudolf: Poddanské nepokoje v Bílé Vodě a Horních Hošticích. 1972.
57. Lejsková – Matyášová, Milada: Rene­sanční interiér velkolosinského zámku. 1972.
58. Makas, Stanislav: Židovská obec úsov­ská. 1972.
59. Bieberle, Josef: „Pravé olomoucké tva­růžky“ z Loštic. 1972.
60. Lang, Adolf: O loštickém hrnčířství. 1972.
61. Gába, Zdeněk – Filip, Zdeněk: Bradlo. 1972.
62. Spurný, František: Hrad Rabštejn. 1972.
63. Spurný, František: Bludovský hrad a zá­mek. 1972.
64. Spurný, František: Rudský zámek. 1972.
65. Spurný, František: Nový hrad. 1972.
66. Skutil, Jan: N. V. Gogol a Lázně Jese­ník. 1972.
67. Zuber, Rudolf: Vidnava. 1972.
68. Nekvasil, Jindra: Pravěké pohřebiště na Dílečcích u Moravičan. 1972.
69. Lolková, Krista: Obecná škola v Krum­pachu. 1972.
70. Gába, Zdeněk: Slezská žula. 1972.
71. Melzer, Miloš: O šumperském perníkář­ství. 1972.
72. Tuša, Ivan: Africká zvířena v zoologic­kých sbírkách na zámku Úsov. 1972.
73. Tuša, Ivan: Šumpersko jako životní pro­středí živočichů. 1972.
74. Trapl, Miloš: Postavení a bouře poddaných na panství Úsov. 1972.
75. Zeman, Vítězslav: Jesenické procesy s čarodějnicemi. 1972.
76. Filip, Jiří: Únor 1948 na šumperském okrese. 1973.
77. Horejsek, Jaroslav: Tragédie Českého Malína. 1973.
78. Gába, Zdeněk: Maletínský pískovec. 1973.
79. Spurný, František: Hrad Mírov. 1973.
80. Medek, Václav: „Čarodějnický děkan“ Kryštof Alois Lautner. 1973.
81. Tichý, Rudolf: Mohelnice před 7 000 lety. 1973.
82. Lang, Adolf: Židovský hřbitov v Lošticích. 1973.
83. Soušek, Tomáš: Lipinka. 1973.
84. Nekvasil, Jindra: Mohylové pohřebiště z doby bronzové u Stavenice. 1973.
85. Spurný, František – Filip, Zdeněk: MEZ Mohelnice. 1973.
86. Kalistová, Jitka: Zámek Žádlovice. 1973.
87. Spurný, František: Mohelnice. 1973.
88. Zuber, Rudolf: Jeseník.l973.
89. Melzer, Miloš: Muzeum v Mohelnici. 1973.
90. Spurný, František: Šumperk. 1973.
91. Spurný, František: Zábřeh.1973.
92. Spurný, František: Třemešský zámek.1973.
93. Haitmar, Vladimír: Třemešské rybníky. 1973.
94. Malec, Bořivoj: Entomologické sbírky na zámku Úsov. 1973.
95. Gába, Zdeněk: Králický Sněžník. 1973.
96. Háll, Čestmír: Výzkumný ústav pro chov skotu v Rapotíně. 1973.
97. Spurný, František: Moravolen Sudkov. 1973.
98. Zuber, Rudolf: Moravolen Jeseník. 1973.
99. Spurný, František: Hrad Brníčko. 1973.
100. Spurný, František: Šumperský zámek. 1973.
101. Kalistová, Jitka: Hrad Hoštejn. 1974.
102. Spurný, František: Hrad a zámek Bran­ná. 1974.
103. Spurný, František: Zámek Loučná nad Desnou. 1974.
104. Gába, Zdeněk: Rychlebské hory. 1974.
105. Spurný, František: Sobotínské železár­ny. 1974.
106. Spurný, František, a kol.: Pivovar v Ha­nušovicích. 1974.
107. Rubeš, Ladislav: Výzkumný ústav tech­nických plodin a luskovin v Šumper­ku-Temenici. 1974.
108. Zicha, Karel: Myslivecké trofeje na zámku Úsov. 1974.
109. Spurný, František, a kol.: Doubravice. 1974.
110. Spurný, František: Velamos Petrov. 1974.
111. Lang, Adolf: Havelkovo muzeum v Lošticích. 1974.
112. Zeman, Vítězslav: Lázně Lipová. 1974.
113. Zeman, Vítězslav: Hrad Kaltenštejn (Hradisko). 1974.
114. Zuber, Rudolf: Lisovna nových hmot v Mikulovicích. 1974.
115. Bartoš, Josef: Drátovny v Kamenné. 1974.
116. Spumý, František: Olšanská papírna. 1974.
117. Spurný, František: Jindřichovská papírna. 1974.
118. Spurný, František: Lukavická papírna. 1974.
119. Spurný, František: Aloisovská papírna. 1974.
120. Spurný, František: Vlčická papírna. 1974.
121. Dvořák, Milan – Gába, Zdeněk: Severo­moravský grafit. 1974.
122. Lang, Adolf: Loštice. 1974.
123. Spurný, František: Moravolen Oskava. 1974.
124. Spurný, František: Moravolen Libina. 1974.
125. Spurný, František: Moravolen Hanušo­vice. 1974.
126. Bartoš, Josef: Národní sdružení česko­slovenských vlastenců. 1975.
127. Filip, Jiří: Znárodnění průmyslu na šumperském okrese. 1975.
128. Spurný, František: Hanušovice. 1975.
129. Spurný, František: Moravolen Staré Město. 1975.
130. Sajner, Josef: Lázně Bludov. 1975.
131. Kubík, Hubert: Šumperské lékárny. 1975.
132. Kubík, Hubert: Šumperská nemocnice. 1975.
133. Zuber, Rudolf: Hrad Rychleby v Račím údolí. 1975.
134. Ševčík, Erich: Rozhledna na Pradědu. 1975.
135. Hóll, Čestmír: Pavlínin dvůr v Šumper­ku. 1975.
136. Bartoš, Josef: Sudkovská stávka 1929. 1976.
137. Bartoš, Josef: Šumperská stávka 1930. 1976.
138. Rýznar, Václav: Štíty. 1976.
139. Zeman, Vítězslav: Lázně Jeseník. 1976.
140. Zuber, Rudolf: Hrad Žulová. 1976.
141. Blažková, Jarmila: Tapisérie na zámku ve Velkých Losinách. 1976.
142. Holínek, Bořivoj: Státní přírodní rezer­vace Pod Trlinou. 1976.
143. Melzer, Miloš: Muzeum v Šumperku. 1976.
144. Hošková, Jarmila: Muzeum v Zábřeze. 1976.
145. Zeman, Vítězslav: Dělnický dům ve Vá­penné. 1976.
146. Zeman, Vítězslav: Vodní tvrz v Jesení­ku. 1976.
147. Spurný, František: JZD Rozvoj se síd­lem v Dubicku. 1976.
148. Rýznar, Václav: JZD Horal se sídlem v Jedlí. 1976.
149. Haitmar, Vladimír: Státní přírodní re­zervace Šerák-Keprník. 1976.
150. Gába, Zdeněk: Nýznerovské vodopády. 1976.
151. Zatloukalová, Eva: JZD Obránců míru v Lošticích. 1977.
152. Zuber, Rudolf: Javorník. 1977.
153. Filipová, Milena: Adolf Kašpar a Blu­dov. 1977.
154. Spurný, František: Sobotínský zámek. 1977.
155. Spurný, František: Pramet Šumperk. 1977.
156. Lolek, Ctibor – Bezděk, Zbyněk: JZD ČSSP se sídlem v Zábřeze. 1978.
157. Lolek, Ctibor – Picka, Jan: Závod MEZ Zábřeh. 1978.
158. Vašíček, Antonín: Sbírka zbraní na zámku v Úsově. 1978.
159. Zuber, Rudolf: Rodové kořeny Franze Schuberta na Jesenicku. 1978.
160. Gába, Zdeněk: Skalní mísy na Žulov­sku. 1978.
161. Zatloukalová, Eva: JZD 30. výročí osvobození se sídlem v Úsově. 1978.
162. Spurný, František: Moravolen 01 v Šumperku. 1978.
163. Spurný, František: Moravolen 03 a 08 v Šumperku. 1978.
164. Zeman, Vítězslav: Muzeum v Jeseníku. 1978.
165. Po stopách spisovatele Josefa Kocourka na severní Moravě, 1978. Autor neuveden.
166. Sobek, Josef: Okresní dům pionýrů a mládeže v Šumperku. 1979.
167. Gába, Zdeněk – Poprach, Radomil: Vi­tošovský vápenec. 1979.
168. Vašíček, Antonín: Výsadek Janko. 1979. 169. Nekvasil, Jindra: Obersko – pravěké hradisko. 1979.
170. Filipová, Milena: Dřevěné kostelíky v okolí Velkých Losin. 1979.
171. Spurný, František: Osvobození Šumper­ka Sovětskou armádou. 1979.
172. Zuber, Rudolf: Osvobození Jeseníku Sovětskou armádou. 1979.
173. Bartoš, Josef: Osvobození Zábřeha v ro­ce 1945. 1980.
174. Bartoš, Josef: Osvobození Mohelnice a Loštic v roce 1945. 1980.
175. Bartoš, Josef: Partyzánská stezka Hra­bová-Janoslavice. 1980.
176. Sobek, Josef: Okresní stanice mladých přírodovědců v Jeseníku. 1980.
177. Spurný, František: Knihovny na velko­losinském zámku. 1980.
178. Bartoš, Josef: Po stopách protifašistic­kého odboje pod Lázkem. 1980.
179. Bartoš, Josef: Po stopách odboje pod Bradlem. 1980.
180. Daněk, Jan: Výzkumný ústav práškové metalurgie v Šumperku. 1980.
181. Káňa, Otakar: Frývaldovská stávka 1931. 1981.
182. Rusinský, Milan: Severomoravské di­vadlo v Šumperku. 1981.
183. Bartoš, Josef: Koncernový podnik MEZ Postřelmov. 1981.
184. Spurný, František: Úsovský hrad a zá­mek. 1981.
185. Vašíček, Antonín: Lovecké zbraně na zámku v Úsově. 1981.
186. Filip, Jiří: Horské chaty v Jeseníkách. 1981.
187. Spurný, František: Knihovny na úsov­ském zámku. 1982.
188. Spurný, František: Zotavovna ROH Ví­tězný únor. 1982.
189. Bartoš, Josef: Po stopách protifašistic­kého odboje v Zábřeze. 1982.
190. Spurný, František: Železniční opravny a strojírny Šumperk. 1982.
191. Filip, Jiří: Skřítek. 1982.
192. Filip, Jiří: Rekreační středisko Uničov­ských strojíren ve Starém Městě. 1982.
193. Polák, Vlastimil Artur: Židovský hřbitov v Úsově. (Překlad O. Poláková 1982).
194. Kraváček, František – Bartoňová, Dag­mar: ROH na Šumpersku před únorem a v únoru 1948. 1983.
195. Spurný, František: Českomoravské eter­nitové závody Šumperk. 1983.
196. Sajner, Josef: Vincenc Priessnitz, pří­rodní léčitel (1799 –1851). 1983.
197. Sajner, Josef – Křížek, Vladimír: Pří­rodní léčitel Johann Schroth ( 1798 – ­1856). 1983.
198. Zuber, Rudolf: Pomníky Vincence Priessnitze v Jeseníku. 1983.
199. Filip, Jiří: Rozhledna na Zlatém chlumu v Jeseníku. 1983.
200. Mžyková, Marie: Obrazárna státního zámku ve Velkých Losinách. 1983.
201. Tuša, Ivan: Zoologické sbírky úsovské­ho zámku. 1983.
202. Sajner, Josef – Mazura, Vítězslav: Jese­nické prameny a pomníčky. 1984.
203. Zatloukal, Pavel: Budova Priessnitzova sanatoria v Lázních Jeseníku. 1984.
204. Filip, Jiří: Rozhledna na Háji v Šumper­ku. 1984.
205. Filip, Jiří: Ovčárna. 1985.
206. Filipová, Milena: Zámek Jánský Vrch v Javorníku. 1985.
207. Spurný, František: JZD Páté pětiletky se sídlem v Bludově. 1985.
208. Památná místa národně osvobozeneckého boje proti fašismu na šumperském okre­se. 1985. Autor neuveden.
209. Zuber, Rudolf: Jeseník. 1985.
210. Brachtl, Zdeněk: Vlastivědné muzeum v Jeseníku. 1985.
211. Sajner, Josef – Křížek, Vladimír: Lázně Lipová. 1985.
212. Spurný, František: „Čarodějnický dě­kan“ Kryštof Alois Lautner. 1985.
213. Kníř, Oldřich: Rekreační středisko Sva­zu družstevních rolníků Václavov. 1985.
214. Hýbl, František: Jan Havelka. 1986.
215. Šnoblová, Hana – Šnobl, Slavomír: Sbírka dýmek na zámku Jánský Vrch. 1986.
216. Filip, Jiří: Švýcárna v Jeseníkách. 1986.
217. Spurný, František: Sobotínský zámek. 1986.
218. Spurný, František: Severomoravské dřevařské závody v Šumperku. 1986.
219. Burešová, Alena: Po stopách partyzánů na Písařovsku. 1986.
220. Adámková, Blanka – Filipová, Milena: Městský dům pionýrů a mládeže v Šumperku. 1987.
221. Sajner, Josef – Křížek, Vladimír: Ději­ny lázní Karlova Studánka. 1987.
222. Zatloukal, Pavel: Architektura lázní Karlova Studánka. 1987.
223. Brachtl, Zdeněk – Spurný, František: Čarodějnické procesy na Jesenicku. 1987.
224. Spurný, František: Severomoravské ča­rodějnické procesy. 1987.
225. Gába, Zdeněk: Geologie Jesenicka. 1987.
226. Filipová, Milena: Adolf Kašpar a Blu­dov. 1989.
227. Sajner, Josef: Lázně Bludov. 1989.
228. Brachtl, Zdeněk: “ Pochody smrti “ na Jesenicku v roce 1945. 1989.
229. Filip, Jiří: Kursovní chata. 1989.
230. Goš, Vladimír – Spurný, František: Úsovský hrad a zámek. 1990. (5 stran). 1991.
230. Spurný, František: Úsovský hrad a zá­mek. 1991.
231. Goš, Vladimír: Úsovsko ve středověku. 1991.
232. Tuša, Ivan: Lovecko-lesnické sbírky na zámku Úsov. 1991.
233. Vašíček, Antonín: Sbírka loveckých a pytláckých zbraní na zámku Úsov. 1991.
234. Makas, Stanislav: Židovská obec úsov­ská. 1991.
235. Bartoš, Michal: Les Doubrava. 1991.
236. Gába, Zdeněk: Bradlo. 1991.
237. Spurný, František: Zámek Velké Losiny. 1992.
238. Spurný, František – Sedláček, Richard: Velkolosinská papírna. 1992.
239. Sedláček, Richard: Papírenské muzeum ve Velkých Losinách. 1992.
240. Filipová, Milena: Dřevěné kostelíky v okolí Velkých Losin. 1992.
241. Bieberle, Josef: JUDr. Richard Fischer. 1992.
242. Zuber, Rudolf: Jeseník – Freiwaldau. 1992. ( Překlad F. Spurný.)
243. Sajner, Josef – Křížek, Vladimír: Der Naturartzt Johann Schroth (1798 – ­1856). 1992. ( Překlad F. Spurný. )
244. Sajner, Josef – Mazura, Vítězslav: Quellen und Denkmáler von Jeseník ­Freiwaldau. 1992. (Překlad F. Spurný.)
245. Sajner, Josef: Vinzenz Priessnitz, ein Naturarzt (1799 – 1851). 1992. (Pře­klad F. Spurný.)
246. Spurný, František: „Čarodějnický dě­kan “ Kryštof Alois Lautner. 1993.
247. Spurný, František: Hrad a zámek Úsov. 1993.
248. Plášková, Jiřina – Kavřík, Ladislav: Mohelnice. 1993.
249. Brachtl, Zdeněk: Lázně ve Velkých Lo­sinách. 1993.
250. Plášková, Jiřina – Kavřík, Ladislav: Mo­helnice – Müglitz. 1993. (Překlad F.Spurný.)
251. Melzer, Miloš: Das Muzeum in Mohel­nice – Müglitz. 1994. (Překlad F. Spur­ný.)
252. Melzer, Miloš: Muzeum v Mohelnici. 1994.
253. Goš, Vladimír: Pravěké osídlení Mohel­nicka. 1994.
254. Goš, Vladimír: Slovanské osídlení Mo­helnicka. 1994.

 

Nečíslované cizojazyčné:

Spurný, František, a kol.:Das Muzeum Jese­ník (Freiwaldau). Le musée de la ville de Jeseník. 1984. (Překlad L. Václavek, V. Hořejší).

Spurný, František, a kol.: Das Schloss Jánský Vrch (Johannisberg). Le chateau Jánský Vrch (Mountagne de Jean). 1984. (Pře­klad L. Václavek, V. Hořejší).

Spurný, František, a kol.: Das Schloss Velké Losiny (Gross – UllersdorfJ. Le chateau de Velké Losiny. 1984. (Překlad L. Vác­lavek, V. Hořejší).

Spurný, František, a kol.: Muzej Jesenik. The Muzeum of Jeseník. 1984. (Překlad J. Reska, J. Macháček).

Spurný, František, a kol.: Zamok Janski Vrch. The Chateau of Jánský Vrch. 1984. (Překlad J. Reska, J. Macháček).

Spurný, František, a kol.: Zamok Vělke Losi­ny. The Chateau of Velké Losiny. 1984. (Překlad J. Reska, J. Macháček). Zpracoval Zdeněk Gába.