Úsovské počátky soustavného lesnického vzdělávání na Moravě

3. října 1852 zažil Úsov neobyčejnou událost. Slavnostně za účasti mnoha významných osobností moravského veřejného života byla na zámku nad městem otevřena lesnická škola pro Moravu a Slezsko. Jejímu založení předcházelo jedno století naplněné nelehkou prací řady lesníků s cílem zdokonalit vzdělávání lesního personálu, jemuž dal impulz Patent lesů a dříví, vydaný císařovnou Marií Terezií v roce 1754 také pro markrabství moravské.

 

Na panstvích s lesním hospodářstvím dohlížel v první polovině 18. století na veškerou činnost lesního personálu lesní úředník, polesný, zejména při těžbě dřeva a organizování jeho prodeje, při organizaci lovů a hájení zvěře před pytláky, což byl také úkol myslivců a jim podřízených hajných. I myslivci tehdy chránili především jen vlastnická práva majitelů lesů, řídili těžbu dřeva, vybírali poplatky a podíleli se na pořádání lovů.

 

S rozvojem průmyslu docházelo od 17. století k vykácení nemalých lesních ploch. Situace se stávala neúnosnou již v první polovině 18. století, kdy osvícení úředníci na panstvích i ve státních službách varovali před devastací lesů a požadovali jejich ochranu a obnovu. Tu mohli zajistit jen dobře vyškolení, vzdělaní lesníci, kterých se však nedostávalo.

 

Polesní byli často vybíráni z řad úředníků předtím spravujících jiná odvětví hospodářství na panství, ale i z řad písařů. Ti neměli příliš mnoho odborných znalostí o pěstování lesů, k jejich kvalifikaci jim stačila znalost vedení písemné agendy. K vyučení myslivcům postačovala dvou nebo tříletá učební lhůta u některého zkušeného myslivce, ukončená praktickou a ústní zkouškou. Oproti svým nadřízeným, polesným, neměli obvykle myslivci stálý plat, k jejich obživě sloužilo menší zemědělské hospodářství a deputát. Neutěšené životní podmínky nižšího lesního personálu vedly k rozkrádání lesů samotnými myslivci a hajnými, kteří si tak přilepšovali ke svému nuznému živobytí.

 

Ubývající kvalitní lesy vyžadující kvalifikovanou obnovu a oproti tomu nedostatečně odborně vzdělaný a materiálně zajištěný lesní personál byly protiklady, které trápily hospodářské odborníky v habsburské monarchii. Proto v připravovaném tereziánském patentu na ochranu lesů nemohly být řešeny jen ekonomické, obecně hospodářské a s lesnictvím spojené ryze odborné otázky, ale také nezbytný úkol povznést vzdělání lesního personálu, aby byl schopen ochranu a tvorbu lesů zajišťovat.

 

Ještě několik desetiletí po zveřejnění patentu zůstávaly mnohé vrchnosti u starých pořádků, neboť většina lesů byla v soukromém držení šlechty a vliv státu do této sféry těžko pronikal. Přesto byl tereziánský patent lesů a dříví důležitým mezníkem v nazírání na lesní hospodaření a otázku vzdělání lesníků. Mimo jiné zaváděl komisionální zkoušky, jejichž kvalita však závisela od prvopočátku na úrovni samotných zkoušejících. S postupem času se stále víc ukazovalo, že ke zkvalitnění vzdělání lesníků, ať polesných nebo jim podřízených revírníků, nedostačuje učební pobyt u revírníka, ale je třeba organizovaného vzdělání vedeného zkušeným lesním odborníkem, nejlépe se vzděláním získaným na německých lesnických školách nebo na vídeňské, či jiné univerzitě. Lesnické školství v českých zemích nyní stanulo na svém skutečném počátku. Staly se jím lesnické mistrovské školy.

 

Jejich vznik urychlilo nařízení o imatrikulaci hospodářského úřednictva u Hospodářské společnosti, která zařazovala lesní úředníky podle dosažené kvalifikace do tříd. Lesnické mistrovské školy nebyly stálé instituce. Byly zřizovány vrchností pro svou potřebu a potřebu dalších šlechtických velkostatkářů a připravovaly adepty zvláště pro vedoucí funkce na velkostatcích. Již počátkem sedmdesátých let 18. století založil v Čechách lesnickou školu lesmistr Ignác Ehrenweith v Blatně u Chomutova. Vyučování zde bylo ukončeno v roce 1791. Již v roce 1795 vznikla další mistrovská škola pro schwarzenberská panství ve Zlaté Koruně a téhož roku založil lesmistr František Ofner mistrovskou školu pro liechtensteinské úředníky v Lednici. Obě školy po vyškolení dostatečného počtu lesních odborníků zanikly.

 

Díky těmto školám stoupala úroveň vzdělání lesníků, kteří byli nyní připraveni studovat i na vysokých školách, odkud se vraceli do praxe na panství velkostatkářů. Mezi tyto mimořádně vzdělané lesníky patřil také rodák ze Žebráku, lesmistr Vincenc Hlava (1782 – 1849). S pomocí majitele dačického panství Karla, svob. pána z Dalberku, a nejvyššího lovčího hraběte Hoyase založil v roce 1821 v Dačicích dvouletou lesnickou mistrovskou školu. Zdá se, že při vzniku školy Hlava věřil v její trvalý rozvoj a podporu majiteli lesů i zemských institucí na Moravě. V té době již od roku 1813 působila v dolnorakouském Mariabrunnu tolik žádaná lesnická akademie a v době jejího vzniku bylo uvažováno o založení lesnické školy také na Moravě v objektech kláštera Hradisko u Olomouce. Hlavova škola zaplnila nyní mezeru v moravském vzdělávání lesního personálu a v markrabství neměla konkurenci.

 

Dvouletá škola, vybavená knihovnou, kabinety s měřicími přístroji a učebními pomůckami, včetně přírodnin, poskytovala vzdělání v mnoha odborných předmětech: matematice, geometrii, planimetrii, stereometrii, mechanice, entomologii, lesnické botanice, přírodozpytu, chemii, pěstování lesů, kreslení plánů, myslivosti, lesnické technologii, stavitelství, hospodářské úpravě lesů a účetnictví. Ředitel Hlava na ní vyučoval společně s dalšími dvěma učiteli. Dačická škola připravila za dobu svého krátkého trvání 251 lesních odborníků. Pro nedostatek financí musela být v roce 1930 uzavřena.

 

V době, kdy Vincenc Hlava vzdělával mladé adepty lesnického povolání, působil od roku 1825 na opačném konci jižní Moravy, na panství bzeneckém, jiný významný lesník, Johann Friedrich Bechtel (1800 – 1868). Pocházel z Hanau v kurfiřtství Hessen-Kassel. V roce 1823 před koupí bzeneckého statku vyslal hesenský lesní úřad mladého Bechtela, aby kupované panství odhadl a ten nakonec v Bzenci zůstal nadlesním.

 

V té době byly lesy v okolí Bzence zcela zdevastované předcházející těžbou a z někdejších souvislých dubových porostů zůstala jen torza. Kde ustoupily stromy, postupoval písek a vznikala poušť o rozloze přesahující již 300 ha. Jinde se rozkládala písčitá pole nebo rozsáhlé pastviny s nízkým výnosem sena, na mnohých parcelách rostly jen křoviny. Předcházející pokusy o zalesnění tohoto prostoru ztroskotaly. Také první Bechtelovy kroky skončily neúspěchem. Byly mu však dobrou školou a mladý lesník se učil. Pěstoval v písku jednoleté až tříleté borovice, které vysazoval společně s bramborami, jež zabraňovaly zaplevelení pozemku a udržovaly vláhu. Při jejich okopávání a vybírání byla navíc půda kypřena. Do roku 1848 Johann Friedrich Bechtel dokázal obnovit lesy téměř na 2 000 ha půdy a zlepšil jejich stav na dalších více jak 2 500 ha. Mezi lesníky si získal nehynoucí slávu, respekt a uznání.

 

Navázal na snahy Vincence Hlavy, který v roce 1843 opětovně vystoupil v C.k. moravsko slezské společnosti k podpoře zemědělství, přírodovědy a vlastivědy s návrhem na zavedení řádného vyučování nižšího lesnického personálu. Bechtel naléhavou potřebu lesnické školy na Moravě o dva roky později znovu připomněl, podporován líšeňským velkostatkářem, hrabětem Belcredim. Ve svých snahách založit lesnickou školu pokračoval Bechtel i po revolučních letech 1848 – 1849, tentokrát již jako lesní inspektor. Jeho autoritu zvyšovalo dokončené bzenecké dílo i jeho nová funkce. Když 3. června 1850 podal v lesnické sekci rozpracovaný návrh na zřízení moravskoslezské lesnické školy, získal širokou podporu. Nová škola měla být vydržována z pravidelných příspěvků všech majitelů lesů na Moravě a ve Slezsku, přičemž se výše příspěvku odvíjela od velikosti rozlohy lesů. Přípravný výbor poté přijímal přihlášky a finanční i věcné dary na vybavení školy zařízením a pomůckami. Kníže Liechtenštejn, vlastnící největší rozlohy lesů v zemi, nabídl pro potřeby školy své moravskotřebovské, či úsovské polesí a prostory svých tamějších zámků.

 

Johann Friedrich Bechtel vypracoval návrh stanov Moravskoslezského lesnického spolku a současně navrhl stanovy zamýšlené lesnické školy. Nejvyšším orgánem se stalo shromáždění všech členů spolku, který tvořili řádní členové, majitelé lesů, a mimořádní členové z řad vynikajících lesníků. Dvacetičlenný výbor, který sestával z jedenácti velkostatkářů a devíti lesníků, řídil přípravné práce. Prezidentem spolku byl 12. února 1852 zvolen hrabě Egbert Belcredi, viceprezidentem a kurátorem pokladny hrabě Wladimir Mitrowsky a jednatelem Johann Friedrich Bechtel. Jeho zásluhou práce na zřízení školy rychle pokračovaly.

 

Za sídlo školy byl vybrán úsovský zámek a pro praktickou výuku blízké polesí Doubrava. V prostorách zámku byla pro potřeby školy upravena budova za palácem, dnes nazývaná Stará škola. Prvním ředitelem školy a učitelem lesnických věd byl jmenován Josef Wessely (1814 – 1898), který do této funkce přešel z rakouského ministerstva zemědělství, tehdy nazývaného ministerstvem orby. Druhým učitelem lesnických věd se stal Robert Micklitz (1818 – 1898), lesmistr v Kraňsku. Za učitele přírodovědných předmětů byl určen lesní inženýr z Jindřichova Hradce Ferdinand Fiscali. Asistentem byl jmenován Eduard Lamberg, lesní adjunkt z Plumlova.

 

3. října 1852 zažil Úsov slavnost, jakou nepamatoval nikdo předtím a neviděl ani potom. Do malého městečka se sjel výkvět moravské a slezské šlechty, představitelé lesnických spolků z Dolních Rakous, Čech i Pruského Slezska, nechyběla delegace olomoucké univerzity. Po slavnostním ceremoniálu, při němž pronesl řeč hrabě Belcredi, proslovil nový ředitel školy Josef Wessely přednášku na aktuální téma „Produkce a spotřeba dříví na Moravě a ve Slezsku“, v níž zdůraznil význam vzdělání a výchovy pro odborné hospodaření s lesy a vyzvedl úspěchy moravských lesníků, mezi nimi i neúnavného bojovníka za stálou lesnickou školu, Johanna Friedricha Bechtela.

 

Druhý den po slavnostním zahájení započala výuka. Do dvouletého cyklu učebních osnov byly do prvního ročníku zařazeny dějiny lesnictví, aritmetika, geometrie, trigonometrie a stereometrie, rýsování map a plánů staveb, geologie a půdoznalectví, lesnická botanika, myslivecká a lesnická zoologie s entomologií, výchova lesních porostů, přirozená a umělá obnova a ochrana lesa, oceňování lesů, základy obchodní nauky a účetnictví. V druhém ročníku kromě některých již jmenovaných předmětů přibyla praktická geometrie, užitkování lesů, nauka o myslivosti, základy nauky o přírodě, nauky o lesní správě a lesnické politice a zákonech. Výuka začínala 1. října, zimní semestr býval ukončen až velikonocemi a následovaly čtrnáctidenní prázdniny, letní semestr končil 31. srpnem. Září patřilo hlavním prázdninám.

 

Vyučovací jazyk byl německý, přičemž němčina jako předmět v osnovách chyběla. Od roku 1862 vyučoval úsovský farář Karel Frank český jazyk jako nepovinný předmět. Do každého ročníku mělo být přijímáno dvacet studentů, v celé škole tak bylo kolem čtyřiceti žáků. Posluchači bydleli v soukromých bytech v městečku Úsově. Kromě placení stravy a bytu si student musel koupit veškeré školní potřeby a uniformu. Školné původně platili jen synové nelesníků, později od roku 1876 všichni posluchači. Moravsko slezský spolek pro lesnickou školu uděloval ročně tři až pět stipendií a zaměstnavatelé posluchačů nebo jejich otců poskytovali dalších pět až osm stipendií.

 

Od prvopočátku měla škola mezi odbornou veřejností značný ohlas a svým absolventům zajišťovala vysokou úroveň vzdělání. Mladí adepti odcházeli do lesnických služeb, v nichž postupně nacházeli uplatnění ve funkcích lesmistrů, lesních radů a jiných vedoucích úředníků. Nový vzdělávací ústav podstatně přispíval ke zdokonalení odborného hospodaření s lesy mladou generací lesníků.

 

Úsovská škola středního typu byla ve své době naprostou novinkou. Čas průmyslových a jiných odborných škol měl teprve přijít. Ředitel Wessely a jemu podřízení učitelé museli sami hledat vhodné formy a metody výuky. Od prvopočátku byla teoretická výuka úzce spojena s praxí představovanou praktickými demonstracemi, cvičeními, exkurzemi a pracemi ve školním polesí. Učitelé byli zkušenými lesníky a současně teoretiky se znalostí novinek lesnické vědy.

 

Přestože škola vykazovala již zpočátku úspěchy, snažili se majitelé lesů prostřednictvím Spolku pro moravsko slezskou lesnickou školu zasahovat do chodu školy. Na sklonku roku 1853 došlo k přijetí doplňků stanov spolku a školy, které řediteli školy odňaly rozhodovací pravomoci a podřídily ho vedení spolku. Rozhodující slovo tak získal předseda spolku hrabě Belcredi. Za tohoto stavu Josef Wessely odešel v roce 1855 z funkce ředitele a téhož roku opustil školu také Robert Micklitz, který přijal místo na nově zřízené lesnické škole v Bělé pod Bezdězem. Moravskoslezskému spolku pro lesnickou školu se podařilo pro vedení školy získat jiného odborníka, jáchymovského nadlesního Františka Kellera. Ten však působil na škole jen do roku 1858 a spolu s ním odešel také Ferdinand Fiscali do funkce lesmistra na panství Dobříš. Fiscalimu však lesnické školství přirostlo k srdci, a tak později přijal nabídku ředitelského místa na škole v Bělé pod Bezdězem. Štěstím pro úsovskou školu zajisté bylo, že do uvolněného ředitelského křesla nakonec usedl Robert Micklitz, který se navrátil z Bělé pod Bezdězem. Jeho zásluhou se poměry na škole stabilizovaly a po smrti učitele lesnických věd Leopolda Wegscheidera v roce 1865 se mu podařilo obsadit uvolněné místo dalším vynikajícím odborníkem, vrchním lesním hraběte Kinského, Augustinem Buchmayerem (1835 – 1909). Tandem Micklitz – Buchmayer, stejně jako předtím dvojice Wessely – Micklitz, zaručoval do budoucna úsovské škole vynikající úroveň vzdělání a nadějnou budoucnost. Vše se však mělo změnit. Nastal rok 1867.

 

I přes časté střídání učitelů v průběhu padesátých let 19. století si škola udržovala vysokou úroveň díky odborníkům, kteří na ní působili. Vždyť první ředitel Josef Wessely poté zastával funkci generálního inspektora státních lesů a později ředitele lesnické akademie v Mariabrunnu. Byl autorem řady významných prací o lesnictví. Jeho odbornost našla uplatnění na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. Zde také skončila pedagogická životní pouť Roberta Micklitze. Přínos obou jmenovaných učitelů pro lesnické školství a lesnickou vědu připomínají jejich pomníky před Vysokou školou zemědělskou ve Vídni.

 

V roce 1866 došlo k přestěhování chlapeckého semináře řádu německých rytířů z hradu Sovince do Opavy. Na hradě se uvolnily prostory zařízené pro výuku. Možnost internátního ubytování posluchačů lesnické školy v uprázdněných objektech bývalého konviktu a snížení nákladů na studium byly některé z důvodů k rozhodnutí spolku přemístit lesnickou školu z Úsova na hrad Sovinec. Po patnácti letech trvání na úsovském zámku se škola v roce 1867 přestěhovala „z důvodů úsporných a věcných“ na Sovinec. První kapitola dějin školy se uzavřela.

 

Za počátečních patnáct let existence lesnické školy vychovali pánové Wessely, Micklitz, Fiscali, Buchmayer a další pedagogové 366 lesnických odborníků. Byl položen základ k modernímu odbornému hospodaření s lesy, na nějž navážou další generace lesníků, středoškolských i vysokoškolských pedagogů a vědeckých pracovníků.

 

Po devětadvacetiletém rozporuplném působení na hradě Sovinci se škola opět stěhovala, tentokrát do nové důstojné budovy na okraji města Hranic. Zde působí dodnes a nese název Střední lesnická škola v Hranicích. O její více jak stopadesátileté historii hovoří nová stálá expozice instalovaná v autentických prostorách tzv. Staré školy na úsovském zámku. Nepřetržitě působící nejstarší škola středního typu na Moravě si to jistě zaslouží.

 

 

PaedDr. Zdeněk Doubravský

 

 

 

Hošek, E.: Ke stopadesátému výročí založení první lesnické školy na Moravě, Jižní Morava, 7, 1971, 142 – 149.

Kol. autorů: 125 let středního lesnického školství na Moravě, 1852 – 1977, Hranice 1977.

Kokeš, O.: Odborné vzdělání lesníků v polovině 19. století, Lesnická práce, 9, 1979, 424 – 425.

Hošek E.: Lesnická škola pro Moravu a Slezsko v Úsově, Severní Morava, 40, 1980, 21 – 23.

Richtár, V. – Gabzdil, J.: Střední lesnické školství na Moravě, Hranice 1984.

Novotný G.: Johann Friedrich Bechtel a jeho působení na velkostatku Bzenec, Slovácko, 37, 1995, 153 – 171.