Křtitelnice ze Sobotína a losinští Žerotínové

  Cínová křtitelnice darovaná Bernardem ze Žerotína sobotínskému kostelu.

Foto: Š. Sittek.

Výstava církevního umění gotiky a renesance na Šumpersku, Zábřežsku a Mohelnicku, uspořádaná Vlastivědným muzeem v Šumperku v měsících září až říjnu 2005, představila ojedinělou kolekci plastik, obrazů a dalších předmětů z vybavení kostelů pocházejících ze 13. až 17. století. Mezi vystavovanými exponáty bylo možno zhlédnout také křtitelnici ze sobotínského kostela sv. Vavřince. Nepatřila mezi nejatraktivnější předměty svým tvarem, materiálem, ani uměleckým provedením. Právě naopak. V katalogu vydaném ke zmíněné výstavě je charakterizována slovy: „Pozdně renesanční křtitelnice kalichovitého tvaru, z ojediněle použitého materiálu, s datací a donátorem v textu při horním okraji.“ Z dalších údajů se dozvídáme, že devadesát centimetrů vysoká křtitelnice byla vyrobena z cínu. 1

 

Snad jen výzdoba a text na horní desce křtitelnice, dokumentující osobu donátora a dataci darování, byly tím zajímavým, čím mohl návštěvníky výstavy předmět z někdejšího vybavení sobotínského kostela zaujmout. Vnější a vnitřní okraje horní kruhové desky křtitelnice jsou lemovány textem. Opis při vnitřním obvodu desky křtitelnice je citátem 16. verše 16. kapitoly z evangelia sv. Marka a v německém textu zní: WER DA GLAUBET UND GETAUFT WIRD DER WIRD SELIG WERDEN WER ABER NICHT GLAUBET DER WIRD VERDAMT WERDEN. MARCIAM CAPITEL (Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen, kdo ale neuvěří, bude zatracen).

 

Opis při vnějším obvodu kruhové desky křtitelnice nám opět v němčině oznamuje: ANNO 1609 DEN 31 MARTY DIESEN TAUFSTEIN HAT DER WOLGEBORNE HERR HERR BERNARD VON ZIEROTIN AUF EYSENBURK HN DIE KIRCHEN ZUR ZOEPTA ZU EINNEM EWIGEN GEDECHTNIS VOREHRET. (Roku 1609 dne 31. března byla tato křtitelnice věnována urozeným pánem panem Bernardem ze Žerotína na Rudě sobotínské církvi k užívání na věčnou památku).

 

Mezi oběma texty v místech, kde se stýkají počátky a konce obou opisů, vyobrazil neznámý umělec dva šlechtické erby. První se lvem vyrůstajícím ze třech hůrek a označený iniciálami BHVZ náleží Bernardovi ze Žerotína (Bernard Herr von Zierotin), druhý erb s obrazem orlice ozdobené perizoniem a s korunkou na krku doprovázejí iniciály SLVK. Jedná se o rodový znak Bernardovy manželky Sibyly Libštejnské z Kolovrat, dcery Jaroslava Libštejnského z Kolovrat (+ 1595) a Zikánie z Gutštejna (+1593).2

 

 Alianční erby Bernarda ze Žerotína a Sibyly Libštejnské z Kolovrat na horní desce sobotínské křtitelnice.

Foto Jaromír Mašek.

Stejné rodové znaky s letopočtem 1610 nacházíme na arkýři v severní frontě zámku v Rudě nad Moravou. Je jimi doloženo, že Bernard ze Žerotína a jeho manželka Sibyla Libštejnská jsou stavebníky rudského zámku. Těžko dnes rozhodneme, zda v roce 1610 byla dokončena jen severní fronta s arkýřem, či celý zámek. V literatuře i ve stavebně historickém průzkumu se můžeme dočíst, že zámek dokončil až jeho nový majitel, Ladislav Velen ze Žerotína.3 To však není otázka, kterou se chceme v souvislosti se sobotínskou křtitelnicí zabývat.

 

Křtitelnice ze Sobotína není jen dokladem renesančního umění, ale její opis je také pramenem k poznání historie žerotínského rodu. V citovaném textu na vnějším obvodu horní desky křtitelnice je za Bernardovo sídlo označena Ruda, a to k datu 31. března 1609. Jan Březina uvádí, že Jan ze Žerotína postoupil Rudu s okolními vesnicemi, až na Bludov, svému synu Bernardovi. Jmenovaný Bludov údajně „převzal již za života Jana ze Žerotína jeho syn z druhého manželství Fridrich…“.4

 

Opis na křtitelnici je nejstarším známým údajem spojujícím Bernarda ze Žerotína s Rudou. Pravdou je, že se Bernard objevuje v pramenech zřídka. Mnohem lépe jsme informováni o jeho bratru Fridrichovi. Oba pocházeli z druhého manželství losinského Jana ze Žerotína s Marianou Žampachovnou z Potštejna. Oba byli již dospělí (asi mezi 24 a 28 lety), když v roce 1596 jejich otec koupil severní část zábřežského panství včetně Bludova a Rudy od poručníků Ladislava Velena ze Žerotína.5 Pokud Jan ze Žerotína odevzdal Bludov za svého života Fridrichovi, předpokládali bychom, že se Fridrich po svém sídle bude psát ve své titulatuře. V lednu 1598 byl při odhadu majetku jako zástupce nejvyššího sudího markrabství moravského uveden „Fridrich mladší ze Žerotína a na Losině“. O rok později byl Jan ze Žerotína pro Bludovské ještě vrchností, neboť jim potvrdil dosavadní výsady. V roce 1601 je Fridrich titulován pouze „ze Žerotína“ a v lednu 1610, kdy bychom očekávali, že se bude po Bludovu psát, užil titulatury „Fridrich starší ze Žerotína a na Losině“. Teprve v listopadu 1613 při osvobození bludovských poddaných od robot je označen titulem „Fridrich ze Žerotína a na Bludově“, stejně tak o měsíc později v kupní smlouvě při prodeji Bludova.6  Z předešlého můžeme usuzovat, že Fridrich žil v Bludově nejvýše jen několik málo let před jeho prodejem a dával přednost honosnějšímu losinskému zámku, přestože jádro losinského panství se zámkem připadlo po Janově smrti Janu Jetřichovi. Pokud mu otec přesto za svého života poskytl Bludov, potom pravděpodobně jen do užívání.

 

Alianční rodové znaky Bernarda ze Žerotína a Sibyly Libštejnské na zámeckém arkýři v Rudě nad Moravou.

Fotoarchiv VM v Šumperku, foto Vítězslav Zeman.

Z dosavadního poznání nemůžeme dokázat tvrzení, že Jan ze Žerotína odevzdal za svého života dvěma nejstarším synům Bludov a Rudu. Stejně tak neexistují přímé důkazy, že tomu tak nebylo. Domněnku, že si Jan až do své smrti ponechával kontrolu nad celým panstvím, posilují kromě již uvedených fakt, také soupisy berní, v nichž se k berní povinnosti na panstvích Losiny, Ruda a Bludov hlásí jen Jan ze Žerotína, přičemž o jeho synech se berní soupisy nezmiňují.7 Podle zápisů Karla ze Žerotína se po smrti losinského Jana ze Žerotína (zemřel 8. května 1608) ujal správy celého losinského panství nejstarší syn Fridrich. Jeho mladší bratři, kteří se dožadovali svých podílů, předložili své požadavky v lednu 1609 na zasedání zemského soudu. Dědické řízení mělo být skončeno do šesti týdnů, tedy zhruba do konce února až počátku března.8 Při dělení pozůstalosti připadla Bernardovi jihozápadní část velkolosinského panství, jejímž centrem se stala Ruda nad Moravou. Jednalo se o zmiňovaný majetek (kromě Bludova), jenž přikoupil Bernardův otec v roce 1596 od poručníků tehdy ještě nezletilého Ladislava Velena ze Žerotína.

 

Vše tedy hovoří spíše pro to, že Jan ze Žerotína spravoval všechny své majetky až do konce svého života sám. Podporu pro toto tvrzení nacházíme i v Pamětní knize sobotínské fary, kde je v poznamenání zapsaném nejdříve k polovině října 1607 losinský pán titulován „Jan ze Žerotína na Losinách, Rudě a Bludově“.9 Petr Maťa publikoval řadu příkladů vztahu otců aristokratických rodin k dospělým synům. Upozornil na patriarchální charakter šlechtické rodiny, v níž měl rozhodující slovo otec, který vyžadoval bezvýhradnou poslušnost od svých synů a dcer, a to i v době jejich dospělosti i po sňatku. Záleželo na otcově vůli, zda za svého života odevzdá dospělým synům část svého majetku, obvykle menší panství, nebo jim vyhradí roční příjem. Každopádně bylo zvykem, že každý dospělý syn měl svoji domácnost v rámci otcovy rezidence, nebo mimo ni na svém sídle. Bez otcova svolení a doporučení vlivných příbuzných se žádný šlechtic či šlechtična nemohli oženit nebo vdát. Sňatek dospělých synů sjednával otec, který se radil s příslušníky spřízněných rodů, neboť šlo o zachování kontinuity, či dokonce zvýšení rodové prestiže, spříznění s vlivnými osobami, získání majetku a další zisky.10

 

Pokud je u Fridricha málo pravděpodobné, že za života otcova sídlil na bludovské tvrzi, možnost existence Bernardovy domácnosti na tvrzi v Rudě naopak posiluje fakt stavebně-historickým průzkumem prokázané starší stavby v severozápadním nároží zámku, která byla později pojata do Bernardem budovaného panského sídla.11 Pokud odmítneme domněnku, že jejím stavitelem byl již Jan Třebovský z Boskovic (tvrz v Rudě není při prodeji v roce 1696 jmenována), potom výstavbu této starší stavby můžeme přičíst Janovi ze Žerotína. S tím souvisí i otázka Bernardova sňatku se Sibylou Kateřinou Libštejnskou z Kolovrat. Sňatek posiloval nutnost poskytnutí samostatného sídla šlechtickým novomanželům. Drahomír Polách uvádí, že se Bernard oženil „před rokem 1608, nebo na jeho začátku“, tedy ještě za otcova života. Současně cituje výpověď Evy Bradějovské z Bradějůvky, „že Leta 1608 … pana Bernardka z Zierotína slyšela, že jest paní Sybille Pani manželce své mluvil v pokoji jeho na zámku Losině“.12 Bernard se Sibylou tedy měli na losinském zámku manželské apartmá, jehož součástí byl Bernardův pokoj. Faktem zůstává, že 31. března 1609 považoval Bernard ze Žerotína za své sídlo Rudu.

 

V souvislosti s křtitelnicí ze Sobotína se naskýtá ještě jedna otázka. Pokud Bernard ze Žerotína po rozdělení otcova majetku již koncem března 1609 vlastnil nově vzniklé rudské panství, proč daroval křtitelnici kostelu mimo jeho hranice. K výstavbě nové protestantské svatyně v Sobotíně bylo přistoupeno za pastora Matouše Göpperta v roce 1607. Sám Jan ze Žerotína přispěl na výstavbu sobotínského kostela „zcela minimálně, takže veškeré náklady hradili obyvatelé Sobotína, Rudoltic a Vernířovic.“13 Jan Sobotínské a Rudoltické v lásce neměl, v minulosti několikrát tvrdě zasáhl proti jejich poddanskému odporu.14 V polovině října 1607 byla stavba kostela dokončena a vysvěcena.15

 

Můžeme se domnívat, že Bernard ze Žerotína zadal zhotovení křtitelnice pro sobotínský kostel po jeho dostavění a ještě před dědickým řízením v období, kdy je doloženo jeho manželské apartmá na losinském zámku. Ačkoliv Sobotín získal vzápětí v rámci svého dílu nejmladší z bratrů Přemek, sobotínský kostel se díky shodě okolností těšil z Bernardova daru.

 

 
Poznámky:
 
1) DOUBRAVSKÝ, Z. – FILIPOVÁ, M. – GRONYCHOVÁ, M. – TURKOVÁ, A.: Církevní umění gotiky a renesance na Šumpersku, Zábřežsku a Mohelnicku, Šumperk 2005, s. 35 a 48.
2) Rodiče Sibyly Kateřiny Libštejnské z Kolovrat viz. POLÁCH, D.: Osudy losinských paní v 16. a 17. století. In: Cour d´honneur 1, 1998, s. 37. Jaroslav Libštejnský (+1605), někdejší fojt v Dolní Lužici, byl protestant, taktéž Sibylini bratři se hlásili k protestantské víře.
3) BŘEZINA, J.: Vlastivěda moravská. Šumperský, staroměstský a vízmberský okres, Brno 1932, s. 143. MLČÁK, L.: Stavebně-historický průzkum zámku v Rudě nad Moravou, 1992, nestránkováno. Naopak POLÁCH, D.: Bludov, místo posledního odpočinku Karla staršího ze Žerotína, Bludov 1993, s. 39, uvádí, že Bernard stavbu zámku dokončil.
4) BŘEZINA, J. (1932), s. 131, 142 – 143.
5) Tamtéž, s. 142.
6) MATĚJEK, F.: (ed.) Moravské zemské desky III (1567 – 1642, Kraj Olomoucký), Praha 1953 (dále jen ZDO III), kn. XXXII, 4b/329. Státní okresní archiv v Šumperku (dále jen SOkA Šumperk), AO Bludov, sig. 3. ZDO III, kn. XXXII, 46/365 a kn. XXXIII, 53/445. SOkA Šumperk, AO Bludov, sig. 7. ZDO III, kn. XXXIII, 81/458 – 460.
7) Moravský zemský archiv, fond A7, kart. 37.
8) POLÁCH, D (1993), s. 38.
9) SOkA Šumperk, Archiv fary Sobotín, Gedenk-Buch der Pfarre Zöptau von Jahre 1601. Bludov centrem panství býval, jeho uvedení v Janově titulatuře neudivuje. U horního dvora zvaného Forberg stál v 16. století zámeček a u dolního dvora existovalo šlechtické sídlo v sedmdesátých letech 16. století za Petra Horeckého z Horky, který byl k majiteli Bludova v lenním vztahu (viz. ELIÁŠ, J.: Bludov – proměny feudálního sídla v místě a času. In: Severní Morava 73, 1997, s. 4 – 11). Ruda však před rokem 1696 centrem panství nebyla, Janova titulatura ovšem napovídá, že tu již za jeho života stálo šlechtické sídlo.
10) MAŤA, P.: Svět české aristokracie, Praha 2004, s. 539 – 540, 545 – 547, 550 – 551, 624 – 626.
11) MLČÁK, L.: Stavebně-historický průzkum zámku v Rudě nad Moravou, 1992, nestránkováno.
12) POLÁCH, D (1998), s. 37.
13) POLÁCH, D (1993), s. 29.
14) TRAPL, M.: Panství losinských Žerotínů v 16. a 17. století. In: Sborník prací k sedmdesátinám univerzitního profesora PhDr. Ladislava Hosáka, Olomouc 1968, s. 69 – 70. HAUBERTOVÁ, K.: Odpor poddaných ze Sobotína a Rudoltic proti Janovi ml. ze Žerotína. In: Severní Morava 11, 1965, s. 22 – 27.
15) SOkA Šumperk, Archiv fary Sobotín, Gedenk-Buch der Pfarre Zöptau von Jahre 1601. BŘEZINA, J. (1932) píše na s. 372: „Kostel sv. vavřince v Sobotíně byl vystavěn … za pastora Göpperta v r. 1605“. Toho roku, jak uvádí Gedenk-Buch, však teprve začala sbírka na jeho výstavbu. Základní kámen byl položen 3. dubna 1607, za 28 týdnů byla stavby ke dni 14. října hotova a následnou neděli (osmnáctou po sv. Trojici) vysvěcena. Jiný nedatovaný zápis na samostatné straně v této knize potvrzuje, že „Herr Bernhart von Eyhsenberk“ (pan Bernard z Rudy) věnoval kostelu novou křtitelnici z cínu.
 

Zdeněk Doubravský