Rostliny na lovu čili o našich masožravkách

Masožravky představují bezesporu jednu z nejoblíbenějších skupin rostlin, a to nejen mezi botaniky, ale i mezi laickou veřejností. Odlišný názor na tyto fascinující rostliny má snad jenom hmyz a někteří zarytí vyznavači vegetariánství, kteří se jen těžko vyrovnávají s jejich potravními návyky. Avšak masožravost rostlin není pouhý rozmar: jedná se o adaptaci na růst v prostředí s nedostatkem živin, zejména dusíku a fosforu. Masožravé rostliny jsou rozšířené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a celkem je jich známo přibližně 600 druhů ve 20 rodech. Přestože se naše masožravky svou atraktivitou a velikostí nemohou měřit s cizokrajnými druhy, jistě si zaslouží, aby o nich bylo napsáno pár řádků. Jaké masožravé rostliny u nás rostou a s kterými se lze setkat i na severní Moravě?

Příroda České republiky se jen stěží dá označit jako ráj masožravých rostlin. Původních je zde přibližně 12 druhů (tedy asi 2 % světové diverzity), z nichž většina je navíc velmi vzácná. Nejznámější a nejhojnější z našich masožravek je rosnatka okrouhlolistá. Kromě ní u nás rostou ještě další dva vzácnější druhy rosnatek a jejich kříženec. Dále se v ČR vyskytuje v závislosti na pojetí 6–7 druhů vodních masožravek z rodu bublinatka a jeden druh suchozemské tučnice (ve dvou poddruzích). Ojediněle se můžeme setkat i s vodní aldrovandkou měchýřkatou, která u nás sice vyhynula, ale v poslední době je někdy ochranáři vysazována do přírody. Tyto čtyři rody jsou zástupci dvou čeledí. Aldrovandka je příbuzná rosnatkám a je spolu s nimi řazena do čeledi rosnatkovité (Droseraceae), kdežto tučnice a bublinatky patří do čeledi bublinatkovité (Lentibulariceae). To je možná poněkud překvapivé, mnohý nebotanik by podle vztahu k vodnímu prostředí očekával spíše příbuzenské dvojice bublinatka + aldrovandka a rosnatka + tučnice. Kromě přirozeně se vyskytujících druhů lze u nás v přírodě vzácně narazit na některé nepůvodní druhy, vysazené pěstiteli masožravek.

Podívejme se nejprve na rosnatky. Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) je drobná rostlinka s přízemní růžicí dlouze řapíkatých listů. Čepel listů je 4–8 mm dlouhá, a jak název napovídá, je obvykle okrouhlého tvaru, i když může být i příčně eliptická až téměř ledvinitá. Lícní strana listové čepele vypadá krajně podezřele: je hustě poseta stopkatými červenými chlupy (zvanými tentakule), jejichž hlavičky vylučují lepivý sekret. Hmyz je lákán třpytem, červenou barvou a pachem listů. Při uvíznutí hmyzu se nejprve směrem do středu listu ohnou dlouhé okrajové tentakule a celý list se začne pomalu přivírat. Tím se bezbranná oběť dostane do kontaktu s dalšími tentakulemi a její osud je zpečetěn. Ihned po polapení je hmyz vystaven účinkům trávicích enzymů. Získané jednoduché látky pak list vstřebá a nestrávené zbytky těl hmyzu jsou po otevření listu většinou odplaveny vodou.

Rosnatka okrouhlolistá vykvétá v červnu až v srpnu nevinně vyhlížejícími bílými kvítky uspořádanými nejčastěji po 4–10 na konci dlouhého stvolu, který vyrůstá ze středu listové růžice. A opravdu jsou to květy zcela nezáludné a bezpečné, prosty jakýchkoliv postranních úmyslů: sice také lákají hmyz, ale pouze jako opylovače, nikoliv jako kořist. Plody rosnatky jsou vejcovité tobolky obsahující drobná vřetenovitá semena, jejichž rozšiřování obstarává vítr nebo voda. Rosnatka okrouhlolistá je vytrvalá rostlina, přestože vlastní listová růžice před zimou odumírá. K přečkání zimního období slouží přezimovací pupen zvaný hibernaculum, který se každoročně vytváří uprostřed listové růžice.

Bylo by krásné, kdyby tato vražedná rostlinka rostla v městských trávnících, ve spárách mezi dlažbou, nebo dokonce jako užitečný plevel v petrželi. Bohužel je však vázána na vlhká stanoviště s nedostatkem kyslíku a živin, jakými jsou rašeliniště, rašelinné louky, horská prameniště a mokré písky, většinou na kyselých silikátových podkladech. V České republice roste roztroušeně a těžiště rozšíření má v montánním stupni. Je to konkurenčně slabý druh vyžadující obnažený substrát a na řadě lokalit by bez kosení a umělých disturbancí (narušení prostředí) vůbec nedokázala přežít. Zejména v nižších polohách je rosnatka ohrožena odvodňováním lokalit. Mnoho jejích lokalit zaniklo též v důsledku těžby rašeliny, která se dříve využívala například jako levné palivo a stelivo pro dobytek. V současnosti se pak nejvíce rašeliny spotřebovává v zemědělství a zahradnictví. Na stavech rosnatky se neblaze podepsal také nadměrný sběr, neboť v minulosti byla ceněnou léčivkou. Na severní Moravě můžeme na rosnatku okrouhlolistou natrefit v Hrubém Jeseníku, kde ale roste jen na několika málo lokalitách. Udávána je též z Hanušovické vrchoviny od Janoušova.

A jak je to s těmi dalšími rosnatkami? Rosnatka anglická (D. anglica) má čepel listů čárkovitě obkopinatou, nikoliv okrouhlou. Roste vzácně v pohraničních pohořích a na Třeboňsku, v Jeseníkách však chybí. Nejvzácnější z našich rosnatek je rosnatka prostřední (D. intermedia), která má čepele listů tvarově na půl cesty mezi rosnatkou okrouhlolistou a anglickou. Původní je pouze u Františkových Lázní, v Českém lese a Třeboňské pánvi. Tam, kde roste rosnatka anglická spolu s rosnatkou okrouhlolistou, vyskytuje se roztroušeně i jejich kříženec, podle přechodného tvaru listů mezi rodiči příznačně pojmenovaný rosnatka obvejčitá (D. ×obovata). Všechny tyto rosnatky spojuje náramná chuť k jídlu a podobné ekologické nároky.

Pokud na vycházce v přírodě spatříme k zemi přitisklou růžici jasně zelených až žlutozelených dužnatých listů, měli bychom zbystřit, zejména pokud se nacházíme v horách a pod nohama nám to čvachtá. Je totiž možné, že máme co do činění s tučnicí obecnou (Pinguicula vulgaris). Její listy jsou 2–5 cm dlouhé, na okrajích nadvinuté. Na rozdíl od rosnatek, které vypadají „masožravě“ už na první pohled, listy tučnice vyhlížejí zdálky poměrně nenápadně a neškodně. Při bližším ohledání objevíme na listech přilepený drobný hmyz. Stejně jako u rosnatky, také u tučnice jsou její listy zároveň vražedným nástrojem i žaludkem. Svrchní strana listů je pokrytá žláznatými chlupy, které vylučují sliz, a přisedlými žlázkami, jejichž úkolem je produkce trávicí šťávy.

Když se tučnice rozhodne vykvést, vyžene do výše jeden nebo dva stvoly nesoucí jeden dvoupyský modrofialový květ s bělavou skvrnou v ústí korunní trubky. Korunní trubka vybíhá v ostruhu. Délka květů včetně ostruhy činí 10–15 mm. Tučnice vykvétá v květnu a červnu a po odkvětu se vyvíjí tobolka obsahující velké množství drobných vřetenovitých semen. I u tučnic listová růžice před zimou každoročně odumírá a zůstane jen přezimovací pupen (hibernaculum), tvořený zelenými šupinovitými lístky, jež společně se sněhovou pokrývkou chrání základy budoucích listů před tuhou zimou v horách.

Tučnice obecná je konkurenčně slabší druh vzácně rostoucí na rašeliništích, slatiništích, prameništích a obnažených vlhkých plochách. Většina jejích lokalit se nachází v horských oblastech, na Moravě především v Hrubém Jeseníku. Zejména v nižších polohách je ohrožena odvodňováním a z lokalit se postupně vytrácí. Až dosud byla řeč o tučnici obecné pravé. Jak už bylo zmíněno v úvodu, v České republice se vyskytuje ještě druhý poddruh. Tím je tučnice obecná česká, která je endemitem České republiky. Dnes už roste jen na několika místech na Dokesku a asi na dvou zbylých lokalitách v Polabí. Z většiny svých historických lokalit tučnice obecná česká vymizela v důsledku odvodňování slatinišť a jejich přeměny na zemědělskou půdu. Od tučnice obecné pravé se liší, mimo jiné, barvou květů, které jsou bělavé, u ústí korunní trubky s fialovou skvrnou. Taxonomická hodnota tučnice obecné české je ale předmětem sporů. Dle některých odborníků představuje samostatný druh, jiné výzkumy naopak spíše naznačují, že by bylo vhodné hodnotit ji nikoliv jako poddruh, ale pouze jako varietu tučnice obecné. Ať tak, či onak, tato vzácná tučnice i její stanoviště si zaslouží patřičnou ochranu.

O tom, že rostliny mohou „žrát maso“ i pod vodou, se můžeme přesvědčit při bližším poznání bublinatek. Bublinatka jižní (Utricularia australis), nejhojnější z našich bublinatek, je vytrvalá, ponořená, volně plovoucí vodní bylina bez kořenů. Její prýty (stonky s listy) jsou zelené, 2–15 cm dlouhé. Na koncích větví se před zimou vytvářejí kulovité zimní pupeny, které přečkávají zimu u dna. V tomto případě se neoznačují jako hibernacula, ale jako turiony. Listy bublinatky jsou uspořádány dvouřadě, jsou vějířovitě peřenosečné, až 6,5 cm dlouhé, s vláskovitými listovými úkrojky.

Bublinatka by ve vodním prostředí s produkcí lepivého sekretu asi příliš neuspěla, a proto si vyvinula jinou loveckou strategii: její listy nesou vakovité lapací měchýřky. Měchýřky vznikly přeměnou listů a jsou opatřeny záklopkou. Na záklopce se nacházejí citlivé chlupy reagující na dotyk. Při podráždění chlupů se záklopka otevře směrem dovnitř a díky podtlaku dojde k nasátí vody i s kořistí. Uvnitř měchýřků jsou čtyřramenné žlázky vylučující trávicí enzymy. Rozhodně však není na místě vyhýbat se přírodnímu koupání z obavy před útokem dravé bublinatky, protože její měchýřky jsou pouze 2–3 mm dlouhé a 0,6–1,8 mm široké. Přestože se v rybníkářství traduje, že bublinatka jižní je škůdcem rybího plůdku, ústí měchýřků jsou i na takovou kořist příliš úzká. A tak se nebohá bublinatka, limitovaná nepatrnou velikostí svých lapacích měchýřků, musí spokojit s drobným hmyzem, korýši, roztoči a prvoky. Po strávení kořisti je měchýřek připraven pozřít další sousto.

Řídké hroznovité květenství na dlouhé stopce bublinatka okázale vystrkuje nad vodní hladinu. Je tvořeno 3–12 citronově žlutými dvoupyskými květy a zvláště po odkvětu je esovitě prohnuté. U nás tento druh nevytváří tobolky, a tedy ani semena a rozmnožuje se pouze vegetativně: fragmentací lodyh nebo zmíněnými turiony. Roste v mělkých, stojatých nebo mírně tekoucích vodách, jako jsou rybníky, mělké přehrady, zatopené těžební jámy, kanály a náhony. Méně častá je v přirozených vodách říčních niv, kde ji lze najít například v tůních a mrtvých říčních ramenech. Z území okresu Šumperk je druh uváděn z Moravičan. Ostatní druhy bublinatek, jak se zdá, na území šumperského okresu nerostou.

Jak je vidno, pod pojmem masožravá rostlina si nesmíme představovat krvelačné zabijáky vylézající za nocí z rašelinišť a hladově klapající nenasytnými čelistmi. (Mimochodem, toto chování nebylo dosud zaznamenáno ani u americké mucholapky podivné, u níž bychom to na základě jejího vzhledu nejspíše čekali.) Protože jsou naše masožravky vzácné, v případě zájmu o jejich pěstování je určitě nebudeme vyrýpávat v přírodě, i s ohledem na to, že jsou velmi citlivé na změny a tato nedobrovolná změna domova by pro ně mohla být smrtelná. Místo toho navštívíme příslušný obchod (nikoliv však zverimex, ale ideálně nějaké lepší květinářství), kde je navíc i větší výběr než v naší přírodě. Mnohé druhy přežijí i v péči nezkušených pěstitelů, podobně jako naprostá většina pěstitelů přežije bez újmy soužití s masožravkou. A nemusíte se obávat ani o své domácí mazlíčky: masožravky opravdu zvládnou jen menší sousta a ve vaší domácnosti si pochutnají možná tak na všudypřítomných otravných muškách.

Jana Uhlířová

Literatura

Bělohlávková R. (2000): Pinguicula L. – tučnice. – In: Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds.): Květena České republiky 6. Academia, Praha, s. 514–517.

Bureš L. (2013): Chráněné a ohrožené rostliny CHKO Jeseníky. Rubico, Olomouc.

Čvančara A. (1997): Drosera L. – rosnatka. – In: Slavík B., Chrtek J. jun. & Tomšovic P. (eds.): Květena České republiky 5. Academia, Praha, s. 48–52.

Givnish T. J. (2015): New evidence on the origin of carnivorous plants. – PNAS 112: 10–11.

Husák Š. (2000): Utricularia L. – bublinatka. – In: Slavík B., Chrtek J. jun. & Štěpánková J. (eds.): Květena České republiky 6. Academia, Praha, s. 517–528.

Kaplan Z., Danihelka J., Chrtek J. jun., Kirschner J., Kubát K., Štech M. & Štěpánek J. (eds) (2019): Klíč ke květeně České republiky, 2. vydání. Academia, Praha.

Placková R. (2020): Rašelina je zázrak, který se musíme naučit nepoužívat [online]. [cit. 2022–04–05]. Dostupné z: https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/raselina-je-zazrak-ktery-se-musime-naucit-nepouzivat.

Studnička M. (1984): Masožravé rostliny. Academia, Praha.

Štěpán J. (2015): Tučnice česká – náš masožravý endemit (2. díl). – Trifid 20 (2): 12–17.

Válová L. (2013): Studie taxonomického komplexu Pinguicula vulgaris za použití AFLP markerů a průtokové cytometrie, se zaměřením na středoevropské taxony. Diplomová práce, Katedra ekologie a životního prostředí, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Palackého Olomouc.

Pladias – databáze české flóry a vegetace [online]. [cit. 2022–03–29]. Dostupné z: https://pladias.cz.

obrázek