Lidová architektura na Šumpersku

Vývoj osídlení regionu a typy zástavby:

Podobu vesnické lidové architektury utvářely přírodní, historické a společenské podmínky a podle toho lze šumperský okres rozdělit na tři základní oblasti. První je rovinatá jižní část okresu, nazývaná Horní Haná. Domy, které se zde nacházely, se označují jako hornohanácké a typologicky se řadí k pomoravskému domu. Druhou oblastí je horská a podhorská část Jeseníků, kde vznikl a vyvíjel se jesenický dům, patřící k východosudetskému typu lidového domu. Na úbočí ležícím na západ od řeky Moravy zasahuje do šumperského okresu okraj oblasti zastavěné domem hřebečského typu, který patří k západomoravskému typu domu.¹⁾  

Území Horní Hané se rozkládá na jihu šumperského okresu v rovinaté oblasti severní poloviny Hornomoravského úvalu. Delší osu území vytváří řeka Morava a jeho nejsevernější část sahá k vtoku Desné do Moravy.

K osídlování tohoto území docházelo v průběhu 12. století a 1. polovině 13. století. Osadníci přizpůsobovali tvar sídel a usedlostí krajině. Půdorysy vesnic a plužin (polností) vytvářeli obdobně jako na dříve osídleném území vlastní Hané. Usedlosti byly soustředěny do pevných sídel na půdorysu návsi nebo kolem silnice, doložen je i vzácnější okrouhlý tvar vesnice (Slavoňov). Půda byla rozdělena podle kvality na tratě nebo úseky, takže polnosti jedné usedlosti se nacházely na několika místech obecního katastru.²⁾

Podhorská a horská část regionu byla osídlována zejména od 2. poloviny 13. století za účelem získání nové půdy, někdy i těžby drahých kovů. Byla to mohutná kolonizace, na které se podílelo domácí slovanské obyvatelstvo, ale především osadníci z německých zemí. Probíhala na základě emfyteutického (zákupního) práva, které posilovalo držbu gruntů držiteli pozemků.³⁾ Na podobu sídel měl největší vliv tvar terénu a pravděpodobně i rozdílné metody lokátorů. Vznikla sídla s pravidelnou formou i s uvolněným půdorysem. Zástavba procházela celým katastrem – jedná se o tzv. lesní vsi lánové. Půda byla rozdělena jinak, byla scelena a táhla se za usedlostí až k hranici katastru. Takovému rozdělení polností se říká záhumenicová plužina.  

V horském regionu jsou i sídla nepravidelných forem – přírodní, plně respektující přírodní podmínky. Domy jsou zde na nepravidelných parcelách rozmístěny bez zvláštního plánu. Tyto vesnice vznikly za novověké kolonizace lesních území (Vysoká, Nová Seninka).

Tvar všech vesnic se výrazněji změnil v 17. a 18. století, kdy vznikla nová skupina venkovského obyvatelstva – domkáři. Došlo k zahuštění stávající zástavby a jejich domky zaplnily prostory na obecní půdě – návsi, hliníky, rozcestí před vjezdem do obce apod. Další rozvoj vesnice nastal vlivem reformních zásahů Marie Terezie a Josefa II., kdy byly parcelovány dvory z majetku církve i jiných vlastníků. Na základě parcelací vznikaly kolonie s geometricky regulovaným charakterem zástavby v pravidelném tvaru (např. Teodorov – část Rájce, Kociánov, Terezín). Další změnu tváře sídel přineslo vydání zemského zákona pro Moravu v roce 1868, kterým byla zrušena nedělitelnost selských gruntů. Zákon dal vzniknout celé řadě nových drobných hospodářství. Ve 20. století zasáhlo do charakteru sídel mnoho událostí, z nichž dvě jsou zcela zásadní. Vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce mělo za následek zánik mnohých usedlostí i celých sídel. Druhou změnou byla kolektivizace zemědělství a socializace vesnic, která vedla k úplnému zániku hospodářské funkce usedlosti a k bytové výstavbě ve vesnicích.⁴⁾

Stavební vývoj vesnické usedlosti

Součástí usedlosti bylo několik staveb, které plnily různé funkce – obytný dům, výměnek, chlév, stáj, komora, kůlna, sýpka, stodola a další hospodářské stavby. Jejich uspořádání je základním kritériem při typologii forem dvora.

Hornohanácký dům

Hornohanácký dům do značné míry vychází materiálově i uspořádáním z hanáckého domu, rozdílná oproti hanáckému domu je jeho orientace. Dům z Horní Hané byl ke komunikaci orientován štítovou stranou. Za obytnou částí byla postavena hospodářská budova pro živočišnou výrobu, která tvořila s obytným domem vždy jednu budovu – jeden společný trakt.⁵⁾ Specifikem hornohanáckého domu bylo arkádové náspí vedoucí podél obytné a hospodářské budovy až k jejímu konci u kůlny. Na druhé straně dvora, naproti obytnému domu, stávala ve starším období sýpka špýcharového typu⁶⁾ a později domek výměnkáře, rovněž obrácený štítovou stranou k návsi. Na konci dvora při zahradě byla kůlna, stodola byla obvykle umístěna uprostřed zahrady. Dvě sousední usedlosti byly v dřívějších dobách od sebe odděleny uličkou nejméně jeden sáh (190 cm) širokou, do které se sváděly okapy ze střech budov obou sousedů.⁷⁾

Usedlosti tohoto typu a půdorysu se zachovaly jednotlivě v mnoha vesnicích jižní části okresu a ve větší míře v Paloníně, Dlouhomilově a Třeštině, kde jsou chráněny jako vesnické památkové zóny.

Jesenický dům

V horské oblasti Jeseníků převažovaly jednotné domy, kde obytné domy a hospodářské prostory byly soustředěny pod jednou střechou a navzájem propojeny. Existovaly i dvory hromadné, v nichž byly všechny samostatné objekty volně seskupeny kolem dvora. V údolní části Jeseníků se v souvislosti s rozmachem zemědělské produkce v 19. století a změnou stavebního materiálu dispozice některých dvorů postupně měnila. Z cihel se začaly stavět větší stodoly, přistavovaly se kůlny a chlévy.

Hřebečský dům

Charakteristickým znakem hřebečského domu bylo uzavírání usedlostí v rozložité čtyřstranné statky. Vlastní obytný dům se nelišil od sousedních oblastí, rozdíl byl v uspořádání celku – všech budov náležících ke statku. Lánové rozvržení obcí (stejně jako v jesenické oblasti) vymezovalo usedlosti jinou polohu a jiné možnosti růstu, než tomu bylo v ucelených vsích návesních nebo ulicovkách (jako v oblasti Horní Hané). V místech, kde došlo k převrstvení staršího slovanského obyvatelstva, nacházíme i tady vsi založené na návesním schématu.⁸⁾  Velká vzdálenost jednotlivých usedlostí vedla postupně k výstavbě uzavřených komplexů. (Na rozdíl od jesenického domu, kde vliv terénu vedl k stavbě jednotného domu.) Ve starších fázích byly budovy uzavřeny pravděpodobně jen ploty nebo zídkami. Teprve v 18. století dostalo uspořádání budov pevnější řád. Obytná část a výměnek byly orientovány štítem k cestě. Chlévy a stáje, nejdůležitější části hospodářského příslušenství, se napojovaly přímo na obytnou část. Tím vznikla párová usedlost, která se pak uzavřela v zadní straně kolnou nebo budovou stodoly, původně samostatně stojící a často polygonální. Vznikl tak trojstranný statek ve tvaru písmene „U“, který býval vepředu uzavřen bránou. K dalšímu rozšíření usedlosti došlo zastavěním proluky mezi štíty obytného domu a výměnku. Vzniká tak zajímavá skladba okapového průčelí ukončeného dvěma štíty (Střítež). Dalším krokem k čtyřstrannému statku bylo překrytí průčelí jedinou střechou. Zavedení nespalné krytiny na zděných stavbách vedlo k zvyšování stavby a postupně tak vznikala patrová usedlost.⁹⁾

Stavební materiál a konstrukce domu

V minulosti byly základním stavebním materiálem lidového domu dřevo, proutí, sláma, hlína a kámen, které pocházely z místních zdrojů a byly navzájem kombinovány. V novověku vývoj i v horských oblastech směřoval k stavbám zděným, a to zejména pod vlivem státních a vrchnostenských nařízení. V roce 1751 byl vydán „Ohňový patent“ pro Markrabství moravské, v němž se objevuje mimo jiné i příkaz, aby kuchyně a ohniště byly zděné a aby v budoucnu byla všechna stavení zděná. Podobné požadavky byly zopakovány v „Řádu k hašení ohně“, který vydal Josef II. v roce 1787. Další zákaz stavět dřevěné domy byl vydán dvorním dekretem z roku 1816. Na tento dekret navazoval další z roku 1819 o povolení poddaným vyrábět cihly.

Hornohanácký dům

Základním stavebním materiálem bylo i zde dřevo, v pozdějším období se uplatnila více i hlína, a to z důvodu nedostatku dřeva. Ze dřeva se postavily jen obytné prostory a komory, síně a některé další budovy se postavily z hlíny. Hlína se zpracovávala na hroudové války, z kterých se později vyvinuly vepřovice („poci“), jež se zdily na hliněnou maltu.¹⁰⁾ Postupná přestavba větších a středních vesnických statků z dřevěné na zděnou architekturu započala již na konci 18. století. Podle císařských otisků stabilního katastru byla většina obytných budov již ve 30. letech 19. století vystavěna z nespalných materiálů. Kromě pálených cihel se nadále používaly i vepřovice.

Lomový kámen se užíval od nejstarších dob k vyzdění základů pod dřevěnými i zděnými konstrukcemi stěn.

Konstrukce střech byla ze dřeva, krovy krokvové, kde základ tvořily páry proti sobě vzepřených krokví, na které se přibíjely latě k uchycení krytiny. U staveb s větším rozpětím se krokve zpevňovaly příčným hambálkem. Pokryty byly slámovými došky, které se od začátku 19. století začaly nahrazovat štípanou břidlicí. Nevýhodou břidlice byla velká hmotnost, takže se krovy musely zpevňovat. Ve 20. století byla břidlice nahrazena eternitovými šablonami.

Domy měly dřevěné štíty s prkny kladenými svisle vedle sebe, vyskytovaly se i štíty s prkny kladenými klasovitě. Bez ohledu na to, jak byla prkna umístěna, byly štíty nazývány „svisle“.¹¹⁾ Dřevěný štít býval rovný, nelomený, ve vrcholu, v tzv. „kalenici“, měl někdy kabřinec (označovaný jako „kukla“ či „čepice“), později se prováděla jen malá polovalbička.¹²⁾ I u novějších zděných domů z 1. poloviny 19. století se stavěl štít dřevěný, ale spíše u chudších skupin obyvatel. U středních a větších zděných statků převládaly zděné štíty. Jejich bohatá plastická výzdoba je pro lidové stavitelství Horní Hané typická. Štít byl od patra nebo přízemí oddělen korunní římsou, vždy překrytou úzkou okapovou stříškou. Uprostřed štítu býval plytký výklenek, původně zdobený obrazy svatých, a po obou jeho stranách byla pravoúhlá okna, která rámovaly různé profilované šambrány. Bohatě zdobené štíty najdeme na domech dodnes, roztroušené po celém území jižní části našeho regionu i s přesahem do podhorské oblasti jesenického domu. Výraznou stopu zanechal zejména zednický mistr Isidor Korger, který zde působil ve 40. a 50. letech 19. století, a to v oblasti úzkého pásu jižně od Šumperka a severně od Zábřehu.¹³⁾

Jesenický dům

Základním stavebním materiálem bylo i v Jeseníkách a jejich podhůří dřevo a kámen. Dřevo se používalo při stavbě přízemního roubeného domu. Roubené domy byly v této oblasti často omazány hlínou a obíleny vápnem, a to zejména kvůli obcházení „ohňových patentů“ a jejich zákazu stavět domy ze dřeva. O takto upravených roubených domcích se říkalo, že jsou „v kožichu“. Z kamene se stavěly základy a podezdívky a také se jím vyzdívaly stěny topenišť. Vstup do jesenického roubeného domu byl na okapové straně často chráněn krytým zápražím v podobě pavláčky. Střecha přesahující nad chodník byla podepřena podpěrnými sloupy a prostor mezi nimi byl částečně a někdy i úplně vyplněn bedněním. Umístění pavláčky záleželo na tom, zda byl dům postaven v terénu, nebo na rovině. Buď byla postavena na nízkém podezdění, nebo se nacházela ve značné výšce, což bylo způsobeno vysokou kamennou podezdívkou, která vyrovnávala sklon svahu. Střecha domu byla krytá šindelem, v údolích i slaměnými došky.¹⁴⁾ Osobitým prvkem jesenického domu je strmější vysoká střecha se 60° sklonem. Konstrukce krovu byla krokvová, zpevňovaná u vysokých střech stolicemi a hambálky.¹⁵⁾ Krokve byly na spodních okrajích doplňovány námětky, které rozšiřovaly střechu nad komunikační pavlač domu, jež je rovněž charakteristickým znakem jesenického domu.

Střechu na průčelích uzavíraly lichoběžné štíty opatřené dole podlomením (okapovou stříškou) a nahoře ukončené vrcholovou valbičkou nebo kuželovou „kuklou“. Podhled valbičky nebo kukly byl někdy dozdoben malbou a datací.¹⁶⁾

Mladší podobu jesenického domu reprezentuje zděný dům. V údolích se začala již na počátku 19. století používat pálená i nepálená cihla. Zajímavou informaci nalezneme v časopise Mährisch-schlesischer Wanderer z roku 1812, kde anonym popisuje putování z Brna na sever Moravy: „Ke zdejšímu panství (Vízmberk) náleží 16 vesnic, z nichž většina leží hluboko v horách. Domy vesnic rozprostírajících se podél Desné jsou z větší části postaveny z pálených cihel, avšak zvláštně nejsou ohozeny žádnou omítkou, přestože by se dalo očekávat, že drsné klima cihly pálené beztak z nekvalitní hlíny brzy naruší. V samotných horských vsích je pak stále mnoho domů sroubených ze dřeva.“¹⁷⁾ Vysvětlení, proč nebyly domy omítnuté, se nabízí na analogickém případu z Hané. Protože dům z pálených cihel byl důkazem sociálního postavení majitele, zůstávaly například na Hané zděné domy neomítnuté, režné.¹⁸⁾ Zejména v období změny stavebního materiálu mohl hrát významnější roli tento společenský faktor.

Střecha domu se od poloviny 19. století pokrývala i břidlicí, běžný však zůstával dřevěný šindel, který od 20. století vystřídala asfaltová lepenka nebo eternitové tašky.¹⁹⁾ Štíty domu byly již převážně zděné, s tvarovanými okenními otvory a bohatou štukovou výzdobou. Bohatší výzdobu štítů nalézáme spíše v podhorských oblastech Šumperska, s patrným vlivem ze stavitelství jižní části okresu.²⁰⁾ Dům zůstával nadále přízemní, ale s nadezdívkou pozednice zvýšenou asi o jeden metr, což umožnilo zvětšit prostor pro uskladnění obilí, ovoce a sena.²¹⁾ Někdy se do půdních prostorů přistavovala světnice.

Hřebečský dům

Původním materiálem pro stavbu bylo i zde dřevo a původní konstrukcí roubení. V otiscích stabilního katastru z 30. let 19. století převládají ve výše položených vesnicích dřevěné stavby. Ve vesnicích položených blíže rovinatému údolí Moravy byly již v tomto období stavby zděné. Ve větší míře se zde v konstrukcích stavení uplatňoval lomový kámen, a to zejména díky dostupnosti maletínského pískovce v okolí.

Půdorysné dispozice domu

V průběhu historického vývoje se ustálilo trojprostorové dělení lidového domu na obytnou, komunikační a hospodářskou část. V tradičním jesenickém i hornohanáckém domě byly stáje a maštale pod jednou střechou s obytnou částí domu a byly postaveny v jejím přímém prodloužení. Ve středu obytného domu byla síň, do které se vcházelo z náspí. Ze síně vedly dveře do světnice a naproti nim byly dveře do hospodářské části domu. V hřebečském domě se ze síně vcházelo rovněž do světnice a na druhé straně do komory.

V hornohanáckém domě ve větších usedlostech hned za síní následovala stáj pro koně s vchodem ze síně a chlév pro krávy, který měl vchod již pouze z náspí. Stáj pro koně se zřizovala jen ve středních a velkých usedlostech a sloužila pro umístění jednoho páru koní, ve velkých statcích i pro dva páry.

Jesenický dům charakterizuje dispozice umožňující vstup do stáje i chléva přímo ze síně. Objevil se také dům komorově-chlévový, v němž se chlév o půdorysnou šířku dělil s komorou.

Základní obytnou místností lidového domu byla světnice. V této místnosti bylo odedávna i topeniště, nejdříve ve formě otevřeného ohniště. Počátkem novověku došlo k důležité změně ve způsobu vytápění a otevřené ohniště bylo přemístěno do síně, kde vznikla černá kuchyně. Nad ohništěm byl kouř zachycován dymníkem a sváděn do komína. Později byla síň rozdělena na předsíň a černou kuchyni.

Ve světnici byla v pravém rohu ode dveří pec (od konce 18. století pec nahrazoval sporák s železnou plotnou a troubou), kolem ní byla pravoúhlá lavice. V protějším rohu stál stůl s lavicí a židlemi. Kout se stolem byl nejvýznamnějším místem ve světnici, se zdmi ozdobenými obrázky svatých patronů a křížem. V dalším rohu byla umístěna postel, často s vysoko nastlanými peřinami a poduškami, vedle ní stála kolébka. Postel byla pouze jedna a na ní spávali rodiče. Děti nocovaly, kde se dalo – na lavicích, na peci, na truhlách, v bedně s kolečky, která se přes den zasunula pod postel. Mezi ložem a pecí bývala truhla na uložení prádla, která sloužila také k sezení. Podlaha byla z prken, kolem kamen z plochých kamenů.  

Přírodní ráz krajiny a různé historické podmínky území dnešního šumperského okresu daly vzniknout různým typům lidové architektury. V místech setkávání se mnohé prvky prolínaly a přesahovaly hranice. Tak najdeme například arkádové náspí v oblasti jesenického typu domu (v Rapotíně, Komňátce, Horních Studénkách nebo v Jedlí) a zdobené štukové štíty domů, charakteristické pro Horní Hanou, v podhorské vesnici Jedlí nebo v Křemačově v hřebečské oblasti.

Mária Kudelová

Etnografka, kurátorka etnografických sbírek VM v Šumperku.

Poznámky:

1) Typologie domu podle JANČÁŘ, J. a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Sv. 1. Ústav lidové kultury ve Strážnici, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 2000, s. 112.

2) KŠÍR, J.: Lidové stavitelství na území Horní Hané. Šumperk 1968, s. 9.

3) MELZER, M. – SCHULZ, J. (eds.): Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1993, s. 73.

4) MELZER, M.: Vesnická sídla, lidové stavby a bydlení v oblasti moravskoslezských Jeseníků. In: KŘÍŽOVÁ, A. a kol.: Archaické jevy tradiční kultury na Moravě. Etnologické studie 9, Brno 2011, s. 11.

5) KŠÍR, J.: Lidové stavitelství na území Horní Hané, s. 16.

6) MARKOVÁ, J.: Třeština. Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci, Olomouc 2012, s. 93.

7) KŠÍR, J.: Lidové stavitelství na území Horní Hané, s. 16.

8) POKORNÝ, J.: Hřebečsko – Svitavsko a Moravskotřebovsko. In: Lidové stavby Pardubického kraje. Vydáno ke Dnům architektury Čech, Moravy a Slezska 2015. [Praha] 2015, s. 16.

9) MÁČEL, O.: Vývoj lidového domu v oblasti Svitav, Moravské Třebové a Lanškrouna. Národopisné aktuality, roč. XVII, 1980, č. 3, s. 189.

10) KŠÍR, J.: Lidové stavitelství na území Horní Hané, s. 34.

11) LOLEK, J.: Chalupa na Zábřežsku a Šumpersku v roce 1840. In: LOLEK, J.: Paměti z mého života I. Z let mého dětství. Črty z kraje pod Bradlem. Loštice, Praha 2018, s. 143.

12) KŠÍR, J.: Lidové stavitelství na území Horní Hané, s. 36.

13) POLÁCH, D.: Zednický mistr Isidor Korger I. Rekonstrukce památek, č. 1, 1993, s. 93.

14) JAŠŠ, R.: Popis vsi Maršíkova z vceňovacího operátu tzv. stabilního katastru v roce 1934. Podesní 14, 2013, s. 22–24, a RÝZNAR, V.: Příspěvek k národopisu českého Šilperka. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy, roč. XIV, 1935/1936, č. 6, s. 86.

15) MELZER, M.: Vesnická sídla, lidové stavby a bydlení v oblasti moravskoslezských Jeseníků, s. 11.

16) VAJDIŠ, J.: Dřevěné stavby na Šumpersku. Národopisné aktuality 23, 1986, č. 3, s. 163.

17) ANONYM (J. A. Zeman?): Bemarkungen, gemacht auf eine Reise von Brünn nach Wiesenberg. Mährisch-schlesischer Wanderer 3, 1812, nestránkováno. In: JEŘÁBEK, R. (ed.): Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884. Strážnice 1997, s. 111.

18) JANČÁŘ, J. a kol.: Lidová kultura na Moravě, s. 92.

19) MELZER, M.: Vesnická sídla, lidové stavby a bydlení v oblasti moravskoslezských Jeseníků, s. 11.

20) POLÁCH, D.: Zednický mistr Isidor Korger I., s. 89.

21) MELZER, M.: Vesnická sídla, lidové stavby a bydlení v oblasti moravskoslezských Jeseníků, s. 11.

Jesenický dům v Kopřivné čp. 130. Bednění štítu je svislé, větrací otvory jsou ozdobně řezané do tvaru hvězdy a nad nimi jsou trojúhelné vimperky (štíty). Sbírka VMŠ, autor neuveden, konec 30. let 20. století.

Třeština čp. 33, kulturní památka. Štítově orientovaná usedlost se štukovou fasádou prezentující autonomní dekorativní formy, jen okrajově inspirované městskou stylovou architekturou. Hlavní obytná budova má zachované původní dispoziční řešení se dvěma černými kuchyněmi nad sebou a cennými valenými klenbami v obytných prostorech. Ve štítu mezi dvěma nikami je nápis s datací „ANNO/DOMINI MDCCCXXXVII/ANTON•MERTA“ (1837). VMŠ, foto P. Kozáková, 2022.

Hřebečská usedlost se čtyřbokou zástavbou, Starý Maletín čp. 50. VMŠ, foto V. Jiříkovská, 1962.