Muzeum on-line: Pálení čarodějnic

V pověrečných představách lidí fungoval obraz osob, „které vědí víc než chleba jíst“. To znamená, že tyto osoby měly rozumět tajemným silám a umět čarovat nebo zaříkat – s účelem škodit nebo i pomoct. (Pomáhaly spíš vědmy nebo bohyně „zázračné tetky“, čarodějnice škodily.)

Čarodějnice se podle lidových představ scházely o filipojakubské noci na nějakém pověstném místě (takové místo mívala každá vesnice) k poradám a zábavám. Na ochranu před nimi ještě v první třetině 20. století byly v mnoha vesnicích páleny ohně – lidé říkali, že „pálí čarodějnice“. Filipojakubská noc byla v této oblasti známa jako noc Valpuržina. Obyčej nemá souvislost s křesťanskou kulturou, vychází spíše z kultury keltské. V keltském kalendáři je to významný svátek „baltaine“, jenž začíná 30. dubna po západu slunce. (Pro ně začínala 1. květnem doba světla a tepla, doba vlády slunečního boha Belena. Na jeho počest se konaly slavnosti Beltain, při nichž se zapalovaly na návrších a posvátných místech ohně, které měly zahnat zimní démony a škodící temné síly. Součástí oslav byly tance i skákání přes oheň.) Ohně, které u nás v dávných dobách hořely na návrších, byly ohně ochranné a měly zahánět zlé síly, které byly této noci obdařeny zvlášť silnou mocí. Kromě ochranné funkce měl oheň i očistný význam – očišťoval od zlých sil. Kdy čarodějné bytosti zastoupily slaměné figuríny „čarodějnic“ zabodávané do připravených hranic, není přesně známo. Předpokládá se, že to bylo koncem 18. století. (Možná i proto, že do poloviny 18. století byli na hranicích ještě upalováni lidé. Jiní badatelé ale uvádějí i to, že se jedná o starý slovanský zvyk, který je pozůstatkem oběti božstvu, a má tedy mnohem starší původ). V některých oblastech však čarodějnice vůbec nebyly zpodobňované a lidé pálili pouze ohně. Pálení čarodějnic je v současnosti zvyk v regionu značně rozšířený, hlavně u mladší generace, avšak obyčej od konce 20. století dostal zcela nový výraz. Jeho součástí se stalo přestrojování do masek a konání jakéhosi karnevalu nebo přehlídky masek. Slavnosti se nejčastěji nazývají slety čarodějnic a organizují ho různé spolky a organizace, na vesnicích nejčastěji školy.

Avšak zpátky k čarodějnicím, ty podle lidové víry v tento den rovněž škodily dobytku, proto bylo potřeba ho ochránit. Do hnoje (hnojiště u chlévů) lidé sázeli zelené větvičky, aby čarodějnice nemohly škodit hospodářství. Čarodějnice měla počítat lístky na větvích, což se protáhlo do ranní doby, kdy její moc pominula. František Bartoš, moravský národopisec a sběratel, uvádí zvyk, lokalizovaný na Zábřežsko, kdy lidé kladou střemší a březí na hnůj a ráno jej posbírají a spálí. Rozšířená byla rovněž pověra, že čarodějnice v tuto noc tancují na rozcestích a kdo se jim dostane do rukou, toho utancují.

Filipojakubská noc není jediným dnem, kdy moc čarodějnic vzroste. Stejně je tomu i před svátkem sv. Jana. Jakub Lolek, sběratel severomoravských pověstí, zapsal pořekadlo „Před svatým Janem, čarodějnice za každým trámem“. Proto se podle Lolka v předvečer svátku sv. Jana musely pálit. Na hranici se nechystalo pouze dřevo, ale důležitá byla i stará pometla, bečky, obruče, škopky apod. Všechno toto náčiní se namazalo kolomazí. Na hranici se rovněž upevnil „hastroš – panák“. Když se oheň zapálil, mládenci s hořícími pometly tančili kolem ohně a při posledních slovech písně „Kolo, kolo mlénsky za čtere rensky“ vyhazovali „fagle“ do výšky. Na jiném místě váleli hořící bečky a „kotouleli“ obručemi. Jánské ohně v našem regionu však zanikly pravděpodobně již hodně dávno v minulosti a jejich původ je rovněž potřeba hledat více v minulosti – původně to byla oslava slunovratu, ke které neodmyslitelně patřily ohně.

 

Mária Kudelová

 

obrázek obrázek  obrázek obrázek obrázek obrázekobrázek obrázek obrázek  

TOP