Dobrovolná záchranná společnost v Šumperku v letech 1929–1938

Počátky organizovaného poskytování první pomoci a zajišťování převozu pacientů k lékařskému ošetření sahají do počátku 20. století. Záchranné a sanitní služby poskytovaly ovšem neprofesionální společnosti. Jejich odborně proškolení členové vykonávali tuto činnost zcela dobrovolně. Ovšem už ve 2. polovině 19. století bychom v řadách některých spolků našli členy, kteří byli připravení svým kolegům poskytnout v případě potřeby první pomoc. Týkalo se to zejména tělovýchovných spolků, ale především pak sborů dobrovolných hasičů. Tito hasiči-záchranáři neposkytovali pomoc jen svým při zásahu zraněným kolegům, ale i veřejnosti. Zvláštní záchranné jednotky byly zakládány dále ve větších továrnách, připraveny zasáhnout v případě nehody, požáru nebo při pracovních úrazech.

V Šumperku fungoval také sbor dobrovolných hasičů a v jeho rámci záchranný oddíl. Hasiči měli své zázemí v dnes již neexistujícím hospodářském dvoře bývalého dominikánského kláštera, kde byla uskladněna i hasičská technika. Pro přepravu zraněných se používala zvláštní kolečková nosítka. Šlo vlastně o nosítka usazená na podvozky s velkými koly a krytá plachtou. Ta měla chránit převáženého pacienta, ale není pochyb, že to bylo naprosto nedostačující. Tuto službu vůči veřejnosti vykonávali dobrovolní hasiči do roku 1929, kdy byla v Šumperku založena Dobrovolná záchranná společnost (Freiwillige Rettungsgesellschaft). O jejím založení uvažovalo město již několik let předtím. K těmto úvahám jej vedl především nárůst rizikových faktorů v životě společnosti. Nad obyvateli města a jeho okolí se odjakživa vznášela hrozba možného požáru nebo ničivé povodně, které mohly brát i lidské životy. Lidé však byli ohroženi také výdobytky tehdejší vědy a techniky. Hrozily úrazy elektrickým proudem, rozvoj motorizované dopravy přinášel rizika dopravních nehod, při nichž byl ohrožen život nejen řidičů, ale i chodců. Neštěstí číhalo na železnici nebo na staveništích, také v továrnách, plných moderních výrobních strojů a zařízení. Představitelé města Šumperka si uvědomovali, že záchrannými sbory s potřebnou výbavou a sanitními vozy disponuje řada měst v blízkém či vzdálenějším okolí a že už nelze být pozadu. Proto se započalo s přípravami ke zřízení záchranné společnosti. Na počátku roku 1927 oslovili vedení města Opavy, zda by jim mohly být poskytnuty bližší informace o fungování jejich sboru. Slezský soused záhy zaslal šumperské radnici poměrně obsáhlý popis činnosti záchranné služby včetně výčtu nákladů spojených s jejím provozem.

V říjnu 1928 vydalo město Šumperk výzvu k obyvatelům, aby se přihlásili za člena společnosti, ať už pouze přispívajícího, nebo přímo vykonávajícího službu. V textu se objevilo výše uvedené zdůvodnění potřebnosti takové společnosti. A zároveň i potřebnost pořízení sanitního vozu. Pod výzvu se podepsali v prvé řadě představitelé města Šumperka i okolních obcí, dále nejrůznější spolky, sdružení živnostníků, ředitelé bank nebo škol, také jednotlivci, jako např. lékaři, továrníci, duchovní a další. Ustavující schůze se měla konat v listopadu téhož roku v kině Saxinger (později kino Svět). Společnost začala skutečně fungovat od jara roku 1929. V jejím čele stál až do roku 1938 továrník Hans Oberleithner, velitelem a správcem pokladny společnosti byl Robert Scholz, povoláním městský sekretář.

Zázemí společnosti se nacházelo v přízemí šumperského zámku, ve kterém sídlila německá chlapecká měšťanská škola. Vchod do stanice se nacházel nalevo od průjezdu (z pohledu jakoby od dnešního Husova náměstí). Nad vstupem byla umístěna cedule s názvem a znakem společnosti, který tvořil znak města Šumperka umístěný ve středu maltézského kříže. Vybavení stanice potřebným zdravotnickým materiálem bylo možné zejména díky štědrosti přispěvatelů na její provoz a stále se zdokonalovalo. Díky přispění obyvatel města bylo možné zakoupit i první sanitní vůz. Pro jeho umístění byla poskytnuta garáž v areálu městského stavebního dvora ve Slovanské ulici (tehdy zvané jako Meierhofgasse). K převozu pacientů se ovšem i nadále používala ona zastaralá kolečková nosítka, která byla uložena v budově radnice. Společnost poskytovala první pomoc, zajišťovala přepravu nemocných a zraněných do nemocnice nebo do ordinací lékařů. A to nejen v rámci města Šumperka, ale i v jeho blízkém či vzdálenějším okolí. Vytíženost záchranné společnosti vyvolala brzy potřebu pořízení druhého sanitního vozu. To se opět podařilo díky štědrým darům v roce 1932. Nový vůz byl výkonnější než předchozí a osvědčoval se hlavně v zimním období. Pořád ale platilo, že těmito vozy nesměli být převáženi infekční pacienti – z důvodu zabránění šíření nákazy. Takové převozy směly být prováděny pouze v automobilu vyhraněném k tomuto účelu. Šumperští záchranáři jej k dispozici neměli, proto se stále používala ona kolečková nosítka. Ta ovšem byla již ve 30. letech 20. století naprostým přežitkem, nadto přeprava pacienta takovým způsobem, zejména v zimě, byla pro jeho už tak nedobrý stav dost riskantní, zvláště pak pro děti. Občas členové společnosti porušili pravidla a pacienta převezli běžným sanitním vozem, který poté vydezinfikovali důkladněji než jindy. Právě zastaralý a nedůstojný převoz infekčních pacientů do nemocnice vedl k vydání další výzvy ke sbírce financí na pořízení sanitního vozu určeného jen pro tyto účely. A opět se výzva setkala s úspěchem, od roku 1936 se už pro infekčním onemocněním stižené obyvatele vyjíždělo nově pořízeným vozem. Všechny tři sanitní vozy byly garážovány v areálu stavebního dvora, přičemž infekční auto bylo umístěno zvlášť. Jeho posádce byla k dispozici koupelna pro dezinfekci, vůz se ostatně musel dezinfikovat po každém převozu, pravidelné čištění se týkalo i ostatních dvou vozů.

Vytíženost záchranné společnosti dokazují i pravidelné statistiky předkládané radě města Šumperka, ale uveřejňované i na stránkách šumperských novin Nordmährischer Grenzbote. Zde se také lidé mohli dočíst o různých nehodách, při nichž členové společnosti zasahovali. Jen za druhé pololetí roku 1929 evidovali 449 případů, z toho bylo ošetřeno 52 dětí, zbytek dospělí. V roce 1932 dosáhl počet případů necelé tisícovky. Jednalo se většinou o náhlá onemocnění, hojně zastoupeny byly rovněž úrazy, dále také případy otravy, pokusů o sebevraždu, poskytnutí zdravotní pomoci při požárech, společnost zajišťovala také v případě potřeby převoz rodící ženy do nemocnice. Ne všechny případy končily vždy v nemocnici, proškolení členové společnosti mohli poskytovat ošetření i přímo na stanici, kde si postupně pro tento účel zařídili ambulantní místnost, oddělenou od ostatních prostor, a kde byl také uložen veškerý zdravotnický materiál.

Poskytnutí první pomoci bylo bezplatné, převozy nemocných se již prováděly za úplatu. V rámci města Šumperka se hradil jednotný poplatek 20 Kč. V blízkém okolí se navíc za každý ujetý kilometr účtovalo 2,50 Kč. Úhrada převozů ze vzdálenějších míst se stanovovala dle závažnosti případu. Pro chudé a zcela nemajetné byly služby společnosti zdarma. Poplatky ale nebyly jediný způsob, jakým společnost získávala prostředky na své fungování. Dalším zdrojem byly příspěvky členů a dary dobrodinců, subvence poskytovalo také město Šumperk nebo další instituce státní správy a samosprávy. Ve prospěch společnosti byly získávány finanční příspěvky i prostřednictvím různých zábav a společenských akcí. Její provoz totiž nebyl levný. Stanice fungovala nepřetržitě, v chladných měsících se zde muselo topit, vytápět bylo nutné i garáže, aby auta byla i v mrazech připravena ihned k výjezdu. Dále bylo nutné doplňovat zdravotnický materiál, spotřeba dezinfekčních přípravků nebyla jistě také malá. Investovat se muselo třeba i do výbavy členů, zejména zimní. Společnost se snažila neustále zdokonalovat své vybavení, na konci 30. let tak uvažovala o pořízení výkonného světelného zdroje, nezávislého na elektrické síti, kterého by bylo možno použít při nočním zásahu v terénu, třeba při dopravních nehodách. O úrazy elektrickým proudem nebyla v této době nejspíše také nouze, proto společnost usilovala o získání zvláštního záchranného kufříku pro tyto případy.

Společnost úzce spolupracovala se sborem hasičů, se kterým také vznesla na počátku 30. let vůči městu požadavek na vybudování jedné společné budovy, kde by měly veškeré potřebné vybavení pod jednou střechou a která by díky své poloze umožnila i snadnější a rychlejší výjezd vozidel k zásahu. Město se této myšlence nebránilo a oslovilo ohledně vypracování plánů místní architekty, nakonec však vedlo jednání s drážďanským architektem Rudolfem Bitzanem, který již předtím projektoval přístavbu kina Saxinger. Novostavba měla stát ve Slovanské ulici nebo její těsné blízkosti, ale plány se realizovat nepodařilo.

Společnost byla dobrovolná, její členové tedy vykonávali službu nad rámec svého běžného povolání, ve svém volném čase. Službu konajících členů bylo ve 2. polovině 30. let celkem 48, v dobových dokumentech bývali označováni jako samaritáni. Každý člen prošel několikaměsíčním zdravotnickým školením, ostatně po odborné stránce dohlížel na jejich činnost praktický lékař dr. Rudolf Sklenarz, jehož ordinace se nacházela na dnešní ulici Generála Svobody. Přivolat pomoc samaritánů bylo možné telefonem, který byl do stanice zaveden, nebo skrze požární hlásiče umístěné v ulicích, případně bylo možné oznámit událost osobně přímo na stanici. V nepřetržité službě se její členové střídali dle svých možností. Ve dne i v noci, ve svátky, bez ohledu na počasí, pořád připraveni k pomoci. Společnost fungovala do roku 1938, poté její funkci převzal německý Červený kříž, do nějž také někteří členové vstoupili. Mnozí byli povoláni do řad wehrmachtu a na bojištích 2. světové války přišli o život.

Ve vlastivědném muzeu se ve sbírkách nachází jen málo hmotných dokladů činnosti této společnosti, ale jistě nejsou bez zajímavosti. Jedná se zejména o odznak společnosti, dále o výtisk výzvy ke sbírce prostředků na zakoupení sanitního vozu pro infekční pacienty a o pokladničku na finanční příspěvky. Ta je opatřena znakem společnosti a heslem, jímž se řídila: „Edel sei Mensch, Hilfreich und gut!“ V překladu to znamená „Šlechetný budiž člověk, nápomocný a dobrý!“ Tato slova byla převzata z jedné z básní proslulého německého básníka Johanna Wolfganga Goetha (1749–1832). Dochoval se rovněž snímek jednoho ze sanitních vozů umístěného v garáži stavebního dvora.

Založení Dobrovolné záchranné společnosti bylo v Šumperku považováno za výrazný posun dopředu v péči o zdraví a životy obyvatel. Po několika letech fungování této společnosti už si lidé v regionu ani nedokázali představit, že by tato služba nebyla. Vědomi si jejího významu, byli ochotni přispívat dle svých možností na její provoz. Byl to jistě i výraz toho, že si služby dobrovolníků, kteří ji vykonávali ve svém osobním čase a bez nároku na mzdu, velice vážili. Dnes máme profesionální záchrannou službu hrazenou z veřejných prostředků a považujeme ji za natolik samozřejmou a všem dostupnou, že už snad málokoho napadne přemýšlet o tom, jak stará (nebo spíše mladá) je její historie. Že to není zase až tak moc dávno, kdy tuto funkci zastávali dobrovolníci.

Michaela Kollerová

 

 

Snímek záchranného oddílu Sboru dobrovolných hasičů v Šumperku, za muži lze vidět kolečková nosítka pro přepravu pacientů, přelom 19. a 20. století.

 

Sanitní vůz Dobrovolné záchranné společnosti v Šumperku.

 

Kovová pokladnička na příspěvky pro Dobrovolnou záchrannou společnost.

 

Snímek všech tří sanitních aut před stanicí, 1937.

 

 

Použité zdroje:

Prameny:

Tištěné:

Mähr. Schönberger freiw. Rettungsgesellschaft. In: Adressbuch der Stadt Mährisch Schönberg 1937/1938, Mährisch Schönberg 1937, s. 8–11.

Nordmährischer Grenzbote (1933)

Mein Heimatbote, č. 4, 1960, s. 162–163.

Archivní:

Fond Archiv města Šumperka, inv. č. 1373, kart. 580; inv. č. 1392, kart. 597; inv. č. 1448, kart. 623; inv. č. 1628, kart. 695.

Fond Franz Harrer, inv. č. 160, kart. 18.

 

Literatura:

Hájková, E.: Počátky slezských záchranných spolků a vývoj záchranné služby v Opavě před 1. světovou válkou. Vlastivědné listy, 2004, roč. 30, č. 1, s. 9–13.

TOP