Dagmar Tempírová-Kotrlá: Jan Merta – jeden z nejlepších současných českých malířů pochází ze Šumperka

Narodil se 4. prosince 1952, ale rozhodující období svého dětství, od jednoho roku do třinácti let, prožil v Liberci. Otec Hynek Merta byl evangelický kazatel a matka Bedřiška, rozená Tvrdá, pracovala jako rehabilitační sestra. Dědeček Hynek Merta vlastnil statek v Hrabové nedaleko Zábřehu, kam rodina občas jezdívala. V letech 1968–1972 studoval na Střední odborné škole výtvarné v Praze. Pak se několikrát pokoušel o studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Podařilo se mu to až v roce 1981. Mezitím vykonával řadu různých zaměstnání. Akademii ukončil už jako dospělý v roce 1987.

Dvakrát byl zvolen Osobností roku za významný výtvarný počin, a to v roce 2005 – za retrospektivní výstavu v Moravské galerii v Brně a ve Východočeské galerii v Pardubicích, výstavu doprovázel obsáhlý katalog, a dokonce i film, a v roce 2009 – za výstavu ve Wannieck Gallery Brno. Cena vznikla v roce 2002 a zprvu byla spojena s časopisem PARS vydávaným Galerií Klatovy/Klenová a Zámkem Týnec. Pořadí určovaly body přidělované širokou obcí volitelů z řad historiků umění a výtvarných kritiků. Od roku 2010 cenu společně pořádají Galerie výtvarného umění Cheb, časopis Art+Antiques a artalk.cz.

Od října 2010 do února 2011 byl hostujícím pedagogem v Šalounově ateliéru Akademie výtvarných umění v Praze.

Jan Merta je považován ve své generaci umělců, která vstoupila na scénu v průběhu 80. let 20. století, za jednoho z nejlepších českých výtvarníků. Jeho díla lze dost těžce umělecky zařadit či přiřadit k nějakému výtvarnému směru. Na tom se shodují teoretici umění doposud.

Samostatně vystavuje od roku 1989, v naší republice např. v Brně, Chebu, Kutné Hoře, Liberci, Olomouci, Ostravě, Praze, Rakovníku, Ústí nad Labem, ve světě např. v Berlíně, Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Los Angeles, Mnichově, Moskvě, Varšavě, Vídni, Tokiu a dalších. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha významných veřejných i soukromých sbírkách nejen u nás, ale i ve světě.

V roce významného životního jubilea uspořádala Městská knihovna Galerie hlavního města Prahy první velkou retrospektivní výstavu malíře Jany Merty s názvem „Galerie“ – Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu, 2. 11. 2016 – 12. 3. 2017.  Umělec je spojován s představiteli tzv. nové malby generace 80. let, kteří svůj výtvarný názor formulovali na pozadí postmoderny. Rozchod s principy modernismu z nich vygeneroval svérázné tvůrčí individuality s velkou šíří malířských stylů a názorů. A právě Jan Merta je svou tvorbou, zacílenou do osobní paměti, jedním ze stěžejních představitelů nové malby.

Obraz Jana Merty z konce 90. let se na listopadové aukci roku 2017 Prague Auctions prodal za rekordních 1,11 milionu korun. Čtyřiašedesátiletý Jan Merta se tak stal prvním autorem své generace, jehož dílo v aukci překonalo hranici milionu korun. Obraz Vyvržená insignie z let 1993–1997 byl dosud největším Mertovým plátnem nabízeným v aukci, jeho dražba začínala na 812 tisících korun. To je jen o pár tisíc méně, než byl malířův dosavadní, osm let starý rekord obrazu s názvem Základ z let 1999–2006. Hned tři Mertovy obrazy byly navíc v průběhu roku draženy za částky nad půl milionu korun. ART+ za posledních deset let eviduje prodeje čtyř desítek Mertových obrazů, z nichž tři desítky našly kupce. Jejich průměrná cena vychází na více než čtvrt milionu korun. Průměrné aukční ceny obrazů (uváděny včetně aukční provize) Mertových generačních současníků Vladimíra Kokolii, Jiřího Davida či Stanislava Diviše jsou poloviční či nižší.

Nový malířův aukční rekord padl jen pár týdnů po začátku umělcovy obsáhlé již zmiňované výstavy v pražské Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy, která je jeho největší prezentací od roku 2009, kdy vystavoval v brněnské Wannieck Gallery. 

 

Narozen 4. 12. 1952 v Šumperku (Česká republika)

1968–1972 studium na Střední odborné škole výtvarné v Praze

1972–1981 různá zaměstnání (neumělecké profese)

1981–1987 studium na Akademii výtvarných umění v Praze

1991–2002 zastupován Galerií MXM v Praze

2003–2015 zastupován Galerií Johnen + Schöttle v Kolíně nad Rýnem (později Galerie Johnen v Berlíně)

Od roku 2004 zastupován Galerií Rüdiger Schöttle v Mnichově

Od roku 2004 zastupován Galerií Martin Janda ve Vídni

Od roku 2014 zastupován Galerií SVIT v Praze

V roce 2005 a 2009 zvolen Osobností roku za výtvarný počin – za výstavu ve Wannieck Gallery Brno

Žije a pracuje v Praze a Českých Lhoticích.

 


 

Na otázky odpovídal pan Jan Merta v roce 2012

 

Narodil jste se sice v Šumperku, ale dětství prožil v kraji pod Ještědem. Jak na toto období vzpomínáte?

Byl jsem šťastné dítě. Nemohl jsem ráno dospat, jak jsem se těšíval na další den. Že komunisté ještě popravovali, jsem netušil. My jsme s bratrem jenom sťali sekyrou na špalku několik bělásků, protože nám ve škole řekli, že strašně škodí, a dědeček na zahradě fary, kde jsme bydleli, pěstoval zelí. Asi při sedmé exekuci mně bělásků přesto přišlo líto a taky jsem si uvědomil, že bych klidně mohl být běláskem. V noci jsem nemohl spát.

Vzpomínky z dětství v Liberci jsou natolik intenzivní, že mě již dohnaly ke třem výstavám a čtvrtou (nejspíš závěrečnou – Liberec IV) chystám letos těsně před výstavou u vás v Zábřehu.

 

Kdy jste začal malovat a kdo byl Vaším vzorem?

Nejprve jsem kreslil. Hned po probuzení jsem vyžadoval „tužtičku a papírek“ ještě do postele. Nic z těch kreseb se ale nedochovalo, dětské výtvory se používaly na zatápění. Oboustrannou modročervenou účetní tužkou jsem počmáral kdejaký papír. Vzpomínám si na snad téměř první abstraktní čáry, kreslil jsem a seděl na prosluněném trávníku před domem. Byl jsem vzrušen a jako by se pode mnou zachvívala zem. Nevím proč, ale dnes mám ten okamžik navíc spojen s hudbou Janáčkových kvartetů. S bratrem jsem později pokreslil kuchyňský nábytek a první oleje – nátěrové hmoty – jsme vyzkoušeli na mnoha čtverečních metrech fasády domu. Dostali jsme pořádný výprask a ředidlem jsme měli své výtvory odstranit. To ovšem nešlo, barvy jsme ošklivě rozmazali a zůstaly tam (z mého dnešního pohledu) nádherné lazury. Dědeček pak fasádu opravil. První vlastní tempery (za 25 Kčs) jsem si přál jako malířskou cenu na pionýrském táboře místo fotbalového míče (za 150 Kč). Mým prvním vzorem byl otec – evangelický farář a sváteční malíř. Potom to byl Jan Daniel Michelangelo Smetana, to už bylo v Ústí nad Labem, Jan Zrzavý a Vincent van Gogh. Tehdy mi bylo asi 14 let. Později jsem už neměl konkrétní vzory, ale kritériem mi byla kvalita děl různých umělců.

 

Na prázdniny jste jezdil i k nám do Zábřehu. Kdy to bylo a vybavujete si některá místa?

Bylo to asi v letech 1955–1960. Vybavuju si především dům tatínkovy sestry, tety Jindřišky, v ulici Československé armády, pohled z postele na větve větrem zvlněné břízy, na zahradu s vůní rajčat a rybízů, na zelená vrátka k řece. Počítali jsme vagóny nákladních vlaků, které jezdily po náspu za řekou. Výhledu na trať dnes brání jakási provozovna. Vzpomínám si na park s chladnými stíny, na bučení a pach jatek, na jejichž místě dnes stojí benzínka. Horní náměstí si z těch dob nevybavuji vůbec, ani jsem netušil, že to v Zábřehu jde tak do kopce. Město jsem vnímal jako téměř bílou, teplou (inu, prázdniny!), prosluněnou rovinu mezi okolními, tehdy velice velice vzdálenými modrými kopci.

 

Jak vzpomínáte na svoje studium na AVU?

V době mých studií na AVU ještě vládli bolševici. Při životě mě udržovaly tři hlavní zdroje: mléčný bar na dnešní třídě Milady Horákové, knihovna akademie, kde jsem objevoval v zahraničních knihách a časopisech (dodnes je mi záhadou, kdo je vybíral, objednával a platil, jak se vůbec do knihovny dostaly) pro mě dosud neznámé umění. Knihovník pan Krob mi je půjčoval se slovy: „No, neměl bych, ale že jste to vy, pane Merto…“ Třetí posilou byla Stromovka hned pod okny ateliéru školy. V prvním ročníku jsem s nasazením kreslil kostry a babičky, ostatní roky už jsem považoval za dosti ztrátové, ale od kolegů jsem se dověděl o existenci českého neoficiálního umění. Samozřejmě mimo školu a tajně jsme se setkali s několika skutečnými současnými umělci. Kupříkladu Vladimírem Kafkou, Václavem Boštíkem, Stanislavem Kolíbalem, Adrienou Šimotovou. V té době jsme vystavovali a potkávali se na zakazovaných Konfrontacích ve dvorcích, chodbách a sklepech činžáků na různých místech Prahy. Pak přišly takzvané „Svárovy“, kam se jezdilo autobusem. Světlem těch dob na akademii pro mě byla učitelka angličtiny, překladatelka paní Jarmila Emmerová. Chtěl jsem odejít ze školy co nejdříve, proto jsem v pátém ročníku požádal o zkrácení studia. To už jsem maloval první vlastní obrazy, nejen ateliérové studie. A narazil jsem hlavně u oponentů, kteří se mi omlouvali jeden po druhém („Nezlobte se, tohle bych mohl obhájit na L‘ École des Beaux-Arts v Paříži, ale ne tady!“). Téma Hostiny a ani moje tehdejší volné, nikoliv ovšem abstraktní, pojetí malby neprošlo. Diplomku jsem musel dělat znovu následující rok s neutrálním, ovšem povinně figurálním tématem Člověk a hudba. Od obhajoby u státnice mě chtěli vyhodit, ale můj profesor Oldřich Oplt byl už v důchodu, přihlásil se jako oponent a tvrdě se mě zastal (Jeden obraz z diplomové práce, Schránka v červeném poli, o rok později zaujala ruské avantgardisty na výstavě v Moskvě a krátce po revoluci se díky Galerii MXM stala součástí sbírky Galerie hlavního města Prahy). Později (ještě tentýž rok – 1987) jsem roztrhal a hodil do koše nabídku ke vstupu do tehdejšího Svazu výtvarných umělců. Nějakou dobu jsem učil kresbu ve figurálním kursu a pak jsem naštěstí dostal zakázku na restaurování.

 

Je o Vás známo, že inspiraci pro svoje obrazy čerpáte z vlastních příběhů. Můžete se o některý z nich se čtenáři podělit?

Není to asi doslova příběh, ale pokusím se přiblížit, co všechno je (mimo jiné) za obrazem Přišlo jaro. Tento obraz je pro mě osobně velmi důležitý, váže se k době, kdy byl tatínek evangelickým farářem v Liberci a bydleli jsme ve vile po Němcích. V podobných vilách bydleli i naši kamarádi. Na počátku byla moje nedávná návštěva Liberce. V domě u takzvaných souseďáků jsem na schodišti našel známé velké leptané okno s motivem ženy s květinovým věncem (snad představuje Jaro, Primaveru). Nejdříve jsem chtěl (musel) namalovat to okno. Jaro jsem měl vždy spojeno s velmi intenzivními zážitky a s množstvím jasného světla. Na obraze se oblá pole secesního okna proměnila v téměř geometrickou abstrakci připomínající Mondriana, žena s věncem se postupně stala dítětem (mnou) usazeným v nějakém bojovém vozidle – vznášedle s břitkými hranami. Před sebou má dítě jakési zařízení, jako display nebo knížku, musel jsem to namalovat velmi přesně, ačkoliv nevím, co to vlastně je. Vidíme zde i ruku, nebo rukavici, což je motiv, který se na mých obrazech vždy znovu a znovu objevuje. Človíček se na nás nedívá, soustředěně vyhlíží do dálky. Je to pohled z okna do jasného světla k nekonečně vzdálenému horizontu. Když můj otec kázal, díval jsem se ven do zahrady, kde rostly veliké staré keře a rododendrony, a snil jsem. Zelená barva v pozadí však tentokrát není odvozena od zeleně za oknem, ale od barvy obalu jedné dětské knížky. Hlavu dítěte shora svírají dvě červená břevna, připomínají hole, jimiž na starých obrazech vojáci přitlačují na Kristovu hlavu trnovou korunu. Kdysi dávno jsem udělal kresbu, která se jmenovala Bitevní stroj jara, už tam se objevily tyto dvě hole, připomínaly mně také Drtič čokolády na Duchampově Velkém skle. Bílý otevřený prostor je pro mě spojen s dětstvím, je to fyzicko-mystický prožitek zosobňující nejvyšší blaho, blaženost a tušení nekonečných možností.

Když jsem tento obraz maloval, byl jsem šťastný. Štětcem jsem vyjadřoval pocity, které jsem zažíval jako dítě a které jsou stále živé v mých vzpomínkách. Je to obrazové ztvárnění velmi subjektivních stavů.

Obraz však nechávám žít bez komentáře.

 V některých jiných případech se konkrétní příběh stává jako text doprovodem obrazu (Olejový sokl, Autoportrét podle Rembrandta, Galerie I-IV, …).

 

Vaše obrazy vznikají velice pozvolna. Pracujete na nich i několik let. Kolik obrazů současně jste schopen malovat?

Několik obrazů jsem namaloval velmi rychle, takřka jedním dechem, na většině však skutečně maluji třeba rok nebo i celou řadu let. Zhruba před 15 lety jsem udělal „inventuru“ a napočítal jsem asi 70 rozmalovaných obrazů. Většinu z nich jsem musel zničit, protože jsem se už od nich odpojil. Pořád ale existují obrazy, na kterých jsem začal pracovat před dvaceti lety, a dodnes nejsou hotové. V současné době, když nepočítám práce na papíře, pracuji na šestnácti obrazech.

 

Řadíte se k umělcům, kteří tvoří na hranici mezi modernou a postmodernou. Jak vnímáte postmoderní umění ve vztahu k současnému světu?

Lineárnost a košilka modernistických imperativů mě v osmdesátých letech tísnila, ale ani v době postmoderní jsem se necítil a nemyslel jako postmoderní malíř. Navíc si myslím, že už přišlo cosi jiného a postmoderna je už minulostí. K tomu, abych maloval, jsem nikdy nepotřeboval žádnou dobovou teorii nebo filozofii, protože jsem malovat vždycky potřeboval, a to takřka fyziologicky. Tlak je nekompromisní a jde zevnitř.

 

Ví se o Vás, že volíte různé velikosti obrazů. Podle jakých námětů a témat je vybíráte?

Trefit správně formát je zásadní věc. Formát i technika se odvíjí od záměru a námětu. Akvarel na papíře 12 x 9 cm může být pro mě objevnější než olej na plátně 300 x 300 cm. Jde o to rozpoznat, že například jistá kytička potřebuje 175 x 175 cm, a moři stačí jen 12 x 21 cm. Vagónu s uhlím sedí 310 x 480 cm, kdežto část slumu se vejde na 195 x 361 cm. Když jsem maloval řez hřibem, udělal jsem si ho na papír v životní velikosti a později na plátno 190 x 220 cm, zkusil jsem formát někde mezi tím, ale vůbec to nefungovalo. Portrét může být velikánský, protože se potřebuji rozjet i v samotné malbě a dostat tam správný výraz. Když jsem maloval stín letadélka nad nekonečnými lesy, byl formát určený listem zeleného brusného papíru, který ty lesy připomínal.

 

 

Jan Merta, Znovuzrození, 2016, akryl, plátno, 90 x 110 cm

 

 

Jan Merta, Deklarace, 2013-2015, akryl, plátno, 90 x 110 cm  

 

 

Jan Merta, V jenom pytli, 2015-2016, olej, plátno, 90 x 110 cm

TOP